9 A 113/2025

Rubrum

č. j. 9 A 113 /2025 - 58 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a Mgr. Olgy Zimové v právní věci žalobce: X. X. bytem XXX zastoupen Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 proti žalovanému: Nejvyšší kontrolní úřad se sídlem Komunardů 1634/44, Praha 7 zastoupen JUDr. Tomášem Farou, advokátem se sídlem Táborská 411/34, Praha 4 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného správního orgánu spočívajícím v neumožnění nahlížení do spisu vedeného žalovaným ve věci námitky podjatosti směřované Generálním finančním ředitelstvím proti osobě žalobce, neumožnění žalobci nahlédnout do písemnosti přípisu Generálního finančního ředitelství ze dne XXX, čj. XXX, neposkytnutí přípisu Generálního finančního ředitelství ze dne XXX, čj. XXX, ani přílohy přípisu ze dne XXX, čj. XXX, a o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2025, sp. zn. XXX, Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 2 9 A 113/2025 takto:

Výrok

I. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného se zamítá.

II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne XXX, sp. zn. XXX, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč z účtu Městského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Soud ukládá žalobci, aby soudu do 3 dnů od doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku sdělil: název poskytovatele platebních služeb (banky) a číslo účtu, na který má být převedena částka odpovídající soudnímu poplatku, o jehož vrácení bylo rozhodnuto, nebo, není-li to možné, poštovní adresu místa, popř. jméno a příjmení osoby, které má být částka vyplacena prostřednictvím poštovní poukázky.

Odůvodnění

Stručné vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že zásah spočívající v tom, že žalovaný žalobci neumožnil nahlížení do spisu vedeného žalovaným ve věci námitky podjatosti směřované Generálním finančním ředitelstvím proti osobě žalobce, neumožnil žalobci nahlédnout do písemnosti přípisu Generálního finančního ředitelství ze dne XXX, čj. XXX (námitka podjatosti žalobce), ani tuto námitku podjatosti neposkytl žalobci, nestalo se tak ani ve formě přílohy přípisu žalovaného ze dne XXX, čj. XXX (vyjádření k žádosti žalobce), byl nezákonný. Alternativně se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného (tedy vyjádření k žádosti žalobce), kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce ze dne XXX o nahlížení do spisu. Žaloba 2. Žalobce předně zrekapituloval skutkový stav. Uvedl, že vyjádření k žádosti žalobce lze považovat za nezákonný zásah do práv žalobce, respektive že nezákonný zásah spočívá v tom, že žalovaný tímto s konečnou platností odmítl žalobci zpřístupnit dopis obsahující námitku podjatosti žalobce. Alternativně lez vyjádření k žádosti žalobce považovat za rozhodnutí materiální povahy o odmítnutí žádosti žalobce o nahlédnutí do spisu. V takovém případě jde o rozhodnutí nezákonné, neboť nejméně dopis měl být žalobci žalovaným zpřístupněn. Žalobce se vymezil proti stanovisku žalovaného, že by námitka podjatosti žalobce měla být součástí nespecifikované kontrolní dokumentace, která není spisem ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (správní řád). Takový názor není souladný s právními názory vyslovenými Nejvyšším správním soudem a nemá oporu v žádném ustanovení zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu (zákon o NKÚ). Rovněž odporuje zásadám ochrany osobních údajů žalobce a jeho právu na informační sebeurčení. O námitce podjatosti ve smyslu § 20 zákona o NKÚ se dle žalobce vede řízení, jehož byl žalobce účastníkem, a které se řídí obecnými pravidly správního práva, neboť není podrobně upraveno zvláštním předpisem. Podotknul, že součástí obecných Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 3 9 A 113/2025 pravidel správního práva jsou pravidla přístupu ke spisovým podkladům, k čemuž odkázal na § 38 odst. 1 a 2 správního řádu. Žalobci tedy náleží umožnění přístupu ke spisu vedenému žalovaným ve věci námitky podjatosti žalobce. Ustanovení §§ 17 odst. 3 a 38 odst. 6 správního řádu se neužijí, neboť spisové podklady vztahující se k otázce námitky podjatosti žalobce neobsahují utajované informace. Dle žalobce by ani případná nesprávnost jeho názoru o nutnosti vést k námitce podjatosti samostatný spis na jeho právu k přístupu k námitce podjatosti žalobce ničeho neměnila, neboť je základním právem žalobce seznámit se s informacemi, které o něm stát uchovává, nebrání-li tomu zákon. Zákon o NKÚ ani žádné ustanovení jiného zákona nestanoví, že by žalobce jako pracovník kontrolního orgánu, jehož nepodjatost byla kontrolovanou osobou zpochybněna, neměl mít přístup k podání obsahujícímu vymezení důvodů kontrolovanou osobu namítaného nedostatku nepodjatosti. Zdůraznil, že se domáhá pouze svého práva na přiměřený přístup k obsahu námitky podjatost žalobce a práva se k ní věcně vyjádřit, přičemž má subjektivně za to, že podjatým kontrolorem nebyl. Naopak námitka podjatosti žalobce byla vznesena nesprávně a účelově. Tvrdil, že nemá a nemusí strpět bez relevantního komentáře, co subjektivně považuje za nesprávné a nedůvodné zpochybňování své profesionality. Opakovaně uváděl, že měl právo se k námitce podjatosti žalobce vyjádřit, s tím, že je tomu tak a fortiori v situaci, kdy kontrolovanou osobou byl orgán finanční správy, který by se neměl proti kontrolním postupům bránit subjektivními námitkami údajného nedostatku nestrannosti, když kontrola veřejného hospodaření mezi orgány státu je vedena věcně a na základě konstatování ekonomické, nikoliv subjektivní povahy. Tím spíše nebylo důvodu bránit žalobci, aby se věcně mohl k dopisu kontrované osoby vyjádřit.

3. Žalobce žádal, aby soud určil, že se žalovaný dopustil nezákonného zásahu do práv žalobce tím, že a) neumožnil žalobci nahlížení do spisu vedeného žalovaným ve věci námitky podjatosti žalobce, ani b) neumožnil žalobci nahlédnout do písemnosti námitky podjatosti žalobce, ani c) neposkytl žalobci přípis námitky podjatosti žalobce ani přílohou svého vyjádření k žádosti žalobce. Alternativně žádal zrušení napadeného rozhodnutí. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný úvodem předestřel společná východiska v projednávané věci. Poukázal na své specifické postavení plynoucí z Čl. 97 Ústavy. Uvedl, že základním aspektem činnosti žalovaného je jeho nezávislost na třech typech mocí ve státě, a to jak po stránce personální, tak finanční. Nezávislost žalovaného je zajištěna i stanovením zákonného postupu při jeho činnosti (Čl. 97 odst. 3 Ústavy). Činnost žalovaného se řídí primárně zákonem o NKÚ, který v §§ 19 až 31 upravuje vlastní „kontrolní řád“ NKÚ. S ohledem na toto specifikum stanoví § 31 zákona o NKÚ, že „pro řízení podle tohoto kontrolního řádu neplatí zákon kontrole a, s výjimkou § 28 tohoto zákona, správní řád“. V rámci činnosti žalovaného je tak vyloučena úprava správního řádu jak ve vztahu k rozhodování o podjatosti (k čemuž žalovaný odkázal na zvláštní úpravu rozhodování o podjatosti dle § 20 zákona o NKÚ), tak ve vztahu k nahlížení do spisu. Při kontrolní činnosti prováděné NKÚ se tedy nevede „klasický“ správní spis, ale je veden tzv. kontrolní spis ve smyslu zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, který obsahuje kontrolní dokumentaci. Úprava správního řádu o vedení spisu je použita analogicky z důvodu efektivity činnosti žalovaného.

5. Žalovaný podotknul, že žalobce se domáhá zveřejnění samotné námitky podjatosti žalobce a jejího obsahu, což označil za nebezpečné, neboť to může v kontrolovaných osobách vyvolat obavy, že pokud institut námitky podjatosti využijí, bude s obsahem námitky Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 4 9 A 113/2025 podjatosti ihned seznámena kontrolující osoba, přičemž taková námitka může být použita jako základ pro žalobu na ochranu osobnosti vůči podateli námitky. Každá námitka podjatosti z podstaty zpochybňuje integritu a profesionalitu osoby, vůči níž směřuje, neboť v rámci transparentnosti a nestrannosti (potažmo profesionality) a zákonných povinností by se tato osoba měla sama prohlásit za podjatou, a nikoliv čekat na podání námitky podjatosti vůči ní (§ 20 odst. 2 zákona o NKÚ, § 14 odst. 4 správního řádu). Dle žalovaného jsou žalobcovy úvahy o tom, že se dověděl, že obsah námitky podjatosti žalobce je jiný, než mu byl ústně sdělen, z hlediska ochrany jeho veřejných subjektivních práv irelevantní.

6. Žalovaný podotknul, že institut vyloučení kontrolujícího zaměstnance NKÚ pro podjatost zajišťuje nestrannost, nezávislost a rovnost při kontrole vůči kontrolovaným osobám. Poukázal na § 177 odst. 1 správního řádu a na užití základních zásad činnosti správních orgánů s tím, že se užijí také v případě zákona o NKÚ. Zásadu nestrannosti dle § 2 odst. 4 správního řádu označil za esenciální vůči kontrolovaným osobám a uvedl, že právě proto podle § 20 odst. 1 zákona o NKÚ nesmějí kontrolu provádět kontrolující, u nichž jsou se zřetelem na jejich vztah ke kontrolovaným osobám nebo k předmětu kontroly důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti. K zajištění této zásady zakotvuje zákon o NKÚ institut námitky podjatosti, který obdobně jako v případě § 14 správního řádu slouží jako procesní nástroj kontrolovaných osob k zajištění nestrannosti kontrolorů NKÚ. Podání námitky podjatosti „spouští“ proces řešení otázky, která v daný moment brání pokračování v provádění kontroly (§ 20 odst. 5 zákona o NKÚ). Jde o otázku předběžné povahy, kterou musí žalovaný vyřešit před pokračováním kontroly. Nejedná se o samostatný proces o žádosti či o řízení z moci úřední, ale o posouzení otázky, zda podjatost u dané osoby je či není, k čemuž žalovaný označil podjatost za „stav ex lege“. Uvedl, že rozhodnutí o námitce podjatosti má vždy deklaratorní povahu, o této námitce se rozhoduje vždy usnesením, v případě zákona o NKÚ pak rozhodnutím.

7. K žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s. pak uvedl, že § 20 odst. 4,6 zákona o NKÚ sice hovoří o „rozhodnutí“ o námitce podjatosti, nijak ale nevyjadřuje, že by se o námitce podjatosti vedlo samostatné správní řízení, resp. vydávalo rozhodnutí v materiálním slova smyslu (jak jej chápe § 67 odst. 1 správního řádu nebo § 65 odst. 1 s. ř. s.). Zákon o NKÚ vylučuje subsidiární užití správního řádu a neupravuje komplexní vedení správního řízení, upravuje pouze specifický postup kontroly. To je logické i s ohledem na vznik a nabytí účinnosti zákona o NKÚ, přičemž § 20 tohoto zákona nebyl od roku 1993 nikdy novelizován, a to ani v souvislosti s přijetím správního řádu. Zákon o NKÚ nerozlišuje výslovně mezi druhy rozhodnutí jako správní řád, tedy mezi rozhodnutím ve věcí a formou procesního usnesení. Pokud používá zákon o NKÚ pojem rozhodnutí o námitce podjatosti, jedná se o rozhodnutí procesní povahy v rámci prováděné kontroly (srov. § 14 odst. 3 věta poslední správního řádu). Žalobce se mýlí, pokud tvrdí, že o námitce podjatosti se rozhoduje v samostatném řízení a samostatným rozhodnutím ve věci, o které by se vedl samostatný spis, do kterého by mohl nahlížet. Opakovaně poukázal na deklaratorní povahu rozhodnutí o námitce podjatosti. Dále argumentoval, že procesní předpisy zpravidla stanoví, že pokud je u úřední osoby namítána podjatost, může tato osoba činit pouze neodkladné úkony. To a contrario znamená, že řízení ve věci se podáním námitky podjatosti nepřerušuje. Nevede se ani samostatné řízení, o námitce se rozhodne jako o procesní záležitosti v rámci řízení ve věci, k čemuž odkázal na § 14 odst. 4 správního řádu a na § 77 odst. 3 daňového řádu.

8. Žalovaný zdůraznil, že všechny podklady, které jsou vedeny k záležitosti rozhodování o námitce podjatosti, jsou součástí kontrolního spisu vedeného NKÚ. S ohledem na výluku z Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 5 9 A 113/2025 § 38 správního řádu vydal žalovaný úkon, kterým žalobci sdělil, že nahlížení do spisu mu nemůže umožnit (vyjádření k žádosti žalobce). Postupoval proto v souladu s právními předpisy. Pokud by soud dospěl k závěru, že úkon žalovaného je usnesením o odmítnutí nahlížení do spisu při analogickém využití § 38 správního řádu, žaloba by dle žalovaného měla být zamítnuta pro absenci aktivní věcné legitimace, neboť žalobce obecně nemá právo na nahlížení do kontrolního spisu ani v části, která se týká rozhodnutí o podjatosti jeho osoby. Je zde právo na nestranné rozhodování a kontrolu ze strany kontrolované osoby, ale neexistuje právo kontrolujícího, který je v zaměstnaneckém poměru vůči žalovanému na to kontrolu provádět, nebo aby mu bylo doručeno rozhodnutí o podjatosti. Naopak je právem a povinností člena NKÚ, který o podjatosti rozhoduje, v případě shledání důvodnosti námitky podjatosti odebrat pověření ke kontrole podjaté kontrolující osobě a určit osobu jinou. Zákon o NKÚ ani správní řád nestanoví, že by osoba, u které je namítána podjatost, měla být seznámena s obsahem námitky podjatosti či že by měla mít právo se k ní vyjádřit. Pokud by tomu tak mělo být, musela by tak stanovit právní úprava výslovně, jak činí například § 8 odst. 4 s. ř. s. Odpovědnost za zajištění nestrannosti kontroly podle zákona o NKÚ je svěřena příslušnému členovi NKÚ, který má námitku posoudit a rozhodnout o ní. Je zcela na něm, jak námitku posoudí, jaké podklady si opatří a zda seznámí s obsahem námitky kontrolující osobu.

9. Dle žalovaného je přitom „základním principem“, že v případě byť i malé pochybnosti o podjatosti by kontrolující osoba měla být z důvodů zajištění pověsti a postavení žalovaného vyloučena. Žalobce byl v pracovněprávním vztahu k žalovanému a měl respektovat a akceptovat pracovněprávní pokyny příslušného člena NKÚ (žalovaného). Z hlediska postupu při vyřízení námitky podjatosti se fakticky nejedná s „podjatou“ osobou, o jejíchž právech a povinnostech bylo rozhodováno, ale jedná se s podatelem námitky o tom, zda je či není ohroženo jeho právo na provedení kontroly nepodjatou osobou, k čemuž žalovaný odkázal na § 20 odst. 1 zákona o NKÚ a § 2 odst. 4 správního řádu. Uvedl, že obdobně se postupuje i v případě § 14 správního řádu. Výklad, podle nějž by se o námitce podjatosti vedlo řízení (z nějž by pramenilo právo na nahlížení do spisu, by vedl k závěru, že kontrolující osoba by byla účastníkem tohoto řízení, které se doručuje rozhodnutí. Takováto správní praxe však není. V případě postupu dle § 14 správního řádu by pak přístup žalobce vedl k závěru, že úřední osoba je účastníkem řízení a dokonce by se mohla pro absenci vyloučení opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí odvolat. Výklad žalobce dle žalovaného „vede ke zcela absurdním závěrům“, které popírají principy činnosti orgánů veřejné správy a zakládají právo zaměstnanců orgánů veřejné moci vykonávat veřejnou správu v daném případě. Žalobce neprokázal, které veřejné subjektivní právo bylo úkonem žalovaného porušeno. Ani při případné analogické aplikaci § 38 správního řádu není žalobce osobou podle § 38 odst. 1 nebo 2 správního řádu. Závěrem dodal, že jeho činnost (a činnost veřejné správy obecně) je založena na službě občanům a zajištění nestrannosti a rovnosti před zákonem v případě, kdy veřejná moc vůči nim koná. Existuje veřejné subjektivní právo na provádění nestranné kontrolní činnosti ze strany žalovaného, nikoliv právo na provádění kontroly ze strany zaměstnanců/kontrolorů.

10. K žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 s. ř. s. žalovaný uvedl, že žalobce musí být přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem správního orgánů, který byl zaměřen přímo proti němu, nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo. Dle žalovaného není u žalobce splněna přinejmenším druhá a třetí podmínka nezákonného zásahu. Žalobce dle žalovaného Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 6 9 A 113/2025 nedisponuje žádným právem, na kterém by byl zásahem zkrácen. Pokud je cílem žalobce ochrana jeho osobnosti (pověsti a profesionality), nejde o veřejné subjektivní právo, ale o právo vyplývající z občanského zákoníku. V daném případě je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení dle § 7 odst. 1 o. s. ř. Žalobce proto podanou žalobou neusiluje o ochranu svých veřejných subjektivních práv, ale svých práv osobnostních, resp. soukromých. Zásah žalovaného nelze považovat za nezákonný, neboť nahlížení do kontrolního spisu nemá své místo zejména tam, kde nahlížení slouží pro uplatnění tvrzeného poškození soukromých práv bývalých zaměstnanců NKÚ, kteří byli z řízení vyloučeni pro podjatost, tedy by s kontrolním spisem v dané věci vůbec neměli přijít do styku.

11. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. Replika žalobce a další podání 12. Žalobce v replice ze dne 24. 2. 2026 opětovně argumentoval, že kontrolovaná osoba vůči němu vznesla námitku podjatosti, přičemž žalobce má právo se s obsahem námitky podrobně seznámit a písemně se k ní vyjádřit, přičemž toto seznámení a vyjádření se je ve veřejném zájmu, a postup žalovaného (neumožnění nahlédnutí a pořízení kopie) představuje nezákonný zásah do práv žalobce. Opakovaně zdůraznil, že občan má právo být seznámen s tím, jaké informace stát o něm či v jeho věcech uchovává, k čemuž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, čj. 1 Afs 94/2006-60, č. 1146/2007 Sb. NSS, a na nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. IV ÚS 359/2005). Pokud byly obsahem písemnosti informace týkající se žalobce, má právo se s nimi seznámit. Uváděl, že toto právo může být omezeno na základě zákona, což se v dané věci nestalo. Žalovaný neuvedl žádný legitimní cíl omezení a nelze jej považovat za přiměřené. Žalobce nemá přístup ani k jedné listině z námitky podjatosti žalobce. Dopis s námitkou podjatosti žalobce, který je založen ve spisovně a je přístupný nejméně členům Kolegia žalovaného, prezidentu a viceprezidentu žalovaného a neznámému počtu administrativních pracovníků, je nutno považovat za informaci, kterou stát o žalobci či v jeho věcech ve smyslu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu uchovává. Informace o žalobci je zároveň nutné považovat za osobní údaje ve smyslu Nařízení 2016/679/EU o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (nařízení GDPR) a žalobci a fortiori svědčí právo přístupu. Odkázal k tomu na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES (směrnice předcházející nařízení GDPR, pozn. soudu) a na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 20. prosince 2017 ve věci C-434/16 Nowak. Dále poukázal na záměr evropského zákonodárce pojímat osobní údaje velmi široce a na Pokyny Evropského sboru pro ochranu osobních údajů 01/2022 – Právo na přístup, verze 2. 1., přijaté dne 28. 3. 2023.

13. Argumentace žalovaného stran nezávislosti a Čl. 97 Ústavy je dle žalobce nerelevantní z hlediska toho, zda má být žalobci umožněn přístup k námitce podjatosti žalobce. Argumentace žalovaného stran §§ 19 až 31 zákona o NKÚ pak svědčí o důvodnosti žaloby, neboť řízení o námitce podjatosti ani přístup do spisu o tomto řízení nejsou součástí kontrolní činnosti veřejného hospodaření a nejsou proto v kontrolním řádu žalovaného upraveny. Použije se na ně tedy správní řád a obecně principy práva na informační sebeurčení žalobce a práva žalobce seznámit se s informacemi, které o něm stát uchovává. K argumentaci zvláštní úpravou dle § 20 zákona o NKÚ poukázal na §§ 3 a 4 zákona o NKÚ a citoval z nich. Dle žalobce tento zákon nepředpokládá, že by rozhodování člena NKÚ o námitce podjatosti mělo být součástí činnosti žalovaného při kontrole veřejného Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 7 9 A 113/2025 hospodaření. Rozhodování člena NKÚ materiálně není kontrolou veřejného hospodaření. Jde tedy o klasické vrchnostenské rozhodování podléhající pravidlům obecného práva správního, tedy správnímu řádu a principům aplikace správního práva. K argumentaci žalovaného stran vedení kontrolního spisu žalobce opakovaně uvedl, že rozhodování o námitce podjatosti kontrolora není kontrolní činností ve smyslu §§ 3 a 4 zákona o NKÚ a do kontrolního spisu související písemnosti nepatří, není možné je považovat za kontrolní dokumentaci.

14. Dále žalobce zdůraznil, že se domáhá námitky podjatosti žalobce proto, aby se mohl seznámit s jejím obsahem a vyjádřit se k němu. Nedomáhá se zveřejnění, domáhá se zpřístupnění. Žalovaný mohl a měl, pokud písemnost považoval za nezveřejnitelnou, umožnit žalobci nahlížení a poučit jej o pravidlech mlčenlivosti nebo jiných mantinelech dispozice s předmětnou písemností. Argumentace žalovaného obavami kontrolovaných osob je dle žalobce mylná, k čemuž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995, Pl. ÚS 26/94. Dle žalobce není cílem postupovat tak, aby se kontroloři nemohli vyjadřovat k námitkám podjatosti, které proti nim byly vzneseny. Nelze souhlasit s tím, že by mělo být nebezpečné, pokud by se mohly kontrolované osoby domnívat, že v námitkách podjatosti nemohou uvádět „zjevné nepravdy či žalovatelné nesmysly“. Žalovaný „v podstatě implicitně připouští, že námitka mohla být natolik zjevně nedůvodná či nesmyslná, že kontrolovaná osoba se může obávat jejího poskytnutí žalobci“. S odkazem na žalobu uvedl, že kontrolovanou osobou byl orgán veřejné správy, který by se neměl proti kontrolnímu postupu bránit subjektivními námitkami nedostatku nestrannosti, když kontrola veřejného hospodaření mezi orgány státu je vedena věcně a na základě konstatování ekonomické, nikoliv subjektivní povahy. Žalobce dále brojil proti tomu, že námitka podjatosti zpochybňuje integritu a profesionalitu osoby, která se sama měla prohlásit za podjatou, neboť by dle žalobce tento názor vedl k závěru, že každá námitka podjatosti by v jeho rámci byla důvodná. Skutečnost, že se žalobce necítil subjektivně podjatým, sama o sobě nesvědčí o jeho neprofesionalitě. K časovému rozmezí uvedl, že žádal o námitku již dříve. Žalobu podal až poté, co z vyjádření k žádosti žalobce zjistil, že žalovaný mu nemíní písemnost poskytnout a tento názor nehodlá změnit. Žalovaný dle žalobce předkládá zpochybnitelné úvahy bez relevance k meritorním otázkám. Otázka rovnosti při kontrole nemá vztah k otázce vedení spisu a přístupu žalobce ke konkrétní písemnosti. Úvahy žalovaného stran § 2 odst. 4 správního řádu jsou dle žalobce mimoběžné s řešenou otázkou. Obdobně argumentace, že otázka podjatosti je předběžnou otázkou, odvádí pozornost od podstaty věci, nadto zpochybnitelným způsobem (podjatost není stav ex lege, nýbrž striktně subjektivní kategorií, je vždy výsledkem subjektivní úvahy člena NKÚ). Taktéž není podstatné, zda rozhodnutí o námitce podjatosti má deklaratorní či jinou povahu.

15. Dle žalobce žalovaný opomíjí, že podle vlastního ustáleného výkladu prováděná kontrola veřejného hospodaření není procesem ani řízením ve smyslu správního práva ani řízením ve smyslu zákona o NKÚ. Již z tohoto důvodu do jejího rámce nemohou spadat a do kontrolního spisu patřit rozhodnutí procesní povahy typu rozhodnutí o námitce podjatosti. Žalovaný běžně rozhodnutí o námitce kontrolovaným osobám doručuje a tak tomu bylo také v této věci. Zpřístupněním dopisu s námitkou podjatosti by nebyly popřeny principy fungování veřejné správy, aby takový postup byl v souladu s principy nejvyšší (nezávislé) kontroly veřejného hospodaření. Žalobce se nedomáhal práva na provádění kontroly, nýbrž přístupu k informacím a údajům obsaženým v námitce podjatosti žalobce. Opakovaně poukazoval na „právo na přístupu k dopisu“ (námitce podjatosti žalobce, pozn. soudu) a na Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 8 9 A 113/2025 nařízení GDPR. Žalobce zdůraznil, že se o pověření k provedení předmětné kontroly nijak neucházel, všechny údaje o svém subjektivním a objektivním vztahu ke kontrolované osobě žalovanému sdělil a bylo věcí žalovaného, zda jej pověří jako kontrolora do předmětné kontroly. Žalobce se dle svého vyjádření subjektivně nebo objektivně podjatým nevnímá, neshledal o jeho nepodjatosti důvodné pochybnosti. Zcela rozhodnutí člena NKÚ respektoval a akceptoval pracovněprávní pokyny příslušných vedoucích pracovníků.

16. Závěrem žalobce žádal, aby soud přikázal žalovanému písemnost dopisu s námitkou podjatosti žalobci poskytnout.

17. V doplnění repliky ze dne 2. 3. 2026 žalobce s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1011/12 podotknul, že žalovanému nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.

18. Žalovaný ve vyjádření k replice ze dne 16. 3. 2026 podotknul, že žalobce ani v žalobě ani v replice neuvedl žádné ustanovení právního předpisu, ze kterého by plynulo jeho právo se podrobně seznámit s obsahem dopisu kontrolované osoby. Žalobce své tvrzení staví výhradně na tom, že ve věci jeho podjatosti se mělo vést správní řízení ve smyslu § 9 správního řádu. Dle žalovaného z podstaty rozhodnutí vyplývá, že jeho esenciálním prvkem je založení nebo změna práv a případně deklarace, že konkrétní osoba tato práva má či nemá. Správní řízení a vydání rozhodnutí slouží ke konkretizaci a aplikaci hmotného práva, resp. práv a povinností založených hmotným právem. To v projednávané věci znamená, že žalobce musel mít nějaké hmotné právo, jež je předmětem rozhodování v řízení o námitce podjatosti. Tak tomu ale není. Při rozhodování o námitce podjatosti nejde o procení uplatnění hmotného práva, nýbrž o procesní prostředek účastníků řízení či dotčených osob při postupech veřejné správy. Námitka podjatosti je čistě procesním prostředkem sloužícím k realizaci práva na spravedlivý proces. Přístup žalobce by znamenal, že účastníkem řízení o námitce podjatosti by byl pouze žalobce (§ 27 správního řádu) a i v tomto řízení by se mohla uplatnit námitka podjatosti ve smyslu § 14 správního řádu. Rozhodnutí vedené v tomto řízení by bylo možno žalovat samostatnou žalobou proti rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., což je v rozporu se zákonnými ustanoveními, soudní praxí i právní teorií. Naopak rozhodnutí ve věci podjatosti úřední osoby je typickým rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení, k čemuž žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Afs 20/2003-23, a ze dne 13. 2. 2018, čj. 3 Afs 54/2017-25. Není vůbec zjevné, z čeho žalobce dovozuje, že rozhodování o podjatosti kontrolující osoby ve smyslu zákona o NKÚ by mělo být jiné povahy, tedy povahy zcela opačné a mělo by být považováno za materiální rozhodnutí ve věci.

19. Rozhodování o námitce podjatosti je součástí kontrolní činnosti NKÚ, neboť bez této kontrolní činnosti by nemohlo být ani námitky podjatosti. Tvrzení, že podjatost je dána ex lege¸ žalovaný podpořil odkazem na § 20 odst. 1 zákona o NKÚ. V obecné úpravě správního řízení je tento princip dle žalovaného zakotven v § 14 odst. 1 správního řádu, k čemuž odkázal na komentářovou literaturu (KOPECKÝ, Martin. Správní řád: komentář. Komentáře Wolters Kluwer. Kodex. Praha: Wolters Kluwer, 2022. ISBN 978-80-7676-422-4.) Žalobce neuvedl jediný právní argument, proč by tento princip neměl platit i při rozhodování o podjatosti v případě kontroly prováděné ze strany žalovaného.

20. Žalovaný shrnul, že žalobce nemá subjektivní právo na zpřístupnění námitky. Právo na vyjádření se k námitce nevyplývá z toho, že by se ve věci námitky vedlo samostatné řízení, kterého by byl žalobce účastníkem. Nevyplývá ani z postavení zaměstnance žalovaného ani Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 9 9 A 113/2025 z tvrzení o domnělém poškození jeho dobrého jména (tato logika by vedla k závěru, že každý úředník ve veřejné správě, u něhož byla konstatována podjatost, může být poškozen na své profesní cti). Žalovaný rozhodl zákonem předepsaným způsobem a v této věci nijak nepochybil. Počínání žalobce lze vnímat jako zneužití práva získat písemnost proto, aby se mohl bránit proti domnělému poškození jeho profesní cti. Tvrzení kontrolovaných osob nemohou s ohledem na povinnost mlčenlivosti zakládat poškození dobré pověsti žalovaného.

21. Závěrem žalovaný ke změně petitu v replice podotknul, že v dané věci nelze použít § 16 odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a tudíž musí být žaloba zamítnuta.

22. Žalobce ve stručném vyjádření ze dne 31. 3. 2026 uvedl, že argumentace žalovaného, podle níž je rozhodování o námitce podjatosti kontrolora součástí kontroly veřejného hospodaření, míjí podstatu věci. Pokud by spisové podklady týkající se námitky podjatosti žalobce měly být založeny v integrálně vedeném kontrolním spisu kontrolované osoby, žalobce by byl oprávněn do kontrolního spisu nahlédnout nejméně v rozsahu námitky podjatosti proti jeho osobě a rozhodnutí člena o námitce podjatosti, neboť mu v tomto rozsahu k nahlížení svědčil oprávněný zájem. Žalovaný měl žalobci umožnit nahlížení do spisu vedeného o námitce podjatosti žalobce bez ohledu na to, zda takový spis vede odděleně nebo jako samostatnou část kontrolního spisu nebo v rámci integrálního kontrolního spisu kontrolované osoby. Žalovaný mohl v takovém případě výkon práva na nahlížení do spisu omezit na námitku podjatosti žalobce.

23. Dále uvedl, že rozhodování o námitce podjatosti je sice v prvním sledu řešeno v rovině procesní, ale jeho přezkum v rámci meritorního rozhodování je přípustný a využívaný, byť je iniciátorem přezkumu účastník správního řízení, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2023, čj. 8 As 254/2021-27. Právo tedy předvídá meritorní (hmotněprávní) rovinu, v níž se rozhoduje o subjektivních právech úřední osoby, tato subjektivní práva jsou součástí hmotněprávních úvah soudu. Nadto podotkl, že subjektivní práva mohou mít také podobu ryze procesních práv, k čemuž poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2022, čj. 2 As 8/2022-27, a ze dne 25. 4. 2025, čj. 5 As 259/2024-42.

24. Závěrem žalobce uváděl, že žalovaný přehlíží, že dle jeho vlastní setrvalé interpretace není výkon kontroly řízením. Rozhodnutí o námitce podjatosti tedy nemůže být úkonem upravujícím vedení řízení. Proto se žalobci „nejeví nikterak absurdním“ jeho názor, že řízení ve smyslu správního práva jsou vedena před vydáním autoritativních rozhodnutí ve smyslu správního práva, kterými je zajištěn samotný výkon nezávislé kontroly prováděné žalovaným, tedy před vydáním rozhodnutí o případných pokutách za neposkytnutí součinnosti kontrolované osoby nebo právě ve věci rozhodnutí o námitkách podjatosti; tato rozhodnutí totiž mají, rozdílně od samotného provádění nezávislé (nejvyšší) kontroly veřejného hospodaření, charakter úkonů standardní správní povahy.

25. V doplňujícím stanovisku ze dne 21. 6. 2026 žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2018, čj. 3 Afs 54/2017-25 a rozsáhle z něj citoval. Z odůvodnění citovaného rozsudku zvýraznil pasáž „Řízení, které stěžovatel svou námitkou vyvolal, je specifickým řízením, uvnitř řízení daňového. V jeho rámci se pouze „upravují poměry v daňovém řízení, resp. vytváří se předpoklady pro to, aby mohlo být ve věci meritorně rozhodnuto“ a apeloval na „gramaticky bezrozporný text právní věty, který označil právě Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 10 9 A 113/2025 tuto ‚epizodu‘ za řízení“. Uvedl, že nakolik správní řád ani jiný související procesní předpis nemá žádnou alternativu k pojmu řízení (řízení uvnitř řízení), pod nějž by bylo možné tuto epizodu podřadit, jedinou možností výkladu řízení o námitce podjatosti je definovat je jako správní řízení. Posouzení věci Městským soudem v Praze 26. Při ústním jednání zástupce žalobce k dotazu soudu sdělil, že trvá na petitu tak, jak byl vymezen v žalobě s tím, že návrh v replice šel nad rámec žaloby. Trval tak na určení, že zásah byl nezákonný. Dále odkázal na text žaloby a poukázal na doplňující stanovisko ze dne 21. 6. 2026. Zdůraznil, že o námitce podjatosti se vede materiální řízení. Pokud je na konci úvahy správního orgánu nějaké materiální rozhodnutí, tak tomu musí předcházet řízení, a klíčovou otázkou je, zda jde o řízení ve smyslu správního řádu či nikoliv. Opakovaně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2018, čj. 3 Afs 54/2017-25, a uvedl, že se v něm explicitně říká, že o námitce podjatosti se vede řízení, jakkoliv je to řízení svého druhu. Nejde o zákulisní řízení, vše má být transparentní. Pokud si někdo na někoho stěžuje, ten by měl mít právo se s tím seznámit.

27. Žalovaný odkázal na písemná vyjádření k žalobě. Uvedl, že žalobce v řízení neprokázal, jaké veřejné subjektivní právo bylo úkonem žalovaného porušeno. Žalobce neměl a nemá právo na nahlížení do spisu ohledně rozhodnutí o námitce, neboť nemá subjektivní právo na zpřístupnění námitky podjatosti žalobce.

28. Soud při jednání provedl dokazování, přičemž umožnil žalobci nahlédnout do všech listin, jež byly součástí spisového materiálu předloženého žalovaným ve věci žalobce (označeno jako spis číslo 675/25) a seznámit se s jejich obsahem, a to s ohledem na skutečnost, že při vyloučení správního řádu (viz níže) se nejedná o spisový materiál ve smyslu § 17 správního řádu, a judikatura, podle níž se dokazování správním spisem neprovádí, není v této věci přiléhavá. Zároveň byla důvodem tohoto postupu skutečnost, že věc byla projednávána v režimu žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, přičemž v tomto řízení sice listiny předložené žalovaným mohou být důležitým podkladem pro rozhodnutí soudu, ale pokud z nich chce soud v řízení vycházet, měl by je zásadně provést při jednání (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2023, čj. 10 As 326/2022-88, č. 4563/2024 Sb. NSS, bod 25).

29. Z obsahu spisového materiálu pak soud považoval za rozhodné pro posouzení věci následující listiny:

30. Z listinného důkazu e-mailu odeslaného z adresy XXX na adresu [email protected] dne XXX v XXX hod. soud zjistil, že žalobce odeslal text: „žádám o nahlédnutí do spisu, který byl podkladem ro rozhodnutí ze dne XXX, sp. zn. XXX; Důvodem žádosti je skutečnost, že rozhodnutí má jiný obsah, nežli mi uváděl při sobotním jednání Ing. K. Žádám o sdělení termínu nebo o zaslání spisu elektronicky.(…)“.

31. Z podání žalobce označeného „Žádost o předání spisových materiálů ze dne XXX“ je patrné, že žalobce poukazoval na předchozí opakované neúspěšné žádosti o nahlížení do kompletního spisového materiálu. Žalobce polemizoval s předchozím dopisem ze dne XXX, jímž žalovaný nepřiznal právo na seznámení se s obsahem námitky, případně souvisejících materiálů. Odkazoval přitom na ČL. 15 odst. 1, 3 a Čl. 63 nařízení GDPR (uvedl, že „Právo Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 11 9 A 113/2025 získat osobní údaje je pak založeno čl. 15 odst. 1 GDPR a podle Čl. 15 odst. 3 GDPR“) a na § 312 zákoníku práce.

32. Z přípisu žalovaného ze dne XXX (Stanovisko k dopisu JUDr. X. X., PhD.) pak plyne, že se žalovaný samostatným přípisem podrobně vypořádal s argumentací žalobce, který tvrdil právo získat osobní údaje dle Čl. 15 nařízení GDPR. Tento přípis byl dle připojené doručenky doručen právnímu zástupci žalobce dne XXX.

33. Zbylé navržené důkazy soud neprovedl, neboť je nepovažuje za podstatné pro posouzení právní otázky, která je předmětem řešené věci. Pro posouzení v žalobě nastíněných právních otázek nejsou další skutkové okolnosti nad rámec podoby žádosti o nahlížení do spisu rozhodné. Pokud jde o důkazy navržené žalobcem, jednalo se o listiny, které jsou již obsaženy v prováděném spise, a to vyjma rozhodnutí o námitce podjatosti ze dne XXX, sp. zn. XXX, které však není podstatné pro posouzení otázky, zda byl žalobce oprávněn nahlížet do kontrolního spisu v části obsahující námitku podjatosti.

34. Soud vyšel z následující právní úpravy:

35. Dle § 20 odst. 1 zákona o NKÚ [k]ontrolu nesmějí provádět ti kontrolující, u nichž se zřetelem na jejich vztah ke kontrolovaným osobám nebo k předmětu kontroly jsou důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti. Dle odst. 2 [k]ontrolující je povinen bezprostředně po tom, co se dozví o skutečnostech nasvědčujících jeho podjatosti, oznámit to příslušnému členu Úřadu, jde-li o kontrolora, nebo prezidentovi Úřadu, jde-li o člena Úřadu. Dle odst. 3 [k]ontrolované osoby oznámí Úřadu skutečnosti nasvědčující podjatosti kontrolujícího, jakmile se o těchto skutečnostech dozví. Dle odst. 4 [o] námitce podjatosti kontrolujícího se rozhodne bez zbytečného odkladu. Dle odst. 5 [d]o rozhodnutí o námitce podjatosti činí kontrolující pouze úkony, které nesnesou odkladu. Dle odst. 6 [p]roti rozhodnutí o námitce podjatosti je odvolání nepřípustné.

36. Dle § 31 zákona o NKÚ [p]ro řízení podle tohoto kontrolního řádu neplatí zákon o kontrole a, s výjimkou § 28 tohoto zákona, správní řád.7) Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

37. Soud o věci uvážil takto:

38. Žalobce se podanou žalobou ve vztahu k téže listině žalovaného (vyjádření k žádosti žalobce) domáhal jak zrušení napadeného rozhodnutí, tak určení, že zásah žalovaného byl nezákonný. Podal‑li žalobce fakticky dvě různé žaloby jedním podáním, soud si dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nemůže vybírat, o kterém návrhu rozhodne, a o kterém nikoliv. Naopak, musí rozhodnout o všech návrzích (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, čj. 10 Afs 151/2015-27, bod 15).

39. S ohledem na výše uvedené východisko se soud proto předně zabýval otázkou povahy vyjádření k žádosti žalobce. Ustálená judikatura se při řešení otázky, zda je napadený akt rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. se od materiálního pojetí (v němž je rozhodnutím jakýkoliv individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci v jeho vrchnostenském postavení, bez ohledu na to, zda měl příslušnou formu nebo byl vydán v řádném, či vůbec nějakém, řízení) vyvinula směrem k pojetí tzv. materiálně‑formálnímu, které kladlo důraz na existenci formálního aktu naplňujícího znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Formálními znaky rozhodnutí jsou předepsaná formalizovaná podoba úkonu, který obvykle obsahuje výrok a odůvodnění (I. pojmový znak formální stránky rozhodnutí); skutečnost, že úkon je vydáván v rámci formalizovaného postupu, byť nemusí jít o řízení ve smyslu správního řádu či daňového řádu (II. pojmový znak formální stránky rozhodnutí); o průběhu a výsledku postupu je Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 12 9 A 113/2025 pořizována dokumentace (III. pojmový znak formální stránky rozhodnutí); a výsledný úkon je oznamován účastníkům řízení (IV. pojmový znak formální stránky rozhodnutí). Za materiální znaky lze považovat fakt, že jde o úkon orgánu veřejné správy (I. pojmový znak materiální stránky rozhodnutí), který byl učiněn při výkonu veřejné správy (II. pojmový znak materiální stránky rozhodnutí) a jeho cílem bylo upravit právní postavení konkrétních adresátů (III. pojmový znak materiální stránky rozhodnutí), přičemž se skutečně v jejich právní sféře mohl projevit (IV. pojmový znak materiální stránky rozhodnutí). K tomu, aby určitý úkon správního orgánu bylo možné považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., musí vykazovat jak materiální, tak i formální pojmové znaky rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2025, čj. 6 As 72/2024-27, č. 4702/2025 Sb. NSS, body 36 až 38).

40. Výše uvedená východiska soud aplikoval na nyní projednávanou věc. Předně se soud zabýval výše vymezenými formálními znaky, které musí správní akt splňovat, aby byl rozhodnutím. V prvé řadě nelze pominout, že zákon o NKÚ obsahuje zvláštní právní úpravu výkonu kontroly, a to v §§ 19 až 31 tohoto zákona. Ustanovení § 31 zákona o NKÚ pak pro „řízení podle tohoto kontrolního řádu“ vylučuje užití správního řádu, a to vyjma § 28 zákona o NKÚ. Institut podjatosti kontrolujícího je upraven v § 20 zákona o NKÚ. Ustanovení § 20 zákona o NKÚ alespoň v hrubých rysech upravuje povinnost rozhodnout o námitce podjatosti bez zbytečného odkladu (§ 20 odst. 4 zákona o NKÚ). V případě námitky podjatosti podané dle § 20 odst. 3 zákona o NKÚ se dle soudu jedná o institut, který je neoddělitelnou součástí postupu při výkonu kontroly. Institut námitky podjatosti je realizací práv kontrolovaných subjektů a bez výkonu kontroly (kontrolní činnosti) by zcela postrádal smyslu. Jak přiléhavě uvedl žalovaný, jedná se o procesní nástroj, jehož účelem je zajištění nezávislosti, nestrannosti a rovnosti při kontrole vůči kontrolovaným osobám.

41. Výklad, který by z námitky podjatosti činil od kontrolní činnosti zcela oddělené a samostatné správní řízení, nadto vedené dle správního řádu (který je při výkonu kontrolní činnosti vyloučen), nemá dle závěru soudu oporu v textu zákona a zcela odporuje smyslu a účelu předmětné právní úpravy. Jak plyne z komentářové literatury, „řízením podle kontrolního řádu je postup NKÚ při výkonu kontroly zahrnující vztahy mezi NKÚ, orgány NKÚ, členy NKÚ a kontrolory pověřenými prováděním kontrolních akcí na straně jedné a kontrolovanými osobami na straně druhé“ (cit. KOUCKÁHÖFFEROVÁ, T., KALA, M., KRŮTA, J., PÚRY, F., SUCHÁNEK, R. Zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu. Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-6-23]. ASPI_ID KO166_1993CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X) Rozhodování o námitce podjatosti (tedy o vztahu mezi kontrolorem pověřeným prováděním kontrolních akcí na straně jedné a kontrolované osoby na straně druhé) je bezpochyby nedílnou součástí takového „řízení“ (tedy kontrolního postupu). Nelze proto přisvědčit argumentaci žalobce, která předjímá, že je námitkou podjatosti zahájeno řízení, které se „řídí obecnými pravidly správního práva“. Právě naopak, soud s ohledem na interpretační zásadu lex specialis derogat legi generali nemá pochyb o tom, že se užijí právě zvláštní ustanovení zákona o NKÚ, nikoliv obecná správní úprava.

42. Soud podotýká, že žalobce institut námitky podjatosti z výkonu kontroly uměle vyčleňuje s tím, že tento institut není výslovně uveden v §§ 3 a 4 zákona o NKÚ. Takovýto přístup vytrhává institut námitky podjatosti z kontextu zákona o NKÚ jakožto logického a funkčního celku. Obdobně není přiléhavá argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2018, čj. 3 Afs 54/2017-25. Judikaturu nelze analyzovat gramatickým a jazykovým výkladem obdobným výkladu právních předpisů. Judikatura totiž není právní Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 13 9 A 113/2025 předpis a nelze ji vykládat stejnými metodami, jak se vykládají právní předpisy (viz Nález Ústavního soudu ze dne 09.07.2025, sp. zn. IV. ÚS 1038/25, bod 62). Přesto soud podotýká, že z žalobcem citovaného rozsudku nijak neplyne, že by se postupem dle správního řádu vede řízení o námitce podjatosti v řízení vedeném dle daňového řádu. Nadto je citovaný rozsudek skutkově nepřiléhavý, týká se zcela odlišné právní úpravy. Jak soud již vyložil výše, záměrem zákonodárce bylo vytvořit pro postup kontroly zvláštní kontrolní řád, zakotvený v §§ 19 až 31 zákona o NKÚ, a vyloučit užití správního řádu. Tento závěr nelze překonat stavěním analogií ke zcela odlišné právní úpravě.

43. Soud zdůrazňuje, že s ohledem na § 31 zákona o NKÚ je užití § 38 správního řádu při kontrolním postupu (vyjma rozhodování dle § 28 zákona o NKÚ) vyloučeno. Žalobce se domáhá výkladu contra legem a snaží se tuto výluku obcházet argumentací, v případě jejíhož přijetí by se v případě absence zvláštní právní úpravy užila zákonem o NKÚ výslovně vyloučená ustanovení správního řádu. Takový výklad contra legem přitom nelze obhájit právem na informační sebeurčení či zásadami ochrany osobních údajů. K realizaci těchto práv a zásad se žalobci nabízejí jiné prostředky (viz níže). Na tomto místě soud podotýká, že se neztotožňuje se závěry části XXX literatury, jejímž autorem je XXX, a podle níž se XXX (viz. XXX). Pro závěr prezentovaný žalobcem neposkytuje text zákona žádnou oporu. Přípustnost nahlížení do kontrolního spisu postupem dle § 38 nelze dovozovat ani z obecných základních zásad činnosti správních orgánů, neboť zákonodárce užití správního řádu zcela jednoznačně záměrně vyloučil (vyjma § 28 zákona o NKÚ, a contrario tato výluka platí pro veškerá zbylá ustanovení „kontrolního řádu“ upraveného v §§ 19 až 31 zákona o NKÚ, tedy také pro úpravu podjatosti dle § 20 zákona o NKÚ). Nejde proto o situaci, kdy zákonodárce právní úpravu nahlížení do spisu opomenul, nýbrž o situaci, kdy ji vyloučil. Ani užití analogie proto není na místě.

44. Podle stanoviska soudu závěru, že na vyloučení správního řádu zákonodárce trvá, přitom svědčí také skutečnost, že po přijetí správního řádu z roku 2004 zákonodárce přijal novelizaci § 31 zákona o NKÚ, a to v podobě poznámky 7) pod čarou, která výslovně vztahuje výluku také na „Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů“ (viz Čl. I zákona č. 78/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů). Pro posuzovanou věc je nadto zcela nerozhodná polemika žalobce stran užití slova zveřejnění namísto slova zpřístupnění žalovaným. Rozhodná je toliko skutečnost, že k žalobcem tvrzenému právu na nahlížení do kontrolního spisu chybí zákonný podklad.

45. Soud tedy shrnuje, že jakákoliv úprava nahlížení do kontrolního spisu v komplexní právní úpravě obsažené v zákoně o NKÚ zcela chybí, a tuto skutečnost nelze vykládat jinak než jako záměr zákonodárce. Zákon o NKÚ neobsahuje obdobu § 38 odst. 5 správního řádu, a nepředpokládá v případě nevyhovění žádosti o nahlédnutí do kontrolního spisu (či jeho části) vyhotovení formalizovaného správního aktu (není naplněn I. pojmový znak formální stránky rozhodnutí). Pokud jde o otázku, zda byl napadený akt vydán v rámci formalizovaného postupu, soud opětovně poukazuje na vyloučení § 38 správního řádu. Nahlížení do kontrolního spisu (a to ani v rozsahu námitky podjatosti) tedy nemá v zákoně upraven žádný formalizovaný postup, zákon o NKÚ nepředpokládá žádný formalizovaný postup k vyřízení žádosti o nahlédnutí listin týkajících se námitky podjatosti (není naplněn II. pojmový znak formální stránky rozhodnutí) Námitka podjatosti včetně následného bude součástí kontrolního spisu, a o průběhu a výsledku postupu je (byť na základě obecné úpravy) pořizována dokumentace (je naplněn III. pojmový znak formální stránky Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 14 9 A 113/2025 rozhodnutí). Zákon o NKÚ pak nestanoví postup, kterým má být odepření nahlížení do kontrolního spisu oznámeno žadateli, neobsahuje tedy obdobu § 38 odst. 5 správního řádu (není naplněn IV. pojmový znak formální stránky rozhodnutí). Z uvedeného vyplývá, že napadený akt (odpověď na žádost žalobce) nesplňuje tři ze čtyř shora uvedených pojmových znaků formální stránky rozhodnutí.

46. Soud dále uvádí, že pojmové znaky formální a materiální stránky rozhodnutí musí být vždy naplněny zároveň, již nenaplnění pojmových znaků formální stránky rozhodnutí vždy vede k závěru, že vyjádření k žádosti žalovaného nemůže být považováno za rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., proti němuž by bylo namístě brojit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Soud s ohledem na nenaplnění pojmových znaků formální stránky rozhodnutí k pojmovým znakům materiální stránky rozhodnutí dále pro úplnost uvádí, že ačkoliv bylo vyjádření k žádosti žalobce úkonem orgánu veřejné správy (I. pojmový znak materiální stránky rozhodnutí) učiněným při výkonu veřejné správy (žádost žalobce o nahlížení do kontrolního spisu přitom překračovala hranice pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, a to právě v návaznosti na přímou souvislost kontrolního spisu s výkonem kontrolní činnost) (II. pojmový znak materiální stránky rozhodnutí), chybí zde III. pojmový znak materiální stránky správního rozhodnutí, neboť cílem vyjádření k žádosti žalobce bylo jej toliko dle § 177 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 1 správního řádu vyrozumět o skutečnosti, že s ohledem na zákonnou výluku nelze jeho žádosti vyhovět. Jinými slovy řečeno, žalovaný vyrozumění o skutečnostech plynoucích přímo ze zákona vyrozumění s cílem upravit právní poměry žalobce. Vyjádření k žádosti žalobce, které nebylo ničím jiným než toliko informativním přípisem, pak nemohlo změnit právní postavení žalobce (a nebyl tak naplněn ani IV. pojmový znak materiální stránky rozhodnutí).

47. Soud tedy shrnuje, že vyjádření k žádosti žalobce nelze z formálního ani materiálního hlediska chápat jako správní rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s.

48. Soud ze shora uvedených důvodů žalobu proti rozhodnutí žalovaného ve smyslu § 65 s. ř. s. a násl. odmítl a projednal věc v režimu žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu dle § 82 s. ř. s. a násl.

49. Při posuzování přípustnosti zásahové žaloby soud vyšel z posloupnosti vymezené rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015-160, body 61 až 66. Rozsudek rozšířeného senátu byl sice následně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, ale důvody zrušení se netýkaly úvah při posuzování přípustnosti zásahové žaloby. Soud proto závěry rozšířeného senátu v tomto rozsahu respektoval a posoudil, zda byl žalobce procesně legitimován k podání zásahové žaloby; zda žalovaný měl při tvrzeném zásahu postavení správního orgánu; zda žalobkyně vyčerpala jiné právní prostředky ochrany nebo nápravy; a zda byla zásahová žaloba podána včas.

50. Žalovaný je dle § 20 odst. 3,4 zákona o NKÚ povinen přijímat oznámení skutečností nasvědčujících podjatosti kontrolujícího, a rozhodovat o námitce podjatosti kontrolujícího bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 31 zákona o NKÚ vylučuje užití zákona o kontrole a správního řádu (vyjma § 28 zákona o NKÚ), a vylučuje tím pádem také užití právní úpravy správního spisu uvedené § 17 správního řádu. Žalovaný však vykonává spisovou službu, přičemž všechny dokumenty týkající se téže věci je povinen spojit v jeden spis (§3 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 63 odst. 1 písm. a/, § 65 odst. 1 zákona č. 499/2004 Sb.). Právě do části tohoto spisu (kontrolního spisu) obsahující námitku podjatosti se žalobce domáhá Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 15 9 A 113/2025 nahlédnout. Žalovaný je proto pasivně procesně legitimovaným účastníkem řízení o zásahové žalobě.

51. Žalobce zprvu v žalobě formuloval žalobní petit jako čistě deklaratorní, neboť se toliko domáhal určení, že žalovaný se dopustil nezákonného zásahu do práv žalobce. V replice ze dne 24. 2. 2026 následně žádal „aby soud přikázal žalovanému písemnost dopisu s námitkou podjatosti žalobci poskytnout“. K výslovnému dotazu soudu následně při jednání uvedl, že návrh v replice šel nad rámec žaloby, a trval pouze na určení, že zásah byl nezákonný. O takto formulován petitu (konečném návrhu) soud tedy jednal a rozhodoval.

52. Podstatou tvrzeného zásahu je samotné nevyhovění žádosti jako takové, nikoliv přípis obsahující vyjádření k žádosti žalobce, který byl pouze neformálním sdělením informujícím žalobce o důvodech, proč žádosti nemohlo být vyhověno. Fakticky se tak žalobce domáhal ochrany před trvajícím zásahem, neboť žádosti žalobce dosud nebylo vyhověno, nahlížení do spisu mu nebylo dosud umožněno a námitka podjatosti žalobce mu dosud nebyla poskytnuta.

53. Soud dále konstatuje, že žalobce neměl (ve vztahu k původnímu petitu) k dispozici jiné právní prostředky ochrany nebo nápravy proti nevyhovění žádosti přímo před orgány veřejné správy. Jak soud totiž podrobně vyložil výše, zákon o NKÚ postup nahlížení do kontrolního spisu neupravuje (přičemž vylučuje užití správního řádu), a žalobci se před správním orgánem nenabízely žádné prostředky ochrany, jichž by mohl využít. Zároveň nemohl využít jiného žalobního typu než právě žaloby na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., neboť žalovaný nevydal správní rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., nevedl správní řízení, jež má vyústit ve vydání rozhodnutí nebo osvědčení ve smyslu § 79 s. ř. s., nejedná se ani o opatření obecné povahy a na případ žalobce nedopadá ani žádný jiný z návrhových typů přípustných dle s. ř. s.

54. Žaloba byla podána včas.

55. Podmínky řízení o zásahové žalobě tak byly splněny. Soud proto přikročil k věcnému přezkumu.

56. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu poskytne soud ochranu před nezákonným zásahem tehdy, je-li žalobce přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek NSS ze 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

57. Dle první podmínky musí být žalobce zásahem přímo zkrácen na svých právech. Zásahem nemůže být úkon, který není dostatečně individualizován, který působí obecně, tedy ve vztahu ke komukoliv. Nelze proto žalovat nezákonný zásah, kterým byl zkrácen na právech někdo jiný než žalobce (viz [KÜHN, Zdeněk a Tomáš KOCOUREK. § 82 Žalobní legitimace. In: KÜHN, Zdeněk, Tomáš KOCOUREK aj. Soudní řád správní: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-4-17]. ASPI_ID KO150_2002CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.]).

58. Žalobce se žádal o nahlížení do kontrolního spisu v rozsahu námitky podjatosti žalobce. Žalovaný mu to neumožnil, o čemž jej zpravil vyjádřením k žádosti žalobce ze dne 4. 9. 2025, které bylo adresováno přímo žalobci. Žalobce tedy unesl břemeno tvrzení stran Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 16 9 A 113/2025 přímého zkrácení na svých právech. Z věcného hlediska pak není pochyb o tom, že nevyhovění žádosti je směřováno přímo žalobci a dopadá proto do individuální právní sféry žalobce přímo (byť je důsledkem zákonné výluky a tento důsledek tak plyne ze zákona, nikoliv z individualizovaného rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., viz výše). První podmínka je proto splněna.

59. Podle druhé podmínky musí zásah krátit žalobce na jeho právech. Bez splnění tohoto předpokladu by posuzování nezákonnosti zásahu postrádalo smysl.

60. Žalobce v žalobě argumentoval zásahem do práva na informační sebeurčení, právem seznámit se s informacemi, které o něm stát uchovává a zásadami ochrany osobních údajů. Soud v prvé řadě přisvědčuje žalobci, že každý jednotlivec má právo být seznámen s tím, jaké informace stát o něm či „v jeho věcech“ uchovává, přičemž toto právo, podobně jako jiná základní práva, může být omezeno toliko na základě zákona, omezení musí sledovat legitimní cíl a musí být přiměřené co do volby prostředků (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. IV.ÚS 359/05). V daném případě však právě takové omezení ze zákona vyplývá, neboť zákonodárce přijal zvláštní právní úpravu, která nahlížení do kontrolního spisu vylučuje (jak podrobně soud již vyložil výše). Tato úprava dle soudu sleduje legitimní cíl, jímž zájem na ochraně nezávislosti Nejvyššího kontrolního úřadu podle Čl. 97 odst. 1 Ústavy, a zároveň je přiměřená co do volby prostředků, neboť Nejvyšší kontrolní úřad nedisponuje exekutivními, případně soudními pravomocemi (nerozhoduje o právech a povinnostech osob) a plní toliko funkci kontrolní, jeho závěry jsou pouhým podnětem (viz KOUCKÁHÖFFEROVÁ, T., KALA, M., KRŮTA, J., PÚRY, F., SUCHÁNEK, R. Zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu. Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-6-23]. ASPI_ID KO166_1993CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.). Výše uvedená výluka proto nepředstavuje nepřiměřený zásah do práv osob, neboť průběh ani výsledek kontrolní činnosti nemění jejich právní postavení. Soud přitom podotýká, že žalobce ani nebyl kontrolovanou osobou, byl zaměstnancem žalovaného pověřeným provádění kontroly. Tím spíše pak nelze z jeho postavení dovozovat takový právní zájem, který by činil výluku z nahlížení do spisu nepřiměřeným zásahem do jeho práv. Nadto jsou kontrolující osoby vázány povinností mlčenlivosti dle § 22 odst. 2 písm. f) zákona o NKÚ, a žalobce je tak chráněn proti tomu, aby byl obsahem námitky podjatosti veřejně dotčen na své pověsti. Samotná skutečnost, že byl žalobce shledán podjatým, přitom dle soudu difamační charakter nemá, neboť k vylučování zaměstnanců veřejných institucí nebo správních orgánů, či soudních činitelů pro podjatost je zcela běžně, aniž by tato skutečnost jakkoliv ohrožoval jejich čest, pověst či dobré jméno.

61. Pro úplnost soud podotýká, že kontrolor nemá veřejné subjektivní právo (a to ani procesního charakteru) vyjádřit se k námitce podjatosti, neboť ani případné vyhovění této námitce a změna v pověření daného kontrolora do jeho veřejných subjektivních práv nijak nezasahuje. Vztah mezi žalovaným a kontrolorem je vztahem pracovněprávním (§ 15 zákona o NKÚ), přičemž je pouze na žalovaném, jaké úkoly svým zaměstnancům svěřuje. Nelze tedy přesvědčit argumentaci žalobce, že mu k nahlížení svědčil „oprávněný zájem“.

62. Závěrem soud podotýká, že pokud žalobce argumentuje nařízením GDPR, právní řád mu nabízí samostatné prostředky, jimiž může práva plynoucí z tohoto nařízení uplatnit. Takovým prostředkem může být zejména žádost podle čl. 15 nařízení GDPR, včetně žádosti o poskytnutí kopie zpracovávaných osobních údajů podle čl. 15 odst. 3 nařízení GDPR, nikoli však v daném případě vyloučený institut nahlížení do kontrolního spisu. Obsah práva Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 17 9 A 113/2025 podle čl. 15 odst. 3 nařízení GDPR nelze ztotožňovat s právem nahlížet do spisu. Právo získat od správce kopii zpracovávaných osobních údajů znamená, že subjektu údajů musí být poskytnuta věrná a srozumitelná reprodukce těchto údajů. Toto právo může zahrnovat i poskytnutí kopií výňatků z dokumentů nebo celých dokumentů, avšak pouze tehdy, je-li to nezbytné k tomu, aby subjekt údajů mohl účinně uplatnit práva, která mu nařízení GDPR přiznává (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 5. 2023, C‑487/21, Österreichische Datenschutzbehörde). Z Čl. 15 odst. 3 nařízení GDPR tedy neplyne obecné právo nahlížet do kontrolního spisu, nýbrž právo na poskytnutí kopie zpracovávaných osobních údajů, a to pouze v naprosto nezbytném rozsahu.

63. Jde proto o odlišný institut, kterým nelze argumentovat ve prospěch práva nahlížet do kontrolního spisu. Má-li být podání posouzeno jako žádost podle čl. 15 nařízení GDPR, musí z jeho obsahu dostatečně určitě vyplývat, že se žadatel domáhá přístupu ke svým osobním údajům, resp. poskytnutí jejich kopie, v režimu nařízení GDPR. Soud nepominul, že žalobce ve svém podání ze dne 26. 8. 2025 na čl. 15 odst. 3 nařízení GDPR odkázal. Toto podání však označil jako „žádost o předání spisových materiálů“ a současně navazoval na své předchozí žádosti o nahlížení do spisového materiálu, s jejím vyřízením polemizoval. Za těchto okolností nelze žalovanému klást k tíži, že podání zprvu neposoudil jako samostatnou žádost podle čl. 15 odst. 3 nařízení GDPR. Jednotlivé právní instituty nelze takto směšovat. Nadto se k argumentaci stran Čl. 15 odst. 3 žalovaný vyjádřil samostatným přípisem zaslaným žalobci dne XXX, který žalovaný předložil soudu k důkazu a který žalobce žalobou nenapadl. Pokud by však žalobce hodlal uplatnit právo podle čl. 15 nařízení GDPR, nic mu nebrání podat samostatnou, obsahově určitou žádost. Pro případ, že by taková žádost nebyla řádně vyřízena, poskytuje nařízení GDPR samostatné prostředky ochrany, například stížnost podle čl. 77 GDPR k Úřadu pro ochranu osobních údajů. Proti nečinnosti dozorového úřadu při vyřízení takové stížnosti nebo proti rozhodnutí o takové stížnosti může následně připadat v úvahu ochrana ve správním soudnictví.

64. Obdobně pokud žalobce uvádí, že se domáhá přístupu k informacím, k tomu slouží (v tomto případě, kdy právní úprava nepřipouští nahlížení do spisu) odlišný procesní postup, a to žádost dle InfZ. Soud však zároveň (aniž by předesílal závěry v řízení o takové žádosti, což mu nepřísluší) poukazuje na výluku plynoucí z § 11 odst. 4 písm. d) InfZ, podle nějž povinné subjekty neposkytnou informace o přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol v orgánech Nejvyššího kontrolního úřadu.

65. Žalobce se tedy domáhal nahlížení do spisu, ačkoliv je zákona vyloučeno, přičemž jeho žádost je v tomto zcela jednoznačná a nelze ji vykládat jinak. Žalovaný za takové situace postupoval v souladu se zákonem, když nahlížení žalobci neumožnil.

66. Soud shrnuje, že žalobce byl sice zkrácen na právu na informační sebeurčení (2. podmínka). Žalovaný však postupoval na základě zákona, jež práva žalobce sice omezuje, avšak sleduje legitimní cíl a omezení práva žalobce nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho práv. Tento zásah do práv žalobce nebyl nezákonný, neboť žalovaný postupoval v souladu se zákonem. Jak již soud vyložil podrobně výše, žalobcem požadovaný výklad by vyžadoval postup contra legem, čemuž soud nemůže poskytnout ochranu. Soud proto uzavřel, že nebyla naplněna 3. podmínka přezkumu zásahové žaloby. Posuzováním dalších podmínek se soud již nezabýval, neboť musí být splněny kumulativně, respektive jejich zkoumání přichází do úvahy až poté, jsou-li naplněny všechny předchozí podmínky (viz KÜHN, Zdeněk a Tomáš KOCOUREK. § 87 Rozsudek. In: KÜHN, Zdeněk, Tomáš KOCOUREK aj. Soudní řád správní: Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 18 9 A 113/2025 Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-1-24]. ASPI_ID KO150_2002CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.). Závěr a náklady řízení 67. Soud z výše uvedených důvodů žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného správního orgánu pro jako nedůvodnou podle ustanovení § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

68. Zároveň soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne XXX, sp. zn. XXX, podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s. odmítl, neboť napadený akt není rozhodnutím.

69. Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci procesně úspěšný, a proto mu nenáleží náhrada nákladů řízení; žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly, a to přesto, že byl v řízení zastoupen advokátem. Jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09: „v otázkách náhrady nákladů řízení je nutné vůči státu, resp. subjektům veřejného práva, postupovat v rámci řízení vedených před soudy dle občanského soudního řádu, ale i v řízeních před správními soudy (v nich obzvlášť kvůli výslovnému znění § 60 odst. 4 SŘS) nanejvýš obezřetně.“ Spor mezi žalobcem a žalovaným se týkal výkonu veřejnoprávních povinností žalovaného. V případě žalovaného jakožto ústavního orgánu lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Proto náklad právního zastoupení žalovaného nelze v takové situaci považovat za účelně vynaložený.

70. Výrok o vrácení zaplaceného soudního poplatku je odůvodněn ustanovením § 10 odst. 1 větou prvou zákona o soudních poplatcích, podle kterého soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Soudní poplatek za podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného správního orgánu činí 2.000 Kč (položka 18 bod 2 písm. d/ Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění). Žalobce však zaplatil soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Soud tak rozhodl o vrácení zaplacené částky 1 000 Kč, neboť soudní poplatek v této částce uhradil ten, kdo k tomu již nebyl povinen. Zároveň soud s ohledem na rychlost řízení žalobci uložil, aby sdělil platební místo, na nějž soudní poplatek vrácen.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 24. června 2026 JUDr. Ivanka Havlíková v. r. Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 19 9 A 113/2025 předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje K. N.