8 A 119/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců: JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: N. N. H., nar. X., státní příslušnost X, t. č. neznámého pobytu, zastoupena zákonným zástupcem N. D. H., nar. X., otec nezletilé, zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, T a k t o:

Výrok

I. Žalovanému se ukládá povinnost, aby do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku vydal rozhodnutí o žádosti nezletilé žalobkyně ze dne 2. 7. 2015 o povolení k trvalému pobytu.

II. Žalobci se po právní moci tohoto rozsudku vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč z účtu Městského soudu v Praze.

Odůvodnění

Žalobkyně se včas podanou žalobou dne 1. 7. 2016 domáhala u Městského soudu v Praze ochrany proti nečinnosti správního orgánu a uváděla, že dne 2. 7. 2015 na velvyslanectví České republiky v Hanoji, (dále jen „ZÚ Hanoj“), podala žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky za účelem sloučení rodiny podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, předpisů, (dále „zákon o pobytu cizinců“). Lhůta pro vydání rozhodnutí marně uplynula a rozhodnutí o této žádosti dosud nebylo vydáno. Dne 28. 6. 2016 marně žádala Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, o provedení opatření proti nečinnosti. Žalobkyně připojila kopii stížnosti podle § 175 správního řádu ze dne 2. 7. 2015 adresovanou ZÚ Hanoj, jejíž přílohou byla „žádost o povolení k trvalému pobytu včetně náležitostí tak, jak ji žadatel dnes osobně podal na ZÚ ČR v Hanoji“. Jednalo se o stížnost na pracovníka ZÚ Hanoj a žalobkyně v ní mj. uváděla, že po převzetí žádostí o povolení pobytu pracovníkem ZÚ Hanoj byly tyto žádosti žadateli vráceny, přestože žadatel na podání a vyřízení žádostí trval. Žalobkyně připojila kopii odpovědi ZÚ Hanoj ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1043/2015- HANOI, na jeho stížnost, v níž se mj. uvádí, že nezl. N. N. H., nar. ..., podala žádost o vízum k pobytu nad 90 dní za účelem sloučení rodiny. Žádost o vízum byla vyhodnocena podle § 53 odst. 3 zákona o pobytu cizinců jako nepřípustná, neboť žadatelka nepřiložila doklad potvrzující účel pobytu, a její tiskopis byl žadateli vrácen. Žádost o trvalý pobyt nebyla přijata do dalšího řízení, jelikož byla podána jako součást nepřípustné vízové žádosti a zároveň byla žadatelka v systému VISAPOINT zaregistrována pro podání žádosti za jiným účelem a na jiný typ pobytového oprávnění, než jako ve skutečnosti hodlala podat. Tato žádost byla rovněž žadatelce vrácena. Z tohoto důvodu nebyla shledána ani stížnost důvodnou. Žalobkyně žádala, aby soud uložil žalovanému Ministerstvu vnitra povinnost do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodnout ve správním řízení o jeho žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu na území České republiky. K výzvě soudu ze dne 9. 8. 2016 o vyjádření k žalobě adresované Ministerstvu vnitra, se sídlem se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 (doručeno dne 10. 8. 2016), se dne 30. 8. 2016 vyjádřila Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Z tohoto vyjádření vyplývá, že Komise obdržela dne 29. 6. 2016 žádost žalobkyně o provedení opatření proti nečinnosti, a že tato žádost byla vyřízena dne 1. 8. 2016. Z přiloženého správního spisu potom soud ověřil, že žádosti nebylo vyhověno. Z odůvodnění tohoto usnesení potom vyplývá, že žádost o trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny byla podána jako příloha žádosti o dlouhodobé vízum za účelem vědeckého výzkumu, a že ke splnění povinnosti podat žádost osobně nemůže být dostatečné, aby žadatelka jednala u správního orgánu s jinou osobou než osobou úřední. Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný správní orgán k výzvě soudu podle § 51 odst. 1 soudního řádu správního se nevyjádřily. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze rozhodoval podle ustanovení § 81 odst. 1 soudního řádu správního na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném do 17. 12. 2015, cizinec, který není uveden v právním předpise vydaném podle § 182 odst. 1 písm. e), je povinen požádat o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je cizinec státním příslušníkem, popřípadě, jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Nesplní-li cizinec tuto povinnost, řízení o žádosti není zahájeno a zastupitelský úřad věc usnesením odloží. Usnesení se pouze poznamená do spisu. Podle § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném do 17. 12. 2015, žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti podle věty první upustit. Podle § 170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického víza nebo zvláštního víza, a žádost o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad nebo ministerstvo může v odůvodněných případech od povinnosti podle předchozí věty upustit. Podle § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců zastupitelský úřad může stanovit povinnost předem si sjednat termín podání žádosti. Zastupitelský úřad umožní cizinci podání žádosti nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy cizinec o stanovení termínu podání žádosti požádal. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 3 A 109/2014-37, pro posouzení právních účinků podání žádosti podle § 169 odst. 13 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, o pobytové oprávnění učiněného nezletilou žalobkyní není rozhodující, že k fyzickému předání žádosti zastupitelskému úřadu nedošlo prostřednictvím internetové registrace nezletilé žadatelky. Rozhodující je, že žádost sepsaná na úředním tiskopise (§ 70 odst. 1 citovaného zákona) byla předána zastupitelskému úřadu, který ji převzal a v jehož dispozici se tak ocitla. V inkriminované věci je nesporné, že žádost žalobkyně o povolení trvalého pobytu za účelem sloučení rodiny s otcem sepsaná na úředním tiskopise (§ 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) byla předána dne 2. 7. 2015 ZÚ Hanoj, který ji převzal a v jehož dispozici se tak ocitla, byť ji posléze vrátil. Na fotokopii předložené soudu je ručně psaná poznámka pracovnice ZÚ Hanoj, razítko se jménem O. Ch. a podpis nečitelný. Žalobkyně nepodala žalobu na ochranu před nezákonným zásahem ze strany ZÚ Hanoj, resp. Ministerstva zahraničních věcí, neboť na jeho straně došlo podle názoru soudu k podstatné závadě, když žádost žalobkyně o povolení trvalého pobytu tento správní orgán nepředal a nepostoupil úředním postupem Ministerstvu vnitra k dalšímu řízení, bez ohledu na výsledek tohoto řízení. Žalobkyně podala žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, přičemž jako žalovaný správní orgán označila Ministerstvo vnitra. Podle § 79 odst. 1 soudního řádu správního ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 18. října 2007, č. j. 7 Ans 1/2007-100, před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je v řízení vedeném podle správního řádu třeba vždy nejprve vyčerpat procesní prostředek ochrany proti nečinnosti ve správním řízení, kterým je návrh nadřízenému správnímu orgánu dle § 80 odst. 3 správního řádu. V inkriminované věci žalobkyně podala Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců návrh na provedení opatření proti nečinnosti, nicméně mu nebylo usnesením ze dne 1. 8. 2016, č. j. MV-94420-2/SO-2016, vyhověno. O žádosti žalobkyně ze dne 2. 7. 2015 nebylo dosud rozhodnuto. Městský soud v Praze se nejprve zabýval otázkou, zda žádost žalobkyně byla podána způsobem, který by měl za následek zahájení řízení, nebo nikoliv. Vycházeje z ustálených závěrů Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, resp. ze dne 9. března 2016, č. j. 1 Azs 281/2015-34), musel dospět k závěru, že žádost podaná žalobkyní dne 2. 7. 2015 byla podána řádně ve smyslu § 169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců. Pro stručnost lze konstatovat především autoritativní názor Nejvyššího správního soudu, že není řádná registrace žadatele v systému VISAPOINT podmínkou pro zahájení příslušného správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 282/2014 - 48). Z toho ovšem vyplývá, že řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu je zahájeno i v případě, pokud se příslušná žádost dostane do dispozice příslušného orgánu jiným způsobem, než v souladu s pravidly systému VISAPOINT. V inkriminované věci ovšem žalobkyně byla zaregistrován v systému VISAPOINT a není tedy sporu o tom, že se žádost žalobkyně do dispozice příslušného orgánu pro přijímání žádostí dostala. Vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu registrace v systému VISAPOINT není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení, tvrzení ZÚ Hanoj ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1043/2015-HANOI, že žalobkyně v systému VISAPOINT zaregistrována pro podání žádosti za jiným účelem a na jiný typ pobytového oprávnění, než jako ve skutečnosti hodlala podat, je nutno hodnotit jako nesprávný procesní postup, za postup v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů. V inkriminované věci je nesporné, že žádost žalobkyně byla přijata ZÚ Hanoj dne 2. 7. 2015, a poté ovšem vznikla příslušným správním orgánům povinnost o této žádosti, resp. na základě této žádosti konat řízení a o této žádosti rozhodnout. Řízení o žádosti žalobkyně o povolení k trvalému pobytu bylo zahájeno již dne 2. 7. 2015, kdy se žádost dostala do dispozice ZÚ Hanoj, na čemž nic nemění skutečnost, že ji odmítl převzít. Městský soud v Praze se dále zabýval otázkou odpovědnosti žalovaného Ministerstva vnitra za případnou nečinnost v tomto řízení, tj. za nečinnost při vydání rozhodnutí o žádosti žalobkyně ze dne 2. 7. 2015. Nepochybné je, že systém VISAPOINT pro podávání a následné vyřizování žádostí koncipoval stát, tj. Česká republika tak, že žádosti se podávají u Zastupitelského úřadu, který je součástí Ministerstva zahraničních věcí, zatímco vlastní řízení a zejména rozhodnutí o žádosti náleží Ministerstvu vnitra. Tato kompetence je tedy rozdělena mezi dva ústřední orgány státní správy a ovšem za tohoto stavu věci nelze po žadateli poté, co podal žádost o povolení příslušného pobytu žádat, aby byl dotčen tím, zda došlo mezi dvěma ústředními orgány státní správy k řádnému předání jeho žádosti, nebo zda došlo ke zdržení, nebo k nečinnosti u správního orgánu prvního nebo druhého. Skutečnost, že tento systém byl vytvořen tak, jak vytvořen je, že se tedy jedná o dělenou kompetenci, v zásadě nemůže jít nikdy k tíži žadatele o povolení pobytu. Je-li tedy za vydání rozhodnutí o žádosti odpovědné Ministerstvo vnitra, do jehož působnosti a pravomoci je toto rozhodování svěřeno, potom tedy tím správním orgánem, který odpovídá za případnou nečinnost, je právě Ministerstvo vnitra. Tento autoritativní závěr je v citovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu taktéž konstatován, a proto soud nepochybuje o tom, došlo-li ve věci k průtahům, resp. k nečinnosti, potom za ni nese odpovědnost právě Ministerstvo vnitra. Na tomto závěru tedy nic nemění ani fakt, že v inkriminované věci se žádost žalobkyně ze dne 2. 7. 2015 vlastně do jeho přímé dispozice nedostala. Podstatné je, že tato žádost se dostala do toho systému, který je pro její vyřizování vytvořen. Do systému, který je reprezentován jednak Ministerstvem zahraničních věcí, a jednak Ministerstvem vnitra. Za tohoto stavu věci potom ovšem soudu nezbylo než žalobě vyhovět, neboť je zřejmé, že žádost žalobkyně byla do toho systému doručena, když se dostala do dispozice Ministerstva zahraničních věcí, resp. ZÚ Hanoj. Za této situace bylo tedy povinností žalovaného správního orgánu o žádosti žalobkyně rozhodnout způsobem zákonem předvídaným. Vzhledem k tomu, že žádost dosud nebyla vyřízena, musel soud dospět k závěru, že vzhledem k času, který od podání žádosti dne 2. 7. 2015 uplynul, je v inkriminované věci zřejmá nečinnost. Městský soud v Praze v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2016, č. j. 5 Azs 85/2016 – 22. V rozsudku č. j. 5 Azs 85/2016 – 22 rozhodoval Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti žalovaného ve věci obdobné. „Stěžovatel namítal, že zástupce žalobce u jednání městského soudu připustil, že žalobce v systému VISAPOINT registroval ve vztahu k podání víza za jiným účelem. Ze záznamu z jednání městského soudu plyne, že tak měl dle svých tvrzení učinit proto, že v uvedeném systému se téměř nelze registrovat za účelem podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny, neboť o tato povolení je značný zájem. Stížnost na postup příslušného pracovníka velvyslanectví pak sepsal proto, že „sloužila jako podvozek“ k podání žádosti, která tvořila její přílohu. Tímto způsobem postupoval z toho důvodu, že jinak velvyslanectví odmítalo žádost přijmout. K této námitce Nejvyšší správní soud konstatuje, že jiné podmínky, než výše uvedené, které by vylučovaly zahájení řízení, ze správního řádu a ani ze zákona o pobytu cizinců nevyplývají. Pokud jde o stěžovatelem namítanou nezbytnou registraci v systému VISAPOINT, tato není podle Nejvyššího správního soudu podmínkou pro zahájení příslušného správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení. Totéž tím spíše platí v případě, že žalobce byl v systému VISAPOINT registrován za jiným účelem. Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele, že žalobce obešel zákon tím, že bez řádné registrace v systému VISAPOINT podal na velvyslanectví žádost prostřednictvím své zákonné zástupkyně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48). Řízení o povolení trvalého pobytu v případech, jako je tomu v právě posuzované věci, je založeno na součinnosti více orgánů. Nejvyšší správní soud tak v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, č. j. 1 Azs 281/2015 – 34, dovodil následující: „Žádost se sice podává na velvyslanectví, rozhoduje o ní ovšem žalovaný. Úkolem velvyslanectví je pouze kontrola formálních náležitostí žádosti a případné odstranění jejích nedostatků (§ 169 odst. 12 zákona o pobytu cizinců). Nejvyšší správní soud v této souvislosti opět odkazuje na rozsudek ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, z něhož ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 3 A 109/2014 – 37, plyne, že ve skutkově obdobné věci byl za nečinnost v řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu, která byla podána na velvyslanectví, odpovědný žalovaný. Správní orgány podílející se na řízení musí dbát principu součinnosti, na němž je řízení o povolení k trvalému pobytu založeno. Není možné požadovat po účastníku řízení, aby zjišťoval, u kterého ze správních orgánů se jeho žádost „zadrhla“. Ochrany proti nečinnosti spočívající v nevydání meritorního rozhodnutí o žádosti se lze domáhat právě po tom správním orgánu, jemuž toto rozhodnutí přísluší (§ 79 s. ř. s.).“ Citované závěry Nejvyššího správního soudu lze beze sporu vztáhnout bez dalšího i na řízení v inkriminované věci. Městský soud v Praze s ohledem na shora uvedené skutečnosti žalovanému uložil podle § 81 odst. 2 soudního řádu správního povinnost vydat rozhodnutí a stanovil mu k tomu přiměřenou lhůtu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud opřel o ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobkyně měla ve věci plný úspěch. Výši náhrady potom určil podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to tak, že 2.000 Kč činily náklady na uhrazení soudního poplatku z žaloby, dále náklady právního zastoupení za dva úkony právní pomoci podle § 9 odst. 3 á 3.100 Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, dále 2x režijní paušál podle § 13 odst. 3 á 300 Kč, tedy celkem 10.228 Kč, včetně DPH ve výši 21%. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 3. listopadu 2016 JUDr. Slavomír Novák, v.r. předseda senátu