8 A 124/2025

Rubrum

č. j. 8 A 124/2025-86 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně: Ing. L. M., nar. X, bytem X, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2025, č. j. UOOU-02291/25-4, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 2 8 A 124/2025 I. Základ sporu 1. Dne 10. března 2025 byla Ústavnímu soudu (dále jen „povinný subjekt“) doručena žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999“ nebo „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Žalobkyně požadovala informaci o tom, zda jsou soudci Ústavního soudu JUDr. J. B., prof. JUDr. J. F., CSc., doc. JUDr. M. H., Ph.D., a prof. JUDr. Z. K., Ph.D., LL.M., S.J.D. členy „společenství svobodných zednářů“. Žalobkyně uvedla, že informaci žádá v souvislosti s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3523/24.

2. Generální sekretář povinného subjektu se s žádostí seznámil a informoval uvedené soudce o možnosti vyjádřit se k žádosti i k osobě žalobkyně podle § 4 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Na výzvu generálního sekretáře reagovali soudci JUDr. J. B. a prof. JUDr. J. F., CSc., kteří sdělili, že nejsou členy společenství svobodných zednářů. Soudci doc. JUDr. M. H., Ph.D., a prof. JUDr. Z. K., Ph.D., LL.M., S.J.D. na výzvu nereagovali. U personálního odboru Ústavního soudu a u generálního sekretáře bylo ověřeno, že Ústavní soud neeviduje informace o členství těchto soudců ve společenství svobodných zednářů.

3. Povinný subjekt posoudil žádost s ohledem na § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož se informací rozumí zaznamenaný obsah na jakémkoliv nosiči. Dále vycházel z § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, který stanoví, že povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací, a z § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož může povinný subjekt odmítnout žádost, jestliže požadovanou informaci nemá a povinnost ji mít mu nevyplývá ze zákona. Povinný subjekt konstatoval, že požadované informace nejsou u Ústavního soudu zaznamenány a povinný subjekt nemá zákonnou povinnost jimi disponovat, ani je vytvářet. Vycházel přitom z judikatury, zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. února 2012, č. j. 1 As 141/2011-67, a rozsudku ze dne 27. srpna 2013, č. j. 1 As 59/2013-56.

4. Na základě uvedeného vydal generální sekretář povinného subjektu rozhodnutí podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, jímž žádost o informace s odkazem na § 11b, § 2 odst. 4 a § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím částečně odmítl. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný Úřad pro ochranu osobních údajů rozhodnutím ze dne 9. července 2025, č. j. UOOU-02291/25-4, zamítl a potvrdil rozhodnutí povinného subjektu.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

5. Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí žalovaného porušuje její základní ústavní práva a popírá princip zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle jejího názoru je poskytnutí požadovaných informací nezbytné a je ve veřejném zájmu.

6. Žalobkyně žádá informace v přímé souvislosti s ústavní stížností, kterou podala, a to ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3523/24. V tomto řízení je žalobkyně stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je Mgr. J. R., který je podle tvrzení žalobkyně členem společenství svobodných zednářů (lóže Dílo), stejně jako jeho otec JUDr. J. R. Žalobkyně uvádí, že Ústavní soud Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 3 8 A 124/2025 vyřídil uvedené stížnosti ve prospěch vedlejšího účastníka, aniž by se vypořádal s podstatou jejích námitek, včetně důkazů o násilí otce vůči ní a nezletilému dítěti.

7. Podle žalobkyně je informace o tom, zda věc rozhodoval podjatý či nestranný soudce, zásadní pro ochranu jejích práv. Zdůrazňuje, že členství soudce ve společenství svobodných zednářů, zejména rozhoduje-li případ, v němž je účastníkem osoba rovněž členem této organizace, je otázkou veřejného zájmu.

8. Žalobkyně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 517/10, podle něhož informace o členství soudce v organizaci představující určité hodnoty spadá do veřejné sféry a je předmětem legitimního veřejného zájmu. Podle tohoto nálezu základní právo na informace převážilo nad právem na ochranu soukromí, pokud jde o osoby veřejně činné.

9. Dále žalobkyně poukazuje na rizika spojená s členstvím ve společenství svobodných zednářů. Argumentuje známou kauzou italské lóže P2, jejíž činnost byla spojena s korupcí, podvody a ovlivňováním státní moci, a uvádí, že obdobné riziko existuje i v České republice. Odkazuje na mediální zprávy o propojení členů českých lóží s organizovaným zločinem a na vyjádření bývalého velmistra Veliké lóže České republiky, podle něhož někteří členové zneužívají statut zednářů k neprůhledným finančním transakcím.

10. Žalobkyně připomíná, že v některých právních státech je povinností soudců, státních zástupců a vysoce postavených policistů oznamovat členství ve společenství svobodných zednářů. Uvádí příklad Chorvatska, kde generální prokurátor odstoupil poté, co se prokázalo jeho členství v této organizaci, což vyvolalo pochybnosti o jeho nestrannosti.

11. Podle žalobkyně je přísaha členů společenství svobodných zednářů neslučitelná se soudním slibem, neboť obsahuje závazek loajality a vzájemné pomoci mezi členy, což může ohrozit nezávislost soudního rozhodování. Zdůrazňuje, že Evropský soud pro lidská práva konstatoval neslučitelnost hierarchického vztahu mezi zednáři s výkonem soudní funkce. Uzavírá, že informace o členství soudce ve společenství svobodných zednářů je součástí veřejné sféry a její zveřejnění je ve veřejném zájmu.

12. Žalovaný v prvé řadě připomněl, že žalobkyně nenapadá závěr žalovaného ohledně pravdivosti tvrzení povinného subjektu, že požadovanými informacemi nedisponuje. Důvodem podání žaloby je přesvědčení žalobkyně, že povinný subjekt tyto informace evidovat měl, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. K tomu žalovaný uvedl, že se s tímto argumentem vypořádal již v napadených rozhodnutích, a proto může pouze zopakovat, že ze strany žalobkyně dochází k účelové interpretaci zmíněného nálezu tak, aby odpovídal jejímu výkladu. Žalobkyně z něj dovozuje všeobecný závěr, podle něhož Ústavní soud deklaruje, že „informace o členství v organizaci představující jisté hodnoty je ve veřejném zájmu a je jedním z prostředků, aby se veřejnost ujistila, že konkrétní soudci svou funkci vykonávali a vykonávají v souladu s ústavním cílem svého poslání“. Takový závěr však Ústavní soud v uvedeném nálezu nevyslovil.

13. Žalovaný nemá pochybnost o závěrech Ústavního soudu, že „profesionální sféra (a informace o ní) osob působících ve veřejném životě – i soudců – náleží do sféry veřejné, neboť může souviset s realizací soudní moci. Profesionální (a tím i veřejnou) sféru naplňují (zásadně) veškeré aspekty osobnosti soudce objektivně způsobilé mít souvislost s výkonem funkce“. Ústavní soud za takovou související skutečnost označil členství soudce v Komunistické straně Československa (dále jen „KSČ“). Taková informace je podle Ústavního soudu velmi specifická, neboť vypovídá o členství v politické straně, která byla Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 4 8 A 124/2025 páteří totalitního režimu. Ústavní soud vzal v úvahu mimo jiné to, že čl. 4 tehdejší Ústavy měl za následek diskriminaci nečlenů KSČ, a proto členové KSČ svým členstvím tuto diskriminaci legitimizovali, neboť byli preferováni před nečleny KSČ.

14. Ústavní soud při rozhodování vycházel rovněž z premisy, že členství v KSČ může souviset se způsobem soudcovského rozhodování, neboť hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu. Připomněl také, že může jít o determinaci rozhodování soudce jako člena KSČ i metodologii výkladu a aplikace práva typickou pro komunistickou ideologii (extrémní formalismus a legalismus, jednoduchý kognitivistický model interpretace práva, jednoduchá koncepce pramenů práva). S ohledem na uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že existuje souvislost mezi způsobem rozhodování soudců obecných soudů a jejich členstvím v KSČ. Důvodem k takovému rozhodnutí byla snaha Ústavního soudu podpořit debatu veřejnosti o postoji k totalitní minulosti a vypořádání se s ní.

15. Žalovaný uzavřel, že s vědomím těchto závěrů Ústavního soudu neshledal, že by argumentace žalobkyně byla způsobilá navodit existenci veřejného zájmu identifikovaného nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. Nad rámec uvedeného žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobkyně staví své úvahy na předpokladech pochybného až bulvárního rázu, které jsou obvykle sledovány ve vztahu ke konkrétním osobám za účelem cílů nízké povahy. Takové námitky mohou být jen stěží předmětem vážně koncipovaného přezkumu ve správním řízení či v navazujícím soudním řízení. Žalobkyní požadované informace podle žalovaného nepředstavují takový aspekt osobnosti soudce, který by byl způsobilý ovlivnit jeho schopnost nestranně rozhodnout v konkrétní věci, a nenaplňují tak kritéria vymezená ve zmíněném nálezu Ústavního soudu.

16. Žalovaný dále připomněl, že žalobkyně opakovaně vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým byly vyřízeny její ústavní stížnosti, což se promítlo i do formulace jejích žádostí o informace. V této souvislosti žalovaný uvedl, že první ústavní stížnost byla usnesením sp. zn. IV. ÚS 3523/24 odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Druhá ústavní stížnost projednávaná pod sp. zn. I. ÚS 1655/25 byla taktéž odmítnuta. III. Ústní jednání konané dne 13.5.2026 17. Žalobkyně při ústním jednání vznesla námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka s tím, že zjistila, že předseda senátu byl členem KSČ.

18. Podle § 8 odst. 1, 5 a 6 s.ř.s.:

19. Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

20. Účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 5 8 A 124/2025 uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.

21. Ustanovení odstavce 5 věty poslední se nepoužije, má-li soud za to, že námitka podjatosti, která byla uplatněna v průběhu řízení, v němž je soud povinen rozhodnout ve lhůtách počítaných na dny, není důvodná, je-li proti tomuto rozhodnutí přípustná kasační stížnost.

22. Žalobkyně byla vyrozuměna o složení senátu přípisem soudu č. j. 8A 124/2025-17, ze dne 17. 9. 2025, který jí byl doručen 18.9.2025, tímto dnem tedy počala běžet lhůta, v níž bylo lze vznést námitku podjatosti předsedy senátu. To, že ve věci jedná předseda senátu JUDr. Slavomír Novák, pak bylo zcela zřejmé i z předvolání žalobkyně k ústnímu jednání, které jí bylo doručeno dne 14. 1. 2026, 11. 3. 2026 a posléze 2. 4. 2026 23. Seznam soudců – bývalých členů KSČ lze nalézt na stránkách ministerstva spravedlnosti Soudci a státní zástupci v KSČ - Ministerstvo spravedlnosti České republiky - Portál justice. Žalobkyně neuvedla důvod, který by jí bránil vznést námitku podjatosti předsedy senátu v zákonné lhůtě 1 týdne od doručení vyrozumění o složení senátu dne 18. 9. 2025.

24. Námitka podjatosti byla tedy uplatněna opožděně a jako takové k ní soud nepřihlédl.

25. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že žalobkyně nijak neupřesnila, zda se o jí tvrzené podjatosti předsedy senátu dozvěděla jiným způsobem, až v průběhu jednání, či zda má za to, že je dán jiný důvod vyloučení předsedy senátu, a neuvedla v tomto ohledu žádné konkrétní okolnosti. Předseda senátu se ke vznesené námitce vyjádřil tak, že nemá vztah k projednávané věci ani k účastníkům řízení.

26. Z uvedených důvodů osmý senát městského soudu pokračoval v řízení a ve věci rozhodl, aniž by věc předkládal Nejvyššímu správnímu soudu.

27. Postupem soudu nebylo do práv žalobkyně zasaženo, žalobkyně má k dispozici prostředek ochrany, jelikož podle § 103 odst. 1 písm. c) soudního řádu právního je skutečnost, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, důvodem zmatečnosti řízení, a tedy kasačním důvodem. Má-li tedy žalobkyně za to, že námitku podjatosti vznesla včas a důvodně, je oprávněna vznést tuto námitku v kasační stížnosti.

28. Žalobkyně v úvodu přednosu žaloby navrhla, aby soud potvrdil jí označené „obecně známé skutečnosti: - pozitivní závazek soudu zajistit nezávislost soudce; - uzavřená organizace a slib mlčenlivosti; - předvídatelnost postupu soudu a soudního rozhodnutí; - závazek státu zajistit občanovi informace o plnění povinnosti státu zajistit nezávislost Ústavních soudců ČR“ 29. Ze strany soudu byla poučena, že soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§75 odst. 1 a 2 s.ř.s.) a současně, že ve smyslu § 2 s.ř.s. ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 6 8 A 124/2025 30. Správní soudy nejsou obecnými kontrolory veřejné správy, ale poskytují zákonem vymezenou soudní ochranu konkrétním subjektivním právům a rozhodují jen v rozsahu, který jim zákon svěřuje. Soud může v řízení podle zákona č. 106/1999 Sb. pouze přezkoumat konkrétní rozhodnutí o neposkytnutí informace a případně uložit její poskytnutí. Nemůže však vydávat obecné deklarace o fungování justice či potvrzovat abstraktní principy, protože by tím překročil rámec ochrany konkrétních veřejných subjektivních práv podle § 2 s. ř. s.

31. Žalobkyně dále požádala, aby jí bylo umožněno pořídit obrazový záznam soudního jednání. Předseda senátu návrhu nevyhověl.

32. K tomu městský soud poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3949/19, kterým Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost ústavní stížnost směřující proti sdělení soudu o nepovolení pořizování obrazového záznamu soudního jednání podle § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, v němž soudce zpravodaj uvedl, že jde v zásadě o opatření předsedy senátu, jímž se upravuje vedení řízení. V té souvislosti Ústavní soud zdůraznil, že je nezbytné rozlišovat „právě kategorii tzv. dílčích procesních rozhodnutí (opatření), proti nimž zpravidla není ústavní stížnost přípustná, neboť se jimi řízení nekončí a stěžovatel má vždy možnost bránit se tvrzenému porušení svých základních práv podáním ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí ve věci. Dříve podaná ústavní stížnost ... je pak hodnocena jako předčasná“ neboť „ochranu základních práv stěžovatele nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který v soudním řízení stěžovatel uplatňuje“. K závěru o nepřípustnosti takové ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud rovněž v usnesení ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 132/16 (U 3/80 SbNU 697).

33. V obsáhlém přednesu se žalobkyně vyjádřila k důvodům, které ji vedly k podání žádosti o informace. Má za to, že pokud by některý ze soudců Ústavního soudu, který vyřizuje ústavní stížnost ve věci péče o jejího nezletilého vnuka, byl členem svobodných zednářů, byl by zavázán věc rozhodnout ve prospěch otce (a rovněž dědečka) nezletilého, kteří členové lóže jsou. Dle jejího přesvědčení nestandardní rozhodnutí Ústavního soudu, vymykající se jeho vlastní ustálené judikatuře, je indicií takové vazby.

34. Informaci o členství soudců ve spolku svobodných zednářů pokládá za nezbytný předpoklad soudcovské nezávislosti.

35. Žalobkyně navrhla soudu řadu důkazů, jimiž hodlala prokázat pravidla, kterými se řídí členové lóže, vazby otce nezletilého J. R. na různé osoby (bývalý ministr spravedlnosti P. N., bývalý místopředseda Nejvyššího soudu P. K.), jejich majetkové zájmy a poměry a další okolnosti, které, dle jejího názoru ovlivnily rozhodování Ústavního soudu a byly zapříčiněny vlivem svobodných zednářů a vzájemnou solidaritou jejich členů.

36. Městský soud konstatoval obsah správního spisu a provedl důkaz stanovami Lóže, které žalobkyně založila do spisu. Veškeré další návrhy na doplnění důkazů (výslechy svědků, audionahrávka, listiny týkající se činnosti svobodných zednářů, rozhovory s bývalým velmistrem H. B., informace o trestné činnosti svobodných zednářů v Itálii a v Chorvatsku, zápis z jednání lóže Dílo, o.s., účetní závěrky, výpis z obchodního rejstříku, historie této lóže, publikace vydaná k výročí 100 let Veliké lóže ČR, listiny týkající se obchodní společnosti Brandies Property), dále důkazy týkající se opatrovnického sporu dcery žalobkyně s otcem nezl. L. (záznamy ze šetření ve škole, zprávy ze specializovaného pracoviště pro asistovaný styk rodičů s dětmi, lékařské zprávy) zamítl z důvodů, které vyplývají z právního závěru zaujatého ve věci a které budou podrobně objasněny v části IV. odůvodnění rozsudku. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 7 8 A 124/2025 IV. Posouzení žaloby 37. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. Žaloba není důvodná.

38. Podstata sporu spočívá v tom, zda povinný subjekt má zákonnou povinnost evidovat a poskytovat informaci o členství soudců v určité organizaci, pokud taková informace není zaznamenána v jeho evidenci. Žalobkyně tvrdí, že povinný subjekt má povinnost evidovat a poskytovat informaci o členství soudců v organizaci svobodných zednářů, protože jde o údaj ve veřejném zájmu. Opírá se o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10 a argumentuje, že právo na informace slouží k veřejné kontrole výkonu soudní moci. Podle jejího názoru se povinný subjekt nemůže zbavit této povinnosti tím, že informaci neeviduje, a má ji zajistit obdobně jako údaje o členství soudců v KSČ. Povinný subjekt konstatoval, že požadované informace o členství soudců Ústavního soudu ve společenství svobodných zednářů nejsou u něj zaznamenány ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinný subjekt nemá zákonnou povinnost těmito informacemi disponovat ani je vytvářet. Z tohoto důvodu byly splněny podmínky pro odmítnutí žádosti podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím.

39. Městský soud zároveň dodává, že posouzení věci je činěno výhradně pro účely správního řízení vedeného podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jehož předmětem je zodpovězení otázky, zda požadovaná informace naplňuje znaky informace povinně poskytované podle tohoto zákona, popřípadě zda existují zákonné důvody k jejímu neposkytnutí podle § 7 až § 12 citovaného zákona. Správní orgán se v rámci tohoto řízení nezabývá posouzením jakýchkoli právních či faktických důsledků poskytované informace v jiném probíhajícím řízení, zejména mu nepřísluší hodnotit případné důvody podjatosti soudce ve smyslu procesních předpisů (např. § 14 o. s. ř. nebo § 8 s. ř. s.) či posuzovat osobní či profesní integritu dotčené osoby. Takové otázky jsou výhradně předmětem řízení vedených podle příslušných procesních norem před orgány k tomu určenými.

40. V rámci řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím je tedy rozhodováno pouze o povaze požadované informace, o rozsahu zákonné informační povinnosti veřejné instituce a o existenci či absenci zákonných překážek pro její zpřístupnění. Správní orgán posuzuje výhradně to, zda je poskytovaná informace předmětem legitimního veřejného zájmu a zda její zpřístupnění odpovídá zákonným kritériím, nikoli to, jaký dopad by mohla mít do jiných právních vztahů či řízení. Jinými slovy, předmětem tohoto řízení není posuzování subjektivních či profesních kvalit osoby (zde soudců Ústavního soudu), nýbrž toliko právní povaha informace ve světle zásad transparentnosti veřejné správy.

41. Podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.

42. Podle § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 8 8 A 124/2025 43. Podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt může odmítnout žádost o poskytnutí informace, jestliže požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona; to neplatí, pokud povinný subjekt může požadovanou informaci získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má, případně poskytnout postupem podle § 4a odst. 1 věty třetí.

44. Žalobkyně uvádí, že informace o členství soudců JUDr. J. B., prof. JUDr. J. F., CSc., doc. JUDr. M. H., Ph.D., a prof. JUDr. Z. K., Ph.D., LL.M., S.J.D. ve společenství svobodných zednářů je imperativní pro veřejnou kontrolu výkonu soudní moci. Tento údaj podle ní spadá do veřejné sféry, protože může ovlivnit nestrannost soudce. Argument je podle jejího názoru posílen tvrzením, že jedna ze stran řízení před Ústavním soudem je členem této organizace, což podle žalobkyně zvyšuje význam informace pro posouzení nestrannosti soudce. Žalobkyně poukazuje na přísahu členů svobodných zednářů, která obsahuje závazek loajality a vzájemné pomoci mezi členy. Tvrdí, že tento závazek je neslučitelný s požadavkem na nezávislost soudce. Žalobkyně odkazuje na praxi evidování členství soudců v KSČ a dovozuje, že obdobná povinnost by měla platit i pro členství v organizaci svobodných zednářů. Povinný subjekt má podle žalobkyně povinnost evidovat členství soudců ve společenství svobodných zednářů a informaci na žádost poskytnout, případně ji zveřejnit i bez žádosti.

45. Soud klade na jednu misku vah argumenty žalobkyně, opírající se o veřejný zájem, ústavní principy a judikaturu zdůrazňující význam transparentnosti informací souvisejících s výkonem soudní moci. Tyto argumenty akcentují potřebu důvěry veřejnosti v nestrannost soudců a možnost kontroly justice, zejména v situaci, kdy jedna ze stran řízení je členem organizace založené na principu loajality. Tento princip nepřímo vyplývá z předložených stanov Lóže, jimž byl proveden důkaz.

46. Na druhou misku vah soud klade výslovné omezení zákona o svobodném přístupu k informacím (§ 2 odst. 4), definici pojmu „informace“ (§ 3 odst. 3) a podmínky pro odmítnutí žádosti (§ 11b), které stanoví, že povinný subjekt není povinen vytvářet nové informace ani evidovat údaje, jejichž vedení mu zákon neukládá. Soud přihlíží i ke specifickému kontextu rozhodnutí Ústavního soudu, které se týkalo členství v organizaci přímo spojené s výkonem státní moci v totalitním režimu, což je situace odlišná od členství v soukromém spolku.

47. Byť je svobodné zednářství obecně známým pojmem, soud pro účely jeho bližšího vymezení (jakkoli lze tento pojem považovat za notorietu) odkazuje na jeho tradiční encyklopedické definování, jak je uvedeno v Ottově slovníku naučném, podle kterého zednáři svobodni (něm. Freimaurer, fr. franc-maçons, angl. freemasons), název proslulých polotajných združení, jež vytkla si za úkol pěstovati humanitu a především starati se o mravní zdokonalení svých členů. Počátky zednářství nejsou posud zcela jasné. O jeho vzniku vyslovovány hypothesy nejsmělejší a nejrozmanitější. Jedni hledali zárodky zednářství u Essejských a Therapeutů (v. t.), druzí pokoušeli se uvésti je ve spojení s řeckými Pythagorejci, jiní do konce kladli vlasť zednářství do Orientu. Není ovšem pochyby, že z. s. mají, zvláště pokud se tajemnosti a užívání symbolů týče, dosti předchůdců jak v pohanském starověku, tak v ranném křesťanském středověku, nějaké však souvislosti prokázati nelze. Zdá se, že vznik svob. z-řů třeba hledati jen tam, kde vzniklo jejich jméno. ››Z. s.‹ nazývali se původně skuteční zedníci a kameníci sdružení ve zvláštní organisace (zv. lóže), jež nejsouce obmezovány místem, svobodně procházely Evropou, budujíce na zakázku chrámy i jiné velkolepé budovy. (Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. V Praze: J. Otto, 1908. sv. 27, s. 513-514). Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 9 8 A 124/2025 48. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014-41, platí, že: „Pokud je tedy povinnému subjektu doručena žádost o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, musí, v souladu se zásadou dobré správy podle § 4 odst. 1 správního řádu, primárně vyvinout úsilí, aby nalezl požadovanou informaci a poskytl ji žadateli. Povinný subjekt tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje, a to bez ohledu na to, jestli takovou povinnost má podle zákona o archivnictví a spisové službě či podle jakéhokoliv jiného právního předpisu. Pokud zjistí, že požadované informace má (i když je ze zákona shromažďovat nemusí), je povinen je žadateli poskytnout, nejedná-li se o výluky podle § 7 až § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím. Skutečnost, zda měl povinný subjekt zákonem stanovenou povinnost danými údaji disponovat (například podle zákona o archivnictví a spisové službě nebo podle správního řádu), je relevantní až v okamžiku, kdy povinný subjekt po šetření zjistí, že požadované informace skutečně nemá, jelikož byly vymazány nebo odstraněny. V takovém případě má totiž podle výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu povinnost je opět vytvořit.“ 49. Dále Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. 3. 2025, č. j. 4 As 138/2024-30, uvedl, že „v případě, že povinný subjekt informacemi požadovanými v režimu zákona o svobodném přístupu nedisponuje a ani není povinen jimi disponovat, jak tomu bylo v tomto případě, je oprávněn žádost o takové informace odmítnout. Povinnost informaci znovu vytvořit se vztahuje pouze na situace, kdy povinný subjekt požadované informace nemá, ačkoli je dle zákona povinen je mít. To vyplývá z výše citovaného § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím i četné judikatury Nejvyššího správního soudu, která uvedené ustanovení vykládá (srov. rozsudky kasačního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011-67, ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014-41, ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 As 417/2017-39).“ 50. Jinak řečeno, povinný subjekt je primárně povinen vyžadovanou informaci, jíž disponuje, poskytnout; nemá-li ji ihned k dispozici, pak ji vyhledat, a nelze-li ji vyhledat, potom ji vytvořit, pokud je dle zákona povinen ji mít.

51. Ve správním spise je založen úřední záznam ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. SPR. ÚS 237/25 INF, z něhož vyplývá, že u generálního sekretáře a personálního odboru povinného subjektu bylo ověřeno, že Ústavní soud neeviduje ani nezaznamenává informace o tom, zda jsou dotazovaní soudci členy společenství svobodných zednářů. Prvostupňové rozhodnutí povinného subjektu dále dodává, že „povinný subjekt nemá zákonnou povinnost předmětnými požadovanými informacemi disponovat a zároveň není povinen je ani nově vytvořit jen pro účely zpracování odpovědi na žádost o informace.“ 52. Podle názoru soudu povinný subjekt v posuzované věci splnil zákonné povinnosti i požadavky vyplývající z ustálené judikatury. Žalobkyně však staví svou argumentaci nad rámec samotné litery zákona a odkazuje na výjimečný postup, který zvolil Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, jenž se týkal poskytování informací o členství soudců v Komunistické straně Československa. Městský soud se proto zabývá i těmito hodnotovými úvahami žalobkyně.

53. Z hlediska právně-teoretického rámce jde o kolizi práva na informace (čl. 17 Listiny), ochrany soukromí (čl. 10 Listiny) a institucionální autonomie a nestrannosti soudní moci (čl. 82 Ústavy). Normativní architektura zákona č. 106/1999 Sb. zároveň vymezuje funkční limity informační povinnosti: povinný subjekt poskytuje jen informace, kterými fakticky disponuje (§ 3 odst. 3), není povinen vytvářet nové informace ani evidovat údaje mimo zákonný rámec (§ 2 odst. 4, § 11b), a zachovává ochranu soukromí (§ 8a). V kontextu řešené Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 10 8 A 124/2025 věci je třeba zdůraznit, že předmětem řízení primárně není právo žalobkyně na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 Listiny). Předmětem řízení není a nemůže být přezkum postupu a rozhodnutí Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti IV. ÚS 3523/24, ani přezkum důvodů případného vyloučení ústavních soudců v této věci.

54. Těžištěm soudního přezkumu je tedy pouze otázka, zda částečným odmítnutím požadovaných informací povinným subjektem a následná aprobace postupu povinného subjektu a jeho rozhodnutí žalovaným, bylo zasaženo do práva žalobkyně na informace, jak je garantováno čl. 17 Listiny.

55. Podle názoru osmého senátu úvaha o poskytování informací o členství soudců v určitých organizacích vyžaduje rozlišení mezi historicky doloženou mocenskou realitou a narativní či konspirační projekcí vlivu. Zatímco některé organizace bývají opředeny legendami či konspiračními narativy (např. svobodní zednáři, tzv. „deep state“, ilumináti či jiné údajně utajené společnosti), Komunistická strana Československa představovala faktický ústavně zakotvený mocenský monopol moci, jenž řídil chod státních orgánů a ovlivňoval práva občanů. Na rozdíl od spolků existujících převážně v rovině intelektuální tradice, společenského elitářství či mýtotvorného výkladu, byla KSČ zákonem č. 198/1993 Sb. výslovně označena jako organizace zločinná a zavrženíhodná, jejíž činnost nebyla předmětem spekulativního vlivu, nýbrž konkrétní mocenské realizace a následné historické zkušenosti. Proto členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 nelze vykládat analogicky k členství v jiných společenských, filozofických či symbolicky významných uskupeních, neboť jde o kvalitativně odlišný vztah k politickému režimu.

56. Tuto historickou jedinečnost reflektoval i Ústavní soud ve svém nálezu, když upřednostnil veřejný zájem nad ochranou soukromí. Argumentoval přitom nutností otevřeného vypořádání se s totalitní minulostí a důrazem na důvěru veřejnosti v soudní moc demokratického právního státu. Komunistický režim byl skutečnou mocenskou realitou, nikoli legendou. Postup Ústavního soudu byl výjimečný proto, že ve věci poskytování informací o členství soudců v KSČ reflektoval zcela unikátní historicko-společenský kontext komunistického režimu v Československu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb. označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, přičemž jeho prosazování bylo spojeno se systematickým porušováním základních lidských práv a zneužíváním státní moci. Na rozdíl od běžné ochrany soukromí osob ve veřejných funkcích, Ústavní soud výslovně zdůraznil, že členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 není pouhým projevem politického přesvědčení, ale představuje aspekt profesní a hodnotové minulosti, která může mít přímý vliv na vnímání jeho nestrannosti a nezávislosti, a zároveň je relevantní pro proces společenského vypořádání se s totalitní minulostí. Proto dal Ústavní soud – v rozporu s obvyklou judikaturou upřednostňující ochranu soukromí – přednost právu veřejnosti na informace (čl. 17 Listiny) a hodnotám demokratického právního státu před individuálním právem na ochranu soukromí. Tento přístup představuje ústavně mimořádný krok, neboť Ústavní soud mimo svůj běžný restriktivní rámec interpretace zasáhl do sféry osobnostních práv ve prospěch zachování historické paměti, důvěry v justici a prevence recidivy totalitního myšlení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10).

57. Žalobkyně taktéž uvedla, že podle jejího názoru existuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která má nasvědčovat tomu, že členství osoby ve svobodném zednářství představuje reálnou hrozbu pro demokratický systém, a tudíž má být taková informace zpřístupněna veřejnosti bez ohledu na ochranu soukromí. K uvedenému však Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 11 8 A 124/2025 žalobkyně neoznačila žádné konkrétní rozhodnutí ESLP, z něhož by takový závěr vyplýval, a její tvrzení tak zůstalo toliko v rovině obecné argumentace bez opory v rozhodovací praxi.

58. Naopak ve věci „Grande Oriente d’Italia di Palazzo Giustiniani proti Itálii“ (stížnost č. 35972/97) uzavřel ESLP, že zákaz členství veřejných činitelů v zednářské lóži bez konkrétního odůvodnění představoval nepřiměřený zásah do svobody sdružování a nebyl nezbytný v demokratické společnosti. ESLP se zabýval zejména svobodou sdružování právnické osoby, nikoliv postavením jednotlivých členů nebo povinností zveřejnění jejich totožnosti; rozsudek pouze konstatuje, že stanovy spolku jsou uloženy u notáře a lze do nich nahlédnout (bod 8 rozsudku).

59. V nyní projednávané věci žalobkyně prostřednictvím zákona č. 106/1999 Sb. usiluje o sdělení, zda konkrétní soudci jsou či nejsou členy zednářské lóže. Takový požadavek by vedl k systematickému zpřístupňování údajů o členství soudců v určitých sdruženích, a tím i k vytváření tlaku na jejich deklaraci či naopak skrývání takových skutečností. To by bylo způsobilé vyvolat právě onen odrazující účinek na výkon svobody sdružování, který ESLP ve shora citovaném rozsudku označil za neslučitelný s požadavky demokratické společnosti.

60. Stejně tak z rozhodnutí ESLP ve věci „Salaman proti Spojenému království“ (stížnost č. 43505/98) nijak nevyplývá, že by samotné členství v zednářském spolku zakládalo pochybnost o nestrannosti soudce ve smyslu objektivního testu. ESLP posoudil námitku podjatosti soudce z důvodu členství ve svobodném zednářství a uzavřel, že samotné členství v tomto spolku nepředstavuje objektivně odůvodnitelný důvod pochybnosti o nestrannosti soudce, nejsou-li dány konkrétní okolnosti naznačující reálné riziko podjatosti. Tedy ESLP zdůraznil, že pochybnosti musí být založeny na objektivně zjistitelných skutečnostech, nikoli pouze na subjektivním přesvědčení osoby účastné na řízení či obecné společenské domněnce.

61. Z uvedeného plyne, že judikatura ESLP nezakládá obecný princip, podle něhož by samotné členství osoby (včetně soudce) ve svobodném zednářství představovalo důvod pro intenzivnější zásah do soukromí či automatické zveřejnění její totožnosti. Jinými slovy, ESLP na jedné straně brání jednotlivce před nuceným odhalováním jejich spolkové příslušnosti, a současně takové skutečnost nepřisuzuje bez dalšího právní relevanci z hlediska výkonu soudní funkce. V podmínkách projednávané věci z toho plyne, že požadavek žalobkyně na sdělení členství soudců v zednářské lóži nesměřuje k ochraně konkrétního práva, které by bylo samo o sobě způsobilé založit legitimní nárok na informaci, nýbrž k získání údajů o jejich osobní sféře, které nejsou bez dalšího způsobilé vypovídat o jejich nestrannosti a jejichž systematické zpřístupňování by naopak bylo s to vyvolat nežádoucí zásahy do svobody sdružování i do soukromí dotčených osob.

62. Městský soud shrnuje, že řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím není nástrojem preventivního přezkumu nestrannosti veřejného funkcionáře ani řízením disciplinárním, nýbrž toliko prostředkem k zajištění transparentnosti výkonu veřejné správy, přičemž se musí zachovat ochrana soukromí podle § 8a citovaného zákona, není-li prokázán skutečný, nikoli pouze hypotetický, veřejný zájem na zveřejnění. Nelze taktéž dovodit závěr, že by mezinárodní judikatura považovala zveřejnění členství ve zednářském spolku za nezbytné v demokratické společnosti.

63. K údajnému vlivu svobodných zednářů městský soud pro úplnost uvádí, že přestože tyto narativy mohou v jistých sociologických kontextech působit jako odraz nejistoty moderní společnosti nebo jako výraz ztráty důvěry v instituce veřejné moci, z právního hlediska se Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 12 8 A 124/2025 jedná o konstrukty bez opory v ověřitelném skutkovém stavu. Jejich účelem nebývá rekonstrukce dějinné reality, nýbrž její reinterpretace prostřednictvím jednoduchých vzorců, často motivovaných psychologickou potřebou vysvětlení složitých společenských jevů. Typickým znakem těchto narativů je personifikace moci („někdo to řídí“), použití fragmentů nahodilých informací k vytvoření zdánlivě uzavřeného systému a argumentace utajením („nelze dokázat, protože je to přísně střeženo“), což však neodpovídá standardům dokazování uplatňovaným v právním řádu demokratického státu.

64. Pro závěrečnou ilustraci lze uvést, že mezi nejčastěji zmiňované teorie založené na představě o skrytém spolku či mocenské struktuře patří představa o svobodných zednářích (Freemasonry), historickém bratrském spolku založeném na iniciačních rituálech, jenž bývá spojován s nadměrným vlivem. Dále se objevuje teorie „deep state“, vycházející z přesvědčení o skryté mocenské struktuře uvnitř státní správy, popularizovaná zejména v USA. Teorie „Cabal“ předpokládá existenci tajného elitního uskupení koordinujícího globální dění, často doprovázená antisemitskými či apokalyptickými motivy. Moderní reinterpretací historického osvícenského spolku jsou „ilumináti“, údajně tvořící nadnárodní mocenskou síť. Na první skupinu navazují teorie, které se tváří jako faktické, avšak bývají odborně vyvráceny jako např. teorie „9/11 Inside Job“, podle níž měly být útoky z 11. září 2001 organizovány domácími autoritami, což je odborně odmítáno, avšak nadále šířeno. Teorie „chemtrails“ tvrdí, že kondenzační stopy za letadly obsahují chemické látky určené k ovlivňování klimatu či obyvatelstva. V roce 2016 vznikla teorie „Pizzagate“, spojující politiky s organizovaným zločinem, která vedla k ozbrojenému incidentu, ačkoli byla fakticky vyvrácena. Mezi teorie na úrovni science fiction patří narativ označovaný jako „adrenochrom“, který tvrdí, že společenské elity získávají z lidského těla (zpravidla údajně z dětí) látku adrenochrom s omlazujícími účinky, což může představovat moderní transformaci historických představ o rituálním násilí. Teorie „reptiliánů“, popularizovaná Davidem Ickem, vychází z představy, že část světových lídrů jsou humanoidní bytosti ještěřího původu. Spirituálně-konspirační proud představuje hnutí Allatra, kombinující prvky esoteriky, apokalyptických scénářů a pseudovědeckých tvrzení. Mezi další rozšířené teorie patří „plochá Země“, „Tartárie“, „Atlantida“ či „dutá Země“, odmítající vědecký konsenzus o tvaru Země nebo předpokládající existenci dávných vyspělých civilizací. Satirický původ má teorie „Birds Aren’t Real“ (ptáci nejsou skuteční), tvrdící, že ptáci byli nahrazeni bezpilotními sledovacími zařízeními, přesto však získala ohlas jako údajně faktická.

65. Městský soud uzavírá, že argumentace žalobkyně je vystavěna na předpokladu, že veřejná kontrola soudní moci zahrnuje i právo na informace o soukromoprávní afiliaci soudců, jež by mohla potenciálně ovlivnit jejich nestrannost. Tento předpoklad však naráží na inherentní limity právní úpravy svobodného přístupu k informacím, jejímž účelem není konstituovat generální mechanismus epistemické kontroly nestrannosti soudců, nýbrž zajistit transparentnost výkonu veřejné správy prostřednictvím informací, které existují v institucionální sféře povinného subjektu. Teoretické pojetí informační povinnosti jako institucionálního závazku státu předpokládá, že rozsah poskytovaných informací je determinován pozitivními povinnostmi veřejné moci, nikoli pouhou hypotézou či domněnkou veřejného zájmu. Analogická aplikace judikatury týkající se členství soudců v Komunistické straně Československa je v tomto kontextu vyloučena, neboť tato judikatura reflektovala výjimečný historicko-politický moment, v němž členství v určité organizaci představovalo součást strukturální loajality k totalitnímu režimu, a tudíž neslo kvalitativně odlišný normativní význam oproti členství v soukromých spolcích bez mocenské funkce. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 13 8 A 124/2025 66. Soud současně konstatuje, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva neskýtá oporu pro tvrzení, že by pouhá spolková afiliace zakládala presumpci ohrožení nestrannosti soudce či že by stát měl pozitivní povinnost zveřejňovat osobní údaje o takové afiliaci. Teoreticky vzato ESLP pracuje s objektivním testem nestrannosti, jenž předpokládá existenci konkrétních, verifikovatelných skutečností zakládajících legitimní pochybnost, nikoli abstrahovaných představ o specifickém „symbolickém“ či „narativním“ vlivu určitých spolků. Z provedeného šetření navíc vyplynulo, že Ústavní soud požadovanými údaji nedisponuje a právní řád mu neukládá institucionální povinnost tyto údaje shromažďovat ani rekonstruovat. Proto je třeba uzavřít, že informační režim podle zákona č. 106/1999 Sb. nelze konstruovat jako nástroj preventivního přezkumu nestrannosti soudců; jeho normativní funkcí je zajištění transparentnosti toliko v rámci existujících informačních povinností, přičemž ochrana soukromí představuje konstitutivní limit tohoto režimu.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

67. Návrhy žalobkyně na doplnění dokazování soud neprovedl, neboť směřovaly k prokazování skutečností, které nejsou pro posouzení projednávané věci právně relevantní. Jak již bylo vyloženo výše, předmětem tohoto řízení je přezkum rozhodnutí povinného subjektu podle zákona č. 106/1999 Sb., tedy posouzení, zda žalobkyni náleží požadovaná informace a zda byly splněny zákonné podmínky pro její poskytnutí. Řízení proto neslouží k objasňování okolností konkrétního rozhodování Ústavního soudu, ani k ověřování hypotetických vazeb mezi jednotlivými osobami či k dokazování vlivu určitých sdružení na výkon soudní moci.

68. Navržené důkazy (výslechy svědků, listinné důkazy, audionahrávky či podklady týkající se činnosti svobodných zednářů v České republice i v zahraničí, jakož i důkazy vztahující se k jiným soudním řízením) směřují právě k takovým skutkovým zjištěním. Jejich provedení by bylo způsobilé nanejvýš podpořit tvrzení žalobkyně o existenci určité sítě osobních a profesních vazeb či o obecném fungování zednářských organizací, nikoliv však objasnit právní otázku, zda je povinný subjekt podle informačního zákona povinen požadovanou informaci poskytnout.

69. Jelikož soud neshledal žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a uložení povinnosti poskytnout požadované informace o členství označených soudců ústavního soudu ve spolku svobodných zednářů, důvodnou, podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl.

70. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 14 8 A 124/2025 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 13. květen 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.