8 A 60/2016

Rubrum

Usnesení Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: H. A. T., zastoupen paní L. T. P., trvale bytem P., P., proti žalovaným: 1) Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, 2) Ministerstvo zahraničních věcí, Loretánské náměstí 5, Praha 1, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem ze strany žalovaných Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí, k němuž došlo tím, že Velvyslanectví České republiky v Hanoji vrátilo žalobci žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání, nepřijalo tuto žádost a že Ministerstvo vnitra nezahájilo řízení o povolení dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání žalobce. V žalobě uvedl, že dne 23. 12. 2015 se osobně dostavil na recepci Velvyslanectví České republiky v Hanoji, kde byla přijata jeho stížnost a žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání na území České republiky. Žádost byla přijata v souladu s ust. § 169 odst. 16 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, kdy ji převzal ve dvojím vyhotovení zaměstnanec Velvyslanectví ČR v Hanoji společně se všemi přílohami na požadovaném tiskopise, s potřebným počtem fotografií a dalšími přílohy, které jsou vyžadovány. Dne 8. 3. 2016 bylo žalobci doručeno vyřízení jeho stížnosti, v němž bylo uvedeno, že předmětná žádost nebyla přijata v specifických úředních hodinách určených pro podávání tohoto typu žádostí, z čehož Velvyslanectví ve své odpovědi dovodilo, že takovou žádost nebylo možné přijmout. Další odůvodnění postupu ve vyřízení stížnosti zcela absentuje. Společně s vyřízením stížnosti byla žalobci vrácena také samotná žádost se všemi přílohami. Dále se žalobce domníval, že způsob jakým byla vyřízena jeho stížnost ze dne 18. 2. 2016, nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu, jelikož nenaplňuje znaky stanovené v ust. § 67 a násl. správního řádu, nadto to však zásadním způsobem a bez zákonné opory žalobce zatěžuje novými povinnosti. Žalobce se domníval, že splnil všechny požadavky, které na něj zákon ohledně podávání žádostí o povolení dlouhodobého pracovního pobytu klade. Zejména byla jeho žádost podána na požadovaném tiskopise osobně na místně a věcně příslušném zastupitelském úřadě a byla přijata zaměstnancem zastupiteského úřadu. Žalobce nezná jinou právní úpravu, která omezuje přímo podávání žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, než tu, která je obsažena v zákoně ě, 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Tato právní úprava nikterak neosahuje zákonnou podmínku, aby byla žádost podána v specifických úředních hodinách, jak ve vyřízení stížnosti uvádí žalovaný; ostatně žalovaný ve vyřízení stížnosti neuvádí, na základě jakého konkrétního zákonného ustanovení byla žádost zaslána zpět žalobci. V daném případě je tak podstatné, že žádost byla podána a také přijata. K tomu žalobce odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 30. dubna 2015, č.j. 7 Azs 282/2014 – 48. S ohledem na uvedené skutečnosti měl žalobce za to, že se žádost do dispozice správního úřadu jednoznačně dostala a tento postupoval v rozporu se zákonem, když tuto žádost bez řádného odůvodnění zaslal žalobci zpět. Navrhl proto, aby soud označil za nezákonný postup, podle kterého Ministerstvo zahraničních věcí (Velvyslanectví ČR v Hanoji) vrátilo žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání žadateli H. A. T. a že Ministerstvo zahraničních věcí (Velvyslanectví ČR v Hanoji) je povinno přijmout žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání žadatele H. A. T.. Podáním ze dne 16. 6. 2016 žalobce upravil žalobní návrh tak, aby soud I. určil, že postup, podle kterého Ministerstvo zahraničních věcí (Velvyslanectví ČR v Hanoji) vrátilo žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání žadateli H. A. T. je nezákonný, II. Ministerstvo zahraničních věcí (Velvyslanectví ČR v Hanoji) povinno přijmout žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání žadatele H. A. T., a III. Ministerstvo vnitra je povinno zahájit řízení o povolení dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání žadatele H. A. T.. Žalované Ministerstvo vnitra ve vyjádření k žalobě namítlo, že není pasivně legitimováno být účastníkem řízení na ochranu před nezákonným zásahem na straně žalovaného. Tento žalovaný nenese odpovědnost za podání žádosti. Zastupitelský úřad není „podatelnou“ OAMP MV ČR, tedy žalovaného Ministerstva vnitra, ale zákonem určeným místem k podání žádosti. S přihlédnutím k ust. § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra jako žalovaný č. 1 nenese odpovědnost za řádné podání žádosti o vydání dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání, tato odpovědnost jde výhradně za žalovaným č. 2, proto tedy podanou žalobu bylo třeba směřovat proti žalovanému č. 2, resp. proti příslušnému zastupitelskému úřadu. Pokud jde o popsané jednání (skutek), které má dle žalobce vykazovat znaky nezákonného zásahu, žalované ministerstvo vnitra uvádí, že k dané záležitosti nedisponuje žádnými informacemi ani podklady týkající se této záležitosti. O tomto jednání se Ministerstvo vnitra dozvědělo až z obsahu podané žaloby. Není tedy schopno se k průběhu celého popisovaného skutku konkrétně vyjádřit, a nemůže tedy odpovědně zhodnotit, zda jednání proběhlo způsobem v žalobě popisovaným, tím méně může v daném konkrétním případě hodnotit, zda se jednalo o jednání vykazující znaky nezákonného jednání, tj. o nezákonný zásah. Ministerstvo vnitra má však pochybnost o tom, zda popsané jednání nese znaky nezákonného zásahu, neboť podle § 82 soudního řádu správního ochrana může být dle tohoto ustanovení poskytnuta pouze vůči nezákonnému, nikoliv zákonnému, zásahu správního orgánu. Ministerstvo vnitra proto navrhlo, aby soud žalobu ve vztahu k němu zamítl podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Žalované Ministerstvo zahraničních věcí nesouhlasilo se žalobcem, že jím popsané jednání naplňuje znaky nezákonného zásahu ve smyslu § 82 soudního řádu správního. Ve smyslu § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců na území České republiky je k zahájení řízení o vydání zaměstnanecké karty nezbytné splnit podmínku osobního podání žádosti. Tímto osobním podáním se přitom rozumí jednání žadatele, při němž se tento na základě předchozí elektronické registrace v systému Visapoint osobně dostaví ve určených úředních hodinách k příslušnému správnímu orgánu a projeví vůli podat žádost zákonem předepsaným způsobem. Žádost se přitom musí dostat řádným způsobem do dispozice zastupitelského úřadu, tedy musí dojít k převzetí úřední osobou pověřenou přijímáním žádostí o uvedené druhy pobytových oprávnění. Žalobcem zvolený postup podání žádosti mimo úřední hodiny a bez předchozí registrace v systému Visapoint nesplňuje náležitostí řádného podání žádosti a žalobou napadené jednání nelze tedy označit za nezákonný zásah. Pokud jde o systém Visapoint, jedná se o organizační opatření na principu elektronických úředních hodin, jímž je v souladu s § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců žadatelům umožňováno splnění povinnosti osobního podání žádosti na příslušném zastupitelském úřadu. Visapoint je tedy veřejně přístupným internetovým rezervačním systémem úředních hodin zastupitelského úřadu v elektronické formě. Byť pojem a obsah úředních hodin správního úřadu není správním řádem upraven, je-li zákonem dána povinnost podat žádost osobně na ZÚ, lze ji vykonat pouze v úředních hodinách správního orgánu, které nelze ignorovat, neboť by tím došlo k popření administrativně právní metody regulace. Podání žádosti o všechny druhy povolení k pobytu jsou úředními hodinami ZÚ zaručeny rovným, přímým, nediskriminačním způsobem, tedy rezervačním systémem Visapoint. Žalobce správnost svého postupu při podání žádosti o zaměstnaneckou kartu bez povinnosti předchozí registrace v systému Visapoint nesprávně opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 Azs 282/2014-50, v němž se ovšem jednalo o specifickou otázku přípustnosti podání žádosti zákonným zástupcem nezletilého dítěte. Tento rozsudek však není na žalobcův případ přiléhavý, neboť v citované věci zákonná zástupkyně v systému Visapoint registrována byla, byť na jiný pobytový titul. Pokud by ZÚ Hanoj přijal žádost o zaměstnaneckou kartu jako přílohu ke stížnosti, nezákonně by protežování jednoho žadatele na úkor jiných, kteří za účelem podání žádosti o pobytová oprávnění splnili všechny náležitosti, včetně předchozí registrace v systému Visapoint. Vzhledem k tomu, že MZV ČR coby žalovaný správní orgán jednalo v daném případě v souladu se zákonným ustanovením § 169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců, je podaná žaloba na ochranu před nezákonným zásahem nedůvodná. Řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty nemohlo být zahájeno rovněž z toho důvodu, že žalobce se domáhal přijetí žádosti osobou, která není úřední osobou oprávněnou k provedení takového úkonu ve smyslu § 15 odst. 2 správního řádu. Žalované Ministerstvo zahraničních věcí proto navrhlo, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Při jednání dne 8. září 2016 setrvali účastníci na svých skutkových i právních stanoviscích. Zástupkyně žalobce navrhla, aby soud vyhověl žalobě v rozsahu návrhu ze dne 16. 6. 2016, pověřený zástupce Ministerstva vnitra i pověřený zástupce Ministerstva zahraničních věcí navrhli odmítnutí žaloby. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Při rozhodování v aktuální věci se soud řídil závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. července 2016, č. j. 1 Azs 164/2016-27, jímž rozhodoval ve skutkově i právně obdobné věci: žalobkyně uváděla, že na Velvyslanectví České republiky v Hanoji společně se svým zástupcem chtěla podat v odpoledních hodinách žádost o zaměstnaneckou kartu bez registrace v systému Visapoint. Vedoucí konzulárního oddělení velvyslanectví jí však měla sdělit, že ve středu odpoledne nelze žádost o zaměstnaneckou kartu podat, a že tuto žádost lze podat pouze v pondělí na základě registrace v systému Visapoint. Rovněž žalobkyni informovala o možnosti podat stížnost, a to skrz okénko recepce. Žalobkyně téhož dne takto podala stížnost na jednání vedoucí konzulárního oddělení a ke stížnosti přiložila žádost o zaměstnaneckou kartu. Následně Velvyslanectví České republiky v Hanoji stížnost žalobkyně neshledalo důvodnou a její žádost o zaměstnaneckou kartu vrátilo zpět poštou právnímu zástupci žalobkyně. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud především dospěl k závěru, že žalobkyně nesprávně uplatnila žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, ale že měla žalovat na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Nejvyšší správní soud připomněl, že ochrana před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. soudního řádu správního důvodná tehdy, jsou–li zároveň splněny následující podmínky: žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem" správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Dále pak konstatoval, že:

27. V projednávané věci není splněna podmínka zkrácení na veřejných subjektivních právech žalobkyně. Ve skutkově podobné věci (podání žádosti o povolení k trvalému pobytu jako přílohy ke stížnosti na podatelně velvyslanectví mimo systém Visapoint) již Nejvyšší správní soud s odkazem na zákonnou úpravu a prejudikaturu uvedl, že řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu zahájeno bylo (rozsudek ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Azs 58/2016 – 22). Zároveň tímto rozhodnutím potvrdil správnost přezkoumávaného rozsudku městského soudu, který shledal důvodnou žalobu proti nečinnosti Ministerstva vnitra (obdobně i další rozhodnutí NSS, např. rozsudek ze dne 9. 3. 2016, č. j. 1 Azs 281/2015 – 34 nebo rozsudek ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48). K tomuto právnímu názoru soud ve věci č. j. 5 Azs 58/2016 – 22, stejně jako v ostatních citovaných případech, vedly následují úvahy.

28. Při posouzení sporné otázky, zda bylo řízení zahájeno a zda tedy bylo povinností Ministerstva vnitra [§ 165 písm. j) zákona o pobytu cizinců] o žádosti žalobce rozhodnout, je třeba vycházet z § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle něhož je řízení o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Ve správních řízeních lze pro formu podání žádosti využít všech způsobů uvedených v § 37 odst. 4 správního řádu, tj. písemně, ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, případně dalšími způsoby, je–li potvrzeno, popřípadě doplněno, některým z uvedených způsobů ve lhůtě pěti dnů.

29. Pro zahájení řízení o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu však platí několik výjimek. Předně podle § 169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců cizinec, který není uveden v právním předpise vydaném podle § 182 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců (takovým cizincem je i žalobkyně), je povinen požádat o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je státním příslušníkem, popř. jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Nesplní–li cizinec tuto povinnost, řízení o žádosti není zahájeno a zastupitelský úřad věc usnesením odloží, přičemž usnesení pouze poznamená do spisu. Další omezení vyplývá z § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců, podle něhož žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad však může v odůvodněných případech od této povinnosti upustit. Rovněž je třeba v případě žádosti o povolení k trvalému pobytu tuto žádost podat na úředním tiskopisu (§ 70 odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců).

30. S ohledem na citovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců měl Nejvyšší správní soud v rekapitulovaném rozhodnutí č. j. 5 Azs 58/2016 – 22 za to, že na základě žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, přiložené ke stížnosti na postup pracovníka zastupitelského úřadu, bylo zahájeno správní řízení o vydání povolení k trvalému pobytu. Bylo tomu proto, že tato žádost byla podána osobně na zastupitelském úřadu České republiky ve státě, jehož byl žalobce státním příslušníkem tak, jak vyžaduje § 169 odst. 13 a § 14 zákona o pobytu cizinců, neboť žádost zde osobně podala jeho zákonná zástupkyně (§ 32 odst. 1 správního řádu). Soud rovněž uvedl, že je nerozhodné, že velvyslanectví nejprve odmítlo žádost převzít a že následně žalobce podal žádost formálně jako přílohu své stížnosti na předcházející postup velvyslanectví. Podstatné je, že žádost byla v souladu s § 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu – velvyslanectví.

31. Dále se soud vyjádřil k systému Visapoint. Uvedl, že jiné podmínky, než výše uvedené, které by vylučovaly zahájení řízení, ze správního řádu a ani ze zákona o pobytu cizinců nevyplývají. Namítaná nezbytná registrace v systému Visapoint není podmínkou pro zahájení správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, ve kterém skutečnost, že zákonný zástupce žadatele byl v systému Visapoint registrován, nebyla pro rozhodnutí soudu nijak významná. Stěžejní důvod rozhodnutí spočíval v tom, že se zastupitelskému úřadu žádost dostala do dispozice, byť jako příloha žádosti jiného žadatele, v systému Visapoint registrovaného).

32. Na závěr soud odmítl argument žalovaného Ministerstva vnitra spočívající v tom, že se žalobce měl bránit zásahovou žalobou proti velvyslanectví, resp. Ministerstvu zahraničních věcí. Jak výše uvedeno, žádost je v takové situaci podána a rozhoduje o ní Ministerstvo vnitra. Prostředkem ochrany žadatelových práv byla proto žaloba na ochranu před nečinností Ministerstva vnitra, nikoliv žaloba na ochranu před nezákonným zásahem Ministerstva zahraničních věcí. Vycházeje z těchto závěrů, jež se bez dalšího vztahují i na věc nyní projednávanou, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žalobu je nutno odmítnout. Je zřejmé, že i ve věci nyní projednávané nastala situace, kterou popsal Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, neboť žádost žalobce o povolení dlouhodobého pobytu na území České republiky se prokazatelně dostala do dispozice Zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji, čímž bylo zahájeno řízení o této žádosti. Je přitom zcela lhostejné, zda tato žádost byla u zastupitelského úřadu podána v rámci registrace v systému Visapoint anebo zda ji žalobce osobně doručil společně s jiným svým podáním. Podstatné je, že tato žádost byla podána osobně na zastupitelském úřadu České republiky ve státě, jehož byl žalobce státním příslušníkem tak, jak vyžaduje § 169 odst. 13 a § 14 zákona o pobytu cizinců, a na úředním tiskopise v souladu s § 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Za tohoto stavu věci musel proto soud i zde dospět k závěru, že prostředkem ochrany žalobcových práv byla žaloba na ochranu před nečinností Ministerstva vnitra, nikoliv žaloba na ochranu před nezákonným zásahem – ať již Ministerstva vnitra, Ministerstva zahraničních věcí anebo jiného správního orgánu. Městský soud proto konstatoval, že pokud žalobce k ochraně svých práv uplatnil žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pak ta bez ohledu na to, vůči jakému správnímu orgánu směřovala, vůbec nebyla způsobilá k takové ochraně jeho práv směřovat. V takovém případě pak soudu nezbylo, než takto podanou žalobu považovat za nepřípustnou, a tedy ji odmítnout. Je totiž nutno respektovat ust. § 85 soudního řádu správního, podle něhož žaloba [na ochranu před nezákonným zásahem] je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá–li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný. Jak je zřejmé z žaloby, žalobce se od počátku domáhal nejen toho, aby soud vyslovil nezákonnost postupu Ministerstva zahraničních věcí, ale i toho, aby soud tomuto žalovanému uložil povinnost přijmout žádost žalobce o povolení dlouhodobého pobytu, tedy nepokračovat v porušování žalobcova práva. Pak ovšem byl soud vázán ustanovením § 85 soudního řádu správního před středníkem, a nezbylo mu než konstatovat, že žaloba je nepřípustná, neboť žalobce se mohl ochrany nebo nápravy domáhat jiným právním prostředkem, tedy právě žalobou na ochranu proti nečinnosti na straně Ministerstva vnitra. Městskému soudu v Praze proto nezbylo, než žalobu na ochranu před nezákonným zásahem Ministerstva vnitra a Ministerstvem zahraničních věcí odmítnout podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný. Pro úplnost soud konstatuje, že za těchto okolností se nezabýval hodnocením toho, zda Ministerstvu vnitra a Ministerstvu zahraničních věcí svědčila pasivní legitimace, tedy zda je žalobce správně a důvodně považoval za ty subjekty, jimž bylo možno přisoudit odpovědnost za nezákonný zásah do práv žalobce ve smyslu ust. § 82 a násl. soudního řádu správního. Vzhledem k tomu, že soud se vůbec nemohl žalobou zabývat z věcného hlediska, neboť byla zcela nepřípustná, z důvodu procesní ekonomie považoval za nadbytečné otázku pasivní legitimace jakkoliv zkoumat: bez ohledu na výsledek takového zkoumání by nemohlo by řízení o aktuální žalobě skončit jinak, než odmítnutím z důvodu nepřípustnosti podle ust. § 85 soudního řádu správního. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn podle ust. § 60 odst. 3 soudního řádu správního, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 8. září 2016 JUDr. Slavomír Novák, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Válková