9 A 131/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: pprap. P. D., bytem P., K., zastoupen Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému: Policie České republiky, Ochranná služba Policie České republiky, ředitel Ochranné služby Policie České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a žalobní tvrzení Žalobce se žalobou ze dne 22. 7. 2016 domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřoval v tom, že žalovaný nerozhodl o jeho žádosti o doplacení náhrady škody v souvislosti se služebním úrazem. Uvedl, že dne 1. 5. 2016 zaslal žalovanému dopis ze dne 29. 2. 2016, kterým upozorňoval na diskriminační chování a dožadoval se nápravy tohoto závadného stavu. V tomto dopisu požádal mimo jiné o doplacení veškerého odškodnění za úraz. Žalobce mál za to, že tím požádal o doplacení náhrady škody v souvislosti se služebním úrazem. Poukázal na to, že podle § 178 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), je řízení zahájeno dnem, kdy je žádost doručena věcně příslušnému služebnímu funkcionáři. V daném případě byla žádost doručena dne 1. 5. 2016 na centrální elektronickou adresu podatelny a tímto dnem bylo zahájeno řízení. Žalovaný potvrdil přijetí tohoto podání dne 2. 5. 2016. Žalobce namítá, že nebyl vyrozuměn o zahájeném řízení a byl pouze dopisem žalovaného ze dne 7. 7. 2016 informován o tom, že jeho úraz bude posuzován jako služební úraz. Tím však žalobce nebyl informován „o výši odškodnění, o seznámení s výší odškodnění a ani o tomto nebylo jakkoli rozhodnuto a ani mu toto nebylo doplaceno“. Žalobce konstatoval, že si dopisem ze dne 15. 6. 2016 stěžoval na průtahy v řízení a žádal, aby nadřízení služební funkcionáři přijali opatření proti nečinnosti. Žalobce však obdržel pouze usnesení ze dne 15. 7. 2016, jímž první náměstek policejního prezidenta rozhodl tak, že neshledal důvody pro přijetí opatření proti nečinnosti žalovaného. Za daného stavu byl žalobce přesvědčen, že bezvýsledně vyčerpal všechny prostředky k odstranění nečinnosti žalovaného a že se nadřízení služební funkcionáři odmítli celou věcí zabývat, neučinili opatření k nápravě průtahů a podílejí se na diskriminaci žalobce. Žalobce závěrem žaloby konstatoval, že žalovaný pokračuje v protiprávním jednání a způsobuje průtahy v řízení. Žalobce tedy navrhl Městskému soudu v Praze, aby žalovanému uložil povinnost rozhodnout o žádosti žalobce ze dne 29. 9. 2016, doručené dne 1. 5. 2016, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku. II. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že věta „Příslušník tedy tímto žádá, aby mu bylo doplaceno veškeré odškodnění za úraz.“ v čl. II. bodu 6 dopisu ze dne 29. 2. 2016, věcně označeného jako „diskriminační jednání“, není žádostí o náhradu škody na zdraví. Tuto větu nelze považovat za žádost o vydání rozhodnutí, kterou by bylo zahájeno řízení. Citovaný dopis nijak nesouvisí se šetřením o náhradě škody na zdraví a byl vyřízen příslušnou částí útvaru. Žalovaný popsal průběh vyšetřování okolností úrazu žalobce z dne 10. 4. 2015 a konstatoval, že šetření bylo uzavřeno a poškození zdraví bylo uznáno jako služební úraz dne 7. 7. 2016. Dne 15. 8. 2016 byla žalobci vyplacena částka 55 659 Kč jako náhrada za ztrátu služebního příjmu za dobu neschopnosti ke službě. Žalovaný upozornil na usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 A 78/2015 – 56, přičemž uvedl, že mezi touto věcí a nyní posuzovanou věcí je značná souvislost – náhrady za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě byly řádně vyplaceny, žalobce měl k dispozici všechny podklady pro kontrolu výpočtu jejich výše a nenamítal žádný zjištěný rozdíl. Dle názoru žalovaného žalobce, resp. jeho advokát namísto prostého požadavku na vydání rozhodnutí účelově volil „obstrukce“ a zjevně se snažil dosáhnout úhrady nákladů „samoúčelného řízení o nečinnosti“. Žalovaný konstatoval, že ve věci figurují dvě dvojice dopisů se zaměnitelným datem 29. 1. 2016 a 29. 2. 2016, odeslané bez zřejmého důvodu až po 3 měsících, tedy dne 1. 5. 2016 a 1. 6. 2016. V textu dopisů jsou navíc uváděny údaje, které nebyly dne 29. 1. 2016, resp. 29. 2. 2016, známé. Žalobce nevyužil připravené jednoduché formuláře pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví. Žalobci jakožto příslušníkovi útvaru je poskytována výhoda, na jejímž základě obdrží náhradu za ztrátu služebního příjmu bez nutnosti provést řízení ve věcech služebního poměru. Rozhodnutí o této náhradě však nemůže být vydáno bez uplatnění nároku, jedná se o řízení, které se zahajuje zásadně na žádost. Žalovaný je toho názoru, že podání žalobce ze dne 15. 6. 2016 neobstojí jako návrh nadřízenému správnímu orgánu dle § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť takové podání nelze uplatnit ve věci, ve které není důvod zahájit řízení z moci úřední a ve které nebyla podána žádost. Žalovaný jel toho názoru, že v dané věci se nejednalo o rámec běžné úřední činnosti, neboť veřejné prostředky byly čerpány na činnost vyvolanou úmyslnými obstrukcemi žalobce a jeho advokáta. Na rozdíl od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu ve věcech náhrady nákladů řízení se ze strany žalovaného nejedná o obhajobu vlastního postupu v řízení, které patří do jeho běžné agendy, ale o vyjádření k žalobě, kterou žalobce úmyslně, zištně, zlovolně a zbytečně zatěžuje správní orgány a soud, když mu nic nebránilo podáním žádosti kdykoli zahájit řízení o náhradě příslušné škody na zdraví. Žalovaný tedy považuje vzniklou situaci za důvod zvláštního zřetele hodný a uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1/10 z platu pracovníka, který věc převážně vyřizuje. Žalovaný závěrem svého vyjádření navrhl, aby soud podle § 46 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu odmítl pro nedostatek podmínek řízení nebo podle § 81 s. ř. s. žalobu zamítl jako nedůvodnou a žalobci uložil povinnost uhradit důvodně vynaložené náklady řízení ve výši 4 199 Kč. III. Replika žalobce Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, v níž s poukazem na § 178 zákona o služebním poměru uvedl, že v daném případě došlo k zahájení řízení na základě žádosti příslušníka. Žalovaný tedy měl rozhodnout o žádosti žalobce, k čemuž však nedošlo. Pokud zákon nestanoví, že je nutné podat žádost na předepsaném formuláři, pak taková žádost může být učiněna jakýmkoli způsobem. Žalobci nemůže být kladeno k tíži, že nepodal žádost na připraveném formuláři. Řízení o žádosti znamená pro služebního funkcionáře povinnost rozhodnout o žádosti, avšak žalobce žádné rozhodnutí neobdržel. Žalobce tedy nemůže zkontrolovat případný postup správních orgánů a výši vyplacené náhrady. Žalobce dodal, že podal žádost o odškodnění dříve, než mu byla částka vyplacena. Žalobce měl za to, že řádně uplatnil opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 správního řádu. Dle názoru žalobce nemá žalovaný právo na náhradu nákladů řízení. IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze Městský soud v Praze přistoupil k projednání žaloby podle § 79 a násl. s. ř. s. přičemž rozhodoval bez jednání, za podmínek daných § 51 odst. 1 s. ř. s. Procesní podmínky pro věcné projednání žaloby byly splněny, neboť podání žalobce ze dne 15. 6. 2016 je třeba považovat za řádnou žádost o vydání opatření proti nečinnosti uplatněnou ve správním řízení. Naopak nelze souhlasit se žalovaným, že by takové podání nebylo možné v dané věci uplatnit (žalovaný v tomto ohledu argumentoval tím, že nadřízený správní orgán neshledal důvody pro učinění opatření proti nečinnosti). Žalovaný totiž dle názoru soudu zaměňuje posouzení důvodnosti podání (žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti) s procesními podmínkami jeho řádného uplatnění. Žaloba není důvodná. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. platí: Ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Soud předně podotýká, že v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu platí, že žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení (§ 79 odst. 2 s. ř. s.). Žalobce v žalobě označil žalovaný správní orgán takto: „Policie České republiky, Útvar pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby, ředitel Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby“. V průběhu soudního řízení (dne 1. 9. 2016) došlo k přejmenování Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby na „Ochranná služba Policie České republiky“. Soud je toho názoru, že i v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu lze analogicky aplikovat § 69 s. ř. s. a dovodit, že žalovaným je přímo ze zákona také správní orgán, na nějž přešla působnost správního orgánu, který je podle žalobního tvrzení nečinný (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2011, č. j. 4 Aps 3/2011 – 58, publ. pod č. 2540/2012 Sb. NSS). Tyto závěry se uplatní tím spíše, že v nyní posuzované věci působnost správního orgánu nepřešla na jiný orgán, ale došlo pouze k jeho přejmenování. Soud tedy nevydával žádné usnesení o případném procesním nástupnictví ani nevyzýval žalobce k úpravě jeho označení žalovaného správního orgánu (soud změnu názvu žalovaného správního orgánu pouze zohlednil v záhlaví tohoto rozsudku). Žalobce svá žalobní tvrzení opírá o přesvědčení, že dopisem ze dne 29. 2. 2016, doručeným ze dne 1. 5. 2016, řádně požádal o doplacení náhrady škody v souvislosti se služebním úrazem a žalovaný tedy byl povinen zahájit řízení dne podle § 178 odst. 2 písm. a) zákona o služebním poměru. To žalobce dovozuje z formulace uvedené v čl. II. bodu 6 citovaného dopisu ve znění: Vzhledem k těmto okolnostem má příslušník za to, že zcela jasná věc je v jeho případě a k jeho škodě zbytečně „nafukována“. Příslušník tímto tedy žádá, aby mu bylo doplaceno veškeré odškodnění za úraz. Podle § 178 odst. 1 zákona o služebním poměru platí: Řízení se zahajuje na žádost účastníka nebo z podnětu bezpečnostního sboru. Podle § 178 odst. 2 písm. a) zákona o služebním poměru platí: Řízení je zahájeno dnem, kdy je žádost účastníka doručena věcně příslušnému služebnímu funkcionáři. Soud se tedy předně zabýval tím, zda dopis žalobce ze dne 29. 2. 2016 skutečně představoval žádost o zahájení řízení ve smyslu § 178 zákona o služebním poměru. Podle § 175 odst. 2 zákona o služebním poměru se podání posuzuje podle svého obsahu. Musí z něj být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje. Nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, vrátí jej služební funkcionář účastníkovi, vyzve jej k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. Soud má za to, že v daném případě je třeba posuzovat nikoli obsah pouhých dvou vět (navíc vytržených z celkového kontextu podání), ale celý obsah dopisu ze dne 29. 2. 2016. Tento čtyřstránkový dopis byl adresován žalovanému a byl nadepsán jako „diskriminační jednání; vyjádření/upozornění příslušníka. Žalobce jej rozčlenil do tří částí (označených I. až III.). V první části poukázal na to, že již v minulosti upozornil na odlišné zacházení, kterému však žalovaný nevěnoval patřičnou pozornost a nezakročil. V důsledku toho mělo dojít k dalším jednáním, která vyústila v otevřenou šikanu příslušníka (žalobce). S ohledem na to žalobce požádal, aby se žalovaný celou věcí rychle a podrobně zabýval a přijal opatření k nápravě. V části druhé (označené jako II.) dopisu, která je dále rozdělena do šesti bodů, žalobce toto údajné diskriminační jednání podrobně popisuje (již v úvodní větě druhé části žalobce uvádí: Toto diskriminační jednání spočívá zejména v následujícím.). Žalobce byl toho názoru, že mu byly úmyslně nařizovány služby tak, aby mu byla co nejvíce ztížena služba a aby mu byly způsobeny co největší problémy (bod 1). Žalobce měl dále za to, že byl svým vedoucím zjevně zastrašován (v souvislosti s akutním ošetřením žalobce u zubního lékaře) a byl jím nucen, aby napracoval dobu, po kterou byl v pracovní neschopnosti (bod 2 a 3). Žalobce zmínil, že mu nebyl předáván plán služby na následující měsíc a bylo mu odmítáno právo na právní pomoc (bod 4 a 5). V posledním, šestém bodu druhé části dopisu žalobce uvedl, že se v uplynulém týdnu dostavil k prošetření služebního úrazu ze dne 10. 4. 2015, a poukázal na několik „zarážejících skutečností“, které jej vedly k tomu, že je s ním zacházeno odlišně. Žalobce konstatoval, že bezprostředně po úrazu musel vyčkávat na objektu, aby byl dopraven služebním vozem na ošetření; že po ošetření byl nucen, aby se vrátil zpět na pracoviště k sepsání záznamu; že vedoucí odboru zcela účelově zpochybňoval jeho úraz atd. Šestý bod druhé části dopisu ze dne 29. 2. 2016 pak žalobce zakončil shora citovanými větami (tj. Vzhledem k těmto okolnostem má příslušník za to, že zcela jasná věc je v jeho případě a k jeho škodě zbytečně „nafukována“. Příslušník tímto tedy žádá, aby mu bylo doplaceno veškeré odškodnění za úraz.). Bezprostředně poté následuje třetí část dopisu (označená jako III.), v níž žalobce žádá ředitele útvaru o okamžitý zásah proti diskriminačnímu jednání a o poskytnutí dokumentů, které toto diskriminační jednání vyvracejí. Soud konstatuje, že ze shora popsaného označení, struktury a samotného textu dopisu ze dne 29. 2. 2016 nelze v žádném případě dovodit, že by jím žalobce zamýšlel zahájit řízení ve věcech služebního poměru. Soud si je vědom toho, že z hlediska posuzování skutečného obsahu podání není rozhodné, jak jej podatel označí, nicméně označení „vyjádření/upozornění příslušníka“ ani nenaznačuje, že by se žalobce domáhal formálního zahájení nějakého řízení. Ze struktury a textu dopisu ze dne 29. 2. 2016 lze dovodit, že žalobce jím žádal žalovaného o blíže nespecifikovaný zásah proti údajnému šikanóznímu jednání. To je patrné z úvodní a ze závěrečné (tj. z první a z třetí) části dopisu. Žalobce v první části dopisu popisuje, že se již v minulosti marně domáhal nápravy údajné diskriminace vůči jeho osobě, a žádá, aby nadřízený služební funkcionář přijal opatření k nápravě. Třetí část dopisu je možné považovat za shrnutí toho, čeho se žalobce domáhá, přičemž v ní žalobce opakuje, že žádá nadřízeného služebního funkcionáře o okamžitý zásah. Druhá část dopisu pak představuje popis konkrétních skutečností, z nichž žalobce dovozoval údajné šikanózní jednání nadřízených. V této souvislosti lze dodat, že jednání nadřízených související s úrazem žalobce ze dne 10. 4. 2015 v tomto popisu hrálo spíše podružnou roli (představovalo jen jeden z šesti žalobcem vymezených bodů, který žalobce nadto uvedl jako poslední). Formulace použité žalobcem (např. názor žalobce, že věc je k jeho škodě zbytečně „nafukována“) nasvědčují tomu, že žalobce spatřoval v okolnostech řešení jeho úrazu ze dne 10. 4. 2015 další šikanózní jednání žalovaného, nikoli samostatný problém, který je třeba formálním způsobem vyřešit. Dle názoru soudu nelze vůli žalobce směřující k zahájení řízení ve věcech služebního poměru dovodit ani z poslední věty části druhé bodu šestého dopisu ze dne 29. 2. 2016, a to ani v případě, že by tato věta byla posuzována zcela samostatně (tj. bez ohledu na shora popsaný celkový kontext dopisu). Předně je třeba konstatovat, že žalobce v ní žádal o doplacení veškerého odškodnění za úraz. Z formulace této věty lze usuzovat na to, že žalobce nežádal o zahájení nového řízení, ale reagoval na nějaký již probíhající konkrétní postup. Shodně žalobce, resp. jeho zástupce, v e-mailu, jehož přílohou byl právě dopis ze dne 29. 2. 2016, uvedl, že si dovoluje zaslat další upozornění na diskriminační jednání. Dále je třeba dodat, že žalobce v době podání dopisu ze dne 29. 2. 2016 vedl se žalovaným poměrně intenzivní písemnou komunikaci. Ze správního spisu je např. patrné, že v době doručení dopisu ze dne 29. 2. 2016 probíhalo u žalovaného (orgánů policie) šetření úrazu žalobce ze dne 10. 4. 2015, v němž žalobce reagoval na jednotlivé kroky žalovaného, viz např. dopisy ze dne 27. 1. 2016, ze dne 17. 2. 2016, ze dne 29. 1. 2016 (doručený dne 31. 5. 2016) atp. Soudu je rovněž z jeho rozhodovací činnosti známé (viz žaloba žalobce evidovaná pod sp. zn. 9 A 132/2016), že žalobce v rozhodné době se žalovaným intenzivně řešil i další záležitosti (to ostatně naznačuje i samotný text dopisu ze dne 29. 2. 2016). K tomu soud poznamenává, že ze žaloby je zřejmé, že žalobce s postupem žalovaného ohledně šetření úrazu ze dne 10. 4. 2015 nesouhlasil, nicméně posuzování správnosti tohoto postupu žalovaného (orgánů policie) není předmětem soudního řízení, neboť žalobce se petitem žaloby domáhal uložení povinnosti rozhodnout o jeho „žádosti ze dne 29. 9. 2016“ (z kontextu žaloby je patrné, že žalobce měl na mysli dopis ze dne 29. 2. 2016). Soud tedy shrnuje, že žalovaný nebyl povinen posoudit dopis ze dne 29. 2. 2016 jako (materiální) žádost o zahájení řízení ve věcech služebního poměru ve smyslu § 178 zákona o služebním poměru. Jednak lze obsah dopisu považovat za toliko další vyjádření žalobce ve věci údajného dlouhodobého diskriminačního jednání ze strany jeho vedoucích, jednak ani okolnosti zaslání tohoto dopisu nenasvědčovaly tomu, že by tento dopis bylo možné posoudit jinak, než jako další z četných vyjádření žalobce k již probíhajícím postupům žalovaného (orgánů policie). Smyslem § 175 odst. 2 zákona o služebním poměru je přinutit správní orgány k tomu, aby podání účastníků nehodnotily jen podle formálních kritérií nebo formálního označení, ale aby zkoumaly skutečný obsah podání, tj. co účastník řízení požaduje. Povinnost správního orgánu hodnotit podání podle jeho obsahu však rozhodně neznamená, že by správní orgán měl oprávnění nebo dokonce povinnost bez dalšího podsouvat účastníkovi řízení tvrzení, námitky, návrhy nebo argumenty, které jeho podání vůbec neobsahuje. Správní orgán není oprávněn domýšlet, co účastník asi chtěl nebo mohl chtít učinit. Právě naopak, účastník je povinen ve svém podání co nejjednoznačněji vyjádřit, čeho se domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013 – 28, k obdobným ustanovením § 37 odst. 1 a 2 správního řádu). Tuto povinnost žalobce v daném případě nesplnil, a to přesto, že za situace, kdy se žalovaným (orgány policie) řešil několik odlišných okruhů problémů (údajné diskriminační jednání, zastrašování, služební úraz atp.), bylo oprávněné klást zvýšené nároky na srozumitelnost jeho podání. Tento požadavek v dané věci platil tím spíše, že žalobce byl zastoupen advokátem. V. Závěr Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalobce se domáhal soudní ochrany proti nečinnosti žalovaného neoprávněně, neboť dopis ze dne 29. 2. 2016 nelze, za výše uvedených okolností, považovat za žádost, na jejímž základě by žalovaný byl povinen vydat rozhodnutí ve věci úrazu žalobce ze dne 10. 4. 2015. Z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze podanou žalobu podle § 81 odst. 3 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení, a žalovanému v souvislosti se soudním řízením žádné náklady nevznikly. Soud nevyhověl požadavku žalovaného na přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 4 199 Kč, který žalovaný odůvodnil tím, že soudní řízení bylo vyvoláno „úmyslnou obstrukcí“ žalobce. Soud sice v obecné rovině přisvědčuje žalovanému v tom, že náklady správního orgánu vynaložené na obranu proti žalobám zjevně šikanózním by přesahovaly běžnou úřední činnost, soud však žalobu žalobce za zjevně šikanózní nepovažoval (k zjevně šikanózním žalobám srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, publ. pod č. 2601/2012 Sb. NSS), neboť se týkala okolností životní sféry žalobce, přičemž žalovaný ani netvrdil, že by s ním žalobce vedl excesivní množství soudních sporů. Z pouhého neúspěchu žaloby, resp. z nesprávného právního názoru žalobce na povahu dopisu ze dne 29. 2. 2016, nelze dovozovat šikanóznost žaloby. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. V Praze dne 30. listopadu 2016 JUDr. Naděžda Řeháková, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková