8 A 97/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně V. M., nar. X, st. přísl. Ukrajina, bytem X zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému Ministerstvo vnitra- OAMP se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu, takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného, spočívající v tom, že žalobkyni vrátil, její žádost o poskytnutí dočasné ochrany podanou dne 9. 7. 2025, vedenou pod sp. zn. OAM- 0395827/DO-2025, jako nepřijatelnou byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu, zaevidované pod sp. zn. OAM- 0395827/DO-2025.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 24 538,80 Kč a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Petra Václavka.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně je státní příslušnicí Ukrajiny, která dne 9. 7. 2025 požádala v České republice o dočasnou ochranu podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny (lex Ukrajina). Její žádost byla žalovaným odmítnuta jako nepřijatelná, s tím, že nebylo prokázáno, že žalobkyně je osobou podle § 3 lex Ukrajina.

2. Žalobkyně se postupu žalovaného bránila podáním správní žaloby. Rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 8 A 97/2025-26, Městský soud v Praze rozhodl tak, že shledal nezákonným zásah žalovaného, spočívající v tom, že žalobkyni vrátil její žádost o poskytnutí dočasné ochrany podanou dne 9. 7. 2025, vedenou pod sp. zn. OAM- 0395827/DO-2025, jako nepřijatelnou. Žalovanému soud zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu, zaevidované pod sp. zn. OAM- 0395827/DO-2025; současně rozhodl také o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení.

3. Městský soud v Praze (dále také jen jako „městský soud“) takto rozhodl poté, kdy dospěl k závěru, že žalovaný se dopustil příliš restriktivního výkladu, který je v rozporu s účelem právních předpisů EU upravujících dočasnou ochranu a k závěru, že žalobkyně kumulativně splňuje podmínky pro přiznání dočasné ochrany. Žalobkyně je státní občankou Ukrajiny, která až do února roku 2022 trvale pobývala na území Ukrajiny, kde měla vybudované rodinné, ekonomické a sociální zázemí. V důsledku bezprostřední hrozby invaze vojsk Ruské federace byla dne 18. 2. 2022 nucena opustit svou domovskou zemi a přesídlit na území České republiky. Podle názoru městského soudu pojem „pobývat“ znamená nikoli fyzické nacházení se, ale dlouhodobější a stálejší pobyt na Ukrajině s těžištěm zájmů v této zemi. Na to nemělo samo o sobě vliv, že žalobkyně opustila Ukrajinu dne 18. 2. 2022, neboť opuštění mělo být pouze dočasné. Za druhé žalobkyně dle městského soudu splnila i podmínku vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Žalobkyně byla (bez ohledu na datum jejího odjezdu) vysídlena z Ukrajiny v důsledku ozbrojeného konfliktu, neboť se kvůli invazi na Ukrajinu nemohla vrátit; právě v nemožnosti návratu soud spatřoval podstatu vysídlení.

4. Žalovaný podal proti rozsudku č. j. 8 A 97/2025-26, kasační stížnost, o niž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2026, č. j. 8 Azs 166/2025-32. Nejvyšší správní soud konstatoval, že napadený rozsudek je nesrozumitelný z důvodu, že je vnitřně rozporný ohledně toho, jaký zásah správního orgánu byl předmětem přezkoumání: není zřejmé, zda na žádost z 9. 7. 2025 nahlížet jako na (1) novou žádost o přiznání pobytového oprávnění za účelem čerpání dočasné ochrany (případně coby její podvariantu na základě návratu do hostitelského státu), nebo (2) jako na žádost o prodloužení stávajícího pobytového oprávnění za účelem čerpání dočasné ochrany, které žalobkyně v České republice již obdržela. Pro posouzení zákonnosti zásahu žalovaného je podstatné, zda je žalobkyně osobou, na níž se vztahuje dočasná ochrana ve smyslu právních předpisů EU, konkrétně dle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí, a zda proto má v České republice obdržet příslušné pobytové oprávnění podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina. Uvedené ustanovení prováděcího rozhodnutí obsahuje dvě podmínky, pokud jde o ukrajinské státní příslušníky. Jednak museli být vysídleni z Ukrajiny 24. 2. 2022 nebo po tomto datu a zároveň museli pobývat na Ukrajině před tímto datem.

5. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že není zřejmé, čeho se žalobkyně ve skutečnosti domáhala a co jí žalovaným zásahem mělo být odepřeno. Tedy zda jí bylo odepřeno prodloužení stávajícího pobytového oprávnění za účelem poskytnutí dočasné ochrany podle § 7b odst. 1 a 4 lex Ukrajina, což by šlo dovodit z argumentace žalobkyně, která odkazuje na „původní“ dočasnou ochranu na základě opuštění Ukrajiny dne 18. 2. 2022 a na to, že žalobkyně požádala o prodloužení pobytového oprávnění k dočasné ochraně včas a termín jí následně nebyl stanoven. Nebo zda bylo žalobkyni odepřeno přiznání nového pobytového oprávnění, neboť z obsahu (odmítnuté) žádosti ze dne 9. 7. 2025 se jeví, že žalobkyně chce nově využít dočasné ochrany na základě svého posledního vycestování z Ukrajiny dne 28. 6. 2025.

6. Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud uložil městskému soudu, aby si nejprve ujasnil otázku, jaký zásah přezkoumává a které skutkové okolnosti jsou pro jeho posouzení rozhodné. Teprve poté bude namístě přezkoumávat, zda žalobkyně naplňuje podmínky dočasné ochrany a poskytnutí k ní příslušejícího pobytového oprávnění s ohledem na právní předpisy EU a podle § 3 lex Ukrajina.

II. Obsah doplnění žaloby a vyjádření žalovaného

7. V souladu s pokynem Nejvyššího správního soudu městský soud vyzval žalobkyni k doplnění a upřesnění podané žaloby.

8. Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 7. 2025, kterou doplnila a upřesnila podáním ze dne 5. 5. 2026, podle § 82 soudního řádu správního domáhá ochrany proti nezákonnému zásahu žalovaného, spočívajícímu ve vrácení její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany v České republice ze dne 9. 7. 2025 jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb.

9. Nezákonnost tohoto postupu žalobkyně spatřuje především v tom, že žalovaný uvedené ustanovení aplikoval nesprávně a předčasně, neboť bez řádného přezkoumání jejího postavení ji vyloučil z okruhu osob oprávněných k poskytnutí dočasné ochrany. Podle žalobkyně žalovaný nezkoumal, zda splňuje podmínky stanovené v § 3 odst. 1 lex Ukrajina ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 a čl. 5 směrnice 2001/55/ES, a nezohlednil individuální okolnosti jejího případu. Tím měl zároveň porušit základní zásady činnosti správních orgánů, zejména zásadu proporcionality a ochrany legitimního očekávání podle § 2 odst. 4 správního řádu.

10. Uvedený postup byl způsobilý přímo zasáhnout do práv žalobkyně, jakož i do práv jejích rodinných příslušníků, a to dcery s trvalým pobytem na území České republiky, a syna požívajícího dočasné ochrany. V důsledku postupu žalovaného je žalobkyně oprávněna pobývat na území České republiky pouze po dobu 90 dnů jako držitelka biometrického cestovního dokladu, a po uplynutí této doby jí hrozí nucený návrat na Ukrajinu, kde probíhá ozbrojený konflikt. Takový důsledek považuje za rozporný s čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 3 odst. 2 směrnice 2001/55/ES.

11. K osobním poměrům žalobkyně uvedla, že je státní občankou Ukrajiny, která do února roku 2022 trvale pobývala na Ukrajině, kde měla své rodinné, ekonomické i sociální zázemí. V důsledku bezprostřední hrozby invaze vojsk Ruské federace zemi opustila dne 18. 2. 2022 a přesídlila do České republiky, kde jí byla dne 12. 4. 2022 udělena dočasná ochrana. Ta jí byla opakovaně prodlužována, naposledy do 31. 3. 2025. Přestože se žalobkyně včas registrovala k jejímu dalšímu prodloužení, stanovený termín byl zrušen z důvodu evidovaného neznámého pobytu.

12. Dne 9. 7. 2025 žalobkyně podala novou žádost o poskytnutí dočasné ochrany, kterou žalovaný bez dalšího posoudil jako nepřijatelnou s odůvodněním, že nebylo prokázáno naplnění podmínek podle § 3 lex Ukrajina. Žalobkyně v doplnění žaloby upřesnila, že žalobu směřuje právě proti vyznačení nepřijatelnosti této nové žádosti, tedy žádosti ze dne 9. 7. 2025.

13. K aplikaci § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina žalobkyně namítla, že ačkoliv Ukrajinu opustila dne 18. 2. 2022, tedy před zahájením ozbrojeného konfliktu dne 24. 2. 2022, ke dni jeho vypuknutí byla osobou trvale usazenou na Ukrajině s těžištěm životních zájmů v této zemi. Z tohoto důvodu má za to, že splňuje podmínky pro poskytnutí dočasné ochrany podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina ve spojení s unijní právní úpravou a byla z tohoto režimu vyloučena nezákonně. Současně uvedla, že za relevantní okamžik jejího vysídlení by měl být považován i její poslední návrat do schengenského prostoru dne 28. 6. 2025, přičemž ani tato skutečnost podle jejího názoru nemění nezákonnost postupu žalovaného.

14. Žalobkyně svou další žalobní argumentaci opírá o výklad unijní právní úpravy, konkrétně čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, podle něhož se dočasná ochrana vztahuje na ukrajinské státní příslušníky, kteří „pobývali na Ukrajině před 24. únorem 2022“ a byli „vysídleni z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu“ v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Žalobkyně poukazuje též na anglické znění tohoto ustanovení („residing in Ukraine before 24 February 2022“), které podle ní potvrzuje, že rozhodující není pouhá fyzická přítomnost na území Ukrajiny k určitému datu, ale existence skutečného pobytu.

15. Na tento výklad navazuje i bod 11 preambule uvedeného prováděcího rozhodnutí, z nějž vyplývá, že účelem dočasné ochrany je poskytnout ochranu ukrajinským státním příslušníkům, kteří na Ukrajině pobývali a byli v důsledku invaze vysídleni. Ani zde přitom není kladen důraz na faktickou přítomnost na území Ukrajiny právě ke dni 24. 2. 2022.

16. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na judikaturu správních soudů, zejména na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2025, č. j. 55 A 58/2024-50, z jehož bodů 42 až 44 vyplývá, že pojem „pobývající na Ukrajině“ je třeba vykládat jako dlouhodobější a stabilní vztah k území, nikoli jako pouhou fyzickou přítomnost. Uvedený soud přitom zdůraznil rozdíl mezi „přítomností“ a „pobytem“ a dovodil, že dočasná ochrana má subsidiární povahu a neslouží osobám, které měly dlouhodobě zajištěný pobyt mimo území Ukrajiny již před invazí. Současně však připustil, že beneficienty dočasné ochrany mohou být i osoby, které území Ukrajiny krátkodobě opustily, pokud na něm nadále měly centrum svých životních zájmů.

17. Žalobkyně v návaznosti na uvedené judikaturní závěry zdůrazňuje, že smyslem právní úpravy lex Ukrajina ve spojení s prováděcím rozhodnutím Rady 2022/382 je poskytnout ochranu těm osobám, které byly v době vypuknutí ozbrojeného konfliktu státními příslušníky Ukrajiny, měly na jejím území bydliště a centrum svého života a v důsledku invaze se nemohou do země původu bezpečně nebo reálně navrátit. Tento účel je naplněn i tehdy, pokud se dotčená osoba v den zahájení invaze nacházela mimo území Ukrajiny, pokud její nepřítomnost měla pouze dočasný charakter.

18. Z uvedeného pak dovozuje, že výklad přijatý žalovaným, podle něhož se musela ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházet na území Ukrajiny, je v rozporu se smyslem a účelem relevantní právní úpravy. Tento restriktivní přístup vedl k nesprávnému a předčasnému závěru o tom, že nesplňuje podmínky § 3 odst. 1 lex Ukrajina, aniž by žalovaný řádně zjistil a posoudil individuální okolnosti jejího případu, zejména existenci dlouhodobého pobytu a centra životních zájmů na Ukrajině ke dni vypuknutí ozbrojeného konfliktu.

19. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že její postavení osoby požívající dočasné ochrany podle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 bylo žalovaným v minulosti opakovaně uznáno. V období od 12. 4. 2022 do 31. 3. 2025 jí bylo uděleno a následně opakovaně prodlužováno pobytové oprávnění ve formě dočasné ochrany. K jeho dalšímu prodloužení nedošlo nikoli proto, že by žalobkyně nesplňovala podmínky podle § 3 lex Ukrajina, nýbrž z procesního důvodu spočívajícího v evidenci jejího neznámého pobytu a zrušení termínu k prodloužení.

20. Žalobkyně poukazuje na to, že až v souvislosti s podáním nové žádosti dne 9. 7. 2025 žalovaný – podle jejího názoru překvapivě a v rozporu se svou dosavadní praxí – změnil přístup a vyloučil ji z okruhu osob oprávněných k poskytnutí dočasné ochrany. Učinil tak na základě závěru o její nepřítomnosti na území Ukrajiny ke dni 24. 2. 2022, aniž by zohlednil individuální okolnosti její situace, zejména skutečnost, že ke dni zahájení ozbrojeného konfliktu měla na Ukrajině centrum svých životních zájmů a že jí byla dočasná ochrana již dříve opakovaně přiznána.

21. Takový postup považuje žalobkyně za rozporný nejen se zásadou proporcionality, ale též se zásadou ochrany legitimního očekávání podle § 2 odst. 4 správního řádu. Připouští přitom, že intenzita této zásady může být v případě nové žádosti nižší než při rozhodování o prodloužení stávající dočasné ochrany, má však za to, že opakované předchozí přiznání dočasné ochrany zakládalo důvodné očekávání, že splnění podmínky podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina nebude nově zpochybněno. Současně poukazuje na to, že žalovaný měl při prvotním udělení dočasné ochrany k dispozici její cestovní doklad, z něhož bylo zřejmé, že Ukrajinu opustila již dne 18. 2. 2022.

22. V této souvislosti dále odkázala na rozsudek zdejšího soudu ze dne 1. 4. 2026, č. j. 46 A 6/2026-27, týkající se skutkově obdobné věci. Z tohoto rozhodnutí podle ní vyplývá, že pouhá skutečnost, že žadatel opustil území Ukrajiny krátce před zahájením ozbrojeného konfliktu, sama o sobě nepostačuje k závěru, že nesplňuje podmínky podle § 3 lex Ukrajina. Správní orgán je povinen posoudit individuální skutkové okolnosti, zejména charakter a délku pobytu mimo území Ukrajiny a existenci centra životních zájmů. Současně je povinen zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a umožnit žadateli vyjádřit se k podkladům, což není možné při pouhém odmítnutí žádosti jako nepřijatelné bez jejího věcného projednání.

23. V této souvislosti odkazuje i na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie, z níž plyne, že žádosti o dočasnou ochranu mají být v případě pochybností posouzeny věcně, nikoli bez dalšího odmítány, a že je nutno zohlednit individuální situaci každého žadatele.

24. Žalobkyně shrnula, že postup žalovaného spočívající ve vrácení její žádosti ze dne 9. 7. 2025 jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina je nezákonný. Vychází totiž z nesprávného a nepřiměřeně restriktivního výkladu § 3 odst. 1 lex Ukrajina ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, který je v rozporu s účelem těchto předpisů, a současně porušuje zásadu proporcionality a ochrany legitimního očekávání podle § 2 odst. 4 správního řádu.

25. Žalovaný se k doplnění žaloby nevyjádřil, v původním vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že pouhé prokázání ukrajinského státního občanství nepostačuje pro přiznání dočasné ochrany; žadatel musí zároveň spadat do některé z kategorií osob vymezených v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Toto rozhodnutí podle něj rozlišuje skupiny osob, na něž dopadá obligatorně, a osoby, u nichž je poskytnutí ochrany ponecháno na uvážení členských států, přičemž český zákonodárce v § 3 lex Ukrajina převzal pouze obligatorní okruh osob.

26. Žalovaný má za to, že žalobkyně tyto podmínky nesplňuje. Ačkoli je státní občankou Ukrajiny, sama uvedla, že se ke dni 24. 2. 2022 nenacházela na jejím území. Nemůže proto být považována za osobu, která na Ukrajině pobývala před zahájením ozbrojeného konfliktu ani za osobu vysídlenou v jeho důsledku. Podle žalovaného je rozhodné, že mezi odchodem ze země a ozbrojeným konfliktem musí existovat příčinná souvislost; nestačí, že se dotčená osoba nemůže následně na Ukrajinu vrátit.

27. Na podporu svého výkladu žalovaný odkázal na operační pokyny Evropské komise, podle nichž se dočasná ochrana nevztahuje na osoby, které opustily Ukrajinu nebo se nacházely mimo její území již před 24. 2. 2022, například z pracovních, studijních či jiných důvodů. Připustil sice jejich nezávaznost, avšak poukázal na to, že odpovídají jím zastávanému výkladu.

III. Posouzení žaloby

28. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 19. 3. 2026, č. j. 8 Azs 166/2025-32 (§ 110 odst. 4 s.ř.s.).

29. Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku uložil městskému soudu, aby si v prvé řadě ujasnil, jaký zásah žalovaného je předmětem soudního přezkumu, a které skutkové okolnosti jsou pro jeho posouzení rozhodné.

30. Městský soud proto nejprve posuzoval, zda žalobkyně brojí proti postupu žalovaného v souvislosti s posouzením její žádosti jako žádosti o prodloužení stávající dočasné ochrany, anebo jako žádosti o přiznání nové dočasné ochrany.

31. Podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).

32. V prováděcím rozhodnutí Rady 2022/382, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, jsou takové osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)].

33. Pro přiznání ukrajinskému státnímu příslušníku postavení osoby oprávněné podle § 3 Lex Ukrajina je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

34. Výkladem pojmu „pobývání na Ukrajině“ se již správní soudy zabývaly. V rozsudku ze dne 2. 11. 2023, č. j. 11 A 111/2023-62, městský soud konstatoval, že „Z užití pojmu „pobývat“ (nikoli zdržovat se či nacházet se) lze dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tj. žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.“ (shodně též rozsudky městského soudu ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023-32, či a ze dne 26. 3. 2024, č. j. 15 A 137/2023-46 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2025, č. j. 4 Azs 225/2024-20 či ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21).

35. Ze správního spisu i z obsahu žaloby přitom vyplývá, že žalobkyně dne 9. 7. 2025 podala žádost o poskytnutí dočasné ochrany, kterou žalovaný na místě posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Žalobkyně následně výslovně upřesnila, že žalobou napadá právě postup žalovaného spočívající ve vyznačení nepřijatelnosti této žádosti, tedy postup vztahující se k nové žádosti o dočasnou ochranu.

36. Ačkoli žalobkyně v žalobě současně poukazuje na skutečnosti související s jejím předchozím pobytovým oprávněním za účelem dočasné ochrany, zejména na jeho opakované prodlužování a na okolnosti, za nichž nedošlo k jeho dalšímu prodloužení, tyto skutečnosti slouží toliko jako argumentační podpora jejího tvrzení o splnění podmínek pro poskytnutí dočasné ochrany a porušení zásady legitimního očekávání. Nezakládají však závěr, že by podání ze dne 9. 7. 2025 bylo třeba kvalifikovat jako žádost o prodloužení stávající dočasné ochrany.

37. Městský soud proto uzavírá, že předmětem přezkumu je zásah žalovaného spočívající v tom, že žádost žalobkyně ze dne 9. 7. 2025 o poskytnutí dočasné ochrany posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, a tuto žádost jí vrátil, aniž by ji věcně projednal.

38. Tomuto vymezení předmětu řízení odpovídá i vymezení rozhodných skutkových okolností. Pro posouzení zákonnosti uvedeného postupu je podstatné především to, zda žalobkyně mohla být bez dalšího vyloučena z okruhu osob uvedených v § 3 odst. 1 lex Ukrajina, anebo zda byl žalovaný povinen její žádost věcně projednat a teprve v rámci takového posouzení zkoumat splnění podmínek pro poskytnutí dočasné ochrany.

39. Po vymezení předmětu přezkumu se městský soud zabýval nejprve tím, zda byl žalovaný oprávněn žádost žalobkyně odmítnout jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, aniž by ji věcně projednal.

40. Podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona, žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže b) je podána cizincem, který není uveden v § 3.

41. Podle § 3 odst. 2 zákona Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a), uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

42. Pro aplikaci § 5 odst. 1 písm. b) je podstatné, že správní orgán musí mít dostatečný podklad pro závěr, že žadatel zjevně nespadá do okruhu osob podle § 3. Není-li takový závěr zřejmý a vyžaduje-li individuální skutkové hodnocení, dokazování nebo doplnění tvrzení žadatele, nelze institut nepřijatelnosti používat jako náhražku meritorního posouzení. Jinak řečeno, podle uvedeného ustanovení správní orgán žádost posoudí jako nepřijatelnou, pokud žadatel nespadá do okruhu osob vymezených v § 3 lex Ukrajina. Takový postup však představuje výjimečný procesní nástroj, jehož použití přichází v úvahu pouze tehdy, jsou-li skutečnosti vylučující aplikaci § 3 lex Ukrajina zjevné a nevyžadují další skutkové zjištění.

43. Nejvyšší správní soud v rozsudku NSS ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18, vyložil, že nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. b) je dána pouze tehdy, pokud žadatel nespadá do osobního okruhu podle § 3. U ukrajinských státních příslušníků soud vyšel ze dvou kumulativních podmínek plynoucích z unijní úpravy: žadatel byl vysídlen z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu, před tímto datem na Ukrajině pobýval.

44. Toto rozhodnutí je pro výklad ustanovení zásadní, protože odmítá čistě formalistický přístup k posuzování osobní působnosti dočasné ochrany.

45. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pojem „pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022“ nelze redukovat na okamžitou fyzickou přítomnost v konkrétním kalendářním dni. Rozhodující je, zda šlo o pobyt mající charakter stálejšího a dlouhodobějšího pobytu na Ukrajině. Z toho plyne, že samotná skutečnost, že se žadatel dne 24. 2. 2022 nenacházel fyzicky na území Ukrajiny, bez dalšího neprokazuje, že nespadal do osobního okruhu podle § 3. Takový výklad by byl nepřiměřeně restriktivní a neodpovídal by ani účelu unijní úpravy.

46. V posuzované věci žalovaný založil závěr o nepřijatelnosti žádosti výlučně na skutečnosti, že žalobkyně opustila území Ukrajiny již dne 18. 2. 2022, tedy před zahájením ozbrojeného konfliktu dne 24. 2. 2022, a nenacházela se k tomuto datu na jejím území. Z této jediné skutečnosti dovodil, že žalobkyně nespadá pod § 3 odst. 1 lex Ukrajina a její žádost proto bez dalšího odmítl.

47. Takový postup však podle městského soudu neobstojí.

48. Jak plyne z unijní i vnitrostátní právní úpravy, posouzení, zda je osoba „pobývající na Ukrajině“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 a § 3 odst. 1 lex Ukrajina, nelze redukovat na pouhé zjištění fyzické přítomnosti na území Ukrajiny k určitému datu. Rozhodující je naopak komplexní posouzení individuálních okolností případu, zejména existence skutečného a dlouhodobého pobytu a centra životních zájmů na území Ukrajiny před vypuknutím ozbrojeného konfliktu.

49. Podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a)“; tímto rozhodnutím je právě prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 [a navazující rozhodnutí Rady (EU) o prodloužení dočasné ochrany; viz dále], podle jehož čl. 2 odst. 1 „se vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022; b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b)“.

50. Stanovení rozhodného dne (24. 2. 2022) odlišuje osoby, které odešly z Ukrajiny již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (např. z pracovních, studijních či jiných důvodů), od těch, které odešly až po tomto datu, kdy došlo k rozšíření do té doby teritoriálně omezené ruské agrese vůči Ukrajině na v podstatě celé území. U posléze uvedených osob lze vycházet z toho, že hlavním důvodem opuštění země původu pro ně byla právě ruská agrese, což lze vztáhnout též na nyní posuzovaný případ žalobkyně.

51. Stejně tak otázka, zda byla osoba „vysídlena“ v důsledku ozbrojeného konfliktu, nemůže být posouzena mechanicky pouze podle data opuštění země původu, aniž by bylo zohledněno, zda se tato osoba mohla po vypuknutí konfliktu do země navrátit, či zda jí v tom objektivně bránily okolnosti nezávislé na její vůli. Vysídlenou osobou může být i osoba, která opustila Ukrajinu před datem 24. 2. 2022. Městský soud odkazuje na argumentaci recentního rozsudku NSS ze dne 06. 03. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025-14, který uvádí: „Poukazuje-li stěžovatel na popření smyslu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 kvůli extenzivnímu výkladu jeho čl. 2 odst. 1 písm. a), nutno upozornit, že se o žádný extenzivní výklad nejedná; jde o výklad plně respektující textaci tohoto článku, který pobývání na Ukrajině upíná k období „před 24. únorem 2022“. V tomto období velmi blízkém uvedenému datu žalobkyně na Ukrajině pobývala a danou podmínku splnila. Jejím smyslem je odfiltrovat ukrajinské státní příslušníky pobývající dlouhodobě v cizině, a to nikoli v souvislosti s válkou na Ukrajině, což ovšem není případ žalobkyně. Ta se ze svého studijního pobytu vrátila na Ukrajinu, kterou následně opustila evidentně v souvislosti s probíhající válkou, což je podstatný aspekt celé věci, který stěžovatel setrvale přehlíží. Podobně ani operační pokyny Komise v části 1., na kterou stěžovatel odkazuje, nereflektují situaci, kdy se dotyčná osoba navrátila na Ukrajinu – kategorii osob, které nemají nárok na dočasnou ochranu, vymezují jako: „1) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině, kteří byli vysídleni z Ukrajiny před 24. únorem 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo Ukrajinu, například z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, kvůli zdravotním prohlídkám nebo z jiných důvodů“. (bod 24 citovaného rozsudku). Současně je na místě odkázat i na rozsáhlou judikaturu, na kterou Nejvyšší správní soud v rozsudku rovněž poukazuje (zejm. viz rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023-32, dne 2. 11. 2023, č. j. 11 A 111/2023-62, a ze dne 26. 3. 2024, č. j. 15 A 137/2023-46)

52. Za této situace nelze uzavřít, že by nesplnění podmínek podle § 3 lex Ukrajina bylo ve vztahu k žalobkyni zjevné a nevyžadovalo další skutkové posouzení. Naopak z tvrzení žalobkyně i z obsahu správního spisu vyplývá, že posouzení jejího postavení závisí na komplexním hodnocení jejích osobních poměrů, zejména charakteru jejího pobytu mimo území Ukrajiny a existence centra jejích životních zájmů.

53. Žalovaný byl povinen žádost žalobkyně věcně projednat a v rámci tohoto řízení objasnit rozhodné skutečnosti. Nebylo na místě její žádost bez dalšího odmítnout jako nepřijatelnou.

54. Městský soud proto uzavírá, že žalovaný aplikoval § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina nepřípustně extenzivním způsobem, čímž žalobkyni odepřel věcné posouzení její žádosti o dočasnou ochranu.

55. Nad rámec uvedeného považuje městský soud za vhodné vyjádřit se i k samotnému výkladu § 3 odst. 1 lex Ukrajina ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, neboť právě o tento výklad žalovaný svůj postup opřel.

56. Jak již bylo uvedeno, citované ustanovení dopadá na ukrajinské státní příslušníky, kteří pobývali na Ukrajině před 24. 2. 2022 a byli z Ukrajiny vysídleni v důsledku ozbrojeného konfliktu. Městský soud se ztotožňuje s výkladem, podle něhož pojem „pobývali na Ukrajině“ nelze vykládat čistě formálně jako fyzickou přítomnost na jejím území k určitému dni, nýbrž jako existenci skutečného, dlouhodobějšího a stabilního pobytu spojeného s centrem životních zájmů.

57. Tomu odpovídá jak jazykový výklad (zejména s ohledem na anglický výraz „residing“), tak výklad teleologický. Účelem právní úpravy dočasné ochrany je totiž poskytnout ochranu osobám, které byly v důsledku ozbrojeného konfliktu nuceny opustit zemi, v níž měly své životní zázemí, a nemohou se do ní bezpečně navrátit. Tento účel by nebyl naplněn, pokud by ochrana byla odepřena osobám, které měly na Ukrajině centrum svých životních zájmů, avšak v okamžiku vypuknutí konfliktu se nacházely mimo její území z dočasných důvodů.

58. Stejně tak pojem „vysídlení“ nelze podle názoru městského soudu chápat pouze jako akt opuštění území státu bezprostředně v reakci na ozbrojený konflikt. Podstatou vysídlení je především nucená povaha odloučení od země původu a nemožnost návratu z důvodu ozbrojeného konfliktu či jeho důsledků. Není proto vyloučeno, aby za vysídlenou byla považována i osoba, která území Ukrajiny opustila krátce před zahájením invaze, pokud se na něj následně nemohla vrátit právě v důsledku vzniklé situace.

59. Tento výklad je ostatně v souladu i se shora uvedenou judikaturou správních soudů, na niž i sama žalobkyně poukazovala, jakož i s požadavkem individuálního posuzování každého případu.

60. V posuzované věci žalovaný vyšel z opačného, restriktivního výkladu, který ztotožnil pojem „pobyt na Ukrajině“ s fyzickou přítomností ke dni 24. 2. 2022 a pojem „vysídlení“ s odchodem ze země přímo v důsledku ozbrojeného konfliktu. Na základě tohoto mechanického přístupu dospěl k závěru, že žalobkyně nespadá pod § 3 odst. 1 lex Ukrajina.

61. S takovým výkladem se městský soud neztotožňuje. Jak bylo uvedeno výše, posouzení splnění podmínek pro poskytnutí dočasné ochrany vyžaduje komplexní zhodnocení individuálních okolností případu, které žalovaný neprovedl. Již z tohoto důvodu nemohl obstát jeho závěr o zjevné nenaplněnosti těchto podmínek.

62. Hmotněprávní posouzení věci tak potvrzuje procesní závěr soudu, že žalovaný nebyl oprávněn žádost žalobkyně odmítnout jako nepřijatelnou, nýbrž ji měl věcně projednat.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

63. Městský soud shrnuje, že žalovaný postupoval nezákonně, pokud žádost žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 9. 7. 2025 posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina a bez dalšího ji odmítl. Takový postup byl v rozporu se zákonem, neboť podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly splněny, a žalobkyni tak bylo upřeno právo na věcné posouzení její žádosti. Tímto postupem žalovaný zasáhl do veřejných subjektivních práv žalobkyně nezákonným zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního.

64. Soud proto vyslovil, že tento zásah byl nezákonný, žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a uložil mu povinnost obnovit stav před zásahem, tj. znovu se žádostí žalobkyně zabývat a věcně ji posoudit.

65. Podle § 60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, platí, že nestanoví-li zákon jinak, přizná soud úspěšnému účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení vůči účastníkovi, který ve věci neměl úspěch.

66. Žalobkyně byla ve věci plně úspěšná, a proto jí náleží náhrada nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za právní zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a z paušálních náhrad hotových výdajů.

67. Zástupce žalobkyně učinil 4 úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu), podání žaloby (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), vyjádření ke kasační stížnosti a doplnění žaloby k výzvě soudu.

68. Za každý úkon náleží odměna ve výši 4 620 Kč, celkem tedy 18 480 Kč. Dále mu náleží čtyři paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč, tj. celkem 1 800 Kč. Mezisoučet činí 20 280 Kč. Zástupce žalobkyně je plátcem DPH, a proto se k této částce připočítává daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. 4 258,80 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení tak činí 24 538,80 Kč. Od soudního poplatku jejvá žalobkyně osvobozena.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 24. červen 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.