9 A 125/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a Mgr. Olgy Zimové v právní věci žalobce: Základní škola Erazim, IČO 21440077 se sídlem Žejdlicova 681, Polná zastoupen JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1 proti žalované: Česká školní inspekce se sídlem Fráni Šrámka 37, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí České školní inspekce, Inspektorátu v Kraji Vysočina ze dne 9. 10. 2025, č. j. ČŠIJ-1254/25-J, sp. zn. ČŠIJ-S-200/25-J, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí České školní inspekce, Inspektorátu v Kraji Vysočina, ze dne 9. 10. 2025, č. j. ČŠIJ-1254/25-J, sp. zn. ČŠIJ-S-200/25-J, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 405 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Ondřeje Moravce, advokáta.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ředitelky inspektorátu České školní inspekce v kraji Vysočina (žalovaná), kterým byly zamítnuty jeho námitky proti kontrolním zjištěním protokolu o kontrole ze dne 25. 7. 2025, č. j. ČŠIJ-958/25-J (protokol) podané dle § 13 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) s odůvodněním k jednotlivým kontrolním zjištěním.

2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (rozhodnutí o námitkách) ve vztahu v žalobou uplatněným námitkám vyplynulo, že žalobce uplatnil námitky proti kontrolnímu zjištění 6. protokolu „Kontrola rozsahu přímé pedagogické činnosti podle § 23 odst. 1 zákona č. 563/2004 Sb.“ (kontrolní zjištění 6.). V kontrolním zjištění 6. bylo konstatováno porušení § 23 odst. 1 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících (zákon o pedagogických pracovnících), neboť bylo kontrolou dokumentace zjištěno, že ředitel školy nedoložil, v jaké výši má stanovený rozsah týdenní vyučovací povinnosti, včetně případného nerovnoměrného rozložení. Stanovení a plnění rozsahu přímé vyučovací povinnosti není jasné ani z předloženého rozvrhu hodin ani ze zápisů v třídních knihách. Ředitel doložil pouze mzdové listy za rok 2024 a za leden až květen 2025, ze kterých je prokazatelně patrný odpracovaný počet hodin v jednotlivých měsících, bez rozlišení přímé a nepřímé pedagogické činnosti. Za rok 2024 to bylo 6 hodin (každý měsíc 1,5 hodiny). V roce 2025 to byly 3 hodiny (v březnu 2 hodiny a v dubnu 1 hodina). To potvrzuje i předložená evidence pracovní doby za měsíce březen, duben a květen 2025, která dokládá přítomnost ředitele dne 13. 3. 2025 od 9 do 11 hodin a 29. 4. 2025 od 11 do 12 hodin, celkem 3 odpracované hodiny. Ustanovení § 23 zákona 563/2004 Sb. vychází z povinnosti stanovit týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti, z tohoto důvodu se dovozuje povinnost ředitele soukromé školy nebo církevní, jako pedagogického pracovníka, určit si alespoň jednu hodinu týdně. Nerovnoměrné rozvržení přímé pedagogické činnosti je možné. Z výše uvedeného vyplývá, že ředitel školy nedoložil splnění povinnosti přímé pedagogické činnosti. Bylo zjištěno porušení výše uvedeného právního předpisu.

3. Za toto porušení (nejen) uložila žalovaná podle § 175 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) ředitelei žalobce do 30 dnů přijmout adekvátní opatření k prevenci nedostatků zjištěných při inspekční činnosti mj. i v kontrolním zjištění 6., a ve stejné lhůtě písemně informovat žalovanou, jaká byla přijata opatření s tím, že zpráva má být zaslána do zde uvedené datové schránky (DS). Podle odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (str. š až 4) žalobce proti kontrolnímu zjištění 6. v námitkách podle § 13 kontrolního řádu namítal „nelze jakkoli dovozovat, že ředitel soukromé školy musí mít alespoň 1 hodinu přímé pedagogické činnosti týdně.“ …,,rozsah přímé pedagogické činnosti ředitele školy odpovídá potřebám školy, její velikosti a jejímu organizačnímu uspořádání, což jsou vše faktory, které jsou záležitostí autonomie školy zřizované neveřejným zřizovatelem. Kontrolní orgán zcela přehlédl významnou skutečnost, že ředitel školy není zaměstnancem školy s plným pracovním úvazkem, což úzce souvisí s faktorem velikosti školy. Pedagogické kompetence ředitele jsou zajišťovány jeho pedagogickým působením v jiných školách zřizovaným týmž zřizovatelem; toto působení ředitele školy nebylo předmětem kontroly. Zákon přitom (pro veřejné školy) snižování rozsahu povinných hodin přímé pedagogické péče přímo v zákoně předvídá. Ustanovení § 23 odst. 2 věta druhá zákona o pedagogických pracovnících uvádí, že: „Při sjednání kratší než stanovené týdenní pracovní doby se úměrně tomu sníží rozsah přímé pedagogické činnosti.“ Dle názoru účastníka řízení není nejmenšího důvodu, proč by uvedené ustanovení nemohlo být uplatněno jako kritérium i v rámci soukromých škol. Případný počet hodin přímé pedagogické činnosti tak musí být patřičně snižován, protože ředitel vykonává funkci ředitele k více školám, čímž musí z podstaty věci nastávat stav, kdy je úvazek kratší než plný. Lze tedy shrnout, že k porušení povinností školy plynoucích z obecně závazných právních předpisů vůbec nedošlo. Ředitel školy svou povinnost splnil, když určil rozsah své přímé pedagogické činnosti. Pro ředitele škol zřizovaných neveřejnými zřizovateli se neuplatní žádná minimální hranice a konkrétní rozsah přímé pedagogické činnosti ředitele školy je ponechán na řediteli a zřizovateli.“ Žalovaná k této jeho námitce v napadeném rozhodnutí (strana 5 až 6) zejména uvedla, že žalobce je veden v rejstříku škol a školských zařízení pod vlastním identifikačním číslem, nelze tedy přihlížet k pedagogickému působení ředitele školy v jiných školách.Konstatovala, že povinnost přímé pedagogické činnosti ředitelů tzv. soukromých i církevních škol a školských zařízení vyplývá ze zákona o pedagogických pracovnících, který se vztahuje i na tzv. soukromé a církevní školy a školská zařízení (soukromé školy), pokud v něm není tato jeho působnost výslovně vyloučena. Poukázala na § 5 odst. 1 citovaného zákona, kde se stanoví předpoklady (mj. podle § 3 téhož zákona) pro výkon funkce ředitele školy. Dále žalovaná poukázala na § 2 odst. 1, 2 zákona o pedagogických pracovnících, z nichž vyplývá, kdo je pedagogickým pracovníkem, že je jím i ředitel soukromé školy s povinností výkonu přímé pedagogické činnosti. Současně žalovaná uvedla, že se na ředitele soukromých škol nevztahuje nařízení vlády (č. 75/2005 Sb., o stanovení rozsahu přímé vyučovací, přímé výchovné, přímé speciálně-pedagogické a přímé pedagogicko-psychologické činnosti pedagogických pracovníků), tudíž ani nejvyšší průměrný rozsah přímé pegagické činnosti v něm stanovený. Nejnižšší rozsah přímé pedagogické činnosti tedy právními předpisy omezen není, ovšem platí, že alespoň v minimálním rozsahu (byť třeba i jednou hodinou týdně) musí být stanoven a vykonáván. Poukázala na § 23 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících, dle kterého je ředitel školy povinen všem pedagogickým pracovníkům stanovit rozsah hodin přímé pedagogické činnosti. Z toho dle žalované vyplývá, že ředitel soukromé školy jako pedagogický pracovník musí mít stanoven týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti a tuto činnost skutečně vykonávat. Dále žalovaná uvedla, že Vzhledem k tomu, že Česká školní inspekce (inspekce) pracuje pouze s minimálním rozsahem, není již relevantní uvažovat o poměrném snížení. Žalovaná tak kontrolní zjištění bodu 6. protokolu potvrdila s tím, že došlo k porušení právního předpisu, jak je v tomto kontrolním zjištění bodu 6. uvedeno. Žaloba 4. Žalobce v podané žalobě brojil výlučně proti kontrolnímu zjištění bodu 6. protokolu.

5. Ke své aktivní procesní legitimaci uvedl, že mu byla přímo protokolem uložena povinnost k nápravě ve stanovené lhůtě. Argumentoval poukazem na znění § 65 odst. 1 s. ř. s. a judikaturu správních soudů s tím, že protokol ukládá žalobci povinnost přijmout adekvátní opatření ve vztahu ke zjištěným nedostatkům a informovat inspekci o tomto, přičemž rozhodnutí o vyřízení námitek (poznámka soudu-napadené rozhodnutí) uvedený postup aprobuje. Proto žalobce považoval za žalobou napadené rozhodnutí za přezkoumatelné ve smyslu § 65 soudního řádu správního.

6. Žalobce v žalobě nesouhlasil s právním posouzením kontrolního zjištění bodu 6. protokolu. Považoval za nesporné, že ředitel školy je pedagogickým pracovníkem a také, že se na ředitele soukromých a církevních škol nevztahuje nařízení vlády. Tvrdil ale, že žalovaná nesprávně interpretovala § 23 zákona o pedagogických pracovnících, z nějž pro žalobce, resp. pro jeho ředitele, vyvodila povinnost, která ze zákona nevyplývá. Žalovaná se rovněž odpovídajícím způsobem nevypořádala s protiargumentací v žalobcem uplatněných námitkách. Spornou je tedy dle žalobce otázka výkladu § 23 citovaného zákona, konkrétně, zda toto ustanovení zakládá povinnost ředitele školy zřizované neveřejným zřizovatelem k přímé pedagogické činnosti v určitém minimálním rozsahu nebo tuto otázku ponechává na úvaze samotného ředitele takové školy. K tomu citoval § 23 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících. Výklad žalované považoval za svévolný, neboť je opřen toliko o volnou správní úvahu žalované. Takový stav je ale neslučitelný s ústavním principem unemerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Ze samotného předpokladu, že ředitel školy je pedagogickým pracovníkem, ještě nelze vyvodit povinnost přímé pedagogické činnosti a už vůbec v nějakém konkrétním rozsahu, jak žalovaná činí. Pro rozhodnutí o žalobě není podstatné, zda tato přímá pedagogická činnost musí být nenulová, neboť mezi stranami není sporné, že ředitel žalobce přímou pedagogickou činnost vykonával. Rozsah této přímé pedagogické činnosti však nedosáhl oné žalovanou stanovené prahové hodnoty jedné hodiny týdně. Z citovaného ustanovení ale nevyplývá, že přímá pedagogická činnost ředitele školy musí být vykonávána v každém jednotlivém týdnu. To nevynucuje ani účel právní úpravy. Není tedy v rozporu se zákonem, pokud ředitel svou přímou pedagogickou činnost vykonává v blocích. Takováto pedagogická činnost nemusí být vykonávána v každém týdnu.

7. Žalobce dále žalobou napadenému rozhodnutí vytkl, že správně nezohledňuje žalobcem namítanou skutečnost, že ředitel je ředitelem celkem sedmi škol zřizovaných tím zřizovatelem. I kdyby tedy žalobce připustil požadavek žalované na alespoň jednu hodinu přímé pedagogické činnosti týdně, pak tato hodnota musí být poměrně upravena vzhledem k úvazku ředitele. Opačný výklad vede k absurdnímu důsledku v podobě požadavku na to, aby ředitel žalobce odučil nikoli minimálně jednou, nýbrž hned sedm hodin týdně, což není řešitelné s ohledem na geografickou vzdálenost mezi jednotlivými školami. Argument žalované, že žalobce je veden v rejstříku škol a školských zařízení pod vlastním identifikačním číslem je formalistický a zcela se míjí s účelem, který má přímá pedagogická činnost ředitele školy sledovat. Předně nikde není stanoveno, že jedna osoba může být ředitelem pouze v jedné škole. O to více je taková možnost dána v případě volnější úpravy škol zřizovaných neveřejnými zřizovateli, jimž zákona z logických důvodů ponechává širší autonomii než školám, které jsou přímo řízeny osobami veřejného práva. Tento rozdíl se zcela zjevně projevuje právě v řešené otázce přímé pedagogické činnosti ředitele školy.

8. Argumentaci žalované žalobce považoval za paradoxní i v kontextu aktuální diskuse o optimalizaci nákladů řízení malých škol, kde je voláno po sdílení těchto nákladů. Pokud síť škol, jejíž součástí je žalobce, dokázala vyvinout model umožňující sdílení řídících kapacit, neměla by být tato snaha podkopávána dotvářením povinností vedoucích nad rámec zákona, které by daný způsob řízení fakticky znemožňovalo. Má-li být účelem povinnosti ředitele školy k přímé pedagogické činnosti uchování pedagogických kompetencí ředitele školy, pak je naopak zcela lhostejné, zda tato přímá pedagogická činnost bude vykonávána v jediné škole, nebo rozložena mezi více škol téhož zřizovatele. Zákon přitom (pro veřejné školy) snižování rozsahu povinných hodin přímé pedagogické péče přímo v zákoně předvídá. K tomu poukázal na § 23 odst. 2 věta druhá zákona o pedagogických pracovnících. Podle názoru žalobce není nejmenšího důvodu, proč by uvedené ustanovení nemohlo být uplatněno jako kritérium v rámci soukromých škol.

9. Dle žalobce tak rozsah přímé pedagogické činnosti ředitele školy odpovídá potřebám školy, její velikosti a jejímu organizačnímu uspořádání, což jsou faktory, které jsou záležitostí autonomie školy zřizované neveřejným zřizovatelem. Inspekce v rámci kontroly přehlédla významnou skutečnost, že ředitel školy není zaměstnancem školy s plným pracovním úvazkem, což úzce souvisí s faktorem velikosti školy.

10. Žalobce dále namítl, že i kdyby nebyla činnost ředitele školy rozdělena na přímou a nepřímou pedagogickou činnost, jedná se maximálně o formální nedostatek v evidenci. V žádném případě nejde o neplnění povinnosti ředitele vykonávat přímou pedagogickou činnost. V daném případě tak pochybila zejména inspekce, nezjišťovala-li všechny dostupnými prostředky, např. dotazem na ředitele školy, v čem vykázaná činnost spočívala. Splnění podmínek je nutno posuzovat materiálně nikoli formálně, jak se stalo inspekci.

11. Žalobce závěrem shrnul, že minimální rozsah přímé pedagogické činnosti ředitele školy zřizované neveřejným zřizovatelem není zákonem o pedagogických pracovnících stanoven. Z pouhé pravomoci ředitele školy stanovit rozsah přímé pedagogické činnosti jednotlivých pedagogických pracovníků nelze ještě dovodit povinnost ředitele soukromé školy k přímé pedagogické činnosti v určitém rozsahu. Už vůbec pak z této pravomoci nelze vyvodit takovou povinnost v rozsahu jedné vyučovací hodiny týdně, jak zcela arbitrárně a bez opory v zákoně činí žalovaná. Dle žalobce žalovaná bez řádného zákonného zmocnění neoprávněně zasahuje do autonomní sféry žalobce.

12. Žalobce žádal, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí o námitkách, jakož i rozhodnutí o stanovení lhůty, jež je součástí protokolu, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vyjádření žalované 13. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná argumentovala poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a žádala, aby soud žalobu podle § 46 odst. 1 s. ř. s. odmítl, neboť protokol obsahoval toliko obecně lhůtu k přijetí adekvátních „opatření k prevenci nedostatku zjištěných při inspekční činnosti“, žalovaná ale nestanovila konkrétní opatření. K tomu poukázala na § 19 kontrolního řádu s tím, že v případě inspekční činnosti vykonávané inspekcí konkrétní opatření volí samotná kontrolovaná osoba. Inspekce může za tímto účelem zprostředkovat metodickou pomoc dle § 175 školského zákona.

14. K žalobní námitce stran zpochybnění povinnosti ředitele tzv. soukromé školy vykonávat přímou pedagogickou činnost žalovaná poukázala na § 5 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících ve spojení s § 2 téhož zákona, a citovala z nich. Považovala z nich za zřejmé, že není záměrem, aby ředitel školy měl pouze teoretické znalosti, ale aby reálně a aktuálně ve škole pedagogicky působil, přímou pedagogickou činnost vykonával, aby byl součástí pedagogického procesu a přímo působil na vzdělávané a pracoval se získanými poznatky a zkušenostmi při řízení pedagogického procesu na škole a vytváření funkčního podnětného a inspirujícího prostředí, aby byl součástí pedagogického procesu a přímo se zapojoval do života školy nejen jako manažer, ale i jako pedagogický pracovník a lídr. Konstatovala, že v posledních letech jsou otázky pedagogického vedení a působení ředitelů škol zdůrazňovány více než dříve, Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ zdůrazňuje právě pedagogickou stránku působení ředitele školy. V posledních letech byla a dále jsou hledána a přijímána opatření, která umožňují odejmout z úkolu a odpovědnosti ředitele školy provozní otázky a dávají větší prostor pro samotný pedagogický proces a jeho řízení. Jsou přijímána opatření, které napomáhají bezproblémové realizaci koncepce, která je ve školském zákoně, resp. zákone o pedagogických pracovnících o jejich přijetí. Rozdělení pracovní doby na přímou a nepřímou pedagogickou činnost pro všechny pedagogické pracovníky včetně ředitele školy je zakotveno v § 22a odst. 1 a § 23 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících. Konkrétní rozvrh přímé pedagogické činnosti je stanoven pouze pro školy veřejných zřizovatelů, nikoli pro školy takzvaně soukromé a církevní. Nelze však opomenout smysl a účel zákona. Právní předpisy za tímto účelem stanoví základní jednotky, kterými jsou týdenní rozsah hodin přímé pedagogické činnosti. K tomu odkázala znovu na § 23 zákona o pedagogických pracovnících s tím, že je uplatnitelný i pro školy soukromých zřizovatelů. Dále odkázala na prováděcí právní předpis vztahující se na školy veřejných zřizovatelů, již zmíněné nařízení vlády a § 26 školského zákona. Měla za to, že tyto jednotky jsou uplatitelné v souladu s předpokladem racionálního zákonodárce i pro školy neveřejných zřizovatelů. Pokud by bylo možné připustit jiné jednotky, např. pět minut týdně nebo pět minut za pololetí, zcela zjevně by nebyl a nemohl být naplněn účel a smysl zákonné úpravy. Ředitel školy vykonávající přímou pedagogickou činnost v takto neúčelně vymezeném rozsahu by nebyl sto přímo působit na vzdělávané tak, jak předpokládá § 2 zákona o pedagogických pracovnících. Naopak stanovení vyššího počtu hodin přímé pedagogické činnosti se s využitím zákonem stanovených jednotek nijak nevylučuje. Z povahy činnosti pedagogických pracovníků je pak třeba vnímat tyto jednotky jako minimální, a to i u dalších pedagogických pracovníků, kteří nemají plný úvazek.

15. K žalobní argumentaci stran rozsahu přímé pedagogické činnosti a žalobnímu tvrzení, že žalovaná nezohlednila, že ředitel žalobce ředitel celkem sedmi škol zřizovaných týmž zřizovatelem žalovaná konstatovala, že je třeba vnímat především kontext žáka, kontext vzdělávání poskytovaného kvalitně a při respektování základních zásad vymezených v § 2 školského zákona. Stav, kdy ředitel jedné školy je zároveň ředitelem jiné právní předpisy nezakazují. Žalovaná ani nijak nepopírá, že to může mít jisté výhody. Nelze to však akceptovat jako vysvětlení, tím méně pak jako omluvu, neplnění povinností vyplývajících z právních předpisů. Zjištění uvedená v inspekční zprávě (č. j. CŠIJ-957/25-J) přímo popírají domněnku žalobce, že dokázal vyvinout vhodný model. K tomu z inspekční zprávy citovala.

16. K žalobnímu tvrzení, že i kdyby nebyla činnost ředitele rozdělena na přímou a nepřímou pedagogickou činnost, jedná se maximálně o formální nedostatek v evidenci žalovaná uvedla, že taková fabulace v žádném případě neodpovídá zjištěním inspekce. Ředitel školy vykonával přímou pedagogickou činnost pouze v rozsahu zjištěném při inspekční činnosti na místě a žalobce ani v žalobě neuvedl, že tomu tak nebylo, neuvedl, že vykonával ředitel školy přímou pedagogickou činnost ve vyšším než zjištěném rozsahu. Podložení zjištěného faktického stavu evidencí, kdy škola je mimo jiné v souladu s § 28 odst. 1 písm. f) školského zákona povinna vést „třídní knihu, která obsahuje průkazné údaje o poskytovaném vzdělávání a jeho průběhu“ opodstatněnost závěru dokládá, nikoli popírá.

17. Žalovaná žádala, aby soud žalobu odmítl anebo zamítl. Posouzení věci Městským soudem v Praze 18. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobce důkazy nenavrhoval, soud o nich proto nerozhodoval a vyšel z obsahu spisového materiálu žalované, kterým se podle ustálené judikatury správních soudů důkaz neprovádí.

19. Před vlastním soudním přezkumem se soud k poukazu žalovaného zabýval otázkou, zda jsou v tomto případě dány podmínky pro přezkoumání napadeného rozhodnutí o zamítnutí námitek proti kontrolnímu zjištění (napadené rozhodnutí). Soud k tomu vyšel z judikatury správních soudů, dle které samotné kontrolní zjištění nepředstavuje rozhodnutí, proti kterému by byla přípustná žaloba podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.). V judikatuře správních soudů panuje shoda, že protokol o kontrole nezakládá, nemění nebo neruší práva a povinnosti kontrolované osoby-žalobce (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2004, č. j. 5 A 55/2001 – 68). Totéž platí o rozhodnutí o námitkách proti kontrolnímu zjištění. Tento závěr se týká těch případů, kdy v rámci kontroly nejsou kontrolním orgánem kontrolovanému subjektu ukládány žádné povinnosti k odstranění zjištěných nedostatků. Z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že „nelze přistupovat stejným způsobem k případu, kdy je v kontrolním protokolu ukládána kontrolovanému subjektu nějaká povinnost, jako k případu, kdy protokol obsahuje toliko skutková zjištění plynoucí z provedené kontroly“ (rozsudek ze dne 27. 10. 2011, č. j. 2 As 90/2011 - 42), což potvrdil i v rozsudku ze dne 29. 5. 2014, č. j. 5 As 152/2012 - 43, v němž vyslovil, že soudní přezkum rozhodnutí o námitkách dle § 18 zákona o státní kontrole Nejvyšší správní soud připouští v případech, „kdy bylo kontrolním protokolem kontrolované osobě přímo uloženo i konkrétní opatření (k nápravě), resp. byla v rámci protokolu přímo uložena kontrolované osobě povinnost, přičemž oprávnění k uložení takové povinnosti vyplývalo v souvislosti s prováděním kontroly pro kontrolní orgán ze zvláštního právního předpisu“.

20. Podle § 13 odst. 1 kontrolního řádu námitky proti kontrolnímu zjištění uvedenému v protokolu o kontrole může kontrolovaná osoba podat kontrolnímu orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení protokolu o kontrole, není-li stanovena v protokolu o kontrole lhůta delší. Z citovaného ustanovení vyplývá, že námitky podané podle kontrolního řádu se musí týkat kontrolního zjištění a nikoliv postupu při zahájení a v průběhu kontroly.

21. Právě o takový případ se v této věci jedná, neboť kontrolním protokolem bylo řediteli žalobce uloženo, aby ve stanovené lhůtě přijal adekvátní opatření k prevenci nedostatků zjištěných při inspekční činnosti. Byť je takto uložená povinnost obecná, vzhledem ke zjištěním obsaženým v protokolu o kontrole (a to i ve vztahu k žalobcem namítanému zjištění 6.) je zřejmé, o jaký okruh nedostatků se jednalo.

22. Rozhodnutí o námitkách/žalobou napadené rozhodnutí proto podléhá soudnímu přezkumu a soud tak neshledal důvodu žalobu odmítnout.

23. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

24. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:

25. Podle § 23 odst. 1, 2 věta druhá zákona o pedagogických pracovnících Týdenní rozsah hodin přímé pedagogické činnosti stanoví ředitel školy pedagogickému pracovníkovi na období školního vyučování nebo na pololetí školního vyučování. Ředitel školy s celoročním provozem a ředitel zařízení sociálních služeb stanoví rozsah hodin přímé pedagogické činnosti na období kalendářního roku. (2) Ředitel školy zřizované ministerstvem, krajem, obcí a svazkem obcí stanoví týdenní rozsah hodin přímé pedagogické činnosti podle prováděcího právního předpisu. Při sjednání kratší než stanovené týdenní pracovní doby se úměrně tomu sníží rozsah přímé pedagogické činnosti.

26. Předně se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností žalobou napadeného rozhodnutí, kdy žalobce tvrdil, že žalovaná odpovídajícím způsobem nevypořádala protiargumentaci, na níž postavil své námitky proti protokolu.

27. Z ustálené judikatury správních soudů je zřejmé, že institut nepřezkoumatelnosti nelze libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Nedostatkem důvodu nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění, ale pouze nedostatek důvodů skutkových (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75).

28. Nepřezkoumatelnost není způsobena ani nižší kvalitou odůvodnění, nýbrž závěrem o tom, zda rozhodnutí obsahuje alespoň základní náležitosti do té míry, že může být podrobeno soudnímu přezkumu. Správní orgán není povinen vypořádat každý dílčí argument. Pokud žalobce uplatní pouze obecné námitky, může se s nimi rozkladový orgán vypořádat pouze v obecné rovině (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2018, č. j. 8 Afs 71/2007 – 116). Námitky lze vypořádat i tak, že správní orgán prezentuje v odůvodnění právní názor odlišný od názoru účastníka řízení, pakliže zdůvodnění tohoto názoru poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Tím jsou minimálně implicitae vypořádány i námitky účastníka, absence odpovědi na jednotlivé námitky účastníka v odůvodnění rozhodnutí bez dalšího nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014 – 78).

29. Žalobou napadené rozhodnutím těmto nárokům nedostálo.

30. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaná v odůvodnění shrnula námitky žalobce proti kontrolnímu zjištění 6. takto: nelze jakkoli dovozovat, že ředitel soukromé školy musí mít alespoň 1 hodinu přímé pedagogické činnosti týdně.“ …,,rozsah přímé pedagogické činnosti ředitele školy odpovídá potřebám školy, její velikosti a jejímu organizačnímu uspořádání, což jsou vše faktory, které jsou záležitostí autonomie školy zřizované neveřejným zřizovatelem. Kontrolní orgán zcela přehlédl významnou skutečnost, že ředitel školy není zaměstnancem školy s plným pracovním úvazkem, což úzce souvisí s faktorem velikosti školy. Pedagogické kompetence ředitele jsou zajišťovány jeho pedagogickým působením v jiných školách zřizovaným týmž zřizovatelem; toto působení ředitele školy nebylo předmětem kontroly. Zákon přitom (pro veřejné školy) snižování rozsahu povinných hodin přímé pedagogické péče přímo v zákoně předvídá. Ustanovení § 23 odst. 2 věta druhá zákona o pedagogických pracovnících uvádí, že: „Při sjednání kratší než stanovené týdenní pracovní doby se úměrně tomu sníží rozsah přímé pedagogické činnosti.“ Dle názoru účastníka řízení není nejmenšího důvodu, proč by uvedené ustanovení nemohlo být uplatněno jako kritérium i v rámci soukromých škol. Případný počet hodin přímé pedagogické činnosti tak musí být patřičně snižován, protože ředitel vykonává funkci ředitele k více školám, čímž musí z podstaty věci nastávat stav, kdy je úvazek kratší než plný. Lze tedy shrnout, že k porušení povinností školy plynoucích z obecně závazných právních předpisů vůbec nedošlo. Ředitel školy svou povinnost splnil, když určil rozsah své přímé pedagogické činnosti. Pro ředitele škol zřizovaných neveřejnými zřizovateli se neuplatní žádná minimální hranice a konkrétní rozsah přímé pedagogické činnosti ředitele školy je ponechán na řediteli a zřizovateli.“ 31. Na dané námitky žalovaná odpověděla tak, že žalobce je veden v rejstříku škol a školských zařízení pod vlastním identifikačním číslem, nelze tedy přihlížet k pedagogickému působení ředitele školy v jiných školách.Konstatovala, že povinnost přímé pedagogické činnosti ředitelů tzv. soukromých i církevních škol a školských zařízení vyplývá ze zákona o pedagogických pracovnících, který se vztahuje i na tzv. soukromé a církevní školy a školská zařízení (soukromé školy), pokud v něm není tato jeho působnost výslovně vyloučena. Poukázala na § 5 odst. 1 citovaného zákona, kde se stanoví předpoklady (mj. podle § 3 téhož zákona) pro výkon funkce ředitele školy. Dále poukázala na § 2 odst. 1, 2 zákona o pedagogických pracovnících, z nichž vyplývá, kdo je pedagogickým pracovníkem, a že je jím i ředitel soukromé školy s povinností výkonu přímé pedagogické činnosti. Současně žalovaná uvedla, že se na ředitele soukromých škol nevztahuje nařízení vlády (č. 75/2005 Sb., o stanovení rozsahu přímé vyučovací, přímé výchovné, přímé speciálně-pedagogické a přímé pedagogicko-psychologické činnosti pedagogických pracovníků), tudíž ani nejvyšší průměrný rozsah přímé pegagické činnosti v něm stanovený. Nejnižšší rozsah přímé pedagogické činnosti tedy právními předpisy omezen není, ovšem platí, že alespoň v minimálním rozsahu (byť třeba i jednou hodinou týdně) musí být stanoven a vykonáván. Poukázala na § 23 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících, dle kterého je ředitel školy povinen všem pedagogickým pracovníkům stanovit rozsah hodin přímé pedagogické činnosti. Z toho dle žalované vyplývá, že ředitel soukromé školy jako pedagogický pracovník musí mít stanoven týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti a tuto činnost skutečně vykonávat. Dále žalovaná uvedla, že Vzhledem k tomu, že Česká školní inspekce (inspekce) pracuje pouze s minimálním rozsahem, není již relevantní uvažovat o poměrném snížení.

32. Podle stanoviska soudu je z uvedeného zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí (rozhodnutí o námitkách) je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

33. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že ředitel školy je pedagogickým pracovníkem, že se na něj nevztahuje nařízení vlády a že přímou pedagogickou činnost vykonával. Spor byl o rozsah jeho přímé pedagogické činnosti. Žalobce již v námitkách proti kontrolnímu zjištění 6. ve svém nesouhlasu s posouzením poukazoval na to, že rozsah přímé pedagogické činnosti ředitele školy odpovídá potřebám školy, její velikosti a jejímu organizačnímu uspořádání, jakož i že ředitel žalobce není zaměstnancem školy s plným pracovním úvazkem, což souvisí s faktorem velikosti školy, přičemž pedagogické kompetence jsou zajišťovány jeho pedagogickým působením v jiných školách, které ale nebylo předmětem kontroly. Žalobce rovněž poukázal na ustanovení § 23 odst. 2 věta druhá zákona o pedagogických pracovnících a měl za to, že není nejmenšího důvodu, aby toto ustanovení nemohlo být uplatněno jako kritérium i v rámci soukromých škol a případný počet hodin přímé pedagogické činnosti byl patřičně snižován, protože ředitel vykonává funkci ředitele k více školám, čímž musí nastávat z podstaty věci stav, kdy je úvazek kratší.

34. Na uvedený soubor námitek žalovaná v rozhodnutí o námitkách, tedy v žalobou napadeném rozhodnutí, reagovala velmi kuse a stroze poukazem na to, že je žalobce veden v rejstříku škol a školských zařízení pod vlastním identifikačním číslem a nelze tedy přihlížet k pedagogickému působení ředitele školy v jiných školách. Připustila, že se na ředitele takzvaných soukromých a církevních škol nevztahuje nařízení vlády, a tudíž ani nejvyšší průměrný rozsah přímé pedagogické činnosti v něm stanovený, přičemž nejnižší rozsah přímé pedagogické činnosti není právními předpisy omezen. Žalovaná ale konstatovala současně, že alespoň v minimálním rozsahu, byť třeba i jednou hodinou týdně, tento musí být stanoven a vykonáván. Uvedené učinila s poukazem na § 23 odst. 1 a dovodila, že ředitel tzv. soukromé nebo církevní školy nebo školského zařízení jako pedagogický pracovník musí mít stanovený týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti a tuto činnost skutečně vykonávat. Na věcnou podstatu námitek žalobce dle náhledu soudu žalovaná podrobně neodpověděla a svůj postoj blíže nevysvětlila.

35. Až ve vyjádření k žalobě žalovaná rozvíjela důvody pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Činila tak s poukazem na zákonná ustanovení § 5, § 3 odst. 1 písm. b), § 2 zákona o pedagogických pracovnících, aniž by o tom bylo (a to již v námitkovém řízení) mezi účastníky řízení sporu. K vlastnímu věcnému posouzení námitkového, a posléze i žalobního, tvrzení, tj. nesouhlasu žalobce s výkladem § 23 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících, žalovaná až ve vyjádření šířeji (oproti žalovanému rozhodnutí) pojednala na str. 2 až 4 a dovozovala z citovaných ustanovení § 2, § 3 odst. 1 písm. b) a § 5 zákona o pedagogických pracovnících východiska, na jejichž podkladech (zřejmě) o námitkách žalobce ve vztahu ke kontrolnímu zjištění 6. uvážila. Žalovaná rovněž až ve vyjádření k žalobě poukázala i na § 22a odst. 1 školského zákona o rozvržení pracovní doby na přímou a nepřímou pedagogickou činnost pro všechny pedagogické pracovníky.

36. Žalovaná dále až ve vyjádření k žalobě argumentovala smyslem a účelem zákona o pedagogické činnosti a ustanoveními školského zákona (§ 2, § 26), k čemuž citovala z inspekční zprávy, ovšem nikoli ve vztahu k žalobou namítanému kontrolnímu zjištění 6.

37. Argumentace žalované uplatněná právě až v jejím vyjádření k podané žalobě ale není součástí odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Podle ustálené judikatury správních soudů na takové „doplnění“ argumentace, která není obsažena v žalobou napadeném rozhodnutí, soud při přezkumu zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí nemůže vejít. Žalobou napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

38. Soud shledal žalobou napadené rozhodnutí ve vztahu k namítanému kontrolnímu zjištění 6. v dílčím rozsahu též nesrozumitelným, neboť žalovaná výslovně připustila, že se na ředitele tzv. soukromých a církevních škol a školských zařízení nařízení vlády nevztahuje, a tudíž ani nejvyšší průměrný rozsah přímé pedagogické činnosti v něm stanovený, přičemž nejnižší rozsah přímé pedagogické činnosti právními předpisy omezen není. Zároveň ale dovodila, že alespoň v minimálním rozsahu, byť třeba i jednou hodinou týdně, musí být stanoven a vykonáván právě s poukazem na § 23 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících. Žalobou napadené rozhodnutí je tak v tomto rozsahu nesrozumitelné.

39. Podle stanoviska soudu nadto výše uvedené za stávajícího skutkového stavu bez jeho doplnění nemůže obstát. Soudu není zřejmé, z jakého důvodu žalovaná nevešla na poukaz žalobce učiněný již v námitkovém řízení, a sice, že předmětem kontroly nebyl výkon přímé pedagogické činnosti ředitele žalobce na jiných školách. Lze se jen domýšlet, jaká skutková zjištění by vyplynula z výzvy žalované k žalobci nebo z výslechu ředitele školy žalobce. Z ust. § 23 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících totiž explicitně nevyplývá, že by přímá pedagogická činnost ředitele školy musela být vykonávána v každém jednotlivém týdnu v minimálním rozsahu alespoň jedné hodiny. Z odůvodnění žalované v napadeném rozhodnutí nelze ani jednoznačně dovodit, že by to vyžadoval účel právní úpravy.

40. Lze tak shrnout, že soud neshledal pro závěry žalované dostatečnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu, její rozhodnutí dostatečně odůvodněným a srozumitelným, pročež nemohla obstát její argumentace použitím § 23 odst. 1 citovaného zákona, neboť takový její závěr bez dalšího z tohoto zákonného ustanovení nevyplývá. Soud proto nemohl přistoupit k posouzení právní otázky, kterou žalobce učinil podstatou žaloby, a sice, zda žalovaná vyložila ust. § 23 zákona o pedagogických pracovnících souladně se zákonem, či nikoli. Závěr a náklady řízení 41. Soud proto žalobou napadené rozhodnutí postupem podle § 78 odst. 1, 4 s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a, b) s. ř. s. pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm je žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení žalovaná bude postupovat ve výše naznačeném, kdy po doplnění skutkového stavu (výzvou či výslechem ředitele žalobce s výhradou důkazů dalších) přezkoumatelným a srozumitelným způsobem vypořádá námitky žalobce proti kontrolnímu zjištění 6. ve vztahu k relevantním ustanovením zákona o pedagogických pracovnících a školského zákona tak, aby mohl obstát její závěr o zákonnosti aplikace § 23 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících na kontrolní zjištění 6. ve věci žalobce.

42. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, soud mu proto přiznal náhradu nákladů v řízení, které jsou tvořeny náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 a náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby po 4 620 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby a účast u ústního jednání (§ 7 bod 5., § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění od 1. 1. 2025 (AT), za tři režijní paušály po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT), a DPH, jehož je zástupce žalobce plátcem, tedy celkem 21 405 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 24. června 2026 JUDr. Ivanka Havlíková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje K. N.