8 Ad 6/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Ing. K. H., trvale bytem Č., P., zast. JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem Karmelitská 7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 13. 2. 2013, č. j.: MSMT-5598/2013-62, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á nárok na náklady řízení.

Odůvodnění

Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí, které je označené v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byl podle § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád zamítnut rozklad žalobce a dále potvrzeno usnesení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 8. 1. 2013, č. j.: MSMT-56 128/2012-62. V petitu žalobce navrhoval, aby soud zrušil nejen rozhodnutí o rozkladu, ale také usnesení orgánu prvního stupně, které mu předcházelo. Rozhodnutím ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 8. 1. 2013, č. j.: MSMT-56 128/2012-62, bylo podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastaveno řízení ve věci žadatele o jednorázovou peněžní náhradu podle § 1 a § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole (dále nařízení vlády o odškodnění), a to s odůvodněním, že žádost žadatele ze dne 4. 12. 2012 je zjevně právně nepřípustná. V odůvodnění správní orgán uvedl, že nařízení vlády o odškodnění pevně vymezuje určité množství podmínek, které musí být kumulativně splněny, mimo jiné také podmínku, že nárok na jednorázovou peněžní náhradu mají studenti, kteří byli z řádného studia vyloučeni v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1956. Z žádosti a k ní připojených dokladů vyplývá, že žadatel byl vyloučen v roce 1957, proto se nařízení vlády o odškodnění na žadatele nevztahuje. Splněna nebyla ani podmínka týkající se včasnosti podané žádosti obsažená v ustanovení § 2 nařízení vlády o odškodnění, podle něhož lze žádost podat nejpozději do 31. 12. 2011, jinak nárok na odškodnění zaniká. Žadatel podal žádost dne 4. 12. 2012 a svůj nárok tedy uplatnil opožděně. Rozklad, který žalobce proti uvedenému usnesení podal, byl zamítnut a usnesení orgánu prvního stupně bylo potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím ministra školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen ministra) ze dne 13. 2. 2013, č. j.: MSMT-5598/2013-62. V jeho odůvodnění ministr dospěl k závěru, že námitky uvedené v rozkladu jsou ke zpochybnění správnosti napadeného usnesení nezpůsobilé a naprosto se ztotožnil s argumentací orgánu prvního stupně. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce namítal, že nařízení vlády o odškodnění provádí zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, který období nezákonného režimu vymezuje od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 (§ 2 odst. 1). Podle žalobce nařízení vlády o odškodnění odporuje ustanovení § 2 odst. 1 výše uvedeného zákona. Žalobce dále uvedl, že pokud nedošlo k jeho odškodnění, protože byl vyloučen z řádného studia později než v období, které je stanoveno v nařízení vlády o odškodnění, dochází zde k nerovnému zacházení s osobami předchozím režimem perzekuovanými. Žalovaný ve vyjádření v žalobě uvedl, že se žalobce dovolává ustanovení § 8 zákona č. 183/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, jímž je vláda zmocněna, aby nařízením napravila některé křivdy spáchané na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi v oblasti sociální, zdravotní a finanční. Předmětné nařízení vlády č. 122/2009 Sb. ve svém ustanovení § 1 právě tyto některé křivdy vymezilo rozhodným obdobím od 25. února 1948 do 31. prosince 1956. Ve věci bylo rozhodnuto v souladu s platným a účinným právním předpisem. Žalovaný dále konstatuje, že žalobce prokazatelně nesplnil podmínky pro přiznání a poskytnutí jednorázové peněžní náhrady stanovené nařízením vlády o odškodnění. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Ze správního spisu soud považuje za důležité zmínit, že žádost žalobce o odškodnění došla správnímu orgánu dne 20. 12. 2012. Dále, že byl žalobce vyloučen ze studia z politických důvodů dne 11. 1. 1957 rozhodnutím rektora ČVUT akademika T. J. Správní spis obsahuje také dekret od ČVUT ze dne 17. 12. 1990, kterým se vyloučení ze studia pana H. prohlašuje od počátku za neplatné a v rámci mimosoudní rehabilitace je mu přiznán akademický titul. Žalobce především namítal, že nařízení o odškodnění provádí zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, který období nezákonného režimu vymezuje od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 (§2 odst. 1). Ustanovení § 8 tohoto zákona zmocňuje vládu, aby odstranila některé křivdy ze strany tehdejšího režimu, přičemž toto zmocnění podle názoru žalobce nedovoluje vládě, aby období vymezené v § 2 odst. 1 výše zmíněného zákona nějak dělila či členila. Žalobce tvrdí, že není důvod k tomu, aby odškodnění získali pouze studenti, kteří byli vyloučeni v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1956 a nikoli již studenti vyloučeni např. dne 2. 1. 1957. Nařízení o odškodnění nepracuje s lhůtou od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989, proto podle žalobce odporuje zákonu č. 198/1993 Sb. Na základě této argumentace by podle žalobce nemělo být bez dalšího uplatněno a za omezení příslušné lhůty k přiznání jednorázového odškodnění by měl být považován termín 17. 11. 1989. Tuto námitku soud odmítl, a to s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012, č. j.: 6 Ads 76/2012- 63, v němž NSS konstatoval, že: „Ustanovení § 1 nařízení vlády č. 122/2009 Sb. omezující odškodnění pouze na studenty vyloučené z vysokoškolského studia v období od 25. února 1948 do 31. prosince 1956 není v rozporu ani se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ani s ústavním pořádkem České republiky.“ NSS k této problematice v uvedeném rozsudku dále konstatoval následující: [32]…. Nejvyšší správní soud má pochybnosti o vhodnosti úpravy odškodnění obětí komunistického režimu formou nařízení vlády, avšak neshledává tento postup jako neústavní. Diskrece vlády je tedy dosti široká, neboť je to ona jako politický orgán, kdo rozhoduje o výběru křivd, a tedy i o výběru obětí, které budou odškodněny, i o výši odškodnění. Zákonodárce ve zmocňovacím ustanovení nestanovil vládě jako normotvůrci žádné speciální limity, vyjma toho, kdo je považován za oběť křivd a v které oblasti má být náprava křivd realizována. Zákon dokonce jednoznačně předvídá to, že budou napraveny pouze některé křivdy. Pokud pak vláda ve svém nařízení zvolila jen určité časové období pro odškodnění studentů vyloučených ze studia na vysoké škole, a to kratší, než byla celá doba komunistického režimu časově vymezeného v zákoně, není sám o sobě takovýto postup v přímém rozporu se zákonem. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu evidentně počítá s tím, že nebudou odškodněny všechny oběti a že dojde k volbě rozsahu příslušného odškodnění podle konkrétního rozhodnutí. To nic nemění na tom, že všechny oběti si zaslouží účast a morální zadostiučinění. Tento zákonný výrok však neznamená, že všechny oběti, které si zaslouží účast a morální zadostiučinění, mají nárok na finanční odškodnění.

33. Zbavení možnosti studovat vysokou školu z politických důvodů bylo nespravedlivým zásahem do lidského života ze strany komunistického režimu, tento zásah však utrpěli nejen lidé, kteří byli z vysokých škol vyloučeni, ale i lidé, kteří vůbec z politických (či tzv. kádrových) důvodů na vysokou školu nebyli přijati anebo jim bylo předem znemožněno se vůbec o vysokoškolské studium ucházet, ač k němu měli všechny předpoklady. To však neznamená, že by bylo možno zpochybňovat zákonnost posuzovaného nařízení, neboť tuto oblast křivd spočívajících v zamezení přístupu k vysokoškolskému vzdělání vůbec neodškodňuje. Pokud zákon určuje časový rozsah doby, kterou označuje jako komunistický režim, rozhodně výslovně nestanoví, že není možno některé křivdy, které mají být odškodněny, limitovat kratším časovým úsekem. Časový úsek stanovený jako doba komunistického režimu zákonodárce spíše formuloval proto, aby bylo zřejmé, které limity není možno překročit jak v oblasti běhu promlčecích lhůt pro trestní postihy, tak pro majetkové reparace. Jde tedy především o určení, že není možno jako komunistický režim označit dobu mimo zákonem stanovenou lhůtu. Na základě výše uvedeného má soud za prokázané, že nařízení o odškodnění, které vydala vláda na základě zákonného zmocnění uvedeného v ustanovení § 8 zákona č. 198/1993 Sb., neodporuje zákonu. Z předmětné právní úpravy jednoznačně vyplývá, že vláda byla oprávněna inkriminované nařízení vydat podle vlastní diskrece, omezená byla pouze normami vyšší právní síly. Ústavní soud ve výše zmiňovaném rozsudku doznal své pochybnosti týkající se vhodnosti úpravy odškodnění obětí komunistického režimu formou nařízení vlády, avšak jak zdejší soud již uvedl, neshledává tento postup jako neústavní. Pro úplnost by Městský soud rád poukázal na znění ustanovení § 8 zákona č. 198/1993 Sb., jímž byla vláda zmocněna, „aby nařízením napravila některé křivdy spáchané na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi, v oblasti sociální, zdravotní a finanční“. Předmětné nařízení vlády č. 122/2009 Sb., v ustanovení § 1 stanoví, že „Osoba, která byla v období od 25. února 1948 do 31. prosince 1956 vyloučena z řádného studia na vysoké škole a rozhodnutí o jejím vyloučení bylo zrušeno zákonem o mimosoudních rehabilitacích, (dále jen „rehabilitovaný student“) má nárok na jednorázovou peněžní náhradu ve výši 100 000 Kč (dále jen „jednorázová náhrada“), pokud je státním občanem České republiky a příslušná vysoká škola měla sídlo na území, které je součástí území České republiky”․ Z výše uvedeného je zřejmé, že nařízení vlády není nezákonné, naopak bylo vydáno na základě zmocnění obsaženém v ustanovení § 8 zákona č. 198/1993 Sb. Skutečnost, že se lhůta v nařízení o odškodnění liší od té, kterou uvádí zákon č. 198/1993 Sb. v ustanovení § 2 odst. 1 je naprosto legitimní, vláda byla oprávněna postupovat dle vlastní diskrece. Pokud zákon zmocnil vládu k vydání nařízení, v němž vláda podle své diskrece určí, které křivdy budou odstraněny, pak samo ustanovení o délce trvání komunistického režimu nemůže být vnímáno jako jednoznačné omezení pro vládu, že nemůže odškodnit křivdy vzniklé jen v určité části této doby. Takovýto pokyn zákonodárce v citovaných ustanoveních není uveden a ani z nich nevyplývá. Žalobce dále namítl, že pokud nebyl odškodněn, ačkoliv byl vyloučen z řádného studia později než v období stanoveném nařízením vlády o odškodnění, pak se podle žalobce jedná o nerovné zacházení s osobami předchozím režimem perzekuovanými a tím dochází k porušení principu rovnosti, vyjádřeným v článku 1 Listiny základních práv a svobod. Této námitce soud nepřisvědčil a opět odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 7. 11. 2012, č. j.: 6 Ads 76/2012- 63.

38. Při úvahách o povinnosti rovného zacházení je třeba vycházet z toho, že nedovolené nerovné zacházení je možno konstatovat pouze v případě, kdy se poruší pravidlo „stejnému stejně, odlišnému odlišně“. Tedy není možno konstatovat nedovolené nerovné zacházení v případech, kdy se různě zachází s osobami, které nejsou ve stejné situaci. I v případě, kdy by se dospělo k závěru, že se zachází různě s osobami, které jsou ve stejné situaci, nejedná se o zakázané nerovné zacházení tehdy, pokud má toto různé zacházení přijatelný a vysvětlitelný důvod, tedy legitimní účel.

39. Nejvyšší správní soud nachází dva hlavní cíle odškodnění obětí právě z doby mezi rokem 1948 a 1956; oba jsou podle názoru soudu s to být cíli legitimními: jednak reflektovat historickou etapu režimu mezi rokem 1948 až 1956, jednak zdůraznit sociální aspekt odškodnění. První cíl lze dovodit z historické charakteristiky tohoto období, které bývá označováno jako doba stalinismu či doba zostřeného třídního boje. Po nástupu nového komunistického režimu bylo třeba neprodleně odstavit elity předchozího režimu z určujících pozic a otevřít tyto pozice představitelům komunistického režimu či jejich dětem. Druhý cíl je naplněn tím, že jsou odškodňovány nejstarší oběti, tedy lidé, kteří komunistickým režimem trpěli nejdéle, jejichž křivdy byly fakticky nejméně reparovatelné a u nichž hrozí, že se již další případné vlny odškodnění nedočkají.

42. Jak již bylo výše uvedeno, podle Nejvyššího správního soudu je dalším cílem legitimizujícím účelnost omezení odškodnění jen na nejstarší oběti komunistického režimu rozhodně i pohled sociální. Jedná se o osoby, které již zpravidla nebudou ekonomicky činné, neboť je jim více než 75 let a zpravidla více než 80 let, a proto pro ně toto odškodnění má zásadní význam z hlediska zlepšení jejich životní úrovně. Pro lidi v takovémto věku je rovněž mimořádně důležitý satisfakční rozměr poskytnutého odškodnění, neboť jej získávají v době bilancování svého života. Nejvyšší správní soud kvituje rozhodnutí vlády odškodnit nejvíce zranitelnou část obětí komunistického režimu, tedy nejstarší oběti, neboť ty se již nemusí dočkat dalších případných vln odškodnění. Nelze tedy souhlasit s názorem žalobce, že je „spravedlivější“ dát nižší částku všem vyloučeným studentům než odškodnit vyšší částkou ty nejstarší a zpravidla i nejvíce poškozené. Jednotlivé případy se samozřejmě mohou lišit, avšak nakonec vládou zvolená varianta, spočívající v tom, že bude těm nejstarším uhrazena vyšší finanční částka, vyjadřuje satisfakční i sociální rozměr zvoleného odškodnění a jako taková nepůsobí nespravedlivě. Sám životní příběh žalobce dokazuje, že mladším vyloučeným studentům nezůstala možnost vstupu do profese vyžadující vysokoškolské vzdělání uzavřena na rozdíl od osob, které v době změny politického režimu byly ve věku blízkému věku důchodovému.

43. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že omezení časového období odškodnění vyloučených studentů pouze na první léta komunistického režimu sice nese znaky nerovného zacházení v rámci odškodnění jim spáchané křivdy, avšak toto zacházení má legitimní účel, resp. cíle, jak je nalezl Nejvyšší správní shora ve shora podané analýze. Zvolené prostředky k naplnění dovožených legitimních cílů, tedy časové omezení určující osobní rozsah odškodnění, považuje Nejvyšší správní soud za prostředek přiměřený a vhodný. Žalobce závěrem namítal, že omezení podání žádosti prekluzivní lhůtou stanovenou v ustanovení § 2 odst. 2 nařízení o odškodnění, považuje také za nerovné zacházení, které je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Ani s touto námitkou se Městský soud neztotožnil. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn.: Pl. ÚS 46/2000, ve kterém se mj. uvádí cit.: „Stanovení časového limitu pro uplatnění návrhu nemůže být ani v rozporu s namítaným principem rovnosti občanů zakotveným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tím se nezvýhodňuje žádná sociální skupina na úkor jiné, ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž se tak dává jen průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě.“ S ohledem na výše uvedené má soud za prokázané, že každá žádost o odškodnění, která se bude týkat osoby vyloučené ze studia mimo roky stanovené v ustanovení § 1 nařízení vlády č. 122/2009 Sb., bude usnesením zastavena pro zjevnou právní nepřípustnost. Takto správní orgán zastaví každé řízení o odškodnění, ve kterém nebudou splněny kumulativní podmínky uvedené v ustanovení § 1 a § 2 odst. 2 nařízení vlády o odškodnění. Z čehož vyplývá, že v předmětné věci nedochází k diskriminaci, nýbrž platí pravidlo: „stejnému stejně, odlišnému odlišně“. Soud v této věci dospěl k závěru, že žalobce podal žádost o odškodnění, která musela být správním orgánem shledána jako zjevně právně nepřípustná, neboť u ní nebyly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 1 a § 2 odst. 2 nařízení vlády o odškodnění. Žalobce nebyl vyloučen ze studia mezi roky 1948-1956, nýbrž v roce 1957, dále žalobce nedodržel lhůtu pro podávání žádostí o odškodnění, která byla stanovena v ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády. Tato prekluzivní lhůta byla stanovena do 31. 12. 2011, tudíž žalobce se svou opožděnou žádostí ze dne 4. 12. 2012 nemohl očekávat, že bude ve věci úspěšným. Soud konstatuje, že žalobce nesplnil všechna kritéria, která byla pro přiznání odškodnění podle nařízení vlády obligatorní, proto nemohl uspět ani se svou žalobou. S ohledem na shora uvedené dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud proto při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době jeho vydání. Protože soud neshledal žalobu důvodnou, zamítl ji podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl úspěšný ve věci a žalovanému náklady řízení před soudem nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 22. prosince 2016 JUDr. Slavomír Novák, v.r. předseda senátu