8 Ad 14/2024

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně Mgr. K. P., Ph.D., narozena X, bytem X, zastoupena JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Nejvyšší státní tajemník, se sídlem Jindřišská 967/34, 110 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2024, č. j. MV-74010-4/SR-2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2024, č. j. MV-74010-4/SR-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví, č. j. MZDR 4407/2024-11/PER ze dne 3. 4. 2024, o určení právního vztahu, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Státní tajemník v Ministerstvu zdravotnictví jako příslušný služební orgán rozhodl ve věci určení trvání služebního poměru žalobkyně tak, že její služební poměr, skončený oznámením o zrušení služebního poměru ve zkušební době ze dne 18. 12. 2023, č. j. MZDR 36383/2023-1/ST, netrvá.

3. Městský soud v Praze o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č.j. 8 Ad 14/2024-54, tak, že napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení Ke kasační stížnosti žalovaného byl tento rozsudek městského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2025, č. j. 8 Ads 100/2025-81. Městský soud, vázán právním závěrem Nejvyššího správního soudu, že zrušení služebního poměru žalobkyně, které jí bylo oznámeno již dne 20. 12. 2023, není možné považovat za odvetné opatření ve smyslu § 4 zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů (dále jen „zákon o ochraně oznamovatelů“), o žalobě opětovně rozhodl.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

4. Žalobkyně v žalobě uvedla, že rozhodnutím státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví ze dne 20. 9. 2023, č.j. MZDR 27167/2023-5/ST, byla přijata do služebního poměru na dobu určitou do 20. 9. 2024, a to s účinností od 21. 9. 2023, na služební místo vedoucího služebního úřadu – ředitelka Státního ústavu pro kontrolu léčiv se sídlem v Praze, v oborech služby: Finance, Zdravotnictví a ochrana zdraví, legislativa a právní činnost, Organizační věci státní služby a správa služebních vztahů státních zaměstnanců, se služebním označením: vrchní rada a správa služebních vztahů státních zaměstnanců.

5. Dne 20. 12. 2023 obdržela od státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví Oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební lhůtě ze dne 18. 12. 2023, č. j. MZDR 36383/2023- 1/ST, s tím, že služební poměr se zrušuje v souladu s § 74 odst. 1 písm. f) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“) bez udání důvodu.

6. Jelikož podle Metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 1/2020, kterým se stanoví podrobnosti ke skončení služebního poměru ve znění 2. Aktualizace ze dne 13. 12. 2022 č. j. MV-102404-3/okv-2020 (čl. 7 a čl. 21), proti oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době nelze podat odvolání podle § 81 a násl. správního řádu a možnou obranou proti právně vadnému oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době služebním orgánem je žádost o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu, žalobkyně dne 8. 2. 2024 podala ke státnímu tajemníkovi v Ministerstvu zdravotnictví žádost o určení právního vztahu dle ust. § 142 odst. 1 správního řádu. V této žádosti žalobkyně požadovala vydat rozhodnutí, kterým bude určeno, že její služební poměr trvá.

7. Rozhodnutím státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví ze dne 3. 4. 2024, č.j.: MZDR 4407/2024-11/PER, bylo určeno, že služební poměr žalobkyně, skončený oznámením o zrušení služebního poměru ve zkušební době ze dne 18. 12. 2023, netrvá.

8. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, jež bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím Nejvyššího státního tajemníka.

9. Žalobkyně především uvedla, že si je vědoma toho, že služební poměr zásadně skončí zrušením služebního poměru služebním orgánem nebo státním zaměstnancem ve zkušební době z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu, nicméně, že ani takové bezdůvodné ukončení služebního poměru nesmí být projevem svévole.

10. Ani možnost zrušit služební poměr ve zkušební době z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu neznamená, že takovým postupem nemůže dojít například k porušení zákazu diskriminace nebo rovnosti. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 376/2020-82, byť ten se týkal věci služebního poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), nikoliv podle zákona o státní službě.

11. Pokud jde o zneužití práva, jímž se obecně rozumí chování pozitivním právem zdánlivě dovolené, jímž má ovšem být dosaženo výsledku nedovoleného, aplikace tohoto institutu je v českém právním prostředí možná přesto, že tento institut v něm není zakotven explicitně.

12. K tomu žalobkyně poukázala na závěry Ústavního soudu, podle něhož situace, kdy konkrétní právní norma pojem zneužití práva neužívá, neimplikuje, že by v rámci takové právní úpravy ke zneužívání práva či jeho obcházení docházet nemohlo či že by samotné zneužití práva bylo nepostihnutelné (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 374/06 z 31. 10. 2007).

13. Také Nejvyšší správní soud dovodil, že „[z]neužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené (rozsudek NSS č. j. 1 Afs 107/2004-48, č. 869/2006 Sb. NSS z 10. 11. 2005). Nejvyšší správní soud na tento rozsudek navázal ve svém dalším rozhodnutí č. j. 10 Afs 289/2021-42 z 26. 4. 2022.

14. Žalobkyně je přesvědčena, že odkazem na zrušení služebního poměru bez uvedení důvodu došlo v jejím případě ke zneužití práva, a to zcela zásadním způsobem.

15. Ke zrušení služebního poměru žalobkyně došlo v přímé reakci na zjištění realizovaného auditu, které vedlo k rozhodnutí pověřit přijetím nápravných opatření interní auditorku a také pověřit vedoucí právního oddělení přípravou trestního oznámení na neznámého pachatele.

16. Audit a jeho výsledky byly předmětem neobvyklého zájmu ze strany vedoucích zaměstnanců Ministerstva zdravotnictví, a to již v souvislosti s jeho zadáním. Jmenovitě se jednalo o náměstka ministra zdravotnictví Mgr. J. D. a státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví.

17. Dne 18. 12. 2023 seznámila žalobkyně poradu vedení SÚKL s definitivní verzí realizovaného auditu. O dva dny později náměstek ministra zdravotnictví Mgr. J. D. a státní tajemník v Ministerstvu zdravotnictví předali žalobkyni předmětné Oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době.

18. Žalobkyně poukázala na to, že při předávání agendy nově pověřenému řediteli jí nebyly kladeny jiné otázky než týkající se forenzního auditu. Přebírající pouze zajímalo, kde je zpráva uložena, kdo k ní měl přístup, kdo s ní byl seznámen, kolik bylo výtisků apod. Dotazy na jinou rozpracovanou agendu nebyly položeny.

19. Předmětná auditní zpráva identifikovala aktivity v oblasti veřejných zakázek, které měly vést k předem vybranému dodavateli. Forenzní auditoři při šetření neukončené VZ25/2023 narazili na to, že zadávací dokumentace byla velmi podrobně vymezena a pojali tak podezření na diskriminačně nastavené podmínky této veřejné zakázky, jež měla být financována z prostředků EU, prostřednictvím Národního plánu obnovy, viz: https://nen.nipez.cz/profily-zadavatelu-platne/detail-profilu/SUKL/uzavrenezakazky/p:puvz:query=25%2F2023/detail-zakazky/N006-23- V00028058.

20. V návaznosti na toto zjištění žalobkyně rozhodla, že dojde ke zrušení veřejné zakázky, ale za účelem potvrzení či vyvrácení podezření, že nabídku podá jeden konkrétní uchazeč, byla veřejná zakázka ponechána v platnosti až do podání nabídek, přičemž došlo skutečně k podání jen jedné nabídky, a to zájemcem, který byl předem označen v jiném oznámení doručeném v poslední den lhůty pro podání nabídek (9. 11. 2023) na SÚKL. Tento vnější podnět namítal nestandardnost zadávací dokumentace v tom smyslu, že míří pouze na jeden konkrétní informační systém jednoho dodavatele.

21. Kromě toho auditoři identifikovali širší problémy při zadávání veřejných zakázek. Do vypsaných veřejných zakázek se neobvykle často přihlásil pouze jeden dodavatel, a to i v případě, kdy se soutěžil běžný tzv. spotřební materiál (např. hardware), přičemž v některých případech docházelo k vyloučení dalšího dodavatele pro nesplnění zadávací dokumentace. Auditní zpráva uváděla potřebu lepšího průzkumu trhu, auditorům se ovšem zdálo divné, že se do soutěží nikdo nehlásí, když na trhu je více společností se stejnými produkty. V auditní zprávě byly uvedeny i příklady, kdy byly přijaty jediné nabídky od uchazečů v nižší kategorii ve vztahu k „výrobci“, i když na trhu v ČR bylo více dodavatelů a ve vyšších kategoriích.

22. U těchto veřejných zakázek byla auditory vyslovena pochybnost, zda finanční prostředky byly vynaloženy hospodárně a efektivně a jestli v takových případech nemělo dojít ke zrušení těchto veřejných zakázek s pouhým jedním uchazečem.

23. Dalším významným bodem bylo zjištění ve věci pronájmu budovy v Benešovské ulici. Zde auditní zpráva hovořila o vyšší ceně nájemného za metr čtvereční (rozdíl činil asi 100 Kč/m²/měsíc) než je místně obvyklé. Celkové navýšení měsíčního nájemného tak představuje částku cca 220 000 Kč.

24. Uvedenou auditní zprávu SÚKL nejprve odmítal zveřejnit, následně byla dne 7. 2. 2024 zpřístupněna na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví.

25. Dále žalobkyně v žalobě poukázala na vyjádření ministra zdravotnictví V. V., který podle tiskové zprávy Ministerstva zdravotnictví ze dne 20. 12. 2023 o zrušení služebního poměru žalobkyně uvedl, že působení žalobkyně jako ředitelky ústavu se výrazně rozchází s jeho představami a že žalobkyně nesplnila to, co měla za úkol, tedy zajistit efektivní fungování ústavu, jeho personální stabilizaci a zaměřit se na maximální aktivitu v otázce kvality, bezpečnosti a dostupnosti léčiv.

26. Obdobně v rozhovoru pro internetový zpravodajský server Novinky.cz ze dne 6. 2. 2024 pak ministr zdravotnictví uvedl, že vedení ústavu komunikovalo špatně nebo vůbec v záležitostech zajištění léků, dále, že očekával, že hlavním klientem SÚKL nebudou farmaceutické firmy, ale obyvatelé České republiky a že ochrana občanů nebyla jeho zásadní prioritou, a konečně že byť žalobkyně věděla, co se od vítěze výběrového řízení očekává a měla zkušební období půl roku, aby přesvědčila, zda je schopna to realizovat, za tři měsíce z toho neudělala nic.

27. Žalobkyně má za to, že z těchto tvrzení vyplývá, že ministr zdravotnictví opakovaně veřejně prezentoval různé důvody pro „odvolání“ žalobkyně, přičemž ty se v průběhu času měnily. Zdůraznila, že po celou dobu trvání jejího služebního poměru nevyčetl jakákoliv pochybení a ani neměl žádné negativní připomínky ani státní tajemník v Ministerstvu zdravotnictví, ani ministr zdravotnictví, ani žádná jiná třetí osoba. Žádné negativní hodnocení neobsahuje ani služební posudek žalobkyně.

28. Dále žalobkyně v žalobě namítala, že Oznámení neobsahuje všechny podstatné náležitosti oznámení, tak jak jsou předepsány Přílohou č. 9 k Metodickému pokynu č. 1/2020. V Oznámení není dostatečně specifikován služební poměr, do něhož byla žadatelka přijata, tedy není řádně definováno označení oboru služby, služební označení a služební působiště. Oznámení proto není dostatečně určité.

29. Další žalobní bod spočíval v tvrzení, že Oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební lhůtě bylo učiněno v rozporu se zákonem č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů. Žalobkyně podala prostřednictvím vnějšího oznamovacího systému Ministerstva spravedlnosti zřízeného podle uvedeného zákona oznámení ve věci závěrů auditu popsaného výše. Zrušení služebního poměru žalobkyně ve zkušební lhůtě je odvetným opatřením, které je zákonem zakázáno.

30. Oznámení podle zákona č. 171/2023 Sb. bylo ze strany Ministerstva spravedlnosti posouzeno jako odůvodněné, protože poskytnuté informace zakládají podezření, že popsané skutečnosti mohou naplňovat skutkovou podstatu trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě nebo pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži. Ministerstvo spravedlnosti uzavřelo, že bude podán podnět orgánům činným v trestním řízení, které disponují zákonnými kompetencemi, aby prošetřily podezření, která vyplývají ze závěrů předmětné auditní zprávy.

31. Oznámení podle zákona o ochraně oznamovatelů učinila žalobkyně dne 21. 12. 2023, kdy je přesvědčena, že zákonná ochrana poskytovaná jí jakožto oznamovatelce, spočívající mimo jiné v zákazu ukončit s ní služební poměr, jí náleží i v tom případě, kdy předmětné oznámení bylo podáno až po převzetí oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební lhůtě ze dne 18. 12. 2023, č.j. MZDR 36383/2023-1/ST.

32. K tomu žalobkyně poukázala na ust. § 2 odst. 1 zákona o ochraně oznamovatelů, s tím, že užití výrazu „vykonával“ v úvodu tohoto ustanovení jednoznačně dokládá vůli zákonodárce, aby bylo za oznámení dle uvedeného zákona považováno i oznámení učiněné po ukončení výkonu práce či obdobné činnosti, a nejen v průběhu takového vztahu.

33. Smyslem ochrany je poskytnout oznamovateli záruku, že pokud stanoveným způsobem oznámí skutečnosti nasvědčující tomu, že se někdo dopustil protiprávního jednání, nebude nijak sankcionován. Cílem právní úpravy ochrany oznamovatelů je umožnit pracovníkům v soukromém i veřejném sektoru bezpečně podat oznámení v rámci povinně zřizovaných interních mechanismů, případně externích mechanismů, a následně jim zajistit ochranu před možnými odvetnými opatřeními ze strany zaměstnavatelů a dalších subjektů.

34. Podstatné pro posouzení oznámení tedy není a nesmí být okamžik, ke kterému bylo učiněno, ale pouze to, zda jeho obsah splňuje zákonné vymezení, tedy, zda se týká jednání, které a) má znaky trestného činu, b) má znaky přestupku, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč, c) porušuje dotčený zákon, nebo d) porušuje jiný právní předpis nebo předpis Evropské unie v oblastech předmětným zákonem definovaných.

35. Žalobkyně je proto přesvědčena, že oznámením o zrušení služebního poměru ve zkušební lhůtě ze dne 18. 12. 2023, č.j. MZDR 36383/2023-1/ST, došlo ve vztahu k ní k porušení výše citovaných zákonných ustanovení.

36. Naproti tomu podle názoru žalovaného status oznamovatele vzniká až po oznámení, nikoliv před ním. Zrušení služebního poměru ze zákona ve formě oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době proto není možné zvrátit na základě následného oznámení.

37. Tento výklad považuje žalobkyně za nesprávný, a to právě z důvodu použití výrazu „vykonával“ v ust. § 2 odst. 1 zákona č. 171/2023 Sb. Je zcela zřejmé, že vůlí zákonodárce bylo poskytnout ochranu oznamovateli i zpětně. Tomuto výkladu odpovídá i důvodová zpráva k předmětnému zákonnému ustanovení, dle které platí, že z hlediska osobní působnosti návrhu zákona není důležité, zda oznamovatel výše zmíněnou práci v okamžiku podání oznámení stále vykonává, či ji vykonával v minulosti.

38. Žalobkyně dále připomíná, že samotný zákon č. 171/2023 Sb. byl přijat v reakci na mezinárodní závazky a doporučení a zejména s ohledem na Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále jen „Směrnice“) a má za cíl chybějící prvky ochrany oznamovatelů doplnit do českého právního řádu a transponovat tak Směrnici. Přitom podle ust. čl. 39 věta pátá Směrnice, platí, že Ochrana by měla být přiznána také osobám, jejichž pracovní poměr skončil... I z této textace je zcela zřejmé, že výklad žalovaného je nesprávný.

39. V posuzované věci rovněž žalovaný odhlédl od bezprostřední časové souvislosti, kdy žalobkyně dne 18. 12. 2023 seznámila poradu vedení SÚKL s definitivní verzí realizovaného auditu, a tedy sama k uvedenému datu nabyla vědomosti o možném protiprávním jednání a již 20. 12. 2023, tedy o pouhé dva dny později, obdržela od státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví Oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době, datované dnem 18. 12. 2023. Žalobkyně tedy neměla čas na to, aby učinila oznámení podle zákona č. 171/2023 Sb. před učiněným odvetným opatřením. Výklad zaujatý žalovaným je tedy zcela zjevně v rozporu se zákonem. Je zřejmé, že ochrany podle tohoto zákona se musí dostat i osobě, vůči které je odvetné opatření učiněno bezprostředně potom, co zjistila existenci protiprávního jednání, aniž by měla možnost stihnout oznámení podat.

40. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, k čemuž odkázal na spisový materiál a na obsah napadeného rozhodnutí. Námitky uvedené v žalobě žalovaný náležitě vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí a považuje je za nedůvodné.

41. K tvrzené svévoli při rozhodování a zneužití práva služebním orgánem žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, konkrétně na str. 11-13. Zájem nadřízeného orgánu o audit, případně o auditní zprávu, nelze hodnotit jako protiprávní, neboť takový zájem plyne z povahy vztahu nadřízenosti a podřízenosti Ministerstva zdravotnictví a Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Nadto žalobkyně v odvolání uváděla, že s auditní zprávou seznámila vedení Státního ústavu pro kontrolu léčiv, nikoliv tedy Ministerstvo zdravotnictví. Žalobkyně nezmínila jakýkoliv nátlak či snahu nadřízeného orgánu ovlivnit ji při jejím postupu v souvislosti s předmětným auditem.

42. Oznámení o skončení služebního poměru není rozhodnutím ve správním řízení o skončení služebního poměru, a tedy důvody, pro něž došlo ke zrušení služebního poměru, nejsou bez dalšího předmětem přezkumu, neboť ke zrušení služebního poměru ve zkušební době může dojít z jakéhokoliv důvodu či bez uvedení důvodu. Žalobkyní uváděná přímá reakce na zjištění realizovaného auditu nebyla v odvolacím řízení prokázána, což žalovaný blíže rozvádí v napadeném rozhodnutí. Samotné načasování zrušení služebního poměru žalobkyně je nicméně věcí služebního orgánu a není předmětem přezkumu.

43. K žalobkyní citovaným vyjádřením ministra zdravotnictví v médiích žalovaný uvedl, že vyjádření členů vlády nejsou a nemohou být žalovaným přezkoumávána, přičemž za ně není odpovědný ani služební orgán, ani žalovaný. Ani konstatování důvodů zrušení služebního poměru ve zkušební době ze strany ministra zdravotnictví nicméně nic nemění na tom, že je možné služební poměr ve zkušební době ukončit z jakéhokoliv důvodu, a to jak ze strany služebního orgánu, tak i ze strany státního zaměstnance.

44. K námitce žalobkyně, že oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době neobsahuje všechny náležitosti uvedené v příloze č. 9 metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 1/2020, kterým se stanoví podrobnosti ke skončení služebního poměru, žalovaný opakuje, že z předmětného oznámení zcela jednoznačně vyplývá, jaký služební poměr byl zrušen a jakým dnem skončil, přičemž o této skutečnosti není pochyb. Ačkoliv tedy nebyl využit vzor obsažený ve výše uvedeném metodickém pokynu, obsahuje předmětné oznámení podstatné náležitosti.

45. Ochrana oznamovatele se pak dle názoru žalovaného v případě skončení služebního poměru žalobkyně ve zkušební době neuplatní. Žalovaný setrval na svém výkladu § 2 odst. 1 zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, tedy, že výklad ustanovení, kterým mimo jiné žalobkyně odůvodňovala možnost, aby tento zákon měl zpětné účinky i po učiněném oznámení, není možný. Uvedené ustanovení stanoví, kdo je oprávněn oznámení učinit, s tím, že to může být zaměstnanec, ale i bývalý zaměstnanec. Nicméně z něj neplyne, že by oznámení mělo vůči zaměstnavateli zpětné účinky, takže ochrana svědčí oznamovateli, jímž se osoba stane až po samotném učinění oznámení.

46. K odvetnému opatření taktéž může dojít až poté, co došlo k oznámení. Skončení služebního poměru ve zkušební době, tj. dnem 20. 12. 2023, které žalobkyně označuje jako přímou reakci na zjištění realizovaného auditu, však nelze shledat jako přímou reakci služebního orgánu, neboť nastalo před výše uvedeným oznámením protiprávního jednání podaným dne 21. 12. 2023.

47. Závěrem tedy žalovaný shrnul, že rozhodnutí služebního orgánu bylo vydáno v souladu se zákonem, přičemž uvedené v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil. V daném případě nedošlo ke zneužití práva či svévoli služebního orgánu.

III. Posouzení žaloby

48. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

49. Městský soud rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalovaný s takovým postupem k výzvě soudu výslovně souhlasil a žalobkyně nevyjádřila ve lhůtě svůj nesouhlas, má se tedy za to, že s takovým projednáním věci souhlasí.

50. Předně je třeba odkázat na část IV. b) zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Ads 100/2025 ohledně vhodnosti postupu podle § 142 správního řádu, kdy NSS v bodě 35 uzavřel, že: „Nejvyšší správní soud tedy bude v dalších částech odůvodnění vycházet z toho, že žalobkyně měla právo podat ke státnímu tajemníkovi v Ministerstvu zdravotnictví žádost podle § 142 správního řádu, proti jeho rozhodnutí měla právo podat odvolání k žalovanému a proti jeho rozhodnutí měla právo podat žalobu, která měla být meritorně posouzena, protože nebyl žádný důvod označit ji za nepřípustnou. Úvahy z vyjádření žalovaného, že by přiléhavým prostředkem ochrany měla být podle následné judikatury Ústavního soudu zásahová žaloba, jsou sice obecně správné, ale na nynější již běžící řízení o přezkumu rozhodování podle § 142 správního řádu již nedopadnou, neboť by vedly k odepření spravedlnosti žalobkyni.“ 51. Městský soud, vázán právním názorem, vysloveným Nejvyšším správním soudem [§ 110 odst. 4 soudního řádu správního], o věci uvážil takto:

52. Soud především konstatoval, že mezi účastníky není sporu o skutkovém základu věci, pročež jej soud jen stručně zrekapituluje (z obsahu žaloby a správního spisu tak, jak byl žalovaným předložen):

53. Žalobkyně byla rozhodnutím státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví ze dne 20. září 2023, č.j. MZDR 27167/2023-5/ST, přijata do služebního poměru na dobu určitou s trváním do 20. září 2024 podle § 29 odst. 1 zákona o státní službě a s účinností od 21. září 2023 byla podle § 54 odst. 1 zákona o státní službě jmenována ve smyslu vyhlášeného výběrového řízení na služební místo vedoucího služebního úřadu - ředitelka Státního ústavu pro kontrolu léčiv se sídlem v Praze, v oborech služby: Finance, Zdravotnictví a ochrana zdraví, Legislativa a právní činnost. Organizační věci státní služby a správa služebních vztahů státních zaměstnanců, se služebním označením: vrchní rada, vedoucí služebního úřadu - ředitelka. Služební poměr byl uzavřen na dobu určitou se zkušební dobou v délce 6 měsíců podle § 29 odst. 2 zákona o státní službě. Funkční období státního zaměstnance činilo dle § 54 odst. 1 zákona o státní službě 5 let. Služba měla být vykonávána ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv se služebním působištěm v Praze.

54. Oznámením státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví ze dne 18. prosince 2023 č.j. MZDR 36383/2023-1/ST, byl zrušen služební poměr žalobkyně ve zkušební době ke dni doručení tohoto oznámení podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě, a to v souladu s § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě bez udání důvodu. Služební poměr výše jmenované státní zaměstnankyni vznikl dne 21. září 2023 na základě rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví č. j. MZDR 27167/2023-5/ST ze dne 20. září 2023, kterým byla přijata do služebního poměru a jmenována na služební místo vedoucího služebního úřadu - ředitelka Státního ústavu pro kontrolu léčiv.

55. Proti tomuto oznámení žalobkyně brojila žádostí o určení právního vztahu dle ust. § 142 odst. 1 správního řádu, v níž požadovala vydat rozhodnutí, kterým bude určeno, že její služební poměr trvá.

56. O žádosti rozhodl státní tajemník v Ministerstvu zdravotnictví rozhodnutím ze dne 3. dubna 2024, č.j. MZDR 4407/2024-11/PER, tak, že se určuje, že služební poměr účastnice řízení, skončený oznámením o zrušení služebního poměru ve zkušební době ze dne 18. 12. 2023, č. j. MZDR 36383/2023-1/ST, netrvá. Státní tajemník nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době neobsahuje všechny podstatné náležitosti oznámení, s tím, že oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době obsahuje jak jméno, příjmení, datum narození, adresu trvalého pobytu a dále také identifikaci rozhodnutí o přijetí a jmenování na služební místo, jakož i jednoznačnou identifikaci služebního místa, tj. místa ředitelky Státního ústavu pro kontrolu léčiv; žalobkyni přitom v této době existoval právě jeden služební poměr a byla zařazena právě na jednom služebním místě.

57. Dále státní tajemník odmítl názor žalobkyně, že oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době lze označit jako odvetné opatření podle § 4 zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, ve znění pozdějších předpisů, a tudíž měl být uvedený zákon aplikován ve vztahu k zákazu odvetného opatření. Státní tajemník nespatřoval příčinnou souvislost mezi žalobkyní tvrzenými skutečnostmi a skončením služebního poměru zrušením ve zkušební době, resp., příčinnou souvislost mezi existencí auditu, popř. jeho zjištěními a skončením služebního poměru účastnice řízení. Služební orgán v okamžiku doručení oznámení neměl žádnou informaci o tom, že podnět v rámci institutu whistleblowingu podán byl, resp., že podán bude, stejně tak neměl žádnou informaci o tom, co má být obsahem takového podnětu. Podstatné je, že ke zrušení služebního poměru žalobkyně došlo v rámci institutu zrušení služebního poměru ve zkušební době bez uvedení důvodu.

58. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila odvoláním ze dne 11. 4. 2024, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím.

59. K jednotlivým odvolacím námitkám žalovaný především uvedl, že oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době splňovalo náležitosti podle § 68 odst. 2 ve spojení s § 18 odst. 2 správního řádu. Oznámení o zrušení služebního poměru účastnice řízení fakticky obsahovalo označení služebního orgánu, identifikační údaje účastnice řízení (jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu), uvedení dne skončení služebního poměru (ke dni doručení oznámení), byl v něm rovněž definován i služební poměr, který byl zrušen, a to specifikací rozhodnutí o přijetí do služebního poměru s uvedením čísla jednacího, data vyhotovení a dne, ke kterému služební poměr vnikl. Rovněž bylo uvedeno, na jaké služební místo byla účastnice řízení jmenována, tj. služební místo vedoucí služebního úřadu – ředitelka Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Podle žalovaného není pochyb, jaký služební poměr byl ve zkušební době, komu a kým zrušen výše uvedeným oznámením. Ačkoliv lze souhlasit, že oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době nebylo vyhotoveno přesně dle vzoru, který je v příloze č. 9 metodického pokynu č. 1/2020, není možné shledat jeho nesprávnost či protizákonnost.

60. Ohledně námitky o možném zneužití práva služebním orgánem žalovaný odkázal na ust. § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě, podle něhož služební poměr státního zaměstnance může služební orgán i státní zaměstnanec skončit jeho zrušením bez uvedení důvodu, což v oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době ze dne 18. 12. 2024 služební orgán výslovně uvedl. Zájem nadřízeného orgánu o audit, případně o auditní zprávu, nelze hodnotit jako protiprávní, neboť takový zájem plyne z povahy vztahu nadřízenosti a podřízenosti Ministerstva zdravotnictví a Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Žalobkyně své závěry o zneužití práva opírá o neobvyklý zájem ze strany vedoucích zaměstnanců Ministerstva zdravotnictví už při jeho zadání, tj. dne 12. 10. 2023, přičemž k uvedenému požadovala vyžádání komunikace k dotazu služebního orgánu k auditu a odpověď na něj, které byly odesílány datovými schránkami.

61. Žalovaný s odkazem na ust. § 52 věta druhá správního řádu aproboval neprovedení navrhovaných důkazů, s tím, že komunikace navržená účastnicí řízení, kterou však blíže nespecifikovala, ať již časovým obdobím či obsahem, kromě uvedení, že se mělo jednat o neobvyklý zájem ze strany zaměstnanců Ministerstva zdravotnictví, nejsou způsobilé prokázat zneužití práva služebním orgánem. Samotný zájem uvedených státních zaměstnanců v nadřízeném orgánu nemůže prokázat tvrzení účastnice řízení, že důvodem pro skončení jejího služebního poměru byla přímá reakce na zadání auditu či závěry auditní zprávy a její následný postup. Není zde uveden jakýkoliv nátlak či snaha nadřízeného orgánu ovlivnit účastnici řízení ve smyslu jejího postupu apod.

62. Dále podle žalovaného z tvrzení účastnice řízení, z příloh odvolání ani ze spisového materiálu nevyplývá, že by seznámení s výsledky auditu dne 18. 12. 2023, kdy byly závěry auditu představeny na poradě vedení Státního ústavu pro kontrolu léčiv, byly důvodem pro vyhotovení oznámení o skončení služebního poměru, resp., že by tento okamžik byl důvodem jejího skončení služebního poměru ve zkušební době. Účastnicí řízení uváděné okolnosti nijak neprokazují, že by se na základě nich mohlo jednat o zneužití práva služebním orgánem - účastnice řízení uvádí, že seznámila vedení Státního ústavu pro kontrolu léčiv, nikoliv Ministerstvo zdravotnictví. Oznámení o zrušení služebního poměru převzala dne 20. 12. 2023, tedy dva dny před přípravou trestního oznámení. Tedy potvrzení těchto okolností není třeba, neboť nemají vliv na jiné posouzení skutečnosti, že služební poměr účastnice řízení skončil na základě oznámení o jeho zrušení ve zkušební době.

63. Nadto žalovaný poukázal na to, že Oznámení o skončení služebního poměru není rozhodnutím ve správním řízení o skončení služebního poměru, a tedy důvody, pro které byl služební poměr zrušen, nejsou bez dalšího předmětem přezkumu. Pokud by služební orgán přezkoumával detailně důvody skončení služebního poměru ve zkušební době, popíralo by to smysl ustanovení § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě, neboť zrušení služebního poměru ve zkušební době bez uvedení důvodu by bylo rozhodováním služebního orgánu včetně jeho správního uvážení a nutnosti odůvodnění takového rozhodnutí a jeho důvodů. Možnost zrušit služební poměr ve zkušební době je dána služebnímu orgánu i státnímu zaměstnanci, a slouží k tomu, aby si obě strany mohly ověřit, zda jim bude služební poměr vyhovovat.

64. K argumentu žalobkyně o možnosti působení oznámení proti odvetným opatřením před podáním takového oznámení žalovaný uvedl, že zákon nestanovuje, že by mohlo být odvetné opatření učiněno ex post po tomto oznámení. Status oznamovatele vzniká až po oznámení, nikoliv před ním. Služební orgán není oprávněn předjímat, že se kdokoliv oznamovatelem stane, ani, že mu tato ochrana svědčí zpětně na základě pozdějšího oznámení. Před možnou ochranou nicméně musí předcházet oznámení, nikoliv pouhé domněnky, že k oznámení ze strany státního zaměstnance dojde. Zrušení služebního poměru ze zákona ve formě oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době není možné zvrátit na základě následného oznámení a vzniku statusu oznamovatele. Oznámení účastnice řízení následovalo až po převzetí oznámení o skončení jejího služebního poměru ve zkušební době. Zde žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 5 As 5/2024-36 ze dne 24. 5. 2024, ve kterém je v poslední větě bodu 23 uvedeno, že „odvetná opatření přitom z povahy věci nemohou předcházet, ale musí následovat dříve učiněné oznámení.“ Odvetným opatřením se rozumí jednání nebo jeho opomenutí v souvislosti s prací nebo jinou obdobnou činností oznamovatele, které bylo vyvoláno učiněním oznámení. Pokud oznámení následovalo po skončení služebního poměru, nemohlo jej vyvolat.

65. Městský soud předně neshledal důvodnou námitku nedostatečné určitosti Oznámení o zrušení služebního poměru ze dne 18. 12. 2023, jelikož neobsahuje všechny podstatné náležitosti, jak jsou předepsány Přílohou č. 9 k Metodickému pokynu č. 1/2020.

66. Zde soud zdůrazňuje, že pro posouzení účinků Oznámení o zrušení služebního poměru je relevantní to, zda odpovídá normám zákona č. 234/2014 Sb., který je pramenem práva v této věci. Zmíněný Metodický pokyn č. 1/2020 takovou povahu nemá a případný rozpor s ním nemůže sám o sobě založit nezákonnost Oznámení. Soud proto nehodnotil, zda toto Oznámení vyhovuje regulím metodického pokynu, ale zkoumal jeho obsah, a to co do srozumitelnosti, určitosti a přezkoumatelnosti.

67. V tomto směru pak soud považuje za podstatné to, že obsah Oznámení o zrušení služebního poměru ze dne 18. 12. 2023 je dostatečně srozumitelný a určitý, neboť je zřejmé, kdo jej vyhotovil, koho se týká, čeho se týká a co z něj pro žalobkyni vyplývá. Přitom není sporu o tom, o jaký služební poměr žalobkyně v něm jde. K identifikaci zrušeného služebního poměru podle názoru soudu zcela dostačuje odkaz na předchozí rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví ze dne 20. září 2023, č. j. MZDR 27167/2023-5/ST, kterým byla žalobkyně přijata do služebního poměru na dobu určitou s trváním do 20. září 2024 podle § 29 odst. 1 zákona o státní službě a s účinností od 21. září 2023 byla podle § 54 odst. 1 zákona o státní službě jmenována ve smyslu vyhlášeného výběrového řízení na služební místo vedoucího služebního úřadu - ředitelka Státního ústavu pro kontrolu léčiv se sídlem v Praze.

68. Ostatně ani žalobkyně v žalobě netvrdí, že by absence všech náležitostí vyžadovaných Metodickým pokynem č. 1/2020 znamenala, že není zřejmé, který služební poměr žalobkyně byl zrušen.

69. Dále se městský soud zabýval stěžejní žalobní námitkou, tedy argumentací žalobkyně ohledně výkladu a použití norem zákona o ochraně oznamovatelů v souvislosti se zákonem o státní službě. Předně, žalobkyně mohla využít ochrany zákona o ochraně oznamovatelů i přesto, že její služební poměr byl uzavřen se zkušební dobou, během níž jí mohl být služební poměr ukončen bez udání důvodu. Ukončit služební poměr ve zkušební době bylo možno podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě i bez udání důvodů [ve znění účinném od 1. 1. 2025 je totožná úprava obsažena v písm. d) téhož ustanovení]. Služební funkcionář tedy nemusí své rozhodnutí o skončení služebního poměru ve zkušební době odůvodňovat. I takové skončení nicméně může mít povahu odvetného opatření ve smyslu § 4 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně oznamovatelů: „Odvetným opatřením se pro účely tohoto zákona rozumí jednání nebo jeho opomenutí v souvislosti s prací nebo jinou obdobnou činností oznamovatele, které bylo vyvoláno učiněním oznámení a které oznamovateli nebo osobě podle odstavce 2 písm. a) až h) může způsobit újmu; při splnění těchto podmínek je odvetným opatřením zejména (…) b) zproštění výkonu služby, zařazení mimo výkon služby nebo skončení služebního poměru.“ Otázka, zda takové skončení nebylo zakázaným odvetným opatřením ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů, musí být vyřešena, jakmile ji státní zaměstnanec vznese. Vzhledem k závěrům Ústavního soudu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1038/25 to zpravidla bude v žalobě proti zrušení svého služebního poměru, neboť k zániku služebního poměru dochází ze zákona dnem doručení písemného oznámení o zrušení služebního poměru, není-li v něm uveden den pozdější. Zrušení služebního poměru ve zkušební době tedy nepředchází žádné řízení, ani žádné řízení před služebními orgány nevyvolá. I v případě zrušení služebního poměru ve zkušební době se tedy může aktivovat ochrana zákonem o ochraně oznamovatelů, a pokud na ni (propuštěný) státní zaměstnanec poukáže v žalobě proti zrušení služebního poměru, musejí se jí správní soudy věnovat.

70. Závěry žalovaného jsou postaveny na tom, že byl-li služební poměr žalobkyně zrušen ve zkušební době bez uvedení důvodu podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě (v tehdy platném znění), pak je vyloučeno zkoumat, jaké skutečnosti k takovému zrušení vedly, neboť by to znamenalo přezkum důvodnosti zrušení, což však odporuje účelu a smyslu institutu zrušení služebního poměru ve zkušební době bez uvedení důvodu.

71. Tento závěr soud nesdílí. Předně je třeba konstatovat, že v obecné rovině se normy zákona o ochraně oznamovatelů použijí i pro právní vztahy podle zákona o státní službě. Jednak ani jeden ze uvedených zákonů takové použití výslovně nevylučuje, jednak zákon o státní službě ve svém § 168 odst. 3 na zákona o ochraně oznamovatelů výslovně odkazuje, ovšem především instituty zákona o ochraně oznamovatelů jsou koncipovány natolik široce, že nesporně obsáhnou i oblast vztahů založených zákonem o státní službě. Ochrana podle zákona č. 171/2023 Sb. se tedy nepochybně týká i osob ve státní službě. Pokud pak jde speciálně o vztah mezi instituty zákona o ochraně oznamovatelů na straně jedné a institut zrušení služebního poměru ve zkušební době bez uvedení důvodu podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě, rovněž v této věci má soud za to, že použití zákona o ochraně oznamovatelů zde není vyloučeno.

72. Pokud tedy dojde k tomu, že osoba ve služebním poměru podle zákona o státní službě učiní oznámení podle § 2 zákona o ochraně oznamovatelů, bude se na ni plně vztahovat ochrana před odvetnými opatřeními podle tohoto zákona, a to i v případě, že se jedná o služební poměr uzavřený se zkušební dobou. Samotná skutečnost, že by takový její služební poměr byl následně zrušen ve zkušební době, i bez uvedení důvodu, tak neznamená, že by byla zbavena ochrany oznamovatelů. Pro opačný závěr neshledává soud žádný rozumný a přiměřený důvod.

73. V projednávané věci proto soud konstatuje, že fakt, že služební poměr žalobkyně byl konstituován se zkušební dobou a že v této zkušební době byl postupem podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě zrušen, neznamená, že by se na žalobkyni nevztahovala ochrana podle zákona o ochraně oznamovatelů.

74. Dále se soud zabýval tím, zda je pro posouzení věci podstatná ta skutečnost, že žalobkyně své oznámení podle § 2 zákona o ochraně oznamovatelů učinila až poté, kdy byl její služební poměr zrušen. Zde soud odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu ve zrušovacím rozsudku označeném výše, jimiž je vázán, tedy že za odvetné opatření je třeba pokládat pouze takové, které následuje až po učinění oznámení.

75. V této rovině tedy žalobkyni za pravdu dáti nelze. Uvedená časová souslednost vyplývá přímo ze znění § 7 odst. 1 zákona o ochraně oznamovatelů: „(1) Ochrana podle tohoto zákona náleží oznamovateli, který oznámení a) podal prostřednictvím vnitřního oznamovacího systému, b) podal ministerstvu, nebo c) uveřejnil, pokud 1. podal oznámení prostřednictvím vnitřního oznamovacího systému a ministerstvu nebo pouze ministerstvu a ve lhůtách stanovených tímto zákonem nebylo přijato vhodné opatření, zejména příslušná osoba neposoudila důvodnost oznámení podle § 12 odst. 3, povinný subjekt nepřijal k předejití nebo nápravě protiprávního stavu jiné vhodné opatření podle § 12 odst. 5, nebo státní zaměstnanec podle § 13 neposoudil oznámení podle § 17 odst. 1, 2. má oprávněný důvod se domnívat, že protiprávní jednání uvedené v oznámení může vést k bezprostřednímu nebo zjevnému ohrožení vnitřního pořádku nebo bezpečnosti, života nebo zdraví, životního prostředí nebo jiného veřejného zájmu nebo ke vzniku nenapravitelné újmy, nebo 3. má oprávněný důvod se domnívat, že v případě podání oznámení ministerstvu existuje vzhledem k okolnostem případu zvýšené riziko, že budou on nebo osoba podle § 4 odst. 2 písm. a) až h) vystaveni odvetným opatřením nebo že je ohrožen postup podle hlavy III.“ 76. Žalobkyně využila externí oznamovací systém, tedy oznámení k Ministerstvu spravedlnosti podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně oznamovatelů. Učinila tak však až den poté, co jí bylo doručeno oznámení o zrušení služebního poměru ve zkušební době. Za odvetné opatření však nelze pokládat takové opatření, které bylo provedeno ještě před učiněním oznámení, jak vyplývá i z judikatury NSS. V rozsudku ze dne 24. 5. 2024, č. j. 5 As 5/2024- 36, č. 4609/2024 Sb. NSS, posuzoval NSS situaci, kdy „ke schválení systemizace došlo dne 22. 11. 2023, tj. jeden den poté, co stěžovatel podal své oznámení, přičemž veškeré kroky a procedura přípravy systemizace tomuto oznámení předcházely, jak poznamenal žalovaný (návrh systemizace Ministerstvo spravedlnosti předalo Ministerstvu vnitra již dne 16. 10. 2023, následně systemizaci schválila vláda s tím, že v odůvodnění materiálu bylo rozdělení odboru insolvenčního a soudních znalců výslovně uvedeno a oproti návrhu nebyly žádné změny provedeny). Odvetná opatření přitom z povahy věci nemohou předcházet, ale musí následovat dříve učiněné oznámení.“ 77. Uvedené odpovídá logice zákona o ochraně oznamovatelů, který je implementací směrnice o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie, a proto je třeba jej vykládat eurokonformně, ačkoliv z rozhodnutí vnitrostátního zákonodárce dopadá tato ochrana i na čistě vnitrostátní situace.

78. Směrnice má podle bodu 5 své preambule zajistit účinnou ochranu oznamovatelů, a to z důvodů vymezených v bodě 1 preambule: „Osoby, které pracují pro určitou veřejnou nebo soukromou organizaci nebo jsou s touto organizací v kontaktu v rámci svých činností souvisejících s prací, jsou často prvními osobami, které se dozví o ohrožení nebo poškození veřejného zájmu v této souvislosti. Tím, že oznamují porušení práva Unie, při nichž je poškozován veřejný zájem, jednají tyto osoby coby „oznamovatelé“ a tím hrají klíčovou úlohu při odhalování těchto porušení a při jejich předcházení, i při zajišťování blaha společnosti. Potenciální oznamovatelé jsou však často od oznámení svých obav nebo podezření odrazeni kvůli strachu z odvetných opatření. V této souvislosti je na unijní i mezinárodní úrovni stále více uznávána důležitost zajištění vyvážené a účinné ochrany oznamovatelů.“ 79. Směrnice, a v jejích stopách i zákon o ochraně oznamovatelů, který ji implementuje, se tak snaží zabránit tomu, aby potenciální oznamovatelé byli od podávání oznámení odrazováni obavami z možných odvetných opatření, která by jim mohla hrozit v důsledku učinění oznámení. Cílem směrnice i zákona tedy zjevně bylo motivovat oznamovatele k tomu, aby s oznámením neotáleli v důsledku obavy z odvetných opatření, ale naopak, aby jej učinili co nejdříve. Proto směrnice i zákon vytvářejí mechanismy, které oznamovatele již od okamžiku podání oznámení chrání proti odvetným opatřením, za něž definiční čl. 5 odst. 11 směrnice označuje jakékoli přímé či nepřímé jednání nebo opomenutí, k němuž dochází v pracovním kontextu, které je vyvolané interním či externím oznámením nebo zveřejněním a které oznamující osobě působí nebo může způsobit neoprávněnou újmu. Naopak by bylo v rozporu s cílem směrnice a zákona, aby ochrany požívaly i osoby, které teprve zvažují, zda někdy v budoucnu možná oznámení učiní, a využít ochranu se rozhodnou až poté, co na ně dopadnou odvetná opatření. Taková konstrukce by je totiž nemotivovala k tomu, aby oznámení co nejdříve učinily.

80. Tato ochrana sice působí již od okamžiku učinění oznámení, zároveň však nikoli dříve, jak plyne z čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice:

1. Oznamující osoby mají nárok na ochranu podle této směrnice, jestliže: a) měly oprávněné důvody se domnívat, že oznámené informace o porušení byly v době oznámení pravdivé a že tyto informace spadaly do oblasti působnosti této směrnice; a b) podaly oznámení buď interně v souladu s článkem 7 nebo externě v souladu s článkem 10, nebo učinily zveřejnění v souladu s článkem 15.

81. Ochrana zákona o ochraně oznamovatelů ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice a implementujícího § 7 zákona se tedy aktivuje až v okamžiku, kdy je oznámení učiněno, a to jedním ze tří tam uvedených způsobů (interně, externě či zveřejněním). Nejvyšší správní soud zde přímo situaci připodobňuje k použití „neprůstřelné vesty“: „Zákon o ochraně oznamovatelů tedy funguje jako pomyslná neprůstřelná vesta proti odvetným opatřením, ovšem až od okamžiku, kdy si ji potenciální oznamovatel „nasadí“, tedy učiní oznámení podle § 7 uvedeného zákona. Teprve tím okamžikem se mu aktivuje ochrana proti možným odvetným opatřením. Pokud člověk učiní oznámení až poté, co na něj již dopadla opatření, která by mohla mít povahu odvetných opatření ve smyslu § 4 uvedeného zákona, nemůže ho tento zákon ochránit, stejně jako by jej nemohla ochránit ona neprůstřelná vesta nasazená až po výstřelu jeho směrem. Přesně takovou souslednost však ke své škodě zvolila žalobkyně, která oznámení dle zákona o ochraně oznamovatelů učinila až po opatřeních, která by bylo možno pokládat za odvetná opatření. Tomu, aby byla ochráněna před odvetnými opatřeními, naopak nebránilo, že v době, kdy učinila oznámení ve smyslu zákona o ochraně oznamovatelů, již její služební poměr skončil. Již čl. 4 odst. 2 směrnice na takovou situaci výslovně pamatuje, když uvádí: Tato směrnice se vztahuje i na oznamující osoby, které oznamují nebo zveřejňují informace o porušení získané v rámci pracovního poměru, který mezitím skončil. Podobně i § 2 odst. 1 zákona o ochraně oznamovatelů uvádí: Oznámení obsahuje informace o možném protiprávním jednání, k němuž došlo nebo má dojít u osoby, pro niž oznamovatel, byť zprostředkovaně, vykonával nebo vykonává práci nebo jinou obdobnou činnost.“ 82. Po učinění oznámení ze dne 21. 12. 2023 tedy na žalobkyni stále dopadala ochrana proti odvetným opatřením, přestože její služební poměr již skončil. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že například § 4 odst. 1 písm. h) a m) zákona o ochraně oznamovatelů předpokládají i odvetná opatření, která mohou snadno dopadnout i na již bývalého zaměstnance (služební hodnocení nebo pracovní posudek a zásah do práva na ochranu osobnosti). Za takové odvetné opatření však již v případě žalobkyně nebylo možno označit zrušení služebního poměru, k němuž došlo před učiněním oznámení. Skutečnost, že ji zákon o ochraně oznamovatelů nemohl ochránit před zrušením služebního poměru, tedy není důsledkem toho, že oznámení učinila v době, kdy už její služební poměr skončil, ale toho, že samo toto zrušení nastalo předtím, než učinila oznámení.

83. Nejvyšší správní soud dále poznamenal, že ačkoliv se žalobkyně sama snaží shora uvedenou posloupnost „prolomit“ názorem, že již její sdělení výsledků auditu na poradě vedení SÚKL dne 18. 12. 2023 bylo vlastně jakousi formou uveřejnění ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně oznamovatelů, tato úvaha je mylná.

84. Výše citovaný § 7 odst. 1 předpokládá tři možné formy učinění oznámení. Žalobkyní zmiňované uveřejnění podle písm. c) má toliko subsidiární povahu a použije se pouze v některé ze tří taxativně vyjmenovaných situací, které lze stručně vysvětlit tak, že oznamovatel podal oznámení, které však nebylo ve lhůtě vyřízeno; nebo chce učinit oznámení o skutečnostech, které hrozí bezprostřední závažnou újmou; nebo se cítí ohrožen samotným postupem po podání oznámení.

85. Toto upřednostnění interních a externích způsobů učinění oznámení před uveřejněním podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně oznamovatelů (respektive zveřejněním podle směrnice, která za ně podle čl. 5 odst. 6 označuje zpřístupnění informací o porušení veřejnosti) odpovídá tomu, že právě tyto formalizované podoby učinění oznámení představují účinné, důvěrné a bezpečné kanály pro oznamování, o nichž mluví již bod 3 preambule směrnice: Jestliže byly v těchto oblastech zjištěny nedostatky při prosazování a oznamovatelé se nacházejí zpravidla v privilegovaném postavení, pokud jde o zveřejnění těchto porušení, je nutné prosazování posílit zavedením účinných, důvěrných a bezpečných kanálů pro oznamování a zajištěním toho, aby oznamovatelům byla poskytnuta účinná ochrana před odvetnými opatřeními.

86. Preference použití těchto relativně uzavřených kanálů před zveřejněním také lépe zohledňuje zájmy zaměstnavatelů, jimž dávají příležitost problém zjistit a vyřešit, aniž by utrpěla jejich veřejná pověst či zájmy dalších zainteresovaných subjektů, jak o tom mluví bod 33 preambule: Mimoto je nutné chránit zveřejnění s přihlédnutím k demokratickým zásadám, jako je transparentnost a odpovědnost, a základním právům, jako je svoboda projevu a svoboda a pluralita sdělovacích prostředků, a současně zajistit rovnováhu mezi zájmem zaměstnavatelů, pokud jde o řízení jejich organizace a ochranu jejich zájmů, na jedné straně a zájmem veřejnosti týkajícím se ochrany před újmou na straně druhé, a to v souladu s kritérii stanovenými v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Bod 67 preambule pak zveřejnění chápe jako možný zásah do zájmů zaměstnavatele, odůvodněný však typicky jeho pomalou reakcí na předchozí učinění interního oznámení: Vzhledem k potřebě rychle vyřešit problém, který je předmětem oznámení, jakož i potřebě zabránit zbytečnému zveřejnění informací, by k přijetí následných opatření a k poskytnutí zpětné vazby mělo dojít v přiměřené lhůtě. [obdobnou logiku sleduje čl. 15 odst. 1 písm. a) směrnice i výše citovaný § 7 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o ochraně oznamovatelů].

87. Žalobkyně však nenamítala, že by v jejím případě nastala některá ze tří situací odůvodňujících použití uveřejnění podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně oznamovatelů. Naopak, již tři dny poté, co výsledky auditu sdělila na poradě SÚKL (a zároveň až den po zrušení svého služebního poměru) učinila zákonem předpokládané externí oznámení podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně oznamovatelů, aniž by uváděla, že jí cokoli bránilo učinit tak již dříve. Netvrdí tedy, že by ke sdělení na poradě přistoupila proto, že se včas nedočkala vyřízení oznámení; že by to pokládala za nutné pro zabránění bezprostřední újmě; nebo se cítila ohrožena v případě podání oznámení.

88. Ke své škodě zvolila takovou posloupnost kroků, která jí nemohla poskytnout ochranu zákona před zrušením služebního poměru. Bylo přitom její volbou, že zjištěné problémy neoznámila nejprve postupem podle zákona o ochraně oznamovatelů, který by ji od okamžiku přijetí ochránil před případnými odvetnými opatřeními. Namísto toho zvolila formu sdělení na poradě SÚKL, která ji před případnou nelibostí nadřízených ochránit nemohla, přestože si musela být vědoma své nejisté pozice státní zaměstnankyně ve zkušební době.

89. Lze tedy shrnout, že zrušení služebního poměru žalobkyně, jež jí bylo oznámeno již dne 20. 12. 2023, nelze pokládat za odvetné opatření ve smyslu § 4 zákona o ochraně oznamovatelů, neboť k němu došlo již předtím, než žalobkyně učinila oznámení podle § 7 téhož zákona.

90. Závěrem soud dodává, že podle tvrzení žalobkyně se o výsledky auditu zajímalo vedení Ministerstva zdravotnictví, jmenovitě náměstek ministra Mgr. J. D. a státní tajemník v Ministerstvu zdravotnictví. Samotný tento fakt – a v tom soud dává za pravdu žalovanému – neznamená nic nestandardního či nelegálního, neboť Ministerstvo zdravotnictví je vůči Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv v nadřízeném postavení a nepochybně má právo se o jeho činnost zajímat.

91. Soud tedy neshledal žádnou ze žalobních námitek důvodnou.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

92. Městský soud v Praze ze shora uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl.

93. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá soudního řádu správního, podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případu měl úspěch žalovaný správní orgán, kterému však žádné náklady řízení ani náklady řízení o kasační stížnosti nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není kasační stížnost přípustná [ust. § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního]. Praha 24. června 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.