8 A 175/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců: JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: N. T. H., nar. X., státní příslušnost X., neznámého pobytu, zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, T a k t o:

Výrok

I. Žalovanému se ukládá povinnost, aby do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku vydal rozhodnutí o žádosti žalobce N. T. H., nar. X., podané dne 17. 2. 2016, o zaměstnaneckou kartu.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.228 Kč k rukám zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se včas podanou žalobou dne 27. 9. 2016 domáhal u Městského soudu v Praze ochrany proti nečinnosti správního orgánu a uváděl, že na velvyslanectví České republiky v Hanoji, (dále jen „ZÚ Hanoj“), podal dne 17. 2. 2016 žádost o zaměstnaneckou kartu podle § 42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále „zákon o pobytu cizinců“), a dosud o této žádosti nebylo rozhodnuto. Žalobce se včas podanou žalobou dne 2. 9. 2016 domáhal u Městského soudu v Praze ochrany proti nečinnosti správního orgánu a uváděl, že dne 17. 2. 2016 na velvyslanectví České republiky v Hanoji, (dále jen „ZÚ Hanoj“), podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem sloučení rodiny podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, předpisů, (dále „zákon o pobytu cizinců“). Lhůta pro vydání rozhodnutí marně uplynula a rozhodnutí o této žádosti dosud nebylo vydáno. Žalobce dne 2. 6. 2016 žádal Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, o provedení opatření proti nečinnosti, nicméně usnesením ze dne 7. 7. 2016, č. j. MV-83859-2/SO-2016, jeho žádosti nebylo vyhověno. V odůvodnění usnesení se potom uvádí, že žádost o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání byla podána společně se žádostí o upuštění od povinného osobního podání. ZÚ Hanoj žádosti o prominutí osobního podání bez registrace v systému VISAPOINT nevyhověl. Nelze tedy mít za to, že žádost o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání byla podána. Žalobce připojil kopii stížnosti, kterou podal dne 17. 2. 2016 na ZÚ Hanoj, v níž uvedl, že osobně podává bez registrace v tzv. systému VISAPOINT a mimo vymezené úřední hodiny žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, včetně předepsaných náležitostí. Současně požádal ZÚ Hanoj o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti na základě registrace v tzv. systému VISAPOINT a v úředních hodinách k tomu vymezených. Žalobce žádal, aby soud uložil žalovanému Ministerstvu vnitra povinnost do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodnout ve správním řízení o jeho žádosti o zaměstnaneckou kartu. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 15. 11. 2016 navrhnul, aby soud žalobu zamítnul jako nedůvodnou, neboť není nečinný. Uvedl, že rozhodnutím ze dne 9. 11. 2016, č. j. OAM-13371-11/ZM-2016, žádost o vydání zaměstnanecké karty ze dne 17. 2. 2016 dle ust. § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu byla odložena, neboť z ní nelze zjistit, kdo ji podal. Žalobce ve své replice ze dne 25. 11. 2016 upozornil, že odložení věci podle § 43 správního řádu není rozhodnutím v řízení, ale usnesením, že žádné řízení neexistuje, a že soud tímto usnesením není vázán. Dále žalobce uvedl, že jeho osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu dne 17. 2. 2016 na ZÚ Hanoj byla přítomna paní D. T. T. N., bytem B., S. 8, přítomen byl rovněž právní zástupce žalobce. Právní zástupce má rovněž k dispozici obrazový a zvukový záznam, zachycující osobní podání žádosti žalobcem dne 17. 2. 2016. Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez jednání, neboť k výzvě soudu podle § 51 odst. 1 soudního řádu správního jak žalobce (3. 11. 2016), tak i žalovaný (15. 11. 2016) s takovým postupem souhlasili. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze rozhodoval podle ustanovení § 81 odst. 1 soudního řádu správního na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců zaměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo na pracovní pozici, ke které byl udělen souhlas ministerstva podle odstavce 7. Cizince, u kterého je podle zákona o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání nebo který je uveden v § 98 zákona o zaměstnanosti, opravňuje zaměstnanecká karta k pobytu na území za účelem zaměstnání49). Toto ustanovení bylo do zákona o pobytu cizinců transponováno na základě Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě. Podle § 79 odst. 1 soudního řádu správního ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 18. října 2007, č. j. 7 Ans 1/2007-100, před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je v řízení vedeném podle správního řádu třeba vždy nejprve vyčerpat procesní prostředek ochrany proti nečinnosti ve správním řízení, kterým je návrh nadřízenému správnímu orgánu dle § 80 odst. 3 správního řádu. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců k návrhu žalobce dne 7. 7. 2016, č. j. MV-83859-2/SO-2016, kterým návrhu na provedení opatření proti nečinnosti nevyhověla, neboť nelze mít za to, že žádost o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání byla podána. Podle § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném do 17. 12. 2015, žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti podle věty první upustit. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 3 A 109/2014-37, pro posouzení právních účinků podání žádosti podle § 169 odst. 13 zákona pobytu cizinců o pobytové oprávnění učiněného nezletilou žalobkyní není rozhodující, že k fyzickému předání žádosti zastupitelskému úřadu nedošlo prostřednictvím internetové registrace nezletilé žadatelky. Rozhodující je, že žádost sepsaná na úředním tiskopise (§ 70 odst. 1 citovaného zákona) byla předána zastupitelskému úřadu, který ji převzal a v jehož dispozici se tak ocitla. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. června 2016, č. j. 5 Azs 85/2016 – 22, judikoval, že „[j]e nerozhodné, že velvyslanectví nejprve odmítlo žádost převzít a že následně žalobce podal žádost formálně jako přílohu své stížnosti na předcházející postup velvyslanectví. Podstatné je, že žádost byla v souladu s § 70 odst. 1 (v nynější věci § 42 odst. 5) zákona o pobytu cizinců podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu - velvyslanectví.“ V rozsudku ze dne 20. července 2016, č. j. 1 Azs 164/2016 – 27, Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalobkyně podala žádost osobně, na tiskopise a na zastupitelském úřadu České republiky ve státě, jehož je státní příslušnicí. Takovouto žádostí zahájila správní řízení, a to bez ohledu na to, o čem vedou argumentační spor žalobkyně a stěžovatel, tedy zda se systém VISAPOINT vztahuje pouze na žádosti o víza, nebo i na žádosti o trvalé či dlouhodobé oprávnění k pobytu. Rozhodné je, že se stížnost dostala do dispozice příslušného zastupitelského úřadu. Ve věci zdejšího soudu vedené pod sp. zn. 8 A 95/2016 z předloženého správního spisu žalovaného Ministerstva zahraničních věcí soud ověřil, že žalobce osobně předal dne 17. 2. 2016 na ZÚ Hanoj spojenou žádost adresovanou Ministerstvu vnitra ČR prostřednictvím ZÚ Hanoj, a to jednak žádost o zaměstnaneckou kartu s přílohami, a jednak žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na základě registrace v tzv. systému VISAPOINT Městský soud v Praze se tedy zabýval otázkou, zda žádost žalobce byla podána způsobem, který by měl za následek zahájení řízení, nebo nikoliv. Vycházeje ze závěrů Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, č. j. 1 Azs 281/2015-34, musel dospět k závěru, že žádost podaná žalobce dne 17. 2. 2016 byla podána řádně ve smyslu § 169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců. Pro stručnost lze konstatovat především autoritativní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 30. dubna 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, že není řádná registrace žadatele v systému VISAPOINT podmínkou pro zahájení příslušného správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení. Z toho ovšem vyplývá, že řízení o žádosti o povolení o zaměstnaneckou kartu je zahájeno i v případě, pokud se příslušná žádost dostane do dispozice příslušného orgánu jiným způsobem, než v souladu s pravidly systému VISAPOINT. V inkriminované věci není sporu o tom, že se žádost žalobce do dispozice příslušného orgánu pro přijímání žádostí dostala, když je zřejmé, že byla podána osobně dne 17. 2. 2016 na ZÚ Hanoj. Vzhledem k tomu, že tedy registrace v systému VISAPOINT není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení, bylo řízení o této žádosti zahájeno okamžikem jejího doručení, tj. dnem 17. 2. 2016. Poté ovšem vznikla příslušným správním orgánům povinnost o této žádosti, resp. na základě této žádosti konat řízení a o této žádosti rozhodnout. Městský soud v Praze se dále zabýval spornou otázkou, zda došlo k osobnímu podání žádosti, když žalovaný ve svém vyjádření ze dne 15. 11. 2016 tvrdil, že nelze zjistit, kdo žádost o vydání zaměstnanecké karty dne 17. 2. 2016 na ZÚ Hanoj podal. Nicméně žalovaný toto své tvrzení nijak nedoložil. Žalobce ve své replice ze dne 25. 11. 2016 naopak tvrdil osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu dne 17. 2. 2016 na ZÚ Hanoj a uváděl, že tomuto aktu byla přítomna paní D. T. T. N., bytem B., S. 8, jakož i jeho zástupce žalobce, přičemž právní zástupce má rovněž k dispozici obrazový a zvukový záznam, zachycující osobní podání žádosti žalobcem dne 17. 2. 2016 Městský soud v Praze musel s ohledem na zásadu in dubio mitius (v případě pochybností má být soudem rozhodováno mírněji), přisvědčit žalobci, zvláště za stavu, kdy žalovaný žádné důkazní nedoložil ani nenavrhnul. Podle názoru Městského soudu v Praze v inkriminované věci tedy nebylo lze žádost žalobce odložit, nýbrž bylo povinností žalovaného správního orgánu o žádosti žalobce rozhodnout způsobem zákonem předvídaným. Vzhledem k tomu, že žádost dosud nebyla vyřízena, musel soud dospět k závěru, že vzhledem k času, který od podání žádosti dne 26. 10. 2015 uplynul, je v inkriminované věci zřejmá nečinnost. Městský soud v Praze s ohledem na shora uvedené skutečnosti žalovanému uložil podle § 81 odst. 2 soudního řádu správního povinnost vydat rozhodnutí a stanovil mu k tomu přiměřenou lhůtu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud opřel o ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobkyně měla ve věci plný úspěch. Výši náhrady potom určil podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to tak, že 2.000 Kč činily náklady na uhrazení soudního poplatku z žaloby, dále náklady právního zastoupení za dva úkony právní pomoci podle § 9 odst. 3 á 3.100 Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, dále 2x režijní paušál podle § 13 odst. 3 á 300 Kč, tedy celkem 10.228 Kč, včetně DPH ve výši 21%. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 1. prosince 2016 JUDr. Slavomír Novák, v.r. předseda senátu