8 A 141/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců: JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: B. S., nar. X., státní příslušnost X., t. č. pobytem P. 9, N. V. 827/52a, zastoupena Mgr. Markem Čechovským, advokátem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného dne 18. 7. 2014, č. j. MV-92245-4/SO-2014, T a k t o:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se včas podanou žalobou dne 21. 8. 2014 domáhala u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 18. 7. 2014, č. j. MV-92245-4/SO-2014, kterým podle § 92 odst. 5 správního řádu bylo zamítnuto odvolání proti usnesení Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 10. 1. 2014, č. j. OAM-27472-7/TP-2013, jímž bylo podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Žalobkyně podala dne 17. 12. 2013 žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 68 zákona o pobytu cizinců. Usnesením Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 10. 1. 2014, č. j. OAM-27472-7/TP-2013, bylo zastaveno řízení podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť případě žadatelky bylo zjištěno, že v době podání žádosti pobývala na území České republiky na základě přechodného pobytu s platností ode dne 10. 11. 2008. Z azylové evidence bylo zjištěno, že žadatelka není osobou požívající mezinárodní ochrany na území České republiky, potažmo ani cizincem požívajícím dočasné ochrany a tedy dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního předpisu uvedených důvodů potom správní orgán prvního stupně uzavřel s tím, že žadatelka nebyla oprávněna žádost o povolení k trvalému pobytu podat. Prvostupňové usnesení napadla žalobkyně odvoláním, které bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 18. 7. 2014, č. j. MV-92245-4/SO-2014. Žalovaný správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 9. 1. 2013, č. j. MV-76714-6/SO-2012, bylo zamítnuto odvolání žadatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 20. 4. 2012, č. j. OAM-9053-18/TP-2011, jímž byla zamítnuta její žádost o povolení trvalého pobytu podle § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a téhož zákona. Žalovaný dovodil, že zřejmě z tohoto důvodu žadatelka podala novou žádost o povolení trvalého pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců, který se nevztahuje na občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky, ale na státní občany třetích zemí. Odvolací námitku, že žadatelka splňuje podmínky podle § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, žalovaný odmítnul s tím, že se přezkoumává její žádost podaná podle § 68 téhož zákona a splnění podmínek tohoto ustanovení. Pokud jde o podmínky § 68 zákona o pobytu cizinců, poukázal žalovaný na to, že odvolatelka podala svou žádost dne 17. 12. 2013, tedy v době, kdy platnost jejího povolení k přechodnému pobytu již skončila. Odvolatelka tedy v době podání žádosti o povolení trvalého pobytu pobývala na území z titulu fikce povolení k přechodnému pobytu podle § 87y zákona o pobytu cizinců. Žalovaný uzavřel s tím, že podmínky pro podání žádosti o povolení k trvalému pobytu jsou stanoveny v § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců: „ Žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu; žádost podle § 68 odst. 5 je oprávněn podat též na zastupitelském úřadu.“ Poukázal na skutečnost, že tento výčet je taxativní a je zřejmé, že povolení k přechodnému pobytu nezahrnuje. Povolení k přechodnému pobytu je pobytový titul, který neopravňuje svého držitele k podání žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně se svým podáním domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a namítala celou řadu procesního pochybení. Namítala především porušení § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu, pokud jde o odůvodnění rozhodnutí a požadavky na činnost odvolacího orgánu. Žalobkyně namítala, že žalovaný opomenul zjistit stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a porušil tak § 3 správního řádu. Žalobkyně namítala porušení § 174a zákona o pobytu cizinců a ustanovení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Žalobkyně zmínila, že žije v České republice již od roku 2008, a že jí byla zamítnuta žádost o povolení trvalého pobytu s tím, že není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, přestože žila ve společné domácnosti se svým strýcem, tetou a jejich nezletilými potomky, o které se starala. Žalobkyně namítala, že jí byl odepřen přístup na spravedlivý proces, když správní orgán v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu jí neumožnil vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Nemůže se spokojit s konstatováním správního orgánu, že dané rozhodnutí není rozhodnutím ve věci, když nezakládá překážku věci rozhodnuté. Žalobkyně namítala, že nebyla posuzována otázka zásahu do soukromého a rodinného života, což mělo za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 10. 11. 2014 navrhnul žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 13. 12. 2016, při němž účastníci řízení setrvali na svých dříve písemně vyjádřených stanoviscích. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 9 A 25/2013 – 49, v právní věci žalobkyně: B. S., nar. X., státní příslušnost X., bylo zjištěno, že byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 11. 01. 2013, č. j. MV-76714-6/SO/sen-2012, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen MV) ze dne 20. 04. 2012 č. j. OAM- 9053-18/TP-2011, jímž byla podle § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců pro nesplnění podmínky uvedené v § 87h odst. 1 písm. b) téhož zákona zamítnuta její žádost o povolení k trvalému pobytu podaná podle § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrzeno. Městský soud v Praze tedy přisvědčil skutkovým zjištěním a právnímu posouzení Ministerstva vnitra, že žalobkyně nesplňuje podmínku stanovenou v § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť není rodinným příslušníkem státního občana České republiky ve smyslu § 15a téhož zákona ani přímým příbuzným občana Evropské unie. Podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců usnesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal na území žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn. Podle § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném do 17. 12. 2015, žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu; žádost podle § 68 odst. 5 je oprávněn podat též na zastupitelském úřadu. Podle § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu, na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu nebo během lhůty k vycestování stanovené z důvodu ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie uvedené v § 87f odst. 5, jde-li o cizince, který na území pobývá nepřetržitě 5 let; žádost podle § 68 odst. 5 je oprávněn podat též na zastupitelském úřadu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. února 2013, č. j. 7 As 193/2012 – 23, nebyl-li cizinec oprávněn podat žádost o udělení trvalého pobytu (zde: protože v době podání žádosti nenaplňoval podmínky žádné z taxativně vymezených skutkových podstat podle § 66 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), je pro rozhodnutí o žádosti nepodstatné, že podmínky pro udělení trvalého pobytu splňoval. Městský soud v Praze v inkriminované věci dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Za podstatnou soud považuje skutečnost, že v řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, se rozhodovalo na základě žádosti, kterou žalobkyně podala. Touto žádostí byl tedy vymezen rozsah a obsah správního řízení před Ministerstvem vnitra. Jestliže tedy žalobkyně v tomto případě žádala o povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců, musel správní orgán, tj. Ministerstvo vnitra rozhodovat v mezích stanovených tímto ustanovením, a byl tedy vázán zákonnými podmínkami tak, jak je vymezilo ustanovení § 68 zákona o pobytu cizinců. Z ustanovení § 68 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že povolení k trvalému pobytu se na žádost vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území. Ustanovení § 69 zákona o pobytu cizinců dále upravuje podmínky podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Podle § 69 odst. 5 téhož zákona, ve znění platném do 17. 12. 2015, žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu; žádost podle § 68 odst. 5 je oprávněn podat též na zastupitelském úřadu. Povolení k trvalému pobytu na žádost se vydá cizinci po pěti letech nepřetržitého pobytu na území České republiky, přičemž do doby pobytu se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému pobytu a doba pobytu v postavení azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany podle zvláštního právního předpisu. Tedy k jiným formám pobytových povolení správní orgán přihlížet nemohl a nemohl je tedy brát v úvahu při zvažování důvodnosti nebo oprávněnosti žádosti žalobkyně o trvalý pobyt podané dne 17. 12. 2013. Skutečnost, že s více než jednoletým odstupem byla příslušná pasáž zákona o pobytu cizinců změněna a tedy bylo připuštěno, do této doby pobytu započítávat i dobu pobytu přechodného, v rozhodné době nehrála žádnou roli. Jednalo se totiž o skutečnost, která měla nastat teprve v budoucnu a nemohla se týkat situace řešené v aktuální době. Soud neshledává, že by tím, že správní orgán se řídil právem platným v době svého rozhodování, dopustil přepjatého formalismu tak, jak vytýkala žalobkyně. Pokud žalobkyně tvrdila porušení ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců týkajícího se přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona, musel soud odmítnout její námitku jako nepatřičnou především proto, že žalobkyně tuto námitku nijak blíže nekonkretizovala. Žalobou napadeným rozhodnutím nebylo rozhodováno o zrušení pobytu žalobkyně na území České republiky, nýbrž bylo pouze konstatováno, že nebyla oprávněna žádost o povolení k trvalému pobytu podat podle § 68 zákona o pobytu cizinců. Pokud žalobkyně namítala porušení procesních předpisů, musel je soud odmítnout jako neodůvodněné. Podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu: „Nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“ Ze správního spisu soud zjistil, že správní orgán prvního stupně obdržel žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu dne 17. 12. 2013, a že dne 10. 1. 2014 prověřil žadatelku v registru uprchlíků. Téhož dne řízení o její žádosti podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců zastavil. V inkriminované věci je nesporné, že se jedná o procesní rozhodnutí, a proto soud v postupu správního orgánu porušení § 36 odst. 3 neshledal. Podle § 3 správního řádu: „Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.“ Rovněž v tomto případě soud porušení jedné ze základních zásad správního řízení neshledal. Podmínky pro podání žádosti podle § 68 zákona o pobytu cizinců byly v inkriminované době stanoveny v § 69 odst. 5, který zněl do 17. 12. 2015 takto: „Žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu; žádost podle § 68 odst. 5 je oprávněn podat též na zastupitelském úřadu.“ Správní orgány tedy postupovaly v souladu s citovaným zákonem, když dospěly k závěru, že žalobkyně nebyla oprávněna žádost o povolení k trvalému pobytu podat podle § 68 zákona o pobytu cizinců, když žalobkyně nesplňovala žádnou z podmínek, tedy conditio sine qua non, citovaného ustanovení. V podané žalobě koneckonců žalobkyně netvrdila ani nedoložila, že by stanovené podmínky splňovala. Podle § 68 odst. 3 správního řádu: „V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.“ Správní orgán prvního stupně, stejně jako žalovaný správní orgán, ve svých rozhodnutích odůvodnily své závěry, uvedly, jakými právními předpisy byly vázány v řízení o žádosti žadatelky, jaké skutečnosti vzaly v úvahu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí potom obsahuje rovněž vypořádání odvolacích námitek. Podle § 89 odst. 2 správního řádu: „Odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.“ V inkriminované věci je nesporné, že žalovaný se neodchýlil od citovaného ustanovení, když dostatečným a srozumitelným způsobem vypořádal odvolací námitky žalobkyně a rovněž připomenul postup v případě řízení o předchozí žádosti žalobkyně podané podle § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Pokud jde o namítané porušení zásad správního řízení podle § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, musel soud tuto námitku odmítnout jako nepatřičnou. Porušení § 2 odst. 4 správního řádu: „Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ žalobkyně vztahovala k jinému řízení, které bylo posléze uzavřeno citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 9 A 25/2013 – 49, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 11. 01. 2013, č. j. MV-76714-6/SO/sen- 2012. Porušení § 2 odst. 3 správního řádu: „Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.“ žalobkyně nijak nekonkretizovala. Městský soud v Praze se při vypořádání žalobních námitek řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, III. ÚS 989/08, podle něhož není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. (bod 68). Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu v rozsahu žalobních bodů a ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán při svém rozhodování neporušil zákonem stanovené povinnosti a nevydal nezákonné rozhodnutí. Z těchto důvodů proto soud podané žalobě nevyhověl a podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního jí zamítl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení nevznikly. P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 13. prosince 2016 JUDr. Slavomír Novák, v.r. předseda senátu