8 A 153/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobců: a) Česká asociace satelitních operátorů z. s., IČO 05273323, sídlem Štěpánská 1742/27, 100 00 Praha 1, b) Telly s. r. o., IČO 04668529, sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, oba zastoupeni Mgr. Davidem Ilczyszynem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, 110 00 Praha 1, c) 4NET.TV services s. r. o., IČO 03582337, sídlem Češkova 834, 530 02 Pardubice, zastoupen Mgr. Martinou Bacíkovou, advokátkou, sídlem Wenzigova 1308/21, 120 00 Praha 2 d) TV Nova s.r.o., IČO: 45800456, sídlem Kříženeckého náměstí 1078/5, 152 00 Praha 5. zastoupena Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo kultury, IČO 00023671, sídlem Maltézské náměstí 471/1, 118 11 Praha 1 za účasti: 1) Ochranná asociace zvukařů – autorů, z.s., IČ: 266 30 192 sídlem Národní 973/41, 110 00 Praha 1 zast.: Mgr. Lucii Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Národní 41, 110 00 Praha 1 2) Vodafone Czech Republic a.s., IČ 25788001, sídlem náměstí Junkových 2808/2, 155 00 Praha 5 3) O2 Czech Republic a.s., IČ 60193336, sídlem Za Brumlovkou 266/2 140 22 Praha 4 – Michle 4) LCTV s.r.o., IČ 21292299 sídlem Na Florenci 2116/15, Nové Město, 11000 Praha 1, 5) ANTIK Telecom CZ s.r.o., IČ 24823341, sídlem Tovární 1112, 537 01 Chrudim o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 21. 08. 2025, č. j.: MK 69064/2025 OLP takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Ministr kultury zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí ze dne 21. 3. 2025, č.j. MK 26980/2025 SOAP, kterým bylo první osobě zúčastněné na řízení, kolektivnímu správci Ochranná asociace zvukařů – autorů, z.s., (dále jen „OAZA“), nově uděleno oprávnění spravovat právo na užití děl zvukařů přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání podle § 97d odst. 1 písm. c) autorského zákona, tedy mimo kabelový přenos. Rozhodnutí tak rozšiřuje původní oprávnění OAZA ze dne 15. 11. 2006, č.j. 10145/2003 i na další technologie přenosu a to s ohledem na novelu autorského zákona.

2. Žalovaný udělil podle § 96 a násl. autorského zákona OAZA oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů a jiných nositelů práv podle § 95 autorského zákona k dílům zvukařů-autorů (tzv. mistrů zvuku), v rozsahu povinně kolektivně spravovaného práva dle § 97d odst. 1 písm. c) autorského zákona na užití přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání děl jinak než prostřednictvím technologie kabelového přenosu, tedy způsoby dle § 22 odst. 1 autorského zákona, s výjimkou způsobů dle § 22 odst. 2 autorského zákona, a s výjimkou případů, kdy právo na přenos vykonává vysílatel ve spojitosti se svým vlastním vysíláním, bez ohledu na to, zda jde o jeho vlastní práva nebo o práva vykonávaná na základě smlouvy uzavřené s nositelem práv, a kdy se vysílání původním vysílatelem uskutečňuje výhradně prostřednictvím služby přístupu k internetu a přenos vysílání se neuskutečňuje v řízeném prostředí.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

3. Žalobci a) až c) napadají nejdříve nedostatky žádosti a jejích povinných příloh (§ 96 odst. 2 a 3 autorského zákona). Přílohy žádosti OAZA, zejména jmenné seznamy nositelů práv, byly neúplné, rozporné a vzájemně neprovázané a ani jejich pozdější doplnění tyto vady neodstranilo. Správní orgány podle žalobců nezdůvodnily, proč tyto nedostatky nebrání posouzení podmínek podle § 96a odst. 3 AZ, a jejich závěry jsou proto nepřezkoumatelné.

4. Vedení více různých a nesourodých seznamů svědčí o tom, že OAZA není schopna řádně a účelně vykonávat kolektivní správu. Ministerstvo navíc nevysvětlilo, proč nepřihlíželo k rozporům, které sám prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí identifikoval. Význam příloh nelze bagatelizovat, neboť slouží právě k prokázání splnění podmínek oprávnění. Podle žalobců tak správní orgán I. stupně ani druhostupňový orgán neprovedly řádné skutkové zjištění a jejich rozhodnutí stojí na vadném podkladě.

5. Návrh výše odměn OAZA je podle žalobců postaven na technologicky neutrálních sazbách, které nejsou v souladu s rozsudkem SDEU C-290/21 (AKM), jenž vyžaduje rozdílné posuzování družicového a jiného přenosu. Ministerstvo nesprávně uzavřelo, že z rozsudku žádná povinnost diferenciace sazeb neplyne, a zcela přehlédlo, že rozdílný způsob určení odměn logicky vylučuje jednotnou sazbu. Nesprávné stanovení odměn navíc prokazuje neschopnost OAZA řádně vykonávat kolektivní správu. Ani odkaz na praxi jiných kolektivních správců neobstojí, protože ta sama může být chybná a není důkazem zákonnosti. Správní orgány se obsahem této přílohy téměř nezabývaly, ačkoli slouží k posouzení jedné ze zákonných podmínek oprávnění. Tím je rozhodnutí nepřezkoumatelné i věcně nesprávné.

6. OAZA vůbec neprokázala, že spravuje autorská díla, která splňují zákonné znaky autorského díla, a správní orgány tuto otázku vůbec nezkoumaly. Bez určení, která díla mají povahu děl zvukových autorů, nelze posoudit ani účelnost kolektivní správy, ani reprezentativnost. Ministerstvo navíc nesprávně dovodilo, že postačuje „ojedinělý výskyt“ těchto děl, což je v rozporu s účelem kolektivní správy a s odbornou literaturou. OAZA vede rozsáhlé seznamy, aniž by doložila, že jde o autorské výstupy, a na trhu se tato díla fakticky téměř nevyskytují. Před udělením oprávnění měl správní orgán identifikovat, kolik skutečných děl OAZA spravuje a zda existuje dostatečný počet skutečných nositelů práv. Tato zjištění zcela chybí, což činí závěry správních orgánů předčasnými a nezákonnými.

7. OAZA nejméně od roku 2016 až do roku 2025 neoprávněně vybírala odměny za nekabelové přenosy, ačkoliv k nim neměla oprávnění, a záměrně uváděla uživatele v omyl. Správní orgán musel OAZA opakovaně vyzývat k úpravě sazebníků, OAZA však pokračovala ve vybírání odměn a vybrala neoprávněně částky v řádu desítek milionů korun. OAZA nadále uplatňuje neexistující nároky, včetně soudních žalob, přestože sama v minulosti tvrdila, že někteří z žalobců nespadají do její působnosti. V přestupkovém řízení byla již nepravomocně uznána vinnou za výkon kolektivní správy v rozporu s oprávněním. Tyto skutečnosti podle žalobců samy o sobě zakládají důvod pro odejmutí jejího stávajícího oprávnění (§ 96c AZ), nikoli jeho rozšíření. Závěr Ministra, že tyto otázky lze řešit až v dohledu, je podle žalobců v rozporu se zákonem i judikaturou.

8. OAZA věděla nejméně od prosince 2019, že oprávnění k výkonu správy neměla v rozsahu, v němž ji vykonávala, avšak přesto podala žádost o rozšíření až po téměř čtyřech letech. Tím podle žalobců závažně porušila povinnost jednat v nejlepším společném zájmu údajně zastupovaných nositelů práv. OAZA tak vědomě vykonávala kolektivní správu v rozsahu, k němuž nebyla oprávněna, a tím vystavovala nositele práv riziku neplatnosti výkonu správy, sporů a zpoždění distribuce odměn. Správní orgány tuto otázku nezkoumaly, ačkoli jde o zákonnou podmínku pro udělení oprávnění. Pokud by byl přijat postoj Ministra, že tyto otázky lze zohlednit až v řízení o odnětí oprávnění, podmínka řádného výkonu kolektivní správy by byla fakticky nevymahatelná. Rozhodnutí proto trpí vadou nesprávného právního posouzení.

9. Správní orgán dále neprovedl dokazování v rozsahu odpovídajícím povaze věci, a nezohlednil podklady, které měl k dispozici, včetně spisu z přestupkového řízení. Účastníkům nebylo umožněno včas pořídit kopie zásadních dokumentů, a lhůty pro seznámení se spisem byly nepřiměřeně krátké. Správní orgány v rozporu s § 3 a § 50 správního řádu nevyhodnotily relevantní podklady, a proto dospěly ke skutkově mylným závěrům. Ministerstvo se s částí námitek vypořádalo jen formálně a často pouze odkázalo na rozhodnutí prvního stupně, ačkoli jeho odůvodnění bylo samo nepřezkoumatelné. Podle žalobců tak orgány obou stupňů porušily zásadu materiální pravdy a zásadu přezkoumatelnosti rozhodnutí. Rozhodnutí jsou proto zatížena vadami řízení, které mohly mít vliv na zákonnost.

10. Žalobce d) pak namítá, že OAZA nesplňuje zákonné předpoklady pro řádný a účelný výkon kolektivní správy ve smyslu § 96a autorského zákona. Kolektivní správu lze vykonávat pouze tehdy, je-li objektivně účelná a řádná, což v případě OAZA splněno není. OAZA dlouhodobě jednala v rozporu se zákonem, nedisponuje reprezentativní základnou nositelů práv a její činnost vykazuje závažné systémové nedostatky. V letech 2019–2022 neoprávněně vybírala odměny za jiné formy přenosu než kabelový, ač k tomu neměla oprávnění. Ministerstvo samo konstatovalo, že toto jednání může být důvodem k odejmutí oprávnění. Přesto došlo k jeho rozšíření, což je vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné.

11. Dále namítal, že žalovaný posuzoval splnění podmínek pouze formalisticky, a to výhradně prismatem bezúhonnosti a presumpce neviny. Tím zcela pominul samostatnou a zákonem vyžadovanou podmínku řádného a účelného výkonu kolektivní správy podle § 96a odst. 3 písm. e) AZ. Protiprávní jednání OAZA nebylo materiálně hodnoceno, přestože k tomu měl správní orgán povinnost. Ministerstvo chybně dovodilo, že dokud neexistuje pravomocné rozhodnutí o vině, nelze k jednání OAZA přihlížet vůbec. Takový výklad je rozporný s judikaturou i smyslem správního uvážení. Oprávnění ke kolektivní správě není právním nárokem.

12. Žalobce d) je dále přesvědčen, že OAZA nezastupuje nositele práv ve smyslu § 95 odst. 3 AZ, neboť činnost zvukařů je ve většině případů ryze technické povahy. Jen výjimečně může jít o výsledek splňující znaky autorského díla či uměleckého výkonu. OAZA však automaticky považuje výstupy jakéhokoli zvukaře za autorská díla, aniž by jejich chránitelnost reálně zkoumala. Tím deklaruje právně neexistující repertoár, který nemůže být předmětem účelné kolektivní správy. Pokud by šlo o umělecké výkony, jejich kolektivní správu již vykonává jiný kolektivní správce. Tento fakt sám o sobě vylučuje účelnost další správy.

13. OAZA neprokázala, že zastupuje dostatečný a reprezentativní okruh nositelů práv. Údajně zastupovaných 686 osob nebylo řádně doloženo a předložené seznamy jsou vzájemně rozporné. OAZA rovněž neurčitě a vágně vymezila díla a práva, která má spravovat. Ministerstvo místo odstranění vad žádosti tyto vady samo nahrazovalo odkazem na dřívější oprávnění, což je nepřípustné. Takový postup odporuje zákonu a činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Kolektivní správa bez jasně vymezeného repertoáru ztrácí smysl.

14. OAZA věděla nejpozději od roku 2019, že neměla oprávnění vybírat odměny za internetové, IP a satelitní přenosy, přesto tak činila až do roku 2023. O rozšíření oprávnění požádala až dodatečně, s několikaletým prodlením. Tím porušila povinnost jednat v nejlepším zájmu nositelů práv a vystavila je riziku vracení neoprávněně vybraných odměn či sankcí. OAZA tak nejednala s péčí řádného hospodáře. Její postup je v rozporu se smyslem kolektivní správy, která má autory chránit, nikoli ohrožovat. I z tohoto důvodu není způsobilá k rozšířenému výkonu správy.

15. Napadené rozhodnutí trpí zásadními vadami odůvodnění, neboť se nevypořádává s klíčovými námitkami účastníků řízení. Ministerstvo bagatelizovalo rozpory v podkladech, nehodnotilo účelnost správy ani přiměřenost sazebníků. OAZA požaduje paušální, technologicky neutrální odměny bez vazby na skutečné užití děl a rozsah repertoáru. Takové sazby jsou nepřiměřené a v rozporu se zásadou proporcionality.

16. Rozhodnutí je zároveň vnitřně rozporné, neboť připouští důvody pro odejmutí oprávnění, avšak současně jej rozšiřuje. Tato kombinace činí rozhodnutí nezákonným a nepřezkoumatelným.

17. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. K jednotlivým žalobním bodům uvedl následující:

18. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že pokud měl žalovaný ohledně prvně předložených dokumentů (potvrzení zájmu nositelů práv o kolektivní správu práv v požadovaném rozsahu, doplněná o katalogy děl v audiovizuální oblasti z repertoáru žadatele) jakékoli pochyby, pak tyto pochyby byly (v rozsahu dostatečném pro posouzení a vyhovění žádosti) odstraněny.

19. Žalovaný na stranách 26 a 27 rozhodnutí uvedl, že přestože nebyly informace a podklady dle § 96 odst. 3 písm. c) a d) autorského zákona předloženy v rámci jediného, resp. dvou dokumentů, shledal, že tyto informace lze zjistit vzájemným porovnáním těchto dokumentů (tj. párováním údajů z potvrzení nositelů práv s údaji z katalogů spravovaného repertoáru), a tedy sama tato skutečnost nebyla nikdy ve smyslu § 37 správního řádu na překážku vyhovění žádosti. Ministerstvo kultury tímto postupem zjistilo, že ne všechny osoby uvedené v katalogu spravovaného repertoáru byly zahrnuty v potvrzeních nositelů práv, z čehož lze dovodit, že předmětný dokument (katalog) neobsahoval pouze předměty ochrany těch nositelů práv, kteří výslovně ve smyslu § 96 odst. 3 písm. c) a d) autorského zákona projevili zájem o kolektivní správu jejich práv, ale i jiných nositelů práv, žadatelem evidovaných v rámci dosavadního výkonu kolektivní správy dle původního oprávnění. V tomto ohledu tedy katalog obsahoval více informací, než požadoval § 96 odst. 3 písm. c) a d) autorského zákona, což rovněž nelze považovat za překážku vyhovění žádosti.

20. Ministerstvo dále zjistilo, že některé osoby, které byly zahrnuty v potvrzeních nositelů práv, v katalogu spravovaného repertoáru uvedeny nebyly, a proto se žadatele přípisem ze dne 24. 2. 2025, č. j. MK 18145/2025 SOAP, ohledně konkrétně označených osob dotázalo na důvod této nesrovnalosti, k čemuž mu (v souvislosti s pomocí s odstraňováním vad podání dle § 37 odst. 3 správního řádu a k zajištění dalšího hladkého průběhu řízení) nabídlo možná odůvodnění s návrhem dalšího postupu, která ministerstvo považovalo za relevantní. Žadatel následně správnímu orgánu podáním ze dne 28. 2. 2025, č. j. MK 19195/2025 POD, sdělil, že k takovým osobám, u kterých v zaslaném katalogu nebyl dodán seznam děl, nemá přihlížet, neboť k žádosti dodával pouze seznam děl audiovizuálních a je tedy zřejmé, že osoby, u kterých nebylo možné katalog dohledat, jsou autoři děl pouze auditivních (katalog děl auditivních dodal na základě komunikace s ministerstvem posléze), nebo že se může jednat o případ, kdy nebyla díla nositeli práv žadateli ohlášena nebo neprošla kontrolou jeho autorské komise a nebyla tedy do katalogu nikdy zařazena.

21. Žadatel tedy ministerstvu poskytl vysvětlení ohledně toho, z jakého důvodu některé osoby zahrnuté v potvrzeních v katalogu spravovaného repertoáru uvedeny nebyly, a správní orgán tak ohledně obsahu těchto dokumentů nadále žádné pochybnosti neměl. Navíc po ověření na reprezentativním vzorku (asi pětině) nositelů práv, kteří projevili zájem o kolektivní správu, ministerstvo zjistilo, že uvedené osoby tvořily v celém souboru jen necelou pětinu (18,2 %), tj. že k převážné většině osob v celém souboru byly jejich zveřejněné předměty ochrany doloženy. Srovnatelný podíl (21,21 %) pak ministerstvo zjistilo v případě souboru nositelů práv-členů žadatele, který zkontrolovalo celý. Tato zjištění, tedy že žadatel doložil asi 100 osob (nositelů práv-nečlenů) a téměř 30 osob (členů žadatele), u nichž byly evidovány zveřejněné předměty ochrany, ministerstvo považovalo za dostatečné z hlediska hodnocení podmínky dle § 96 odst. 3 písm. c) a d) autorského zákona, tím spíše za situace, kdy autorský zákon vyžaduje, aby žadatel doložil zveřejněné předměty ochrany (pouze) v rozsahu odpovídajícím účelu řízení. Ministerstvo kultury si podmínku dle § 96 odst. 3 písm. c) a d) autorského zákona vyložilo tak, že se předměty ochrany přílohou žádosti v těchto dokumentech uvádějí pouze tehdy, byly-li zveřejněny, avšak není na překážku vyhovění žádosti, pokud v nich žadatel uvede také osoby, jejichž předměty ochrany doposud zveřejněny nebyly. Předmětem kolektivní správy práv ve smyslu § 95 odst. 1 autorského zákona je totiž plná správa majetkových prav autorských nebo práv souvisejících nejen ke zveřejněným, ale i ke zveřejnění (teprve) nabídnutým dílům.

22. Jak plyne z rozhodnutí „především je nelze zaměňovat za seznamy vedené kolektivním správcem dle § 96d odst. 5 a dle § 97c autorského zákona, které mají splňovat určité požadavky, a případně i odvětvové standardy zmíněné účastníky, které uznává směrnice o kolektivní správě.“. K tomu ministr v druhoinstančním rozhodnutí dále uvedl, že jakkoli by „správní orgán uvítal poskytnutí požadovaných informací ve formě vhodnější a strukturovanější ke snazšímu seznámení se s jejich obsahem, než v jaké je poskytl žadatel, vyhodnotil tyto podklady za dostačující z hlediska účelu tohoto řízení [jak i ostatně předpokládá znění ustanovení § 96 odst. 3 písm. c) a d) autorského zákona].“.

23. Co se týká námitky žalobců, že ministr již neuvedl, o jaké nedostatky se jednalo a jak měly být odstraněny, ministr v odůvodnění svého rozhodnutí naopak uvedl, proč bylo možno tyto podklady požadovat za dostatečné (tj. a contrario, že podklady nevykazují nedostatky, které by byly na překážku posouzení a vyhovění žádosti).

24. Co se týče výše sazeb, takový požadavek z rozsudku ESD zjevně nevyplývá, neboť na žádném jeho místě se nehovoří o tom, jakým způsobem mají být určovány sazby odměn za přenos pomocí družice ve srovnání s jinými technologiemi. Pokud se v rozsudku hovoří o určování přiměřené odměny nositelů autorských práv za sdělování jejich děl veřejnosti, je naopak kladen důraz na to, aby byly zohledněny všechny parametry daného vysílání, jako je skutečný počet diváků a potenciální počet diváků tohoto vysílání (srov. body 24 a 28 rozsudku) – což jsou kritéria odpovídající sazbě za přípojku, resp. za domácnost, jak ji navrhuje žadatel.

25. Způsob, jakým žadatel navrhl stanovit odměnu za přenos vysílání prostřednictvím jiných než kabelových technologií, je v souladu s praxí jiných tuzemských kolektivních správců v oblasti přenosu vysílání, která reflektuje příslušný způsob užití předmětů ochrany. Pokud mají žalobci za to, že navrhovaná výše sazby toto hledisko neodráží, pak žalovaný opětovně odkazuje na příslušné postupy dle § 98f autorského zákona v rámci praktického výkonu kolektivní správy. Problematika konkrétní výše a skladby sazeb odměn totiž není předmětem řízení o udělení oprávnění, a jak již bylo uvedeno v napadených rozhodnutích, tvorba sazebníků je v autorském zákoně koncipována na principu smluvní svobody jako výsledek soukromoprávního vyjednávání mezi kolektivním správcem a dotčenými subjekty, včetně příslušných uživatelů, a ingerence ministerstva do stanovování sazeb (i s ohledem na dělbu pravomocí mezi ním a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže ve smyslu § 102 odst. 3 autorského zákona) je autorským zákonem striktně omezena.

26. Dle žalovaného dále teze, že autorským dílem mohou být pouze ty výtvory, které splňují nároky kladené na autorské dílo, platí pro výtvory ve všech oblastech tvůrčí lidské činnosti, a nikoli pouze pro činnost zvukařskou. Autorský zákon přitom nepředpokládá ani to, aby žadatel autorskoprávní status jím uvedených děl jakkoli prokazoval (mají být pouze uvedena ve jmenných seznamech), ani to, aby ministerstvo toto podrobovalo jakémukoli kvalitativnímu přezkumu. Oprávnění ke kolektivní správě je udělováno ve vztahu k předem neurčeným (a nikoli konkrétním) nositelům práv a jejich předmětům ochrany bez časového ohraničení, u nichž lze očekávat dynamický vývoj, a proto je odpovědností žadatele, aby při praktickém výkonu kolektivní správy na základě uděleného oprávnění přijímal do správy pouze takové výsledky zvukařské činnosti, které požadavky dle autorského zákona splňují. V rámci řízení o udělení oprávnění však není prostor na takové detailní zkoumání, které by snad mohlo mít místo až v případných individuálních sporech o užití zvukařských děl, pokud by se uživatelé domnívali, že namítané konkrétní zvukařské výstupy autorskými díly nejsou.

27. Za této situace, kdy ministerstvo rozhoduje o rozšíření již uděleného oprávnění ke kolektivní správě stejného žadatele, již vykonávajícího kolektivní správu pro daný druh děl, a to o oprávnění k výkonu práva povinně kolektivně spravovaného, nemá důvod z hlediska povahy výtvorů mistrů zvuku rozhodnout v tomto řízení odlišně.

28. Uvedené lze vztáhnout i na posouzení podmínky dostatečné reprezentativnosti počtu nositelů práv, k čemuž žalovaný dále odkazuje na rozhodnutí ministerstva, dle něhož její posouzení „nepředstavuje hodnocení absolutních, ale relativních počtů, tj. v kontextu příslušného druhu autorských děl (vzniká-li tedy jen málo děl určitého druhu, pak musí ke splnění této podmínky postačovat doložení jen mála děl těch nositelů práv, kteří projevili zájem o kolektivní správu příslušných práv).

29. Otázka počtu zastupovaných nositelů práv (a jeho vývoj v průběhu správního řízení) je řešena na straně 22 a 23 druhoinstančního rozhodnutí. Žadatel je osobou, která již ke dni podání žádosti disponovala oprávněním ke kolektivní správě – proto tehdy, pokud se v řízení hovořilo o počtu žadatelem „zastupovaných“ nositelů práv, byl uváděn počet necelých 700 osob (ke dni 15. 9. 2023 celkem 679 a ke dni 24. 2. 2025 celkem 686 osob), zatímco tehdy, pokud se v řízení hovořilo o nositelích práv, kteří „projevili zájem“ o kolektivní správu svých práv žadatelem ve smyslu § 96 odst. 3 písm. c) a d) autorského zákona, bylo těchto osob 122. Zatímco druhá uvedená skupina (122) svůj zájem o kolektivní správu podpisem na potvrzení pro žadatele pro účely řízení o žádosti aktivně deklarovala, čímž žadatel plnil podmínku dle § 96 odst. 3 písm. c) a d) autorského zákona, u první uvedené skupiny (cca 700) bylo možno takový zájem důvodně předpokládat (proč by totiž měly osoby zájem o výkon práva na kabelový přenos vysílání, ale ne např. na přenos vysílání prostřednictvím internetového protokolu, když sami právo vykonávat nemohou a jiný kolektivní správce zvukařská díla nespravuje). Počet 122 osob bylo dle ministerstva a ministra kultury možno považovat za dostatečně reprezentativní ve smyslu podmínky dle § 96a odst. 3 písm. i) autorského zákona, a tím spíše počet cca 700 osob, které se již přihlásily žadateli k zastupování při kolektivní správě jiných práv k tomuto druhu děl, přičemž okolnost, že žadatel byl schopen i pro smluvní kolektivní správu práv přesvědčit těchto cca 700 osob (přičemž tento počet od zahájení řízení po vydání rozhodnutí jen vzrostl), je argumentem ve prospěch existence (trvání) jeho předpokladů pro zajištění účelného výkonu kolektivní správy.

30. Uvedené počty nositelů práv je třeba považovat za relativně vysoké (a dostatečně reprezentativní) i s přihlédnutím k tomu, že se skupina autorů děl zvukařských (mistrů zvuku) obecně považuje za relativně omezenou, neboť není samozřejmostí, že při (každé) činnosti zvukaře vznikne předmět ochrany naplňující znaky autorského díla dle § 2 odst. 1 autorského zákona.

31. Od ministerstva jakožto správního orgánu rozhodujícího o udělení oprávnění ke kolektivní správě nelze očekávat, že bude mít v jakoukoli dobu konkrétní informaci o tom, kolik celkem existuje autorů děl zvukařských, nebo kolik bylo celkem vytvořeno takových zvukařských děl, nebo že bude takovou informaci (neznámo jak) zjišťovat v průběhu správního řízení, aby mohlo tyto informace zcela přesně (aritmeticky) porovnat s informacemi poskytnutými od žadatele pro účely posouzení dostatečné reprezentativnosti počtu nositelů práv. Proto každý závěr správního orgánu o dostatečné reprezentativnosti počtu nositelů práv bude v určitém rozsahu založen na volné úvaze správního orgánu opřené o jeho velmi obecnou, avšak racionální představu o tom, kolik by asi děl příslušného druhu v příslušném oboru tvůrčí činnosti mohlo vznikat, resp. kolik osob by v něm mohlo působit.

32. Dle žalovaného se však obava žalobců ze zcela neúměrné výše provozních nákladů k inkasované odměně v tomto správním řízení nepotvrdila, když se dle zjištění ministerstva (viz též strana 29 rozhodnutí Ministerstva kultury) podíl nákladů na inkasu uvedený žadatelem (odhadovaný na základě jeho dosavadní praxe) zásadní měrou neodchyloval od podílu uváděného jinými (srovnatelnými) kolektivními správci.

33. Myšlenka výkonu kolektivní správy práv k dílům zvukařským jiným kolektivním správcem (než je žadatel) k zajištění účelnosti kolektivní správy je dle žalovaného v aktuální situaci lichá, a to jednak proto, že se podmínka dle § 96a odst. 3 písm. c) autorského zákona neposuzuje z hlediska konkrétního žadatele [na rozdíl od písm. e) tamtéž], ale obecně ohledně určité kategorie práv k předmětům ochrany. V případě práv povinně kolektivně spravovaných se přitom automaticky považuje za splněnou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2003, č. j. 6 A 136/2001-80). Kromě toho však ani dle § 96a odst. 3 písm. e) autorského zákona není relevantní i z důvodu, že konkrétní zájem o kolektivní správu práv ke zvukařským dílům jiným kolektivním správcem neprojevili ani (žádní) tito jiní kolektivní správci, ani samotní nositelé práv – a ministerstvo nemá pravomoc to těmto subjektům přikázat. Uvedené platí tím spíše za situace, kdy již v oboru kolektivní správy práv působí správce (žadatel), jenž má zkušenosti se správou práv k tomuto konkrétnímu druhu autorských děl, a lze tak u něj předpokládat, že jsou u něj předpoklady pro zajištění účelného výkonu kolektivní správy splněny.

34. Žalovaný k tomu pouze pro úplnost dodává, že neshledává, že by bylo (v mezích jeho správního uvážení, a při zohlednění snahy žadatele o zjednání nápravy podáním žádosti v tomto řízení, tj. žádosti o udělení oprávnění) třeba uvedený postup žadatele vyhodnotit jako porušení jeho povinností tak závažným způsobem, že by bylo nutno mu za něj odejmout (již dříve) udělené oprávnění 35. Podmínka dle § 96a odst. 3 písm. e) autorského zákona směřuje k posouzení existence předpokladů pro zajištění řádného a účelného výkonu kolektivní správy, nikoli ke zkoumání takového výkonu. V důsledku výkladu této podmínky zastávaného žalobci by z žádosti o oprávnění buď byly vyloučeny ty osoby, které doposud kolektivní správu nevykonávaly, nebo by byly na žadatele, kteří již kolektivní správu vykonávají, kladeny podstatně vyšší požadavky z hlediska podmínek pro udělení oprávnění ke kolektivní správě, než na „prvožadatele“. Kolektivní správci žádající o rozšíření svého oprávnění by tak byli nuceni podrobit se přezkumu veškeré své dosavadní činnosti při výkonu kolektivní správy z hlediska toho, zda byla jako celek „řádná“ a každé zjištění správního orgánu ohledně nikoli řádného výkonu kolektivní správy (bez ohledu na závažnost případných pochybení) by muselo nutně vést k zamítnutí žádosti. Nejenže by takový postup vedl k nerovnému zacházení mezi různými skupinami žadatelů, ale také by v řízení o žádosti vyvolal tak vysoké nároky na vyšetřovací a vyhledávací činnost na straně správního orgánu (a na jeho personální zdroje) a na součinnost žadatele, že by prakticky znemožnily v řízení rozhodnout v zákonné (byť delší devadesátidenní) lhůtě. Tak přísné podmínky a principy se neuplatní ani v jiných licenčních řízeních.

36. Tím však není dotčeno případné zohlednění nikoli řádného výkonu kolektivní správy žadatelů, kdy by bylo takové jejich pochybení ke dni rozhodování o žádosti pravomocně zjištěno v rámci příslušného správního či trestního řízení. Takové pravomocné rozhodnutí, jímž by bylo konstatováno takto závažné pochybení žadatele při výkonu kolektivní správy, však ke dni vydání napadených rozhodnutí (ani doposud) vydáno nebylo.

37. Co se týká zařazení tzv. doplňkových služeb souvisejících s přenosem vysílání do sazebníku za přenos vysílání, ačkoli se nejedná (vždy) o způsoby užití dle § 22 autorského zákona, ministerstvo již žalobci a) v souvislosti s obdobnou námitkou vyslovenou v rámci podnětu k zahájení řízení z moci úřední uplatněnému proti jinému kolektivnímu správci sdělilo, že důvod k zahájení řízení z moci úřední neshledalo, neboť začlenění sazeb za doplňkové služby do sazebníku za přenos je v sazebnících zdůvodněno mj. tím, že tyto sazby nejsou aplikovatelné samostatně bez uplatnění základní sazby, tedy sazby za přenos vysílání, což shledalo z hlediska srozumitelnosti pro uživatelskou veřejnost za přijatelné. Zahrnutí sazeb odměn k různým způsobům užití děl v rámci spravovaných kategorií práv v jednom sazebníku přitom není v rozporu s žádnou z povinností kolektivních správců dle autorského zákona, je-li takový kolektivní správce k výkonu kolektivní správy příslušného práva na jiný způsob užití oprávněn.

38. Co se týká námitky, že žadatel porušil povinnost vůči zastupovaným nositelům práv jednat v jejich nejlepším společném zájmu dle § 97a odst. 2 autorského zákona, když si o rozšíření oprávnění ke kolektivní správě nepožádal dříve (než v roce 2023), dle žalovaného obecně platí, že to, zda si kolektivní správce požádá o rozšíření svého oprávnění, je primárně věcí (zájmu) zastupovaných nositelů práv, kteří se v činnosti orgánů kolektivního správce podílejí na jeho rozhodování, není však jeho zákonnou povinností žádat oprávnění ke všem možným způsobům užití děl z jeho repertoáru.

39. Podle žalovaného se ministr s námitkou týkající se podkladů dostatečně vypořádal. Co se týče nemožnosti seznámit se se seznamy, žalovaný se s ní vypořádal na straně 26 a 27 svého rozhodnutí. V každém případě byl tento postup napraven a pořízení kopií uvedených listin ze spisu ministerstvem následně dodatečně umožněno v rámci doplnění řízení a umožnění účastníkům se vyjádřit k podaným rozkladům při provádění úkonů správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, a to ve smyslu § 86 odst. 2 věty druhé správního řádu, tj. bezprostředně v reakci na konkrétně a formálně projevený nesouhlas vedlejších účastníků. Žalovaný připomenul, že o této možnosti byli účastníci vyrozuměni již zmíněným přípisem ze dne 30. 4. 2025, č. j. MK 40400/2025 SOAP, jímž jim byla současně prodloužena lhůta k vyjádření se k podaným rozkladům až do 15. 5. 2025, tj. o celé dva týdny.

40. OAZA ve svých vyjádřeních k žalobám uvedla, že s výjimkou interpretace této novely autorského zákona podporuje stanovisko žalovaného k žalobě, jež se precizně vyrovnává s žalobními námitkami žalobce.

41. Žalobci b) a c) užívají díla nositelů práv, kteří jsou pro výkon tohoto práva na užití děl převzatým vysíláním ze zákona zastoupeni kolektivním správcem, kdy individuální výkon práva je ex lege zapovězen a k řádnému udělení licence je třeba svolení kolektivního správce. V případě práv povinně kolektivně spravovaných obecně platí, že uživatel pochopitelně nutně potřebuje k řádnému užívání svolení k užití předmětů ochrany, které mu však nemohou udělit platně nositelé práva, nýbrž pouze příslušný kolektivní správce. Žalobci b) a c) díla mistrů zvuku užívají formou převzatého vysílání (tedy v uvedeném režimu povinné kolektivní správy), a to bez jakékoliv snahy užití děl mistrů zvuku vypořádat, aniž by o nastalé situaci jakkoli jednali s kolektivním správcem či se zájmem, jakkoliv zhojit alespoň zpětně již realizované užití, oprávnění k tomuto užití musí žalobci b) a c) získat pochopitelně ex ante, tedy před započetím užití. Přesto však žalobci setrvale brojí proti udělení oprávnění ze strany žalovaného, resp. existence oprávnění kolektivního správce licencovat dané užití předmětů ochrany. Jejich postup se tak jeví účelový ve snaze užívat díla nositelů práv, aniž by byla hrazena jakákoli odměna za toto užití. Jedná se pak o jednání zjevně v rozporu s dobrými mravy a také nekalosoutěžní ve snaze vyhnout se placení autorských odměn s cílem snížit vlastní nákladové položky související s předmětem podnikání žalobců b) a c). Takové jednání ve svém důsledku vede ke zvyšování zisku žalobců b) a c) na úkor nositelů práv, jejichž díla jsou komerčně využívána a je jednáním nepoctivým, kterému by neměla býti poskytnuta ochrana.

42. V důsledku legitimního zákonného monopolu dle ust. § 96a odst. 3 písm. d) AZ nemůže být dané právo k výkonu kolektivní správy práva dle ust. § 97d odst. 1 písm. c) AZ uděleno jiné osobě než OAZA, jelikož tento kolektivní správce byl pověřen výkonem kolektivní správy dle rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2006, č.j. 10145/2003, nemůže být tedy výkonem práva na užití převzatým vysíláním pověřená žádná jiná osoba. Je tedy v zájmu též žalobců, pokud výkon tohoto práva (licencování užití) bylo postaveno na jisto vydáním napadeného rozhodnutí.

43. OAZA se domnívala a stále se domnívá, že byla na základě dříve uděleného oprávnění ze dne 15. 11. 2006 a intertemporálního ustanovení novely č. 102/2017 Sb. oprávněna vykonávat povinnou kolektivní správu přenosu vysílání, což taky uvedla správnímu orgánu v žádosti o rozšíření oprávnění ze dne 15. 9. 2023, jež vyústila ve vydání napadeného rozhodnutí. OAZA tak s odkazem na dříve udělené oprávnění k výkonu práva povinně kolektivně spravovaného k užití děl kabelovým přenosem, které bylo zákonnou novelou plně nahrazeno novým ust. § 97d odst. 1 AZ, byla přesvědčena, že výkon tohoto práva uskutečňuje po právu, a to v zájmu jak nositelů práv, tak i uživatelů děl a také veřejnosti na dostupnosti chráněných předmětů práv, a že všechny odměny, které takto od uživatelů předmětů ochrany vybral, bezezbytku rozdělil ve prospěch nositelů práv.

44. Interpretační obtíže novely autorského zákona č. 102/2017 Sb. dopadají fakticky pouze na kolektivní správce OAZA a Intergram, neboť jen jim nebylo dříve uděleno oprávnění ke kolektivní správě práva na přenos vysílání podle § 22 odst. 1 AZ. OAZA vychází z toho, že její původní oprávnění k povinné kolektivní správě kabelového přenosu bylo na základě přechodného ustanovení bodu 6 novely zachováno a pouze transformováno do nově koncipovaného práva dle § 97d odst. 1 písm. c) AZ. Novela sledovala technologickou neutralitu a zahrnula kabelový přenos do obecně formulovaného práva na přenos vysílání, aniž by jej z povinné kolektivní správy vyloučila. Důvodová zpráva výslovně potvrzuje kontinuitu dosavadních oprávnění a jejich přizpůsobení nové systematice zákona. Kabelový přenos tak nemohl novelou zaniknout ani se stát právem dobrovolné kolektivní správy. Jediným logickým výkladem je, že byl nahrazen právem podle § 97d odst. 1 písm. c) AZ.

45. Pokud tedy OAZA byla před novelou oprávněna k výkonu povinné kolektivní správy práva na kabelový přenos, je po novele ze zákona oprávněna k výkonu povinné kolektivní správy práva na přenos vysílání. Přechodné ustanovení zajišťuje kontinuitu oprávnění bez nutnosti vést nové či „formální“ řízení o jejich rozšíření. Tento výklad odpovídá nejen textu zákona, ale i jeho účelu, judikatuře Nejvyššího správního soudu a požadavkům směrnice SatCab II. Výkon povinně kolektivně spravovaných práv musí být vždy svěřen kolektivnímu správci. Nelze připustit, aby v době účinnosti nové právní úpravy existovala mezera ve výkonu těchto práv. Uživatelé tak mají právní jistotu, že povinnou kolektivní správou vypořádají práva všech nositelů práv.

46. Platí-li tento výklad, pak bylo rozhodnutí žalovaného o udělení či rozšíření oprávnění OAZA nadbytečné a nezákonné, neboť překážkou jeho vydání byla existence již trvajícího oprávnění ex lege. Žalovaný nemohl rozšiřovat oprávnění k právu, které OAZA již na základě zákona vykonávala. Takový postup zakládá rozpor se zásadou kontinuity oprávnění a s vyloučením současného řízení o tomtéž právu. V důsledku toho je napadené rozhodnutí stiženo zásadní právní vadou. Dojde-li soud ke shodnému závěru ohledně výkladu přechodných ustanovení novely, je nezbytné rozhodnutí žalovaného zrušit. Tento závěr odpovídá i dřívějším stanoviskům samotného správního orgánu.

47. OAZA odmítá tvrzení žalobců, že by vedla neuspořádané či rozporné seznamy nositelů práv svědčící o neschopnosti vykonávat kolektivní správu. V řízení o udělení oprávnění předložila všechny zákonem požadované listiny, zejména řádný jmenný seznam nositelů práv s identifikačními údaji, podpisy a vymezením předmětů ochrany. Tyto seznamy byly žalovanému poskytnuty i nad rámec řízení. Nositelé práv tvoří dostatečně reprezentativní skupinu, která v důsledku interpretačních nejistot ohledně novely požádala o rozšíření oprávnění. OAZA vykonává kolektivní správu téměř dvacet let a spravuje katalog čítající přibližně šest milionů děl. Evidence děl je dostatečná pro monitoring, rozúčtování i mezinárodní výměnu dat.

48. Stanovení konkrétní výše sazeb nemůže být meritorním předmětem řízení o udělení oprávnění. Určení sazeb spadá do smluvní autonomie mezi kolektivním správcem a uživateli a případné spory náleží do civilního soudnictví. Ministerstvo je pouze dohledovým orgánem, nikoli regulátorem cen. V posuzované věci neshledalo návrh sazeb excesivním a uvedlo, že odpovídá praxi jiných kolektivních správců. Navrhovaná sazba je dokonce nejnižší ve srovnání s ostatními správci. Žalobci sami označují sazebníky za pouhé návrhy, čímž potvrzují splnění zákonné povinnosti OAZA.

49. OAZA nesouhlasí s aplikací judikatury Soudního dvora EU ve věci C-290/21 na řízení o udělení oprávnění ke kolektivní správě. Považuje námitky žalobců v této části za účelové, neboť existují zákonné prostředky ochrany jejich práv mimo toto řízení. Žádost by bylo možné zamítnout pouze v případě zjevně excesivních sazeb, což se nestalo. Žalobci tak nepřípustně zaměňují veřejnoprávní řízení o oprávnění se soukromoprávní oblastí licencování. Ministerstvo se s touto otázkou vypořádalo v souladu se zákonem. V této části proto nejsou žalobní námitky důvodné.

50. Námitky žalobců zpochybňující autorskoprávní povahu tvorby mistrů zvuku jsou podle kolektivního správce v rozporu se znaleckými posudky, dřívějšími řízeními i mezinárodní praxí. Práva mistrů zvuku jsou uznávána v řadě států a OAZA má uzavřeno 37 recipročních smluv se zahraničními správci. Umělecká povaha jejich tvorby je potvrzována i systémem prestižních filmových ocenění a odborným vzděláváním.

51. Kolektivní správce dále uvádí, že u povinně kolektivně spravovaných práv je samotná existence kolektivní správy ze zákona účelná. Individuální výkon těchto práv není autorům umožněn a bez kolektivního správce by nebylo možné práva vůbec realizovat. Zamítnutí oprávnění by vedlo k faktickému znemožnění výkonu práv určité skupiny nositelů, což by bylo v rozporu se zákonem. Argumentace žalobců by vedla k nepřípustnému „vynětí“ povinně kolektivně spravovaných práv z kolektivního režimu. Kolektivní správce odkazuje na judikaturu NSS, podle níž je výkon povinně kolektivně spravovaných práv vždy účelný. Žalobci přitom neuvádějí, jak by práva byla vypořádána bez kolektivního správce.

52. Pokud jde o řádný výkon kolektivní správy, ten probíhá dlouhodobě od roku 2006 a spokojenost nositelů práv svědčí o schopnosti správce spravovat práva řádně. Žalobci se opírají o nepravomocné přestupkové rozhodnutí, proti němuž byl podán rozklad a které nebylo soudně přezkoumáno. Toto rozhodnutí nemůže být bez dalšího používáno jako důkaz soustavného porušování zákona. Námitky směřující k odejmutí oprávnění jsou proto irelevantní v řízení o jeho udělení či rozšíření.

53. OAZA akcentuje, že u práv povinně kolektivně spravovaných je kolektivní výkon jedinou zákonem dovolenou formou jejich uplatnění, a bez udělení oprávnění by výkon těchto práv nebyl vůbec možný. Jde o oblast povinné kolektivní správy, u níž jiný než kolektivní výkon zákon nepřipouští. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu při splnění zákonných podmínek vzniká na udělení oprávnění právní nárok. To je odlišné od režimu dobrovolné kolektivní správy a dosud nebylo v předchozím shrnutí výslovně vyzdviženo.

54. OAZA dále zdůraznila rozdíl mezi pojmem „člen kolektivního správce“ a „zastupovaný nositel práv“, který žalobci podle něj záměrně zaměňují. Katalog děl a autorů označuje za obchodní tajemství z důvodu ochrany slabší strany – zastupovaných autorů – vůči silnému postavení žalobců jako producentů, resp. uživatelů děl. Plošné zveřejňování detailních seznamů nositelů práv a jejich děl není reálně možné ani běžné u jiných kolektivních správců, mimo jiné pro dynamickou povahu repertoáru v povinném režimu. Nakládání s vybranými odměnami prostřednictvím kulturního, sociálního a rezervního fondu je plně v souladu se zákonem a rozhodováno přímo nositeli práv. Tento sociální a edukativní rozměr kolektivní správy byl v předchozím shrnutí pouze okrajově naznačen, nikoli však výslovně rozveden.

55. Třetí osoba zúčastněná na řízení, dále jen O2, uvedla, že konstatování žalovaného ve vyjádření k žalobě, že „výkon práv povinně kolektivně spravovaný je účelný vždy“ je paušalizující konstatování, z něhož vyplývá, že žalovaný při svém rozhodování o udělení oprávnění nevzal v úvahu kritéria podle § 96a odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. c) a e) AZ. Tato ustanovení naopak zakládají udělení oprávnění na splnění podmínek („pokud je účelný“) a zákon zjevně automatismus ani jakoukoli formu domněnky nezná. Tato otázka je důležitá zejména ve vztahu k OAZA, kde z posledních informací vyplynulo, že sdružuje pouze zanedbatelný počet jednotlivců, kteří o sobě tvrdí, že jsou držiteli práv, ale není známa ani doložena šíře repertoáru. Za této situace nelze mechanicky přistupovat k rozšíření oprávnění bez náležitého odůvodnění. Pokud by tato premisa skutečně neplatila, role žalovaného by se redukovala na vyhovování žádostem. Za tohoto stavu je evidentní, že napadené rozhodnutí nemůže obstát. Žalovaný se podrobněji nezabýval podmínkami pro udělení oprávnění, a to i s ohledem na probíhající přestupkové řízení. Za situace, kdy by byla OAZA pravomocně uznána ze spáchání přestupku na úseku kolektivní správy, je otázkou, zda vůbec splňuje podmínky pro to, aby jí bylo oprávnění uděleno.

56. Soud nařídil ve věci na den 13. května 2026 jednání, při kterém účastníci setrvali na svých postojích. Zástupkyně OAZA uvedla, že bere zpět svůj návrh na zrušení obou rozhodnutí.

III. Posouzení žaloby

57. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

58. Žaloby nejsou důvodné.

59. Soud ve věci vycházel z níže uvedených právních předpisů:

60. Dle ust. § 95 dost. 1 autorského zákona č. 121/2000 Sb., kolektivní správou se rozumí plná správa majetkových práv autorských nebo práv souvisejících s právem autorským nositelů práv k jejich zveřejněným nebo ke zveřejnění nabídnutým dílům, uměleckým výkonům, zvukovým nebo zvukově obrazovým záznamům (dále jen "předmět ochrany"), která je vykonávána k jejich společnému prospěchu. Kolektivní správou není zprostředkování uzavření licenční nebo jiné smlouvy ani příležitostná nebo krátkodobá plná správa jiných než povinně kolektivně spravovaných práv.

61. Dle jeho odst. 2, účelem kolektivní správy je kolektivní uplatňování a kolektivní ochrana majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících s právem autorským a umožnění zpřístupňování předmětů těchto práv veřejnosti.

62. Dle jeho odst. 3, nositelem práv se rozumí osoba, které přísluší a) majetkové právo autorské nebo majetkové právo související s právem autorským, b) podle tohoto zákona výkon majetkových práv k dílu, nebo c) ze smlouvy výhradní oprávnění k výkonu práva kolektivně spravovaného po celou dobu trvání majetkových práv a alespoň pro území České republiky s právem poskytnout podlicenci.

63. Dle jeho odst. 4, uživatelem se pro účely kolektivní správy práv rozumí osoba, která užívá předmět ochrany nebo která je povinna platit odměnu podle tohoto zákona.

64. Dle ust. § 96 dost. 1 autorského zákona č. 121/2000 Sb., o udělení oprávnění ke kolektivní správě rozhoduje ministerstvo na základě písemné žádosti.

65. Dle jeho odst. 2, písm. b) a c) žádost musí vedle obecných náležitostí stanovených správním řádem obsahovat vymezení práv, která mají být kolektivně spravována, a vymezení předmětů práv a pokud jde o díla, i vymezení jejich druhu.

66. Dle jeho odst. 3, písm. c), d), f) a g) k žádosti žadatel přiloží c) jmenný seznam nositelů práv, kteří projevili zájem o kolektivní správu svých práv žadatelem, s uvedením místa jejich bydliště nebo, jde-li o cizince, místa jejich pobytu a státního občanství, a s uvedením jejich zveřejněných předmětů ochrany v rozsahu odpovídajícím účelu řízení a s podpisy těchto nositelů práv, d) jmenný seznam členů žadatele, kteří jsou nositeli práv, která mají být kolektivně spravována, s uvedením místa jejich bydliště nebo, jde-li o cizince, místa jejich pobytu a státního občanství, a s uvedením jejich zveřejněných předmětů ochrany v rozsahu odpovídajícím účelu řízení a s podpisy těchto nositelů práv, e) odhad předpokládané výnosnosti kolektivně spravovaných práv a odhad nákladů na výkon kolektivní správy, f) návrh výše odměn pro jednotlivé způsoby užití předmětů ochrany, g) doklad o bezúhonnosti podle § 96b odst. 2 a 3, 67. Dle ust. § 97d odst. 1 písm. c) ZA, povinně kolektivně spravovanými právy jsou právo na užití přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání děl, živě vysílaných uměleckých výkonů a uměleckých výkonů zaznamenaných na zvukový nebo na zvukově obrazový záznam s výjimkou takových výkonů, jejichž zvukový záznam byl vydán k obchodním účelům, a dále právo na užití přenosem vysílání zvukově obrazových záznamů a zvukových záznamů jiných než vydaných k obchodním účelům; a dále s výjimkou případů, kdy právo na přenos vykonává vysílatel ke svému vlastnímu vysílání, bez ohledu na to, zda jde o jeho vlastní práva nebo o práva, která vykonává na základě licenční smlouvy uzavřené s nositelem práv.

68. Soud předně uvádí, že žalobami napadené rozhodnutí považuje za přezkoumatelné a zcela dostatečně odůvodněné. Odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňového obsahuje dostatek skutkových i právních úvah, na jejichž základě lze přezkoumat správnost závěrů žalovaného. Žalovaný se vypořádal se všemi rozkladovými námitkami.

69. Pokud žalobci a) až c) uvádějí, že žalovaný nezohlednil podklady, které měl k dispozici, včetně spisu z přestupkového řízení, soud uvádí, že tato námitka rovněž není důvodná. V prvostupňovém rozhodnutí je v části IV odůvodnění uvedeno, z jakých podkladů žalovaný vycházel. Pokud se týká podkladů doložených v řízení účastníky, žalovaný nemá povinnost z nich vyjít, jelikož je na jeho zvážení, které podklady vezme v potaz a které ne. Pokud z podkladů doložených účastníkem z nějakého důvodu vycházet nebude, musí uvést proč. Jinými slovy musí se vypořádat se všemi navrhovanými podklady. A žalovaný tak činí implicitně, kdy v části V. se vyjadřuje k námitkám vedlejších účastníků, které cituje v části III. odůvodnění, a kteří navrhovali tyto podklady (např. přestupkový spis), které však neshledal důvodnými. Tím se implicitně vypořádal i s navrhovanými podklady. Není nutné v odůvodnění uvádět obsah těchto podkladů a hodnotit jej, když uvedl, že s ohledem na presumpci neviny k němu nelze přihlížet.

70. V rámci dané žalobní námitky soud připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 143/2015 ze dne 03.11.2015, ve kterém je uvedeno, že: „Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. […] Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13). Zpravidla proto postačuje, jsou- li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13), případně, za podmínek tomu 2 Afs 143/2015 přiměřeného kontextu, je akceptovatelná i odpověď implicitní (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, odstavec 4 odůvodnění; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, odstavec 5 odůvodnění; usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09, odstavec 6 odůvodnění [dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72).“ 71. Co se týče dalších žalobních námitek, soud předesílá, že předmětem sporu je udělení oprávnění OAZA spravovat právo na užití děl zvukařů přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání podle § 97d odst. 1 písm. c) autorského zákona jinak než prostřednictvím technologií kabelového přenosu, které již OAZA předtím fakticky vykonávala, a to jen a pouze z důvodu, že žalovaný dospěl nakonec k závěru, že OAZA takové povolení po novele potřebuje. Jinými slovy pokud by byl výklad žalovaného nesprávný, OAZA nové oprávnění nepotřebovala a neměla být ani trestána.

72. Soud dále uvádí, že v tomto řízení nemá prostor vyjádřit se k tomu, zda OAZA nové oprávnění skutečně potřebovala, či nikoliv, a tedy zda porušila své povinnosti ze zákona či nikoliv. Soud nemá rovněž možnost zrušit rozhodnutí žalovaného k námitce osoby zúčastněné na řízení - v tomto případě k námitce OAZA - ani kdyby na své námitce a na svém návrhu na zrušení rozhodnutí trvala. Proto nebude na tuto předběžnou otázku hledat odpověď. Soud však s ohledem na to, že se jedná o otázku výkladu zákona, který rozhodně není zcela jednoznačný, tak jak jej podávají žalobci, a při kterém bude nutné posoudit řadu složitých technických otázek, uvádí, že bude ke všem námitkám přistupovat, a to i s ohledem na zásadu presumpce neviny tak, jako by k tomuto porušení zákona nedošlo.

73. Soud tedy zdůrazňuje, že v době vydání licence (dne 21. 3. 2025) nebylo rozhodnutí o přestupku (vydané dne 13. 10. 2025) pravomocné, resp. nebylo vůbec vydáno. Platí zde proto presumpce neviny. Soud rovněž zdůrazňuje, že správními soudy ještě nebyla zodpovězena otázka ohledně výkladu přechodného ustanovení k zákonu č. 102/2017 Sb., který novelizoval AZ, resp. zda skutečně OAZA rozšíření potřebovala, nebo mohla vykonávat správu těchto práv na základě oprávnění, které již měla.

74. Žalobci odkazovaný rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 12. 1. 2024, .č.j. 5 As 233/2022 – 72 v bodě 51 sice uvedl: Nutno podotknout, že podmínka účastenství je splněna bez ohledu na to, jakou technologii uživatel, který je členem žalobkyně b) k přenosu používá. Je tomu tak právě díky ve výroku žalovaného odkazovanému § 97d odst. 1 písm. c) autorského zákona, který již nečiní rozdíl mezi kabelovým přenosem dle § 22 odst. 2 autorského zákona a přenosem nezávislým na technologii dle § 22 odst. 1 téhož zákona. V návaznosti na rozhodnutí žalovaného mohou být na svých právech při sjednávání sazebníku dotčeni uživatelé, kteří k přenosu díla využívají kabelový systém i uživatelé, kteří k přenosu díla využívají jiný –nekabelový systém (např. IPTV apod)., avšak k výkladu přechodného ustanovení k zákonu č. 102/2017 Sb. se nevyjádřil.

75. Jinými slovy, ministerstvo v podstatě rozhodovalo o rozšíření již uděleného oprávnění ke kolektivní správě stejného žadatele, již vykonávajícího kolektivní správu pro daný druh děl, a to o oprávnění k výkonu práva povinně kolektivně spravovaného, proto by rozšíření nebylo možné pouze pokud by doposud vykonávaná správa vykazovala značné nedostatky.

76. Řada námitek totiž směřuje do dosavadního výkonu oprávnění OAZA jako kolektivního správce jen a pouze s odkazem na toto přestupkové řízení. Ani jeden z žalobců neuvádí, že by OAZA vykonávala správu v rozporu se zákonem v průběhu svého mnohaletého působení v jiných případech. Žalobci namítají výkon tohoto oprávnění v rozporu se zákonem právě pouze ve spojitosti s novelou AZ. Žalobci tedy neuvádí jiná porušení povinností vyplývajících ze zákona ani jiné přestupky, které by OAZA měla v průběhu svého dosavadního působení spáchat.

77. Soud se tedy bude na tyto námitky dívat shora naznačenou optikou.

78. Z tohoto důvodu shledal neúčelným provádět žalobci navrhované důkazy rozhodnutími a spisy jiných soudů, včetně přestupkového spisu sp. zn. MK-S 594/2024 SOAP.

79. Soud se nejprve zabýval námitkami žalobců směřujícími proti úplnosti a kvalitě žádosti o rozšíření oprávnění a jejích povinných příloh. Tyto námitky soud nepovažuje za důvodné.

80. Soud v tomto ohledu předesílá, že námitky žalobců vypořádá s ohledem na znění zákona, který stanovuje pravidla pro podání žádosti o udělení oprávnění ke kolektivní správě i tzv. prvožadateli.

81. Ze správního spisu jednoznačně plyne, že žalovaný se předloženými podklady podrobně zabýval, identifikoval v nich určité nesrovnalosti (u seznamů) a následně postupoval v souladu s § 37 odst. 3 správního řádu, když žadatele vyzval k jejich vysvětlení a doplnění. Žadatel na výzvu reagoval, doplnil chybějící katalog auditivních děl a poskytl věcné vysvětlení rozdílů mezi jednotlivými soubory dat, čímž byly pochybnosti správního orgánu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí odstraněny.

82. Soud zdůrazňuje, že autorský zákon nestanoví žádné formální požadavky na podobu příloh žádosti (např. obsah, strukturu a minimální počet položek seznamů nositelů práv, kteří projevili zájem nebo kteří již členy žadatele o oprávnění jsou). Zákon vyžaduje, aby žadatel doložil stanovené informace v rozsahu odpovídajícím účelu řízení, nikoliv aby je předložil v jediném souhrnném dokumentu či v konkrétní strukturované podobě. Skutečnost, že relevantní údaje bylo nutno zjistit vzájemným porovnáním více dokumentů, sama o sobě nezakládá nedostatečnost takového seznamu a tím nezákonnost ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Správní orgán v odůvodnění konkrétně popsal, jaké dokumenty porovnával, jakým způsobem a k jakým skutkovým závěrům dospěl. Soud proto neshledává, že by v této části došlo k porušení zásady materiální pravdy či k vadnému skutkovému zjištění.

83. Žalobci dále dovozovali, že existence více seznamů a jejich údajná nesourodost sama o sobě svědčí o neschopnosti kolektivního správce vykonávat kolektivní správu řádně a účelně. Ani s touto námitkou se soud neztotožnil. Jak správně uvedl žalovaný, dokumentace předkládaná v řízení o udělení či rozšíření oprávnění slouží výlučně k posouzení splnění zákonných podmínek žádosti a nemůže být mechanicky zaměňována s provozními evidencemi, které kolektivní správce vede při výkonu kolektivní správy podle § 96d a násl. autorského zákona.

84. Podmínka podle § 96a odst. 3 písm. e) AZ směřuje k posouzení předpokladů pro budoucí výkon kolektivní správy, nikoli k retrospektivnímu přezkumu veškeré dosavadní činnosti žadatele v detailu. Výklad žalobců by fakticky znamenal, že každý žadatel o rozšíření oprávnění by musel projít plnohodnotným „auditem“ své dosavadní činnosti, a to bez opory v zákonném textu. Takový přístup by byl nejen nepřiměřený, ale i v rozporu se zásadou rovnosti, neboť by kladl výrazně přísnější požadavky na již existující kolektivní správce než na subjekty žádající o oprávnění poprvé. Soud proto uzavírá, že samotná existence více pracovních seznamů nemůže bez dalšího vést k závěru o absenci schopnosti řádného výkonu kolektivní správy.

85. Soud dále uvádí, že není jeho úkolem procházet seznamy položku po položce, o to víc za situace, kdy ani námitka žalobců není tak konkrétní, aby byl takový postup k vypořádání této námitky vyžadován.

86. Soud tak souhlasí se žalovaným, že nedostatky, které žalobci shledávají v dosavadním výkonu oprávnění OAZA, mohou být předmětem řízení např. v rámci dohledu nebo v rámci přestupkového řízení. V řízení o udělení oprávnění však nemají prostor.

87. Soud se dále zabýval námitkami žalobců směřujícími proti návrhu výše odměn a údajně nesprávné aplikaci rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-290/21. Tyto námitky rovněž neshledal důvodnými.

88. Jak správně uvedl žalovaný, řízení o udělení oprávnění ke kolektivní správě není řízením o schválení konkrétní sazby odměny. Autorský zákon záměrně svěřuje tvorbu sazebníků do oblasti smluvního vyjednávání mezi kolektivním správcem a uživateli práv, přičemž případné spory řeší mechanismy uvedené v § 98f AZ nebo soudní ochrana v soukromoprávním režimu. Úkolem správního orgánu je v tomto řízení pouze posoudit, zda návrh sazeb nevykazuje znaky zjevné svévole či excesu, což se v posuzovaném případě nestalo, což dosvědčuje i skutečnost, že navržený způsob stanovení sazby odpovídá praxi jiných kolektivních správců.

89. Žalobci rovněž tvrdili, že žalovaný měl před udělením oprávnění zkoumat, zda OAZA skutečně spravuje autorská díla splňující znaky autorského díla. Soud tuto argumentaci rovněž odmítá jako vycházející z nesprávného chápání povahy licenčního řízení. Autorský zákon nevyžaduje, aby žadatel v řízení o udělení oprávnění prokazoval autorskoprávní kvalitu jednotlivých děl, ani jejich minimální počet. Oprávnění se uděluje obecně, bez vazby na konkrétní uzavřený soubor děl, a počítá s tím, že repertoár kolektivního správce je dynamický a průběžně se vyvíjí. Rovněž má soud za to, že s ohledem na technologický vývoj se bude předmět této ochrany spíše rozšiřovat, než že by se měl zužovat, popř. vůbec nebýt, jak uváděli žalobci.

90. Soud má dále za to, že žalobci si ve svých vyjádřeních protiřečí, když v žalobě na jednu stranu uvádějí, že OAZA vůbec neprokázala, že spravuje autorská díla, která splňují zákonné znaky autorského díla, resp. nezastupuje nositele práv ve smyslu § 95 odst. 3 AZ, neboť činnost zvukařů je ve většině případů ryze technické povahy, na druhou stranu uvádějí, že OAZA věděla nejméně od prosince 2019, že oprávnění k výkonu správy nemá v rozsahu, v němž ji vykonává, resp. že OAZA věděla nejpozději od roku 2019, že nemá oprávnění vybírat odměny za internetové, IP a satelitní přenosy, přesto tak činila až do roku 2023. Soud vidí rozpor v tom, že mají žalobci za to buď že již takové nositele práv OAZA předtím zastupovala, nebo že takové nositele vůbec nezastupuje.

91. Posouzení, zda konkrétní výstup činnosti zvukaře splňuje znaky autorského díla, je otázkou, která se může stát předmětem posouzení v rámci výkonu kolektivní správy nebo v individuálních sporech mezi kolektivním správcem a uživatelem nebo kolektivním správcem a nositelem tohoto práva. Správní orgán by v řízení o udělení oprávnění ke kolektivní správě překročil zákonný rámec, pokud by se snažil takové hodnocení provádět paušálně či abstraktně. Soud proto uzavírá, že žalovaný postupoval správně, pokud se omezil na posouzení existence zákonných předpokladů, nikoliv jednotlivých děl.

92. Soud se dále ztotožňuje se závěry žalovaného ohledně splnění podmínky dostatečné reprezentativnosti počtu nositelů práv. Tato podmínka nemůže být posuzována mechanicky na základě absolutních čísel, ale výlučně v kontextu daného druhu díla a oboru tvůrčí činnosti. Správní orgán v napadených rozhodnutích jasně rozlišil mezi nositeli práv, kteří výslovně projevili zájem o kolektivní správu pro účely řízení, a širším okruhem osob, již kolektivním správcem zastupovaných.

93. Soud považuje za racionální a přezkoumatelný závěr, že jak počet osob, které projevily zájem o kolektivní správu v daném rozsahu, tak celkový počet zastupovaných nositelů práv, splňují požadavek reprezentativnosti.

94. Z prvostupňového rozhodnutí (str. 26) vyplývá, že žadatel doložil asi 100 osob (nositelů práv-nečlenů) a téměř 30 osob (členů žadatele), u nichž byly evidovány zveřejněné předměty ochrany, což ministerstvo i ministr považovali za dostatečné z hlediska hodnocení podmínky dle § 96 odst. 3 písm. c) a d) autorského zákona, tedy pro účel řízení. Soud rovněž souhlasí s úvahou ministerstva, které si podmínku dle § 96 odst. 3 písm. c) a d) autorského zákona vyložilo tak, že se předměty ochrany přílohou žádosti v těchto dokumentech uvádějí pouze tehdy, byly-li zveřejněny, avšak není na překážku vyhovění žádosti, pokud v nich žadatel uvede také osoby, jejichž předměty ochrany doposud zveřejněny nebyly. Z ustanovení § 95 odst. 1 autorského zákona totiž vyplývá, že předmětem kolektivní správy práv je plná správa majetkových práv autorských nebo práv souvisejících ke zveřejněným i ke zveřejnění (teprve) nabídnutým dílům.

95. Požadavek žalobců, aby správní orgán zjistil celkový počet všech potenciálních autorů zvukařských děl na trhu, považuje i soud s ohledem na charakter těchto děl a jejich správy za nesplnitelný a hlavně zákonem nepředpokládaný. Žalovaný se s námitkami žalobců ohledně reprezentativnosti počtu nositelů práv vypořádal na straně 20-22, a to včetně namítaných nekonečných seriálů (jako Ulice). Soud má za to, že úvaha správního orgánu se pohybovala v mezích správního uvážení a nebyla svévolná.

96. Soud opakuje, že námitky žalobců založené na nepravomocném přestupkovém řízení nemohly vést k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Ke dni jeho vydání neexistovalo žádné pravomocné rozhodnutí, které by konstatovalo tak závažné porušení povinností kolektivního správce, jež by samo o sobě vylučovalo splnění předpokladů podle § 96a AZ. Správní orgán proto oprávněně uzavřel, že otázky případného sankčního postihu nebo odejmutí oprávnění náleží do samostatného dozorového řízení a nelze je předjímat v řízení o rozšíření oprávnění.

97. Soud konečně neshledal ani tvrzené procesní vady. Jak vyplývá z obsahu spisu, účastníkům bylo v průběhu řízení umožněno nahlížet do spisu, vyjádřit se k podkladům a případné nedostatky v řízení správního orgánu prvního stupně (nemožnost pořídit si kopie) byly v souladu se správním řádem v rámci řízení o rozkladu napraveny. Žalobci měli možnost se se seznamy podrobně seznámit. Uvedli sice, že v rozkladovém řízení měli času málo, avšak ani v žalobě, neuvádí, co by namítli, pokud by ve správním řízení času dost měli, resp. v čem spočívá vada řízení, která by měla vliv na zákonnost samotného rozhodnutí. Žalobní námitka je proto rovněž nedůvodná. íIV. Závěr a náklady řízení.

98. Jelikož soud tedy neshledal ani jednu žalobní námitku důvodnou, žalobu jak žalobců a) až c), tak žalobkyně d) zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

99. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec její obvyklé úřední činnosti.

100. Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost, za kterou by jim náležela náhrada nákladů řízení ve smyslu ust. § 60 odst. 5 s.ř.s.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 13. května 2025 JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl předsedou senátu JUDr. Slavomírem Novákem ve věci žalobců: a) Česká asociace satelitních operátorů z. s., IČO 05273323, sídlem Štěpánská 1742/27, 100 00 Praha 1, b) Telly s. r. o., IČO 04668529, sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, oba zastoupeni Mgr. Davidem Ilczyszynem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, 110 00 Praha 1, c) 4NET.TV services s. r. o., IČO 03582337, sídlem Češkova 834, 530 02 Pardubice, zastoupen Mgr. Martinou Bacíkovou, advokátkou, sídlem Wenzigova 1308/21, 120 00 Praha 2 d) TV Nova s.r.o., IČO: 45800456, sídlem Kříženeckého náměstí 1078/5, 152 00 Praha 5. zastoupena Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo kultury, IČO 00023671, sídlem Maltézské náměstí 471/1, 118 11 Praha 1 za účasti: 1) Ochranná asociace zvukařů – autorů, z.s., IČ: 266 30 192 sídlem Národní 973/41, 110 00 Praha 1 zast.: Mgr. Lucii Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Národní 41, 110 00 Praha 1 2) Vodafone Czech Republic a.s., IČ 25788001, sídlem náměstí Junkových 2808/2, 155 00 Praha 5 3) O2 Czech Republic a.s., IČ 60193336, sídlem Za Brumlovkou 266/2 140 22 Praha 4 – Michle 4) LCTV s.r.o., IČ 21292299 sídlem Na Florenci 2116/15, Nové Město, 11000 Praha 1, 5) ANTIK Telecom CZ s.r.o., IČ 24823341, sídlem Tovární 1112, 537 01 Chrudim o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 21. 08. 2025, č. j.: MK 69064/2025 OLP takto: V písemném vyhotovení rozsudku ze dne 13. května 2026, č. j. 8 A 153/2025 - 145, se dle ust. § 54 odst. 4 s.ř.s opravuje zjevná nesprávnost v datu vydání rozsudku a to tak, že místo nesprávně uvedeného „13. května 2025“ má být správně uvedeno „13. května 2026“. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 17. července 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem provedla S. K.