9 A 1/2025

Rubrum

č. j. 9 A 1/2025- 113 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Silvie Svobodové a Mgr. Olgy Zimové v právní věci žalobkyně P. C. bytem XXX zastoupena Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarikovou, advokátkou se sídlem Josefská 504/8, Brno proti žalovanému: Ministerstvo kultury se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 za účasti: Mgr. J. P. bytem XXX o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne XXX, č. j. XXX takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 2 9 A 1/2025

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů v řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra kultury (žalovaný), jímž byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí Ministerstva kultury (ministerstvo) ze dne XXX, č. j. XXX, sp. zn. XXX, kterým ministerstvo prohlásilo podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (památkový zákon) za kulturní památku soubor „XXX“, vše k.ú. XXX, který se skládá z pozemku st.p.č. A, k.ú. XXX, jehož součástí je obytná stavba č.p. H se stavebně navazujícím bývalým hospodářským a výrobním zázemím, dále z pozemku p.č. D, k.ú. XXX, náležejícího navazující záhumenní zahradě s ovocným sadem a historickým plaňkovým oplocením, dále z pozemku st.p.č. G, k.ú. XXX, jehož součástí je stavba starého dřevěného včelína (bez č.p.), dále z pozemku st.p.č. B, k.ú. XXX, jehož součástí je obytná stavba výměnku č.p. F (patrně pozdně středověký/raně novověký roubený špýchar) se stavebně navazující hospodářskou částí v podobě krytého průjezdu do dvora (návratí), dále z pozemku st.p.č. C, k.ú. XXX, jehož součástí je stavebně navazující objekt bývalého hospodářského zázemí výměnku (chlévy bez č.p.) s mladší obytnou částí (bez č.p.) a dvorkem a dále pozemek p.č. E, k.ú. XXX, náležející navazující záhumenní zahradě s bývalým ovocným sadem (soubor), a prvostupňové rozhodnutí ministerstva potvrzeno.

2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že dne 10. 7. 2018 obdrželo ministerstvo návrh Národního památkového ústavu, územního pracoviště v Brně (NPÚ) ze dne 27. 6. 2018 na prohlášení souboru za kulturní památku. Ministerstvo návrh vyhodnotilo, shledalo jej důvodným a zahájilo správní řízení. Přílohou návrhu NPÚ byl odborný elaborát s názvem „Objekt lidového stavitelství – XXX č. p. H a č. p. F, okr. XXX“ zpracovaný v červnu 2018 etnologem, spolupracovníkem XXX a člena XXX (XXX) XXX. Autor tohoto textu byl v době podání návrhu majoritním vlastníkem souboru (OZŘ).

3. Po provedeném správním řízení, v němž se opakovaně vyjadřovala žalobkyně, OZŘ svého práva vyjádřit se nevyužila, bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž ministerstvo prohlásilo daný soubor za kulturní památku (KP) pro jeho hodnoty architektonické, urbanistické, stavebně-typologické, řemeslné, historické a jako projev tvůrčí schopností a práce člověka. V odůvodnění ministerstvo obsáhle tyto mimořádné památkové hodnoty souboru popsalo a vypořádalo se s námitkami žalobkyně, kdy mj. poukázalo na § 2 odst. 3 památkového zákona a judikaturu správních soudů, zejména Nejvyššího správního soudu (NSS), z níž citovalo. Proti prvostupňovému rozhodnutí ministerstva podala žalobkyně rozklad, v němž namítala obdobně jako v žalobě. Žalovaný na její rozkladové námitky nevešel z důvodů uvedených v odůvodnění svého rozhodnutí, a rozklad zamítl. Žaloba 4. Žalobkyně v žalobě uvedla, že je v rámci souboru vlastníkem pozemků p. č. st. C a p. č. E.

5. V prvním žalobním bodu tvrdila nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť je tam fakticky pouze zopakovaná argumentace prvostupňového správního rozhodnutí, aniž by se žalovaný vypořádal argumentací uplatněnou v rozkladu.

6. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala nepřiměřený zásah do vlastnického práva, neboť ji obě správní rozhodnutí nepřiměřeně omezují ve výkonu jejího vlastnického práva Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 3 9 A 1/2025 k nemovitostem v míře a za podmínek, jež jsou ve zřejmém rozporu s § 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (Listina). Namítala, že kompenzace vlastníkovi věci, jež byla prohlášena za kulturní památku, jsou fakticky pouze povahy fakultativní a nenárokové, vždy jen na žádost vlastníka a v konečném důsledku ve výrazném nepoměru vůči jeho omezením, nejsou garantovány a jejich poskytnutí vždy závisí na úvaze rozhodujícího správního orgánu. Nelze je tedy považovat za přiměřenou náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu zmíněného článku Listiny. Prohlášení za kulturní památku představuje zásadní ztížení nakládání s majetkem, a to jak finanční sféry, tak faktického využití nemovitostí a nakládání s nimi. Pokud má k takovému omezení dojít podle památkového zákona, musí případně veřejný zájem na památkové ochraně převážet zájmy vlastníka, k čemuž nedošlo. Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn jen prokáže-li se, že byl proveden ve veřejném zájmu a za podmínek, které stanoví zákon, kdy v každém jednotlivém případě je nezbytné poměřovat zásahy do jednotlivých proti sobě stojících práv, tj. provádět test proporcionality, a musí být splněno kritérium přiměřenosti. K tomu poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS) ve věci sp. zn. II.ÚS 3244/15 a rozsudek NSS ze dne J. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009-52, a citovala z něj.

7. Žalobkyně dále uvedla, že v průběhu řízení opakovaně poukazovala na to, že nemovitosti v jejím vlastnictví nevykazují památkovou hodnotu, což ostatně, vyplývá z obou správních rozhodnutí. Na pozemku p. č. st. C se nachází stavba původně obytná, postavená ve 20. století, a dále hospodářská zástavba (chlév), která prošla zásadními stavebními úpravami v 19. století a následně i ve 20. století. Tyto stavby byly navíc zasaženy devastujícím požárem na konci roku 2017. K pozemku p. č. E konstatovala, že tam dokonce žádná stavba nestojí, jedná se pouze o zahradu sloužící k drobnému pěstování zeleniny, taktéž bez jakékoliv historické a památkové hodnoty.

8. Dle žalobkyně se tak žalovaný rozhodnutím dopustil nepřiměřeného zásahu do jejího vlastnického práva, kdy v jejím případě veřejný zájem na památkové ochraně „nepřebije“ její právo na pokojné vlastnictví a užívání nemovitosti. Nepřiměřenost zásahu do jejího vlastnického práva uváděla již v rozkladu, žalovaný se tím nikterak nezabýval a test proporcionality neprovedl.

9. Podle žalobkyně nejsou splněny podmínky pro prohlášením souboru za kulturní památku ve smyslu § 2 odst. 1 památkového zákona s ohledem na jejich špatný technický stav. Ke stavebně technickému stavu konkrétně tvrdila ve vztahu k objektu č. p. H, že se jeho střecha z důvodu špatného technického stavu vyklání směrem k sousedním nemovitostem, a to k objektu č. p. F a k budově č. p. I, krovy nemovitostí jsou ve špatném technickém stavu, na mnoha místech jsou ztrouchnivělé trámy, krovy jsou tedy narušené a hrozí jejich zborcení, je narušena stropní konstrukce v objektu č. p. H. Na dvoře č. p. H došlo k odstranění původní verandy.

10. K objektu č. p. F žalobkyně uvedla, že jsou zde zjevné pukliny ve zdivu, ty si v minulosti vyžádaly vyztužení zdiva. Objekt v minulosti prošel rekonstrukcí a modernizací. Za jeho využívání k bydlení došlo v prosinci 2017 ve dvorní části objektu č. p. J k rozsáhlému požáru. OZŘ ve svém návrhu na prohlášení za kulturní památku uvedla, že by došlo „k záchraně“ a obnovení krovu zatíženého požárem, dle mínění žalobkyně ale byla naopak vytvořena zcela nová konstrukce střechy, požárem zničená střecha tak byla nahrazena zcela novou pultovou střechou. Žalovaný vycházel z ohledání ze dne 29. 9. 2021, při němž ostatně bylo konstatováno, že nemovitosti jsou dlouhodobě neužívané a neudržované a byly shledány „patrné vážnější lokální statické problémy“, což odpovídá popisu technického Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 4 9 A 1/2025 stavu, jak uvedla výše. Uvedené ohledání nemovitosti proběhlo před více než třemi lety, správní orgán tak vycházel z nedostatečných, neúplných a neaktuálních podkladů, čímž zatížil řízení a své rozhodnutí vadou.

11. Žalobkyně žádala, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí ministerstva zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě a další podání účastníků a OZŘ 12. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný konstatoval, že žalobní argumentace byla v naprosté většině uplatněna již v rámci prvoinstančního řízení a následně v rozkladu. Připomněl, že tyto námitky žalobkyně byly řádně vypořádány v prvostupňovém rozhodnutí a poté v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaného, na něž odkázal. V ostatním žalovaný uváděl obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí.

13. K žalobním námitkám žalovaný blíže uvedl, že v daném správním řízení bylo dostatečně prokázáno, že jsou splněny podmínky pro prohlášení souboru za kulturní památku, neboť bylo prokázáno, že pro své architektonické, urbanistické, stavebně typologické, řemeslné a historické hodnoty předmětný soubor vykazuje dostatečné památkové hodnoty ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) památkového zákona. Poukázal na podklady, ze který správní orgány při svém rozhodování vycházely, a to zejména na předběžný základní dendrochronologický průzkum, odborně zpracovaný návrh XXX ze dne XXX a XXX (XXX) ze dne XXX. Konstatoval, že informace, které žalobkyně uvedla v žalobě stran špatného technického stavu nemovitostí, se týkají těch částí souboru, které nejsou v jejím vlastnictví, ale jejichž vlastníkem je OZŘ jako vlastník majoritní, pročež žalobkyně nemá v tomto rozsahu aktivní žalobní legitimaci.

14. Žalovaný připomněl, že na straně 24 až 27 ministerstvo podrobně rozvedlo důvody pro prohlášení za kulturní památku daného souboru ve vztahu k jeho částem ve vlastnictví žalobkyně, a rovněž řádně posoudilo proporcionalitu dopadu památkové ochrany na práva žalobkyně. Ze stanoviska ministerstva v jeho prvostupňovém rozhodnutí žalovaný citoval a poukázal rozsudky NSS ve věci sp. zn. 9 As 133/2015 a ve věci sp. zn. 2 As 120/2011, z nichž ministerstvo při svém rozhodování vycházelo.

15. K části souboru ve vlastnictví žalobkyně žalovaný dále uvedl, že tyto nemovitosti významně spoluutvářejí nedílný historický, architektonický a urbanistický celek souboru, dokládají funkční strukturu, tradiční půdorysné a hmotové uspořádání a původní rozsah někdejšího selského, respektive půllánického gruntu s výměnkem, s výjimkou zahradního pozemku p. č. K k. ú. XXX a pozemku st. p. č. 274 k. ú. XXX, náležejících nyní k rodinnému domu č. p. L, jenž byl vystaven v 80. letech 20. století po zboření samostatně stojící roubené stodoly v záhumenní zahradě. Vyjmenované nemovitosti situované v přímé návaznosti na č. p. F, tak tento dochovaný celek směrem k humnům zároveň logicky vymezují a ukončují. Nositelem památkových hodnot je přitom v uváděném úseku posuzovaného souboru jak nezastavěný zahradní pozemek p. č. E k. ú. XXX (hodnota urbanistická), tak především nejstarší severovýchodní zděná část dvorního hospodářského křídla pocházející ještě z 19. století, ve které byly kdysi situovány chlévy náležející k výměnku (tj. k pozdějšímu č. p. F).

16. K tomu žalovaný odkázal na znění památkového zákona v § 2 odst. 3 a citoval z něj. Konstatoval, že mladší obytný objekt měl až do požáru v roce 2017 sedlovou střechu, v současnosti je zastřešen provizorní střechou pultovou. Kolmo k tomuto objektu dále navazovala nedávným požárem zcela zničená mladší stodůlka rovněž ze 40. – 50. let 20 století Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 5 9 A 1/2025 uzavírající dvůr výměnku č. p. F od jihozápadu. Památková ochrana žalobkyni neznemožňuje případnou opětovnou dostavbu požárem zaniklých části, např. pro účely bydlení. Tato však bude muset respektovat tradiční architektonický a urbanistický charakter a mimořádný památkový význam historického souboru. Prohlášení za KP není pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady, neboť památkový zákon nabízí řadu kompenzací. Výše a způsob náhrad jsou dány povahou věci, zamýšlené práce přitom musejí směřovat k záchraně a rehabilitaci KP nebo záchraně těch jejich částí, které tvoří podstatu kulturní památky.

17. Dle žalovaného oba správní orgány ve správní úvaze vyšly žalobkyni jako minoritnímu vlastníkovi dotčeného souboru v maximální možné míře vstříc, kdy jí ubezpečily, že statut kulturní památky v žádném případě její díl nekonzervuje a neznemožňuje tak případnou opětovnou dostavbu k požárem zaniklých hospodářských části, např. pro účely bydlení, navíc s možností využívat dotace k obnově KP, a byly připraveny poskytnout žalobkyni pomoc podáním žádosti o příspěvek na obnovu KP. Žalobkyně tak mohla vyřešit svůj sousedský spor a obnovou sedlové střechy by mohla získat nový podkrovní prostor.

18. V závěru vyjádření žalovaný poukázal na to, že památkové hodnoty souboru jako celku potvrdil ve svém odborném vyjádření, jež je součástí spisového materiálu, rovněž přední znalec tradičního lidového stavitelství prof. Ing. Arch. J. Ś CSc. a dále Mgr. R. B. Ph.D. z XXX (XXX), které si vyžádal majoritní vlastník souboru (OZŘ). Vyhověním žalobě by došlo ke zrušení památkové ochrany cenného souboru nemovitostí, což by zásadním způsobem limitovalo a pozastavilo nově nabytá práva majoritního vlastníka KP, který s udělením statusu kulturní památky souhlasí a připravuje její památkově citlivou obnovu. Zrušení památkové ochrany by zkomplikovalo započetí připravovaných obnovných pracích a znemožnilo by s tím spojené čerpání dotačních titulů.

19. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl 20. V písemném vyjádření k žalobě v podáních ze dne 10. 1. 2025 a ze dne 11. 2. 2025 OZŘ jako majoritní vlastník souboru poukázala na to, že žalobkyně je majitelkou pouze jeho minoritní části. Nemovitosti jsou rozsáhlé a potřebují neodkladnou údržbu a péči. Je to právě žalobkyně, která v roce 2017 postavila neoprávněně na pozemku OZŘ nepovolenou stavbu zastřešení. Dohoda nebyla možná, proto musel zasáhnout stavební úřad. Následně žalobkyně předběžným opatřením na zdržení se jakýchkoliv stavebních a udržovacích prací znemožňovala nemovitost několik let nejen řádně užívat, ale i udržovat. Vše nakonec skončilo po více jak šesti letech soudním smírem. Je to opět žalobkyně, která se snaží zříci se svých povinností z dohody o uzavření soudního smíru.

21. Pokud žalobkyně poukazovala na to, že by jí mohla být nařízena stavebním úřadem případná obnova střechy, pak ale vždy deklarovala současnou střechu jako provizorní s tím, že po vyhodnocení statiky objektu dojde ke zhotovení nové a řádné střechy nad objektem. Rovněž argument, že dotace na případnou památkovou obnovu nikdy nepokryjí zvýšené výdaje vlastníka v celém rozsahu není pravdivý, kdyby požádala o dotace na obnovu střechy, mohla by jistě získat finanční příspěvek. OZŘ to ví z vlastní zkušenosti a ze zkušenosti přátel. Samotná žaloba negativně ovlivňuje zájmy OZŘ, vnikne jí i výrazná finanční újma a na nemovitosti s kulturními hodnotami vzniknou nevratné škody. V případě vyhovění žalobě by nebyly možné neodkladné stavební zásahy.

22. OZŘ dále poukázala na to, že zejména v místě, kde má žalobkyně odstranit svojí nepovolenou neoprávněnou stavbu, fatálně do objektu zatéká, část dřevěných nosných Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 6 9 A 1/2025 konstrukcí se již zřítila a střecha je provizorně podepřená. Obnovu těchto konstrukcí přitom OZŘ nemůže provést dříve, dokud žalobkyně neustoupí svojí stavbou na svůj pozemek. Od roku 2019, kdy probíhalo řízení o prohlášení stavby za kulturní památku, a souběžně i řízení s předběžným opatření v rámci soudního sporu o vyklizení nemovitostí a zdržení se zásahu do vlastnických práv, se OZŘ musela zdržet jakékoliv stavební činnosti, včetně udržovacích prací. Do pravomocného rozhodnutí žalovaného nebylo vůbec možné nemovitosti jakkoli opravovat a žádat o stavební povolení. Jakékoli prodlužování takového stavu je již výrazným zásahem do práv OZŘ, proto s žalobou nesouhlasí.

23. V doplnění vyjádření OZŘ poukázala na hodnotu souboru jako nejstaršího souboru lidového stavitelství na Moravě a jednoho z nejstarších v našich zemích. Dle OZŘ by proto ochrana takto cenného souboru staveb měla být prioritou jakéhokoliv státu a veřejným zájmem ochrany kulturního dědictví. Stavba žalobkyně na pozemku p. č. M je nedílnou funkční součástí souboru a je památkově cenná nejenom z urbanistického hlediska celé usedlosti, ale i z hlediska konstrukčního a dochovaných detailů. Pozemek p. č. E, kde se nachází menší zahrádka, je nedílnou historickou součástí usedlosti. Zájmem památkové péče je ochrana i takových ploch, jako je tato zahrada, protože dotvářejí prostředí historické stavby, o kterém víme, že je jeho nedílnou součástí minimálně od pozdního středověku, a tvoří tak jeho funkční součást – výrobní zázemí, kde si tehdejší obyvatelé usedlosti pěstovali zeleninu, měli ovocný sad atd.

24. Za zavádějící a laické OZŘ považovala vyjádření žalobkyně stran technického stavu nemovitostí s tím, že toto vyjádření nemá žádný vliv na to, zda je či není stavba prohlášena za kulturní památku. Podotkla, že stav krovu nemovitostí ve vlastnictví OZŘ je dobrý. Připustila problém se střechou v místě, kde nemovitost OZŘ přiléhá k nemovitosti žalobkyně, kde v roce 2017 žalobkyně postavila neoprávněnou a nepovolenou stavbu, kterou má nyní odstranit.

25. Dále OZŘ konstatovala, že stropní konstrukce objektu č. p. H nejsou narušeny a nemá povědomí o tom, jaké pukliny žalobkyně v objektu č. p. F spatřuje. Za lživé OZŘ považovala tvrzení žalobkyně, že bylo provedeno vyztužení roubené konstrukce cihlami, aby nedošlo ke zborcení uliční stěny objektu č. p. F. Jedná se o historický způsob modernizace roubených staveb používaný od 19. století, a tento blíže popsala.

26. OZŘ dále uvedla, že objekt výměnku č. p. F i přes absenci pece dokládá způsob bydlení první poloviny 20. století, k čemuž patří i dobové rozvody elektřiny, dochovaná topná tělesa atd. Konstatovala, že původní veranda ve dvoře č. p. H existuje a je součástí kulturní památky.

27. OZŘ zopakovala, že po požáru z prosince 2017 žalobkyně provedla záchranu původního krovu nad hospodářským křídlem na parcelním čísle stavebním C, krov byl pokryt novou pálenou střešní taškou odpovídající formátem původním, čímž nedošlo k narušení kulturně historických hodnot stavby. Pouze na malé části objektu, kde došlo ke stavbě neoprávněné a nepovolené, došlo ke stržení původního krovu a nahrazení dočasnou konstrukcí pultové střechy. Tato pultová střecha byla shledána stavebním úřadem za nevhodně řešenou a musela být po statickém průzkumu dodatečně zpevněna, aby nespadla. Nyní má být odstraněna, protože je nevhodně konstrukčně nejenom řešena, ale leží i neoprávněně na pozemku OZŘ parc. č. stavební A. Od ohledání provedené ministerstvem dne 29. 9. 2021 mělo dojít velmi rychle k vyřešení sporu mezi žalobkyní a OZŘ ohledně odstranění nepovolené a neohlášené stavby. Proto ministerstvo nechalo stranám prostor, neboť jej informovaly o tom, že hledají Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 7 9 A 1/2025 podobu smíru v jejich sporu. Byla to však žalobkyně, která od návrhu smíru další dva roky obstruovala celý smír a oddalovala jeho uzavření. Nemovitosti však byly po celou dobu, co žalovaná vedla řízení o prohlášení souboru za kulturní památku, využívány jak OZŘ, tak i žalobkyní, rovněž technický stav nemovitostí se nezhoršil, naopak se jej OZŘ v mnoha ohledech podařilo zlepšit. Nadto ji ministerstvo informovalo, že podle zákona musí nemovitost udržovat, aby se jejich stav do doby ukončení řízení o prohlášení za kulturní památku nezhoršil, což OZŘ také činila. Současný stav celého objektu není špatný, ale vyžaduje další údržbu asanaci starých problémů. Objekty jsou žalobkyní využívány (chov drobného zvířectva). Také OZŘ objekty denně využívá s rodinou k běžné potřebě i k řadě vědeckých prezentací o historické zástavbě regionu Malé Hané.

28. OZŘ žádala, aby soud žalobu zamítl a ukončil tak obstrukční jednání žalobkyně, která staví do právní nejistoty nejen OZŘ s rodinou, ale i kulturní veřejnost, jež má zájem chránit nejstarší usedlost na Moravě a jednu z nejstarších v ČR.

29. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně podáním ze dne 18. 3. 2025 ke zpochybnění své aktivní legitimace uvedla, že nemovitosti byly prohlášeny za kulturní památku jako celek a jako celek byly v řízení posuzovány. Proto může argumentovat i skutečnostmi týkajícími se té části nemovitosti, které nejsou v jejím vlastnictví. Zopakovala, že vlastní tu část nemovitosti, která nevykazuje jakoukoli památkovou či historickou hodnotu. Prohlášení za kulturní památku vztahující se i na nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně je totiž odůvodněno památkovou hodnotou nemovitosti ve vlastnictví OZŘ. Znovu uvedla, že nebyly splněny podmínky pro prohlášení souboru za kulturní památku jako celku. V případě, že by přesto soud dospěl k závěru, že část nemovitostí ve vlastnictví OZŘ vykazuje znaky kulturní památky, pak přinejmenším ta část nemovitostí, která je v jejím vlastnictví by neměla pro absenci památkové hodnoty podléhat ochraně v režimu kulturní památky. Takové prohlášení totiž představuje nepřiměřený a neodůvodněný zásah do vlastnických práv žalobkyně.

30. V podání ze dne 10. 5. 2025 žalobkyně reagovala na vyjádření OZŘ a popřela, že by měla být odstraněna pultová střecha stavby nacházející se na jejím pozemku p. č. st. C, neboť o odstranění této střechy nebylo rozhodnuto a žalobkyni taková povinnost nebyla uložena. Připustila, že je vedeno řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečné stavební povolení stavby u Městského úřadu Boskovice, Odbor výstavby a územního plánování (SÚ), a spisové značky těchto řízení označila. Konstatovala, že ani jedno z těchto řízení dosud nebylo ukončeno, řízení o odstranění stavby bylo přerušeno do doby skončení řízení o dodatečném povolení. Setrvala na stanovisku, že nemovitosti v jejím vlastnictví nevykazují památkovou hodnotu, na tomto závěru by v zásadě nic nezměnilo ani případné odstranění stávající pultové střechy. Ohradila se proti tvrzení OZŘ, že jí vlastněné nemovitosti ze souboru užívá s rodinou k běžné potřebě i řadě vědeckých prezentací o historické zástavbě, neboť zde OZŘ nebydlí ani nemovitosti pravidelně a trvale neužívá, vyskytuje se zde nahodile a využívá je jako skladiště. Tomu odpovídá i stav nemovitostí, které nejsou obyvatelné. Pokud OZŘ něco takového tvrdí, není to z její strany nijak doloženo. Posouzení věci Městským soudem v Praze 31. Při ústním jednání, účastníci setrvali na svých stanoviscích, důkazy nenavrhovali, soud o nich proto nerozhodoval. Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 8 9 A 1/2025 32. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

33. Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, soud jej proto ověřil z obsahu spisového materiálu a přistoupil k vypořádání žalobních bodů.

34. Prvním žalobním bodem žalobkyně tvrdila nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

35. Z ustálené judikatury správních soudů je zřejmé, že institut nepřezkoumatelnosti nelze libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Nedostatkem důvodu nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění, ale pouze nedostatek důvodů skutkových (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75).

36. Nepřezkoumatelnost není způsobena ani nižší kvalitou odůvodnění, nýbrž závěrem o tom, zda rozhodnutí obsahuje alespoň základní náležitosti do té míry, že může být podrobeno soudnímu přezkumu. Správní orgán není povinen vypořádat každý dílčí argument. Pokud žalobce uplatní pouze obecné námitky, může se s nimi rozkladový orgán vypořádat pouze v obecné rovině (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2018, č. j. 8 Afs 71/2007 – 116). Námitky lze vypořádat i tak, že správní orgán prezentuje v odůvodnění právní názor odlišný od názoru účastníka řízení, pakliže zdůvodnění tohoto názoru poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Tím jsou minimálně implicitae vypořádány i námitky účastníka, absence odpovědi na jednotlivé námitky účastníka v odůvodnění rozhodnutí bez dalšího nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014 – 78).

37. V projednávané věci žalobou napadené rozhodnutí těmto požadavkům dostálo. Z jeho odůvodnění je totiž zřejmé, jakými úvahami byl žalovaný veden, jakými skutečnostmi se zabýval, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních skutečností své závěry učinil. Zároveň se dostatečně vypořádal se všemi základními námitkami, jež žalobkyně v průběhu správního řízení uplatnila. Žalovaný prezentoval ucelený právní názor na provedená skutková zjištění, pročež tento poskytuje dostatečnou oporu výroku napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí lze seznat, na základě jakých podkladů a na základě jakých úvah žalovaný dospěl ke svým závěrům. Nenastala situace, kdy by žalovaný dospěl k závěrům na základě úvah, jež by byly žalobci skryty, s nimiž by nemohl polemizovat. O tom ostatně svědčí také skutečnost, že žalobkyně uplatnila rozsáhlou žalobní argumentaci. Rozhodnutí tak není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

38. Soud neshledal, že by rozhodnutí bylo vnitřně rozporné. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný shledal zákonné podmínky pro prohlášení souboru za kulturní památku za splněné. Opakovaně poukazoval na odborné podklady a stanoviska odborných správních orgánů a vysvětlil, v čem spatřuje smysl a účel prohlášení souboru za KP, a zabýval se proporcionalitou střetnuvších se práv. Napadené rozhodnutí (ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím ministerstva) je nutno číst v jeho celku, nelze jednotlivé úvahy žalovaného vytrhávat z jejich celkového kontextu a žalovaného „chytat za slovo“. Nelze přitom pominout, že výsledná podoba napadeného rozhodnutí je silně ovlivněna způsobem Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 9 9 A 1/2025 argumentace žalobkyně v předcházejícím řízení. Rozhodnutí proto není nepřezkoumatelné ani pro nesrozumitelnost.

39. Námitka není důvodná.

40. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala, že prohlášení souboru za KP nepřiměřeně omezí a zasáhne do jejího vlastnického práva. Soud ani tomuto žalobnímu tvrzení nemohl přisvědčit, neboť tak, jak žalobkyně sama uváděla, zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, prokáže-li se, že byl proveden ve veřejném zájmu a za podmínek, které stanoví zákon. V projednávané věci je z obsahu spisového materiálu a odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zcela jednoznačně zřejmé, že správní orgány vážily veřejné právo na ochranu architektonických, urbanistických, stavebně- typologických, řemeslných, historických hodnot jako projevu tvůrčích schopností a práce člověka (soubor) a soukromé právo vlastníka (žalobkyně). Jak bude podrobněji uvedeno níže, správní orgány uvedly důvody, na jejichž základě dopěly k závěru, že je prohlášení souboru za kulturní památku v souladu s účelem památkového zákona, jak je vymezen v § 1 odst. 1, kde se uvádí Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu. Účelem zákona je vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování politickoorganizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní památky, o jejich zachování, zpřístupňování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví, na estetické výchově pracujících a tím přispívaly k dalšímu rozvoji společnosti.

41. Také soud považuje za splněné podmínky, které památkový zákon pro prohlášení věci za kulturní památku stanoví v § 2 odst. 1 písm. a) Za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České republiky (dále jen „ministerstvo kultury“) nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické.

42. Soud v této souvislosti poukazuje na obsáhlé odůvodnění naplnění těchto podmínek s odkazem na konkrétní podkladové dokumenty, jež jsou součástí spisového materiálu a jež se staly přílohou návrhu NPÚ na prohlášení souboru za kulturní památku. Zejména se jedná o dokument „XXX – XXX č. p. H a č. p. N, okres XXX“, XXX, autora Mgr. J. P. (OZŘ, která je zároveň majoritním vlastníkem daného souboru). Podstatné skutečnosti z tohoto dokumentu vyplývající jsou podrobně zachyceny na straně 2 až 4 žalobou napadeného rozhodnutí, kterým žalovaný prvostupňové rozhodnutí ministerstva aproboval, přičemž soud hledí v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů na obě rozhodnutí správních orgánů jako na jeden celek. Významná jsou rovněž odborná stanoviska Městského úřadu Boskovice, úseku státní památkové péče (ze dne 13. 3. 2019), a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, úseku státní památkové péče (ze dne 15. 4. 2019), kdy oba tyto památkové úřady vyjádřily jednoznačný souhlas s prohlášením souboru za kulturní památku z důvodů, které jsou podrobně zachyceny na str. 4 napadeného rozhodnutí. Správní orgány při svém posouzení vyšly též z ohledání posuzovaného souboru dne 29. 9. 2021, včetně podrobné fotodokumentace celého areálu, jakož i z podkladů dalších, jak vyplynulo z obsahu správního spisu. Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 10 9 A 1/2025 43. Soud není orgánem, který může nahradit roli odborného správního orgánu, proto s ohledem na skutkový stav v nyní projednávané věci pouze připomíná, že u daného souboru byly odbornými správními orgány shledány za naplněné znaky kulturní památky z hlediska kulturně historických hodnot, jejichž nositelem je přímo tento soubor, přičemž tento výčet hodnot tak, jak je popsán v citovaném § 2 odst. 1 písm. a) památkového zákona, není vyčerpávající. Kulturní památka může mít i jiné hodnoty, např. hodnotu urbanistickou (obdobně rozsudek NSS č. j. 10 As 299/2017-41).

44. Soud dále připomíná, že řízení o prohlášení věci za kulturní památku bylo zahájeno z podnětu NPÚ, přičemž podle zjištěného skutkového stavu byl pro zahájení řízení nepochybně naplněn zákonný důvod, tedy, zda existuje odborný předpoklad, že by dotčená stavba, věc či soubor mohla vykazovat významné památkové hodnoty ve smyslu památkového zákona, jak opodstatněně poukázal žalovaný s odkazem na přiléhavou judikaturu (rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2013, č. j. 2 As 120/2011-173). Z průběhu správního řízení se podává, že správní orgány provedly komplexní posouzení architektonické, urbanistické, stavebně typologické, řemeslné a historické důležitosti souboru. Nevyvstaly přitom důvodné pochybnosti o správnosti jejich odborného posouzení, ostatně ani žalobkyně nijak nenamítala jejich závěry o prokazatelné přítomnosti významných památkových hodnot a tím i opodstatněnosti zvažované památkové ochrany. V podrobnostech k odbornému posouzení souboru soud odkazuje zejména na str. 9 až 11 žalovaného rozhodnutí, kde jsou nejvýznamnější projevy ochrany památkovým zákonem hodné vytčeny a podrobně popsány a vyhodnoceny.

45. Pokud žalobkyně k této souvislosti namítala neproporcionalitu zásahu prohlášení za kulturní památku do svého vlastnického práva, je třeba k tomu dále uvést, že se správní orgán I. stupně a žalovaný touto otázkou přiměřenosti zabývali a vysvětlili důvody, pro které spatřují veřejný zájem na prohlášení souboru za kulturní památku. Z prvostupňového rozhodnutí ministerstva soud poukazuje zejména na str. 24 a následující, v napadeném rozhodnutí žalovaného pak na výslovně a výstižně vypořádání obdobné rozkladové námitky žalobkyně na str. 18 až 19. Oba správní orgány přitom neopomněly uvést, že památková ochrana vlastníkovi (žalobkyni) neznemožňuje případnou obětovnou dostavbu požárem zaniklých částí, např. pro účely bydlení, s tím, že (pochopitelně) bude muset respektovat tradiční architektonistický a urbanistický charakter a mimořádný památkový význam souboru (str. 11 a 12 napadeného rozhodnutí). Zdůraznily, že se ale nejedná o jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady, neboť památkový zákon umožňuje řadu kompenzací vázaných na zachování a údržbu kulturní památky, které příkladmo žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl (str. 12), ať již se jedná konkrétně o bezplatné konzultace, čerpání dotací na obnovu a podobně. Poměření dvou střetnuvších se zájmů, tedy zájmů státu na ochraně kulturního a historického bohatství a vlastnického práva žalobkyně, lze vysledovat z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jako celku ve vzájemné souvislosti. Podrobněji pak, kromě již zmíněného, dále též ze strany 12 až 17 napadeného rozhodnutí. Soud pro stručnost na jejich závěry odkazuje, neboť jim plně přesvědčuje. Soud neshledává žalobou napadené rozhodnutí ani v tomto ohledu nezákonným, neboť se žalovaný i správní orgán I. stupně otázkou přiměřenosti dopadu prohlášení souboru za kulturní památku ve vztahu k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně zabývali a z jejich odůvodnění je toto zřejmé. K porušení žalobkyní namítaného článku Listiny nedošlo.

46. Námitka není důvodná. Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 11 9 A 1/2025 47. Soud nevešel ani na třetí žalobní bod, v němž žalobkyně tvrdila nesplnění definičních znaků pro prohlášení za kulturní památku s poukazem na technický stav nemovitostí. Na tuto žalobní námitku soud již částečně odpověděl ve vztahu k druhému žalobnímu bodu, kde uzavřel, že podmínky pro prohlášení souboru za kulturní památku považuje v souladu se závěry správních orgánů obou stupňů za splněné. Pro úplnost k tomu soud dále uvádí, že poukazy žalobkyně na špatný technický stav nemovitostí tvořící soubor neobstojí s ohledem na veškeré podklady, které správní orgány v řízení posuzovaly, včetně ohledání na místě s připojenou fotodokumentací. Z nich se totiž nepodává, že by soubor postihovaly závažné závady, které by byly zásadní překážkou jeho prohlášení za kulturní památku. Jak judikoval Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze, dílčí a opravitelné závady nejsou na překážku prohlášení věci za kulturní památku, tedy neplatí, že věc či stavba by pro prohlášení za kulturní památku musela být v ideálním či dokonce v intaktním stavu (obdobně rozsudek NSS č. j. 9 As 133/2015-36 ze dne 14. 7. 2016, č. j. 10 As 299/2017-41 ze dne 19. 1. 2019, č. j. 6 As 37/2009-135 ze dne 18. 11. 2009, a rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 A 138/2014-51, a ze dne 16. 9. 2020, č. j. 8 A 174/2016-100, či ze dne 21. 2. 2023, č. j. 11 A 81/2022-34). Soudy v těchto rozhodnutích opakovaně uváděly, že v případě ohrožení stavu objektu je iniciace správního řízení formou podnětu k prohlášení za kulturní památku na místě. V projednávané věci se přitom nejedná o historické hodnoty, které již zcela zanikly a musely by být kompletně obnoveny (obdobně rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2023 č. j. 7 As 2016/2021-32). Soud v této souvislosti proto odmítl i dílčí námitku žalobkyně, že žalovaný vycházel z ohledání, které proběhlo před více než 3 lety, tedy z neaktuálních údajů. Ostatně s ohledem na související spory mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení tak, jak vyplynuly z podání účastníků řízení a obsahu spisového materiálu (žaloba na vyklizení nemovitosti, předběžné opatření, soudní smír, řízení o odstranění stavby ve spojení s řízením o dodatečné povolení stavby) nasvědčují spíše tomu, že podíl na určitém časovém odstupu od ohledání souboru odbornými památkovými orgány na místě samém bylo způsobeno i procesními postupy ze strany žalobkyně. Na samotnou validitu těchto podkladů jako nosných dokumentů pro prohlášení věci za kulturní památku, resp. pro splnění podmínek pro její prohlášení za kulturní památku, tak nemohl mít určitý časový odstup ohledání místa samého do vydání rozhodnutí o návrhu na prohlášení za KP významný vliv. Nelze také nevidět, že žalobkyně relevanci podkladových materiálů nijak konkrétně nezpochybnila (například jiným odborným posouzením či znaleckým posudkem).

48. Žalobkyně ve svých námitkách rovněž zcela pomíjí ustanovení § 2 odst. 3 památkového zákona, dle kterého lze za kulturní památku prohlásit soubor věcí nebo staveb, i když některé z nich nevykazují znaky kulturní památky podle odst. 1 citovaného ustanovení. Neobstojí tak její tvrzení, že její část souboru nemá žádné kulturní a historické hodnoty. Citovaný odstavec 3 ustanovení § 2 památkového zákona na takovou provazbu pamatuje právě pro to, že soubor může být prohlášen za kulturní památku jako jeden celek, jako soubor věcí nebo i staveb pro hodnoty tohoto souboru jako celku. Tedy soubor věcí může být prohlášen za kulturní památku nejen v případě, kdy všechny prvky tohoto souboru mají vlastnosti podle § 2 odst. 1, ale i v případě, že některé věci z tohoto souboru vlastnosti podle § 2 odst. 1 nevykazují (viz obdobně rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2016 č. j. 2 A 322/2015-73).

49. Námitka není důvodná. Závěr a náklady řízení 50. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 12 9 A 1/2025 51. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., žalobkyně nebyla ve sporu procesně úspěšná, žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, ale důvodně vynaložené nálady řízení nevznikly.

52. Výrok o nákladech osoby zúčastněné na řízení je odůvodněn § 60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s Čl. XI. bod 1. zákona č. 314/2025 Sb. (Novela), soud ničeho osobě zúčastněné na řízení neuložil, proto jí náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 25. února 2026 JUDr. Ivanka Havlíková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje K. N.