8 Ad 4/2026

Rubrum

USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně K. B. bytem: X proti žalované Revizní komise Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2026, č. j. VZP-26-00303208- D4GE, o návrhu na vydání předběžného opatření t a k t o:

Výrok

Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se ukládá poskytnout žalobkyni úhradu léčivého přípravku STRENSIQ (léčivá látka asfotasa alfa), kód Státního ústavu pro kontrolu léčiv: 0186886, v množství odpovídajícím léčbě předepsané ošetřujícím lékařem, a to do doby právní moci rozhodnutí o žalobě.

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala dne 27. 6. 2025 k Všeobecné zdravotní pojišťovně návrh na posouzení nároku na úhradu léčivého přípravku Strensiq (asfotasa alfa) z prostředků veřejného zdravotního pojištění podle § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Jedná se o léčivý přípravek bez stanovené úhrady SÚKL, určený pro léčbu vzácného onemocnění hypofosfatázie, přičemž žalobkyně tvrdila, že jde o jedinou účinnou možnost léčby jejího onemocnění a že její případ je výjimečný z hlediska intenzity klinických projevů. VZP návrh zamítla rozhodnutím ze dne 21. 10. 2025, č. j. VZP-25-07163096-A435, protože neshledala splněnou podmínku výjimečnosti případu ve smyslu § 16 ZVZP, ač připustila, že léčba je pro pojištěnku jedinou dostupnou možností z hlediska jejího zdravotního stavu.

2. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí dne 24. 10. 2025 podala odvolání, které následně doplnila a v němž namítala, že správní orgán nedostatečně zohlednil individuální průběh jejího onemocnění, které je podle ní závažnější než u jiných pacientů s hypofosfatázií, a že výjimečnost jejího případu vyplývá z progrese nemoci i doporučení ošetřujícího lékaře. Odvolací orgán však považoval její zdravotní stav za odpovídající typickému průběhu nemoci u dospělých pacientů s touto diagnózou a ztotožnil se se závěrem, že výjimečnost případu nebyla prokázána; současně zdůraznil, že výjimečnost nemůže být založena samotnou povahou vzácného onemocnění ani závažnější formou jeho projevu. Napadeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl.

3. Žalobkyně podala proti rozhodnutí správní žalobu a současně navrhla, aby soud vydal předběžné opatření, kterým uloží VZP ČR hradit jí léčebný přípravek do doby rozhodnutí soudu o žalobě.

4. Žalobkyně uvádí, že je nezbytné, aby soud dočasně uložil VZP ČR povinnost hradit jí léčivý přípravek Strensiq, protože její zdravotní stav vyžaduje okamžité zahájení enzymatické substituční terapie. Odkazuje na Posudek o zdravotním stavu, podle kterého bez této léčby hrozí nevratná progrese onemocnění, vedoucí až k dlouhodobé imobilizaci. Uvádí, že o přiznání úhrady žádá již od listopadu 2024, přičemž její zdravotní stav se postupně zhoršuje.

5. Žalobkyně zdůrazňuje, že přípravek Strensiq je v jejím případě jedinou možnou kauzální léčbou. Tento závěr má podle ní oporu jak v odborné lékařské zprávě, tak v závěrech posudku o zdravotním stavu. Dále namítá, že její případ naplňuje podmínku výjimečnosti podle § 16 ZVZP, což podle ní potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudek č. j. 4 Ads 458/2019-72. Tvrdí, že pokud by léčba nebyla zahájena neprodleně, hrozí jí vážná a trvalá újma na zdraví, která již nebude odstranitelná ani pozdější terapií. Proto navrhuje, aby soud do rozhodnutí ve věci samé nařídil předběžné opatření.

6. Žalovaná Revizní komise VZP uvádí, že použití institutu předběžného opatření podle § 38 s. ř. s. není v projednávané věci na místě. Podle jejího názoru by vyhovění návrhu žalobkyně znamenalo obejití stávající hmotněprávní úpravy, která v zákoně o zdravotních službách (zákon č. 372/2011 Sb.) jasně rozlišuje zdravotní služby podle jejich časové naléhavosti. Posouzení, zda konkrétní léčba nesnese odkladu, je podle této úpravy svěřeno ošetřujícímu lékaři, nikoli soudu. Vyhověl-li by soud návrhu žalobkyně, nahradil by tím podle žalované jak odborné medicínské posouzení, tak zvláštní režim stanovený právními předpisy, který má sloužit právě k okamžitému poskytnutí neodkladné péče.

7. Žalovaná dále poukazuje na to, že právní řád pro situace vyžadující bezodkladný přístup k léčbě obsahuje speciální mechanismus podle § 19 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Tento mechanismus ukládá poskytovateli zdravotních služeb povinnost poskytnout neodkladnou péči — včetně podání i jinak nehrazeného léčivého přípravku — bez předchozího posouzení zdravotní pojišťovnou, a pojišťovna následně péči uhradí, jsou-li splněny podmínky úhrady, s výjimkou požadavku na předchozí schválení. Pokud by tedy zdravotní stav žalobkyně skutečně vyžadoval okamžité nasazení léčby LP Strensiq, mohl by být tento postup aktivován přímo ošetřujícím lékařem. Ten tak však neučinil, což žalovaná interpretuje tak, že stav žalobkyně nebyl vyhodnocen jako neodkladný.

8. Žalovaná dále uvádí, že žalobkyně neunesla povinnost tvrzení ani důkazní břemeno k prokázání nezbytnosti zatímní úpravy poměrů ani k tvrzené hrozící vážné újmě. Návrh na předběžné opatření podle žalované neobsahuje konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly bezodkladné zahájení léčby ještě před rozhodnutím ve věci samé. Žalobkyně tvrzenou potřebu okamžité léčby nijak blíže nezdůvodnila a nepředložila aktuální důkazy, které by prokázaly mimořádnou naléhavost stavu. Samotný fakt, že hypofosfatázie je progresivní onemocnění, podle žalované nepostačuje — jedná se o dlouhodobý stav, nikoli o situaci, která by vyžadovala zásah prostřednictvím předběžného opatření. Pokud péče nebyla poskytnuta ani ošetřujícím lékařem v režimu neodkladné péče, není podle žalované důvod, aby soud použitím předběžného opatření suploval tento odborný postup.

9. Žalovaná dále namítá neurčitost a nevykonatelnost petitu návrhu žalobkyně. Správní řízení podle § 16 ZVZP bylo vedeno ohledně konkrétního počtu balení LP Strensiq, protože dávkování je závislé na hmotnosti pacienta a musí být průběžně měněno lékařem. Návrh žalobkyně však požaduje uložení povinnosti hradit léčbu po určitou dobu bez specifikace dávkování či množství léčiva. Uložení takové povinnosti by podle žalované bylo obsahově otevřené, proměnlivé, a tedy nevykonatelné, protože by nebylo možné určit, zda a v jakém rozsahu bylo povinnosti vyhověno. Takový výrok by nesplňoval základní požadavek určitosti a přesnosti, nezbytný pro výkon rozhodnutí.

10. Žalovaná zdůrazňuje i povahu úhrady podle § 16 ZVZP, která je judikaturou charakterizována jako výjimečné, individuální a systémově omezené dobrodiní poskytnutelné pouze za splnění mimořádných podmínek. Odkazuje v této souvislosti na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1254/19. Právě výjimečný charakter tohoto institutu podle žalované vyžaduje mimořádnou zdrženlivost při ukládání povinností prostřednictvím předběžného opatření, protože tím by soud fakticky předjímal výsledek správního řízení a obcházel mechanismy, které zákon stanoví pro posouzení a úhradu zdravotních služeb.

11. Významným argumentem žalované je i extrémní nákladnost léčby LP Strensiq, která byla v řízení vyčíslena na cca 35 milionů Kč ročně. Jedná se o léčbu dlouhodobou, nikoli život zachraňující nebo prodlužující. Pokud by soud předběžné opatření nařídil a následně žalobu zamítl, vznikl by podle žalované značný finanční dluh, který by VZP byla povinna jako řádný hospodář vymáhat po žalobkyni. Žalobkyně však sama uvádí, že žije z invalidního důchodu a nemá finanční prostředky, takže by se ocitla v situaci pro ni finančně likvidační. Předběžné opatření by tak podle žalované mohlo způsobit závažnou újmu nejen VZP, ale i samotné žalobkyni.

12. Žalovaná rovněž zdůrazňuje, že předběžné opatření nesmí svojí podstatou předjímat rozhodnutí ve věci samé ani vyčerpat předmět řízení. Přestože petit návrhu na předběžné opatření není formulován totožně s petitem žaloby, jeho účinky by podle žalované vedly k tomu, že by byla žalobkyni dočasně přiznána úhrada léčivého přípravku, tedy to, o co fakticky usiluje v meritu. To by představovalo nepřípustné „dopředné“ rozhodnutí o otázce, která má být posouzena až ve správním přezkumu.

13. Žalovaná závěrem poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se předběžných opatření, podle níž zásah způsobený předběžným opatřením musí být přiměřený povaze tvrzené újmy. S ohledem na mimořádně vysoké náklady léčby, skutečnost, že nejde o život zachraňující terapii, a především s ohledem na nemožnost navrátit stav do původní podoby po spotřebování léčiva (případně jen za cenu vzniku dluhu žalobkyně) má žalovaná za to, že předběžné opatření by v tomto případě nebylo přiměřené.

14. Podle § 38 odst. 1 s.ř.s. byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.

15. Předběžné opatření představuje zvláštní procesní institut, jehož účelem je poskytnout dočasnou ochranu právům a právem chráněným zájmům účastníků v situacích, kdy by ponechání věci do rozhodnutí ve věci samé mohlo způsobit vznik vážné újmy nebo jinak znemožnit či zásadně ztížit výkon budoucího soudního rozhodnutí. Nejde o prostředek k rozhodování ve věci samé, nýbrž o zatímní úpravu poměrů, která má překlenout období do vydání rozhodnutí o samotné žalobě.

16. Předběžné opatření se pohybuje ve zcela jiné rovině než meritorní přezkum správního rozhodnutí: soud zde posuzuje pravděpodobnost tvrzeného nároku, a především existenci aktuální a konkrétní hrozby vážné újmy, nikoli oprávněnost nároku v plné míře. Podmínkou jeho vydání není, aby žaloba byla zjevně důvodná; postačí, že žalobní tvrzení nejsou zjevně bez významu a existuje reálné riziko, že bez zatímní úpravy dojde k nevratným důsledkům.

17. Předběžné opatření má tedy preventivní a ochranný charakter. Jeho smyslem není „předjímat“ výsledek řízení, nýbrž zabránit tomu, aby se budoucí rozhodnutí soudu nestalo neefektivním nebo iluzorním. Judikatura zcela jednoznačně připouští, že je přípustné, aby předběžné opatření dočasně poskytlo obdobné plnění, jakého se žalobce domáhá v meritu věci, pokud je to nezbytné k ochraně před hrozící závažnou újmou, a pokud bude možné následně navrátit stav do souladu s výsledkem řízení.

18. Při rozhodování o předběžném opatření soud nehodnotí veškeré aspekty případu jako v hlavním řízení a neprovádí úplné dokazování. Vychází z nižšího standardu dokazování — soud osvědčuje, nikoli „prokazuje“ skutečnosti. Předběžným opatřením proto soud chrání právě ten prostor, v němž by se absence včasného zásahu mohla projevit zásahem do práv žalobce v míře, která by po skončení řízení již nebyla napravitelná.

19. Z povahy institutu vyplývá i zásada proporcionality: zásah musí být omezen pouze na to, co je nezbytné, a nesmí přesáhnout míru nutnou k ochraně ohrožených zájmů. Zároveň platí, že v určitém typu věcí — zejména tam, kde hrozí zásah do zdraví či lidské důstojnosti — se proporcionalita vykládá ve prospěch ochrany jednotlivce, neboť újma na zdraví je typicky nevratná, a tedy kvalitativně odlišná od újmy majetkové.

20. Soud proto rozhoduje v řízení o předběžném opatření s vědomím, že jde o mimořádný, avšak nezbytný nástroj procesní ochrany, který má zabránit tomu, aby pozdější rozhodnutí ve věci samé nebylo vydáno v situaci, kdy by žalobkyně utrpěla takovou újmu, kterou již nelze zhojit žádným výsledkem meritorního řízení.

21. Soud se podrobně zabýval argumentací žalované Revizní komise VZP a dospěl k závěru, že tato argumentace neodůvodňuje zamítnutí návrhu na předběžné opatření. Přestože jednotlivé námitky žalované nelze bagatelizovat, nejsou natolik přesvědčivé, aby převážily nad intenzitou hrozící újmy na zdraví žalobkyně a nad potřebou účinné soudní ochrany podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

22. K námitce, že předběžné opatření nahrazuje hmotněprávní úpravu neodkladné péče 23. Žalovaná tvrdí, že pro situace vyžadující okamžité poskytnutí léčby existuje hmotněprávní mechanismus podle § 19 odst. 2 ZVZP, jehož aktivace závisí na ošetřujícím lékaři. Podle žalované tedy není namístě, aby soud suploval toto odborné posouzení prostřednictvím předběžného opatření.

24. Předběžné opatření není nástrojem zdravotnického práva, ale nástrojem práva procesního. Nerozhoduje o zahájení léčby „jako neodkladné“, ale o tom, zda absence léčby do rozhodnutí ve věci samé nezpůsobí žalobkyni nevratnou újmu.

25. K aktivaci § 19 odst. 2 ZVZP je nutné, aby ošetřující lékař shledal stav jako neodkladný. Naproti tomu k vydání předběžného opatření je nutné, aby hrozila vážná újma v širším smyslu, která může zahrnovat i dlouhodobé a kumulativní zhoršování zdravotního stavu.

26. Judikatura správních soudů opakovaně uznala, že neexistence jiného právního prostředku, který by účinně chránil práva žalobce, sama o sobě odůvodňuje uplatnění institutu předběžného opatření.

27. Předběžné opatření plní funkci procesního zajištění ochrany, nikoli medicínského posouzení naléhavosti péče. Proto argument žalované není způsobilý vyloučit použití § 38 s. ř. s.

28. K námitce, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno 29. Žalovaná namítá, že žalobkyně nepředložila dostatečné důkazy o nutnosti okamžité léčby. Soud tuto námitku neshledal důvodnou.

30. Žalobkyně doložila posudek o zdravotním stavu, který kategoricky uvádí, že bez enzymatické substituční terapie hrozí nevratná progrese a dlouhodobá imobilizace, odbornou lékařskou zprávu, která potvrzuje, že léčba Strensiq je jedinou kauzální léčbou, přičemž žalobkyně o léčbu žádá dlouhodobě.

31. V řízení o předběžném opatření soud nezkoumá věc v dokazovacím standardu merita. Podmínkou není „prokázání“ tvrzených skutečností, ale jejich osvědčení. K tomu doložené lékařské zprávy dostačují.

32. Hrozící újma má povahu nevratného zásahu do zdraví, což je typ újmy, kterou § 38 s. ř. s. chrání primárně.

33. K tvrzené neurčitosti petitu 34. Žalovaná namítá, že uložení VZP povinnosti hradit léčbu je nevykonatelné, neboť dávkování se mění podle hmotnosti pacientky.

35. V předběžném opatření nelze požadovat absolutní konkrétnost, která náleží meritornímu výroku. Předběžné opatření má být vykonatelné, nikoli definitivní. VZP standardně hradí léčivé přípravky podle dávkování určeného lékařem; praktikovaná praxe nevylučuje možnost variabilního dávkování.

36. Soud může výrok formulovat tak, že VZP uhradí „léčivý přípravek Strensiq v množství odpovídajícím léčbě předepsané ošetřujícím lékařem“ jak také ve výroku tohoto usnesení učinil, což je formulačně obvyklé u zásahů do zdravotní péče. Relativní neurčitost výroku podaného návrhu tedy není překážkou nařízení předběžného opatření. Dle ustálené judikatury je oprávněním soudu zformulovat výrok předběžného opatření, tak aby bylo vykonatelné.

37. K nákladnosti léčby 38. Žalovaná se odvolává na extrémní nákladnost léčby a argumentuje možnými finančními důsledky.

39. Soud zdůrazňuje, že pro rozhodování o předběžném opatření je podstatná hrozící újma žalobkyně, nikoli potenciální regresní úvaha vůči pojišťovně. Náklady na léčbu jsou relevantní v řízení o meritu, nikoli v řízení o předběžném opatření, které má chránit zdraví žalobkyně před nevratnými následky.

40. Soud nepřiznává žalobkyni „výjimku“, ale chrání její právo na efektivní přístup ke zdravotní péči. Judikatura při tom výslovně zdůrazňuje, že zásah do zdraví představuje újmu kvalitativně neporovnatelnou s újmou majetkovou. Proto argument nákladnosti nemůže převážit nad hrozící trvalou zdravotní újmou.

41. K tvrzenému předjímání rozhodnutí ve věci samé 42. Žalovaná uvádí, že vyhovění návrhu by fakticky vyčerpalo předmět sporu.

43. Soud souhlasí, že je třeba zdrženlivosti, nicméně platí, že dočasné poskytnutí zdravotní péče nebrání pozdějšímu meritornímu rozhodnutí, předběžné opatření lze kdykoli zrušit (§ 38 odst. 4 s. ř. s.), hrozící újma žalobkyně má povahu nevratného poškození zdraví, nikoli pouze zhoršení komfortu či ekonomické ztráty.

44. Judikatura správních soudů i Ústavního soudu připouští, že v případech ohrožení zdraví či života může být předběžné opatření vydáno i tehdy, zasahuje-li do veřejnoprávních povinností subjektu.

45. Z povahy věci tedy nejde o nepřípustné předjímání, ale o nezbytnou ochranu, bez níž by samotné řízení pozbylo smyslu.

46. Soud uzavírá, že argumentace žalované, jakkoli věcná a strukturálně konzistentní, nedosahuje takové přesvědčivosti, aby mohla převážit nad intenzitou hrozícího zásahu do základního práva žalobkyně na ochranu zdraví, které je bezprostředně a nenahraditelně ohroženo. Institut předběžného opatření je svou povahou nástrojem prevence před vznikem nevratných důsledků, a jeho aplikace se proto nemůže vyčerpat v mechanickém porovnávání tvrzení účastníků, ale vyžaduje hodnotící úvahu, která reflektuje materiální smysl soudní ochrany.

47. Ústavní pořádek staví ochranu lidského zdraví do pozice hodnoty, která nepodléhá běžné kalkulaci ani poměřování s pouhými majetkovými zájmy. Potenciálně nenávratná progrese onemocnění představuje hrozbu, jež svou povahou přesahuje rámec běžného právního sporu; jde o hrozbu dotýkající se tělesné integrity, autonomie jednotlivce a důstojnosti lidské osoby. Újma tohoto charakteru není vyvážitelná žádným pozdějším rozhodnutím ve věci samé — neboť tam, kde se zdraví zhorší nezvratným způsobem, právo již nepůsobí jako nástroj obnovy, ale pouze jako nástroj konstatování ztráty.

48. Soud proto uzavírá, že konkrétní riziko, kterému žalobkyně bezprostředně čelí, je natolik závažné, materiální a nevratné, že překračuje hranice běžného sporného řízení a vyžaduje okamžitý procesní zásah. Za situace, kdy žalobkyně osvědčila existenci vážné hrozby trvalé újmy a kdy neexistuje jiný efektivní právní prostředek, kterým by bylo možno tuto újmu odvrátit, soud shledává podmínky § 38 s. ř. s. naplněnými a návrhu na vydání předběžného opatření vyhovuje.

49. Soud považuje za nezbytné zdůraznit, že povinnost uložená předběžným opatřením je výlučně dočasná, a to po dobu řízení o žalobě vedené proti rozhodnutí žalované. Tato povinnost byla uložena Všeobecné zdravotní pojišťovně jako subjektu, který v projednávané věci rozhodoval v prvním stupni o návrhu žalobkyně na úhradu léčivého přípravku podle § 16 zákona č. 48/1997 Sb., a zároveň je právním nositelem povinnosti poskytovat úhrady zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění podle zákona č. 48/1997 Sb., tedy subjektem, který fakticky realizuje úhradu léčivých přípravků, pokud jsou splněny zákonné podmínky.

50. Uložení povinnosti právě tomuto subjektu není nahodilé: je to jediný právní aktér, který je schopen zajistit účinnou zatímní ochranu práv žalobkyně. Úkolem soudu v řízení o předběžném opatření není zasahovat do vnitřní struktury systému veřejného zdravotního pojištění, nýbrž vytvořit minimální, avšak nezbytný prostor, v němž bude moci být zachována podstata práva žalobkyně na ochranu zdraví.

51. Současně soud uvádí, že v rámci uložené povinnosti neurčuje počet balení léčivého přípravku, přesné dávkování ani konkrétní výši úhrady. Tyto parametry nejsou otázkou soudního uvážení, nýbrž odbornou medicínskou otázkou, v plné kompetenci ošetřujícího lékaře, který je jediný oprávněn stanovit intenzitu, frekvenci a množství léčby v souladu s farmakoterapeutickými pravidly a aktuálním zdravotním stavem pacientky.

52. Soud tím respektuje jak princip dělby kompetencí v oblasti veřejného zdravotního pojištění, tak i princip odborné autonomie lékaře. Předběžné opatření vytváří pouze právní rámec, v němž může být léčba zahájena; její konkrétní podoba náleží osobě kvalifikované k jejímu odbornému určení.

53. Tento způsob vymezení povinnosti je v souladu se smyslem a účelem předběžného opatření: jde o opatření, které má zajistit zatímní, nikoliv definitivní úpravu poměrů. Soud zde vědomě ponechává odborné rozhodnutí o rozsahu léčby tam, kam podle právního řádu náleží — do rukou lékaře — a současně ukládá VZP pouze takovou povinnost, která je nezbytná k zajištění, aby léčba mohla být vůbec realizována.

54. Předběžné opatření tím plní svou funkci: neřeší meritum věci, ale zabraňuje nevratné újmě, která by mohla vzniknout průtahy či absencí léčby do rozhodnutí v řízení o žalobě. Soud tím zároveň respektuje i princip proporcionality, neboť ukládá pouze tu povinnost, která je minimální, avšak nezbytná pro zachování účelu soudní ochrany. Poučení: Proti tomuto usnesení není kasační stížnost přípustná [§104 odst. 3 písm. c) s.ř.s.]. Předběžné opatření zaniká nejpozději dnem, kdy se rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, stalo vykonatelným (srov. § 38 odst. 4 věta druhá s. ř. s.). Praha dne 25. března 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.