8 A 121/2023

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce Mgr. A. J. bytem X proti žalovanému Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy Kongresová 1666/2, 140 00 Praha 4 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce spatřuje nezákonný zásah v provedení identifikačních úkonů dne 7. 9. 2023 s jeho osobou jako osobou podezřelou ze spáchání úmyslné trestné činnosti za účelem získání osobních údajů pro účely budoucí identifikace podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky bez zaslání Výzvy k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii a zároveň žádá likvidaci jejich výsledků.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce spatřuje nezákonnost zásahu v tom, že mu byla zaslána „Výzva k podání vysvětlení podle § 158 odst. 7 trestního řádu“ (dále též „Výzva“), přičemž v předmětu podání vysvětlení bylo uvedeno: „Prověřování události Výtržnictví ze dne 8. 2. 2023, kdy došlo k poškození vozidla“. Žalobce má za to, že tento dokument nesplňuje požadavky stanovené platným právem na obsah Výzvy k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18, dle kterého musí výzva obsahovat kromě jiných náležitostí i odůvodnění potřeby provedení identifikačních úkonů z hlediska přiměřenosti potenciálního zásahu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 335/2017).

3. Žalobce dále popsal, že se na základě Výzvy dostavil na služebnu Policie ČR, aby následně, ačkoliv v dané věci již jednou podání vysvětlení učinil dne 5. 4. 2023, mu byl pouze předán „Záznam o sdělení podezření dle § 179b trestního řádu“ z výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákona ze dne 7. 9. 2023. Následně byl zase jen slovně upozorněn, že přijedou jiní policisté a ti ho podrobí identifikačním úkonům.

4. Žalobce setrvává na tom, že nejenže se ničeho nedopustil, vůbec se nijak nedotkl údajně poškozeného vozidla, naopak on byl osobou, která byla údajným poškozeným napadena a pouze se bránil útočníkovi.

5. Samotný odběr vzorku DNA a otisků prstů byl prováděn na Policii ČR, Oddělení služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, na adrese Sdružení 1664/1, Praha 4, kam byl žalobce odvezen. V žádný okamžik toho dne žalobce neobdržel nijaký dokument, který by se nazýval Výzva k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii, tedy dokument, který obsahoval všechny zákonné náležitosti takové Výzvy. Žalobce si je vědom, že po odběru podepisoval toliko protokol o odběru, jehož kopii mu však policie neposkytla.

6. Jako základní východisko namítané nezákonnosti spatřuje žalobce v absolutní absenci zákonné úpravy pro shromažďování vzorků a nakládání s nimi. Neexistují žádná zákonná pravidla, jak v budoucnu bude s tímto vzorkem naloženo a k čemu vlastně bude použit. Samotný odběr byl v rozporu se zákonem, který se navíc takto zajištěného „důkazu“ v zásadě netýká, pokud jde o jeho budoucí použití.

7. Uvedená problematika nakládání se vzorky DNA jako celek není upravena žádným zákonem, ale celá databáze DNA, s níž pracuje Policie ČR, je vedena pouze na základě „Pokynu policejního prezidenta č. 275 ze dne 15. 12. 2016, o identifikačních úkonech, ve znění změn č. 191/2018 a č. 66/2020“. Jelikož neexistuje k dané pravomoci žádný zákon, má žalobce za to, že rozsudek ESLP ve věci S. a Marper v. Spojené Království ze dne 4. 12. 2008 je pro soud přímo právně závazný. Žalobce následně citoval pasáže z tohoto rozsudku týkající se používání těchto vzorků k identifikaci genetických vztahů a posouzení etnického původu dárce, což zasahuje do soukromého života dotčených osob.

8. Pokud pak jde o jeho použití v rámci řízení, ve kterém k jeho odebrání došlo, žalobce namítá, že ačkoliv je sice obviněn z přečinu, který nespáchal, neexistují zákonná pravidla pro nakládání s odebranými vzorky a jeho vzorek je uložen a zadržován v databázi společně se vzorky vrahů a těžkých zločinců, bez možnosti, aby v jakékoliv zákonné lhůtě požádal o jeho odstranění. Za takového stavu, kdy z citovaného nálezu Pl. ÚS 7/18 vyplývají jasná pravidla pro postup orgánů státu při odebírání vzorku DNA, zcela oprávněně požaduje přezkum s jasnu deklarací o nezákonnosti zásahu správního orgánu a likvidaci těchto údajů.

9. Žalovaný k věci uvedl, že žalobce figuroval jako osoba podezřelá ze spáchání úmyslné trestné činnosti v řízení vedeném policejním orgánem místního oddělení policie X (dále jen „MOP X“) pod č. j. X. Úkony trestního řízení byly zahájeny dne 27. 3. 2023 dle ustanovení § 158 odst. 3 trestního řádu. Následně probíhalo standardní prověřování, přičemž dne 7. 9. 2023 bylo podezřelému sděleno podezření ve smyslu ustanovení § 179b odst. 3 trestního řádu z přečinu výtržnictví dle ustanovení § 358 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl žalobce dopustit tím, že „dne 8.2.2023 v cca 16:00 hodin až 17:00 hodin, poškozeného D. Š., nar. …., který jel za ním ve svém osobním vozidle () ulicí Božetická, Praha 4, a jelikož se poškozenému zdálo, že pan J. a nesleduje provoz kolem sebe, když v uvedené ulici parkoval své vozidlo X, rz …… (),tak jej pomocí zvukového zařízení (klakson) upozornil na to, že projíždí kolem něj, aby předešel možné kolizi, načež žalobce vystoupil ze svého vozidla, udeřil do vozidla poškozeného a začal mu sprostě nadávat, následně otevřel dveře řidiče vozidla poškozeného a tohoto napadl, když jej chytil za oděv pod krkem a nadával mu, následně poškozeného narazil na levé zadní dveře uvedeného vozidla, čímž je poškodil, a ačkoliv ho poškozený odstrčil, tak pokračoval v jeho napadání. Šetřením policistů na místě bylo zjištěno, že jednání podezřelého směřovalo proti osobě poškozeného, kdy pokračoval v napadání jeho osoby, nikoliv proti dveřím poškozeného vozidla jako takového, a je tedy na místě předpokládat, že přestupce nejednal v úmyslu poškodit dveře vozidla poškozeného, tedy jednání nesměřovalo proti majetku poškozeného jako takového a ve věci škody na majetku tak byl poškozený odkázán do občansko-právní spor o náhradu škody.“ (pozn. anonymizaci poškozeného provedl soud)

10. Žalobce se tedy na výzvu osobně dostavil dne 7. 9. 2023 na MOP X, kdy mu byl téhož dne v 11:09 hodin předán „Záznam o sdělení podezření“ dle ustanovení § 179b odst. 3 trestního řádu pro výše citovaný přečin, tak jak je uvedeno shora, a téhož dne v 11:22 hodin s ním byl sepsán „Protokol o výslechu podezřelého ve smyslu § 179b odstavce 3 trestního řádu“.

11. Po ukončení tohoto úkonu využil policejní orgán MOP X oprávnění zakotvené v ustanovení § 65 odst. 1 písm. a) zákona o PČR, které umožňuje policejnímu orgánu provést výše zmíněné identifikační úkony u osob, vůči nimž směřuje trestní řízení, přičemž se konkrétně jedná také o osoby, kterým bylo sděleno podezření ve smyslu ustanovení § 179b odst. 3 trestního řádu pro spáchání úmyslného trestného činu, a rozhodl o získání osobních údajů pro účely budoucí identifikace u žalobce. O tomto byl žalobce ústně ze strany policejního orgánu MOP X vyrozuměn, přičemž byl současně poučen v souladu s ustanovením § 63 odst. 5 zákona o PČR, s ustanovením § 65 odst. 2 zákona o PČR a s ustanovením § 114 odst. 4 trestního řádu, kdy všem ustanovením řádně porozuměl a prohlásil, že se provedení identifikačních úkonů dobrovolně podrobí. Tyto skutečnosti byly zaneseny do „Žádosti o provedení identifikačních úkonů“.

12. Dne 8. 9. 2023 policejní orgán MOP X předložil státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství Praha 4 (dále jen „OSZ P4“) zprávu o výsledku zkráceného přípravného řízení dle ustanovení § 179c odst. 1 trestního řádu. Dne 12. 9. 2023 podal státní zástupce OSZ P4 návrh na potrestání dle ustanovení § 179c odst. 2 písm. a) trestního řádu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 52 T 111/2023 byl dle ustanovení § 314c odst. 1 písm. c) trestního řádu předmětný návrh na potrestání odmítnut. Státní zástupce OSZ P4 následně dne 25. 10. 2023 policejnímu orgánu MOP X uložil, aby předmětnou trestní věc postoupil v souladu s ustanovením § 179f odst. 2 písm. c) trestního řádu k dalšímu prověřování policejnímu orgánu oprávněnému konat vyšetřování (SKPV OŘP PIV). Policejní orgán SKPV OŘP PIV dne 1. 12. 2023 danou věc odevzdal dle ustanovení § 159a odst. 1 písm. a) trestního řádu k projednání přestupku.

13. V uvedeném Oznámení přestupku podle § 74 odst. 2 zákona číslo 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, jímž se oznamuje přestupek na žalobce, který je podezřelý z přestupku na úseku přestupky fyzických osob podle § 125c odst. 1 písm. d) zák. č. 361/2000 Sb., tak jak je podrobně popsáno shora, je uvedeno, že žalobce se podrobil orientačnímu testu na přítomnost OPL DrugWipe 5SP provedeného stěrem ze slin s pozitivním výsledkem na AMP/MET. Následně se na výzvu odmítl podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu. Tímto jednáním se žalobce dopustil přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) zák. č. 361/2000 Sb., kdy tento skutek byl veden pod č.j. X 14. Jako kritérium oprávněnosti zpracování osobních údajů je s odkazem zejména na shora citované zákony a odkazovaný speciální zákon č. 273/2008 Sb., zákonodárcem stanovena jednak souvislost s úkoly žalované a jednak nezbytnost a potřebnost takového zpracování údajů. Žalovaný tak zpracovává osobní údaje zásadně v souvislosti s plněním úkolů daných zákonem a velmi pečlivě posuzuje nezbytnost jejich zpracování.

15. Rozhodujícím kritériem pro posouzení oprávněnosti zpracovávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace je v souladu se zákonem č. 273/2008 Sb. daná nezbytnost pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. Nezbytnost odběru zejména genetického materiálu a jeho uchování ve smyslu nutnosti a opodstatněnosti je dána jednoznačně tehdy, pokud je pro zjištění spojitosti mezi konkrétní osobou a jednotlivým trestným činem nebo pro identifikaci budoucího pachatele zpracovávání osobních údajů nezbytné. Nezbytnost uchování těchto údajů je tedy dána tehdy, pokud jsou nepostradatelné ve smyslu nemožnosti nebo snížení pravděpodobnosti splnění úkolu žalované, např. zjištěním či usvědčením pachatele konkrétního trestného činu, a to i do budoucna. Potřebu využití předmětných osobních údajů do budoucna je nutné vykládat ve smyslu bezprostřednosti a naléhavosti, a to s ohledem na skutečnost, že z analýz kriminální minulosti pachatelů úmyslných trestných činů vyplývá, že prvotní úmysl spáchat trestný čin je tou rozhodující skutečností v historii páchání trestné činnosti pachatelů. Vyjádřené se pak zcela jistě aplikuje na situaci, kdy je zahájeno trestní stíhání, tedy kdy dle zjištěných a odůvodněných skutečností dospěje policejní orgán k podezření, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, legitimita obvinění je v této fázi trestního řízení zcela odůvodněna. S ohledem na postavení osoby podezřelé či obviněné a plnění zákonných úkolů žalované je nepochybně dán opodstatněný důležitý zájem na identifikaci takových osob. Ustanovením § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb. proto zákonodárce založil zákonné oprávnění žalované ke zpracování předmětných osobních údajů i u osob obviněných ze spáchání úmyslné trestné činnosti.

16. Předmětné ustanovení vytváří předpoklad pro budoucí identifikaci jako preventivní opatření, přičemž zpracovávané osobní údaje pro účely budoucí identifikace slouží jak k odhalování, tak k usvědčování pachatelů trestných činů. Získání předmětných osobních údajů proto nelze odkládat až do chvíle, kdy bude jednoznačně rozhodnuto, zda dotčená osoba spáchala trestný čin. Žalovaný tedy za účelem odhalování trestné činnosti provádí s osobami obviněnými ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osobami, kterým bylo sděleno podezření pro spáchání úmyslného trestného činu identifikační úkony, a to bezprostředně po sdělení obvinění nebo podezření. V případech, kdy toto není možné, je ze strany žalované k provedení identifikačních úkonů přistupováno neprodleně poté, a to v nejkratší možné době tak, aby nedošlo k ohrožení zajištění bezpečnosti a veřejného pořádku.

17. Zákonné oprávnění, ale současně také povinnost, provést identifikační úkon, který osobu umožní identifikovat v případě, že se v budoucnu dopustí trestného činu a zanechá po sobě stopy, vyplývá především z faktického stavu páchání trestné činnosti a na základě toho zpracovávaných statistik, je tedy v souladu s kriminologickými výzkumy ukazujícími na zvýšenou pravděpodobnost recidivy pachatelů úmyslných trestných činů. Trestné činy úmyslné, kterých se pachatel dopustí, spáchat chce (nebo je srozuměn s tím, že je spáchá) a vědomě tedy porušuje zákon, neboť ho porušit chce (je s tím srozuměn). Z relevantních statistik vyplývá skutečnost, že ze stíhaných osob je více jak polovina recidivujících pachatelů, kdy mnohdy dochází k recidivě nestejnorodé. Nezbytnost zpracování osobních údajů pro účely budoucí identifikace osoby podezřelé či obviněné z úmyslné trestné činnosti pro účely plnění úkolů žalované je tedy dána z důvodů kriminalistických.

18. Ustanovení § 65 zákona č. 273/2008 Sb. totiž dává žalované možnost získat za zákonem stanovených podmínek osobní údaje umožňující i v budoucnu ztotožnit osobu podle získaných dat. Je tedy nepochybné, že zejména vzorky DNA, resp. z nich zpracované profily DNA, napomáhají odhalování trestné činnosti a zároveň působí proti recidivě. Současně lze zopakovat, že ze vzorku vytvořený profil DNA se nevztahuje pouze k danému trestnému činu, kterého se osoba dopustila, ale vztahuje se na osobu jako celek. Uvedené shodně platí pro daktyloskopické otisky.

19. Při zpracování předmětných osobních údajů je potřeba vycházet, jak již vyjádřeno, jednak z faktického stavu páchání trestné činnosti a jednak z kriminalistických analýz. Pro ilustraci je vhodné a příkladné uvést vývoj v oblasti páchání trestné činnosti za období posledních let. Dle statistik žalované bylo v uplynulých letech z celkového počtu objasněných trestných činů spácháno 66,5 procent recidivisty. Podíl recidivistů na počtu stíhaných osob pak činil až 55 procent. Přičemž se velmi často jedná o recidivu nestejnorodou. Pro účely statistiky žalované se za recidivistu považuje osoba, která byla v minulosti odsouzena pro úmyslný trestný čin a aktuálně je stíhaná pro další úmyslný trestný čin. V České republice je také statisticky prokázáno, že např. majetkovou trestnou činností, která se nezřídka překlopí do násilné, je zahajována kriminální „kariéra“ pozdějších recidivistů. Lze tak hovořit o eskalaci trestné činnosti, kdy se pachatel „zdokonaluje“ a od bagatelních trestných činů postupně přechází ke kriminálnímu chování, při němž neváhá použít násilí.

20. Z uvedených skutečností vyplývá jednoznačná faktická využitelnost uchování profilů DNA pachatelů všech úmyslných trestných činů pro účely budoucí identifikace tak, jak to stanoví platné právní předpisy. Uvedené shodně platí pro zpracování daktyloskopických otisků.

21. Judikaturou zmíněná východiska a požadavky, tedy síla podezření, věk pachatele a také konkrétní typová trestná činnost, toto vše bylo orgánem činným v trestním řízení zohledněno. Žalovaný je toho názoru, že v daném případě násilné trestné činnosti je využití oprávnění v § 65 zákona č. 273/2008 Sb. na místě.

22. Zákon uvádí taxativní výčet identifikačních úkonů, které může policie provést. Typicky se institut uplatní např. u trestných činů násilných, které často zanechávají větší množství stop. Tento institut je tak velmi účinnou prevencí recidivy a reviktimizace zejména v případě těch nejzávažnějších trestných činů, jako jsou trestné činy proti životu a zdraví. Toto oprávnění je zákonem povoleným omezením práva na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Riziko opakování trestné činnosti či její eskalace není v tomto případě žalobce vůbec vyloučeno, neboť byl již v minulosti přímo odsouzen pro přečin výtržnictví dle ustanovení § 358 odst. 1 trestního zákoníku a též pro přečin poškození cizí věci dle ustanovení § 228 odst. 1 trestního zákoníku, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, vedeném pod sp. zn. X 23. Dále byl žalobce prověřován pro spáchání přečinu porušování domovní svobody dle ustanovení § 178 odst. 1,2 trestního zákoníku, kdy dne 29. 9. 2022 za využití lsti vnikl do bytu své bývalé manželky tak, že použil sousedku, která zazvonila na jeho bývalou manželku, jenž otevřela dveře bytu a žalobce následně odstrčil sousedku stranou, zatlačil na dveře, kdy přetlačil bývalou ženu a vnikl dovnitř bytu, kde setrval, aniž by si to jeho bývalá žena přála, přičemž při odchodu odcizil její mobilní telefon. Věc byla vedena pod č.j. X, přičemž s ohledem na skutečnost, že dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nebyl žalobce v inkriminovanou dobu schopen plně vnímat své chování, kdy chování bylo zapříčiněno plně rozvinutou smíšenou poruchou osobnosti, psychotickou poruchou, byla věc dne 15. 3. 2023 odložena ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu.

24. Shora uvedené usnesení o odložení věci měl policejní orgán k dispozici před realizací identifikačních úkonů, a přispělo k jeho rozhodování v rámci provedení textu proporcionality s ohledem na požadavky, uvedené v citovaných rozhodnutích soudů. Žalobce se zjevně jednání dopustil úmyslně a jeho jednání je společensky škodlivé, v budoucnu se může opakovat, neboť podezřelý neprojevil žádnou lítost nad spácháním uvedeného jednání, v době provedení identifikačních úkonů kvalifikovaného jako přečin. Nutno tedy dodat, že orgánu činnému v trestním řízení se zde jevila reálná možnost recidivy, a proto je postup dle § 65 zákona č. 273/2008 Sb. dle žalované na místě. Pokud má být citované ustanovení vůbec využito u nějakého typu trestné činnosti, je to jistě násilná kriminalita, i když se jedná o přečin. Shromažďování předmětných údajů může přispět k objasnění dosud neobjasněné trestné činnosti, což se v praxi stává často. Policie ČR je pak díky shromážděným údajům schopna objasnit případy, kde je pachatel neznámý. V daném případě tedy byla zohledněna rovněž míra podezření.

25. Ze statistiky vyplývá, že ze stíhaných osob je více jak polovina recidivních pachatelů a žalobce už má jeden záznam v rejstříku trestů. Nezbytnost zpracování osobních údajů pro účely budoucí identifikace osoby obviněné z úmyslné trestné činnosti pro účely plnění úkolů Policie ČR je tedy dána z důvodu kriminalistických. Tak je umožněno vytvářet preventivní tlak proti recidivě úmyslné trestné činnosti. Proto je nutné zpracovávat osobní údaje pro účely budoucí identifikace již po dobu šetření úmyslné trestné činnosti, a to z důvodu prevence společnosti před možnou další trestnou činností (viz dále rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 27/2018 – 55).

26. Je zjevné, že v okamžiku, kdy byl žalobce předvolán k provedení úkonů podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., byl již v pozici podezřelého, a jak vyplývá z aktuální judikatury, „Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že právě sílu podezření () je nutno interpretovat v kontextu ostatních okolností, a přistoupit k získání osobních údajů od usvědčeného pachatele tak lze i v případě měně závažných činů, naopak získat osobní údaje od osoby v pozici podezřelého je možno jen u těch nejzávažnějších trestných činů nebo s okolnostmi jasně svědčícími o potenciální recidivě či gradování trestné činnosti…“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.5.2022 č.j. 5 As 254/2019 – 49).

27. V daném případě tak byly splněny uvedené podmínky a principy formulované Nejvyšším správním soudem, kdy tento výslovně předjímá a považuje za zákonné získání osobních údajů od usvědčeného pachatele i v případě méně závažných činů.

28. Žalovaný odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 11 A 2/2017 – 69, jímž byla žaloba zamítnuta, a které bylo potvrzeno Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku č.j. 4 As 27/2018 – 60, jímž soud zamítl kasační stížnost žalobce, i když v tomto případě nešlo dokonce ani o násilnou trestnou činnost, u které je aplikace § 65 zákona č. 273/2008 Sb. zcela zjevně opodstatněná více, než u jiných forem trestné činností, neboť se jednalo o hospodářskou trestnou činnost, byť závažnou svým rozsahem, a dokonce se jednalo o případ, kdy dle textu žaloby došlo již k „sejmutí daktyloskopických otisků a bukálního stěru z dutiny ústní žalobce, tedy v odběru biologického vzorku k analýze DNA žalobce.“ 29. Dále žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2022, č.j. 4 As 27/2018 – 63, ve kterém je uvedeno:

36. Z uvedeného je zřejmé, že se jednalo o poměrně závažnou trestnou činnost, byť nebyla násilného charakteru. () Identifikační úkony u stěžovatele tedy byly v souladu s § 65 odst. 1 písm. a) a § 11 písm. c) zákona o policii. () V návaznosti na výše uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že žalovaná se odběrem DNA stěžovateli nezákonného zásahu nedopustila.“ 30. Otázka příslušné právní úpravy zpracování uvedených osobních údajů byla již řešena a zcela jednoznačně vyložena v dalších rozsudcích správních soudů, například rozsudkem Nejvyššího správního soudu pod č. j. 4 As 168/2013 ze dne 30. 4. 2014 potvrzujícím rozsudek Městského soudu v Praze pod č. j. 10 A 30/2010 ze dne 10. 9. 2013. Správní soudy vyslovily názor, že současná platná právní úprava zpracování osobních údajů pro účely budoucí identifikace je dostačující a rovněž vyhovující minimálním požadavkům na zákonný podklad zásahu do práva na ochranu soukromého života, a to i tak, jak je formulováno evropskou judikaturou. V tomto ohledu se jedná o zcela konstantní judikaturu respektovanou v praxi správního soudnictví, přičemž příslušná právní úprava je dostatečně konkrétní a předvídatelná. Při získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace v souladu s § 65 zákona č. 273/2008 Sb. se zcela jednoznačně nejedná o plošné, neomezené zpracování osobních údajů, když je zohledňováno postavení osoby i povaha trestného činu ve smyslu subjektivní stránky. Stejně tak je zákonem vyjádřen předvídaný limit aplikace v souvislosti s následným zpracováním, uchováním osobních údajů pro účely budoucí identifikace, jak již výše uvedeno, jednak kritériem souvislosti s úkoly žalované, jež jsou zákonem v již zmíněném § 2 zákona č. 273/2008 Sb. jasně vymezeny, a jednak kritériem nezbytnosti takového zpracování. Ustanovení § 65 zákona č. 273/2008 Sb. je tedy jednoznačným, transparentním a předvídatelným právním titulem pro získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace, přičemž ve spojení s § 60, 79 a 85 zákona č. 273/2008 Sb. se jedná i o právní titul pro jejich další zpracování.

31. Žalovaný stanovením přesných pravidel pro zpracování předmětných osobních údajů a definováním trestných činů, v souvislosti s jejichž pácháním může k takovému zpracování dojít (zákonem určené kategorie osob, zohledňování povahy trestné činnosti ve smyslu subjektivní stránky, prověřování nezbytnosti zpracování osobních údajů), rovněž uplatňuje a naplňuje při svém postupu princip přiměřenosti dle § 11 zákona č. 273/2008 Sb. Obecný princip přiměřenosti postupu žalované reguluje vztah mezi mírou zásahu do práv a svobod osob a účelem sledovaným úkonem. Tato míra zásahu nesmí být větší, než která je nezbytná k dosažení účelu úkonu. V některých případech však zákonodárce sám tím, že stanovil konkrétně podmínky určitého typu zásahu do práv, již rovněž stanovil míru přiměřenosti, kterou považuje za akceptovatelnou. Za tento lze zcela jistě považovat i postup dle § 65 zákona č. 273/2008 Sb. Na tomto místě žalovaný připomíná samotný účel databáze DNA jako kriminalistické evidence, kterým je nejen napomáhání žalované v odhalování trestné činnosti, ale také její preventivní působení vůči již pravomocně odsouzeným pachatelům úmyslných trestných činů. Žalovaný dále uvádí, že databáze DNA neslouží pouze k odhalení pachatele, ale také k jeho usvědčení, neboť někdy pouze fakt, že byla prokázána přítomnost pachatele na místě činu či kontakt s obětí, vede k doznání pachatele poté, co se o této skutečnosti ve vhodnou chvíli dozví. V tomto smyslu se také uchovávané profily DNA mohou stát ať již přímými či nepřímými důkazy. Žalované by při neexistenci nebo minimální naplněnosti databáze DNA de facto chyběly kriminalistické nástroje vedoucí k objasňování trestných činů a odhalování jejich pachatelů. Uvedené shodně platí i pro zpracování daktyloskopických otisků. Jak je tedy zmíněno již shora, v okamžiku, kdy byl žalobce předvolán k provedení úkonů podle § zákona č. 273/2008 Sb., byl již v pozici podezřelého, a jak vyplývá z aktuální judikatury, „Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že právě sílu podezření () je nutno interpretovat v kontextu ostatních okolností, a přistoupit k získání osobních údajů od usvědčeného pachatel tak lze i v případě měně závažných činů, naopak získat osobní údaje od osoby v pozici podezřelého je možno jen u těch nejzávažnějších trestných činů nebo s okolnostmi jasně svědčícími o potenciální recidivě či gradování trestné činnosti…“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.5.2022 č.j. 5 As 254/2019 – 49).

32. V daném případě tedy dle názoru žalované policejní orgán postupoval ve smyslu § 65 zákona č 273/2008 Sb. při předvolání žalobce k identifikačním úkonům právě s hodnocením požadované proporcionality mezi zásahem do práv a svobod jedince na straně jedné a vyhledáváním a předcházení trestné činnosti na straně druhé, byť uvedené hodnocení nevčlenil explicitně do písemného vyhotovení předvolání či žádosti o provedení identifikačních úkonů, když v souladu s judikaturou správních soudů zcela postačuje existence takové úvahy založené na provedení testu proporcionality ze strany policejního orgánu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti při předmětném postupu, tedy předvolání k provedení úkonů pro účely budoucí identifikace, využil policejní orgán ve vztahu k žalobci, v té době osobě podezřelé ze spáchání úmyslné trestné činnosti, zákonem založené oprávnění, aby policie mohla dostát splnění svých povinností při předcházení, odhalování, vyšetřování trestných činů a stíhání pachatelů. Vůči žalobci jde o postup ospravedlnitelný a přiměřený vzhledem k cíli, jímž je ochrana práv a svobod, ochrana bezpečnosti a zajištění veřejného pořádku.

III. Posouzení žaloby

33. Žaloba je včasná a přípustná [srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS, z 3. 4. 2025]. Žalobce se ochrany domáhá správně zásahovou žalobou podle § 82 a násl. s.ř.s., jelikož jeho žaloba směřuje proti samotnému provedení identifikačních údajů (viz např. rozsudek ze dne 15. 12. 2025, č.j. 5 As 327/2022-48)

34. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání postupem v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s rozhodnutím o věci samé bez jednání účastníci souhlasili. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně vyšetřovací spis. Soud má za to, že obsah spisu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný, a to i s ohledem na to, že žalobce, který na jednotlivé listiny obsažené v tomto spise odkazuje. Posouzení důvodnosti žaloby tak záleží na zodpovězení právní otázky.

35. Soud předně konstatuje, že žalobce spatřuje nezákonnost odběru vzorku jeho DNA hlavně v tom, že byl proveden, aniž mu byla zaslána výzva k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii, ale tyto úkony byly provedeny na základě listiny nazvané„ Výzva k podání vysvětlení podle § 158 odst. 7 trestního řádu“.

36. Ze kopie vyšetřovacího spisu se však podává, že žalobci bylo dne 7. 9. 2023 sděleno podezření o spáchání přečinu výtržnictví (viz záznam o sdělení podezření z přečinu podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku ze dne 7. 9. 2023). Následně byl jako osoba podezřelá vyslechnut, viz protokol o výslechu podezřelého, v rámci kterého žalobce uvedl, že vzhledem k podání podezření na podjatost policejního orgánu, nemá v současné době k věci co říct (viz protokol č.j. KRPA-52133/33/TČ-2023-001410).

37. Dále je v něm uložena písemnost označená jako „Žádost o provedení identifikačních úkonů“, kde je kromě toho, jaké identifikační úkony budou provedené, uvedeno: „Osoba prohlašuje, že se provedení identifikačních úkonů dobrovolně podrobí.“ 38. Následně byl žalobce poučen ve smyslu ust. § 65 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., tj. nelze-li úkon podle odstavce 1 pro odpor osoby provést, je policista po předchozí marné výzvě oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Překonat odpor osoby nelze, jde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity.

39. V listině je dále uvedené, že specialista sděluje: „Osoba se podrobila provedení požadovaných identifikačních úkonů.“ 40. Žalobce umožnil, aby mu byly odebrány daktyloskopické otisky a biologický materiálu (ústní stěr), ačkoliv žalobce uvádí, že to nebylo dobrovolné, ale že byl donucen okolnostmi, tj. tím, že byl zadržen. Soud k tomu uvádí, že na žalobce nebyl vyvinut žádný nezákonný nátlak. Pokud to tak žalobce vnímal, nic to na závěru, že se podrobil dobrovolně, nemění.

41. Soud ke shora uvedenému konstatuje, že mezi stranami není sporu o skutkovém stavu věci, ale o jeho právním posouzení, kdy žalobce se domnívá, že odběr nemohl a neměl být proveden bez písemné Výzvy k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii, která by obsahovala odůvodnění potřeby provedení těchto úkonů z hlediska přiměřenosti potenciálního zásahu do jeho práv. Žalobce byl pouze slovně upozorněn, že jej jiní policisté podrobí identifikačním úkonům. Následně se tomuto nedobrovolně podrobil, jelikož byl zřejmě v pozici osoby zadržené, neboť mu nebylo dovoleno odejít.

42. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS, ze 17. 3. 2008).

43. V projednávané věci jsou splněny první, druhá, čtvrtá a pátá podmínka, neboť tímto zásahem - nezákonným provedením těchto úkonů - by mohl být žalobce přímo zkrácen na svých právech.

44. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žalobci odebral žalobcem namítané osobní údaje, a to za situace, že mu předem nezaslal Výzvu k dostavení se k provedení takových úkonů, a dále za situace, kdy žalobce uvedl, že skutek, ze kterého byl podezírán, nespáchal.

45. Soud při posouzení věci vycházel zejména z následující právní úpravy:

46. Podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb. platí, že policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.

47. Podle § 65 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb. platí, že policie osobní údaje získané podle odstavce 1 vymaže, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti.

48. Problematikou těchto ustanovení se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v svém rozsudku ze dne 15. 4. 2026, č.j. 7 As 172/2022-198, kdy tento předně uvedl, že ustanovení § 65 odst. 1 zákona o policii bylo podrobeno přezkumu ústavnosti. V této souvislosti postačí odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 7/18, kterým Ústavní soud zamítl návrh na jeho zrušení v části týkající se možnosti odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. V tomto nálezu se přitom Ústavní soud zabýval mimo jiné právě i otázkou dostatečné přesnosti právní úpravy a neshledal, že by její přílišná obecnost či neúplnost způsobovala protiústavnost posuzovaného ustanovení [viz blíže část IX. d) uvedeného nálezu].

49. Dále dospěl v bodě 90 k závěru, že dotčený § 65 zákona o policii přitom není ani dle citovaného rozsudku pátého senátu (pozn. soudu rozsudek ze dne 18. 5. 2022, č. j. 5 As 241/2019-46) jediným ustanovením normujícím zpracování osobních údajů v souvislosti s činností policie. V tomto ohledu je třeba zmínit zejména § 79 a násl. zákona o policii. Povinnost přiměřeného postupu policisty i zaměstnance policie při zásahu do práv a svobod osob zakotvuje § 11 písm. c) zákona o policii. Zásady a pravidla pro zpracování osobních údajů (včetně úpravy záruk práv subjektů údajů, resp. povinnosti tyto záruky poskytnout) blíže rozvádí zákon o zpracování osobních údajů, a to ve vztahu k úkolům policie zejména v části první hlavě III.

50. Co se týče žalobcovi námitky, že uvedená problematika nakládání se vzorky DNA jako celek není upravena žádným zákonem, ale celá databáze DNA, s níž pracuje Policie ČR, je vedena pouze na základě „Pokynu ….“, soud rovněž odkazuje na to, co k tomu NSS uvedl ve shora citovaném rozsudku: „Je zřejmé, že vzhledem k povaze a složitosti dané problematiky policie zpracovávání identifikačních údajů reguluje též interními akty řízení. Jejich vydání ostatně předpokládá např. § 32 zákona o zpracování osobních údajů. Jak však zdůraznil Soudní dvůr ve věci C-57/23, postup podle takovýchto interních předpisů nemá automaticky za následek nezákonnost zpracování osobních údajů. V případě soudního sporu ovšem musí policie nezávisle na těchto interních předpisech prokázat, že postupovala v souladu se zákonem (body 104, 105 uvedeného rozsudku).“ 51. Soud má předně za to, že nezákonnost provedení těchto úkonů nelze spatřovat v tom, že žalobci nebyla zaslána Výzva k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii, která by obsahovala odůvodnění potřeby provedení těchto úkonů z hlediska přiměřenosti potenciálního zásahu do jeho práv, jak požadoval Ústavní soud v žalobcem zmiňovaném nálezu.

52. Ustanovení § 65 a násl. zákona o policii takovou písemnou výzvu nepředpokládá.

53. Aby však byl tento úkon zákonný, musí jeho provedení test proporcionality splňovat, jak uvedl rozšířený senát NSS ve shora citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2026, č.j. 7 As 172/2022-198:

123. Jak plyne z dosavadní, již výše zmiňované judikatury, naplnění formálních znaků uvedených v § 65 zákona o policii není jediným předpokladem pro zákonnost zpracovávání identifikačních údajů (viz např. rozsudek NSS č. j. 5 As 241/2019-46, bod 18). Má-li toto zpracovávání obstát, je nezbytné provést test proporcionality stricto sensu – policie či posléze soud musí zohlednit mimo jiné dosavadní trestnou činnost pachatele, typovou i individuální závažnost a povahu trestné činnosti, v souvislosti s níž má dojít k provedení identifikačních úkonů a uchovávání získaných identifikačních údajů, dobu, která od spáchání trestného činu uběhla, i osobu pachatele včetně jeho věku. Tyto konkrétní okolnosti „musí podpořit závěr o tom, že opakování trestné činnosti naopak hrozí či je lze očekávat a uchování vzorků DNA či jiných osobních údajů je pro posouzení této hrozící trestné činnosti významné“ (viz rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2020, č. j. 2 As 164/2019-30, č. 4018/2020 Sb. NSS).

54. NSS rovněž ve svém dalším rozsudku ze dne 24. 4. 2026, č.j. 5 As 163/2022 – 83, týkajícím se této otázky uvedl, že u takto získaných osobních údajů v předmětné věci je tedy rozhodné posouzení jejich přiměřenosti. Takové posouzení musí vždy provést správní orgán, který identifikační úkony vykonává, s touto úvahou však nutně nemusí při tomto samotném úkonu seznamovat subjekt údajů. Test proporcionality však musí v každém případě provést, po zvážení argumentů účastníků řízení k této otázce, soud v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 13/2017-93, ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 As 335/2017-33, a ze dne 17. 5. 2022, č. j. 9 As 124/2018- 46).

55. Soud tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu provedl test proporcionality.

56. Z judikatury NSS plyne, že smyslem získání osobních údajů za účelem budoucí identifikace je potírání trestné činnosti skrze možnost orgánů činných v trestním řízení v budoucnu identifikovat a usvědčit možné pachatele trestných činů díky databázím. Slouží tak generální prevenci a veřejnému zájmu na odhalování trestné činnosti (např. rozsudky NSS ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 13/2017-93, bod 29, ze dne 17. 5. 2022, č. j. 9 As 124/2018-46, bod 30, či ze dne 18. 5. 2022, č. j. 5 As 254/2019-49, bod 15). Vedení databází s identifikačními údaji pak jistě souvisí s reálnou možností odhalit a usvědčit pachatele z trestné činnosti, ať již spáchané v minulosti či jako recidivu (k tomu rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2014, č. j. 4 As 168/2013-40). Ustanovení § 65 odst. 1 zákona o policii tedy stanoví případy, v nichž musí jednotlivec počítat s eventualitou, že budou jeho osobní údaje zpracovány pro účely budoucí identifikace, zejména v případě obvinění či výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu (nebo v případě osob, jimž bylo uloženo ochranné léčení). V takových případech je tedy zásah do práva na informační sebeurčení myslitelný a legitimní, musí ale být i nezbytný, a to s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného případu. Judikatura NSS pak konkretizuje hlediska, která je třeba v individuálních případech zvažovat (viz rozsudek č. j. 5 As 327/2022-48, body 31 a 32).

57. Policie může k provedení identifikačních úkonů přistoupit pouze v případech, které jsou nezbytné pro plnění jejích úkolů (starší judikatura k § 42e odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, je fakticky použitelná i pro nyní posuzovanou věc, neboť znění uvedeného ustanovení je podobné znění § 65 odst. 1 zákona o policii). Nestačí, aby byly naplněny formální znaky citovaného zákonného ustanovení (zde obvinění ze spáchání úmyslného trestného činu), ale je rovněž třeba zvážit proporcionalitu potenciálního zásahu do práva na informační sebeurčení dotčené osoby, a to s ohledem na specifické okolnosti každého jednotlivého případu (již zmíněný rozsudek č. j. 1 As 13/2017-93, bod 33, rozsudek ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 As 335/2017-33, bod 23, již zmíněný rozsudek č. j. 9 As 124/2018- 46, bod 25, rozsudek ze dne 30. 5. 2022, č. j. 4 As 27/2018-55, bod 34, či z pozdější doby rozsudek ze dne 15. 6. 2023, č. j. 2 As 252/2021-25, bod 17, nebo již zmíněný rozsudek č. j. 5 As 327/2022-48, bod 24). Faktory, které je třeba zvážit při provádění testu proporcionality, jsou dosavadní trestná činnost žalobce, typová i individuální závažnost této trestné činnosti a její povaha, doba od jejího spáchání, osobnost a věk pachatele, riziko recidivy, a tzv. síla podezření (viz blíže rozsudek č. j. 5 As 254/2019-49, body 17 a 18). K poslednímu faktoru lze doplnit, že zájem na provedení identifikačních úkonů bude většinou silnější, byla-li již dotčená osoba ze spáchání trestného činu shledána vinnou nežli v případě pouhého obvinění.

58. Z vyjádření žalovaného je pak zřejmé, že takovou úvahu provedl, viz bod 22 a 23, ve kterém uvedl, že riziko opakování trestné činnosti či její eskalace není v tomto případě žalobce vůbec vyloučeno, neboť byl již v minulosti přímo odsouzen pro přečin výtržnictví dle ustanovení § 358 odst. 1 trestního zákoníku a též pro přečin poškození cizí věci dle ustanovení § 228 odst. 1 trestního zákoníku, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, vedeném pod sp. zn. X. Dále byl žalobce prověřován pro spáchání přečinu porušování domovní svobody dle ustanovení § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kdy dne 29. 9. 2022 za využití lsti vnikl do bytu své bývalé manželky tak, že použil sousedku, která zazvonila na jeho bývalou manželku, jenž otevřela dveře bytu a žalobce následně odstrčil sousedku stranou, zatlačil na dveře, kdy přetlačil bývalou ženu a vnikl dovnitř bytu, kde setrval, aniž by si to jeho bývalá žena přála, přičemž při odchodu odcizil její mobilní telefon. Věc byla vedena pod č.j. X, přičemž s ohledem na skutečnost, že dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nebyl žalobce v inkriminovanou dobu schopen plně vnímat své chování, kdy chování bylo zapříčiněno plně rozvinutou smíšenou poruchou osobnosti, psychotickou poruchou, byla věc dne 15. 3. 2023 odložena ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu.

59. Žalovaný shora uvedené doložil usnesením ze dne 15. 2. 2022 o odložení trestní věci podezření ze spáchání přečinu Porušování domovní svobody a opisem z evidence rejstříku trestu fyzických osob.

60. Soud má tedy za to, že žalovaný provedl test proporcionality implicitně s ohledem na informace, které měl o žalobci k dispozici a dospěl ke správnému závěru, že takový zásah do jeho subjektivních veřejných práv je zcela přiměřený. Žalovaný zvážil jak dosavadní trestnou činnost žalobce, tak typovou i individuální závažnost této trestné činnosti a její povahu, dobu od jejího spáchání, osobnost a věk pachatele, riziko recidivy. Žalovaný uvedl konkrétní okolnosti, které podporují závěr o tom, že opakování trestné činnosti hrozí či je lze očekávat a uchování vzorků DNA či jiných osobních údajů je pro posouzení této hrozící trestné činnosti významné.

61. Účelem ust. § 65 zákona je budoucí identifikace při předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti. Jde o legitimní cíl, zvláště je-li u konkrétní osoby důvodně dána obava z opakování obdobné úmyslné trestné činnosti. Otisky prstů i DNA mohou být vhodným prostředkem pro budoucí objasňování trestné činnosti, zejména jednání, při kterém pachatel vstupuje do cizích prostor či nakládá s věcmi na místě činu. Je nutné zvažovat, zda stejného cíle nelze dosáhnout v tomto konkrétním případě méně invazivně. DNA představuje zvlášť citlivý osobní údaj a zásah trvá i uchováváním dat pro budoucí použití.

62. Soud tak má za to, že policie postupovala tak, aby případný zásah do práv a svobod žalobce nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem. K těmto kritériím nepochybně patří zvažovat relevantnost a adekvátnost závažnosti trestného činu, z nějž je žalobce podezřelý, s intenzitou zásahu v podobě odběru a uchovávání vzorků DNA a konečně i s podstatně menší mírou zásahu v případě snímání daktyloskopických otisků vzhledem k účelu, pro který byly zajištěny. Tímto účelem je plnění úkolů policie dle ustanovení § 2 zákona o Policii. Podle názoru soudu žalovaný takto ve smyslu ustanovení § 65 zákona o policii postupoval a v rámci správní úvahy přistoupil k úvaze shora uvedených kritérií a následně k provedení předmětného zásahu.

63. S ohledem na výše deklarované skutečnosti je nepochybné, že při předmětném úkonu -odběru osobních údajů pro účely budoucí identifikace - využil žalovaný ve vztahu k žalobci zákonem založené oprávnění, aby mohl dostát splnění svých povinností při předcházení, odhalování, vyšetřování trestných činů a stíhání pachatelů, a vůči žalobci se jednalo o postup ospravedlnitelný a přiměřený vzhledem k cíli, jímž je ochrana práv a svobod, ochrana bezpečnosti a zajištění veřejného pořádku. K plnění tohoto úkolu musí žalovaný disponovat odpovídajícími nástroji, kterými je policejnímu orgánu dána pravomoc dle ustanovení § 65 zákona o Policii, neboť osobní údaje pro účely budoucí identifikace (vzorek DNA a daktyloskopické otisky) mu umožňují v budoucnu ztotožnit osobu podle získaných dat. Toto oprávnění policie koresponduje s povinností osoby, která se dopustila úmyslného trestného činu a která je povinna strpět zákonné úkony zasahující do její osobní integrity a následně do práva na informační sebeurčení.

64. S ohledem na trestní minulost žalobce je v souladu se shora popsanými veřejnými zájmy opatřit tyto jeho osobní údaje a uchovávat je. Žalobce násilnou trestnou činnost páchal před rokem 2012 a přesto, že byl pravomocně odsouzen, zopakoval ji v roce 2022 a v roce 2023 byl rovněž z takové činnosti podezřelý. Soud souhlasí s tím, že i vědomost žalobce o tom, že má policie jeho otisky a vzorky DNA k dispozici, splňuje v tomto případě preventivní funkci a žalobce od páchání další trestné činnosti může odradit.

65. V rozsudku ze dne 26. 5. 2026, čj. 2 As 147/2022-85, Nejvyšší správní soud dále formuloval tuto právní větu: Směřuje-li zásahová žaloba (§ 82 s. ř. s.) nejen proti samotnému provedení identifikačních úkonů podle § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ale též k odstranění důsledků takového zásahu, zabývá se krajský soud na základě této žaloby i uchováváním takto získaných identifikačních údajů jako důsledkem provedení identifikačních úkonů. Žalobce před podáním žaloby není povinen k zamezení uchovávání podat žádost o výmaz uchovávaných osobních údajů podle § 29 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů.

66. Soud se proto zabýval rovněž otázkou, nakolik je ke dni rozhodnutí soudu takto získané identifikační údaje možné uchovávat, resp. zda byla překročena doba, po níž je jejich zpracování přiměřené, a dospěl k závěru, že s ohledem na shora popsanou žalobcovu minulost a důvody jejich pořízení, je rovněž důvodné je ke dni vyhlášení rozsudku, ke kterému došlo po třech letech od jejich pořízení, uchovávat.

67. Žalobce může po určité době samozřejmě požádat o jejich výmaz v souladu s ust. § 29 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

68. Jelikož městský soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, žalobu v souladu s § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

69. O nákladech řízení městský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Jelikož žalobce neměl ve věci úspěch, nevzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, potom nevznikly náklady převyšující náklady běžné úřední činnosti.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 24. června 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.