9 A 132/2015

Rubrum

Usnesení Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: P. P., bytem S., P., zastoupen Mgr. Matejem Kozou, advokátem, se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto:

Výrok

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Mateji Kozovi, advokátovi, se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 12 342 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Městského soudu v Praze.

Odůvodnění

Žalobce dne 8. 4. 2015 doručil Městskému soudu v Praze podání nadepsané jako „žaloba“, v němž jako žalované označil Ministerstvo spravedlnosti a Vrchní státní zastupitelství v Praze a v jehož závěru požadoval, aby „zavolaný soud vydal toto rozhodnutí: žalované strany jsou povinny žalobci v termínu 3 dnů od právní moci (…) rozsudku sdělit v písemné formě výsledek přezkumného řízení včetně řádného vyčerpávajícího odůvodnění týkajícího se (…) trestního řízení vedeného u OS Praha 5 soudce Šott Jan sp. zn. 3 T 65/09“. Jelikož toto podání nemělo zákonné náležitosti správní žaloby podle § 71 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a žalobce splnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků, soud usnesením ze dne 24. 4. 2015, č. j. 3 Na 115/2015 – 28, žalobce osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu Mgr. Mateje Kozu, advokáta, jako zástupce pro řízení. Ustanovený zástupce dne 8. 6. 2015 doplnil neurčité podání žalobce ze dne 8. 4. 2015 o náležitosti správní žaloby. V doplnění žaloby jako žalovaného označil pouze Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „žalovaný“) a uvedl, že se žalobce na základě přípisu žalovaného ze dne 8. 4. 2015 dozvěděl, že jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, ohledně jeho trestní věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 3 T 65/2009, byl odložen. Žalobce považoval tento postup žalovaného za nezákonný zásah, neboť ze strany žalovaného nedošlo k přezkoumání podnětu a souvisejícího trestního spisu, přičemž současně bylo ministru spravedlnosti doporučeno, aby podnět odložil. Žalobce kromě určení nezákonnosti tohoto zásahu požadoval, aby soud žalovanému přikázal, aby „obnovil stav před nezákonným zásahem a věc žalobce v potřebném rozsahu přezkoumal a předal ministrovi spravedlnosti své doporučení ve věci žalobcova podnětu ze dne 24. 1. 2015 k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád“. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že podnět žalobce ze dne 24. 1. 2015 bylo třeba považovat za další opakovaný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, který neobsahoval žádné nové relevantní skutečnosti. Stížnost pro porušení zákona je jedním z mimořádných opravných prostředků v trestním řízení, její podání není obligatorní, ale fakultativní povahy, jak plyne z § 266 trestního řádu. Žalovaný zdůraznil, že na základě podnětů žalobce k podání stížnosti pro porušení zákona byly napadené trestní věci řádně prošetřeny, přičemž o výsledku přezkumného řízení byl žalobce také vždy řádně vyrozuměn. Žalobce prostřednictvím ustanoveného zástupce reagoval na vyjádření žalovaného replikou, v níž uvedl, že materiálně žádná přezkumná činnost o jeho podnětu u žalovaného neproběhla, a to minimálně v části týkající se návrhu žalobce na povolení obnovy v předmětné trestní věci. Žalovaný pouze formálně přejal vyjádření Vrchního státního zastupitelství, aniž by se podnětem žalobce materiálně zaobíral. Dle názoru žalobce byl v trestním řízení dán důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36a odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť v případě žalobce byly namístě pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Žalovaný však v rámci dohledu tuto situaci nikterak nereflektoval, ačkoli je dlouhodobě seznámen s obsahovou kvalitou podání žalobce. Městský soud v Praze se k podané žalobě nejprve zabýval otázkou, zda je žaloba přípustná. Žalobce se podanou žalobou v podstatě domáhá, aby se žalovaný „řádně“, resp. „materiálně“ zabýval jeho podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 24. 1. 2015. To je patrné jednak z obsahu a petitu žaloby, jednak z kopie podání žalovaného ze dne 8. 4. 2015, č. j. MSP-129/2015-OD-SPZ/7, kterou žalobce přiložil k žalobě. V citovaném podání žalovaný žalobci oznámil, že ministr spravedlnosti po přezkoumání spisového materiálu neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1 a 2 trestní řádu a jeho podnět ze dne 24. 1. 2015 odložil, ve správním spise je pak založeno podání žalobce ze dne 24. 1. 2015 nadepsané jako „Podnět ke stížnosti pro porušení zákona“, v němž žalobce napadené trestní řízení označil sp. zn. 3 T 65/2009, což odpovídá i trestní věci označené v prvním petitu žaloby. Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (pozn. soudu: takové orgány označil zákonodárce legislativní zkratkou „správní orgán“). Podle § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují (mimo jiné) o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu. Podle § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen ‚zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. V případě žaloby proti nezákonnému zásahu tedy musí podání směřovat proti správnímu orgánu, což ostatně vyplývá již ze znění § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Pokud tomu tak není, není splněna jedna ze základních podmínek řízení, neboť není dána pravomoc správních soudů ve věci takové žaloby rozhodovat. K pravomoci správních soudů se vyjádřil i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197, vyslovil, že „rozsah přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví vymezuje na zákonné úrovni soudní řád správní, konkrétně ustanovení § 4, ve spojení s § 2 s. ř. s. Zákonná definice obsahuje tři prvky. Za prvé, jedná se o orgán moci výkonné či jiný z typu orgánů v definici uvedených. Za druhé, tento orgán rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Za třetí, toto rozhodování se děje v oblasti veřejné správy.“Ač není pochyb, že žalovaný je orgánem moci výkonné (první prvek zákonné definice), další dva prvky vymezující rozsah přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví splněny nejsou. Podle § 266 odst. 1 věta první trestního řádu platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Oprávnění ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona je tedy koncipováno jako oprávnění mimořádné a fakultativní (záleží pouze na uvážení ministra spravedlnosti), jehož přímým adresátem je Nejvyšší soud. Bezprostřední ochrana práv fyzických a právnických osob je zaručena nikoli možností podávat podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, ale právními instituty zakotvenými v příslušných procesních předpisech (zde v trestním řádu). Ministr spravedlnosti tedy při rozhodování, zda podá stížnost pro porušení zákona, nerozhoduje o právech či povinnostech fyzických a právnických osob (druhý prvek zákonné definice). Soudní kontrola podle soudního řádu správního se pohybuje v hranicích oblasti veřejné správy (třetí prvek zákonné definice). Ve správním soudnictví tak lze (nestanoví-li zákon jinak) přezkoumat pouze takové aktivity orgánů veřejné moci, které patří do působnosti ve veřejné správě. Rozhodování žalovaného (resp. ministra spravedlnosti) o podání stížnosti pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 trestního řádu však takovou činností není. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 10. 2011, č. j. 2 As 93/2011 – 79 jednoznačně konstatoval, že soudy ve správním soudnictví rozhodně nejsou oprávněny ingerovat do postupů státního zástupce či jiného orgánu činného v trestním řízení, potažmo rozhodovat o zákonnosti či správnosti těchto postupů. Ačkoli žalovaný není orgánem činným v trestním řízení (srov. § 12 odst. 1 trestního řádu), soud má za to, že závěry citovaného rozsudku lze vztáhnout na nyní posuzovanou věc. Za postup v trestním řízení je třeba považovat postup, jehož účelem je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu). Stížnost pro porušení zákona přestavuje mimořádný opravný prostředek v trestních věcech. Lze tedy konstatovat, že pokud se žalobce domáhal „řádného“ přezkoumání jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, domáhal se tak, aby žalovaný v jeho trestní věci postupoval určitým způsobem. Správní soudy by tak při věcném posuzování žaloby žalobce musely přezkoumávat, zda žalovaný v souvislosti s trestním řízením postupoval správně a v takovém případě by nepochybně ingerovaly do trestního řízení, neboť by v rámci hodnocení správnosti postupu žalovaného posuzovaly trestněprávní otázky, tj. např. zda byly dány podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona, resp. jaké (trestněprávní) aspekty žalobcovy věci měl vzít žalovaný v úvahu při vyřizování podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. To je ostatně patrné i z repliky žalobce, v níž argumentuje mj. tím, že byl v jeho trestní věci dán důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36a odst. 2 písm. c) trestního řádu. Soud tedy shrnuje, že ve správním soudnictví lze, nestanoví-li zákon jinak, přezkoumat pouze aktivity orgánů, které patří do působnosti rozhodování ve veřejné správě a zasahují do veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob. Z výše uvedených důvodů je však třeba dovodit, že žalovaný, resp. ministr spravedlnosti v rámci svého oprávnění podat stížnost pro porušení zákona podle trestního řádu (což potažmo platí i pro vyřizování podnětů fyzických a právnických osob směřujících k podání stížnosti pro porušení zákona) nejedná jako správní orgán ve smyslu legislativní zkratky uvedené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nemohl se tak ani dopustit nezákonného zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. Městský soud proto žalobu žalobce podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Žalobci byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015, č. j. 3 Na 115/2015 - 28, ustanoven k ochraně jeho zájmů ve věci zástupce Mgr. Matej Koza, advokát, se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6. Podle § 35 odst. 8 část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát. Podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci žalobce odměna za tři úkony právní služby [první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, a dvě písemná podání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, zde konkrétně doplnění žaloby ze dne 8. 6. 2015 a replika k vyjádření žalovaného ze dne 12. 1. 2016] ve výši 3100 Kč a podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon, celkem tedy 10 200 Kč. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku 2 142 Kč odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Odměna za zastupování tak činí 12 342 Kč. K výplatě této částky stanovil Městský soud v Praze přiměřenou lhůtu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. V Praze dne 30. března 2016 JUDr. Naděžda Řeháková, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková