8 A 102/2025

Rubrum

č. j. 8 A 102/2025-70 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobci: a) Obec Lestkov, IČ: 00259977, sídlem Lestkov č. p. 210, 349 53 Lestkov, b) Městys Chodová Planá, IČ: 00259861, sídlem Pohraniční stráže 129, 348 13 Chodová Planá oba zastoupeni Mgr. Radkem Klesou, advokátem, sídlem Dvořákova 44/38, 301 00 Plzeň – Jižní Předměstí, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, 100 00 Praha 10 – Vršovice, za účasti: LB MINERALS, s.r.o., IČ: 27994929 se sídlem Tovární 431, 330 12 Horní Bříza, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra žalovaného ze dne 5. června 2025, č. j. MZP/2025/290/427, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministra žalovaného ze dne 5. června 2025, č. j. MZP/2025/290/427, sp. zn.: R/4365, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. 2 8 A 102/2025

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 21 404,10 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám právního zástupce žalobců.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Dne 4. února 2025 vydalo Ministerstvo životního prostředí rozhodnutí č. j. MZP/2025/220/296 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž podle § 4a zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích (dále jen „zákon o geologických pracích“), ve znění účinném v době rozhodnutí stanovilo průzkumné území Hanov u Lestkova na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci rozklad. Ministr životního prostředí jako odvolací správní orgán příslušný podle § 152 odst. 2 správního řádu rozhodl dne 5. června 2025 rozhodnutím č. j. MZP/2025/290/427, sp. zn. R/4365 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, replika žalobce

3. Žalobci uvádějí, že žalovaný měl spojit řízení o stanovení průzkumného území Hanov u Lestkova a průzkumného území Hostíčkov, neboť jde o územně i věcně související záměry směřující k průzkumu téže horniny v bezprostředně sousedících lokalitách. Tvrdí, že pouze společné řízení by umožnilo kumulativně posoudit jejich možné dopady a zabránilo stanovení dvou průzkumných území na jednom výhradním ložisku. Oddělené vedení řízení podle nich znemožnilo komplexní vyhodnocení vlivů na životní prostředí, dopravní infrastrukturu a kvalitu života obyvatel.

4. Dále namítají, že žalovaný neprovedl řádné poměření veřejných zájmů ve smyslu § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích, neboť bez dostatečného odůvodnění nepřevzal závěry odborných stanovisek orgánů ochrany přírody, které upozorňovaly na střet záměru s ochranou bioty, krajinných struktur a dopravních vazeb. Tvrdí, že žalovaný tato stanoviska nahradil vlastní úvahou, neopatřil potřebné odborné podklady, zamítl jimi navržené důkazy a tím způsobil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí ministra žalovaného.

5. Žalovaný rovněž bez věcně podloženého vysvětlení odmítl závěry posudku posuzování vlivů záměrů na životní prostředí z roku 2016 (dále jen „posudek EIA“), ačkoliv jeho relevanci v minulosti opakovaně potvrdily soudy i správní orgány. Tvrdí, že označení posudku za zastaralý stálo pouze na časovém odstupu od jeho zpracování, zatímco dotčené orgány ochrany přírody jej nadále považovaly za použitelný. Podle žalobců se žalovaný bez racionálního odůvodnění odchýlil od své dosavadní správní praxe a porušil zásadu předvídatelnosti rozhodování. Shodu s prvopisem provedla S. K. 3 8 A 102/2025 6. Podle žalobců se obě průzkumná území nacházejí v těsné blízkosti, týkají se totožné suroviny a v průzkumném území Hanov u Lestkova již bylo prokázáno výhradní ložisko. Považují za nereálné, aby se v průzkumném území Hostíčkov nacházelo odlišné ložisko, a uvádějí, že žalovaný stanovil nové průzkumné území na již existujícím výhradním ložisku v rozporu s § 4a odst. 2 zákona o geologických pracích.

7. Žalobci dále tvrdí, že žalovaný měl posoudit možnost následného využití ložiska již v této fázi řízení, neboť územní plán obce Lestkov těžbu v dané lokalitě výslovně vylučuje. Uvádějí, že žalovaný přehlédl zásadní překážku budoucího využití ložiska, čímž vystavil osobu zúčastněnou na řízení riziku zbytečných nákladů. Nesprávný závěr o souladu záměru s územním plánem podle nich nenapravil ani ministr žalovaného.

8. Žalobci shrnují, že žalovaný nevypořádal jejich námitky ani stanoviska orgánů ochrany přírody, odchýlil se od ustálené správní praxe i judikatury, stanovil průzkumné území na již existujícím výhradním ložisku a nesprávně posoudil význam územního plánu. Tyto okolnosti podle nich činí napadené rozhodnutí nezákonným a nepřezkoumatelným.

9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nespojení řízení o průzkumném území Hanov u Lestkova a průzkumném území Hostíčkov nebylo nezákonné. Odkazuje na rozsudek městského soudu ve věci Hostíčkov, v němž soud konstatoval, že sloučení řízení neodpovídá účelu rozlišování jednotlivých fází průzkumu a nebylo prokázáno, že by obě území směřovala k totožnému výhradnímu ložisku nebo že by mezi nimi existovala vzájemná závislost, jež by znemožňovala samostatné rozhodnutí. Žalovaný dále uvádí, že veřejné zájmy identifikoval ve spolupráci s orgány ochrany přírody, jejichž stanoviska nejsou závazným podkladem pro výrok rozhodnutí, a že plnění povinností podle zvláštních právních předpisů přísluší osobě zúčastněné na řízení. Tvrdí, že postupoval v mezích správního uvážení a v souladu s judikaturou.

10. K námitce neprovedení navržených důkazů žalovaný uvádí, že znalecké posudky byly nadbytečné, neboť ochrana životního prostředí ani stav dopravní infrastruktury nepatří do rozsahu subjektivních práv žalobců, a posouzení těchto otázek přísluší dotčeným orgánům, které se v řízení vyjádřily. Tvrdí, že žalobci neprokázali konkrétní zásah do kvality života obyvatel a připomíná, že nejsou vlastníky dotčené komunikace. Nesouhlas obce nepředstavuje překážku stanovení průzkumného území. K posudku EIA uvádí, že pro toto řízení není použitelný, neboť byl vypracován pro odlišný záměr, a jeho nevyužití nemůže založit porušení legitimního očekávání.

11. K tvrzení žalobců o porušení § 4a odst. 2 zákona o geologických pracích žalovaný uvádí, že v průzkumném území Hostíčkov nebylo dosud nalezeno žádné výhradní ložisko. K námitce týkající se územního plánu obce Lestkov uvádí, že žádný subjekt nemá právo na neměnnost poměrů v území a že územní plán musí být vykládán v kontextu povinnosti chránit nerostné bohatství. Tvrdí, že poměřoval veřejný zájem státu na hospodárném využití ložisek se zájmem obce na uspořádání území a dospěl k závěru, že územní plán nepředstavuje překážku pro stanovení průzkumného území, neboť samotný průzkum nemá bezprostřední dopady na životní podmínky obyvatel.

12. K námitce porušení legitimního očekávání žalovaný uvádí, že závěry týkající se dopadů těžby nelze vztahovat na fázi geologického průzkumu, která má odlišnou povahu i intenzitu zásahu. Tvrdí, že identifikoval všechny relevantní veřejné zájmy, stanovil podmínky pro průzkum a nemohl tak zasáhnout do legitimního očekávání žalobců. Shodu s prvopisem provedla S. K. 4 8 A 102/2025 13. Žalovaný připomíná, že povinnost správního orgánu odůvodnit rozhodnutí neznamená povinnost reagovat na každou dílčí námitku v plném detailu, pokud závěry rozhodnutí poskytují jasné a logické vysvětlení. Tvrdí, že jak prvostupňové rozhodnutí, tak napadené rozhodnutí ministra žalovaného byla vydána v souladu se zákonem, že všechny veřejné zájmy byly posouzeny a že žalobci pouze opakují již vypořádané námitky, což nemůže založit nezákonnost či nepřezkoumatelnost.

14. Osoba zúčastněná na řízení uvádí, že správní orgány se námitkami žalobců zabývaly v celém průběhu řízení a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Tvrdí, že žalobci vycházejí z hypotetických a předčasných úvah, které nejsou podloženy odbornými zjištěními. Uvádí, že správní orgány posoudily souvislosti obou průzkumných území i jejich možné kumulativní vlivy a že spojení řízení není povinností. Zdůrazňuje, že rozdělení obou území bylo vedeno úsilím minimalizovat možné dopady na chráněné zájmy, zejména na Podhájský potok, že v území Hostíčkov nebylo dosud zjištěno žádné ložisko a že obě území jsou geologicky oddělena. Odmítá tvrzení žalobců o zamýšlené souběžné těžbě a připomíná svůj dobrovolný závazek nepřekročit hranici 10 000 tun těžby ročně.

15. K tvrzenému opomenutí veřejných zájmů osoba zúčastněná na řízení uvádí, že správní orgány hodnotily stanoviska dotčených orgánů i jednotlivé námitky žalobců a že žalobci nesprávně ztotožňují fázi průzkumu s fází povolování těžby. Zdůrazňuje, že v této fázi nelze požadovat podrobné biologické, hlukové či dopravní studie, protože jejich podkladem mohou být až výsledky samotného průzkumu. Dodává, že žalovaný nebyl povinen opatřovat znalecké posudky bez existence konkrétních pochybností o skutkovém stavu.

16. K námitkám vztahujícím se k posudku EIA z roku 2016 osoba zúčastněná na řízení uvádí, že tento posudek se týkal rozsáhlého těžebního záměru a nelze jej použít pro řízení o stanovení průzkumného území, v němž nejsou známy žádné parametry případné těžby. Tvrdí, že ministerstvo řádně identifikovalo a poměřilo dotčené veřejné zájmy a že existence kolidujících zájmů neznamená automatický důvod pro zamítnutí žádosti.

17. K tvrzení, že obě průzkumná území směřují k témuž ložisku, osoba zúčastněná na řízení uvádí, že v území Hostíčkov nebylo dosud zjištěno žádné ložisko a rozdělení území je odůvodněno odlišností prací i snahou minimalizovat případné dopady. K námitce rozporu s územním plánem obce Lestkov uvádí, že ministerstvo správně rozlišilo mezi geologickým průzkumem, který funkční využití území nemění, a těžbou, která je v územním plánu vyloučena. Získání geologických informací označuje za předběžný veřejný zájem, bez něhož nelze hodnotit budoucí nakládání s územím. Dále uvádí, že významnost záměru vyplývá ze Zásad územního rozvoje Plzeňského kraje a ze Státní surovinové politiky, přičemž živce jsou zařazeny mezi kritické suroviny Evropské unie.

18. Žalobci v replice uvádějí, že posudek z roku 2016 je nadále relevantní i pro aktuální záměr, neboť na něj opakovaně odkazují nejen oni, ale též dotčené orgány a soudy, zejména ve stanoviscích odboru životního prostředí Městského úřadu Tachov a v rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 59 A 12/2021. Zdůrazňují, že samotný dotčený orgán ve stanovisku vydaném v řízení o průzkumném území Hostíčkov výslovně uvedl, že kolizní střety identifikované již v posudku z roku 2016 jsou použitelné i pro záměr menšího rozsahu a pro samotný průzkum, přičemž je nezbytné aktualizovat starší podklady. Podle žalobců přitom není rozhodné, že toto stanovisko bylo vydáno v jiném řízení, neboť obě řízení jsou věcně propojena. Dále poukazují na závěr nadepsaného soudu vyslovený v rozsudku sp. zn. 10 A 111/2024, podle něhož správní orgány měly zohlednit závěry soudních rozhodnutí i Shodu s prvopisem provedla S. K. 5 8 A 102/2025 posudku EIA jako podklad pro posouzení dalších veřejných zájmů, což se však podle žalobců nestalo, přičemž argumentace osoby zúčastněné na řízení má tento postup žalovaného potvrzovat.

19. K námitce rozporu stanovení průzkumného území Hanov u Lestkova s územním plánem obce Lestkov žalobci dále uvádějí, že osoba zúčastněná na řízení přehlíží její podstatu. Připomínají, že účelem posuzování průzkumu a následného využití výhradního ložiska již ve fázi stanovení průzkumného území je včasné odhalení překážek bránících těžbě, a to nejen z důvodu prevence zbytečných nákladů, ale též z důvodu ochrany veřejných zájmů a práv dotčených osob. Namítají, že závěr žalovaného, podle něhož doplňkové průzkumné práce nemohou změnit způsob využití lesních ploch, je v rozporu s tím, že územní plán v plochách lesních výslovně vylučuje stavby, zařízení a opatření pro těžbu nerostů. Podle žalobců je nutné do této kategorie zahrnout i činnosti související s prováděním geologických prací, neboť jejich účel i dopady na území jsou s těžbou srovnatelné. Dále uvádějí, že územní plán vymezuje plochy lesní výhradně k plnění funkce lesa a pro těžbu stanoví zvláštní plochy, které však v dotčeném území neexistují, takže provádění geologických prací v lesních plochách je s územním plánem v rozporu.

20. Nad tento rámec žalobci doplňují, že územní plán představuje nástroj výkonu samostatné působnosti obce a vyjadřuje její legitimní zájem na způsobu rozvoje území a ochraně života obyvatel, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu. Obec v územním plánu jednoznačně určila, že plocha průzkumného území Hanov u Lestkova má plnit funkci lesa a nemá být využívána k provádění geologických prací ani k těžbě nerostů. Žalovaný proto podle žalobců vyložil územní plán v rozporu s jeho textem i účelem a argumentace osoby zúčastněné na řízení tento nesprávný výklad nemůže zhojit.

21. Při jednání soud dne 20. 5. 2026 setrvali účastníci na svých dosavadních stanoviscích.

22. Soud o žalobě rozhodl na podkladě obsahu správního spisu a nepovažoval za podstatné provádět, resp. doplňovat dokazování, neboť skutkový stav věci byl správními orgány objasněn dostatečně.

III. Posouzení žaloby

23. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

24. Žaloba je zčásti důvodná.

25. Soud při posouzení důvodnosti podaných žalobních námitek vycházel z rozsudku NSS ze dne 27. 2. 2019, čj. 8 Afs 267/2017-38 (všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná též online na www.nssoud.cz), podle něhož správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Soud také zdůrazňuje, že smyslem soudního přezkumu není stále dokola podrobně opakovat to, co již Shodu s prvopisem provedla S. K. 6 8 A 102/2025 bylo vyřčeno. Z konstantní judikatury NSS vyplývá, že „[j]e-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil“ (srov. rozsudky ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS, ze dne 20. 7. 2016, č. j. 3 As 46/2014-28, či ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 As 175/2016- 32). Napadené rozhodnutí uvedeným požadavkům podle názoru soudu dostojí.

26. Soud v posuzované věci vychází ze svého dřívějšího rozsudku ze dne 28. srpna 2025, č. j. 10 A 111/2024-81, v němž se již podrobně zabýval právními otázkami a argumentací obsahově obdobnou, resp. v rozhodném rozsahu shodnou s námitkami uplatněnými ze strany žalobců v nyní posuzované věci. Na uvedené rozhodnutí ostatně ve svém vyjádření k žalobě výslovně odkázal i žalovaný. Soud konstatuje, že žalobní námitky uplatněné žalobci v posuzované věci jsou v rozhodujících bodech obsahově obdobné, v některých případech totožné, s námitkami, s nimiž se soud již vypořádal v citovaném rozsudku. Tyto námitky proto ve větší míře nepřinášejí nové skutkové ani právní skutečnosti, které by nebyly předmětem předchozího posouzení. Soud však nepřehlédl ani odlišnosti vyplývající ze skutkových okolností této věci a z podané žaloby a tyto vzal při svém hodnocení v náležitý zřetel. Za této situace soud nepovažuje za účelné znovu podrobně reprodukovat všechny, případně některé již vyslovené závěry, neboť jejich opakování by bylo v rozporu s principem procesní ekonomie, přičemž odchylné rozhodnutí bez existence relevantně odlišných okolností by nebylo v souladu s požadavkem na předvídatelnost soudního rozhodování.

27. Současně soud zdůrazňuje, že uvedený postup nepředstavuje rezignaci na individuální přezkum posuzované věci. Soud proto ověřil, zda žalobci v nynějším řízení uplatnili konkrétní námitky způsobilé založit odlišné právní posouzení, případně zda samotná posuzovaná věc vykazuje relevantní skutkové odlišnosti. Takové námitky však žalobci ve větší míře neuplatnili, jejich argumentace nepřekračuje rámec již dříve vypořádaných tvrzení a ani posuzovaná věc nevybočuje svým charakterem či skutkovým základem z dříve hodnoceného případu. Formulovali-li žalobci dílčí námitky individuální povahy, soud se jimi zabýval samostatně v následujících částech odůvodnění tohoto rozsudku. Tyto námitky však nejsou způsobilé zpochybnit právní závěry přijaté v citovaném rozhodnutí. Za této situace soud neshledal žádný důvod se od závěrů vyslovených v rozsudku ze dne 28. 08. 2025, č. j. 10 A 111/2024-81, odchýlit a v posuzované věci z nich vychází. IV.1 Rozsah aktivní legitimace žalobců 28. Soud v posuzované věci nejprve vymezil rozsah aktivní legitimace žalobců, poté se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti a následně i námitkou rozporu průzkumu s veřejnými zájmy.

29. Podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Za rozhodnutí se považuje také závazné stanovisko, které brání vydání povolení či souhlasu. Shodu s prvopisem provedla S. K. 7 8 A 102/2025 30. Podle § 65 odst. 2 soudního řádu správního žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.

31. Podle § 4a odst. 2 zákona o geologických pracích žádost o stanovení průzkumného území se podává ministerstvu. Účastníkem řízení je žadatel, obec, na jejímž území je návrh průzkumného území nebo jeho část situována, popřípadě osoba, které zvláštní zákon postavení účastníka řízení přiznává. Na výhradní ložisko může být stanoveno jenom jedno průzkumné území.

32. Podle § 2 odst. 2 zákona o obcích obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.

33. Podle § 35 odst. 2 zákona o obcích do samostatné působnosti obce patří zejména záležitosti uvedené v § 84, 85 a 102, s výjimkou vydávání nařízení obce. Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.

34. S odkazem na body [75]-[86] rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 8. 2025, č. j. 10 A 111/2024 81, soud uvádí, že žaloba byla podána osobami k tomu oprávněnými. Podle § 65 odst. 2 soudního řádu správního jsou žalobci aktivně legitimováni, tvrdí-li, že byli postupem správního orgánu zkráceni na právech způsobem, který mohl vyústit v nezákonné rozhodnutí. Jejich účastenství ve správním řízení bylo založeno § 4a odst. 2 větou druhou zákona o geologických pracích. Žalobci nejsou oprávněni podat žalobu podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního, neboť napadeným rozhodnutím nedošlo k založení, změně či zrušení jejich subjektivních práv.

35. Žalobci tvrdí zásah do práva na samosprávu, na rozvoj území obcí, do kvality životního prostředí, dopravní infrastruktury a životních podmínek jejich obyvatel. Podle § 2 odst. 2 a § 35 odst. 2 zákona o obcích obec pečuje o všestranný rozvoj svého území, o potřeby svých občanů a chrání veřejný zájem. Uložení této povinnosti obcím sleduje vlastní podstatu jejich samosprávného poslání jakožto veřejnoprávních korporací (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2022, č. j. 6 As 243/2021-31, bod [22] a tam citovanou judikaturu).

36. Stanovení průzkumného území může být prvním krokem k následné těžbě ložiska (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 As 59/2009-142). Dobývání nerostu i přes limitující podmínky těžby je způsobilé zasáhnout zdraví obyvatel, životní prostředí, dopravní infrastrukturu i rekreační potenciál lokality. Takové dopady se dotýkají samostatné působnosti obcí, a žalobci proto jsou aktivně legitimováni tvrdit zásah podle § 65 odst. 2 soudního řádu správního.

37. Soud proto uzavírá, že žalobci splnili podmínky procesní aktivní legitimace.

38. Co se týče věcné aktivní legitimace žalobců (tj. otázky existence subjektivního práva žalobců k jeho hájení), Městský soud v Praze již v rozsudku ze dne 1. 3. 2018, č. j. 8 A 125/2015-129 vyložil, že smyslem účasti obcí, případně sdružení environmentální povahy ve správním řízení, je možnost uplatnit ochranu nebo realizovat ochranu svých práv, svých zájmů, které souvisejí s průzkumnými pracemi, nikoliv s umístěním úložiště. Tyto subjekty tedy nemohou argumentovat veřejným zájmem v jiné sféře, než která se dotýká jejich zájmů. Shodu s prvopisem provedla S. K. 8 8 A 102/2025 Nejvyšší správní soud poté v rozsudku ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 As 155/2018-63, jímž potvrdil tento rozsudek městského soudu, dále konstatoval, že otázka, zda jiný veřejný zájem nepřevýšil zájem na stanovení průzkumného území, může být zkoumána výlučně ve vztahu k předmětu řízení o stanovení průzkumného území, konkrétně tedy jen k těm činnostem, které mohou být konány na základě rozhodnutí o stanovení průzkumného území (tj. průzkum), bez vazby na další případné využití území. Vymezil tedy, že správní orgány provedou poměřování existence veřejných zájmů ve vztahu k zájmu na stanovení průzkumného území s přihlédnutím k námitkám stěžovatelů.

39. Rovněž v nedávném rozsudku ze dne 23. 4. 2025, č. j. 8 A 67/2024-49, městský soud vyložil, že obec jako žalobkyně se nemůže s úspěchem domáhat zrušení nezákonného rozhodnutí bez ohledu na to, zda tímto aktem byla zasažena ve svém subjektivním oprávnění. Poukázal přitom na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 2 As 187/2017–264 ze dne 29. května 2019, č. 3903/2019 Sb. NSS (Dobřejovice vs. Čestlice), ve vztahu k přezkumu opatření obecné povahy (územnímu plánu).

40. Ze shora uvedeného plyne, že žalovaný měl povinnost námitky žalobkyně týkající se existence a poměření jiných veřejných zájmů vypořádat, avšak žalobci mohli účinně hájit pouze ty veřejné zájmy, jež se dotýkají ochrany zájmů jejich obyvatel. IV.2 Nepřezkoumatelnost, námitka rozporu průzkumu s veřejnými zájmy 41. S ohledem na zásadu hospodárnosti soud přednostně vypořádal námitku nepřezkoumatelnosti prvostupňového a napadeného rozhodnutí.

42. Žalobci namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí s tím, že žalovaný nedostatečně posoudil soulad zájmu na průzkumu, dalším průzkumu a následném využití výhradního ložiska s veřejnými zájmy uvedenými v § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích a s dalšími dotčenými veřejnými zájmy, nesprávně uzavřel, že záměr není v rozporu s veřejnými zájmy na zachování kvality životního prostředí, kvality života obyvatel ani kvality dopravní infrastruktury, a tento závěr přijal bez řádného odůvodnění. Tím podle žalobců zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, a tedy i nezákonnosti.

43. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006 – 63), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 [č. 689/2005 Sb. NSS]). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je přitom zásadně založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.

44. Podle soudu napadené ani prvostupňové rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná, ať již pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů, neboť z jejich odůvodnění vyplývá úvaha žalovaného, proč neposuzoval soulad průzkumu s dalšími veřejnými zájmy na ochraně přírody a krajiny, včetně následného využití ložiska identifikovaného ve stanovisku městského úřadu; žalovaný se dále zabýval i otázkou případné těžby v průzkumném území a námitkou veřejného zájmu na zachování kvality dopravní infrastruktury a na ochraně Shodu s prvopisem provedla S. K. 9 8 A 102/2025 zdraví a majetku obyvatel dotčené lokality. Soud dává žalovanému za pravdu v tom, že správní orgán nemá povinnost vypořádávat každou dílčí námitku, postaví‑li proti tvrzením účastníka řízení právní názor, v jehož rámci námitky jako celek neobstojí, přičemž žalovaný vypořádal všechny podstatné námitky.

45. K přezkoumání zákonnosti těchto závěrů žalovaného uvádí městský soud následující.

46. Podle § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích ministerstvo žádost o stanovení průzkumného území dále zamítne zejména v případě, že průzkum je v rozporu se státní surovinovou politikou, státní politikou životního prostředí, zájmy obrany státu, zahraničními závazky státu nebo pokud další veřejný zájem převýší zájem na dalším průzkumu a následném využití výhradního ložiska.

47. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. září 2009, č. j. 7 As 59/2009-142, kritéria stanovená v § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích, uvedená ve větě před spojkou „nebo“ se zcela jednoznačně týkají a vztahují posouzení samotného „průzkumu“ bez návaznosti na následné využití ložiska (případné těžby). Posuzování spojitosti průzkumu s následným využitím ložiska, zákonodárce zakotvil až do části věty následující po spojce „nebo.“ Pokud tedy správní orgán zvažoval při posuzování žádosti o stanovení průzkumného území i následné těžební využití ložiska, měl podle ustanovení § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích konkretizovat, jaký veřejný zájem převýšil zájem na dalším průzkumu a následném využití ložiska.

48. Právě citované závěry rozsudku č. j. 7 As 59/2009‑142 rozvinul kasační soud v bodě 40 rozsudku ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 4 As 155/2018‑63, kde konstatoval, že v uvedené věci bylo vysoce pravděpodobné, že pokud bude geologický průzkum úspěšný, požádá soukromý investor i o příslušná povolení nutná pro dobývání nerostu samého. Jelikož jsou aktivity směřující k budoucímu dobývání nerostu pro žadatele finančně nákladné, bylo namístě, aby se správní orgán v co nejranější fázi celého procesu zabýval otázkou, zda neexistuje závažný veřejný zájem bránící těžbě samotné a nečinil tak až ve fázi povolování dobývání nerostu. Nejvyšší správní soud ve věci pod sp. zn. 7 As 59/2009 vyjádřil názor, že nepostačuje odkázat na určité části státní surovinové politiky a je nutno zkoumat i další veřejné zájmy. To však za situace, kdy by bylo nehospodárné vyčkávat s posouzením veřejných zájmů až do další fáze povolovacího procesu, která logicky bude následovat a z pohledu zájmů žadatele (investora) je nutným pokračovaní úspěšného průzkumu (…) V opačném případě by účastníkům řízení mohly vzniknout zbytečné výdaje a k posouzení existence veřejných zájmů (případně vypořádání tzv. střetu zájmů) v souvislosti s možnou těžbou by docházelo později.

49. Společnost LB MINERALS s.r.o. dne 18. října 2023 podala žalovanému žádost o stanovení průzkumného území Hanov u Lestkova za účelem ověření výskytu leukokratních granitů a aplitů jako zdroje živcové suroviny – živce ostatní (ZS-ZO), a to jako zdroje keramických surovin pro výrobu směsných živců.

50. Ze stanoviska Městského úřadu Tachov, odboru životního prostředí (dále jen „městský úřad“), ze dne 6. 2. 2024, č. j. 36/2024-OŽP/TC, jehož odůvodnění bylo doplněno stanoviskem ze dne 12. 2. 2024, č. j. 312/2024-OŽP/TC (společně dále též „stanovisko městského úřadu“), plyne, že záměr společnosti LB MINERALS s.r.o. se týká dvou vymezených průzkumných území, jejichž účelem je geologický průzkum ložiska, realizovaný ve více etapách (mj. vrtné práce). Městský úřad uvádí, že činnost nesmí zasáhnout prvky územního systému ekologické stability (ÚSES), konkrétně lokální biokoridor a biocentrum v nivě Podhájského potoka. Z hlediska státní správy lesů (pozemky určené k plnění funkcí lesa) nevyslovuje zásadní nesouhlas, současně však z obsahu plyne, že Shodu s prvopisem provedla S. K. 10 8 A 102/2025 zásahy do lesních pozemků budou vyžadovat jejich odnětí či omezení podle lesního zákona. Z hlediska vodního hospodářství (vodní zákon) je záměr akceptovatelný pouze za podmínky, že nedojde ke znečištění povrchových ani podzemních vod; případné další využití území, včetně těžby, by podléhalo samostatnému posouzení vodoprávním úřadem. V části ochrany přírody a krajiny (zákon č. 114/1992 Sb.) městský úřad odkazuje na předchozí řízení o stanovení dobývacího prostoru Hanov, které bylo v roce 2021 ukončeno zamítavým rozhodnutím, a dále identifikuje jako problém nedostatečnou dopravní obslužnost území a s tím související zatížení dotčených obcí přepravou vytěžené suroviny.

51. Z doplňujícího stanoviska téhož orgánu ze dne 12. 2. 2024, č. j. 312/2024-OŽP/TC, plyne, že orgán ochrany přírody považoval za nezbytné své vyjádření rozšířit, neboť z předložené dokumentace vyplývá možnost bezprostřední návaznosti průzkumných prací na následné dobývání v rámci dobývacího prostoru, a to až v rozsahu cca 10 000 tun ročně. Z tohoto důvodu výslovně uvádí, že záměr nelze hodnotit izolovaně jako pouhý průzkum, ale je nutno jej posuzovat v kontextu jeho důsledků pro území. Dále konkretizuje, že dotčené území zahrnuje významné krajinné prvky, zejména les, a že zásahy mohou zahrnovat odlesnění; přitom odlesnění nad 0,5 ha podléhá závaznému stanovisku orgánu ochrany přírody podle § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. Městský úřad dále poukazuje na existenci prvků územního systému ekologické stability (biokoridor, biocentrum) v nivě Podhájského potoka, na možné zásahy do biotopů a na rizika pro zvláště chráněné druhy (§ 50 a násl. zákona č. 114/1992 Sb.). Uvádí, že zásahy do těchto složek mohou být významné a že jejich realizace může vyžadovat udělení výjimky podle § 56 téhož zákona. Současně stanovisko městského úřadu zdůrazňuje, že záměr představuje významný zásah do kulturně- historických i estetických charakteristik krajiny, zejména narušením dosavadního způsobu hospodaření a stabilní krajinné struktury; dojde k industrializaci území, spojené se zvýšenou dopravou, hlukem (včetně odstřelů) a celkovým zatížením prostoru. Z estetického hlediska městský úřad očekává středně až silně negativní vliv: narušení přirozeného vzhledu krajiny, její uzavřenosti a měřítka, oslabení vazeb na okolní sídla a vznik nových dominant (např. výsypek a lomu), které budou dlouhodobě působit jako cizorodý prvek v krajině.

52. Žalovaný na stranách 13 až 15 prvostupňového rozhodnutí zdůraznil, že posuzovaný záměr představuje pouze geologický průzkum, nikoli těžbu, a proto odmítl požadavek orgánu ochrany přírody hodnotit záměr v širších souvislostech jeho možné návaznosti na budoucí dobývání. V tomto směru setrval na formálním oddělení jednotlivých fází využití ložiska a vyšel z toho, že případné dopady těžby budou řešeny až v navazujících řízeních. Ve vztahu k ochraně přírody vzal na vědomí existenci prvků územního systému ekologické stability, významných krajinných prvků i zvláště chráněných druhů v dotčené lokalitě, avšak tyto skutečnosti nepovažoval za překážku stanovení průzkumného území. Vyložil, že případné zásahy do chráněných hodnot budou řešeny prostřednictvím navazujících institutů, zejména výjimek podle zákona o ochraně přírody a krajiny a závazných stanovisek v dalších řízeních. Z hlediska vodního hospodářství přijal podmínku, že nesmí dojít ke znečištění vod, a uzavřel, že tato podmínka je podle něj zajištěna technickým nastavením průzkumných prací. V oblasti lesního hospodářství vycházel z toho, že případné zásahy do pozemků určených k plnění funkcí lesa budou posuzovány podle lesního zákona v samostatných řízeních. K dopravní zátěži uvedl, že vnímá obavy vyjádřené ve stanovisku orgánu ochrany přírody, avšak považuje je za eliminované stanovením konkrétních podmínek, zejména omezením hmotnosti vozidel a časového režimu přepravy; detailní analýzu dopadů na dopravní infrastrukturu však neprovedl. Ve vztahu k předchozím řízením, zejména k zamítnutí stanovení dobývacího prostoru Hanov, uvedl, že tato rozhodnutí se týkala odlišného Shodu s prvopisem provedla S. K. 11 8 A 102/2025 předmětu řízení a nelze je bez dalšího přenášet na nyní posuzovanou věc. Celkově uzavřel, že stanovisko městského úřadu neidentifikovalo takový veřejný zájem, jenž by převážil nad zájmem na dalším průzkumu ložiska, a že případné negativní dopady záměru jsou minimalizovány stanovenými podmínkami, popřípadě mohou být řešeny v navazujících řízeních.

53. Jak zdejší soud uvedl v bodech [115]-[121] rozsudku ze dne 28. 8. 2025, č. j. 10 A 111/2024 81, z prvostupňového rozhodnutí vyplývají úvahy žalovaného, proč se dále nezabýval souladem průzkumu s dalšími veřejnými zájmy na ochraně přírody a krajiny, včetně následného využití ložiska, které vyplynuly ze stanoviska městského úřadu. Žalovaný tyto zájmy neposuzoval proto, že podle jeho názoru nemohou být ve fázi průzkumných prací při dodržení stanovených postupů dotčeny, a úvahy o dopadech těžby považoval za předčasné.

54. K zákonnosti takového postupu městský soud uvádí následující: podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2022, č. j. 4 As 38/2022-34, je zcela namístě, aby se žalovaný zabýval i tím, zda neexistuje veřejný zájem převažující nad zájmem nejen na dalším průzkumu, ale také na následném využití výhradního ložiska, vede-li průzkum typově k budoucímu dobývání. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že ve fázi stanovení průzkumného území mohou některé veřejné zájmy vyjít najevo jen částečně, nicméně tato skutečnost žalovaného nezbavuje povinnosti tyto zájmy alespoň obecně vymezit a posoudit jejich možný význam (viz tamtéž, zejména bod [17]). Cílem takového posouzení je včasné odhalení veřejného zájmu, který by mohl bránit těžbě, a tím i předejití zbytečným výdajům osoby zúčastněné na řízení.

55. Za tohoto stavu je závěr žalovaného, že stanovisko městského úřadu je „předčasné“ a že ve fázi průzkumu není třeba posuzovat dopady těžby na životní prostředí či kvalitu života obyvatel, podle názoru soudu nesprávný. Nesprávný je i závěr ministra životního prostředí, že případná těžba do 10 000 tun ročně představuje okolnost způsobilou vyloučit zásah do veřejných zájmů. Stanovisko městského úřadu uvádí řadu aspektů ochrany přírody a krajiny, jejichž dotčení je nezávislé na ročním objemu těžby. Jak městský soud konstatoval již v jiném řízení, rozsah zásahu do přírodních složek je dán samotnou povahou těžební činnosti, nikoli pouze jejím objemem. Je tedy nezbytné zkoumat, v jakém rozsahu mohou být tyto veřejné zájmy dotčeny, a provést poměřování podle § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích. Samotné poukázání na objem 10 000 tun ročně jako „limitující faktor“ proto neobstojí.

56. S kroky žalovaného ve vztahu k dopravní infrastruktuře, spočívajícími ve stanovení ročních limitů, tonáže vozidel a časového režimu přepravy, žalobce věcně nepolemizoval a nenapadl je žádnými konkrétními tvrzeními. Dopravní infrastrukturu zmiňoval pouze obecně v rámci demonstrativních výčtů veřejných zájmů, aniž by svá tvrzení jakkoli konkretizoval či je vztáhl ke konkrétním opatřením žalovaného. IV.3 Nespojení řízení 57. Žalobci namítají, že žalovaný postupoval nezákonně, když nespojil opomenutím řízení o žádosti žadatele LB MINERALS s.r.o. o stanovení průzkumného území Hanov u Lestkova a řízení o žádosti o stanovení průzkumného území Hostíčkov v rozporu s § 140 odst. 1 správního řádu, čímž znemožnil řádné posouzení obou žádostí ve vztahu k veřejným zájmům podle § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích, včetně zájmu na zachování kvality života obyvatel v lokalitě, kvality životního prostředí a pozemních komunikací, zasáhl tím Shodu s prvopisem provedla S. K. 12 8 A 102/2025 do práv žalobců jako obcí a současně vytvořil nezákonný stav, kdy jsou k jednomu výhradnímu ložisku stanovena dvě průzkumná území.

58. Podle § 140 odst. 1 správního řádu správní orgán může na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání-li tomu povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků. Spojit řízení lze i v průběhu řízení za předpokladu, že tím nevznikne nebezpečí újmy některému z účastníků.

59. Z citovaného ustanovení správního řádu obecně vyplývá, že spojení řízení není obligatorní, nestanoví-li zákon, že je nutné společné řízení vést (srov. např. § 146 odst. 1 správního řádu). Tato skutečnost je ostatně mezi stranami soudního řízení nesporná.

60. V citovaném ustanovení § 140 správního řádu jsou stanoveny podmínky, za kterých je možné společné správní řízení vést. Tou první je, že se jedná předně o řízení, k nimž je příslušný (věcně i místně) stejný správní orgán a jež se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků. Situace, kdy je možné vést společné řízení týkající se týchž účastníků, je například řízení o více různých žádostech stejné osoby, které projednává stejný správní orgán. Další podmínkou je skutečnost, že vedení společného řízení nebrání povaha věci (např. velká různorodost těchto řízení), účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků. (srov. JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. § 140 [Společné řízení]. In: JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 868, marg. č. 7–10.). Zohledňovat by přitom správní orgán měl zejména zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení a postupovat tedy tak, aby řízení proběhla co nejrychleji a bez zbytečných nákladů jak pro správní orgán, tak pro účastníky řízení.

61. S odkazem na body [132]-[145] rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 8. 2025, č. j. 10 A 111/2024-81, soud již vypořádal obdobný okruh žalobních námitek týkajících se nespojení řízení o totožných průzkumných územích. Soud dospěl k závěru, že spojení řízení podle § 140 správního řádu nepředstavuje povinnost správního orgánu, nýbrž procesní možnost založenou na správním uvážení, jehož meze jsou dány zejména účelem řízení, povahou posuzované věci a ochranou práv účastníků. Současně soud konstatuje, že ani věcná souvislost řízení či totožnost účastníků samy o sobě nezakládají povinnost řízení spojit, brání‑li tomu odlišnost jejich účelu nebo jiné relevantní okolnosti. V posuzované věci soud shledal, že rozdílnost jednotlivých stadií ložiskového průzkumu představuje legitimní důvod pro samostatné vedení řízení, přičemž jejich nespojení nevede ani k nedostatečnému posouzení veřejných zájmů, ani k porušení zásady hospodárnosti či zákazu libovůle. IV.4 Porušení § 4a odst. 2 věty třetí zákona o geologických pracích 62. Soud se dále zabýval žalobním bodem směřujícím proti nespojení řízení o stanovení průzkumných území Hostíčkov a Hanov u Lestkova, v jehož rámci žalobci namítali porušení § 4a odst. 2 věty třetí zákona o geologických pracích, podle níž může být na jedno výhradní ložisko stanoveno pouze jedno průzkumné území. Žalobci dovozovali existenci totožného výhradního ložiska zejména z prostorové blízkosti obou průzkumných území.

63. Podle § 5 odst. 1 zákon č. 44/1988 Sb., zákon o ochraně a využití nerostného bohatství (dále jen „horní zákon“), platí, že nerostné bohatství podle tohoto zákona tvoří ložiska vyhrazených nerostů (dále jen "výhradní ložiska"). Shodu s prvopisem provedla S. K. 13 8 A 102/2025 64. Podle § 6 odst. 1 horního zákona platí, že zjistí-li se vyhrazený nerost v množství a jakosti, které umožňují důvodně očekávat jeho nahromadění, vydá Ministerstvo životního prostředí osvědčení o výhradním ložisku.

65. Podle § 11 odst. 1 horního zákona platí, že vyhledávání a průzkum ložisek vyhrazených nerostů a výhradních ložisek nevyhrazených nerostů je možné provádět pouze na průzkumném území, které je stanoveno podle zvláštních právních předpisů.

66. Podle § 4a odst. 2 věty třetí zákona o geologických pracích platí, že na výhradní ložisko může být stanoveno jenom jedno průzkumné území.

67. Podle § 4a odst. 4 zákona o geologických pracích platí, že v rozhodnutí o stanovení průzkumného území se souřadnicemi vymezí území, popřípadě výhradní ložisko, pro jehož průzkum se průzkumné území stanoví, doba platnosti území a podmínky pro provádění prací. V případě, že je průzkumné území situováno na území více obcí, vymezí se i podíl jednotlivých obcí v km2.

68. Soud na základě uvedeného právního rámce konstatuje, že výhradní ložisko představuje ložisko vyhrazeného nerostu tvořící nerostné bohatství státu, přičemž právo k jeho vyhledávání a průzkumu může na stanoveném průzkumném území náležet pouze jednomu žadateli. Přisvědčuje proto žalovanému v tom, že připustit konkurenci více žadatelů na jednom výhradním ložisku by bylo nežádoucí, a tento závěr je plně slučitelný i se zásadou hospodárnosti při nakládání s nerostným bohatstvím, na niž žalobci poukazovali. Současně však soud zdůrazňuje, že existence výhradního ložiska je správním orgánem toliko deklarována, nikoli konstituována.

69. V posuzované věci žalobci existenci jednoho výhradního ložiska pod oběma průzkumnými územími nijak neprokázali; samotná prostorová blízkost obou průzkumných území k takovému závěru nepostačuje. Mezi účastníky řízení navíc nebylo sporu o tom, že přítomnost vyhrazených nerostů na území průzkumného území Hostíčkov dosud potvrzena nebyla, a úvahy o totožnosti výhradního ložiska tak zůstávaly pouze v rovině hypotéz. Nebyla‑li proto naplněna hypotéza právní normy předpokládající existenci jednoho výhradního ložiska, nelze žalovanému vytýkat porušení § 4a odst. 2 věty třetí zákona o geologických pracích, a soud tento žalobní bod neshledal důvodným. IV.5 Překročení mezí správního uvážení 70. Žalobci namítají, že žalovaný při posuzování veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny a ohrožených druhů živočichů překročil meze správního uvážení, neboť bez adekvátního odůvodnění nepřevzal závěry obsažené ve stanoviscích orgánů ochrany životního prostředí a rozhodl v rozporu se skutečnostmi, které podle nich jednoznačně osvědčují převahu veřejného zájmu nad zájmem na průzkumu a dalším využití výhradního ložiska Hanov u Lestkova, ačkoli sám nedisponoval potřebnými odbornými znalostmi k posouzení těchto otázek, přičemž vyžádal-li si uvedená stanoviska podle § 56 správního řádu, nemohl jejich odborné závěry bez dalšího zpochybňovat vlastními úvahami a měl-li o jejich správnosti pochybnosti, bylo jeho povinností zajistit posouzení odborné otázky jiným odpovídajícím způsobem, například prostřednictvím znaleckého posudku, jak žalobci v řízení opakovaně navrhovali.

71. S odkazem na body [152]-[160] rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 8. 2025, č. j. 10 A 111/2024 81, soud uvádí, že o pojmu správního uvážení v obecné rovině lze hovořit Shodu s prvopisem provedla S. K. 14 8 A 102/2025 všude tam, kde zákon poskytuje správnímu orgánu ve stanovených hranicích určitý volný prostor k rozhodnutí. Tento prostor, v němž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek a zákonodárce dává správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou, bývá typicky vymezen formulací „správní orgán může“, „lze“ apod. Použije-li tedy správní orgán správní uvážení, soud zkoumá, zda byly zákonem stanovené meze tohoto uvážení správním orgánem respektovány či zda byly z jeho strany zneužity.

72. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 7 As 70/2009‑190, je třeba zdůraznit, že na stanovení průzkumného území není právní nárok. Úkolem ministerstva v řízení o stanovení průzkumného území je porovnat jednotlivé, mnohdy protichůdné, veřejné zájmy a přezkoumatelným způsobem svou úvahu zdůvodnit. Kritéria pro takové posouzení žádosti přitom demonstrativně stanoví ust. § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích. Správní soudy nemohou tuto úvahu ministerstva nahrazovat, doplňovat či jakkoli modifikovat, ale jejich úloha spočívá v přezkumu zákonnosti postupu a rozhodnutí ministerstva.

73. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil pojem správního uvážení a jeho meze, když dovodil, že správní uvážení přichází v úvahu pouze tehdy, umožňuje-li právní norma volbu mezi více právními následky; to však neplatí při rozhodování podle § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích, neboť toto ustanovení obsahuje demonstrativní výčet negativních podmínek, jejichž naplnění vede obligatorně k zamítnutí žádosti, aniž by správní orgán mohl volit mezi jejím vyhověním či zamítnutím (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 As 56/2007-151, a rozsudek ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004-72). Při posuzování souladu žádosti se státní surovinovou politikou správní orgán pouze interpretuje podkladový koncepční dokument, přičemž správnost tohoto výkladu podléhá soudnímu přezkumu, a dospěje-li k závěru o rozporu žádosti s touto politikou, je povinen žádost zamítnout (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 As 59/2009-142). V případě tzv. dalších veřejných zájmů spočívá úvaha správního orgánu nejprve ve výkladu neurčitého právního pojmu veřejného zájmu a následně v jeho poměřování se zájmem na průzkumu a případném využití výhradního ložiska, přičemž i zde je výsledek tohoto poměřování právně determinován a neponechává prostor pro libovůli, je-li zjištěna převaha dalšího veřejného zájmu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012-45).

74. Správní uvážení žalovaného je tak ve všech těchto ohledech limitováno zákonnými kritérii, z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaká kritéria byla zohledněna a že nedošlo k vybočení ze zákonných mezí, neboť veřejnoprávní regulace nakládání s nerostným bohatstvím omezuje stát jako vlastníka povinností transparentně odůvodněného rozhodování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 As 59/2009- 142), přičemž samotné řízení o žádosti o stanovení průzkumného území je vedeno ministerstvem, které je za splnění zákonem stanovených negativních podmínek povinno žádost zamítnout (§ 4a odst. 2, 5 a 6 zákona o geologických pracích).

75. Podle § 50 odst. 4 správního řádu platí, že pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

76. Podle § 56 správního řádu platí, že závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení skutečností nelze opatřit od jiného správního orgánu, správní orgán usnesením ustanoví znalce. Usnesení se Shodu s prvopisem provedla S. K. 15 8 A 102/2025 oznamuje pouze znalci. O zamýšleném ustanovení znalce, popřípadě o ustanovení znalce správní orgán vhodným způsobem účastníky vyrozumí. Správní orgán znalci uloží, aby posudek vypracoval písemně a předložil mu jej ve lhůtě, kterou současně určí. Může znalce také vyslechnout.

77. S odkazem na body [161]-[163] rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 8. 2025, č. j. 10 A 111/2024 81, soud uvádí, že žalobní argumentace opřená o § 56 správního řádu není přiléhavá. Uvedené ustanovení totiž upravuje postup při opatřování znaleckých posudků, nikoli odborných vyjádření jiných správních orgánů. Znalce je správní orgán povinen ustanovit pouze tehdy, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností vyžadujících odborné znalosti, jimiž úřední osoby nedisponují, a současně nelze-li takové odborné posouzení opatřit od jiného správního orgánu. O takovou situaci v posuzované věci nešlo, neboť žalovaný si k otázce dopadů záměru vyžádal stanovisko městského úřadu, přičemž ze samotné skutečnosti, že si toto stanovisko vyžádal, nelze dovozovat nedostatek odbornosti úředních osob žalovaného. To platí tím spíše, ukládá-li § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích posouzení souladu záměru se státní politikou životního prostředí přímo a výlučně ministerstvu, tedy žalovanému. Stanovisko městského úřadu má proto povahu prostého stanoviska ve smyslu části čtvrté správního řádu, které podle § 50 odst. 4 správního řádu podléhá volnému hodnocení důkazů. Žalovaný tak nepochybil, posoudil-li toto stanovisko jako jeden z podkladů rozhodnutí, který pro něj nebyl bez dalšího závazný; překročení mezí správního uvážení proto nelze spatřovat již v tom, že jeho závěry nepřevzal do výroku rozhodnutí. To však nic nemění na tom, že se žalovaný byl povinen se stanoviskem městského úřadu v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádat.

78. Z výše uvedeného podle názoru soudu plyne, že žalovaný meze správního uvážení nepřekročil již samotným nepřevzetím stanoviska orgánu ochrany životního prostředí Městského úřadu Tachov jako závazného podkladu, nýbrž tím, že odborné závěry v něm obsažené odmítl jako předčasné a nepromítl je do poměřování dalších veřejných zájmů se zájmem na průzkumu, ačkoli již v této fázi řízení byl povinen tyto zájmy zohlednit. Závěr žalovaného o předčasnosti posuzování dopadů budoucí těžby je proto v rozporu s judikaturou kasačního soudu, v důsledku čehož neobstojí ani jím provedená úvaha o veřejných zájmech a žalovaný tak vybočil i ze zákonných mezí správního uvážení. IV.6 Nedostatečně zjištěný skutkový stav 79. Žalobci v rozkladu namítali, že správní orgán neprovedl jimi navržené důkazy, ačkoliv směřovaly k posouzení zásadních dopadů záměru na veřejné zájmy; konkrétně navrhli zpracování akustické studie včetně měření intenzity dopravy na dotčených komunikacích, dále vypracování znaleckého posudku z oboru statiky staveb k posouzení vlivu dopravy těžkých nákladních vozidel na okolní budovy, jakož i odborné posouzení dopadů na dopravní infrastrukturu a na vodní poměry a biotu Podhájského potoka, přičemž zdůraznili, že jde o otázky ryze odborné, vyžadující specializované znalosti, a nikoliv o otázky právní, takže jejich neprovedení a současné učinění skutkových závěrů bez odpovídajícího podkladu představuje porušení povinnosti zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností.

80. Podle první právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. 1 Afs 71/2009-113, znalci se ve správním nebo soudním řízení přibírají k tomu, aby jednak pozorovali skutečnosti, jejichž poznání předpokládá zvláštní odborné znalosti, jednak z takovýchto pozorování vyvozovali znalecké úsudky (posudky). Znalci se však nepřibírají, aby sdělovali úřadu nebo soudu své názory a úsudky o otázkách rázu právního nebo o otázkách, k jejichž správnému Shodu s prvopisem provedla S. K. 16 8 A 102/2025 porozumění a řešení není zapotřebí odborných vědomostí nebo znalostí, nýbrž stačí, s ohledem na povahu okolností případu, běžná soudcovská zkušenost a znalost. Ve správním řízení vedle toho platí, že se znalec nepřibírá též tehdy, pokud správní orgán disponuje potřebnými odbornými znalostmi či si může opatřit odborné posouzení předmětných skutečností ze strany jiného správního orgánu (srov. § 56 správního řádu z roku 2004).

81. Podle právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009-48, není na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť správní orgán sice není ve smyslu § 52 správního řádu povinen všechny důkazy navržené účastníky provést, pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč se tak stalo. Správní orgán je oprávněn, ale i povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by bylo rozhodujícímu orgánu dáno na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli a o které opře skutkové závěry a které opomene.

82. Soud připomíná, že podle ustálené judikatury se znalec ve správním řízení přibírá pouze k objasnění skutečností, jejichž posouzení vyžaduje zvláštní odborné znalosti, nikoli k řešení otázek, které lze posoudit na základě běžných odborných podkladů, poznatků z úřední činnosti správního orgánu nebo obecných zkušeností rozhodujícího orgánu. Současně platí, že správní orgán není povinen provést všechny účastníkem navržené důkazy, dospěje‑li po jejich zvážení k závěru, že skutkový stav je již dostatečně zjištěn a další dokazování by bylo nadbytečné.

83. V posuzované věci žalobci opakovaně a rozsáhle popisovali možné dopady záměru na jednotlivé veřejné zájmy a k jejich prokázání navrhovali zejména ustanovení znalců a vypracování dalších odborných studií. Tyto návrhy opírali především o obecná tvrzení o možných negativních vlivech zamýšlené činnosti. Správní orgán však disponoval relevantními odbornými podklady získanými z úřední činnosti, zejména výsledky měření hluku v mimopracovním prostředí z listopadu 2015, které tvořily součást podkladů posudku z února 2017 a z nichž vyplynulo, že výsledné hladiny hluku v obcích Hanov a Lestkov splňují ve všech kontrolních bodech hygienické limity pro denní i noční dobu. Za této situace soud přisvědčuje úvahám žalovaného, který vycházel z již existujících odborných stanovisek, aniž by mu byl předložen důvod se od nich odchýlit nebo zpochybnit jejich použitelnost. Důkazní návrhy žalobců proto nebyly způsobilé přinést nové poznatky významné pro rozhodnutí ve věci a směřovaly převážně k opakování již známých tvrzení.

84. Provádění dalšího dokazování by bylo namístě pouze tehdy, existovala‑li by důvodná pochybnost o tom, že se poměry v obci mezi roky 2015 a 2025 změnily natolik, že by dřívější podklady pozbyly vypovídací hodnoty. Pouhý odkaz na jejich stáří však takovou pochybnost nezakládá.

85. Zároveň se žalovaný na straně 6 napadeného rozhodnutí vypořádal i s dalším návrhem na ustanovení znalce, který byl uplatněn v námitkách ve správním řízení. Uvedl především, že žalobci ani v průběhu odvolacího řízení blíže nekonkretizovali tvrzený zásah do „zachování kvality života a zdraví obyvatel“, který tak zůstal neurčitým právním pojmem bez vazby na konkrétní skutková tvrzení či podkladové skutečnosti. Žalovaný proto tento pojem poměřoval s reálně dostupnými údaji z veřejných zdrojů, jež však tvrzení žalobců nepodporovaly. Současně poukázal na to, že žalobci operovali pouze s obecným označením „těžké nákladní automobily“, aniž by jej blíže specifikovali. Naproti tomu žalovaný stanovil Shodu s prvopisem provedla S. K. 17 8 A 102/2025 jako podmínku napadeného rozhodnutí, že přeprava odebraného provozního vzorku bude probíhat vozidly kategorie N2 s maximální hmotností do 8 tun, a tuto zátěž porovnal s tonáží autobusů běžně zajišťujících osobní dopravu v dané lokalitě, jakož i s provozem zemědělské dopravy a s přepravou dřeva vytěženého z lesních porostů. Na tomto základě žalovaný dospěl k závěru, že provedení navrhovaných znaleckých posudků nebylo nezbytné. Soud podotýká, že tato konkrétní řešení žalovaného žalobci výslovně nezpochybnili, nýbrž se vůči nim vymezili pouze v obecné rovině, aniž by předložili konkrétní argumentaci, jež by umožňovala shledat nezákonnost uvedených úvah. Soud proto uzavírá, že žalobní námitka není důvodná.

86. Ohledně ostatních návrhů na ustanovení znalců soud konstatuje, že se jimi již samostatně nezabýval. Soud totiž výše v odůvodnění tohoto rozsudku shledal žalobu důvodnou z důvodu nesprávné úvahy žalovaného spočívající v tom, že se dále nezabýval posouzením souladu průzkumné činnosti s dalšími veřejnými zájmy na ochraně přírody a krajiny, které vyplynuly ze stanoviska městského úřadu, a to včetně následného využití ložiska. Z těchto důvodů bude nezbytné v dalším řízení uvedené veřejné zájmy posoudit a náležitě poměřit podle § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích. Soud současně ponechává na úvaze žalovaného, jakým konkrétním způsobem se v dalším správním řízení s těmito otázkami vypořádá, včetně případné potřeby provedení znaleckých posudků. Tyto otázky budou v navazujícím správním řízení znovu otevřeny a soudu nyní nepřísluší žalovanému ukládat, jaké konkrétní důkazní prostředky má k posouzení souladu průzkumu a následného využití ložiska s dalšími veřejnými zájmy na ochraně přírody a krajiny v posuzované věci zvolit. IV.7 Porušení zákazu překvapivých rozhodnutí, zásady předvídatelnosti a legitimního očekávání 87. Žalobci uvádějí, že žalovaný při posouzení souladu záměru s veřejným zájmem postupoval v rozporu se svými předchozími rozhodnutími i s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2021, č. j. 59 A 12/2021-351, aniž by toto odchýlení od dosavadní rozhodovací praxe řádně a přesvědčivě odůvodnil. Tím měl podle jejich názoru porušit legitimní očekávání žalobců a zasáhnout tak do jejich práva na spravedlivý proces. Žalobci dále namítají, že žalovaný i ministr životního prostředí bez bližšího zdůvodnění odmítli respektovat závěry posudku EIA, přestože jeho relevanci dříve akceptoval nejen Krajský soud v Plzni, ale i samotný žalovaný a ministr v roce 2023. Tento postup podle žalobců porušil jejich legitimní očekávání na vydání rozhodnutí v souladu s dosavadní správní a soudní praxí.

88. Princip předvídatelnosti rozhodování v podstatě znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat – v celkovém vyznění – stejně. Pouze takový postup respektuje právní jistotu a nelze opomíjet, že toliko jeho důsledné dodržování se významně pozitivně projevuje i v rámci celkového nazírání společnosti na význam a roli práva. Naopak postoj státního orgánu, který se vyznačuje zásadní odlišností přístupu k projednávaným věcem, svojí podstatou identickým, tomuto základnímu principu právního státu hrubě odporuje (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97). Princip předvídatelnosti má tedy také velmi blízko k zásadě legitimního očekávání.

89. S odkazem na body [173]-[179] rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 8. 2025, č. j. 10 A 111/2024 81, soud uvádí, že posudek EIA ke stanovení dobývacího prostoru Hanov Shodu s prvopisem provedla S. K. 18 8 A 102/2025 u Lestkova nebyl v posuzované věci v řízení o stanovení průzkumného území obligatorním podkladem a žalobci proto nemohli legitimně očekávat jeho automatické promítnutí do napadeného rozhodnutí. Soud přisvědčil žalovanému v tom, že řízení o stanovení dobývacího prostoru a řízení o stanovení průzkumného území se liší svým předmětem, přičemž závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Plzni nelze bez dalšího mechanicky přejímat do fáze průzkumu. Názor žalovaného o tom, že posudek i rozsudek Krajského soudu v Plzni není pro projednávanou věc relevantní, je tak správný co do závěrů o odlišnosti předmětů obou řízení. Z tohoto pohledu byl postup žalovaného řádně odůvodněn a nelze v něm spatřovat libovůli ani porušení legitimního očekávání žalobců.

90. Stanovení dobývacího prostoru je podle § 24 odst. 1, 3 horního zákona již rozhodnutím, na nějž bezprostředně navazuje realizace dobývání nerostu (přednost má především zadavatel průzkumu výhradního ložiska). Za tím účelem lze podle § 24 odst. 10 horního zákona organizaci uložit v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru podmínky, za nichž je oprávněna nakládat s vydobytými nerosty. Řízení o stanovení dobývacího prostoru podléhá stanoviskům dotčených orgánů státní správy (srov. § 28 odst. 3 a 4 horního zákona), a podle parametrů těžby může podléhat procesu posuzování vlivů na životního prostředí, což byl právě případ věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 59 A 12/2021. Průzkum výhradního ložiska v posuzované věci je však prozatím určen toliko k vyhledání nerostného bohatství v daném území, jeho množství a kvality, nikoliv bezprostředně k provádění těžby ve stanoveném dobývacím prostoru.

91. Současně však soud zdůrazňuje, že uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni spolu se závěry posudku EIA představují relevantní indicie ohledně možných dopadů následné těžby na životní prostředí a kvalitu života obyvatel, a to i při uvažovaném objemu těžby 10 000 tun ročně. Tyto indicie proto měly být spolu se stanoviskem městského úřadu zohledněny při posouzení dalších veřejných zájmů podle § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích. Žalobní námitka žalobců byla proto shledána částečně důvodnou, a to nikoli pro otázku odlišnosti obou řízení, ale pro opomenutí posouzení dalších veřejných zájmů vyplývajících z dostupných podkladů. IV.8 Posouzení významu územního plánu ve fázi stanovení průzkumného území 92. Žalobci svou poslední klíčovou námitku zakládají především na tvrzení, že v ploše stanoveného průzkumného území existuje objektivní překážka, která znemožňuje následné využití výhradního ložiska, a tou má být územní plán obce Lestkov. Ten dotčené území zařazuje do plochy smíšeného nezastavěného území, v níž textová část územního plánu výslovně vylučuje umisťování staveb, zařízení a opatření pro těžbu nerostů. Z tohoto důvodu žalobci dovozují, že dobývání výhradního ložiska v daném území nebude možné a tato skutečnost měla být žalovaným zohledněna již ve fázi stanovení průzkumného území jako další veřejný zájem převyšující zájem na průzkumu (srov. § 4a odst. 2 zákona o geologických pracích). Podle žalobců tak žalovaný pochybil, neodmítl-li žádost, a umožnil tím stav, kdy žadatel vynaloží prostředky na geologický průzkum, přestože územně plánovací regulace následné využití ložiska vylučuje.

93. Podle § 80 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb. územní plán je základním koncepčním dokumentem obce k usměrňování územního rozvoje a ochrany hodnot jejího území. Shodu s prvopisem provedla S. K. 19 8 A 102/2025 94. Podle čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

95. Podle § 3 odst. 1 písm. k) horního zákona vyhrazené nerosty jsou (…) živce.

96. Podle § 5 odst. 1 horního zákona nerostné bohatství podle tohoto zákona tvoří ložiska vyhrazených nerostů (dále jen "výhradní ložiska").

97. Podle § 5 odst. 2 horního zákona nerostné bohatství na území České republiky je ve vlastnictví České republiky.

98. Podle § 15 odst. 1 horního zákona k včasnému zabezpečení ochrany nerostného bohatství jsou orgány územního plánování a projektanti územně plánovací dokumentace povinni při územně plánovací činnosti vycházet z podkladů o zjištěných a předpokládaných výhradních ložiskách poskytovaných jim ministerstvem životního prostředí České republiky zejména prostřednictvím územně analytických podkladů; při tom postupují podle zvláštních předpisů5) a jsou povinni navrhovat řešení, které je z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství a dalších zákonem chráněných obecných zájmů nejvýhodnější.

99. Soud závěrem vypořádává žalobní námitku založenou na tvrzeném rozporu záměru s územním plánem obce Lestkov. Územní plán může i ve fázi řízení o stanovení průzkumného území sloužit jako jedno z vodítek pro identifikaci dalších veřejných zájmů ve smyslu § 4a odst. 6 zákona o geologických pracích. Samotný územní plán však nepředstavuje podle zákona o geologických pracích závazný podklad pro rozhodnutí o stanovení průzkumného území a již z tohoto důvodu ani nepůsobí jako objektivní právní překážka, která by sama o sobě bránila vyhovění žádosti.

100. Z právní úpravy obsažené v horním zákoně zároveň nevyplývá, že by územní plán představoval nepřekonatelnou překážku pro budoucí využití výhradního ložiska. Nerostné bohatství ve formě výhradních ložisek je ve vlastnictví státu (srov. § 5 odst. 2 horního zákona) a orgány územního plánování jsou při výkonu své činnosti povinny vycházet z podkladů o zjištěných a předpokládaných ložiscích a navrhovat řešení umožňující jejich hospodárné využití při současném respektu k dalším zákonem chráněným veřejným zájmům (srov. § 15 odst. 1 horního zákona).

101. Dobývání výhradních nerostů upravuje horní zákon. K dobývání výhradního ložiska je zapotřebí stanovení dobývacího prostoru (§ 24 odst. 1 horního zákona). K podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru je třeba předchozí souhlas podle § 24 odst. 2 horního zákona, který vydává Ministerstvo životního prostředí po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu. V rozsudku ze dne 4. 7. 2019, č. j. 4 As 98/2019-30, Nejvyšší správní soud dovodil, že aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy (územního plánu) může být založena i tvrzením navrhovatele o zkrácení jeho práva na vymezení dobývacího prostoru založeného platným rozhodnutím o předchozím souhlasu s vymezením dobývacího prostoru podle § 24 odst. 2 horního zákona.

102. Soud uzavírá, že územní plán obce Lestkov, jakkoli představuje základní koncepční nástroj usměrňování rozvoje území a ochrany jeho hodnot, nepředstavuje v řízení o stanovení průzkumného území závazný podklad ani nepřekonatelnou objektivní překážku vyhovění žádosti. Vlastnictví výhradních ložisek náleží státu a právní úprava horního práva ukládá Shodu s prvopisem provedla S. K. 20 8 A 102/2025 orgánům veřejné správy povinnost chránit nerostné bohatství a vytvářet podmínky pro jeho hospodárné využití při současném zohlednění dalších zákonem chráněných veřejných zájmů. V posuzované věci je předmětem řízení toliko stanovení průzkumného území, jehož účelem je ověření existence, rozsahu a kvality výhradního ložiska, nikoli bezprostřední povolení těžby. Žalobní námitka proto není důvodná.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

103.Na základě shora uvedených skutečností soud žalobu shledal důvodnou, proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a odst. 4 soudního řádu správního). Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního).

104. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního a ve věci úspěšným žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a dále náklady vynaložené na právní zastoupení, tj. odměna za právní zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen „vyhláška“). Podle § 9 odst. 5 vyhlášky z tarifní hodnoty 88 000 Kč, činí výše odměny 4 620,- Kč. Žalobcům byla přiznána náhrada za úkony právní služby, a to převzetí věci (§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky), písemné podání ve věci (§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky) a účast na jednání před soudem (§ 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky), dále 3 x náhrada paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky po 450 Kč. Součástí nákladů řízení o žalobě je též částka 3 194,10 Kč (21 % z částky 15 210 Kč), kterou je právní zástupce žalobce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 soudního řádu správního). Celková výše nákladů důvodně vynaložených žalobci na řízení o žalobě tedy činí 21 404,10 Kč.

105. S ohledem na ustanovení § 60 odst. 5 soudního řádu správního soud osobě zúčastněné na řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí žádnou povinnost neuložil a neshledal ani žádný důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by bylo na místě tyto náklady přiznat.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém Shodu s prvopisem provedla S. K. 21 8 A 102/2025 rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 20. května 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem provedla S. K.