8 A 178/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně Rybářství Chlumec nad Cidlinou, a.s., IČO: 48173193, se sídlem Boženy Němcové 711/IV, Chlumec nad Cidlinou, proti žalovanému Ministerstvo zemědělství se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 – Nové Město, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 10. 2025, č. j. MZE -67759/2025- 11155, a č. j. MZE – 68499/2025-11155, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2025, č. j. MZE -67759/2025-11155, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 18. 6. 2025, č. j. MZE-47276/2025- 16232, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2025, č.j. MZE – 68499/2025-11155, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 000 Kč, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Rozhodnutím č. j. MZE-550/2025-16232, sp. zn. MZE-66641/2024, ze dne 10. 2. 2025 (dále jen „rozhodnutí o přestupku“) rozhodlo Ministerstvo zemědělství, odbor státní správy myslivosti a rybářství (dále též „správní orgán prvého stupně“) podle § 22 odst. 1 zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství) (dále jen „zákon o rybářství“) o uznání žalobkyně vinnou za spáchání přestupku podle § 31 odst. 1 písm. c) zákona o rybářství, kterého se žalobkyně dopustila tím, že jakožto uživatel rybářského revíru č. 451 103 Štít umožňovala lov mimo denní dobu lovu ryb v kalendářním roce z důvodu ochrany obsádky, čímž porušila zákaz lovu ryb podle § 13 odst. 3 písm. c) zákona o rybářství, a za tento přestupek byla žalobkyni uložena pokuta 45 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení.

2. Žalobkyně podala proti rozhodnutí rozklad, o němž žalovaný zamítavě rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 7. 10. 2025, č. j. MZE -67759/2025-11155.

3. Rozhodnutím č.j. MZE-47285/2025-16232, sp. zn.: MZE-41364/2025, ze dne 18. 6. 2025 (dále také jen „rozhodnutí o výjimce“) správní orgán prvého stupně, rozhodl v řízení zahájeném na podkladě žádosti žalobkyně o udělení výjimky ze stanovené denní doby lovu podle § 13 odst. 3 písm. c) zákona o rybářství (resp. § 12 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 197/2004 Sb., k provedení zákona o rybářství) o zamítnutí žádosti o udělení výjimky ze zákazu lovu ryb mimo denní dobu lovu na období 28. 10.- 8. 11. 2025, která byla podána z důvodu konání sportovních akcí v rámci rybářského revíru Štít, číslo 451 103, jehož je žalobkyně uživatelem.

4. Správní orgán prvého stupně takto rozhodl poté, co zjistil, že žalobkyně, která je uživatelem předmětného rybářského revíru, byla v roce 2024 podrobena kontrole dodržování denní doby lovu ze strany správního orgánu, která proběhla dne 7.11. 2024, kdy bylo zjištěno, že žalobkyně umožňuje lov ryb mimo stanovenou denní dobu lovu, aniž by disponovala platnou výjimkou.

5. Žalobkyně podal proti rozhodnutí rozklad, o němž žalovaný zamítavě rozhodl druhým žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 7. 10. 2025, č. j. MZE – 68499/2025-11155.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného A) první žalobní námitka – příslušnost správního orgánu, nezákonná atrakce

6. Žalobkyně předně namítá nepřípustnou příslušnost Ministerstva zemědělství vést řízení o přestupku a vydat rozhodnutí o přestupku. Vychází z toho, že nestanoví-li zákon jinak, je příslušným správním orgánem k projednání přestupku obecní úřad obce s rozšířenou působností, jak plyne z § 60 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně uznává existenci zvláštních předpisů pro oblast rybářství, avšak podle jejího názoru se pravidlo o příslušnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností uplatní i ve vztahu k přestupkům podle § 20 odst. 3 zákona o rybářství. V obecné rovině tedy platí, že orgánem věcně i místně příslušným k vedení řízení a k vydání rozhodnutí o přestupku měl být Magistrát města Hradec Králové.

7. Ministerstvo si věc nepřípustně atrahovalo usnesením ze dne 8. 11. 2024, č. j. MZE-78720/2024-16232, vydaným na základě § 80 odst. 1 ve spojení s § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu. Uvedená ustanovení jsou součástí právní úpravy ochrany před nečinností správního orgánu a umožňují nadřízenému orgánu použít opatření proti nečinnosti, konkrétně atrakci, tedy převzetí věci a rozhodnutí namísto nečinného orgánu. To však přichází v úvahu pouze tehdy, pokud správní orgán nižšího stupně v zákonné lhůtě nevydá rozhodnutí ve věci.

8. Atrakce však nebyla uplatněna v souladu se zákonem, ani se skutkovým a právním stavem, neboť tvrzeným důvodem atrakce mělo být uplynutí zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci. Podle § 71 odst. 1 správního řádu má správní orgán povinnost rozhodnout bezodkladně, a za splnění podmínek podle § 71 odst. 3 správního řádu nejpozději do 30 dnů, nestanoví-li jiný právní předpis lhůtu jinou. Klíčové je, že lhůta pro vydání rozhodnutí počíná běžet až okamžikem zahájení řízení.

9. K zahájení přestupkového řízení podle zákona dochází prvním úkonem, který správní orgán vůči účastníkovi učiní, zpravidla oznámením o zahájení řízení podle § 78 odst. 2 přestupkového zákona, případně vydáním příkazu podle § 90 přestupkového zákona, vše ve spojení s § 46 odst. 1 správního řádu. Žalobkyně však zdůrazňuje, že Magistrát města Hradec Králové žádný úkon směřující k zahájení řízení neučinil, což ostatně sám žalovaný výslovně připouští na straně 4 rozhodnutí o přestupku. Jinak by ani nedávalo smysl, že žalovaný následně dne 6. 12. 2024 vydal dokument označený jako oznámení o zahájení řízení a výzvu k seznámení se s podklady.

10. Z toho plyne, že lhůta, jejíž marné uplynutí mělo být důvodem opatření proti nečinnosti, nemohla nikdy marně uplynout, neboť ani nezačala běžet. Ministerstvo tak převzalo věc v rozporu se zákonem, čímž byla porušena zásada absolutní nezcizitelnosti kompetence ve veřejné správě. Žalobkyně poukazuje na § 77 odst. 1 správního řádu, podle něhož je rozhodnutí vydané nepříslušným správním orgánem nezákonné.

11. Žalobkyně dodává, že na tuto vadu upozornila již ve svém podání ze dne 12. 12. 2024, avšak správní orgán namísto nápravy vady spočívající ve vrácení věci příslušnému orgánu pouze v rozhodnutí o přestupku změnil odkaz na právní předpis a namísto § 80 odst. 1 správního řádu uvedl jako základ atrakce ustanovení § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu. Tím však učinil atrakci de iure ještě méně funkční, neboť § 80 odst. 4 správního řádu nemůže být uplatněn samostatně bez existence relevantní nečinnosti identifikované podle § 80 odst. 1 až 3 správního řádu. Žalovaný tak použil ustanovení, které se v dané situaci nemohlo uplatnit.

12. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že ministr coby orgán rozhodující o rozkladu sám tuto chybu připouští na stranách 3–4 napadeného rozhodnutí, aniž by však poskytl jakékoli relevantní právní odůvodnění závěru, že chybný odkaz na § 80 odst. 1 správního řádu nezakládá nezákonnost opatření proti nečinnosti. Ministr je vázán zákonem a nemůže libovolně posuzovat závažnost protiprávnosti použitých ustanovení, zejména vyvolala-li tato chyba nepříslušnost orgánu rozhodujícího o vině a trestu za správní delikt.

13. Žalobkyně rovněž odmítá argument, že k nečinnosti docházelo na úrovni nejblíže nadřízeného orgánu Magistrátu, tedy na úrovni Krajského úřadu Královéhradeckého kraje. Ze spisu nevyplývá žádný podklad, který by prokazoval, že by krajský úřad byl informován o existenci důvodného podezření ze spáchání přestupku, aby mohl být posuzován jako potenciálně nečinný. Správní orgán prvního stupně obešel krajský úřad jako nejblíže nadřízený orgán, porušil zásadu nezcizitelnosti kompetence a zasáhl i do zákonného instančního postupu, čímž žalobkyni odebral možnost, aby skutkové okolnosti případu byly posouzeny úředními osobami magistrátu a případně krajského úřadu — tedy orgány, které dlouhodobě vykonávaly nad činností žalobkyně správní dozor a jejichž výkladové postupy byly pro žalobkyni určující.

14. Tím došlo rovněž k porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání. Atrakcí přes dvě instance bylo dosaženo toho, že jednání žalobkyně ve správním řízení hodnotil ve věci orgán, pod jehož dohled žalobkyně běžně nespadá. Postup ministerstva tak vedl k tomu, že diametrálně odlišný odborný náhled Ministerstva zemědělství oproti odbornému názoru magistrátu a krajského úřadu měl pro ni zásadní dopad, ačkoliv tyto rozdíly nemohou být přičítány žalobkyni k tíži. B) druhá žalobní námitka – chybné posouzení dosavadní výjimky.

15. Podstata vytýkaného jednání spočívá v porušení zákazu lovu ryb mimo denní dobu lovu. Avšak již rozhodnutím správního orgánu ze dne 27. 11. 2001, č. j. 43.810/2001-701 (dále jen „původní rozhodnutí o výjimce“), byla žalobkyni mimo jiné udělena výjimka ze zákazu nočního lovu podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „starý zákon o rybářství“). Toto rozhodnutí o výjimce výslovně stanoví, že všechny udělené výjimky a kompetence se vydávají „bez časového omezení“.

16. Uvedené rozhodnutí nikdy nebylo žádným vrchnostenským aktem zrušeno, pozměněno ani jinak zasaženo, a žalobkyně je tak nadále nositelkou veřejného subjektivního práva spočívajícího ve výjimce z obecného zákazu nočního lovu. Toto legitimní přesvědčení žalobkyně bylo následně potvrzeno i Krajským úřadem Královéhradeckého kraje, který na její žádost ze dne 16. 6. 2004 — tedy již po rekodifikaci zákona o rybářství — sdělením ze dne 12. 7. 2004 potvrdil, že rozhodnutí o celodenním lovu ryb představuje stanovení bližších podmínek výkonu rybářského práva, které jsou podle § 13 odst. 9 zákona o rybářství v kompetenci uživatele rybářského revíru.

17. Z uvedeného podle žalobkyně vyplývá, že nemohla porušit zákaz lovu ryb mimo denní dobu, neboť je držitelem platné výjimky, která nebyla nikdy právně relevantním způsobem zrušena ani omezena. Rozhodnutí o výjimce je veřejnou listinou a vrchnostenským aktem aplikace práva, na který dopadá presumpce správnosti. Podle této presumpce je nutno na rozhodnutí nahlížet jako na bezvadné, dokud není zákonným způsobem prokázán opak, k čemuž v daném případě nedošlo. Pokud jiný orgán veřejné správy — v tomto případě krajský úřad — svým vyjádřením potvrzuje platnost a účinnost výjimky, umocňuje to jeho legitimní očekávání a dobrou víru.

18. Žalobkyně polemizuje s názorem žalovaného, jenž tvrdí, že z § 34 zákona o rybářství nevyplývá zachování platnosti výjimek udělených podle § 10 odst. 2 starého zákona o rybářství, a že tedy výjimka udělená žalobci podle rozhodnutí ze dne 27. 11. 2001 nemohla přetrvat do účinnosti nové právní úpravy. Podle žalovaného není důvod vycházet z toho, že by výjimka byla nadále účinná po nabytí účinnosti zákona o rybářství. S tímto názorem žalobkyně zásadně nesouhlasí. Tvrdí, že přechodné ustanovení výslovně aprobující rozhodnutí vydaná podle předchozí právní úpravy není nezbytné. Řada právních předpisů ruší své předchůdce, aniž by výslovně řešila osud rozhodnutí podle staré právní úpravy. To zejména platí tam, kde je původní i nová úprava obsahově obdobná, a rozhodnutí vydaná podle staré úpravy mají z hlediska kompetence a obsahu obdobný charakter jako rozhodnutí vydaná podle úpravy nové.

19. Za této situace je třeba vycházet z § 73 odst. 2 správního řádu, podle něhož je pravomocné rozhodnutí závazné pro účastníky a všechny správní orgány. Tento princip právní moci má materiální i formální aspekty a byl chápán stejně již podle předchozí právní úpravy správního řízení. Rozhodnutí tedy působí až do doby, než uplyne doba, na kterou bylo vydáno, nastanou právní skutečnosti vedoucí ke konzumaci jednorázového práva nebo povinnosti, anebo je rozhodnutí zrušeno příslušným orgánem. Z toho plyne, že není třeba výslovné zákonné úpravy, aby bylo potvrzeno, že dřívější rozhodnutí o výjimce trvá.

20. Pokud by zákonodárce v roce 2004 zamýšlel taková dřívější rozhodnutí zneplatnit, musel by tak učinit výslovně, jinak by presumpce správnosti a princip právní moci vedly k závěru o trvání účinků rozhodnutí. Jakákoli jiná interpretace by vedla k extrémní právní nejistotě, neboť by vytvářela neudržitelný požadavek, aby si adresáti správních aktů neustále ověřovali, zda jejich dříve vydaná rozhodnutí ještě stále platí, což je zjevně nerealistické.

21. Z těchto důvodů žalobkyně odmítá závěry žalovaného založené na argumentaci a contrario z § 34 zákona o rybářství. Podpůrnou argumentací nelze dospět k závěrům, které vedou k absurdním důsledkům.

22. Žalobkyně rovněž poukazuje na vnitřní rozpornost úvah správního orgánu prvního stupně. Na jedné straně mu vytýká, že se neřídil sdělením Ministerstva zemědělství ze dne 10. 6. 2024, podle něhož rozhodnutí o výjimce z roku 2001 již neplatí (str. 6 rozhodnutí o přestupku). Na druhé straně mu však vyčítá, že se 20 let v dobré víře řídil sdělením Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 2. 7. 2004, který naopak platnost a zákonnost výjimky potvrzuje.

23. Správní orgán tak činí selektivní a svévolné hodnocení jednotlivých správních aktů, které mají shodně nezávaznou povahu sdělení: jednomu sdělení (krajského úřadu) odmítá přiznat jakýkoli význam, zatímco sdělení ministerstva implicitně považuje za akt, kterým se žalobkyně měla řídit. Takový postup je vnitřně rozporný a v konečném důsledku absurdní.

24. Orgány státní správy rybářství jsou povinny jednat nejen v souladu se zákonem, ale také navzájem konzistentně. Pokud tuto povinnost nesplní a vydávají vůči adresátům vzájemně rozporné úkony, nelze připustit, aby tento rozpor šel k tíži adresáta těchto úkonů, tj. žalobkyně, která jednala v dobré víře v závěry orgánu, jenž nad ním dlouhodobě vykonával správní dozor.

25. Žalobkyně dále v rámci druhé žalobní námitky uvádí, že ani ona, ani žádná jiná osoba působící na revíru Štít nemohli de iure porušit zákaz lovu ryb mimo denní dobu lovu, neboť takový zákaz na revíru Štít od podzimu roku 2001 neplatí. Za těchto okolností podle něj nebylo možné naplnit zákonné znaky přestupku, který musí být podle § 5 přestupkového zákona vždy protiprávním činem. Žalobkyně prozatím zcela pomíjí otázku společenské škodlivosti, jež je rovněž nezbytným znakem přestupku, a kterou správní orgán v oznámení o zahájení řízení ani v rozhodnutí nijak netvrdí ani nedokládá. Naopak je zřejmé, že jednání v souladu s akty orgánů veřejné správy společenskou škodlivost z povahy věci vykazovat nemůže.

26. I v případě ryze hypotetického závěru, že rozhodnutí o výjimce z roku 2001 již není platné, by jednání žalobkyně nevykazovalo přestupkovou odpovědnost. Připomíná, že odpovědnost právnické osoby za přestupek je založena jako objektivní (tzv. objektivní odpovědnost relativní), avšak nemůže být uplatněna, pokud je naplněn některý z liberačních důvodů podle § 21 odst. 1 přestupkového zákona. Právnická osoba tedy za přestupek neodpovídá, pokud prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. V posuzovaném případě jednala plně v souladu s jednoznačnými projevy vůle příslušných orgánů veřejné správy — nejprve Ministerstva zemědělství a posléze Krajského úřadu Královéhradeckého kraje — jak ostatně sám správní orgán prvního stupně přiznává v rozhodnutí o přestupku na straně 6 a násl. Žalobkyně se kdykoli podle potřeby podrobovala kontrolám těchto orgánů, přičemž ji nikdy nebylo v tomto směru nic vytýkáno. Je tak nade vší pochybnost zřejmé, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možné po ní požadovat, aby jednala v souladu s právem, což orgány veřejné správy opakovaně stvrdily, resp. nikdy nedovodily opak.

27. Za absurdní považuje argument správního orgánu prvního stupně, že zákaz lovu ryb mimo denní dobu lovu prokazuje rovněž místní rybářský řád, platný od 1. 1. 2024 do 31. 12. 2024 (str. 6 rozhodnutí o přestupku). Tento dokument nijak nedokládá spáchání přestupku. Naopak představuje jasný důkaz, že žalobkyně jednala transparentně a v dobré víře v zákonnost nejen rozhodnutí o výjimce, ale i sdělení krajského úřadu z roku 2004. Bylo by podle ní mimo jakoukoli racionální úvahu dovozovat, že by žalobkyně „explicitně legalizovala“ své údajně protiprávní jednání prostřednictvím vlastních veřejně dostupných dokumentů.

28. Na žádného adresáta veřejné správy, včetně jí samého, nelze klást povinnost, aby sám posuzoval rozporné postoje jednotlivých orgánů veřejné správy. Pokud Ministerstvo zemědělství vydalo rozhodnutí o výjimce a příslušný krajský úřad potvrdil jeho platnost a právní účinky i po rekodifikaci rybářského práva, nemůže být žalobkyni kladeno za vinu, že se těmito postoji řídila — ani že jeden z těchto orgánů následně změnil svůj právní názor.

29. Jednou ze základních zásad činnosti správních orgánů je podle § 2 odst. 4 a § 8 odst. 1 správního řádu požadavek jednotnosti výkonu veřejné správy. Došlo-li z jakéhokoli důvodu mezi ministerstvem a krajským úřadem k odlišnému právnímu či odbornému posouzení věci, bylo pouze jejich úkolem tyto rozdíly vyjasnit. Teprve poté by případně bylo možné činit vůči adresátům veřejné správy jakékoli závěry. Žalobkyně jako adresát nemůže nést odpovědnost za to, že různé orgány veřejné správy mají na tutéž otázku odlišné názory.

30. Rozhodnutí o výjimce z roku 2001 nelze zrušit pouhým neregulativním sdělením ministerstva. Pokud ministerstvo zjistilo právní nejasnosti ohledně trvání právních účinků tohoto rozhodnutí, mělo iniciovat příslušné procesní postupy, které by tuto otázku vyjasnily v rámci zákonem předvídaného řízení, s plným zachováním procesních práv dotčených subjektů. Teprve od okamžiku autoritativního a pravomocného určení, že rozhodnutí o výjimce pozbylo platnosti, by bylo možné případné jednání žalobkyně hodnotit jako nezákonné a vyvozovat z něj správně-deliktní odpovědnost. Při střetu konstitutivního správního rozhodnutí a pouhého sdělení správního orgánu nelze upřednostnit neregulativní sdělení.

31. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s tím, jak celou věc posoudil žalovaný v napadeném rozhodnutí, pokud tvrdí, že rozhodnutím o výjimce nebylo žalobkyni přiznáno veřejné subjektivní právo, ale pouze exempce ze správnětrestního postihu. Takový závěr postrádá oporu v zákoně, v logice i ve školských základech správního práva. Pokud by totiž rozhodnutí o výjimce nepředstavovalo rozhodnutí o veřejném subjektivním právu, bylo by zcela vyloučeno ze soudního přezkumu, což jistě nebylo a není úmyslem zákonodárce. Stejně tak je těžko představitelné, aby zákon o rybářství umožňoval ministerstvu individuálně udělovat „deliktní imunitu“ pro účely správního trestání.

32. I závěrečná úvaha žalovaného, podle níž je rozhodnutí o výjimce striktně vázáno na existenci právní povinnosti podle předchozí právní úpravy, je chybná a vnitřně rozporná. Jestliže by rozhodnutí o výjimce bylo vázáno výhradně na dřívější rybářský zákon, pak by současný zákon o rybářství žádnou povinnost zákazu nočního lovu nezakládal. Tento závěr by však sám o sobě popíral důvod celého přestupkového řízení.

33. Žalobkyně uzavírá, že úvahy žalovaného je třeba odmítnout jako celek. Připomíná, že sám žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvádí, že při posuzování trvání právních účinků rozhodnutí o výjimce je třeba souhlasit se žalobkyní, neboť akt udělení výjimky v roce 2001 je z materiálního hlediska správním rozhodnutím, a pravomocné správní rozhodnutí vyvolává účinky, dokud samo nebo zákonem předvídaným způsobem nezanikne. Tak tomu v případě rozhodnutí ministerstva z roku 2001 nedošlo (strana 4 rozhodnutí). C) třetí žalobní námitka – Nepřezkoumatelnost – absence vymezení skutku, materiální stránky a odůvodnění trestu 34. Ve třetí žalobní námitce žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, která spočívá v úplné absenci řádného vymezení skutku, materiální stránky přestupku a také řádného odůvodnění uloženého správního trestu.

35. Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o přestupku uvedl toliko, že žalobce „svým jednáním naplnil znaky trvajícího přestupku ve smyslu § 8 zákona o přestupcích tím, že v předmětném rybářském revíru ode dne 10. 6. 2024 až dne 7. 11. 2024 prokazatelně docházelo k lovu ryb v rozporu se zákazem uvedeným v § 13 odst. 3 písm. c) zákona o rybářství“. Z toho pak dovodil, že žalobce „nabízel zakázaný způsob lovu ryb, aniž by měl udělenu výjimku podle § 13 odst. 5 zákona o rybářství“ (str. 9 rozhodnutí o přestupku).

36. Tento popis skutku je právně i logicky vadný, a žalovaný v rozhodnutí o rozkladu jej nijak nedoplnil, nevylepšil ani neopravil. Přitom je nezbytné striktně trvat na řádném vymezení subjektu, objektu i způsobu spáchání deliktu, neboť přestupky právnických osob a podnikajících fyzických osob jsou podle zákona o rybářství rozděleny do dvou (resp. tří) kategorií:

37. Přestupky se speciálním subjektem, tedy: - přestupky rybníkářů (§ 31 odst. 2 zákona o rybářství), - přestupky uživatelů rybářského revíru (§ 31 odst. 3 zákona o rybářství); - přestupky s obecným subjektem, tj. přestupky podle § 31 odst. 1 zákona o rybářství, kterých se může dopustit kdokoli.

38. Podle tvrzení správního orgánu mělo docházet k lovu ryb mimo denní dobu lovu. Toto jednání však spadá pod skutkovou podstatu přestupku s obecným subjektem podle § 31 odst. 1 písm. c) zákona o rybářství, jehož základ spočívá v porušení zákazu lovu podle § 13 odst. 3 písm. c) zákona o rybářství („v rybářských revírech se zakazuje lov mimo denní dobu lovu“).

39. Žalobkyně sama nikdy žádný lov mimo denní dobu neprováděla, a rozhodnutí o přestupku to ani netvrdí. Správní orgán ji totiž vytýká pouze to, že „nabízel(a) zakázaný způsob lovu ryb“. Takové jednání však není možné subsumovat pod skutkovou podstatu přestupku podle § 31 odst. 1 písm. c) zákona o rybářství, protože lov a nabízení lovu jsou dva odlišné pojmy i aktivity.

40. Podle § 2 písm. j) zákona o rybářství je lovem činnost směřující k ulovení ryby nebo vodního organismu či ulovení a přisvojení ryby při výkonu rybářského práva.

41. Jde tedy o činnost konkrétního lovce, nikoli o činnost uživatele rybářského revíru, který výkon rybářského práva pouze organizuje a realizuje na úrovni provozu revíru. Ministerstvo však nesprávně pracovalo s tím, že žalobkyně jako uživatel revíru nese odpovědnost za přestupek, jehož se z povahy věci dopustit nemohla, protože sama žádný lov nevykonávala.

42. Dále žalobkyně namítá, že žalovaný v napadeném rozhodnutí bez zákonné opory dovodil (str. 5 rozhodnutí), že lovem má být mimo zákonnou definici míněno i pořádání závodů, nebo aktivní nabídka lovu.

43. Takový výklad je ale v rozporu s textem i smyslem zákona. A to nejen proto, že zákon pracuje s přesnou definicí lovu, ale i proto, že přestupky podle § 31 odst. 1 zákona o rybářství se vztahují výlučně k jednáním lovce, nikoli uživatele revíru. Aktivity žalobkyně spojené s provozem a organizací revíru nejsou jednáním, které by bylo možné podřadit pod skutkovou podstatu přestupku podle § 31 odst. 1 písm. c).

44. Pokud by byl připuštěn výklad žalovaného, znamenalo by to, že by uživatel rybářského revíru mohl nést odpovědnost za jakékoli jednání, ke kterému v revíru dojde — což je v rozporu s principy správního trestání i s účelem zákona o rybářství.

45. Zákon výslovně vymezuje přestupky uživatele rybářského revíru v § 31 odst. 3 zákona o rybářství. Za použití argumentu a contrario a principu subsidiarity deliktní represe je nutno dojít k závěru, že žádné jiné jednání uživatele revíru než to, které je výslovně uvedeno v § 31 odst. 3, nemůže být přestupkem podle zákona o rybářství, pokud vychází z jeho postavení uživatele revíru.

46. Jestliže žalobkyně — jako uživatel rybářského revíru — sama neprováděla lov mimo denní dobu lovu, nemůže být činěna odpovědnou za přestupek podle § 31 odst. 1 písm. c) jen proto, že zákon správnímu orgánu neposkytuje „vhodnější“ skutkovou podstatu.

47. Přestupkem může být podle § 5 přestupkového zákona výhradně společensky škodlivý protiprávní čin, přičemž společenská škodlivost představuje materiální stránku přestupku, označovanou též v odborné literatuře jako materiální korektiv. Není sporu o tom, že jde o obligatorní znak přestupku, bez jehož existence nelze hovořit o správním deliktu.

48. Navzdory tomu správní orgán prvního stupně, stejně jako žalovaný v rozhodnutí o rozkladu, na vymezení a posouzení společenské škodlivosti jednání, které je žalobkyni vytýkáno, zcela rezignovali. Rozhodnutí o přestupku tento pojem neobsahuje ani jednou. Jde o zásadní vadu, neboť právě vymezení společenské škodlivosti je nezbytné nejen k samotnému naplnění materiální stránky přestupku, ale rovněž k posouzení okolností, které by případnou škodlivost jednání mohly snižovat či zcela vylučovat. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2022, č. j. 30 A 45/2020-31.

49. Vytýká-li správní orgán porušení zákazu lovu ryb mimo denní dobu lovu v kalendářním roce z důvodu ochrany rybí obsádky, měl se alespoň minimálně zabývat otázkou, nakolik měla mít předmětná činnost v daném revíru skutečný dopad. Žalovaný v rozhodnutí o přestupku přitom naznačuje, že k vytýkanému jednání mělo ze strany žalobkyně docházet více než 20 let, tedy po dobu, během níž by se případné ohrožení rybí obsádky muselo zákonitě projevit. Nic takového však žalovaný ani správní orgán prvního stupně netvrdí, natož aby takové skutečnosti prokazoval.

50. Žalovaný směšuje formální a materiální stránku přestupku, když v rozhodnutí uvádí, že „lov mimo denní dobu lovu je obecně společensky škodlivým jednáním“. Tento postup je chybný, neboť formální znak přestupku je založen na porušení zákazu, materiální znak vyžaduje konkrétní společenskou škodlivost, nikoli pouhé tvrzení, že určitá činnost je „obecně“ škodlivá.

51. Pokud má správní orgán povinnost zabývat se materiální stránkou zejména v hraničních případech, kdy mohou vzniknout pochybnosti o tom, zda se vůbec jedná o přestupek, pak v nynější věci je nutnost vyhovět této povinnosti splněna vrchovatě. A to nejen proto, že samotná subsumpce vytýkaného jednání pod příslušnou skutkovou podstatu je sporná, ale také proto, že nelze jednoznačně tvrdit ani protiprávnost jednání žalobkyně, pokud existovala platná výjimka ze zákazu nočního lovu, nebo pokud byla žalobkyně vedena v dobré víře sděleními příslušných orgánů.

52. Jestliže správní orgán přesto považoval za nezbytné řízení o přestupku zahajovat, vést a následně uložit nemalý trest, měl postavit najisto, že jednání je skutečně přestupkem — tedy že jsou naplněny všechny jeho znaky, včetně materiální stránky.

53. V těsné souvislosti s absencí vymezení materiální stránky přestupku pak žalobkyně namítá naprostou absenci řádného odůvodnění uloženého správního trestu. V prvostupňovém rozhodnutí se správní orgán prakticky omezil na technický popis procesních kroků, které vydání rozhodnutí předcházely, a teprve v závěru obecně uvedl, že: - přihlédl k významu zákonem chráněného zájmu, kterým je ochrana rybí obsádky, - jako polehčující okolnost zohlednil dosavadní deliktní bezúhonnost žalobkyně a její nesprávné porozumění zákonným požadavkům, - jako přitěžující okolnost uvedl to, že žalobkyně v jednání pokračovala, ačkoli byla informována o „mylné interpretaci udělené výjimky“.

54. Na základě těchto úvah rozhodl správní orgán o uložení pokuty ve výši 45 000 Kč.

55. Takové odůvodnění je zcela nedostatečné, neboť absentuje jakákoliv úvaha o povaze a intenzitě jednání, o míře konkrétní společenské škodlivosti, o důvodech, proč byla stanovena právě uvedená výše pokuty, ani o tom, zda byla uvažována možnost uložení mírnější sankce.

56. Ačkoliv se správní orgán prvního stupně alespoň rámcově pokusil o uplatnění některých zákonných faktorů ovlivňujících uložení správního trestu, stále tak nečiní na zákonem vyžadované úrovni podle § 68 odst. 3 správního řádu.

57. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně však neobsahuje ani náznak odůvodnění hned dvou zásadních diskrečních postupů: Proč správní orgán uložil pokutu, a nikoli mírnější trest, tj. napomenutí, které zákon výslovně připouští. Proč byla pokuta uložena v téměř maximální výši, kdy zákonná sazba činí 50 000 Kč a uložená pokuta dosahuje 45 000 Kč. Z rozhodnutí není patrné, z jakých úvah, kritérií či okolností správní orgán vycházel, a stejné nedostatky vykazuje i napadené rozhodnutí žalovaného, které žádné doplňující nebo zpřesňující úvahy neobsahuje.

58. Žalobkyně rovněž poukazuje na nelogičnost použitých polehčujících a přitěžujících okolností. Nelze hovořit o nesprávném porozumění zákonným požadavkům, když zákonné požadavky byly žalobkyni vyloženy jednoznačně - měla v rukou platné rozhodnutí o výjimce, jehož účinnost byla následně potvrzena krajským úřadem. Žalobkyně tedy jednala v dobré víře a v souladu s principem presumpce správnosti vrchnostenských aktů orgánů veřejné správy. Přesto správní orgán tuto skutečnost hodnotí pouze jako „specifickou“ polehčující okolnost.

59. Jako přitěžující okolnost správní orgán hodnotí údajné pokračování žalobkyně v protiprávním jednání poté, co byla informována o údajně mylné interpretaci výjimky. Takový závěr nemůže obstát, protože názor ministerstva vyjádřený v pouhém informování nemůže nic změnit na existenci ani účincích správního rozhodnutí - tedy rozhodnutí o výjimce z roku 2001. Pokud byl názor žalovaného opačný, měl správní orgán iniciovat řádný opravný nebo přezkumný proces, který by s procesními zárukami účastníků vedl ke zjištění, zda rozhodnutí o výjimce nadále trvá, což se nestalo.

60. Odůvodnění volby sankce i její výše musí vždy následovat po přesném a jednoznačném vymezení skutku, za který je trest ukládán. To však prakticky zcela chybí jak v prvoinstančním rozhodnutí, tak v rozhodnutí rozkladovém. Žalobkyni je vytýkáno jednání, které není přestupkem uživatele revíru, nýbrž přestupkem lovce, kterého se žalobkyně nemohla dopustit. Pokud skutkové vymezení absentuje, je absence podrobnějšího odůvodnění trestu „logická“ - správní orgán podle něj vlastně „neměl co odůvodňovat“.

61. Pokud však správní orgán přistoupil k uložení správního trestu, byl povinen své rozhodnutí patřičně a důkladně odůvodnit, což neučinil. V napadeném rozhodnutí rovněž není uvedeno, proč se správní orgán rozhodl uložit právě pokutu, a nikoli mírnější trest, ani proč byla pokuta stanovena právě ve výši 45 000 Kč, která se blíží horní hranici zákonné sazby.

62. Odůvodnění správního rozhodnutí je podle ustálené judikatury Ústavního soudu jedním z nezbytných atributů práva na spravedlivý proces a práva na právní ochranu, viz nálezy Ústavního soudu, např. sp. zn. III. ÚS 35/99 či I. ÚS 3006/15, a relevantní komentářovou literaturu.

63. Žalobkyně shrnuje, že uložená pokuta je zjevně nepřiměřená, věcně nesprávná a zcela neadekvátní skutku, za který má být ukládána. Takové rozhodnutí je nepřípustné a nezákonné z důvodu nepřezkoumatelnosti. D) čtvrtá žalobní námitka – Vada rozhodnutí spočívající v nesprávném rozsahu přezkumu v řízení o rozkladu 64. Ve čtvrté žalobní námitce žalobkyně brojí proti vadám napadeného rozhodnutí spočívajícím v tom, že žalovaný jako orgán rozhodující o rozkladu neprovedl přezkum v zákonem požadovaném rozsahu. Žalovaný uvádí, že podle § 89 odst. 2 správního řádu je odvolací správní orgán povinen přezkoumávat rozhodnutí v rozsahu uplatněných odvolacích námitek, a nad tento rámec pouze tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem.

65. Žalobkyně nezpochybňuje, že v řízení o rozkladu se uplatní ustanovení o odvolání. Připomíná však, že v daném případě šlo o řízení o přestupku, které se na rozdíl od běžného správního řízení řídí zásadou tzv. plné revize. Tato zásada je v daném řízení promítnuta do § 98 odst. 1 přestupkového zákona, podle něhož odvolací správní orgán přezkoumává napadené rozhodnutí v plném rozsahu, a to jak z hlediska jeho zákonnosti, tak z hlediska věcné správnosti.

66. Toto ustanovení je lex specialis, které má v řízení o přestupku přednost před obecnou úpravou správního řádu. Žalovaný však přezkum omezil pouze na rozsah rozkladových (odvolacích) námitek, aniž by respektoval povinnost provést komplexní, úplný a všestranný přezkum, jak jej vyžaduje § 98 odst. 1 přestupkového zákona.

67. Žalovaný tím, že výše uvedenou zásadu plné revize neaplikoval, zatížil rozhodnutí o rozkladu zásadní vadou nezákonnosti. E) pátá žalobní námitka – Napadené rozhodnutí o neudělení výjimky – vady řízení, nesprávné důvody a porušení principu ne bis in idem 68. V páté žalobní námitce žalobkyně brojí proti druhému napadenému rozhodnutí, rozhodnutí o neudělení výjimky ze zákazu lovu ryb mimo denní dobu lovu. Žalobkyně z preventivních důvodů a v zájmu posílení své právní jistoty podala žádost o udělení nové výjimky. Správní orgán prvního stupně tuto žádost zamítl, a to fakticky ze dvou vzájemně provázaných důvodů: - že kontrolou bylo zjištěno, že žalobkyně umožnila lov ryb mimo denní dobu lovu, aniž by disponovala platnou výjimkou, - a že žalobkyně jako uživatel revíru není dostatečně „spolehlivá“ ve vztahu k dodržování podmínek vymezených příslušnou národní legislativou, které mají být pro tento typ výjimky ministerstvem standardně nastaveny.

69. Proti těmto důvodům žalobkyně v rozkladu uplatnil následující námitky.

70. Během své mnohaleté činnosti v oboru rybářství žalobkyně nikdy nebyla pravomocně uznána vinnou z porušení rybářských předpisů. Proti tvrzenému zjištění o provedené kontrole staví především existenci rozhodnutí o výjimce z roku 2001, které podle ní stále trvá, a jehož platnost byla potvrzena sdělením krajského úřadu z roku 2004.

71. Žádné „podmínky vymezené příslušnou národní legislativou“, které mají být podle správního orgánu pro tento druh výjimky standardně nastaveny, neexistují a nikdy neexistovaly. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí o zamítnutí výjimky této námitce nepřisvědčil a rozhodnutí prvního stupně bez dalšího doplnění či vlastní úvahy pouze potvrdil. Tím zatížil rozhodnutí totožnou vadou nezákonnosti, jakou trpí i rozhodnutí o přestupku.

72. Rozhodnutí o zamítnutí výjimky nelze stavět na virtuálním důvodu spolehlivosti, který není zakotven ani v zákoně, ani v podzákonném předpisu, a není obsažen ani v žádném interním předpisu ministerstva. I kdyby měl být pojem „spolehlivost“ chápán jako obecné hodnotící kritérium, nelze jej aplikovat v neprospěch žalobkyně, která jako uživatel rybářského revíru desítky let bez jediného relevantního zjištění neporušila zákonná pravidla výkonu rybářského práva.

73. Kromě toho, že závěry kontrolního zjištění nejsou právně závazné, nelze opomíjet trvající nejasnost ohledně platnosti rozhodnutí o výjimce z roku 2001, potvrzené stanoviskem krajského úřadu z roku 2004. Právě tato nejasnost byla bezprostřední příčinou skutečností zachycených v kontrolním zjištění. I kdyby se později ukázalo, že rozhodnutí o výjimce nebo sdělení krajského úřadu byly nesprávné, žalobkyně jednala zcela v souladu s nimi a v dobré víře, že jsou správné a závazné. Jednání v dobré víře nemůže být považováno za projev nespolehlivosti.

74. Žalobkyně dále uvádí, že i kdyby přesto měla být její žádost o výjimku zamítnuta s odkazem na to, že jí byla uložena pokuta za přestupek podle zákona o rybářství, šlo by o postup v příkrém rozporu se zákazem dvojího trestání (ne bis in idem), který je imanentní součástí pravidel správního trestání v demokratickém právním státě. Za protiprávní čin lze uložit pouze takový trest, který výslovně stanoví zákon a za podmínek zákonem stanovených. Pro rozhodování o výjimce podle zákona o rybářství však zákon nezná žádné kritérium, které by umožňovalo vycházet z existence předchozí sankce jako z důvodu zamítnutí výjimky.

75. Žalobkyně opakuje, že tvrzené podmínky vymezené příslušnou národní legislativou „standardně nastavené ministerstvem zemědělství pro tento druh výjimky“ neexistují, a žalobkyně ani neví o existenci jakýchkoli pravidel, dalších podmínek či soft-law dokumentů, které by stanovovaly závazná či alespoň doporučující kritéria pro rozhodování o výjimkách. Není ani nikde zakotveno kritérium „spolehlivosti“ jako podmínka pro udělení takové výjimky.

76. Napadené rozhodnutí o neudělení výjimky proto není opřeno o žádný relevantní důvod, je nepřezkoumatelné a vykazuje rysy autoritativní svévole, což způsobuje jeho nezákonnost. Tento nedostatek je o to závažnější, že jde o zamítavé rozhodnutí o žádosti o přiznání veřejného subjektivního práva.

77. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že se její argumentace obsahově ztotožňuje s námitkami, které žalobkyně uplatnila již v podaných odvoláních (rozkladech). Jelikož se žaloba v podstatných rysech kryje s obsahem rozkladů, odkazuje proto žalovaný na odůvodnění obou napadených rozhodnutí a rovněž na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 18. 6. 2025, č. j. MZE-47276/2025-16232, a č. j. MZE-47285/2025-16232, kde se již se všemi námitkami vypořádal.

78. Nad rámec tohoto odkazu žalovaný uvádí následující:

79. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že by nebyl příslušným správním orgánem ve smyslu právní úpravy nečinnosti. Poukazuje na to, že správní řád neváže institut ochrany před nečinností pouze na řízení již zahájená, jak vyplývá např. z § 80 odst. 2 správního řádu. Pokud by tomu tak bylo, správní orgán by se zahájení řízení mohl zcela vyhnout prostým nečinným postupem.

80. Žalovaný rozporuje, že by krajský úřad mohl „verifikovat“ původní výjimku Ministerstva zemědělství. Krajský úřad není instančně ani věcně příslušný k posouzení platnosti rozhodnutí žalovaného. Rovněž odmítá existenci legitimního očekávání žalobkyně po dni 10. 6. 2024, kdy byla žalobkyně výslovně informována Ministerstvem zemědělství o neplatnosti dříve udělené výjimky.

81. Pojem „lov“ je závazně definován v § 2 písm. j) zákona o rybářství jako „činnost směřující k ulovení ryby nebo vodního organismu…“. Podle žalovaného „nabízení způsobu lovu“ spadá pod tuto definici jako činnost směřující k ulovení.

82. Materiální stránka přestupku byla naplněna — žalovaný odkazuje na analogii s jízdou nedovolenou rychlostí: újma se nemusí fakticky stát, neboť materiální znak sleduje i preventivní funkci. Odůvodnění sankce podle žalovaného obsahuje i vypořádání polehčujících a přitěžujících okolností.

83. Rozhodování o žádosti o výjimku není rozhodováním o přestupku, ale řízením o individuálním oprávnění. Udělení či neudělení výjimky proto nemůže založit dvojí postih za týž skutek. Zachování rozhodovací praxe žalovaného posiluje právní jistotu, přičemž je legitimní součástí praxe zohledňovat i agendovou historii žadatele.

III. Posouzení žaloby

84. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (souhlas žalobkyně byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumován) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a to ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím.

85. Součástí správního spisu je několik historických dokumentů, zejména:

86. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 16. 5. 2001, č. j. 258/ZPZ/01-Ví., kterým byl žalobkyni podle tehdy účinného zákona o rybářství přenechán výkon rybářského práva a vytvořen rybářský revír na dotčené vodní ploše. Z tohoto rozhodnutí mimo jiné plyne, že rybolov byl povolen celoročně.

87. Sdělení Ministerstva zemědělství ze dne 10.12.2001, podle něhož byla žalobkyni udělena výjimka z tehdejšího ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) zákona o rybářství umožňující noční lov na nově vzniklém revíru Štít.

88. Žádost žalobkyně adresovaná Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 16. 6. 2004 o udělení výjimky z některých ustanovení zákona o rybářství a vyhlášky č. 197/2004 Sb., mimo jiné o výjimku z § 12 odst. 2 vyhlášky (denní doba lovu), kdy žalobkyně požadovala povolení lovu ryb 24 hodin denně, odůvodněné zajištěním zvýšené ostrahy revíru. Žalobkyně uvedla, že obdobné výjimky jí byly v minulosti uděleny Ministerstvem zemědělství.

89. Sdělení Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 2. 7. 2004, podle nějž se jedná o řešení bližších podmínek výkonu rybářského práva nejsou dle § 13 odst. 9 zákona v kompetenci uživatele příslušného rybářského revíru, v tomto případě tedy žalobkyně jako žadateli.

90. Úřední záznam Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 9. 8. 2013, z něhož vyplývá, že při kontrole výkonu rybářského práva byla přijata opatření ku prospěchu revíru, a z hlediska státní správy rybářství bylo vše v pořádku.

91. Z obsahu správního spisu se podává, že již od roku 2004 byla na základě podnětů rybářské stráže opakovaně upozorňovány Ministerstvo zemědělství i Krajský úřad Královéhradeckého kraje na podezření z umožňování nepřetržitého, tedy i nočního lovu ryb na revíru Štít. Rybářská stráž tato jednání kvalifikovala jako protiprávní a opakovaně požadovala jejich prošetření a vydání rozhodnutí o přestupku podle zákona o rybářství.

92. Sdělením ze dne 24. 6. 2024 Ministerstvo zemědělství, odbor státní správy myslivosti a rybářství, žalobkyni potvrdilo, že nevydalo žádné rozhodnutí, kterým by jí byla udělena výjimka podle § 13 odst. 5 zákona o rybářství ze zákazu lovu dle § 13 odst. 3 písm. c). Vzhledem k podnětům rybářské stráže, které nasvědčovaly možnému porušení zákona, ministerstvo postoupilo věc k řešení Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje.

93. Krajský úřad následně dne 11. 10. 2024 žalobkyni vyzval k doložení dokladů potřebných k prošetření možného porušení zákona. Žalobkyně předložila zejména: rozhodnutí o přenechání výkonu rybářského práva (16. 5. 2001), sdělení Ministerstva zemědělství ze dne 27. 11. 2001, sdělení Krajského úřadu ze dne 2. 7. 2004, úřední záznam ze dne 9. 8. 2013.

94. Na základě těchto skutečností podal Krajský úřad podnět k projednání přestupku podle § 31 odst. 1 písm. c) zákona o rybářství.

95. K dalšímu vývoji věci došlo v průběhu roku 2024, kdy se rybářská stráž opakovaně obracela jak na Ministerstvo zemědělství, tak na Krajský úřad Královéhradeckého kraje s podněty k zahájení přestupkového řízení. Uváděla, že na rybářském revíru Štít je provozován poplatkový lov ryb mimo denní dobu lovu, aniž by uživatel revíru disponoval řádnou výjimkou ze zákona o rybářství. Podle oznamovatele zůstaly dotčené orgány ve věci nečinné.

96. Ministerstvo zemědělství následně zaslalo stanovisko ze dne 10. 6. 2024, v němž uvedlo, že nový zákon o rybářství neupravuje zachování platnosti výjimek povolených podle § 10 odst. 2 předchozí právní úpravy. Nelze proto vyslovit závěr, že by na základě dopisu ze dne 27. 11. 2001 byla v současné době pro daný rybářský revír povolena výjimka ze zákazu lovu mimo denní dobu.

97. Krajský úřad Královéhradeckého kraje následně sdělil, že dne 31. 3. 2024 zahájil kontrolu uživatele rybářského revíru Štít za období leden až březen 2024. Při kontrole neshledal, že by uživatel revíru postupoval v rozporu se zákonem o rybářství, ani že by byla spáchána přestupková jednání. Rybářská stráž poté opětovně podala podnět k zahájení kontroly a vyžádala si závazné stanovisko k činnosti rybářské stráže.

98. Usnesením Ministerstva zemědělství ze dne 21. 6. 2024 byla věc postoupena Magistrátu města Hradec Králové jako podnět k prověření možného porušení zákona uživatelem revíru, spočívajícího v porušení zákazu lovu mimo denní dobu lovu ryb v kalendářním roce z důvodu ochrany rybí obsádky a v nevyznačování míst k lovu v rybářském revíru Štít.

99. Magistrát města Hradec Králové, odbor životního prostředí, sdělil dne 22. 10. 2024 Ministerstvu zemědělství, že ve věci bylo dne 11. 9. 2024 podáno vysvětlení zástupcem žalobkyně. Ten uvedl, že dne 9. 8. 2013 proběhla kontrola ze strany Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, při níž nebyl provoz rybářského revíru Štít nijak zpochybněn, a že je provozován dosud stejným způsobem. Ke kritice ze strany rybářské stráže pak bylo uvedeno, že všechny její podněty jsou řádně prošetřovány.

100. Téhož dne podala rybářská stráž ve vztahu k dotčenému revíru podnět k opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Uvedla, že na rybářském revíru trvá téměř deset let protiprávní stav a že správní orgány zůstávají zcela nečinné, čímž mají podle oznamovatele dlouhodobě tolerovat protiprávní jednání uživatele spočívající v komercializaci zakázaných způsobů lovu ryb mimo denní dobu. Rybářská stráž dále informovala, že ve dnech 3. 11.– 9. 11. 2024 proběhne na revíru hromadná akce lovu s účastí přibližně 100 osob, a žádala o okamžité přijetí opatření k zamezení pokračování protiprávního jednání.

101. Situace dále gradovala dne 4., respektive 5. 11. 2024, kdy rybářská stráž informovala Ministerstvo zemědělství, že v revíru Štít proběhla dne 4. 11. 2024 kontrolní akce, o níž se domnívá, že byla záměrně prováděna bez její účasti. Oznamovatel uvedl, že kontrolu provedl krajský úřad, který nekoordinoval postup s rybářskou stráží, vykonal kontrolu uživatele revíru a lovících osob mimo svou pravomoc a svévolně rozhodl o tom, že uživatel i lovící osoby mohou v lovu mimo stanovenou denní dobu pokračovat. Cílem podle oznamovatele mělo být zajištění nerušeného pokračování nezákonné akce bez zásahu rybářské stráže. Tento postup krajského úřadu i uživatele revíru označila rybářská stráž za zcela nepřípustný a porušující zákon o rybářství. Oznámení doplnila fotodokumentací z lovu.

102. Ministerstvo zemědělství, odbor státní správy myslivosti a rybářství, vydalo dne 8. 11. 2024 usnesení č. j. MZE-78720/2024-16232, kterým podle § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu rozhodlo, že z důvodu nečinnosti Magistrátu města Hradec Králové, odboru životního prostředí, přebírá vyřízení podání ze dne 1. 5. 2024 podaného rybářskou stráží. Toto podání bylo ministerstvem dne 24. 6. 2024 postoupeno magistrátu k dalšímu řízení. Z uvedeného podání vyplývalo podezření ze spáchání přestupku podle zákona o rybářství, ke kterému mělo docházet na území dotčeného rybářského revíru.

103. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že ministerstvo obdrželo dne 1. 5. 2024 podání rybářské stráže, v němž bylo uvedeno, že při výkonu činnosti rybářské stráže na revíru Štít bylo zjištěno, že uživatel revíru umožňuje za úplatu celoroční lov ryb v režimu „non-stop“, zejména lov kaprů. Jelikož se jedná o postup odporující zákonu o rybářství, byl příslušný podnět adresován jak magistrátu, tak ministerstvu. Podle oznamovatele protiprávní jednání pokračovalo i nadále. Magistrát následně sdělil, že obdržel vysvětlení ze strany jednatele uživatele revíru, který poukázal na výsledky kontroly provedené dne 9. 8. 2013 a uvedl, že provozování revíru je nastaveno řádně.

104. Ke dni 7. 11. 2024 nebylo podání obsahující podezření ze spáchání přestupku magistrátem dosud vyřízeno, ačkoliv mu bylo doručeno dne 25. 6. 2024. Z uvedeného vyplývá, že věcně a místně příslušný správní orgán, jenž je vykonávajícím orgánem státní správy rybářství podle § 20 odst. 3 zákona o rybářství, ve stanovené lhůtě nevydal rozhodnutí ani jiným způsobem nevyřídil podání, ve kterém bylo obsaženo podezření ze spáchání přestupku podle zákona o rybářství.

105. Ministerstvo proto dospělo k závěru, že jsou splněny podmínky pro učinění opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 1 správního řádu, a podle § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu přistoupilo k převzetí věci a rozhodnutí namísto nečinného správního orgánu.

106. Následně byla provedena kontrola na místě samém, proti níž žalobkyně podala dne 22. 11. 2024 námitky. Ty byly vyřízeny sdělením ze dne 6. 12. 2024. Téhož dne ministerstvo vydalo oznámení o zahájení správního řízení a současně vyzvalo žalobkyni k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobkyně svého práva využila a podáním ze dne 13. 12. 2024 se ve věci vyjádřila.

107. Rozhodnutím ze dne 10. 2. 2025, č. j. MZE-550/2025-16232, byla žalobkyně uznán vinnou tím, že jako uživatel rybářského revíru č. 451 103 Štít umožňovala lov mimo denní doby lovu ryb v kalendářním roce stanovené k ochraně rybí obsádky, čímž porušila zákaz lovu ryb podle § 13 odst. 3 písm. c) zákona o rybářství.

108. Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 5. 2025, č. j. MZE-32430/2025-11155, bylo rozhodnutí ze dne 10. 2. 2025, č. j. MZE-550/2025-16232, zrušeno. Žalovaný uvedl, že ministerstvo mělo povinnost zjistit skutkový stav v rozsahu umožňujícím identifikaci konkrétního jednání nebo opomenutí, včetně místa a časového období takového jednání, což je podstatné i z hlediska zásady ne bis in idem.

109. Skutková podstata přestupku může být naplněna jednorázovým jednáním či opomenutím právnické osoby, anebo vytvořením a udržováním protiprávního stavu — tedy trvajícím přestupkem. Z výroku rozhodnutí vyplývá, že ministerstvo považovalo jednání žalobkyně za trvající přestupek ve smyslu § 8 zákona o přestupcích. V takovém případě je však nutné přesně vymezit dobu trvání protiprávního stavu, což se nestalo. Napadené rozhodnutí dále neobsahovalo specifikaci toho, jakým konkrétním jednáním či opomenutím mělo k porušování zákazu docházet, ani kde konkrétně se tak mělo dít - zda na celém revíru, či pouze v jeho části.

110. Stejně tak rozhodnutí neobsahovalo odůvodnění druhu a výměry uloženého trestu podle § 68 odst. 3 správního řádu ve spojení s § 36 a násl. zákona o přestupcích a neobsahovalo ani vypořádání podání účastníka řízení učiněných v jeho průběhu. Proto bylo žalovaným označeno za nepřezkoumatelné.

111. Dne 18. 6. 2025 bylo vydáno nové rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, č. j. MZE-47276/2025-16232.

112. Správní orgán prvního stupně rozhodl podle § 31 odst. 1 písm. c) a odst. 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, dále podle § 79 odst. 5 správního řádu, § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku a o výši paušální částky nákladů řízení (ve znění vyhlášky č. 112/2017 Sb.), a § 95 odst. 1 zákona o přestupcích, takto (výrok I.): Obviněná společnost (…) se uznává vinnou ze spáchání přestupku podle § 31 odst. 1 písm. c) zákona o rybářství, kterého se dopustila tím, že jakožto uživatel rybářského revíru č. 451 103 Štít ve dnech 10. 6. 2024 až 7. 11. 2024 na základě vlastního rybářského řádu (bližší podmínky výkonu rybářského práva – konkrétně podmínka uvedená v čl. III) platného od 1. 1. 2024 umožňovala na celé ploše rybářského revíru č. 451 103 Štít lov mimo denní doby lovu ryb v kalendářním roce z důvodu ochrany rybí osádky, čímž porušila zákaz pro lov ryb v rybářském revíru č. 451 103 Štít podle § 13 odst. 3 písm. c) zákona o rybářství. Obviněná aktivně po celou uvedenou dobu vydávala povolenky k lovu za úplatu a dále aktivně nabízela zakázaný způsob lovu ode dne 10. 6. 2024 až do dne 7. 11. 2024. Obviněná pořádala rybářské závody v rybářském revíru č. 451 103 Štít, na kterých účastníkům závodu nabídla možnost lovu „nonstop“, čímž pokračovala v jednání přestupku podle § 13 odst. 3 písm. c) zákona o rybářství.

113. Žalobkyně podle rozhodnutí správního orgánu: aktivně vydávala povolenky k lovu za úplatu, aktivně nabízela zakázaný způsob lovu (lov mimo denní dobu), pořádala rybářské závody, v jejichž rámci účastníkům nabídla možnost lovu „nonstop“. Tím měla pokračovat v jednání spočívajícím v porušení § 13 odst. 3 písm. c) zákona o rybářství. Za spáchání uvedeného přestupku byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 45 000 Kč.

114. Pokud jde o obsah rozhodnutí, správní orgán I. stupně nejprve podrobně rekapituloval předchozí průběh řízení. Zejména uvádí: dne 5. 11. 2024 obdrželo ministerstvo od podatele záznam z kontrolní akce provedené dne 4. 11. 2024 na rybářském revíru Štít, doplněný fotografiemi lovu mimo stanovenou denní dobu lovu. Další doplňující informace obdrželo téhož dne pod č. j. MZE-77918/2024. Podatel zároveň upozornil na údajně nekorektní postup krajského úřadu, který se měl kontroly účastnit.

115. Ministerstvo následně vydalo pověření č. j. MZE-78503/2024 a dne 7. 11. 2024 provedlo vlastní kontrolu podle § 22 odst. 4 zákona o rybářství. Zjistilo, že žalobkyně umožňuje lov ryb mimo denní dobu. O kontrole byl sepsán protokol č. j. MZE-80806/2024 ze dne 15. 11. 2024, proti němuž podala žalobkyně námitky dne 23. 11. 2024; ty byly zamítnuty vyřízením námitek ze dne 26. 11. 2024, č. j. MZE-83285/2024-16232.

116. Správní orgán obsáhle hodnotil argument obviněné týkající se výjimky z roku 2001 a dospěl k závěru, že dopis ministerstva z 27. 11. 2001 byl vydán podle již neplatného zákona č. 102/1963 Sb. Přechodná ustanovení zákona o rybářství nezachovávají výjimky povolené podle § 10 odst. 2 předchozí úpravy. Dopis krajského úřadu ze dne 2. 7. 2004 není rozhodnutím o povolení výjimky. Místní rybářský řád nemůže měnit zákonem stanovený zákaz.

117. Ministerstvo proto uzavřelo, že po 1. 4. 2004 nebyla udělena žádná platná výjimka ze zákazu lovu mimo denní dobu podle § 13 odst. 3 písm. c) a žalobkyně o tom byla informována již sdělením ministerstva ze dne 10. 6. 2024.

118. Správní orgán uzavřel, že od 10. 6. 2024 do 7. 11. 2024 docházelo k lovu ryb v rozporu se zákonným zákazem, žalobkyně tento lov umožňovala, jednání naplňuje znaky trvajícího přestupku podle § 8 zákona o přestupcích.

119. Při úvaze o sankci správní orgán přihlédl k povaze chráněného zájmu (ochrana rybí obsádky), k významu denní doby lovu jako času nočního klidu pro rybí společenstva, k možnostem narušení stability rybí populace dlouhodobým non-stop lovem. Zároveň vzal v úvahu polehčující okolnosti a sice, že žalobkyně dosud neměla záznam o přestupku a jednání mělo pramenit z „mylné interpretace“ zákona. Jako k přitěžující okolnosti pak přihlédl k tomu, že žalobkyně pokračovala v zakázaném jednání i po výslovném upozornění ministerstva. Na základě toho byla uložena pokuta ve výši 45 000 Kč.

120. Žalobkyně podala proti rozhodnutí rozklad, o němž žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím.

121. O žalobních námitkách uvážil soud následujícím způsobem. Ad A) nedostatek pravomoci, nezákonný postup dle § 80 správního řádu 122.Obecně platí, že správní rozhodnutí musí být vydáno správním orgánem, který k tomu má pravomoc a je k rozhodnutí věcně příslušný. Druhým požadavkem je soulad správního rozhodnutí s předpisy hmotného práva. Správní rozhodnutí nakonec musí být výsledkem předepsaného procesu jeho tvorby. Rozhodnutí tak musí splňovat náležitosti kompetenční, obsahové, vnější formy a procedurální. Pravomoc lze definovat jako právní prostředky, které má správní orgán k realizaci své působnosti. Působnost (kompetence) zase jako právem stanovený předmět, obsah a rozsah činnosti správního orgánu. Příslušnost pak určuje působnost konkrétního orgánu v konkrétní věci. Pravomoc a příslušnost tedy vychází z právem stanovené působnosti. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2023, č. j. 5 As 107/2021-36)

123. Podle § 80 správního řádu (1) Nevydá-li správní orgán rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě, nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti, jakmile se o tom dozví. (2) Opatření proti nečinnosti učiní nadřízený správní orgán i tehdy, nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední. (3) Opatření proti nečinnosti může nadřízený správní orgán učinit i v případě, kdy je z okolností zjevné, že věcně a místně příslušný správní orgán nedodrží lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí o žádosti nebo zahájit řízení z moci úřední anebo v řízení řádně pokračovat. Po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí může žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat účastník. (4) Nadřízený správní orgán může a) přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy nebo vydal rozhodnutí, b) usnesením převzít věc a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu, c) usnesením pověřit jiný správní orgán ve svém správním obvodu vedením řízení, nebo d) usnesením přiměřeně prodloužit zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí, lze-li důvodně předpokládat, že správní orgán v prodloužené lhůtě vydá rozhodnutí ve věci, a je-li takový postup pro účastníky výhodnější; přitom přihlíží ke lhůtám uvedeným v § 71 odst. 3.

124. Podle § 20 odst. 2 zákona o rybářství, obecní úřad obce s rozšířenou působností projednává přestupky podle tohoto zákona (§ 30 a 31).

125. Podle § 22 odst. 11 zákona, ministerstvo rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí vydanému krajským úřadem.

126. Podle § 178 odst. 1 správního řádu, nadřízeným správním orgánem je ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor.

127. Podle § 178 odst. 2 správního řádu, nelze-li nadřízený správní orgán určit podle odstavce 1, určí se podle tohoto odstavce. Nadřízeným správním orgánem orgánu obce se rozumí krajský úřad. Nadřízeným správním orgánem orgánu kraje se rozumí v řízení vedeném v samostatné působnosti Ministerstvo vnitra, v řízení vedeném v přenesené působnosti věcně příslušný ústřední správní úřad, popřípadě ústřední správní úřad, jehož obor působnosti je rozhodované věci nejbližší. Nadřízeným správním orgánem jiné veřejnoprávní korporace se rozumí správní orgán pověřený výkonem dozoru a nadřízeným správním orgánem právnické nebo fyzické osoby pověřené výkonem veřejné správy se rozumí orgán, který podle zvláštního zákona rozhoduje o odvolání; není-li takový orgán stanoven, je tímto orgánem orgán, který tyto osoby výkonem veřejné správy na základě zákona pověřil. Nadřízeným správním orgánem ústředního správního úřadu se rozumí ministr, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu. Nadřízeným správním orgánem ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu se rozumí vedoucí příslušného ústředního správního úřadu.

128. Předně je nutno konstatovat, že citované ustanovení § 80 správního řádu představuje komplexní právní úpravu ochrany před nečinností správních orgánů a tvoří součást širšího mechanismu zajišťujícího realizaci zásad legality, hospodárnosti a rychlosti řízení. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit nadřízenému správnímu orgánu zasáhnout v situacích, kdy příslušný správní orgán neplní povinnosti stanovené procesním předpisem, a tedy nezajišťuje řádný výkon veřejné správy. Ustanovení § 80 správního řádu tak slouží jako výjimečný korektiv standardní dělby kompetencí mezi správními orgány a jeho použití přichází v úvahu pouze za přísného splnění zákonných podmínek.

129. Ustanovení § 80 pracuje se třemi odlišnými typy možných nečinností. Podle odstavce prvního jde o situace, kdy správní orgán nezákonně nevydá rozhodnutí ve věci, ačkoli řízení již probíhá a uplynula příslušná lhůta podle § 71 správního řádu. Tento typ nečinnosti může nastat až poté, co je řízení zahájeno, neboť teprve od tohoto okamžiku začínají běžet lhůty pro vydání rozhodnutí. Nezahájené řízení tudíž nemůže být nečinné ve smyslu § 80 odst. 1 správního řádu.

130. Druhým samostatným případem, upraveným v § 80 odst. 2 správního řádu, je nečinnost spočívající v nezahájení řízení z moci úřední. Zásada oficiality ukládá správním orgánům povinnost zahájit řízení tehdy, dozví-li se o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení ex offo. Nezahájí-li správní orgán řízení do 30 dnů ode dne, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděl, dochází k nečinnosti ve smyslu tohoto ustanovení. Lhůta zde má povahu lhůty subjektivní a její běh se váže až na okamžik, kdy orgán na základě všech dostupných skutečností vyhodnotí, že jsou splněny podmínky pro zahájení řízení; nikoliv tedy již na okamžik samotného obdržení podnětu. Správní orgán proto může před tímto okamžikem činit předběžné úkony, například vyžádat vysvětlení podle § 137, doplnit podklady či ověřit některá tvrzení, jejichž znalost je nezbytná k učinění kvalifikovaného úsudku o tom, zda řízení z moci úřední zahájit.

131. Podle § 80 odst. 3 správního řádu je dále nutné opatření proti nečinnosti použít tehdy, je-li již z okolností zjevné, že příslušný správní orgán nedodrží lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí nebo pro zahájení řízení, případně že nebude v řízení řádně pokračovat. Jedná se o preventivní mechanismus, jehož cílem je předejít průtahům, které by jinak mohly narušit efektivitu řízení.

132. Až v návaznosti na existenci některého z druhů nečinnosti uvedených v odstavcích 1 až 3 může nadřízený správní orgán přistoupit k uplatnění opatření proti nečinnosti ve formách vymezených v § 80 odst. 4 správního řádu. Tato opatření zahrnují přikázání nečinnému orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebné úkony, převzetí věci a rozhodnutí namísto nečinného orgánu (tzv. atrakci), pověření jiného správního orgánu řízením či přiměřené prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí. Uvedená opatření mají povahu výjimečných zásahů, jimiž může být prolomena zákonem vymezená příslušnost správního orgánu. Právě z toho důvodu je nezbytné, aby podmínky jejich použití byly splněny striktně, neboť zásada nezcizitelnosti veřejnoprávní kompetence vyžaduje, aby k odnětí věci věcně a místně příslušnému správnímu orgánu docházelo jen v situacích, kdy došlo ke skutečné a právně relevantní nečinnosti.

133. Z výše uvedeného vyplývá, že atrakce podle § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu je přípustná pouze tehdy, pokud je postaveno najisto, že nastala některá z forem nečinnosti podle odstavců 1 až 3, tedy že příslušný správní orgán buď nerozhodl v běžící lhůtě, nezahájil řízení, nebo je již zřejmé, že řízení nezahájí či nedokončí včas. Takto postupovat je však oprávněn pouze nadřízený správní orgán.

134. Mezi účastníky není sporu o tom, že podání rybářské stráže ze dne 1. 5. 2024 obsahovalo tvrzení nasvědčující možnému porušování § 13 odst. 3 písm. c) zákona o rybářství, tedy umožňování lovu ryb mimo denní dobu lovu, a že takové jednání může za splnění dalších zákonných podmínek naplňovat skutkovou podstatu přestupku podle § 31 odst. 1 písm. c) zákona o rybářství. Není sporu ani o tom, že věc byla postoupena Magistrátu města Hradec Králové jako správnímu orgánu příslušnému k projednání přestupku.

135. Podle citovaného § 20 odst. 2 zákona o rybářství přestupky podle tohoto zákona projednává obecní úřad obce s rozšířenou působností. V posuzované věci byl tedy věcně a místně příslušným orgánem k vedení přestupkového řízení Magistrát města Hradec Králové.

136. Klíčovou otázkou proto je, zda žalovaný byl ve vztahu k Magistrátu města Hradec Králové nadřízeným správním orgánem ve smyslu § 80 správního řádu.

137. Vymezení nadřízeného správního orgánu obsahuje citované ust. § 178 správního řádu. Neurčuje-li zvláštní zákon jinak, je nadřízeným správním orgánem ten, který rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor (§ 178 odst. 1). Nelze-li nadřízený správní orgán určit podle odstavce 1, platí mimo jiné, že nadřízeným správním orgánem orgánu obce je krajský úřad (§ 178 odst. 2).

138. Zvláštní zákon, jímž je zde zákon o rybářství, nestanoví, že by nadřízeným správním orgánem obecního úřadu obce s rozšířenou působností při projednávání přestupků podle tohoto zákona bylo ministerstvo. Naopak z konstrukce zákona plyne, že ministerstvo rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí krajského úřadu, nikoli proti rozhodnutí obecního úřadu obce s rozšířenou působností; (srov. § 22 odst. 11 zákona o rybářství).

139. Skutečnost, že ministerstvo je ústředním orgánem státní správy rybářství a vykonává dozor nad dodržováním zákona o rybářství podle § 22 odst. 4 zákona o rybářství, sama o sobě neznamená, že je ve všech řízeních vedených podle tohoto zákona nadřízeným správním orgánem obecního úřadu obce s rozšířenou působností ve smyslu § 80 a § 178 správního řádu. Dozorová působnost podle zvláštního zákona a postavení nadřízeného správního orgánu pro účely opatření proti nečinnosti nejsou bez dalšího totožné.

140. Soud proto uzavírá, že ve vztahu k Magistrátu města Hradec Králové byl nadřízeným správním orgánem Krajský úřad Královéhradeckého kraje, nikoli žalovaný. Pouze krajský úřad tak mohl vůči magistrátu postupovat podle § 80 odst. 4 správního řádu, včetně případného převzetí věci podle písmene b).

141. Na tomto závěru nic nemění ani to, že skutkové okolnosti mohly nasvědčovat nečinnosti magistrátu. Soud připouští, že z obsahu správního spisu plyne dlouhodobé upozorňování na možný protiprávní stav, jakož i to, že podání ze dne 1. 5. 2024 nebylo po řadu měsíců vyřízeno způsobem odpovídajícím povaze věci. Byly-li tedy dány důvody pro zásah proti nečinnosti, mohlo se tak stát pouze zákonem předvídaným postupem a zákonem určeným orgánem. Existence možné nečinnosti příslušného správního orgánu nemůže zhojit nedostatek pravomoci orgánu, který zasáhl.

142. Judikatura správních soudů přitom vychází z toho, že opatření podle § 80 správního řádu je procesním a dozorovým prostředkem nadřízeného správního orgánu vůči orgánu podřízenému; srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2009, č. j. 1 Ans 8/2009-62. Stejná judikatura zdůrazňuje, že převzetí věci podle § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu je možné jen v rámci zákonného vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Usnesení vydané podle § 80 odst. 6 správního řádu je pak aktem procesní povahy; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 8 As 74/2010-71.

143. Soud přitom nepochybuje o tom, že žalovaný mohl v mezích své zákonné působnosti vykonávat dozor nad dodržováním zákona o rybářství, případně iniciovat zákonný postup jiného příslušného orgánu. Nemohl však bez opory v zákoně nahradit krajský úřad v jeho postavení nadřízeného správního orgánu vůči magistrátu a sám provést atrakci věci podle § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu.

144. Napadené rozhodnutí je proto zatíženo podstatnou vadou spočívající v tom, že bylo vydáno orgánem, který k takovému postupu nebyl podle zákona funkčně příslušný.

145. Soud se dále zabýval otázkou, zda napadené usnesení trpí toliko nezákonností, anebo vadou natolik intenzivní, že je třeba je považovat za nicotné.

146. Podle § 77 odst. 1 správního řádu je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; nicotnost tak dopadá jen na nejzávažnější vady příslušnosti. Judikatura správních soudů je v tomto ohledu ustálená v tom, že nicotnost způsobuje jen absolutní věcná nepříslušnost, nikoli každé pochybení v určení příslušného správního orgánu; viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009, 4 As 69/2008-117, ze dne 11. 12. 2013, č. j. 6 Ads 62/2013-57, či ze dne 3. 11. 2023, č. j. 9 As 188/2023-28.

147. V nyní posuzované věci žalovaný nebyl orgánem stojícím zcela mimo oblast státní správy rybářství. Naopak, podle § 22 zákona o rybářství je ministerstvo ústředním orgánem státní správy rybářství a vykonává v této oblasti též dozor. Nejde tedy o situaci, kdy by napadené usnesení vydal orgán, který by v daném věcném oboru neměl vůbec žádnou působnost a pravomoc.

148. Nezákonnost napadeného usnesení spočívá v tom, že žalovaný nesprávně dovodil své postavení nadřízeného správního orgánu vůči Magistrátu města Hradec Králové pro účely postupu podle § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu. Jak soud uvedl výše, přestupky podle zákona o rybářství projednává obecní úřad obce s rozšířenou působností, viz § 20 odst. 2 zákona o rybářství, a nadřízeným správním orgánem orgánu obce je podle § 178 odst. 2 správního řádu krajský úřad, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Zákon o rybářství přitom takovou zvláštní úpravu ve vztahu k obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností neobsahuje.

149. Opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu je podle judikatury procesním a dozorovým prostředkem nadřízeného správního orgánu vůči orgánu podřízenému. Převzetí věci podle § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu je tak možné pouze v rámci zákonem založeného vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Současně jde jen o procesní institut, jehož použití samo o sobě nepředstavuje rozhodnutí ve věci samé; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 8 As 74/2010-71.

150. Žalovaný tedy postupoval mimo meze své procesní kompetence, když sám použil atrakci věci vůči správnímu orgánu, vůči němuž nebyl nadřízeným správním orgánem. Tato vada je nepochybně závažná a činí napadené rozhodnutí nezákonným. Nejde však o takový exces, který by bylo možno podřadit pod § 77 odst. 1 správního řádu, neboť žalovaný není orgánem absolutně věcně nepříslušným.

151. Rozhodnutí vydané správním orgánem, který není nadřízeným orgánem ve smyslu § 178 správního řádu, ale přesto uplatní postup podle § 80 odst. 4 písm. b), je nezákonné pro nedostatek funkční příslušnosti, nikoli nicotné. Ad B) Chybné posouzení dosavadní výjimky 152.Ačkoli soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nezákonné již z důvodu nedostatku procesní příslušnosti žalovaného k postupu podle § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu, považuje za nezbytné vypořádat i stěžejní hmotněprávní otázku sporu, neboť právě ta tvoří jádro obrany žalobkyně a její posouzení bude určující i pro další postup správních orgánů po vrácení věci.

153. Žalobkyně svou obranu staví na tvrzení, že jí byla rozhodnutím ze dne 27. 11. 2001 podle tehdy účinného § 10 odst. 2 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, udělena výjimka ze zákazu nočního lovu bez časového omezení, přičemž tato výjimka nikdy nebyla zrušena ani změněna. Z toho dovozuje, že je i nadále nositelem veřejného subjektivního práva umožňujícího lov ryb mimo denní dobu lovu.

154. S tímto právním názorem se soud neztotožňuje. Rozhodující je, že původní výjimka byla vydána podle již zrušeného zákona č. 102/1963 Sb., jehož § 10 odst. 1 písm. c) zakazoval lov ryb v noci a § 10 odst. 2 umožňoval ministerstvu z tohoto zákazu povolit výjimku. Tento zákon byl s účinností od 1. 4. 2004 nahrazen zákonem č. 99/2004 Sb., který nově konstruuje zákaz lovu mimo denní dobu lovu v § 13 odst. 3 písm. c) a výjimku z něj svěřuje ministerstvu v § 13 odst. 5 zákona o rybářství.

155. Přechodná ustanovení nového zákona v § 34 zákona o rybářství výslovně zachovávají v platnosti pouze právní akty o vyhlášení rybářských revírů, o povolení výkonu rybářského práva a o prohlášení chráněné rybí oblasti. O dříve udělených výjimkách ze zákazů lovu tato přechodná ustanovení mlčí. Soud má za to, že tato absence není nahodilá. Jestliže zákonodárce v přechodném ustanovení výslovně vyjmenoval, které akty podle dosavadních předpisů zůstávají nadále v platnosti, je třeba toto vymezení považovat za vyčerpávající. Výjimka ze zákazu nočního lovu podle dřívějšího zákona mezi takto zachovanými akty uvedena není; její účinky proto do režimu nového zákona bez dalšího nepřešly.

156. Jinak řečeno, skutečnost, že původní rozhodnutí o výjimce nebylo samostatně zrušeno, nepostačuje k závěru o jeho trvajících účincích po nabytí účinnosti nové právní úpravy. Veřejnoprávní oprávnění existuje jen potud, pokud pro ně právní řád poskytuje oporu. Nový zákon vytvořil samostatný a úplný režim zákazu lovu mimo denní dobu lovu i režim výjimek z tohoto zákazu. Nezachoval-li současně v přechodných ustanoveních dříve udělené výjimky, nelze dovodit, že by takové staré výjimky působily i nadále jen proto, že byly kdysi vydány „bez časového omezení“. Uvedená formulace mohla mít význam pouze v mezích tehdejší právní úpravy, nikoli proti pozdější změně zákona.

157. Tento závěr odpovídá i obecné judikatuře vztahující se k účinkům přechodných ustanovení a dříve udělených výjimek. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 As 17/2009-61, zdůraznil, že trvání účinků dřívějších výjimek po změně právní úpravy je třeba dovozovat z přechodných ustanovení nové právní úpravy; zachování staršího oprávnění nelze presumovat tam, kde zákonodárce přechodový režim nestanovil. A contrario platí, že tam, kde zákonodárce některé dřívější akty výslovně zachoval, avšak jiné nikoli, není soud oprávněn okruh zachovaných aktů rozšiřovat.

158. Žalobkyni nepomáhá ani její odkaz na sdělení Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 12. 7. 2004. Předně jde toliko o sdělení správního orgánu, nikoli o rozhodnutí způsobilé založit, změnit nebo potvrdit veřejné subjektivní právo žalobkyně. Dále takové sdělení nemohlo nahradit výjimku podle § 13 odst. 5 zákona o rybářství, neboť pravomoc povolit tuto výjimku zákon svěřuje ministerstvu, nikoli krajskému úřadu; srov. § 22 odst. 4 písm. b) zákona o rybářství. Správní orgán bez věcné pravomoci nemůže svým sdělením založit oprávnění, které zákon podmiňuje individuálním správním aktem jiného orgánu.

159. Soud proto uzavírá, že po účinnosti zákona č. 99/2004 Sb. mohla žalobkyně lov ryb mimo denní dobu lovu provozovat pouze tehdy, pokud disponovala výjimkou vydanou podle § 13 odst. 5 zákona o rybářství. Ze správního spisu přitom plyne, že ministerstvo výslovně sdělilo, že takové rozhodnutí vydáno nebylo. Nebyla-li tedy žalobkyně nositelem výjimky podle současné právní úpravy, nemohla se v rozhodné době původní výjimky z roku 2001 úspěšně dovolávat.

160. Pokud žalobkyně namítá, že jednala v legitimním přesvědčení o trvání svého oprávnění, může mít tato okolnost význam toliko v rovině její obrany proti správnímu trestání, nikoli však pro samotnou existenci veřejnoprávního oprávnění. Ani dobrá víra účastníka totiž nemůže nahradit zákonem vyžadované rozhodnutí příslušného správního orgánu. K tomu soud dodává, že pouze „ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů“ je správní praxí zakládající legitimní očekávání (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006–132). Izolované sdělení krajského úřadu, navíc vydané bez zákonné kompetence k udělení výjimky, takový účinek samo o sobě mít nemůže.

161. V nyní posuzované věci je navíc třeba mít na zřeteli, že jde o odpovědnost právnické osoby za přestupek. Ta je podle § 20 zákona o odpovědnosti za přestupky koncipována objektivně. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 1. 2008, č. j. 9 As 36/2007–59, připomněl, že u právnických osob se zavinění zásadně nezkoumá; obdobně rozsudek NSS 31. 7. 2015, č. j. 1 As 159/2015–27, výslovně uvádí, že odpovědnost právnické osoby za přestupek je odpovědností za následek a břemeno tvrzení i důkazní ohledně zproštění odpovědnosti nese přestupce. Dobrá víra žalobkyně v trvání staré výjimky proto sama o sobě nemůže vyloučit její odpovědnost za protiprávní stav, pokud byly naplněny znaky skutkové podstaty přestupku.

162. Závazný právní názor soudu pro další řízení proto je, že původní výjimka udělená žalobkyni dne 27. 11. 2001 podle zákona č. 102/1963 Sb. nepřešla do režimu zákona č. 99/2004 Sb. a po účinnosti nové právní úpravy nemohla sama o sobě založit oprávnění k lovu ryb mimo denní dobu lovu. V dalším řízení tudíž nelze vycházet z předpokladu, že žalobkyně byla v rozhodném období nositelem platné výjimky podle současného zákona o rybářství.

163. Výjimka ze zákazu lovu ryb v noci udělená podle § 10 odst. 2 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, nepřetrvává po nabytí účinnosti zákona č. 99/2004 Sb., neplyne-li její zachování z přechodných ustanovení tohoto zákona. Ustanovení § 34 zákona č. 99/2004 Sb. zachovává v platnosti jen tam výslovně uvedené právní akty; dříve udělené výjimky ze zákazů lovu mezi nimi nejsou. Dobrá víra právnické osoby v trvání takové dřívější výjimky ani neformální sdělení správního orgánu nemohou nahradit výjimku podle § 13 odst. 5 zákona č. 99/2004 Sb. ani samy o sobě vyloučit její objektivní odpovědnost za přestupek. Ad C) Nepřezkoumatelnost – absence vymezení skutku, materiální stránky a odůvodnění trestu 164.Soud se dále nezabýval námitkou žalobkyně, podle níž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek řádného vymezení skutku, materiální stránky přestupku a odůvodnění uloženého trestu.

165. Této námitce však soud nepřisvědčil z důvodu její věcné správnosti či nesprávnosti, nýbrž proto, že se jí za dané procesní situace již nezabýval meritorně.

166. Jak bylo uvedeno výše, soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné z důvodu podstatné vady řízení spočívající v nedostatku funkční příslušnosti správního orgánu, který rozhodoval o věci namísto nečinného správního orgánu prvního stupně. Takové pochybení samo o sobě představuje důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

167. Za této situace by se podrobné posouzení dalších žalobních námitek, směřujících již proti samotnému meritu věci a správnosti právního posouzení přestupku, míjelo s účelem soudního přezkumu. V případě jejich přezkumu by se totiž soud vyjadřoval k otázkám, které budou předmětem nového řízení před příslušným správním orgánem, jenž bude povinen věc znovu projednat a rozhodnout.

168. Soud proto konstatuje, že další žalobní námitky, včetně námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jsou za této situace nadbytečné, a proto se jimi již blíže nezabýval. Ad D) Rozsah přezkumu 169.Ve čtvrté žalobní námitce žalobkyně namítala, že žalovaný jako správní orgán rozhodující o rozkladu neprovedl přezkum napadeného rozhodnutí v zákonem požadovaném rozsahu. Žalovaný se nesprávně řídil § 89 odst. 2 správního řádu, ačkoli v přestupkovém řízení se uplatní zvláštní úprava obsažená v § 98 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., podle níž odvolací správní orgán přezkoumává napadené rozhodnutí v plném rozsahu.

170. Soud tuto námitku pro její nadbytečnost věcně neposuzoval, neboť již shledal napadené rozhodnutí nezákonným z jiného důvodu, který sám o sobě vedl k jeho zrušení. Přesto považuje za vhodné k uvedené otázce obecně uvést, že právní východisko žalobkyně je v zásadě správné.

171. Podle § 152 odst. 5 správního řádu platí, že nevylučuje-li to povaha věci, použijí se na řízení o rozkladu ustanovení o odvolání. V přestupkovém řízení pak zvláštní právní úprava v § 98 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky stanoví, že odvolací správní orgán přezkoumává napadené rozhodnutí v plném rozsahu. Toto ustanovení je ve vztahu k obecné úpravě odvolacího přezkumu podle § 89 odst. 2 správního řádu ustanovením zvláštním.

172. Zatímco podle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí zásadně jen v rozsahu odvolacích námitek, v přestupkovém řízení zákonodárce zvolil odlišný model plné revize. Odvolací, a tedy i rozkladový orgán v přestupkové věci není omezen jen rozsahem uplatněných námitek, nýbrž je povinen přezkoumat napadené rozhodnutí jak z hlediska zákonnosti, tak z hlediska věcné správnosti v celém rozsahu. Tento závěr odpovídá i rozhodovací praxi správních soudů, podle něhož odvolací orgán v přestupkovém řízení přezkoumává napadené rozhodnutí v celém rozsahu, nikoli pouze v mezích odvolacích námitek, (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2022, č. j. 16 A 24/2020-30 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2022, č. j. 63 A 1/2022-30, který výslovně zdůraznil, že tento plný revizní princip dopadá i na případy blanketního odvolání (body 28 až 30 rozsudku).

173. Judikatura současně dovozuje, že plný přezkum neznamená pouze formální deklaraci, že odvolací orgán přezkoumal věc „v plném rozsahu“. Odvolací či rozkladový orgán musí výsledek tohoto přezkumu také přezkoumatelným způsobem promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí a vypořádat relevantní argumentaci účastníka vlastní úvahou; nestačí toliko stručný odkaz na závěry správního orgánu prvního stupně.

174. Pokud by tedy tato žalobní námitka byla pro rozhodnutí věci významná, soud by obecně přisvědčil názoru, že v přestupkovém řízení nelze rozsah přezkumu rozkladového orgánu poměřovat pouze § 89 odst. 2 správního řádu, nýbrž je třeba vycházet ze zvláštní úpravy obsažené v § 98 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, která zakládá princip plné revize. Ad E) Napadené rozhodnutí o neudělení výjimky – vady řízení, nesprávné důvody a porušení principu ne bis in idem 175.V páté žalobní námitce žalobkyně brojí proti druhému napadenému rozhodnutí – rozhodnutí o neudělení výjimky ze zákazu lovu ryb mimo denní dobu lovu. Žalobkyně uvádí, že z preventivních důvodů a v zájmu posílení své právní jistoty podala žádost o udělení nové výjimky. Správní orgán prvního stupně tuto žádost zamítl, a to fakticky ze dvou vzájemně provázaných důvodů: - že kontrolou bylo zjištěno, že žalobkyně umožnila lov ryb mimo denní dobu lovu, aniž by disponovala platnou výjimkou, - a že žalobkyně jako uživatel revíru není dostatečně „spolehlivá“ ve vztahu k dodržování podmínek vymezených příslušnou národní legislativou, které mají být pro tento typ výjimky ministerstvem standardně nastaveny.

176. Proti těmto důvodům žalobkyně v rozkladu uplatnila následující námitky.

177. Během své mnohaleté činnosti v oboru rybářství nikdy nebyla pravomocně uznána vinnou z porušení rybářských předpisů. Proti tvrzenému zjištění o provedené kontrole staví především existenci rozhodnutí o výjimce z roku 2001, které podle ní stále trvá, a jehož platnost byla potvrzena sdělením krajského úřadu z roku 2004.

178. Žádné „podmínky vymezené příslušnou národní legislativou“, které mají být podle správního orgánu pro tento druh výjimky standardně nastaveny, neexistují a nikdy neexistovaly. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí o zamítnutí výjimky této námitce nepřisvědčil a rozhodnutí prvního stupně bez dalšího doplnění či vlastní úvahy pouze potvrdil. Tím zatížil rozhodnutí totožnou vadou nezákonnosti, jakou trpí i rozhodnutí o přestupku.

179. Žalobkyně je přesvědčena, že rozhodnutí o zamítnutí výjimky nelze stavět na virtuálním důvodu spolehlivosti, který není zakotven ani v zákoně, ani v podzákonném předpisu, a není obsažen ani v žádném interním předpisu ministerstva. I kdyby měl být pojem „spolehlivost“ chápán jako obecné hodnotící kritérium, nelze jej aplikovat v neprospěch žalobkyně, která jako uživatel rybářského revíru desítky let bez jediného relevantního zjištění neporušila zákonná pravidla výkonu rybářského práva.

180. Kromě toho, že závěry kontrolního zjištění nejsou právně závazné, nelze podle žalobkyně opomíjet trvající nejasnost ohledně platnosti rozhodnutí o výjimce z roku 2001, potvrzené stanoviskem krajského úřadu z roku 2004. Právě tato nejasnost byla podle žalobkyně bezprostřední příčinou skutečností zachycených v kontrolním zjištění. I kdyby se později ukázalo, že rozhodnutí o výjimce nebo sdělení krajského úřadu byly nesprávné, žalobkyně jednala zcela v souladu s nimi a v dobré víře, že jsou správné a závazné. Jednání v dobré víře podle žalobkyně nemůže být považováno za projev nespolehlivosti.

181. Žalobkyně dále uvádí, že i kdyby přesto měla být její žádost o výjimku zamítnuta s odkazem na to, že jí byla uložena pokuta za přestupek podle zákona o rybářství, šlo by o postup v příkrém rozporu se zákazem dvojího trestání (ne bis in idem), který je imanentní součástí pravidel správního trestání v demokratickém právním státě. Za protiprávní čin lze uložit pouze takový trest, který výslovně stanoví zákon a za podmínek zákonem stanovených. Pro rozhodování o výjimce podle zákona o rybářství však zákon nezná žádné kritérium, které by umožňovalo vycházet z existence předchozí sankce jako z důvodu zamítnutí výjimky.

182. Napadené rozhodnutí o neudělení výjimky proto není opřeno o žádný relevantní důvod, je nepřezkoumatelné a vykazuje rysy autoritativní svévole, což způsobuje jeho nezákonnost. Tento nedostatek je podle žalobkyně o to závažnější, že jde o zamítavé rozhodnutí o žádosti o přiznání veřejného subjektivního práva.

183. Z obsahu správního spisu soud ověřil, že žalobkyně dne 23. 5. 2025 podala žádost o udělení výjimky ze zákazu lovu ryb mimo stanovenou denní dobu lovu, a to za účelem konání rybářských závodů na konkrétním rybářském revíru. Výjimka měla být udělena pro období od 28. 10. do 1. 11. 2025 na charitativní akci a dále od 1. 11. do 8. 11. 2025 na navazující soutěžní akci, přičemž obě akce na sebe měly bezprostředně navazovat. Žalobkyně uvedla, že účelem konání těchto závodů je mimo jiné i možnost předání části startovného na charitativní účely při slavnostním vyhodnocení soutěže.

184. V žádosti žalobkyně zdůvodnila potřebnost požadované výjimky tím, že při rybářských závodech je běžně využíván režim lovu, který může přesahovat zákonem stanovenou denní dobu lovu. Uvedla, že lov v předmětném revíru probíhá systémem „chyť a pusť“, a tudíž nedochází k ohrožení rybí obsádky. Podle žalobkyně má revír dlouhodobě stabilní a kvalitní rybí populaci, přičemž po celou dobu jeho užívání od roku 2001 nedošlo k žádným negativním událostem, které by zpochybňovaly jeho přístup k výkonu rybářského práva. Současně poukázal na možnost vyčlenění části vodní plochy jako klidové zóny, což by dále eliminovalo případné zásahy do ochrany ryb.

185. Žalovaný rozhodnutím vydaným v prvním stupni žádost žalobkyně zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně byla v roce 2024 podrobena kontrole dodržování denní doby lovu, stanovené podle § 12 odst. 2 vyhlášky č. 197/2004 Sb., ve spojení s § 13 odst. 3 písm. c) zákona o rybářství. Touto kontrolou bylo zjištěno, že žalobkyně umožnila lov ryb mimo stanovenou denní dobu, aniž by disponovala platnou výjimkou.

186. Na základě tohoto zjištění žalovaný dovodil, že žalobkyně nerespektuje zákonné podmínky výkonu rybářského práva, a proto neshledal důvod pro udělení požadované výjimky. Současně uvedl, že rybářské závody lze organizovat i bez udělení výjimky, avšak osoby provádějící lov jsou povinny dodržovat denní dobu lovu stanovenou právními předpisy.

187. Podle § 12 odst. 2 vyhlášky č. 197/2004 Sb. jsou denní doby lovu ryb v jednotlivých typech rybářských revírů konkrétně vymezeny (např. v mimopstruhových revírech v období od dubna do září od 4 do 24 hodin a v ostatních měsících od 5 do 22 hodin). Tyto časové limity představují základní pravidla výkonu rybářského práva a současně slouží k ochraně ryb a vodních organismů.

188. Podle § 13 odst. 3 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství, je lov ryb mimo stanovenou denní dobu zakázán. Ministerstvo však může na základě žádosti uživatele rybářského revíru povolit výjimku z tohoto zákazu, a to „v nezbytném rozsahu a nelze-li požadovaného účelu dosáhnout jinak“.

189. Podle § 13 odst. 5 věta druhá, Ministerstvo může na základě žádosti uživatele rybářského revíru povolit, v nezbytném rozsahu a nelze-li požadovaného účelu dosáhnout jinak, také výjimku ze zákazu podle odstavce 3 písm. c).

190. Žalovaný uzavřel, že v projednávaném případě nejsou splněny podmínky pro udělení výjimky, neboť žalobkyně již v minulosti porušila pravidla týkající se denní doby lovu, a tudíž neposkytuje dostatečné záruky pro jejich dodržování ani v budoucnu.

191. Soud se nejprve zabýval povahou rozhodování podle § 13 odst. 5 zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství. Podle tohoto ustanovení může ministerstvo na základě žádosti uživatele rybářského revíru povolit, v nezbytném rozsahu a nelze-li požadovaného účelu dosáhnout jinak, výjimku ze zákazu lovu mimo denní dobu lovu podle § 13 odst. 3 písm. c) téhož zákona. Již jazykové vyjádření „může povolit“ svědčí o tom, že nejde o rozhodnutí nárokové, nýbrž o rozhodnutí založené na správním uvážení. Současně však nejde o uvážení neomezené; zákon správnímu orgánu výslovně stanoví hlediska, v jejichž mezích se musí pohybovat, totiž nezbytný rozsah výjimky a nemožnost dosáhnout sledovaného účelu jinak.

192. V judikatuře Nejvyššího správního soudu je ustáleno, že správní uvážení se uplatní tehdy, „pokud s existencí určitého skutkového stavu není v příslušné právní normě jednoznačně spojen jediný nutný právní následek a zákonodárce dává správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou“; ani v takovém případě však správní orgán nesmí rozhodnout libovolně a musí respektovat principy právního státu, zejména zákaz svévole a legitimního očekávání (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2013, č. j. 8 Afs 80/2012-49). Obdobně Nejvyšší správní soud uvedl, že i rozhoduje-li správní orgán na základě správního uvážení, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí z něj být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2006, č. j. 6 As 59/2004-117).

193. Nejvyšší správní soud dále opakovaně judikuje, že soudní přezkum správního uvážení se soustředí na posouzení, zda správní orgán nevybočil z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda postupoval v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy jeho úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem; za splnění těchto podmínek soud nenahrazuje správní úvahu svou vlastní (srov. usnesení NSS ze dne 27. 3. 2020, č. j. 9 Azs 358/2019-23). Současně platí, že tam, kde právní úprava kombinuje neurčité právní pojmy a správní uvážení, musí správní orgán nejprve řádně vyložit a aplikovat zákonná kritéria a teprve následně v jejich rámci vykonat vlastní uvážení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 5. 2006, č. j. 8 Azs 127/2005-75).

194. V nyní projednávané věci z uvedeného plyne, že žalovaný byl oprávněn posuzovat, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro povolení výjimky, a v jejich rámci užít správní uvážení. Nebyl však oprávněn nahrazovat zákonná kritéria jinými, právní úpravou nepředvídanými hledisky. Těžiště jeho úvahy se přitom podle obsahu správního spisu i odůvodnění napadeného rozhodnutí přesunulo od zákonných podmínek „nezbytného rozsahu“ a „nemožnosti dosáhnout požadovaného účelu jinak“ ke kritériu údajné „spolehlivosti“ žalobkyně. Takové kritérium však soud v § 13 odst. 5 zákona o rybářství, ani v související prováděcí úpravě, nenachází.

195. To samo o sobě neznamená, že by předchozí postup žadatele nikdy nemohl být pro rozhodnutí o výjimce relevantní. Taková okolnost by však mohla být zohledněna jen tehdy, pokud by ji správní orgán přesvědčivě vztáhl k zákonnému účelu rozhodování, tedy zejména k ochraně rybí obsádky a k posouzení, zda lze výjimku bezpečně a přiměřeně povolit v nezbytném rozsahu. Nic takového se v posuzované věci nestalo. Žalovaný naopak z kontrolního zjištění a ze sporu o trvání dřívější výjimky dovodil obecný závěr o nespolehlivosti žalobkyně, aniž by vysvětlil právní základ tohoto kritéria, jeho obsah, jeho vztah k § 13 odst. 5 zákona o rybářství a jeho konkrétní dopad na posouzení projednávané žádosti.

196. Tím žalovaný vykročil z mezí správního uvážení stanovených zákonem. Rozhodnutí není založeno primárně na zákonných hlediscích, nýbrž na hledisku mimozákonném, předem blíže nevymezeném a pro adresáta veřejné správy nepředvídatelném. Za takové situace soud nemůže uzavřít, že žalovaný užil správní uvážení v souladu se zákonem a bez prvků libovůle. Jinak řečeno, nejde o případ, kdy by soud nepřípustně nahrazoval správní úvahu vlastní úvahou; soud toliko konstatuje, že správní úvaha vůbec nebyla vystavěna na zákonných kritériích, a proto neobstojí.

197. Nadto žalovaný přesvědčivě nevysvětlil, proč tvrzená dřívější pochybení žalobkyně, navíc za situace její obrany založené na existenci rozhodnutí o výjimce z roku 2001 a navazujícího sdělení krajského úřadu z roku 2004, mají bez dalšího svědčit o její nespolehlivosti. Nezabýval se řádně otázkou možné dobré víry žalobkyně, ani tím, zda a jak tato okolnost dopadá na hodnocení žádosti o výjimku. I z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí výrazem vadně vykonaného správního uvážení.

198. Soud proto uzavírá, že rozhodnutí o neudělení výjimky podle § 13 odst. 5 zákona o rybářství je sice rozhodnutím založeným na správním uvážení, avšak žalovaný toto uvážení v posuzované věci nevykonal v mezích a způsobem stanoveným zákonem. Namísto zákonných kritérií opřel své rozhodnutí o kritérium, které právní úprava nezná, a své úvahy navíc řádně nevysvětlil. Takové rozhodnutí nemůže v soudním přezkumu obstát.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

199.Městský soud v Praze dospěl k závěru, že klíčové žalobní námitky vznesené vůči oběma napadeným rozhodnutím žalovaného jsou důvodné, a proto v souladu s § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí pro nezákonnost a částečnou nepřezkoumatelnost zrušil. Jelikož vady, které vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí o přestupku, zatížily již rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, městský soud v souladu s § 78 odst. 3 s.ř.s. zrušil i jeho rozhodnutí.

200. V dalším řízení žalovaný znovu rozhodne, vázán v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. právním názorem vysloveným městským soudem v tomto rozsudku.

201. Konkrétně to znamená, že ve vztahu k podnětům rybářské stráže žalovaný využije možnosti postupu v případě nečinnosti správního orgánu nadaného pravomocí o přestupku rozhodnout, není však oprávněn rozhodnout sám.

202. V případě žádosti o výjimku ze zákazu nočního lovu rozhodne důsledně podle zákonných kritérií a v souladu s principy správního uvážení, jak je soud shora podrobně vysvětlil.

203. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. ve věci úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které představují zaplacený soudní poplatek 2 x 3 000 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 24. červen 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.