8 A 82/2012

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Mgr. J. V. (dříve soudní exekutor, Exekutorský úřad Praha – západ, se sídlem Praha 5, Plzeňská 276/298), nynější pobyt Vazební věznice Praha Ruzyně, Staré náměstí 3/12, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, Vyšehradská 424/16, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 3. 5. 2012, č. j. 198/2012-OJ-SO/10. takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 3. 5. 2012, kterým mu byl podle ust. § 122 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pozastaven výkon exekutorského úřadu, a to na dobu do pravomocného skončení trestního stíhání. Toto stíhání bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 24. 3. 2012, č. j. KRPA-36682- 36/TČ-2012-000092, pro trestné činy – zvláště závažné zločiny zpronevěry podle ust. § 206 odst. 1. odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle ust. § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce uvedl, že žalovaný rozhodl podle ust. § 122 odst. 1 exekučního řádu v souvislosti s trestním stíháním žalobce, zahájeným podle ust § 160 odst. 1 ve spojení s ust. § 302 trestního řádu usnesením Policie České republiky. Krajského ředitelství hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 24. 3. 2012, č.j. KRPA- 36682-36/TČ-2012-000092, pro trestné činy - zvlášť závažné zločiny zpronevěry podle ust. § 206 odst. 1., odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby dle ust. § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku tak, že se J. V., nar. ..., soudnímu exekutorovi, pozastavuje výkon exekutorského úřadu, a to na dobu do pravomocného skončení trestního stíhání. Žalobce k tomu konkrétně namítl, že přímo v samotném výroku napadaného rozhodnutí není vůbec specifikováno, do skončení jakého pravomocného trestního stíhání, tedy v jaké věci, u jaké spisové značky, se výkon exekutorského úřadu žalobci pozastavuje. Žalobce má za to, že by trestní stíhání mělo být specifikováno přímo v této výrokové větě, jinak je rozhodnutí o pozastavení výkonu exekutorského úřadu neurčité, nesrozumitelné a nevykonatelné. Bez toho je rozhodnutí nezákonné z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti. Tato vada může rovněž způsobovat nicotnost napadeného rozhodnutí, neboť neuvedení spisové značky vedeného trestního stíhání přímo ve výrokové větě rozhodnutí činí rozhodnutí fakticky neuskutečnitelným a vnitřně rozporným. Pokud by např. později bylo zahájeno další trestní stíhání žalobce, které by se netýkalo trestného činu spáchaného úmyslně či v souvislosti s exekuční činností, a v mezidobí by původně vedené trestní stíhání skončilo, bylo by nutno dospět k nepřijatelnému závěru, že pozastavení výkonu exekutorského úřadu by mohlo trvat až do pravomocného skončení tohoto dalšího trestního stíhání. Dále žalobce namítl, že napadené rozhodnutí nebylo na místě vydávat, neboť žalobce stejně již v době vydání napadeného rozhodnutí exekutorský úřad nevykonával a ani v současné době již nevykonává, neboť je ve výkonu trestu a navíc byl jeho zástupcem ustanoven jiný exekutor, a to již od 21. 3. 2012, tedy ještě dříve, než bylo vydáno napadené rozhodnutí. Podle ust. § 16 odst. 4 exekučního řádu platí, že pokud zastupování trvá, nemůže zastupovaný exekutor vykonávat exekuční činnost. Je tedy nasnadě, že žalobce v současné době i z důvodu svého zastupování jiným exekutorem -mimo důvod, že je ve výkonu trestu - exekutorský úřad vykonávat nemůže a tudíž pozastavení jeho činnosti se jeví jako vyloženě nadbytečné a postrádá praktického významu. Konečně žalobce zdůraznil, že podle ust. § 122 odst. 1 exekučního řádu je rozhodnutí ministra spravedlnosti rozhodnutím fakultativním a záleží tedy na jeho správním uvážení. Ministr spravedlnosti by tedy při tomto rozhodování měl zvážit všechny okolnosti, které se k dané věci vztahují, nejenom tedy (jak píše ministr spravedlnosti ve svém rozhodnutí) posoudit, zda je vzhledem k jednání kladenému žalobci za vinu v usnesení o zahájení trestního stíhání a vzhledem k povaze funkce exekutora na místě, aby do doby konečného rozhodnutí (skončení trestního stíhání) účastník nevykonával tuto svou funkci. Ministr spravedlnosti by měl zvážit zejména i to, že byl žalobci ustanoven zástupce či dále že je soudní exekutor v současné době ve výkonu trestu. Po zvážení těchto okolností by musel ministr nutně dospět k závěru, že rozhodnutí o pozastavení výkonu funkce exekutora zcela nadbytečné. Žalobce proto nesouhlasí s názorem ministra, dle nějž materiální podmínkou ust. § 122 odst. 1 exekučního řádu je pouze posoudit, zda je vzhledem k jednání kladenému žalobci za vinu v usnesení o zahájení trestního stíhání a vzhledem k povaze funkce exekutora na místě, aby do doby konečného rozhodnutí účastník nevykonával tuto svou funkci. Podstatou správního uvážení je možnost orgánů veřejné správy po zvážení všech možných okolností zvolit jedno z možných řešení, které jim konkrétní právní norma nabízí. Tyto všechny ostatní možné okolnosti však ministr spravedlnosti neposoudil, když se nevypořádal s tím, že žalobce je ve výkonu trestu a úřad nevykonává a když nezdůvodnil, proč se při zvážení těchto zejména výše uvedených okolností přiklonil právě k rozhodnutí o pozastavení výkonu exekutorského úřadu. Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, případně aby soud vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že předmětné trestní stíhání, do jehož skončení byl pozastaven výkon exekutorské činnosti žalobce, je konkretizováno zcela dostatečně, jelikož výroková část napadeného rozhodnutí obsahuje jeho přesnou specifikaci. Dále žalovaný poukázal na to, že doba trvání zastupování exekutora stanovená z důvodů vyplývajících z ust. § 122 odst. 1 a ust. § 16 a násl. exekučního řádu může být rozdílná, proto je postup podle ust. § 122 exekučního řádu zcela žádoucí, a to i přesto, že je žalobce ve svém úřadu již řádně zastoupen. Podle ust. § 122 odst. 1 citovaného zákona může ministr pozastavit exekutorovi výkon exekutorského úřadu, jestliže bylo proti němu zahájeno trestní řízení za úmyslný trestný čin nebo za trestný čin související s exekuční činností, a to až do právní moci rozhodnutí. Takové rozhodnutí se tak vztahuje na celou dobu, po kterou probíhá trestní stíhání. Konečně žalovaný poukázal na to, že podle ust. § 50 správního řádu je správní orgán při hodnocení podkladů omezen pouze na skutečnosti významné pro posouzení, zda jsou splněny materiální a formální podmínky pro vydání předmětného rozhodnutí, tedy zda je proti účastníkovi zahájeno trestní stíhání a zda jednání, pro které je trestně stíhán, je způsobilé podstatně narušit důvěru ve spravedlivý a nezávislý výkon exekutorské činnosti. Podmínka formální, předvídaná v ust. § 122 odst. 1 exekučního řádu, je splněna zahájením trestního řízení proti exekutorovi za úmyslný trestný čin nebo za trestný čin související s exekuční činností, o čemž není v daném případě pochyb, a to až do právní moci rozhodnutí. Dále je třeba posoudit, zda je k dočasnému zproštění účastníka výkonu exekutorské funkce dle ust. § 122 odst. 1 exekučního řádu splněna i podmínka materiální, spočívající v posouzení, zda je vzhledem k jednání kladenému žalobci za vinu v usnesení o zahájení trestního stíhání a vzhledem k povaze funkce exekutora žádoucí, aby do doby skončení trestního stíhání žalobce nevykonával tuto svoji funkci. Ministr spravedlnosti zde dospěl k závěru, že povaha trestného činu, jehož se měl žalobce dopustit, a veřejný zájem na zajištění důvěry ve spravedlivý a nezávislý výkon činnosti exekutora dosahují v dané věci takové intenzity, že převažují nad zájmem jedince, plynoucím z jeho práva na nerušený výkon veřejné funkce, a proto postup správního orgánu dle ust. § 122 odst. 1 exekučního řádu, při splnění zákonných podmínek v dané věci nelze vnímat jako porušení shora uvedeného základního práva účastníka. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu zamítl. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Soud především neshledal důvodnou námitku nezákonnosti, resp. nicotnosti napadeného rozhodnutí z důvodu absence řádné specifikace trestního stíhání, vedeného proti žalobci, ve výroku rozhodnutí. Celá výroková část napadeného rozhodnutí je formulována takto: „Podle ust. § 122 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl ministr spravedlnosti, v souvislosti s trestním stíháním Mgr. J. V., nar. ..., soudního exekutora, exekutorský úřad Praha - západ, zahájeným podle ust. § 160 odst. 1 ve spojení s ust. § 302 trestního řádu usnesením Policie České republiky. Krajského ředitelství hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování. Odboru hospodářské kriminality, ze dne 24. 3. 2012 č. j. KRPA-36682-36/TČ-2012-000092, pro trestné činy — zvlášť závažné zločiny zpronevěry dle ust. § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby dle ust. § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, t a k t o : Mgr. J. V., nar. ..., soudnímu exekutorovi, se pozastavuje výkon exekutorského úřadu, a to na dobu do pravomocného skončení trestního stíhání.“ Takto koncipovaný výrok zcela zjevně obsahuje náležitě přesné označení konkrétního trestního stíhání žalobce, jež je důvodem pro pozastavení výkonu exekutorského úřadu. Nemůže tedy být sporu o tom, které trestní stíhání žalobce tu je relevantní a jehož pravomocné ukončení bude znamenat konec pozastavení výkonu exekutorského úřadu. Skutečnost, že toto označení není obsaženo přímo ve výrokové větě, tu není a nemůže být na závadu, neboť výrokovou část rozhodnutí je nutno chápat v celém kontextu, který je dostatečně jasný, určitý a srozumitelný. Tuto žalobní námitku tedy soud neakceptoval. Dále soud neakceptoval ani žalobní námitku ohledně tvrzené nadbytečnosti napadeného rozhodnutí. Je sice skutečností, že v době, kdy bylo o pozastavení výkonu exekutorského úřadu rozhodnuto, nemohl jej žalobce vykonávat též z jiného důvodu, ale to nic nemění na tom, že zákonné předpoklady pro pozastavení i tak existovaly. Rovněž zde nelze odhlédnout od toho, že důvod podle ust. § 16 exekučního řádu je odlišný od důvodu podle ust. § 122 odst. 1 exekučního řádu, přičemž tyto důvody nejsou na sobě závislé. Žalovaný k tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že: „Nelze se však již přiklonit k tvrzení právního zástupce účastníka, že postup podle tohoto ustanovení postrádá praktický význam, když je Mgr. J. V. již ve svém úřadě řádně zastoupen. Pozastavení výkonu exekutorského úřadu dle ust. § 122 odst. 1 trvá až do pravomocného skončení trestního stíhání, naopak zastupování Mgr. J. V. dle ust. § 16 a násl. exekučního řádu, vzhledem k důvodu jeho vzniku, může skončit i dříve, což správní orgán s ohledem na probíhající trestní řízení a důvody dále uvedené nepovažuje za žádoucí. Rozdíl mezi zastupováním obecně a zastupováním, které je důsledkem postupu dle ust. § 122 odst. 1 je právě třeba spatřovat v jeho důvodech, případně v jeho trvání — pokud by nebylo rozhodnuto o pozastavení výkonu exekutorského úřadu dle ust. § 122 odst. 1, mohl by účastník v souladu s ust. § 16 odst. 3 za určitých okolností zastupování ukončit a ve výkonu exekutorské činnosti pokračovat.“ S touto argumentací žalovaného se soud ztotožňuje, považuje ji za přiléhavou a odpovídající smyslu a účelu zákonné úpravy institutu pozastavení výkonu exekutorského úřadu podle ust. § 122 odst. 1 exekučního řádu. Konečně soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku ohledně toho, že podle ust. § 122 odst. 1 exekučního řádu je rozhodnutí ministra spravedlnosti rozhodnutím fakultativním, a tedy že ministr spravedlnosti měl při správním uvážení zvážit nejenom to, zda je vzhledem k jednání kladenému žalobci za vinu v usnesení o zahájení trestního stíhání a vzhledem k povaze funkce exekutora na místě, aby do doby konečného rozhodnutí nevykonával tuto svou funkci, ale také to, že byl žalobci ustanoven zástupce či dále že je soudní exekutor v současné době ve výkonu trestu. Podle ust. § 122 odst. 1 exekučního řádu ministr může pozastavit exekutorovi výkon exekutorského úřadu, jestliže bylo proti němu zahájeno trestní řízení za úmyslný trestný čin nebo za trestný čin související s exekuční činností, a to až do právní moci rozhodnutí. Skutečnost, že proti exekutorovi bylo zahájeno trestní řízení za úmyslný trestný čin nebo za trestný čin související s exekuční činností, je nutnou podmínkou pro to, aby mohlo dojít k pozastavení výkon exekutorského úřadu – bez splnění této podmínky nemůže být o pozastavení vůbec rozhodnuto. Zda je v konkrétním případě na místě takové rozhodnutí vydat, je pak skutečně na správním uvážení ministra spravedlnosti, neboť vzhledem k použití slova „může“ v textu normy je zřejmé, že se jedná o rozhodnutí fakultativní. Zákon však už nic nestanoví o tom, jaké skutečnosti má ministr spravedlnosti vzít v úvahu při svém rozhodování o pozastavení výkonu exekutorského úřadu. Je tedy jen na něm, co bude považovat pro své úvahy za relevantní a jak takové skutečnosti vyhodnotí. Podmínkou je pouze to, aby takové úvahy provedl, aby srozumitelně vyložil, jaké skutečnosti shledal relevantními a proč, a aby jeho úvahy byly v souladu s pravidly logického rozvažování. Není a nemůže tedy vadou napadeného rozhodnutí to, že ministr spravedlnosti nevzal při svých úvahách také ohled na to, že žalobci byl ustanoven zástupce či že je v současné době ve výkonu trestu, jak se domáhá žalobce. Výběr pro věc podstatných okolností je svěřen pouze a právě ministrovi, a tak na závadu jeho rozhodování nemůže být to, že vzal v úvahu jiné skutečnosti, než které by měl zvážit podle představ žalobce. Ministr spravedlnosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí k této věci uvedl, že: „Vzhledem k povaze jednání, kterého se Mgr. J. V. dle citovaného usnesení o zahájení trestního stíhání měl dopustit, a které je jednoznačně způsobilé podstatně ohrozit důvěru ve spravedlivý a nezávislý výkon činnosti exekutora, je zcela namístě, aby až do pravomocného skončení předmětného trestního stíhání nemohl účastník nadále vykonávat funkci exekutora, aniž by správní orgán jakkoli presumoval výsledek trestního stíhání účastníka řízení. Rozhodnutí o pozastavení výkonu funkce je sice citelným zásahem do výkonu funkce exekutora, ale současně zcela koresponduje s mírou společenské nebezpečnosti jednání, pro které je Mgr. J. V. trestně stíhán. Správní orgán při posuzování věci vycházel též z čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který se dle judikatury Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06 (N 159/42 SbNU 305)] nevztahuje pouze na přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený výkon včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Povaha trestného činu, jehož se měl účastník dle orgánů činných v trestním řízení dopustit, a veřejný zájem na zajištění důvěry ve spravedlivý a nezávislý výkon činnosti exekutora, jakožto ústřední maximy výkonu funkce soudního exekutora, dosahují v dané věci takové intenzity, že převažují nad zájmem jedince, plynoucím z jeho práva na nerušený výkon veřejné funkce, a proto postup správního orgánu dle ust. § 122 odst. 1 exekučního řádu, při splnění zákonných podmínek (zahájení trestního řízení za úmyslný trestný čin nebo za trestný čin související s exekuční činností), v dané věci nelze vnímat jako porušení shora uvedeného základního práva účastníka. Z uvedených důvodů bylo rozhodnuto v rámci správního uvážení ministrem spravedlnosti tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.“ Soudu zde nezbývá než konstatovat, že úvahy ministra spravedlnosti a závěry z nich vyvozené v napadeném rozhodnutí vyhovují všem požadavkům shora uvedeným požadavkům, a soud v nich neshledává žádnou vadu ve smyslu žalobních námitek. Městský soud v Praze tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné, a žalobu proto podle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn podle ust. § 60 odst. 1 soudního řádu správního a contrario, když žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání podle ust. § 51 odst. 1 soudního řádu správního. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 21. září 2016 JUDr. Slavomír Novák, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Válková