8 A 11/2024

Rubrum

č. j. 8 A 11/2024- 204 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce Doc. Ing. M. Š., CSc., bytem X zastoupený prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2 proti žalovanému Rektor Vysoké školy ekonomické v Praze se sídlem náměstí Winstona Churchilla 1938/4, 130 67 Praha 3 zastoupený Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2023, č. j. VŠE/10416/9000/2023 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 33 674 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. 2 8 A 11/2024 Shodu s prvopisem provedla S. K. 3 8 A 11/2024

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce byl na základě návrhu Akademického senátu Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze rozhodnutím žalovaného s účinností od 1. 7. 2022 jmenován děkanem této fakulty.

2. Dne 13. 12. 2023 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. VŠE/10416/9000/2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým odvolal žalobce z funkce děkana. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 21. 12. 2023 do jeho datové schránky.

3. Městský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 26. 2. 2025, č.j. 8 A 11/2024- 127, žalobu zamítl, jelikož dospěl k závěru, že rozhodnutí rektora nebylo nepřezkoumatelné a rektor při jeh vydávání procesně nepochybil. Postupoval v souladu se základními zásadami správního řádu: poté, co informoval žalobce o tom, že se rozhoduje o jeho odvolání z funkce, mu umožnil seznámit se s důvody, pro které jej zamýšlí odvolat, a vyjádřit se k nim. Podle soudu nebylo nezákonné ani to, že rektor nevedl běžný správní spis, že akademický senát NF nevyjádřil jednoznačné stanovisko a že souhlas akademického senátu VŠE předcházel vyjádření akademického senátu NF. Městský soud se však podrobně nezabýval jednotlivými důvody pro odvolání žalobce z funkce děkana, protože podle něj šlo o přezkum správního uvážení rektora. Rozhodnutí tedy soud přezkoumal zdrženlivě s ohledem na akademickou samosprávu, především z hlediska pravidel logického uvažování, a ověřil, zda rektorovy závěry odpovídají zjištěným skutečnostem. V tomto ohledu podle něj rektor nevybočil z mezí zákona. Soud také považoval za dostatečné to, jak rektor vysvětlil, že žalobcovo chování se příčilo zájmům VŠE. Žalobní námitky, které se týkaly vyjádření etické komise a jejích členů, soud označil za nepodstatné, protože z ničeho neplynulo, že byly podkladem rektorova rozhodnutí. Podle soudu nakonec nebyla nepřiměřeně zasažena ani žalobcova základní práva. Soud proto žalobu zamítl.

4. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce rozsudek městského soudu rozsudkem ze dne 16. 2. 2026, č.j. 10 As 74/2025 – 76 zrušil.

5. Nejvyšší správní soud předně konstatoval, že městský soud vypořádal procesní námitky žalobce zcela správně. Neztotožnil se však s městským soudem v jeho úvaze, že soud nemůže hodnotit, zda měl rektor pro svůj postup i dostatečné věcné důvody, jelikož tato oblast patří do samosprávy školy, kde je soudní přezkum omezen.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

6. Žalobce předně namítá, že napadané rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, přičemž současně nesplňuje ani obecné náležitosti rozhodnutí správního orgánu stanovené v § 68 odst. 3 s. ř., a též specifické náležitosti rozhodnutí o odvolání děkana. Z rozhodnutí zřetelně neplyne, které důkazy správní orgán provedl a jak je vyhodnotil, proč je vyhodnotil právě takto, jaké jiné podklady pro rozhodnutí použil a jak vyložil neurčité pojmy obsažené v aplikovaných právních normách. Žalobci nebyla dána možnost, aby se k věci řádně vyjádřil a naopak, žalovaný se dostatečně nevypořádal se všemi podklady pro své rozhodnutí a neposuzoval je v kontextu celé kauzy. Shodu s prvopisem provedla S. K. 4 8 A 11/2024 7. Žalovaný předně nedostatečně vymezil zájem vysoké školy, za jehož poškozování byl žalobce žalovaným odvolán z funkce děkana. Žalovaný to ve své podstatě ponechal až na soudu, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 10/2003.

8. Napadené rozhodnutí je též vnitřně rozporné, neboť žalovaný v něm uvádí, že se žalobce dopouštěl poškozování zájmů VŠE od nástupu do funkce, aniž by to však bylo jakkoliv konkretizováno, a dále že žalovaný uvedl, že především spatřoval důvody k odvolání žalobce ve „čtyřech jednání“, která se uskutečnila na demonstraci na Václavském náměstí dne 3. 9. 2022 a dne 28. 9. 2022, dále v rámci rozhovoru s P. H. (Protiproud TV) dne 19. 1. 2023 a dále při demonstraci dne 11. 3. 2023. Avšak současně uvádí i jednání jiná, některá velmi nekonkrétně, pročež není zřejmé, která jednání byla považována za důvody odvolání. Žalovaný tyto důvody též několikrát změnil.

9. Z hlediska formy v rozhodnutí zcela absentuje konkretizace neurčitých právních pojmů a žalovaný zcela ignoroval důkazy svědčící o tom, že žalobce zájmy VŠE nijak nepoškozuje (např. jeho podpora ze strany Akademického senátu Národohospodářské fakulty, nebo jednotlivých členů Etické komise VŠE, nepotrestané vulgarity ze strany odpůrců žalobce a nevhodná prezentace jiných fakult VŠE).

10. Co se týče procesních námitek, žalobce uvádí, že vzhledem k tomu, že zákon o vysokých školách neuvádí, kdy je zahájeno řízení o odvolání děkana, mělo by se toto řídit obecnou úpravou ve správním řádu. Určení okamžiku zahájení správního řízení je zcela zásadní, protože s tímto momentem je spojen vznik řady procesních práv účastníka řízení a současně i povinností pro správní orgán. Celé řízení o jeho odvolání z funkce děkana bylo žalovaným vedeno zcela mimo pravidla vyplývající ze správního řádu, v důsledku čehož byl žalobce významně zkrácen na svých procesních právech.

11. Konkrétně pak ze strany žalovaného nebylo žalobci nikdy poskytnuto poučení o jeho právech a povinnostech, jak výslovně stanoví § 4 odst. 2 správního řádu, dále že nikdy nebyl žalovaným seznámen s podklady pro vydání napadaného rozhodnutí a též že bylo porušeno jeho právo činit vyjádření a navrhovat důkazy, a to až do okamžiku vydání rozhodnutí dle § 36 odst. 1 správního řádu. Žalovaný postupoval též v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu, které mu ukládá zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí o odvolání děkana. Namísto splnění této povinnosti žalovaný zcela ignoroval ty skutečnosti a ty podklady, které se nehodily do jeho záměru žalobce odvolat.

12. Pro vydání napadaného rozhodnutí nebyly splněny zákonné procesní podmínky, plynoucí z § 28 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách (dále jen „zákona“), týkající se nezbytných předchozích stanovisek akademických senátů. Toto nesplnění žalobce spatřuje jednak v nedodržení zákonné posloupnosti vyjádření fakultního a univerzitního akademického senátu, jednak v tom, že povinné vyjádření fakultního senátu ve skutečnosti zcela absentuje.

13. Tato chronologie vyjádření, odpovídající zákonu, dle žalobce spočívá v nezbytnosti, aby se jako první k záměru rektora odvolat děkana z funkce vyjádřil akademický senát fakulty (z důvodu logického sepětí děkana s jeho fakultou). Souhlas akademického senátu vysoké školy pak představuje záruku proti případnému svévolnému postupu rektora. Z tohoto důvodu není pořadí získání obou podkladů náhodné, neboť zjevně bylo záměrem zákonodárce, jemuž odpovídá popsaný účel zákona, aby akademický senát vysoké školy měl před udělením svého souhlasu k dispozici vyjádření akademického senátu fakulty. Shodu s prvopisem provedla S. K. 5 8 A 11/2024 14. Pokud jde o posloupnost stanovisek akademických senátů, pak v pojetí rektora univerzitní senát udělil souhlas s odvoláním děkana na svém zasedání konaném dne 26. 6. 2023, vyjádření fakultního senátu pak v napadaném rozhodnutí rektor dovozuje z následně konaného zasedání fakultního senátu ze dne 31. 10. 2023. Před udělením souhlasu univerzitního senátu tedy nebylo k dispozici vyjádření fakultního senátu.

15. Avšak ani výše uvedené předmětné usnesení fakultního senátu nelze považovat za vyjádření ve smyslu § 28 odst. 3 zákona a ze strany žalovaného jde o účelovou dezinterpretaci podstaty stanoviska fakultního senátu, kdy na zasedání univerzitního senátu dne 26. 6. 2023 výslovně trval na tom, aby univerzitní senát rozhodl o udělení souhlasu s odvoláním, a to navzdory doporučení Legislativní komise akademického senátu VŠE i právního odboru VŠE a koneckonců i navzdory těsnému výsledku hlasování univerzitního senátu o návrhu na odložení hlasování o souhlasu s odvoláním právě s ohledem na absenci vyjádření fakultního senátu. Skutečnost, že akademický senát fakulty nevydal vyjádření dle § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách, vyplývá především z bodu II. předmětného usnesení, v němž výslovně uvedl, že: „…nemůže podat vyjádření k podnětu rektora VŠE na vyjádření k otázce odvolání děkana NF VŠE…“ 16. Dále žalobce polemizuje s náhledem žalovaného na odložení jednání fakultního senátu jako obstrukční akt, naopak bylo znakem snahy co nejkvalifikovaněji rozhodnout, za tímto účelem si tento senát opatřil i právní stanovisko, a též na jeho vyjádření jako na pouze nezbytnou formalitu. Vyjádření fakultního senátu by mělo být jedním z podkladů rozhodování žalovaného, přičemž pokud se od něj odchýlí, měl by to mnohem precizněji vyargumentovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 213/2020).

17. Konečně nebyla splněna ani podmínka souhlasu univerzitního senátu. Tento souhlas, který měl být dle rektora udělen dne 26. 6. 2023, je vadný, a to hned z několika důvodů. V prvé řadě se jedná o to, jaké podklady a důvody předložil žalovaný univerzitnímu senátu v souvislosti s návrhem na vyslovení souhlasu s odvoláním žalobce z funkce děkana. Důvody předložené žalovaným akademickému senátu jsou totiž zčásti odlišné od důvodů, které byly následně uplatněny v napadeném rozhodnutí. Pokud by nebyla zachována úplná totožnost důvodů, pro které vysloví akademický senát vysoké školy souhlas s odvoláním děkana z jeho funkce, s důvody, které uvede rektor ve svém rozhodnutí, mohl by rektor uvést akademickému senátu důvody jakékoliv, avšak odvolal by děkana z důvodů zcela odlišných.

18. Žalobce neměl možnost na akademickém senátu VŠE vystoupit, v potřebném rozsahu se vyjádřit a vysvětlit členům senátu své stanovisko k návrhu žalovaného na jeho odvolání a prezentovat jim důkazy, které by tvrzení žalovaného vyvrátily. V průběhu jednání též čtyři senátoři jednání senátu opustili, pročež přestal být usnášeníschopným. Předsednictvo senátu však tuto skutečnost ignorovalo, ačkoliv mělo být zasedání ukončeno. V souladu s tím byl i upraven zápis z jednání.

19. Pokud jde o otázku věcného naplnění důvodů pro odvolání žalobce z funkce děkana, v první řadě žalobce namítá vnitřní rozpornost argumentace žalovaného, že se měl jako děkan dopouštět poškozování dobrého jména VŠE již od svého jmenování do funkce. V takovém případě pak ovšem měl rektor přistoupit ke krokům, jež by vedly k jeho odvolání okamžitě, přičemž za této situace nelze než takový postup posoudit jako již zmíněnou snahu rektora „držet děkana v šachu“. I kdyby vytýkaná jednání věcně naplňovala odvolací důvod ve smyslu § 28 odst. 3 zákona, pak byly takové důvody ze strany rektora uplatněny opožděně, a tedy nepřípustně. Shodu s prvopisem provedla S. K. 6 8 A 11/2024 20. Není ostatně žalovaným ani tvrzeno, natož prokazováno, čím přesně měl žalobce zájem vysoké školy již od okamžiku svého jmenování poškozovat. Skutkové vymezení „doby poškozování“ zájmu vysoké školy je tudíž nutno chápat tak, že žalovaný jmenoval žalobce děkanem u vědomí toho, že ten již zájem vysoké školy poškozoval. Pak ovšem jde o tentýž případ, který byl řešen v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 213/2020, totiž že důvody pro odvolání žalobce z funkce dle žalovaného existovaly ještě před tímto jmenováním, avšak přesto byl žalobce do funkce jmenován. Z toho pak plyne, že konkrétní vystoupení či jiné počiny žalobce představují pro žalovaného pouze záminku pro jeho odvolání z funkce. Ostatně je žalobce přesvědčen, že v době jeho odvolání již nebyly žádné důvody, proč k tomuto kroku přistoupit, což měl potvrdit sám žalovaný, když dne 13. 12. 2023, tj. po vydání napadaného rozhodnutí, poskytl České televizi na programu ČT24 rozhovor, v němž mj. uvedl, že k rozhodnutí o odvolání dospěl právě dne 13. 12. 2023, přičemž současně uvedl, že VŠE je naprosto v dobré kondici.

21. Ve druhé části žaloby pak žalobce komentuje jednotlivé aktivity, které byly označeny jako důvody pro jeho odvolání. Žalobce je vesměs považuje za nedostatečné, nad to se rektor dostatečně nevypořádal s jeho vysvětleními, jimiž je odůvodňoval a zacházel s nimi značně manipulativně (např. vytržením konkrétních výroků z celkového kontextu). Kromě toho žalobce všechny tyto aktivity prováděl v rámci ústavně chráněných práv a svobod, např. svobody projevu nebo práva shromažďovacího, a tyto jeho aktivity nemohly VŠE žádným způsobem nijak poškodit. Naopak v době, kdy byl děkanem, výrazně přispěl k rozvoji Národohospodářské fakulty.

22. Konečně, žalobce polemizuje i s tím že by porušil Etický kodex VŠE, naopak je přesvědčen, že jeho odvolání z funkce bylo diskriminační a vybočující z mezí správního uvážení.

23. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že je přesvědčen, že v napadeném rozhodnutí přesně vymezil a pojmenoval důvody, pro které ho činí, rozvedl své hodnocení ve vztahu k jednání žalobce dostatečně určitě a konkrétně, a odůvodnění rovněž podpořil právním hodnocením. Též je z něj jasně patrné, jaké důkazy nebo podklady pro své rozhodnutí žalovaný hodnotil, když rozhodné důkazy jsou v napadeném rozhodnutí jednoznačně a nezaměnitelně uvedeny, včetně konkrétních skutečností, které z nich žalovaný zjistil.

24. Žalobce měl možnost nejen s žalovaným o jeho výhradách k jednání žalobce jednat, ale měl možnost se plnohodnotně účastnit všech procesních kroků předvídaných zákonem, zejména jednání před akademickým senátem vysoké školy, a rovněž před akademickým senátem fakulty, na níž jako děkan působil. Není pravdou, že byl žalobce omezen ve svém vystoupení na mimořádném zasedání před Akademickým senátem VŠE konaném dne 26. června 2023, neboť procesní opatření přijaté Akademickým senátem VŠE, v rámci stanovení pravidel pro vystoupení řečníků, se žalobce nijak netýkala. Žalobci byl dán k dispozici návrh žalovaného na vyslovení souhlasu s jeho odvoláním, stejně tak jako návrh žalovaného na vyjádření fakultního senátu. K těmto návrhům se žalobce v rámci svých vystoupení před orgány VŠE podrobně vyjadřoval, a rovněž k nim žalovanému předkládal své protiargumenty a důkazy.

25. Žalovaný poukazuje na skutečnost, že odvolání děkana vysoké školy podle zákona není běžným řízením ve smyslu správního řádu, ale projevem autonomie vysokých škol a rozhodování o vnitřních záležitostech vysoké školy samosprávným způsobem.

26. Napadené rozhodnutí není vnitřně rozporné, a to ani částečně, když žalovaný dostatečně vymezil, která jednání žalobce považoval za jednání poškozující zájmy VŠE, přičemž velmi podstatné bylo, že žalobce se podobných jednání dopouštěl opakovaně a po delší dobu, Shodu s prvopisem provedla S. K. 7 8 A 11/2024 ačkoliv byl opakovaně žádán, aby tímto způsobem nevystupoval. Žalovaný se též nedomnívá, že je procesně relevantní, že se v průběhu času rozvíjely důvody pro vydání napadeného rozhodnutí. Z povahy věci lze v důsledku kumulace jednání žalobce poškozujícího zájmy VŠE, rovněž v důsledku tlaku veřejnosti, předpokládat, že se negativní důsledky žalobcova vystupování budou objevovat i s časovým odstupem.

27. Pokud jde o procesní postup, jež vedl k odvolání žalobce z funkce děkana, žalovaný uvádí, že se jím zabýval již v napadeném rozhodnutí a nemá důvod se od svého vyjádření odchýlit. Podstatnou skutečností dle něj je, že žalovaný své kroky předkládal v pořadí uváděném žalobcem, tedy první návrh a žádost o projednání návrhu na odvolání děkana směroval fakultnímu senátu, a až následně žalovaný žádal o souhlas s odvoláním děkana senát univerzitní. Pokud tedy došlo ke změně pořadí, ve kterém žalovaný obdržel výstup obou akademických senátů, je nutno tuto skutečnost přičítat pouze na vrub obstrukčního jednání fakultního senátu.

28. Pokud jde o „ne-vyjádření“ fakultního senátu, žalovaný podotýká, že velmi důkladně a podrobně zvažoval svůj další postup a obsah shora citovaných usnesení, načež v kontextu předchozích mediálních vystoupení představitelů fakultního senátu a žalobce vyhodnotil věc tak, že tento senát využil svého práva a zároveň povinnosti k vyjádření se k podnětu na odvolání žalobce z funkce děkana tak, že fakultní senát své vyjádření nepodává, resp. podat odmítá, se zdůvodněním vyjadřujícím implicitně nesouhlas s odvoláním žalobce z funkce děkana. Žalovaný též poukazuje na skutečnost, že obsah vyjádření akademického senátu příslušné fakulty podle ustanovení § 28 odst. 3 zákona, není pro žalovaného závazný (na rozdíl od souhlasu/nesouhlasu akademického senátu vysoké školy), a zákon nepředpokládá, že by bylo procesně přípustné zablokovat možnost rektora vysoké školy odvolat děkana z jeho funkce odepřením poskytnutí jeho vyjádření.

29. Žalovaný dodává, že podle § 28 odst. 3 zákona platí, že rektor vysoké školy může děkana odvolat z vlastního podnětu, přičemž před tímto rozhodnutím musí být splněny dvě podmínky: a) akademický senát vysoké školy dá výslovný souhlas (prostou většinou hlasů), a b) akademický senát příslušné fakulty sdělí své vyjádření k návrhu rektora. Kroky obou senátů nejsou vzájemně podmíněné, a zákonem stanovená podmínka pro další postup se týká teprve následného kroku rektora vysoké školy. Žalovaný také zcela odmítá žalobcovy procedurální námitky vůči jednání univerzitního senátu dne 26. 6. 2023.

30. K námitce, že žalovaný nikdy neposkytl žalobci poučení o jeho právech a povinnostech, žalovaný uvádí, že rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání děkana je správním rozhodnutím sui generis, kterému nepředchází formalizovaný proces zahájení správního řízení a vedení plnohodnotného správního řízení podle správního řádu, přičemž procesní postup odvolání děkana rektorem z vlastního podnětu je zcela upraven v ustanovení § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách. Procesní vadou dle žalovaného není, pokud text rozhodnutí není doslovným přepisem návrhu rektora adresovaného jednotlivým akademickým senátům, naopak je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaný musí ještě zvážit skutečnosti, které zazní právě až v průběhu zasedání jednotlivých akademických senátů.

31. Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzením, že by napadené rozhodnutí nebylo přezkoumatelné ve vztahu k jeho odůvodnění, pročež tyto důvody, jež lze shrnout pod „poškozování zájmu fakulty nebo vysoké školy závažným způsobem“, popsal. Shodu s prvopisem provedla S. K. 8 8 A 11/2024 32. Jestliže žalobce ve své žalobě uvádí, že také jiní členové akademické obce se dopouštějí jednání, která podle jeho názoru poškozují zájmy VŠE, pak žalovaný tuto argumentaci považuje za osobní útoky žalobce bez jakékoliv relevance, předmětem napadeného rozhodnutí totiž není jednání kohokoliv jiného, než právě žalobce – proto podle názoru žalovaného není důvod, proč by se měl žalovaný v rozhodnutí zabývat např. jednáním děkana Fakulty informatiky a statistiky VŠE, nebo dalších osob (body 28. a 29. žaloby).

33. Žalovaný se též ohrazuje proti žalobní námitce opožděnosti vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce dle něj dezinterpretuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 9 As 213/2020, neboť tento rozsudek se týká především uplatnitelnosti důvodů k odvolání děkana, které měl rektor k dispozici ještě před jeho jmenováním do funkce. V daném případě však veškeré důvody vychází z jednání žalobce po jeho jmenování do funkce děkana. Ani skutečnost, že se žalovaný snažil s žalobcem vyřešit vše nejprve domluvou, nemůže být žalovanému k tíži, když se ukázalo, že žalobce nemíní s jednáním, které bylo důvodem pro jeho odvolání, přestat. Žalovaný poukazuje také na kumulaci jednání žalovaného, která měla vliv na zásadní porušení zájmů VŠE právě ve svém součtu. Pokud by se jednalo o ojedinělý exces, ze kterého by si žalobce vzal ponaučení, bylo by zajisté možné uvažovat o mírnějších opatřeních, a k vydání napadeného rozhodnutí by dojít nemuselo.

34. Teze předkládané žalobcem v bodě 58. a 101. žaloby jsou dle žalovaného pak nedůvodné, žalovaný v rámci rozhovoru pro Českou televizi zmiňoval okamžik, kdy Rozhodnutí vydal, nicméně v kontextu toho, že jeho vydání v rámci své pravomoci důsledně zvažoval, včetně všech pro i proti.

35. Následně se žalovaný vyjádřil k jednotlivým konkrétním činnostem žalobce, v nichž spatřoval důvody pro jeho odvolání z funkce děkana, přičemž veškeré argumenty žalobce odmítnul. Pokud jde o žalobcovo odvolání se na svobodu projevu a svobodu shromažďovací, podotýká žalovaný, že žalobcem nebyl odvolán za realizaci těchto práv, ale v souvislosti s tím, jakým způsobem tak činil.

36. Z výše uvedených důvodů navrhl žalovaný zamítnutí žaloby.

37. Dne 26. 3. 2024 zaslal žalobce soudu své procesní stanovisko, v němž konstatoval, že správní spis byl veden pouze v elektronické podobě, což je správním řádem vyloučeno. K žádné skutečnosti obsažené v takovém spise tedy nelze přihlédnout. Žalobce se nemohl vyjádřit k podkladům ve správním spisu, jelikož se vlastně nebylo k čemu vyjadřovat. Navrhl proto, aby soud zrušil napadené rozhodnutí pro vady uvedené v § 76 odst. 1 písm. b) a c) správního řádu.

38. Ve dnech 15. 4. 2024 a 11. 9. 2024 zaslal žalobce další doplnění žaloby, v nichž částečně reagoval na vyjádření žalovaného a částečně rozvíjel v žalobě již obsažené návrhy. Žalovaný pak zaslal soudu další vyjádření dne 19. 2. 2025. Tyto dokumenty však pouze rozvíjely již vyjádřené a neobsahovaly novou argumentaci.

39. Při jednání soudu dne 20. 5. 2026 setrvali účastníci na svých skutkových i právních stanoviscích. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí rektora VŠE zrušil, žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Shodu s prvopisem provedla S. K. 9 8 A 11/2024 III. Posouzení žaloby 40. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

41. Soud se s ohledem na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu opětovně zabýval především důvody pro odvolání z funkce děkana, s tím, že ostatní vesměs procesní námitky vypořádal stejným způsobem.

42. Žaloba není důvodná.

43. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

44. Co se týče nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, ať již jako celku, nebo v jeho jednotlivých částech, k němuž soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, lze odkázat na rozsáhlou judikaturu správních soudů, z níž vyplývá, že rozhodnutí musí být srozumitelné a opřené o dostatek relevantních důvodů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64). Dle ustálené judikatury jsou nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů ta rozhodnutí, u nichž není-li zřejmé, z jakých podkladů správní orgán rozhodnutí činil a jakými úvahami se při hodnocení těchto podkladů řídil (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006–36). Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003–51 je dále zřejmé, že nepřezkoumatelnost je dána také tehdy, jestliže správní orgán v rozhodnutí neuvede podklady rozhodnutí, z nichž dovodil své závěry, případně jestliže nevypořádal rozpory mezi zjištěnými podklady, tedy nevysvětlil, proč upřednostnil podklady svědčící o určitém skutkovém závěru oproti jinému (rozsudek NSS ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001–47). K povinnosti správního orgánu reagovat na námitky účastníků řízení soud odkazuje na komentář k ustanovení § 76 soudního řádu správního, v němž je uvedeno: „(j)udikatura netrvá na tom, aby v odůvodnění rozhodnutí byla obsažena samostatná pasáž, která by se jimi zabývala. Za postačující se považuje, je–li z odůvodnění rozhodnutí jako celku zřejmé, jaký má správní orgán náhled na ty aspekty dané věci, na které poukázali ve svých podáních účastníci, tedy proč považuje jejich námitky za liché, mylné a provedenými důkazy vyvrácené“. (KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019.). Městský soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo vadami způsobujícími jeho nepřezkoumatelnost, a to v žádném ohledu.

45. Dále se soud zabýval tvrzením žalobce o svévolném a neprocesním postupu žalovaného, ignorujícího procesní pravidla správního řádu, včetně základních zásad správního řízení, o podstatném porušení jeho pravidel, což mělo způsobit nezákonnost rozhodnutí i v meritu věci.

46. K posouzení této námitky soud nejprve zvažoval, zda rektor veřejné vysoké školy postupuje při realizaci své pravomoci podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách podle norem zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Jen v takovém případě by totiž bylo možno vytýkat mu jejich nedodržení, resp. možný vliv procesních vad na zákonnost napadeného rozhodnut Shodu s prvopisem provedla S. K. 10 8 A 11/2024 47. Soud s odkazem na obsáhlé vypořádání této námitky Nejvyšším správním soudem v odstavcích 19 až 30 rozsudku č.j. 10 As 74/2025-76 opakuje, že povinnost rektora postupovat podle norem správního řádu vyvodit nelze, uplatní se zde základní zásady správního řízení. V dalším městský soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu v této věci, ve kterém NSS zformuloval právní větu „Použití základních zásad činnosti správních orgánů I. Při odvolávání děkana z funkce (§ 28 odst. 2 a 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) postupuje rektor nikoli podle části druhé správního řádu, ale jen v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů. Vyjádření a souhlas akademických senátů.“ 48. Městský soud s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu proto ve stručnosti opakuje své závěry týkající se těchto procesních námitek.

49. Soud neshledal důvodnou námitku ohledně neexistence správního spisu. Pravomoc rektora podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách se nerealizuje v typickém správním řízení, jež se odehrává v písemné podobě a které sestává z formalizovaných úkonů, jenž mají standardní podobu a jež je třeba provést v předepsané posloupnosti. O průběhu realizace tohoto oprávnění rektora vysoké školy tedy není nutno vést správní spis, a jeho absence tak nemůže znamenat porušení ustanovení o řízení.

50. Dále se soud zabýval námitkou nerespektování ust. § 36 odst. 3 správního řádu, podle něhož musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

51. I zde je třeba zdůraznit, že se nejednalo o správním řízení v obecném slova smyslu. Nešlo o proces, který by byl formálně zahájen oznámením správního orgánu o takovém úkonu, následovaném jednotlivými formalizovanými úkony směřujícími k opatření podkladů pro rozhodnutí, a ukončeném jejich rovněž formalizovaným vyhodnocením a koncipováním závěru.

52. Podstatné podle názoru soudu je to, zda žalobce věděl, že rektor VŠE má výhrady vůči jeho veřejnému vystupování a z jakých důvodů, zda se k tomu mohl dostatečně vyjádřit a zda byl vyrozuměn o tom, že se rozhoduje o jeho odvolání z funkce děkana NF VŠE.

53. Na všechny tyto tři otázky je třeba odpovědět kladně.

54. Jak je z obsahu napadeného rozhodnutí zřejmé, o tom, že rektor VŠE takové výhrady má, věděl žalobce nejméně ode dne 22. září 2022, kdy proběhlo zasedání akademického senátu národohospodářské fakulty, během něhož byl veřejné vystupování žalobce diskutováno.

55. Nesporně pak byl žalobce vyrozuměn o zásadním nesouhlasu rektora VŠE se svým veřejným vystupování při osobním setkání obou dne 13. března 2023, na němž rektor VŠE vyzval žalobce k rezignaci (žalobce požádal o poskytnutí lhůty k rozmyšlení do 31. března 2023).

56. Ačkoliv tedy rektor VŠE nevydal žádný formální úkon, kterým by zahájil řízení o odvolání žalobce z funkce děkana národohospodářské fakulty VŠE, není pochyb o tom, že žalobce byl fakticky vyrozuměn o tom, že rektor VŠE považuje jeho další setrvání ve funkci děkana této fakulty za nežádoucí a že usiluje o jeho odvolání.

57. Dalším úkonem, kterým rektor VŠE zřetelně manifestoval svůj záměr odvolat žalobce z funkce děkana NF VŠE, byl návrh akademickému senátu NF VŠE ze dne 23. března 2023, kterým jej vyzval ke svolání mimořádného zasedání, přičemž v rámci této výzvy navrhl, aby akademický senát NF VŠE navrhl rektorovi odvolání žalobce z funkce děkana NF VŠE. Shodu s prvopisem provedla S. K. 11 8 A 11/2024 58. Z podkladů předložených žalovaným je zřejmé, že akademický senát NF VŠE se k této záležitosti sešel dne 5. dubna 2023, za účasti žalovaného i žalobce ji projednal a návrhu rektora VŠE nevyhověl.

59. Konečnou vědomost o tom, že žalovaný činí další úkony směřující k odvolání žalobce z funkce děkana NF VŠE, pak získal žalobce na základě toho, že rektor VŠE dne 25. 5. 2023 požádal akademický senát NF VŠE o vyjádření k záměru postupovat podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách, resp. od 12. 6. 2023, kdy se žalovaný obrátil na akademický senát VŠE s návrhem na vyslovení souhlasu s odvoláním žalobce z funkce děkana NF VŠE.

60. Akademický senát NF VŠE se k projednání žádosti rektora VŠE sešel dne 21. 6. 2023, přičemž žalobce byl na tomto mimořádném zasedání přítomen.

61. Obdobně pak byl žalobce přítomen na zasedání akademického senátu VŠE dne 26. 6. 2023, jehož předmětem bylo projednání návrhu rektora VŠE ze dne 12. 6. 2023.

62. Soud proto nemá pochybnosti o tom, že žalobce si byl po celou dobu, kdy probíhal proces směřující k realizaci pravomoci rektora podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách, tohoto vědom. Rozhodně tedy nešlo o to, že by rektor VŠE vůči němu postupoval v jakémkoliv smyslu netransparentně či dokonce utajeně, což by žalobce mohlo zkrátit na jeho právu se k věci vyjádřit. Za podstatnou tu soud pokládá tu skutečnost, že žalobce se osobně zúčastnil všech relevantních zasedání obou akademických senátů, na nichž jednak mohl vyslechnout obsah žádosti, resp. návrhu přímo z úst rektora VŠE, a jednak se k nim mohl bezprostředně vyjádřit – což ostatně učinil.

63. Městský soud opakuje, že s tímto závěrem souhlasil i Nejvyšší správní soud, a uzavřel, že žalobce mohl v řízení o odvolání z funkce děkana dostatečně uplatnit svá procesní práva.

64. Dále žalobce namítal, že nebyly splněny ani zvláštní procesní podmínky pro odvolání děkana z jeho funkce z vlastního podnětu rektora dle § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách, neboť jednak nebyla dodržena zákonná posloupnost stanovisek univerzitního a fakultního senátu a jednak zcela chybí vyjádření fakultního senátu a vadami trpí i souhlas univerzitního senátu s odvoláním děkana (§ 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního).

65. K první části této námitky městský soud konstatuje, že žalobcem tvrzená posloupnost stanovisek univerzitního a fakultního senátu není dána, takže nezáleží na tom, v jakém pořadí je rektor vyžádá, resp. v jakém pořadí jsou vydána.

66. Podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách rektor může odvolat děkana z vlastního podnětu, a to pouze po předchozím vyjádření akademického senátu fakulty a se souhlasem akademického senátu veřejné vysoké školy v případě, kdy děkan závažným způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty.

67. K této otázce Nejvyšší správní soud zformuloval rovněž právní větu II: „Hodlá-li rektor odvolat děkana z vlastního podnětu (§ 28 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách), musí nejprve získat jak vyjádření akademického senátu fakulty, tak souhlas akademického senátu veřejné vysoké školy. Zákon však nestanoví, že by se akademické senáty musely k rektorovu záměru vyslovit v určitém pořadí. Fakultní vyjádření tedy může následovat až po univerzitním souhlasu.“ 68. Dále soud odmítl námitku neexistence vyjádření akademického senátu Národohospodářské fakulty VŠE. Shodu s prvopisem provedla S. K. 12 8 A 11/2024 69. Tento akademický senát se k projednání žádosti rektora VŠE sešel mimořádně již dne 21. 6. 2023 a o věci rokoval. Z důvodů, které považoval za významné, pak své jednání odložil a znovu se k věci vrátil dne 31. 10. 2023. Tehdy přijal usnesení, v němž vyjádřil názor, že „nemůže podat vyjádření k podnětu rektora VŠE na vyjádření k otázce odvolání děkana NF VŠE …“ 70. Žalovaný dospěl k závěru, že „… AS NF využil svého práva a zároveň povinnost k vyjádření se k podnětu Rektora na odvolání Děkana z funkce tak, že své vyjádření nepodává, se zdůvodněním vyjadřujícím implicitně nesouhlas AS NF s odvoláním Děkana z funkce…“ – viz strana 4 napadeného rozhodnutí.

71. Městský soud se s tímto závěrem žalovaného zcela ztotožnil. Smyslem a účelem povinnosti rektora vysoké školy opatřit si při odvolání děkana z vlastního podnětu vyjádření akademického senátu příslušné fakulty je vyrozumět samosprávu dotčené fakulty o takové záležitosti a dát jí možnost se k ní vyjádřit. Zákon o vysokých školách přitom nestanoví ani formu, ani obsah takového vyjádření, takže akademický senát NF VŠE se mohl k žádosti vyjádřit buď kladně, nebo odmítavě, případně neutrálně, anebo na ni nemusel reagovat vůbec. Ze zápisů z jednání tohoto senátu ve dnech 21. 6. 2023 a 31. 10. 2023 je dostatečně zřejmé, že se touto žádostí zabýval, projednal ji a následně se vyjádřil tak, že se k ní nevyjadřuje.

72. Tento závěr městského soudu pak byl potvrzen i Nejvyšším správním soudem v rozsudku v této věci č.j. 10 As 74/2025-76, jmenovitě v odstavcích 43 a 44.

73. Soud tak tuto část námitky neshledal důvodnou s tím, že akademický senát NF VŠE dostal možnost se k záměru rektora VŠE vyjádřit a že k záležitosti vyjádření k němu přistoupil způsobem, který shledal přiměřeným věci. V každém případě však podmínka podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách byla splněna.

74. Konečně žalobce namítal, že souhlas univerzitního senátu s odvoláním děkana trpí vadami, a to jednak proto, že důvody předložené žalovaným akademickému senátu jsou zčásti odlišné od důvodů, které byly následně uplatněny v napadeném rozhodnutí. Podle žalobce musí být zachována úplná totožnost důvodů, pro které vysloví akademický senát vysoké školy souhlas s odvoláním děkana z jeho funkce, s důvody, které uvede rektor ve svém rozhodnutí.

75. Soud konstatuje, že je nutno souhlasit se žalobcem v tom, že při odvolání děkana fakulty postupem podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách musí být zachovány stejné důvody, jež byly prezentovány akademickému senátu vysoké školy v rámci návrhu na vyslovení souhlasu s odvoláním děkana. Jistě nelze připustit, aby rektor uvedl akademickému senátu důvody jakékoliv, avšak odvolal by děkana z důvodů zcela odlišných.

76. Taková situace však v projednávané věci nenastala.

77. Důvody k odvolání žalobce jsou v napadeném rozhodnutí prezentovány na stranách 6 až 16 jeho odůvodnění, přičemž porovnáním této argumentace s obsahem Návrhu rektora na projednání podnětu o vyslovení souhlasu s odvoláním pana doc. Ing. M. Š., CSc. z funkce děkana Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze ze dne 12. 6. 2023 nelze shledat podstatnější rozdíly – s výjimkou odlišností formulačních. Smysl a obsah obou dokumentů se zcela shoduje a není pochyb o tom, že motivem pro odvolání žalobce z funkce děkana NF VŠE byla jeho konkrétní veřejná vyjádření, jež jsou tamtéž citována. Nedošlo tedy k tomu, že by žalobce byl odvolán z jiných důvodů, než které rektor VŠE prezentoval akademickému senátu VŠE. Shodu s prvopisem provedla S. K. 13 8 A 11/2024 78. Další vada podle žalobce spočívala v tom, že došlo k porušení § 8 odst. 4 zákona o vysokých školách, neboť žalobce neměl možnost na akademickém senátu VŠE vystoupit, v potřebném rozsahu se vyjádřit a vysvětlit členům akademického senátu své stanovisko k návrhu žalovaného na jeho odvolání a prezentovat jim důkazy, které by tvrzení žalovaného vyvrátily.

79. Ze zápisu z 18. zasedání akademického senátu VŠE dne 26. 6. 2023 je zřejmé, že na jeho počátku předseda senátu navrhl úpravu pravidel spočívající v časovém omezení pro vystoupení hostů, k čemuž byl stanoven limit 10 minut.

80. Nelze však přehlédnout, že při tom bylo konstatováno, že rektor, děkan (tedy žalobce), případně předseda správní rady mají slovo kdykoliv o to požádají, a tedy úprava pravidel se na ně nevztahuje.

81. Z přepisu zasedání předloženého žalobcem pak je zřejmé, že žalobce se k věci vyjadřoval opakovaně a obsáhle, takže námitka stran toho, že neměl možnost na akademickém senátu VŠE vystoupit a v potřebném rozsahu se vyjádřit, není důvodná. Ostatně žalobce v jejím rámci ani neuvedl nic bližšího o tom, co podstatného by k věci sdělil, pokud by dostal větší prostor, resp. více času.

82. Poslední námitka vůči procesnímu postupu se pak týkala toho, že v průběhu zasedání akademického senátu AS VŠE četní senátoři ze zasedací místnosti odešli, pročež se akademický senát VŠE stal neusnášeníschopný, avšak předsednictvo senátu tuto skutečnost ignorovalo.

83. V souvislosti s tím pak žalobce vyjádřil názor, že ve snaze tyto skutečnosti zastřít, došlo následně po setkání rektora s předsedou akademického senátu VŠE k tomu, že zápis ze zasedání AS VŠE ze dne 26. 6. 2023 byl zásadním způsobem zredukován.

84. Soud k této věci uvádí, že ze zápisu ze zasedání akademického senátu VŠE dne 26. 6. 2023 je zřejmé, že usnášeníschopnost tohoto senátu byla konstatována při jeho zahájení s tím, že je přítomno 26 senátorů z celkových 31 členů senátu a že k přijetí usnesení je třeba 14 hlasů. Po bodem 2.13. zápisu je pak konstatováno, že hlasování se zúčastnilo 26 senátorů.

85. Za tohoto stavu věci soud konstatoval, že byť je možné, že v průběhu zasedání někteří senátoři opustili zasedací místnost, konečného hlasování se zúčastnili všichni, kdož byli přítomni při zahájení zasedání, takže hlasování proběhlo řádně a za stavu usnášeníschopnosti akademického senátu NF VŠE.

86. Pokud pak jde o otázku obsahu zápisu ze zasedání akademického senátu VŠE, při jednání soudu dne 26. 2. 2025 bylo shledáno, že rozsah zápisů ze svých zasedání si takto určil tento akademický senát, přičemž obsah konkrétního zasedání je zachycen ve zvukovém záznamu. Soud proto konstatuje, že tuto skutečnost nelze klást k tíži žalovanému.

87. V rovině hmotněprávní pak žalobce namítal, že důvody pro odvolání žalobce z funkce děkana NF VŠE byly uplatněny opožděně, s tím, že podle napadaného rozhodnutí se měl žalobce údajně dopouštět závažného poškozování zájmu VŠE a NF od svého jmenování dne 1. 7. 2022. Jestliže žalovaný zahájil řízení o odvolání z vlastního podnětu až dne 25. 5. 2023, učinil tak bezmála po 10 měsících, resp. v případě vytýkaných jednání 3. 9. 2022 a 28. 9. 2022 po 8 měsících, v případě vytýkaného jednání z 19. 1. 2023 po 4 měsících a v případě jednání ze dne 11. 3. 2023 po více než 2 měsících. Žalovanému nic nebránilo, aby postup dle § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách inicioval hned, případně dříve než 25. 5. 2023. Vhodnějším se však jeví posuzovat časovou blízkost mezi údajným poškozujícím jednáním Shodu s prvopisem provedla S. K. 14 8 A 11/2024 a vydáním konečného rozhodnutí rektora o odvolání děkana z jeho funkce - bylo-li rozhodnutí vydáno po dalších více než 6 měsících od zahájení řízení, nelze než takový postup posoudit jako již zmíněnou snahu rektora „držet děkana v šachu“.

88. Ani tuto námitku neshledal soud důvodnou.

89. Z okolností dokumentovaných jak v napadeném rozhodnutí, tak v předložených písemnostech, je zřejmé, že rektor VŠE se veřejnými prohlášeními žalobce zabýval již v roce 2022 a žádal žalobce o nápravu, o čemž jmenovitě svědčí zápis ze schůze akademického senátu NF VŠE ze dne 22. 9. 2022.

90. Další krok pak rektor VŠE činil v prvním čtvrtletí roku 2023, konkrétně v březnu, kdy se žalobcem osobně jednal o možnosti, že by žalobce sám z funkce děkana NF VŠE odstoupil.

91. Následoval návrh rektora VŠE ze dne 23. 3. 2023 k akademickému senátu NF VŠE, aby ten učinil návrh na odvolání žalobce z funkce děkana NF VŠE. Poté pak následovaly již zmíněné návrhy, resp. žádosti k akademickému senátu NF VŠE, resp. akademickému senátu VŠE v rámci procesu podle ust. § 28 odst.2 zákona o vysokých školách.

92. Z uvedeného přehledu je zřejmé, že rektor VŠE konal ve věci odchodu žalobce z funkce děkana NF VŠE velmi bezprostředně a operativně, hned po prvních žalobcových veřejných vyjádřeních, v nichž spatřoval ohrožení zájmů VŠE.

93. Pokud pak jde o prodlevu mezi datem zahájení řízení a dnem vydání rozhodnutí, nelze opomenout, že z podstatné části jej tvoří doba od 21. 6. 2023 do 31. 10. 2023 (cca 4 měsíce), kdy rektor VŠE čekal na vyjádření akademického senátu NF VŠE, jenž projednávání žádosti rektora odročil. Zdrženlivost a trpělivost, kterou rektor VŠE v této věci zachoval, mu nelze klást k tíži.

94. Další sada námitek mířila na hmotněprávní rovinu věci, kdy žalobce namítal, že napadané rozhodnutí neobstojí pro nenaplnění důvodů pro odvolání žalobce z jeho funkce, přičemž skutkové i právní námitky žalobce se týkají jak samotného vytýkaného jednání, tak jeho následků, jakož i příčinné souvislosti mezi nimi, rozhodnutí je v rozporu s ústavně zaručenou svobodou projevu, jakož i se svobodou shromažďovací, rozhodnutí je neproporcionálním omezením práva na výkon veřejné funkce, jakož i univerzitní, resp. fakultní samosprávy, rozhodnutí je nezákonné z důvodu diskriminace a šikanózního postupu žalovaného vůči žalobci (zejm. vzhledem ke kritickým postojům žalobce vůči vládě ČR).

95. Zde městský soud zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 10 As 74/2025-76 odmítl jeho závěr, že rozhodnutí o odvolání stěžovatele je třeba považovat za projev rektorova správního uvážení, a že proto nepodléhá plnému soudnímu přezkumu.

96. Nejvyšší správní soud naopak konstatoval, že rektor je povinen ve svém rozhodnutí řádně odůvodnit, jak a proč byly podle něj tyto podmínky pro možné odvolání děkana z funkce naplněny. K tomu potřebuje popsat a konkrétními skutkovými okolnostmi naplnit neurčité právní pojmy: „zájem vysoké školy nebo fakulty“, „poškozovat“, navíc „závažným způsobem“. Takto provedené úvahy a závěry pak jsou přezkoumatelné soudem.

97. Nejvyšší správní soud k těmto námitkám městskému soudu v dalším řízení nařídil:

56. Ve svém dalším rozsudku městský soud proto nově odpoví na stěžovatelovy námitky v části IV (Nedostatky rozhodnutí z hlediska obsahu). Stěžovatel v nich nastínil podle něj sporné skutečnosti, které pak v dalších částech upřesnil a rozebral. Přesto si i tato úvodní část zasluhuje, Shodu s prvopisem provedla S. K. 15 8 A 11/2024 aby na ni městský soud reagoval a posoudil, zda rektor ve svém rozhodnutí pojmenoval neurčité právní pojmy a podřadil pod ně konkrétní skutečnosti. Soud také vysvětlí, zda skutečnosti zmíněné v bodech 23 až 29 žaloby mohly, nebo nemohly mít vliv na zákonnost rektorova rozhodnutí.

98. NSS dále uvedl, že úkolem městského soudu je, aby stěžovatelova tvrzení přezkoumal a řekl, zda mohou (skutkově) zpochybnit okolnosti, ze kterých rektor vyvodil závažné poškození zájmu vysoké školy nebo fakulty, či zda mohou (v rovině právního hodnocení) vyvrátit rektorův závěr, že stěžovatel závažně poškodil zájem vysoké školy nebo fakulty.

99. Městský soud musí vypořádat a říct, zda mohly být stěžovatelovy výroky posouzeny jako něco, co poškozuje zájmy vysoké školy nebo fakulty, a zda stěžovatel kvůli nim mohl být odvolán z funkce navzdory ústavně zaručené svobodě projevu. Podobně je potřeba, aby městský soud odpověděl na žalobní námitku (i když výrazně stručnější) týkající se svobody shromažďovací.

100. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že úkolem soudu je posoudit, zda se rektorovi podařilo závažné poškození chráněných zájmů zdůvodnit. S tím, že úkolem městského soudu je, aby odpověděl na nejasnosti ohledně etického posouzení stěžovatelova jednání a na to, zda mohl etické předpisy porušit ve svém volném čase. Žalobce nesouhlasil zejména s tím, že jednal bez sebereflexe, že poškozoval vysokou školu či fakultu vědomě nebo že jeho jednání bylo přičitatelné vysoké škole a fakultě. Je na městském soudu, aby řekl, zda jsou tyto námitky opodstatněné a zda mají vliv na posouzení věci. Městský soud by se měl v dalším řízení vyjádřit i k namítané diskriminaci kvůli stěžovatelovým protivládním postojům, k nerovnému zacházení, které stěžovatel namítal ve srovnání s jinými členy akademické obce VŠE (v závěru části IV a také v „druhé“ části XIII, nazvané Diskriminační a svévolný postup rektora VŠE, která začíná na str. 54 žaloby), a k tomu, zda rektor nepřekročil meze správního uvážení (závěr žaloby).

101. Před vypořádáním žalobních námitek městský soud konstatuje, že ačkoliv je při novém projednání žaloby vázán těmito právními názory Nejvyššího správního soudu, pokud jde o rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy zejména závěrem, že ve věci nejde o správní uvážení rektora), tak i při novém projednání věci má za to, že byť je odvolání děkana z funkce podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách odlišné od postupu podle § 28 odst. 2 téhož zákona, je na místě aby i zde byly správní soudy při přezkumu odvolání děkana z funkce zdrženlivé.

102. Přes nespornou odlišnost obou institutů odvolání je oběma společné to, že se jedná o výkon akademické samosprávy, tedy o realizaci institutu samostatné a na státní moci nezávislé kompetence a pravomoci, koncipované zákonodárcem k ochraně akademických svobod, k zajištění svobody výuky, vědy a výzkumu bez nepřiměřených zásahů státu, politiky či jiných mocenských struktur, a především k zajištění fungování vysokých škol jako nezávislých center kritického myšlení.

103. Jakkoliv tedy nelze připustit, aby realizace pravomoci rektora podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách byla projevem svévole, nelze odhlédnout od skutečnosti, že rektor vysoké školy zde vystupuje a jedná nikoliv jako orgán veřejné moci, který by vrchnostensky rozhodoval o právech a povinnostech osoby, s níž jej jinak nepojí žádné vztahy. Právě naopak, rozhodnutí rektora podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách je rozhodnutím nikoliv navenek, ale naopak dovnitř akademické samosprávy příslušné vysoké Shodu s prvopisem provedla S. K. 16 8 A 11/2024 školy. Tímto aktem tedy akademická samospráva rozhoduje nikoliv o právních poměrech jiného subjektu, ale koneckonců sama o sobě.

104. Druhá myšlenka, kterou vzal městský soud v úvahu, reflektuje skutečnost, že rozhodnutí rektora se nespravuje normami správního řádu nejen proto, že to zákon o vysokých školách nestanoví, ale také z důvodu, že rektor vysoké školy není správním orgánem v tom smyslu, v jakém jimi jsou například orgány státní správy. Zatímco v jejich činnosti je vedení správního řízení a vydávání rozhodnutí podstatnou, mnohdy nejvýznamnější součástí, pak smyslem a účelem výkonu funkce rektora není vést správní řízení a vydávat v něm rozhodnutí, ale řídit a spravovat veřejnou vysokou školu. Byť v rámci toho je v jeho pravomoci vydávat rozhodnutí, není to nejpodstatnější část jeho činnosti. Též z toho důvodu nelze na formální a obsahovou stránku jeho rozhodnutí klást takové nároky, jaké naopak jsou minimem u rozhodnutí právě orgánů státní správy – ostatně ust. § 68 správního řádu se z důvodů vyložených výše na rozhodnutí rektora nevztahuje.

105. Za poslední pak městský soud považoval za potřebné zdůraznit, že ačkoliv je rozhodnutí o odvolání děkana z funkce podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách rozhodnutím rektora, nečiní jej rektor samostatně, ale je v tom významně korigován akademickým senátem své vysoké školy. Jak je zřejmé z citované normy, nezbytným předpokladem pro odvolání děkana z funkce je zde výslovný souhlas právě tohoto akademického senátu. Pokud tedy je takový souhlas vysloven, znamená to koneckonců, že odvolání děkana je projevem vůle dvou nejvyšších orgánů akademické samosprávy příslušné vysoké školy, které tím realizují samotný smysl a účel existence akademické samosprávy. Je totiž pouze a právě na ní, aby určila, co je nebo není v zájmu vysoké školy, a aby posoudila, zda konkrétní akademický funkcionář svým jednáním tomuto zájmu prospívá, resp. zda jej poškozuje. Úkolem soud pak je přezkoumat, zda v napadeném rozhodnutí byla taková úvaha dostatečně jasně, srozumitelně a odůvodněně učiněna.

106. K této baterii žalobních námitek, jež jsou v podané žalobě obsaženy v částech IX. až XII., městský soud souhrnně konstatuje, že se týkají vlastního hodnocení žalobcových veřejných vyjádření a dalších skutků, v nichž právě rektor VŠE spatřuje skutečnost, že žalobce jako děkan závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty.

107. V těchto částech žaloby žalobce v zásadě (až na jednu výjimku, jak bude uvedeno níže) nepolemizoval se závěry žalovaného, že určitá konkrétní vyjádření či další skutky pronesl, resp. učinil, avšak zásadně nesouhlasil s jejich hodnocením, jak je provedl rektor VŠE. Žalobce zejména polemizoval se závěry žalovaného o tom, že jeho vyjádření či skutky měly negativní dopad na zájem VŠE, resp. její národohospodářské fakulty, jak tvrdil žalovaný. Místo toho žalobce nabízel jiný výklad těchto událostí, maje za to, že měly být zhodnoceny jinak, a především předkládal vlastní verzi toho, jaký dopad tyto události měly na zájmy VŠE.

108. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku k pojmu zájem VŠE uvedl: „Pokud ale rektor nějak vyložil třeba právě pojem zájem VŠE (není třeba „slovníková“ definice, může postačit i objasnění na příkladech) a žaloba s tímto výkladem polemizuje, je úkolem soudu, aby na konkrétní žalobní námitky reagoval.“ 109.Soud se proto zabýval nejdříve neurčitými právními pojmy uvedeným v ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách „závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy“. Shodu s prvopisem provedla S. K. 17 8 A 11/2024 110.Soud má za to, že obecně lze říci, že neurčitý právní pojem „zájem vysoké školy“ představuje kategoriální konstrukci, jejímž prostřednictvím právní řád přiznává vysoké škole prostor k autonomní sebeidentifikaci a seberegulaci, avšak zároveň podrobuje tuto autonomii limitům veřejnoprávního rámce, v němž se vysoká škola jako veřejná korporace pohybuje. Jedná se o normativně otevřený pojem, který se nevyčerpává enumerací konkrétních obsahových prvků, ale svou povahou odkazuje k hodnotovému jádru univerzitního společenství jako institucionálního subjektu založeného na akademické svobodě, odbornosti a odpovědnosti.

111. Účelem pojmu není sankcionovat libovůli či preferenci jednotlivých funkcionářů, ale vytvořit normativní rámec, v němž může instituce chránit svou integritu, důvěryhodnost a schopnost řádně plnit funkce, k nimž byla zřízena. Tento pojem proto neslouží k ochraně reputace v subjektivním smyslu ani k potlačování názorové plurality uvnitř akademické obce, ale k ochraně funkční způsobilosti univerzity vykonávat veřejnou službu a zachovávat nestrannost a důvěru, které jsou pro její existenciální poslání nezbytné. Zájem vysoké školy tedy není totéž co „dobrá pověst“, „veřejný ohlas“ či „mediální obraz“ instituce. Je jím spíše „normativní integrita vysoké školy jako nositele veřejné moci v oblasti vzdělávání a výzkumu“.

112. Z veřejnoprávního hlediska proto lze říci, že tento pojem zahrnuje zachování důvěry veřejnosti v nestrannost, kompetenci a důstojnost vysoké školy jako instituce sloužící veřejnosti; tento aspekt má proto i dle soudu zvláštní význam u osob vykonávajících vrcholné akademické funkce.

113. Pojem tak nemá reflektovat „vkus většiny“, politickou poptávku ani subjektivní citlivost, ale fungování vysoké školy jako veřejného statku, jenž předpokládá určitou míru disciplíny, zdrženlivosti a odpovědnosti. Tento neurčitý právní pojem proto není „volnou kartou“ rektora. Přestože jeho konkretizace náleží primárně orgánům akademické samosprávy, výklad neurčitých právních pojmů podléhá plnému soudnímu přezkumu, který má zkoumat, zda rektor výklad pojmu provedl logicky, konzistentně, přezkoumatelně a v souladu se zákonem, a zda podřazení konkrétního jednání pod tento pojem není libovolné či nepřiměřené.

114. Neurčitý právní pojem „poškozování zájmu vysoké školy závažným způsobem“ vyjadřuje kvalifikovaný zásah do hodnot, funkcí a ústavně garantovaného statutu vysoké školy jako instituce veřejného práva, která současně nese atributy akademické korporace. Oba elementy termínu – poškozování a závažnost – jsou neoddělitelné: právní následek (odvolání děkana) je přípustný pouze tehdy, pokud se jednání naplněné skutečnostmi podřaditelnými pod pojem poškozování současně vyznačuje takovou intenzitou, že překračuje prahovou hranici běžného, tolerovatelného či nahodilého narušení zájmů instituce.

115. Význam pojmu je třeba odvozovat z povahy akademické samosprávy, jejích ústavních funkcí a z norem, jež chrání institucionální identitu vysokých škol. Přitom je třeba vycházet z premisy, že akademické prostředí předpokládá mimořádně široké pásmo svobodného jednání, avšak tato šíře není bezbřehá a samotná autonomie vyžaduje odpovědnost, uměřenost a loajalitu k instituci, již akademický funkcionář spravuje. Děkan je osobou, která reprezentuje fakultu navenek, spoluvytváří její akademické klima a je nositelem zvýšené odpovědnosti. Závažnost je proto nutné posoudit přísněji než u běžného akademického pracovníka.

116. Soud má dále za to, že ze shora uvedeného vyplývá, že zásah do těchto hodnot nemusí mít konkrétní následek (konkrétní snížení uchazečů o studium atd.), který by měl být Shodu s prvopisem provedla S. K. 18 8 A 11/2024 v rozhodnutí žalovaného uvedený. Postačí, pokud má určité chování potenciál zájmy školy poškodit.

117. Rovněž má soud za to, že ze shora uvedeného vyplývá, že není podstatné, jakou kvalitu měla mediální prezentace žalobcova jednání. Jde o to, zda objektivně mohlo jednání žalobce závažně poškodit zájem školy, či nikoliv. I kdyby bylo jednání žalobce vnímáno médii zcela pozitivně, hodnocení žalovaného může obstát právě s ohledem na výše uvedenou definici a níže uvedené hodnocení jednání žalobce ze strany žalovaného a akademického senátu školy jako naplňující tuto definici.

118. Soud uvádí, že především je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, jaké skutečnosti, tedy konkrétní veřejná vyjádření a jednání žalobce, považoval žalovaný za relevantní pro závěr o poškozování zájmů vysoké školy fakulty.

119. Z rozhodnutí je zřejmé - jak to ostatně citoval žalobce ve své žalobě - že žalovaný spatřoval důvod pro závěr o závažném poškozování zájmů školy především v dehonestačních výrocích vůči politikům a studentům školy a následně v jeho jednání vystupujícímu vůči Policii ČR dne 11. 3. 2023.

120. Soud proto cituje z rozhodnutí: 121.„Dne 3. září 2022 mimo jiné Děkan ve svém vstoupení na demonstraci uvedl: „Byl jsem vyzýván, abych byl slušný, ale to, co jsem teď slyšel, musím konstatovat, že F. je hňup. F., nejsem žádný ruský troll. Byl jsem dřív, než ti, který protestoval proti ruské okupaci, ještě dávno před listopadem 89. F., nezasloužíš si vést tuto republiku.“ „Bohužel se scházíme i v situaci, kterou již nelze nazvat jinak než válečnou, do které nás vtáhli naši nezodpovědní trollící politici." „Tyto projekty předkládá a politické programy předkládá zprofanované politbyro, takzvaná Evropská komise. Nic jiného, než politbyro to není." „A co se asi muselo profesorovi F. stát, že se stal lokajem a posluhovačem bruselských, korupcí prolezlých eurokratů? Když někdo něco udělá špatně, tak se u nás na Moravě říká, že je navedený, nebo hloupý, nebo zaplacený. Nechám na vašem uvážení, zda předseda vlády a další členové vlády jsou hloupí, nebo navedení, nebo zaplacení. Nebo je to tak, že téměř u všech členů vlády platí pro všechny najednou, že jsou hloupí, navedení a ještě zaplacení? Bylo mně až líto profesora F., když seděl na „hanbě“ v evropském parlamentu a musel jako malý smrad poslouchat výblitky člena evropského parlamentu G. V. Bohužel si je nechal líbit. Kdyby měl koule, tak by mu dal aspoň slovně po hubě za jeho nehorázné řeči.“ 122.Shora uvedená vyjádření Rektor hodnotil jako vyjádření porušující Etický kodex VŠE bez respektu k názorovým oponentům Děkana, shledal v nich bezdůvodnou vulgaritu a značnou nezdrženlivost. V části I. bodu 1. Etického kodexu Vysoké školy ekonomické v Praze je stanoveno: „Člen/ka akademické obce VŠE i zaměstnanec/zaměstnankyně VŠE: Zachovává při své práci o studiu vysoký standard dodržování mravních principů a etických zásad“, a dále v části I. bodu 9. Etického kodexu Vysoké školy ekonomické v Praze „Člen/ka akademické obce VŠE i zaměstnanec /zaměstnankyně VŠE: Dbá na upevňování vážnosti a dobrého jména VŠE a svou činností i chováním se snaží k němu přispívat.“ Rektor neshledal v citovaných vyjádření Děkana skutečnou věcnou analýzu a kritiku, případně návrh reálného řešení, které by od Děkana vzhledem k jeho akademickému působení bylo možné očekávat.

123. Povinnosti stanovené Etickým kodexem VŠE byly dále rozvedeny morálně-etickými zásadami vyhlášenými Rektorem, vztahujícími se k vedoucím pracovníkům VŠE. Děkan ve svém vystoupení rovněž porušil následující zásady pro chování vedoucích pracovníků: Shodu s prvopisem provedla S. K. 19 8 A 11/2024 - „v kontaktu s médii a veřejností vystupují vždy korektně, s respektem k názorovým oponentům a důsledně dbají, aby svým vystupováním nevyvolávali reakce, které by mohly poškodit dobré jméno VŠE o jejich fakult," - „zdrží se takového jednání, které by mohlo ohrozit důvěru v jejich nestrannost o nebylo v souladu se zájmem fakulty nebo VŠE, a předcházejí situacím, ve kterých by byli vystaveni možnému střetu svého soukromého zájmu a zastávané funkce," - „nevyvíjí politickou aktivitu, která by ohrožovala politickou nezávislost školy a fakult.“ 124.Jednotliví členové Etické komise Vysoké školy ekonomické v Praze, s výjimkou pana JUDr. J. V. a pana Ing. T. M., na základě událostí z podzimu 2022 vyslovili ve veřejném prohlášení takový názor, že „již pouhá účast pana děkana na politických demonstracích, kde zaznívají nepřijatelné populistické, nenávistné, extrémistické a nacionalistické názory, které nebezpečně deformují náš veřejný prostor, je nejen v dnešní době silně nevhodná a poškozující dobré jméno VŠE, a dále že není pochyb o tom, že takové jednání je v přímém rozporu se zásadami uvedenými výše“.

125. Etická komise VŠE dospěla v rámci svého zasedání dne 23. května 2023 k tomu, že Děkan svým jednáním skutečně porušil Etický kodex VŠE, a přijala následující usnesení: „Etická komise Vysoké školy ekonomické v Praze („Etická komise VŠE" nebo také Komise") dospěla po projednání podnětu doc. Ing. P. D., Ph.D., rektora Vysoké školy ekonomické v Praze, k následujícímu závěru: „Etická komise VŠE shledala, že projednávané působení doc. Ing. M. Š., CSc., děkana Národohospodářské fakulty VŠE v Praze, ve veřejném prostoru České republiky je v rozporu s Etickým kodexem VŠE, který bezprostředně souvisí s morálními hodnotami a morální odpovědností členů akademické obce a rovněž i rolí o společenským postavením vysokoškolského učitele o funkcionáře veřejné vysoké školy." 126.Děkan v rámci svého vyjádření před AS VŠE dne 26. června 2023 svá vyjádření vysvětloval tak, že ke slovu „hňup" uvedl, že sice nejde o salonní výraz, ale nejde ani o vulgární výraz. Dále ve svém vyjádření Děkan poukázal na to, že stejně jako pan rektor je i on z Moravy, 127.I dále ve svém vyjádření přirovnal Děkan premiéra P. F. k „malému smradovi" a projev člena evropského parlamentu G. V. označil za „výblitky", dále rovněž uvedl, že premiér P. F. „nemá koule" z důvodu, že G. V. neoponoval „nedal mu alespoň slovně po hubě"). Není tedy možné přehlédnout, že výraz „hňup" nebyl použit izolovaně a v afektu na vyjádření premiéra, ale zcela odpovídal zbytku vyjádření Děkana, která byla obdobné povahy. Rektor hodnotil rovněž negativně vyjádření Děkana legitimizující připuštění násilí jako prostředku politického boje výraz „alespoň slovně" znamená, že případně - nebo lépe fyzicky).

128. Rektor dospěl k Závěru, že vystupování Děkana bylo v rozporu se shora uvedenými zásadami morálky, etiky a veřejně deklarovanými zásadami pro chování vrcholných akademických pracovníků VŠE, a že takové jednání závažně poškozuje VŠE a NF v očích členů akademické obce VŠE a dalších vysokých škol i v očích neakademické veřejnosti. Vzhledem k tomu, že Děkan zastupuje svou fakultu navenek, je jeho jednání vždy přičítáno instituci, na které působí. To zesiluje i fakt, že Děkan byl veřejnosti jeho vystoupeních představován jako děkan NF, čímž byla dodávána váha jeho postojům a názorům.

129. Dále se ve svých veřejných projevech Děkan dopustil dehonestace dalších veřejně činných osob. Jednalo se například o výroky na adresu místopředsedkyně Evropské komise Shodu s prvopisem provedla S. K. 20 8 A 11/2024 V. J., kterou označil slovy „komisařko Joudová“, nebo o výrok „blondýna z Kuřimi" na adresu emeritní rektorky Mendelovy univerzity prof. N.

130. Ve vztahu k výrazu „Joudová“ Děkan uvedl, že „joudou" se podle něj myslí ten, kdo má hloupé myšlenky, a jde-li konkrétně o paní V. J., poukázal prý tak na to, jak se k názorům paní V. J., že by měl být kontrolován Twitter, vyjádřil pan E. M., a rovněž jak se vyjádřili premiéři zemí EU k názoru paní V. J., když kritizovala situaci v Polsku, Maďarsku a některých dalších zemích. Ze shora uvedeného, včetně odůvodnění Děkana, je zřejmé, že Děkan těchto výroků skutečně použil, a že si za nimi stojí, opakovaně je obhajuje a nevidí ve svém jednání žádný problém ani poškozování zájmu VŠE. I z tohoto důvodu lze uzavřít, že jinými prostředky není možné dosáhnout změny v chování Děkana. Rektor pro úplnost uvádí, že s Děkanem v minulosti již problematiku jeho vystupování a vyjadřování řešil, a i přes jasně deklarovaná stanoviska Rektora (např. stanovisko rektora ze dne 29. září 2022 nebo ze 23. listopadu 2022.)

131. Pokud pak rektor v rozhodnutí uvedl, že je přesvědčen o tom, že shora citovaná vyjádření nejsou konstruktivní a věcnou kritikou, anebo odbornou analýzou situace. Vyjádření Děkana do veřejného prostoru naopak zavádějí osobní invektivy i hrubá a urážlivá vyjádření. Svým názorovým oponentům tím Děkan… a… že jednou z významných rolí vysokých škol je vzdělávat a vychovávat studenty tak, aby měli vždy respekt k názoru svých oponentů, šířili mezi lidmi dobro, ctili svobodu a posilovali vládu práva. K tomu VŠE mimo jiné zavazuje své absolventy i v promočním slibu… Aby k tomu mohla vysoká škola své absolventy zavazovat, je nezbytné, aby se všichni akademičtí pracovníci, ale zejména potom vrcholní představitelé vysoké školy se těmito zásadami řídili a byli pro ostatní v tomto směru příkladem. Pokud tomu tak není, podlamuje to důvěryhodnost vysoké školy a oslabuje to vážnost promočního slibu u jejích absolventů, což závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy ve vztahu k jejím studentům a absolventům, má soud za to, že toto hodnocení je zcela v souladu se shora definovaným poškozováním zájmu školy.

132. I dle soudu je v zájmu školy prezentovat se navenek jako instituce, která působí na své studenty tak, aby pokud nesouhlasí s názory svého oponenta, zformuluje odborný názor oponentní, bez toho, aby se uchýlila k dehonestujícím výrazům. Podle názoru soudu bylo lze očekávat, že renomovaný dlouholetý akademický pracovník ve významné akademické funkci nejen vyjádří svůj kritický či polemický názor, ale že tak učiní na základě odborných argumentů, jimiž takové odmítavé stanovisko odůvodní.

133. Nepochybně lze připustit, že například vláda vedená premiérem P. F. v řadě záležitostí nekonala s dostatečnou odborností a že některá její opatření a rozhodnutí byla nejen sporná či kontroverzní, ale věcně nesprávná a kontraproduktivní. K tomu všemu – zejména v ekonomické oblasti - se žalobce jistě mohl vyjádřit právě z pozic své odborné kvalifikace a akademického postavení, a vyložit, v čem exekutiva P. F., či přímo on sám, pochybili. Místo toho se žalobce omezil jen na zjednodušující, věcně a odborně prázdné a dehonestující výrazy na adresu svých názorových oponentů. Soud proto shledává reakci rektora, který kvůli tomuto jednání děkana odvolal, za zcela adekvátní. Pokud by tak rektor neučinil, veřejnost by to mohla shledávat jako aprobaci z jeho strany a projev ztotožnění se s takovým jednáním děkana za nejen akademickou obec, ale za celou vysokou školu. Což by zcela jistě mohlo poškodit zájmy této školy. Shodu s prvopisem provedla S. K. 21 8 A 11/2024 134.Pokud žalobce nesouhlasil zejména s tím, že jednal bez sebereflexe, že poškozoval vysokou školu či fakultu vědomě nebo že jeho jednání bylo přičitatelné vysoké škole a fakultě, soud má za to, že ze shora uvedeného vyplývá, že tyto námitky nejsou opodstatněné a nemají vliv na posouzení věci.

135. I kdyby žalobce prokázal, že projevil sebereflexi a školu poškozoval nevědomě a že jeho jednání přičitatelné vysoké škole a fakultě nebylo, závěr žalovaného o závažném poškozování zájmu školy obstojí. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že správní orgán nemusí reagovat na každé tvrzení účastníka řízení. Za situace, že obstojí závěr žalované o závažném poškozování zájmů školy, obstojí rozhodnutí jako celek, i když se k této námitce žalobce nevyjádřilo.

136. Soud má rovněž za to, že tento závěr obstojí i za situace, že někteří lidé s výroky žalobce souhlasí (viz jeho odkaz na reakce posluchačů, petice na podporu žalobce, vyjádření některých politiků atd.).

137. Pokud se týče námitky, že nadto části textu citované v napadaném rozhodnutí obsahují pasáže, které naopak dříve (ani v podnětu k fakultnímu senátu ze dne 25. 5. 2023, ani v návrhu univerzitnímu senátu ze dne 12. 6. 2023) uvedeny nebyly, nebo že neřekl „komisařka J.“, ale pouze „J.“, má soud za to, že tyto nepřesnosti nemohou ničeho změnit na závěru, že jednání žalobce z celkového pohledu závažně poškozovalo zájmy vysoké školy, který soud shledal přezkoumatelným a odůvodněným.

138. Obdobně platí pro výraz „blondýna z Kuřimi“ na adresu prof. N. Ačkoliv jej žalobce následně obhajuje jako nikoliv dehonestující s tím, že jej převzal od jejich voličů, soud souhlasí se žalovaným, že děkan by se měl vyjadřovat na zcela jiné úrovni, jak bylo vysvětleno shora.

139. Soud má rovněž za to, že se žalovaný ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi podstatnými námitkami žalobce. Pokud se tak nestalo ke spokojenosti žalobce, to nečiní rozhodnutí nepřezkoumatelným z důvodu nedostatečného odůvodnění. Dle ustálené judikatury správních soudů správní orgán nemusí reagovat na každou námitku, pokud rozhodnutí jako celek obstojí.

140. Soud rovněž nesouhlasí se závěrem žalobce, že pokud rektor tehdy, bezprostředně po veřejném vystoupení ze dne 3. 9. 2023, akceptoval takové uzavření věci (pozn. soudu nejmenovat pana děkana do Vědecké rady VŠE ani do Rady pro vnitřní hodnocení) a neshledal v něm důvod pro odvolání děkana, nemůže jej nyní jako odvolací důvod uplatňovat. U rozhodnutí děkana nejmenovat žalobce do Vědecké rady VŠE ani do Rady pro vnitřní hodnocení, ani o odvolání děkana není výsledkem sankčním řízením, kde by se uplatňovala zásada zákazu dvojího trestání.

141. Dále se v napadeném rozhodnutí uvádí:

142. Děkan pokračoval ve veřejných vystoupeních, která podle názoru rektora dále poškodila dobré jméno Vysoké školy ekonomické v Praze, např. v rozhovoru s P. Š. nebo v rozhovoru s P. H.: „My teď pracujeme s absolventy těchto základních a středních škol, kteří mnohdy neumí mluvit, neumí se vyjadřovat, neumí psát, pro ně napsat seminární o bakalářské práce je velký problém, jsou zvyklí no headline, neumí dávat věci do souvislostí.“ - o některých studentech vysokých škol. „proto potom naletí něčemu takovému jako se tady objevilo blondýna z Kuřimi o jsou ochotní skandovat jako komsomolci heslo, která vůbec neodpovídají jejich schopnostem“ – o některých studentech vysokých škol. Shodu s prvopisem provedla S. K. 22 8 A 11/2024 „řádově oproti minulosti se snižuje poměr studentů, kteří jsou schopní chápat ty věci v souvislostech a kteří jsou ochotni naslouchat tomu výkladu o jsou schopni dávat to dohromady, dneska je možná 30 % našich studentů na fakultě, přičemž zhruba tak 10 % studentů to mají jako hlavní cíl a hlavní snahu aby se to naučili, protože většinou lidi na vysoké škole už pracují, zvláště na těch společenskoekonomických nebo společenskovědních školách, o mnozí nejsou ochotni ani naslouchat protože mají už ty mozky vymyté z těch středních škol“ – o některých studentech vysokých škol neprojevuje ani základní respekt, což musí být pro akademického pracovníka a vrcholného představitele jedné z fakult VŠE a potažmo celé veřejné vysoké školy jednou ze zcela samozřejmých klíčových zásad při veřejném vystupování.

143. Rektor dále v rozhodnutí uvedl, že děkan u veřejnosti vyvolává zásadní nedůvodný pocit neschopnosti většiny studentů, kteří studují na VŠE, čímž Děkan negativně ovlivňuje uplatnitelnost absolventů VŠE z posledních let na trhu. Podle názoru Rektora není absolutně přípustné, aby děkan fakulty šířil na veřejnosti takto zásadně negativní obraz o studentech veřejné vysoké školy, na které působí, a nedůvodně tak paušálními soudy závažným způsobem poškozoval studenty a absolventy nejen v obecném povědomí, ale rovněž u potenciálních budoucích zaměstnavatelů.“ „Děkan své argumenty nepodložil žádnými fakty a statistikami (např. výrazným propadem úspěšnosti dokončení studia nebo výraznou neúspěšností studentů u přijímacích zkoušek), a v zásadě svou argumentaci založil na svých dojmech a obecných tezích jiných autorů z jiné oblasti vědy.“ Soud s tímto hodnocení žalovaného rovněž souhlasí, jelikož o něm platí shora uvedené.

144. K námitce žalobce, že tyto výroky jsou vytrženy z konceptu, soud uvádí, že žalobce k nim sice uvedl i jiná hodnocení, nicméně na skutečnosti, že tyto výroky žalobce uvedl, to nic nemění, jelikož v jakémkoliv kontextu nemohou být vnímány vůči studentům jinak než jako neuctivé. Obdobně to vnímal jak akademický senát VŠE, tak členové Etické komise VŠE, kterým - jak sám žalobce v žalobě píše - byly předloženy v návrhu rektora k akademickému senátu VŠE ze dne 12. 6. 2023, tak v podnětu rektora k EK VŠE ze dne 10. 5. 2023.

145. Dále se v rozhodnutí uvádí: „Zásadní okolností pro vydání rozhodnutí byly události na demonstraci dne 11. března 2023 na Václavském náměstí, po níž byl děkan přítomen incidentu spojenému s fyzickým konfliktem mezi demonstranty a Policií ČR. Podle dostupných záznamů byl děkan na místě identifikován jako účastník demonstrace, jejíž část byla veřejně vnímána jako proruská, a po zásahu policie s příslušníky policie aktivně komunikoval a natáčel je. Děkan následně tvrdil, že se demonstrace neúčastnil a na místo přišel pouze pomoci zraněnému, což bylo vyvráceno videozáznamy i výpověďmi dalších osob. Z podkladů vyplynulo, že děkan zraněné osobě fakticky nepomáhal, ale naopak se zapojil do konfliktu s policií a snažil se identifikovat zasahující policisty. Rektor dospěl k závěru, že děkan jednal s vědomím rizik a musel si být vědom, že svým vystupováním může poškodit dobré jméno VŠE a být spojován s jednáním části demonstrantů. Shora popsaná forma dlouhodobé sebeprezentace Děkana není v kontextu situace podle názoru Rektora akceptovatelná pro vrcholného představitele VŠE, a poškozuje zásadním způsobem zájmy VŠE, která tak může být viděna jako instituce podporující osoby zastávající kladný postoj k ruské agresi. Ze shora uvedených prokázaných skutečností vyplývá, že se Děkan ani po předchozích Shodu s prvopisem provedla S. K. 23 8 A 11/2024 upozorněních, příslibech a dohodách s vedením VŠE nevyvaroval své osobní účasti v dalších velmi problematických a mediálně silně kritizovaných situacích, které významně ovlivňují veřejné mínění týkající se VŠE. Výsledkem jednání Děkana byla vždy po jeho konkrétním vystoupení silně negativní mediální odezva, v rámci které byla v negativním kontextu zmiňována právě funkce Děkana NF a rovněž VŠE. Na tomto stanovisku Rektor setrvává i nadále, s tím že rozlišujícím kritériem pro hodnocení jednání Děkana je právě skutečnost, že z pozice děkana jedné z fakult VŠE je (každý) děkan povinen při svém jednání a veřejném vystupování především dbát na zájmy a dobrou pověst VŠE a domovské fakulty v jejímž čele děkan stojí. Funkce děkana fakulty veřejné vysoké školy předpokládá kromě odborných a profesních kvalit i takové lidské kvality, které garantují členům akademické obce i veřejnosti plnění základních zákonných úkolů vysoké školy, vyjádřených zejména v ustanovení § 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ale také v souladu se statutem vysoké školy a jejím etickým kodexem. Rektor opakovaně připomíná, že každý z funkcionářů VŠE je akademickou obcí a veřejností hodnocen ve spojení s jeho funkcí, a jeho jednání je vždy spojováno právě s vysokou školou, na které působí. Obdobný názor je možné vysledovat i v rozhodnutí vrcholných soudů např. ve věci posuzování etiky jednání soudců nebo advokátů která lze využít pro právní posouzení analogicky. Na základě dále popsaných událostí a veřejných vystoupení Děkana, ke kterým docházelo postupně od září 2022, je Rektor toho názoru, že veřejná vystoupení Děkana nejsou v souladu s etickými a morálními pravidly chování vysokého reprezentanta VŠE a čelního představitele NF - přitom tato pravidla a nároky na vedoucí představitele VŠE a jednotlivých fakult musí být uplatňována v daleko větší míře než u běžných členů akademické obce. Jednání Děkana nebylo příkladné a vzbudilo zásadní pochybnosti o morálně-etických standardech na samotné NF.“ 146.Tyto jednotlivé události jsou v dalším textu rozhodnutí rozvedeny, byť s výjimkou události dne 28. září 2022 na demonstraci „Česko proti bídě“ na Václavském náměstí, o níž se žalovaný dále nezmiňuje. Tato částečná nesrozumitelnost však nepředstavuje důvod pro nepřezkoumatelnost či nezákonnost napadeného rozhodnutí.

147. Žalovaný tedy události ze dne 11. 3. 2023 ve rozhodnutí popsal, analyzoval a na tomto základě učinil závěr, že jimi žalobce závažně poškodil zájem vysoké školy a fakulty.

148. Žalobce v žalobě zásadně nerozporoval (s jedinou výjimkou) skutečnost, že k popsaným událostem došlo, resp. že učinil jemu vytýkaná rozhodnutí. V žalobě však brojil proti závěrům žalovaného s tím, že s jeho hodnocením těchto událostí polemizoval, marginalizoval jejich dopad na zájem VŠE a nabízel vlastní jejich výklad a hodnocení a vlastní závěry stran dopadu na zájem VŠE.

149. Onou výjimkou je pak účast žalobce na demonstraci konané dne 11. března 2023 v Praze na Václavském náměstí. Žalobce popíral, že by se této demonstrace vědomě účastnil, tvrdil, že se v době jejího konání zdržoval jinde, jmenovitě na rodinné oslavě. Do dění na horním konci Václavského náměstí, tedy před budovou Národního muzea, se zapojil až následně, když byl požádán o pomoc člověkem, jenž byl zraněn při zásahu Policie České republiky.

150. Žalovaný k tomu předložil audiovizuální záznam s názvem „VLOG Demonstrace Česko proti bídě 11.3.2023 – O. Ž.“ s tím, že je z něj zřejmé, že se žalobce v místě konání demonstrace zdržoval již v jejím průběhu. Soud při jednání dne 26. 2. 2025 provedl důkaz tímto záznamem a shledal závěry žalovaného za důvodné. Shodu s prvopisem provedla S. K. 24 8 A 11/2024 151.Z další nahrávky mimo jiné vyplývá, že žalobce se do konfrontace s policií dostal zcela vědomě, z vlastního rozhodnutí, nikoliv tedy omylem nebo nedopatřením. Jak sám uvedl, všiml si zraněného účastníka demonstrace a rozhodl se mu pomoc tím, že chtěl policii konfrontovat.

152. V této souvislosti soud považuje za nutné vypořádat se s odkazem žalobce na to, že je postihován za realizaci svého práva shromažďovacího. Tak tomu nicméně podle názoru soudu není.

153. Z textu odůvodnění na straně 12 napadeného rozhodnutí je zřejmé, že byť Rektor s odkazem na videozáznam konstatoval přítomnost žalobce na demonstraci dne 11. 3. 2023, poškození dobrého jména VŠE dovozoval teprve z událostí, které se časově odehrály až po skončení demonstrace, tedy z konfrontace žalobce s Policí České republiky před vstupem do budovy Národního muzea. Zde je třeba zdůraznit, že konflikt mezi osobami, jež se snažily vstoupit do budovy Národního muzea, a policisty, kteří jim v tom bránili, nebyl součástí řádně svolaného a ohlášeného veřejného shromáždění. Negativní dopad na dobré jméno VŠE tedy neměla bezprostředně žalobcova účast na ohlášeném veřejném shromáždění, ale až jeho konfrontace s policisty před Národním muzeem, jež se ovšem odehrála mimo toto shromáždění. Žalobci tedy nebylo apriori přičtáno k tíži, že se účastnil této demonstrace, ale toto jeho jednání po jejím skončení. K zásahu do žalobcova ústavního práva na shromažďování tedy z povahy věci nemohlo vůbec dojít.

154. Z uvedených důvodů soud považoval za věcně zcela nesprávnou námitku žalobce, který zásah policie přirovnal k událostem Palachova týdne, kdy na začátku roku 1989 lidé otevřeně vystoupili proti komunistickému režimu. Zde nezbývá než zopakovat, že demonstrace dne 11. března 2023 proběhla tak, jak byla ohlášena, bez omezení či narušení, resp. bez zásahu policie. Události před budovou Národního muzea již nebyly součástí této demonstrace a zásah policie tam se tedy ohlášené demonstrace nijak netýkal.

155. V této souvislosti soud proto neshledal důvod provést při jednání dne 20. května 2026 dokazování výslechem svědka pana K. K., jak žalobce soudu navrhoval. Podstatné tu je právě to, že z popisu událostí před Národním muzeem, jak jej žalobce uvedl v žalobě (odstavce 78 a 79), je zřejmé, že se odehrály mimo rámec původního veřejného shromáždění na Václavském náměstí a že tedy nemají žádný vztah k realizaci žalobcova práva na pokojné shromažďování.

156. Obdobně soud odmítl i námitky stran údajného porušování svobody projevu.

157. Zde soud předně odkazuje na vyjádření žalovaného k žalobě, kde žalovaný uvedl, že rozhodnutí nemá žádné účinky ve vztahu k výkonu práva na svobodu projevu a na shromažďovací práva žalobce, a ni není způsobilé jakékoliv omezení práv žalobce způsobit. Žalovaný v Rozhodnutí nekritizoval to, že žalobce vykonával svá práva, ale způsob, jakým tak činil, v jakých souvislostech, a především jaké dopady to mělo pro VŠE. Žalobci nebylo v rámci jeho působení na VŠE nikdy bráněno, aby svobodně vyjadřoval své názory, ani žalobce nebyl omezován ve svobodě vědeckého bádání. Žalovaný netvrdí, že žalobce se jednáních poškozujících zájmy VŠE dopouštěl v rámci výkonu svého přímého akademického úvazku (v rámci výuky nebo publikačně). Žalovaný je nucen zopakovat, že i v rámci výkonu zákonem chráněných práv se může akademický funkcionář dopustit jednání, která sice nejsou stricto sensu protizákonná (poruší meze svobody projevu, nebo svobody shromažďovací), ale i přesto poškodí zájmy vysoké školy. Tomu Shodu s prvopisem provedla S. K. 25 8 A 11/2024 tak je právě v daném případě, protože projevy žalobce ve veřejném prostoru, vždy činěné za prezentace žalobce jako děkana NF VŠE, způsobily enormně silnou negativní odezvu jak v rámci VŠE, tak u veřejnosti a v médiích. Žalovaný nikdy nevyčítal žalobci, že se vyjadřuje kriticky k aspektům veřejného života, ale způsob, jakým tak činil. Žalovaný ctí zásadu ochrany svobody projevu a svobody myšlení, jakož i práva na svobodné shromažďování, ale je nucen bránit stejně tak práva a svobody akademické obce VŠE a veřejnosti jako práva žalobce. Pokud žalobce shazuje své názorové oponenty tvrzením, že jsou prostě hloupí, navedení nebo obojí, pak sám prokazuje absolutní neúctu k názorové svobodě svých oponentů.

158. Námitka žalobce, že je zasahováno do jeho svobody projevu, neobstojí. Je sice pravdou, že u veřejně činných osob i soudy judikovaly, že tyto musí být připraveny snášet i kritické a do značné míry i ne zcela korektní výroky. V tomto případě však stojí na druhé straně zájem školy, aby byla veřejností vnímána jako veřejná instituce, která vede své studenty ke slušnému, korektnímu, odborně podloženému a konstruktivnímu vyjadřování. Skutečnost, že žalovaný tuto konkrétní námitku žalobce ve svém rozhodnutí nevypořádal, resp. vypořádal ji implicitně v rámci své argumentace, nečiní rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným ani nezákonným.

159. Vysoká škola ekonomická, resp. její akademická obec, má nepochybně právo vybrat si, kdo má v rámci akademické samosprávy vykonávat jakou funkci, a to s přihlédnutím k tomu, jaké názory - jak odborné, tak politické, resp. obecně společenské - taková osoba zastává a vyjadřuje. Byť výkon funkce děkana neznamená, že by taková osoba vždy a ve všem vyjadřovala názory své vysoké školy, z povahy věci je veřejností jako reprezentant této školy vnímána. Zejména pokud se vyjadřuje k věcem veřejným, které souvisejí s oborem, jemuž se konkrétní vysoká škola věnuje, je stanoviskům a vyjádřením takové osoby samočinně připisován význam právě i s ohledem na to, že na takové vysoké škole zastává významnou vedoucí funkci. To vše pak má zpětně dopad i na vnímání právě této vysoké školy ze strany veřejnosti. Vysoká škola pak má podle názoru soudu právo určit si, kdo s ohledem na tyto souvislosti má jakou funkci v rámci akademické samosprávy vykonávat.

160. Žalobce si tedy musí být vědom, že veřejností je vnímán ve spojení se svou funkcí: tím, že se dobrovolně rozhodl tuto funkci na VŠE přijmout, ztratil část svého soukromí, přinejmenším po dobu, kdy tuto funkci zastává. Zcela přirozeně pak bude vše, co veřejně učiní nebo prohlásí, chápáno a interpretováno ve spojení s VŠE. O to víc, pokud jde o veřejně známou osobu, jakou žalobce bezesporu je. Pokud se tedy následně účastní shromáždění, na které její někteří účastníci podporují agresi, soud souhlasí se žalovaným, že může být veřejnosti jeho účast vnímána jako stanovisko, obecně zastávané touto školou, což může zcela jistě poškodit zájmy této školy.

161. Ve věci není tedy relevantní „výjimečnost této konkrétní osoby“, ale povaha funkce, dopad jednání na instituci, důvěra veřejnosti. Děkan je vnímán jako nositel této funkce i mimo pracovní činnost, a to právě s ohledem na tuto funkci a na vlastnosti, které by měl děkan mít, s tím, že právě s ohledem na tuto funkci musí být standard jeho vyjadřování vyšší než u běžné populace (viz shora citovaná ustanovení Etického kodexu, které se vztahují na všechny zaměstnance školy). Veřejností taková osoba není vnímána jako dichotomní – v soukromí je to někdo jiný než na půdě akademické obce. Proto musí tento vyšší standard dodržovat i v soukromí a mimo pracovní dobu.

162. Soud tak rovněž neshledává, že rozhodnutí je neproporcionálním omezením práva na výkon veřejné funkce, jakož i univerzitní, resp. fakultní samosprávy. Shodu s prvopisem provedla S. K. 26 8 A 11/2024 163.K tomu je třeba zdůraznit, že rektor vysoké školy není v tomto rozhodování osamocen a odvolání děkana fakulty podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách tedy není svémocným rozhodnutím jediné osoby. Akademická samospráva funguje na principu vzájemné kontroly a vyvažování, což v daném případě je zajištěno tím, že rektor pro své rozhodnutí potřebuje výslovný souhlas akademického senátu vysoké školy. Napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno za splnění této podmínky a není tedy projevem jakékoliv osobní svévole žalovaného. Akademický senát VŠE rozhodl o souhlasu potřebnou většinou a splnil tak svou kontrolní a regulační funkci v rámci samosprávy VŠE.

164. Do tohoto zákonného postupu proto vyjádření členů Vědecké rady NF VŠE ze dne 13. 10. 2023 týkající se odvolání žalobce z funkce, přičemž z celkového počtu 33 členek a členů vědecké rady 27 vyjádřilo svůj nesouhlas se záměrem rektora VŠE odvolat děkana NF, nemůže nijak zasáhnout. Pokud se proto rozhodnutí žalovaného k tomuto nijak nevyjadřuje, nečiní to jeho rozhodnutí nezákonným.

165. Dále má soud za to, že pokud působení ve funkci, která má byť jen částečně veřejný rozměr, je spojováno s určitou morální úrovní a úrovní vyjadřování, není neproporcionálním omezením práva na výkon veřejné funkce za situace, že vykonavatel této funkce tomuto imperativu nedostojí. S právem na výkon veřejné funkce je spojena svoboda tuto nevykonávat, pokud má tento uchazeč s povinností nějakým očekávaným způsobem se chovat potíž. Žalobce si tak také mohl vybrat, zda se nechá do této funkce najmenovat a vzdá se tohoto způsobu vyjadřování nebo na něm bude trvat a vzdá se této funkce.

166. Ze shora uvedeného tak je zcela zřejmé, že rozhodnutí nemůže být nezákonné z důvodu diskriminace a šikanózního postupu žalovaného vůči žalobci (zejm. vzhledem ke kritickým postojům žalobce vůči vládě ČR). Žalobce předně netvrdí, že by byl diskriminován z důvodu příslušnosti k nějaké menšině. Pokud osobně pociťuje tuto diskriminaci v tom, že nemůže s ohledem na svou funkci říkat vše, jak se mu zlíbí, soud to diskriminujícím ani šikanózním neshledává. Jak již uvedl shora. Pokud chtěl mít žalobce absolutní svobodu vyjadřovat se nikoliv na úrovni akademického funkcionáře, měl tuto funkci odmítnout.

167. K argumentaci žalovaného stran závěru o tom, že konkrétní jednání žalobce závažným způsobem poškodilo zájem VŠE pak soud odkazuje na stranu 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde žalovaný vyložil, co považuje za zájem VŠE, resp. její národohospodářské fakulty, a proč má za to, že žalobce je svým jednáním závažně poškodil.

168. Tuto argumentaci soud považuje za výklad neurčitých právních pojmů, použitých v ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách, jakožto nezbytný podklad pro rozhodnutí o odvolání děkana fakulty. Jak bylo rozvedeno shora, tento výklad neurčitých právních pojmů je proveden dostatečně a soudu nepřísluší žalovaného jakkoliv opravovat nebo mu vysvětlovat, že zájmem VŠE je něco jiného, resp. že jednání žalobce nemá na to vliv.

169. Na shora uvedeném závěru ničeho nemění ani námitky žalobce, jenž poukazoval na to, že v téže době, kdy mělo dojít k jednání, jež jsou předmětem rozhodnutí žalovaného, konal i jiné skutky, jež naopak měly být vysoké škole ku prospěchu, resp. že řada osobností veřejného života se vyjádřila na jeho obranu. Rovněž tak je nepodstatné, že škola v tomto období slavila úspěchy na jiných polích (viz žaloba bod XII. B.).

170. Žalovaný k tomu ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 3. 2024 uvedl, že „Ani skutečnost, že VŠE nepřestala vykonávat svou úlohu, a i nadále rozvíjela své vztahy s veřejností a dalšími výzkumnými institucemi a vysokými školami, není žádným důkazem o tom, že by vnímání VŠE Shodu s prvopisem provedla S. K. 27 8 A 11/2024 nemohlo být jednáním žalobce postihnuto. U všech aktivit VŠE, které žalobce zmiňuje v bodě 105. žaloby, se jedná o úspěchy a spolupráce VŠE jako takové (bez přičinění žalobce), kterých se podařilo dosáhnout nikoliv kontroverzním vystupováním žalobce, ale jemu navzdory. Argumentace, že se NF VŠE podařilo dosáhnout rovněž úspěchů a nově navázaných spoluprací, není pro věc nijak relevantní, neboť se jedná o plnění jednoho z klíčových poslání jakékoliv fakulty VŠE, a naplňování poslání VŠE. Pokud by byla NF VŠE pasivní, pak by se spíše dalo hovořit o tom, že žalobce jako děkan NF VŠE závažným způsobem neplnil své povinnosti, což ale nebylo důvodem, pro který byl žalobce z funkce děkana NF VŠE odvolán.“ 171.Městský soud se s tímto hodnocením žalovaného ztotožnil, maje za to, jak bylo uvedeno shora, že z žalobcovy argumentace nijak nevyplývá jakákoliv příčinná souvislost mezi jím uvedenými skutečnostmi a jeho jednáním. Bez dalšího tedy nelze posoudit a rozhodnout, zda těchto pozitiv dosáhla VŠE, resp. její národohospodářská fakulta, přičiněním žalobce, nebo bez ohledu na jeho skutky a výroky anebo případně zcela navzdory jim. Ostatně, materiální podmínkou pro odvolání děkana z funkce podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách není to, že dojde k rozvratu vysoké školy nebo její fakulty, k vážným poruchám v jejím fungování nebo dokonce k zablokování její činnosti – dostačující je závažné porušení jejích zájmů, které se nemusí nutně ihned projevit v materiálním smyslu.

172. Postup podle citované normy pak koneckonců přichází v úvahu i tehdy, jestliže je zřejmé, že jiným svým jednáním či vyjadřováním, než které je posuzováno, může osoba ve funkci děkana zájmům vysoké školy prospívat: podstatné je pouze a právě dopad jejího vytýkaného chování na tyto zájmy. I pokud by bylo působení žalobce na fakultě jinak zcela úspěšné a pro fakultu přínosné, na závěru, že vytýkané jednání poškozovalo zájmy fakulty to nemůže ničeho změnit. Jsou to dvě rozdílné skutečnosti, které je nutno hodnotit odděleně.

173. Soud zde musí opakovat, že je výsostným oprávněním rektora VŠE – a zároveň jeho povinností a odpovědností – aby tyto skutečnosti uvážil. Je tak možné, že byť žalobce mohl svým jiným jednáním své vysoké školy prospět, rektor i přesto mohl dospět k závěru, že vytýkaná jednání jsou tak vážná, že jej nutí postupovat podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách. Není přitom nutné, aby žalovaný provedl jakési pomyslné „vážení“ a zkoumal, zda žalobce koná skutky pro zájmy VŠE spíše pozitivní anebo negativní. Rozhodnutí tedy není vadné proto, že takové hodnocení či vážení neobsahuje.

174. Soud opakuje, že za nepodstatné pak soud považuje i to, že jiné osoby jednání žalobce hodnotily pozitivně. Jak zmínil výše, za řádný chod a ochranu zájmů vysoké školy odpovídá její rektor a je jen na něm, jak jednání osoby v postavení děkana fakulty posoudí právě z hlediska těchto zájmů. Názory třetích osob tedy mohly žalovanému být nejvýše pomocným vodítkem, avšak neměl povinnost se s nimi jakkoliv vypořádat.

175. Jen pro úplnost pak městský soud opakuje, že institut odvolání děkana fakulty z vlastního podnětu rektora vysoké školy podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách nemá povahu sankce za deliktní jednání, a nelze jej proto posuzovat z hlediska kritérií správního trestání. Tento institut je svou podstatou řídícím a organizačním aktem rektora vysoké školy, a jeho účelem a smyslem není trestat, ale zajistit řádné fungování vysoké školy a ochranu jejích zájmů.

176. Konečně se soud zabýval otázkou hodnocení jednání žalobce ze strany Etické komise VŠE, jež žalobce rozporoval v části XIII. žaloby, bodech a., B. a C. Shodu s prvopisem provedla S. K. 28 8 A 11/2024 177.Soud neshledal důvodnou námitku stran stanovisek Etické komise VŠE, jmenovitě ohledně okolností jejich vzniku, jejich zveřejnění, možnosti žalobce se k nim vyjádřit, jakož i skutečnosti, že člen této komise JUDr. J. V. zaujal stanovisko odlišné.

178. Z textu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že veřejné prohlášení členů Etické komise, resp. její usnesení ze dne 23. 5. 2023, jsou sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmíněna (viz strana 8 rozhodnutí dole), avšak nejsou žalovaným dále nijak hodnocena a není zřejmé, že by se stala podkladem pro rozhodnutí žalovaného. O tom, že jednání žalobce je v rozporu s Etickým Kodexem VŠE, se zásadami morálky, etiky a veřejně deklarovanými zásadami pro chování vrcholných akademických pracovníků VŠE si žalovaný učinil závěr samostatně, jak je zřejmé na straně 8 nahoře, a to aniž by se stanoviska Etické komise VŠE dovolával či se jím zaštiťoval.

179. Vzhledem k tomu soud neshledal důvod provést při jednání dne 20. května 2026 dokazování výslechem JUDr. J. V. právě k širším okolnostem vzniku tohoto stanoviska. Návrhu na provedení tohoto důkazu soud nevyhověl maje za to, že stanovisko Etické komise VŠE nebylo pro napadené rozhodnutí relevantní.

180. Soud proto uzavřel tyto úvahy s tím, že žalobní námitky vztahující se k Etické komisi VŠE, resp. k jejím jednotlivým členům jsou nedůvodné. Obdobně má za to, že ani námitky týkající se usnesení jiných akademických senátů FMV, FPH a FFÚ, nejsou pro věc rozhodné a rozhodnutí žalovaného obstojí, i když se k nim žalovaný nevyjádřil.

181. Zcela bezpodstatné jsou pak žalobní námitky poukazující na údajné nevhodné jednání jiných členů akademické obce VŠE, resp. jejích zaměstnanců. Jednak to nebylo předmětem rozhodování rektora v projednávané věci a jednak i kdyby k takovému jednání jiných osob skutečně došlo, nemohlo by to mít žádný pozitivní vliv na žalobcovu věc – jen obtížně by mohl mít prospěch z toho, že případně i jiní svým chováním poškozují zájmy VŠE.

182. Dále se soud zabýval hmotněprávními námitkami žalobce proti napadenému rozhodnutí, uvedenými v odst. 23 žaloby a rozvedenými zejména v odst. 104 až 117 žaloby, kde žalobce poukazoval na stanoviska, resp. vyjádření dalších osob, resp. institucí, s tím, že z jejich strany se žalobci dostalo podpory; žalovaný však na tato stanoviska nereflektoval a nijak se k nim nevyjádřil.

183. Soud nepopírá, že řada osob, a to jak fyzických, talk právnických, mohla na žalobcovo jednání pohlížet odlišně, než jak to učinil rektor VŠE a akademický senát VŠE, včetně toho, že žalobci vyjádřily podporu.

184. Z pohledu výkladu a aplikace ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách je to však bezpodstatné. Jak soud vyložil výše, je výlučnou kompetencí a pravomocí rektora a akademického senátu vysoké školy zhodnotit, zda konkrétní jednání osoby v postavení děkana fakulty určité vysoké školy představuje závažné porušení zájmů této školy anebo nikoliv. Názory a stanoviska třetích osob by snad mohla být vzata v úvahu, ale jen kdyby to rektor či velký akademický senát považovali za potřebné, protože zákon samotný k takovému postupu nezavazuje. Soud tedy uzavírá, že z pohledu zákona nejsou názory třetích osob nijak podstatné, při rozhodování podle ust. § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách na nich nezáleží, a jestliže tedy v projednávané věci se s nimi rektor nijak nezabýval, nejednal proti právu. Shodu s prvopisem provedla S. K. 29 8 A 11/2024 IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 185.Městský soud v Praze tedy po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žádná ze žalobních námitek nebyla uplatněna důvodně a žalobu proto podle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl.

186. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn podle ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když ve věci úspěšnému žalovanému vznikl proti žalobci nárok na náhradu nákladů řízení spočívající v odměně advokátovi za dva úkony právní služby (převzetí věci, vyjádření k žalobě) a ze související náhrady hotových výdajů ve výši 8 228 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024, a za tři úkony právní služby a ze související náhrady hotových výdajů podle advokátního tarifu ve znění platném po 1. 1. 2025 (vyjádření ke kasační stížnosti a účast na jednání soudu dne 26. 2. 2025 a 20. 5. 2026), a to včetně daně z přidané hodnoty, tedy 18 405 Kč. Náhradu v celkové výši 26 633 Kč je žalobce povinen zaplatit žalovanému do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce Mgr. Tomáše Krejčího, advokáta.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 20. května 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem provedla S. K. 30 8 A 11/2024 Shodu s prvopisem provedla S. K. 31 8 A 11/2024 8 A 11/2024-217 USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl předsedou senátu JUDr. Slavomírem Novákem ve věci žalobce Doc. Ing. Miroslav Ševčík, CSc., bytem Dřevná 2, 120 00 Praha 2 zastoupený prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2 proti žalovanému Rektor Vysoké školy ekonomické v Praze se sídlem náměstí Winstona Churchilla 1938/4, 130 67 Praha 3 zastoupený Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2023, č.j. VŠE/10416/9000/2023, o opravě rozsudku ze dne 20. května 2026, č.j. 8 A 11/2024-204, takto: Výrok ad II) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2026, č.j. 8 A 11/2024- 204, se mění tak, že správně zní: Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 26 633 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Odůvodnění:

1. Shora označeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2023, č. j. VŠE/10416/9000/2023, tak že výrokem ad I) žalobu zamítl a výrokem ad II) uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 33 674 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

2. Výrok o povinnosti zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení však trpí zjevnou vadou, neboť výše náhrady byla v důsledku chyby v počtech stanovena nesprávně.

3. Soud totiž přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení spočívající v odměně za zastupování advokátem, a to za dva úkony právní služby (převzetí věci, vyjádření k žalobě) a ze související náhrady hotových výdajů ve výši 8 228 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024, a za tři úkony právní služby a ze související náhrady hotových výdajů podle advokátního tarifu ve znění platném po 1. 1. 2025 (vyjádření ke kasační stížnosti a účast na jednání soudu dne 26. 2. 2025 a 20. 5. 2026), a to včetně daně z přidané Shodu s prvopisem provedla S. K. 32 8 A 11/2024 hodnoty, tedy 18 405 Kč. Celková výše náhrady tak činí 26 633 Kč, a nikoliv 33 674 Kč, jak bylo při vyhlášení rozsudku nesprávně uvedeno.

4. Podle ust. § 54 odst. 6 soudního řádu správního Předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

5. Jelikož nesprávnost ve stanovení výše náhrady nákladů řízení byla způsobena početní chybou, předseda senátu opravil za použití ust. § 54 odst. 6 ve spojení s ust. § 55 odst. 5 soudního řádu správního výrok ad II) vyhlášeného rozsudku tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 22. června 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem provedla S. K.