9 A 192/2012

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Občanské sdružení Maxima, se sídlem Sportovní 3204, Mělník, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 784/4, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: KÁMEN Zbraslav, spol. s r. o., se sídlem Žitavského 1178, Praha 5, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2012, č. j. SBS/28625/2012/ČBÚ-22, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I . Předmět řízení Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2012, č. j. SBS/28625/2012/ČBÚ-22 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území Hlavního města Prahy a kraje Středočeského (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 6. 2012, č. j. SBS/09378/2012/OBÚ-02/5. Dne 20. 3. 2012 požádala osoba zúčastněná na řízení správní orgán prvního stupně o povolení hornické činnosti podle dokumentace „Plán otvírky, přípravy a dobývání č. 2 na část výhradního ložiska štěrkopísku Lahovice, Lahovice I v dobývacím prostoru Zbraslav IV (pokračování těžby)“. Správní orgán prvního stupně dne 21. 6. 2012 podle § 10 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů, povolil osobě zúčastněné na řízení provádět hornickou činnost, a to mj. za podmínky, že budou dodrženy podmínky „Stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí“,vydaného Magistrátem hlavního města Prahy dne 10. 7. 2009, č. j. S- MHMP-275222/2005/OOP/VI/EIA/168-8/Žá (dále jen „stanovisko EIA“). Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že podstata odvolání žalobce spočívá v nesouhlasu se způsobem, jímž správní orgán prvního stupně vypořádal nesouhlasné stanovisko žalobce k realizaci záměru. V tomto stanovisku se žalobce ztotožnil se stanoviskem uplatněným Městskou částí Praha 16 ze dne 26. 3. 2009, které však bylo podkladem pro vydání stanoviska EIA. Dle názoru žalovaného správní orgán prvního stupně dále správně vycházel z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 20. 2. 2012, kterým bylo v přezkumném řízení změněno nesouhlasné stanovisko k povolení hornické činnosti na stanovisko souhlasné. Zdůvodnění ke stanovisku žalobce bylo podrobně rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a jeho připomínky byly vypořádány zapracováním souhlasného stanoviska EIA do podmínky č. 2 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně Žalobce v odvolání neuvedl, z jakého konkrétního důvodu považuje rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za rozporné s obecně závaznými právními předpisy, a nespecifikoval žádné „obavy plynoucí ze stanoviska Městské části Praha 16 ze dne 26. 3. 2009“. Žalovaný konstatoval, že stanovisko EIA je pouze odborným podkladem pro rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve smyslu § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a nelze se proti němu odvolat. Správní orgán prvního stupně tedy postupoval zcela v souladu se správním řádem, neboť stanovisko EIA použil jako jeden z podkladů pro své rozhodování, o čemž svědčí i to, že podmínky stanoviska EIA jsou zahrnuty do výrokové části jeho rozhodnutí jako závazné podmínky k realizaci záměru. III. Žaloba Žalobce v podané žalobě vytýká žalovanému, že se vůbec nezabýval oprávněností jeho námitek a spokojil se pouze s konstatováním, že stejné námitky vyřešil jiný správní orgán v jiném řízení (Magistrát hlavního města Prahy ve stanovisku EIA). Žalobce uvádí, že uplatnil několik připomínek (posoudit matematickým modelem průtok podzemních vod, navrhnout jiné technické řešení zprůtočnění Berounky, specifikovat rozměry a umístění příčných hrází k oddělení III. a V. etapy, posoudit možné zmenšení vodárensky využitelného území, konkretizovat cíle, obsah a termíny biologické rekultivace a její následné péče), které vycházely ze stanoviska Městské části Praha 16 ze dne 26. 3. 2009 a které měly být žalovaným řádně posouzeny. Obavy vyplývající ze stanoviska Městské části Praha 16 spatřuje žalobce v tom, že ovlivnění režimu povrchových a podzemních vod bylo vyřešeno pouze částečně. Žalobce nesouhlasí s obsahem stanoviska EIA a požaduje jeho zrušení, resp. jeho doplnění o povinnost zpracování posudku ovlivnění režimu povrchových a podzemních vod. Napadené rozhodnutí se nijak nevyrovnává s námitkami a připomínkami Městské části Praha 16. Teprve na základě dostatečně robustního a validovaného matematického modelu odtokových poměrů je možno vyvozovat závěry o dopadu záměru na vývoj hydrologických poměrů na sledovaném území. Odmítnutí požadavků žalobce může vést až k rozvratu a zániku doposud dobře zachovalého hydroformního habitatu a vodních a mokřadních ekosystémů, což je v přímém rozporu zejména s požadavky § 2 odst. 2 písm. i) a j) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), i se Státním programem ochrany přírody, mezi jehož hlavní cíle patří též obnovení přirozené hydro-ekologické funkce krajiny a který mj. požaduje zajistit udržitelné využívání vodního bohatství jako celku a zachovávat a zvyšovat biologickou rozmanitost vodních a mokřadních ekosystémů. Ustanovení § 2 správního řádu přitom ukládá správnímu orgánu dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, který je v daném případě artikulován právě např. Státním programem ochrany přírody. Žalovaný v napadeném rozhodnutí přijal opačný přístup, což činí napadené rozhodnutí nezákonným. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí je přinejmenším nezákonné, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nicotné, a jejich vydáním bylo hrubě zasaženo do práv žalobce, a to především do práv procesních. Žalobce namítá, že podstatné porušení ustanovení o řízení mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Pokud by totiž žalovaný postupoval tak, jak bylo jeho zákonnou povinností, musel by rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě konstatuje, že platí obecná právní zásada presumpce správnosti stanoviska příslušného (odborného) správního orgánu. Stanovisko Městské části Praha 16 ze dne 26. 3. 2009, které bylo jako připomínka předloženo k posouzení vlivu záměru na životní prostředí, bylo ve stanovisku EIA beze zbytku vypořádáno. Žalobce přitom ve správním řízení pouze vyjádřil svůj názor, že požadavky vznesené Městskou částí Praha 16 jsou oprávněné, přestože v tu dobu již bylo zřejmé, že oprávněné nebyly. Žalobce neuvedl ve správním řízení ani v žalobě žádné nové důvody ani konkrétní požadavky. Podmínky pro provádění biologické rekultivace a sanace, které uvedlo Ministerstvo životního prostředí, zapracoval správní orgán prvního stupně do svého rozhodnutí. Dle názoru žalovaného jsou podmínky rekultivace a následné péče dostatečně rozpracovány, a to včetně způsobu a časového postupu. Žalovaný podotýká, že ve stanovisku Městské části Praha 16 není vyjádřena žádná konkrétní obava týkající se např. množství a kvality vody, protipovodňových opatření apod. Žalovaný považoval požadavek žalobce na zrušení pravomocného rozhodnutí jiného správního orgánu (stanoviska EIA) za nezákonný a zcela nereálný. K požadavku žalobce zpracovat model odtokových poměrů konstatuje, že stanovisko EIA na str. 10 podrobně uvádí, že aplikace dalšího modelování je neúčelná. Stanovisko EIA se velmi podrobně vypořádává se všemi vlivy záměru na životní prostředí, přičemž konstatuje, že k zásahu do krajinného rázu ani ke zhoršení životního prostředí nedojde. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nicotné. Žalovaný poukazuje na to, že žalobce kromě svých subjektivních tvrzení nepředložil žádné seriózní důkazy, znalecké posudky, studie apod., které by jeho tvrzení jakkoli dokládaly. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že se ztotožňuje s právní a věcnou argumentací žalovaného a pokládá rozhodnutí správních orgánu i jejich postup za zcela souladný se zákonem. Poukazuje na to, že žalobce ve správním řízení podal pouze stanovisko a odvolání, přičemž své výhrady vyjádřil vágně, nekonkrétně a nepřezkoumatelně. Připomínky žalobce vycházející z vyjádření Městské části Praha 16 ze dne 23. 6. 2009, které navíc ani nebylo negativním stanoviskem, byly v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně plně vypořádány, resp. zohledněny při použití souhlasného stanoviska EIA. Žalobce přitom žádné vyjádření ani připomínky k procesu posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí nepodal ani neuplatnil, přesto se však jeho žalobní námitky vztahují výhradně ke stanovisku EIA. Žalobce tak není ve smyslu § 23 odst. 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/2001 Sb.“), aktivně legitimován k podání žaloby. Požadavek žalobce na zpracování SEA považovala osoba zúčastněná na řízení za nedůvodný a nemající oporu v zákoně. Podmínky pro provádění rekultivace a sanace jsou dostatečně stanoveny v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Městská část Praha 16 uplatnila na rozdíl od žalobce v průběhu procesu EIA připomínky, které byly ve stanovisku EIA vysvětleny a vypořádány takovým způsobem, že Městská část Praha 16 podmínky záměru uvedené ve stanovisku EIA akceptovala a proti záměru neuplatnila žádné prostředky právní obrany. Žalobce sice obecně namítá, že bylo zasaženo do jeho procesních práv, žádná taková práva však nekonkretizuje. Osoba zúčastněná na řízení své vyjádření k žalobě shrnuje tak, že žalobce své odvolání zformuloval zcela neurčitě, v rámci procesu EIA nepodal žádné vyjádření, nezúčastnil se místního šetření ve věci a teprve ve správní žalobě konkretizuje své připomínky vůči stanovisku EIA, přičemž platí obecná zásada presumpce správnosti stanoviska příslušného správního orgánu a správní orgán prvního stupně se s připomínkami žalobce ze dne 16. 5. 2012 plně vypořádal. S podanou žalobou nesouhlasí, považuje ji za nedůvodnou, ryze účelovou, důkazně nepodloženou, a navrhuje její zamítnutí. V. Posouzení věci Městským soudem v Praze Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.). Rozhodl přitom bez jednání, za podmínek daných ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Soud se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce k podání žaloby. Aktivní legitimaci žalobce zpochybnila osoba zúčastněná na řízení s poukazem na to, že žalobce nepodal ve lhůtách stanovených zákonem č. 100/2001 Sb. písemné vyjádření „k dokumentaci nebo posudku EIA“, a není tak ve smyslu citovaného zákona aktivně legitimován k podání žaloby. K této argumentaci soud uvádí, že občanské sdružení (spolek), jehož cílem je ochrana životního prostředí, přírody a krajiny, může být aktivně legitimováno k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu nejen na základě § 23 odst. 10 zákona č. 100/2001 Sb., ale i na základě svého účastenství ve správním řízení založeném § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobce přitom byl účastníkem správního řízení právě na základě § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, což správní orgán prvního stupně vyjádřil např. na str. 24 svého rozhodnutí. Z judikatury Nejvyššího správního soudu pak jednoznačně plyne, že občanská sdružení (nyní spolky), jejichž účelem činnosti je ochrana přírody a krajiny a životního prostředí, jsou aktivně legitimovány ke vznášení procesních námitek. Není tedy pochyb o tom, že žalobci přísluší oprávnění namítat procesně právní pochybení správních orgánů, a je tak aktivně legitimován k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí přinejmenším podle § 65 odst. 2 s. ř. s. Městský soud v Praze si je vědom recentní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 5. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015 – 295), podle níž mohou být ekologické spolky považovány za určitých okolností i za žalobce ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., který může proti napadenému rozhodnutí vznášet námitky hmotněprávního charakteru. Existenci těchto okolnosti však soud nepovažoval za nutné podrobně zkoumat, neboť žalobce v nyní posuzované věci tvrdil zkrácení na svých procesních právech (srov. část III žaloby, v níž namítl porušení „především“ svých procesních práv; z obsahu žaloby pak plyne, že nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřoval v tom, že se správní orgány dostatečně nezabývaly jeho námitkami, potažmo námitkami Městské části Praha 16). Soud však přesto pro úplnost poznamenává, že podle údajů dostupných ze správního spisu žalobce plnou žalobní legitimaci nemá. Ze správního spisu, z jednotlivých rozhodnutí správních orgánů ani z jednotlivých podání žalobce nijak nevyplývá, že by dobývací prostor Zbraslav IV (případně další lokality zasažené záměrem) představoval lokalitu, která by byla ekologicky významná v celostátním měřítku. Žalobce má přitom sídlo v Mělníku (tj. více než 40 km od dobývacího prostoru). Z kopie podání ve věci registrace žalobce u Ministerstva vnitra, kterou žalobce přiložil k žalobě, je patrné, že všichni členové přípravného výboru žalobce měli bydliště ve středních Čechách (severně od Prahy), nikoli v Praze. Ze správního spisu ani z podání žalobce neplyne ani to, že by jeho členové měli v lokalitě zasažené záměrem majetkové či jiné zájmy. Je tedy zřejmé, že činnost žalobce je lokálně omezena, přičemž ze spisu ani z rozhodovací činnosti soudu neplynou žádné poznatky o tom, že by žalobce dlouhodobě a erudovaně vyvíjel aktivity v souvislosti s ochranou přírody a krajiny v rámci celé České republiky. Vzhledem k tomu, že žalobní argumentace žalobce částečně směřuje již proti stanovisku EIA, považuje soud za vhodné stručně objasnit některé specifické aspekty soudního přezkumu stanovisek EIA. Žalobce již od počátku správního řízení v podstatě tvrdí, že se ztotožňuje s požadavky Městské části Praha 16, které byly dne 26. 3. 2009 uplatněny v procesu EIA. V žalobě pak namítá, že se správní orgán prvního stupně ani žalovaný se s těmito požadavky nevypořádali. K návrhu žalobce, aby soud stanovisko EIA „zrušil, příp. rozhodl o doplnění stanoviska o povinnost zpracování posudku ovlivnění režimu povrchových a podzemních vod“, soud především poukazuje na to, že stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle § 10 zákona č. 100/2001 Sb. není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (v podrobnostech viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2013, č. j. 2 As 37/2013 – 85, a v něm citovanou judikaturu). Toto stanovisko není dle své povahy ani závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu, ale je toliko expertním podkladem pro rozhodnutí příslušného úřadu, který sice není stanoviskem striktně vzato vázán, ale hodlá-li se od něj odchýlit, musí důvody, jež ho k tomu vedou, rozvést. Princip soudního přezkumu stanovisek EIA je v zásadě stejný jako v případě závazných stanovisek ve smyslu § 149 správního řádu. Soudní řád správní tedy nedává soudu pravomoc stanovisko EIA zrušit, nicméně lze jej přezkoumat v rámci konečného rozhodnutí, jehož je stanovisko podkladem, kterým je v nyní posuzovaném případě napadené rozhodnutí. K posouzení samotného merita sporu považuje soud za nutné stručně rekapitulovat obsah podání, která žalobce v průběhu správního řízení uplatnil a na něž v žalobě poukazoval. Ze správního spisu ( stanovisko EIA, str. 9) vyplývá, že Městská část Praha 16 podala dne 26. 3. 2009 v procesu EIA vyjádření, v němž uvedla, že požaduje zpracovat dokumentaci strategické EIA (SEA), neboť pouze koncepce celého území může stanovit rámec pro budoucí povolení záměru (rekreačních jezer). Dále požadovala zpracovat matematický model odtokových poměrů, který bude zohledňovat postupující kolmataci jezera ve vztahu k režimu povrchových a podzemních vod. Upozornila na to, že model zpracovaný firmou Aquatest v roce 2005 tuto problematiku neřešil. V dalším stupni projektové přípravy požadovala: 1) posoudit matematickým modelem průtok podzemních vod; 2) navrhnout jiné technické řešení zprůtočnění Berounky s jezerem tak, aby byla zachována kvalita vody; 3) specifikovat rozměry a umístění příčných hrází k oddělení III. a V. etapy a posoudit jejich vliv v době povodňových stavů; 4) posoudit, zda bude možné zmenšit vodárensky využitelné území jako potenciální zásobu podzemní vody pro Prahu; 5) konkretizovat cíle, obsah a termíny biologické rekultivace a následné péče. V řízení před správním orgánem prvního stupně podal žalobce dne 16. 5. 2012 podání označené „Stanovisko účastníka řízení“, v němž uvedl, že se ztotožňuje s požadavky, které uplatnila Městská část Praha 16 dne 26. 3. 2009 k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí. Požadoval, aby před vydáním rozhodnutí (tj. před povolením hornické činnosti) bylo provedeno komplexní posouzení vlivů celého záměru „Rekreačního areálu Velká Chuchle- Radotín – Zbraslav“ na všechny složky životního prostředí (SEA). Žalobce ve svém stanovisku dále požadoval jednak konkretizovat cíle, obsah a termíny technické a biologické rekultivace a následné péče, jednak zajistit, aby realizací záměru nedošlo k zasažení a negativnímu ovlivnění funkčních a navrhovaných prvků Územního systému ekologické stability (ÚSES). Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání. Na jeho jediné stránce nejprve stručně rekapituloval průběh předchozího řízení, poté odkázal na své stanovisko ze dne 16. 5. 2012 a dodal, že při jeho formulování vycházel především z připomínek Městské části Praha 16 ze dne 26. 3. 2009. Žalobce nesouhlasil s názorem správního orgánu prvního stupně, že připomínky Městské části Praha 16 již byly řádně posouzeny Magistrátem hlavního města Prahy v souhlasném stanovisku EIA. Navrhl, aby žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně „zrušil do doby, než budou obavy plynoucí ze stanoviska Městské části Praha 16 jednoznačně vyvráceny“. Žalobce konstatoval, že odvolání podává zároveň proti stanovisku EIA. K návrhu žalobce na zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně „do doby, než budou obavy plynoucí ze stanoviska Městské části Praha 16 jednoznačně vyvráceny“ soud uvádí, že takový postup správní řád odvolacímu orgánu neumožňuje (srov. zákonné možnosti stanovené pro rozhodnutí odvolacího orgánu uvedené v § 90 správního řádu). Právě z tohoto důvodu žalovaný správně konstatoval, že požadavek žalobce je „značně neurčitý“. Žalovaný tedy nepovažoval za neurčité „obavy plynoucí ze stanoviska Městské části Praha 16“, jak žalobce naznačoval v části II bod 4 žaloby, ale právě požadavek žalobce na způsob rozhodnutí, který nemá oporu v zákoně. K samotnému obsahu žalobcova odvolání považuje soud za nutné především poznamenat, že obsah, rozsah a kvalita odvolání do značné míry předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného rozhodnutí o odvolání (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 – 99). Za jedinou odvolací námitku žalobce lze považovat obecně vyjádřený nesouhlas s názorem správního orgánu prvního stupně, že požadavky Městské části Praha 16 již byly ve stanovisku EIA posouzeny. Úkolem odvolacího orgánu je zejména reagovat na odvolací námitky (srov. § 89 odst. 2 věta druhá správního řádu). Při soudním přezkumu odvolacího rozhodnutí je třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 – 25, a v něm citovanou judikaturu). Vzhledem k obsahu odvolání a obsahu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak soud považuje za adekvátní reakci žalovaného, který žalobci v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že zdůvodnění k jeho stanovisku ze dne 16. 5. 2012 je podrobně rozvedeno v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, resp. že připomínky žalobce byly vypořádány zapracováním stanoviska EIA do podmínek rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Soud považuje za potřebné na tomto místě zdůraznit, že žalobce svou odvolací námitku nijak nekonkretizoval, neboť neuvedl, z jakého důvodu s orgánem správního orgánu prvního stupně nesouhlasí, resp. jaké konkrétní připomínky Městské části Praha 16 nebyly správním orgánem prvního stupně zohledněny. Za takové situace se žalobce nemůže oprávněně pozastavovat nad tím, že se žalovaný vůbec nezabýval „oprávněností jeho námitek“ a „spokojil se jen s konstatováním, že stejné námitky vyřešil jiný orgán v jiném řízení“ (část II bod 1 žaloby), resp. nad tím, že napadené rozhodnutí se „nikterak nevypořádává s námitkami a připomínkami Městské části Praha 16“ (část II bod 6 žaloby). Ke zbývajícím žalobním bodům soud předně uvádí, že takřka vůbec nereagují na věcný obsah správních rozhodnutí, resp. z nich není jednoznačně patrné, v čem přesně žalobce s rozhodnutími správních orgánů nesouhlasí. Žalobce v části II bod 2 své žaloby takřka doslova přepisuje všech pět bodů (označených čísly 1 až 5), které Městská část Praha 16 uplatnila dne 26. 3. 2009 v procesu EIA, s dovětkem, že tyto připomínky „měly být řádně posouzeny“ (v části II bod 3 žaloby žalobce upozornil na to, že pátou připomínku zdůraznil již ve svém stanovisku ze dne 16. 5. 2012). K těmto námitkám soud ze správního spisu uvádí, že Magistrát hlavního města Prahy se s vyjádřením Městské části Praha 16 vypořádal na str. 9 až 11 stanoviska EIA. Konstatoval, že povinnost předložit oznámení SEA nelze uložit jednomu z konkrétních investorů v území, neboť posouzení celkového stavu v území s předpokladem realizace všech záměrů v území procesem SEA je možné pouze pro územně plánovací dokumentaci a její změny. Hodnocení SEA probíhá na podstatně obecnější úrovni, přičemž se předpokládá jeho upřesnění v procesech EIA. Takové hodnocení bylo v přijatelném rozsahu provedeno, tj. pro kumulativní vlivy na zásadní složky životního prostředí, které s těžbou, úpravou a dopravou souvisejí. Matematický model proudění podzemních vod a změn režimu úrovni hladin byl proveden pro řadu variant, které hodnotí i další připravované záměry v území. K modelování byly využity jak výsledky vlastních měření, tak výsledky starších průzkumných prací. Vstupní data lze považovat za adekvátní potřebě. Magistrát hlavního města Prahy tak považoval aplikaci dalšího modelování za neúčelnou. Otázka jiného technického řešení zprůtočnění Berounky s jezerem tak, aby byla zachována kvalita vody v jezeře, vychází pravděpodobně z předpokladu, že voda v jezeře bude po odtěžení a částečném zpětném závozu stagnovat a dojde k jejímu zhoršení. Na základě matematického modelování však takový stav není očekáván a obecně platí, že vody ve vytěžených prostorách mají lepší kvalitu vody než povrchové toky. Magistrát hlavního města Prahy tak doporučil otázku zprůtočnění jezer řešit pouze v případě potřeby zlepšení kvality vody. Pokud by bylo shledáno účelným umístění příčných hrází k oddělení III. a V. etapy, byly by v dalších etapách realizace záměru specifikovány jejich rozměry a posouzen jejich vliv v době povodňových stavů. Posouzení, zda je možné v budoucnosti zmenšit vodárensky využitelné území jako potenciální zásobu podzemní vody pro hlavní město Prahu, nespadá do procesu posouzení vlivů záměru na životní prostředí. S biologickou rekultivací a následnou péčí záměr počítá. Konkretizovat cíle, obsah a termíny rekultivace a následné péče bude třeba v dalších etapách přípravy záměru. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 21. 6. 2012 povolil hornickou činnost v dobývacím prostoru Zbraslav IV za podmínky, že budou dodrženy podmínky stanoviska EIA (k tomu soud dodává, že ověřil, že správní orgán prvního stupně převzal do výrokové části svého rozhodnutí všechny podmínky uvedené ve stanovisku EIA). V odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 29 až 31) se správní orgán prvního stupně vypořádal i se stanoviskem žalobce ze dne 16. 5. 2012. K požadavku žalobce na provedení komplexního vlivu celého záměru na všechny složky životního prostředí (SEA) ocitoval relevantní pasáže stanoviska EIA a konstatoval, že tento požadavek byl Magistrátem hlavního města Prahy posouzen ve stanovisku EIA, které bylo zapracováno do podmínek výrokové části rozhodnutí. K požadavku žalobce konkretizovat cíle, obsah a termíny technické a biologické rekultivace a následné péče správní orgán prvního stupně konstatoval, že tyto požadavky jsou obsaženy v „Plánu rekultivace stanoveného dobývacího prostoru Zbraslav IV“, který byl zpracován jako povinná příloha žádosti osoby zúčastněné na řízení o souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Tento souhlas udělilo Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 12. 3. 2012, č. j. 8865/ENV/12 570/610/12, které správní orgán prvního stupně zapracoval jako závaznou součást výrokové části svého rozhodnutí. K požadavku žalobce, aby realizací záměru nedošlo k zasažení a negativnímu ovlivnění funkčních a navrhovaných prvků Územního systému ekologické stability (ÚSES), správní orgán prvního stupně připomněl, že tuto možnost zvažoval Magistrát hlavního města Prahy ve stanovisku EIA. K tomu správní orgán prvního stupně dodal, že z předložené dokumentace (plánu pokračování těžby), ze stanovisek a vyjádření příslušných orgánů životního prostředí a z výpisů z vlastnických listů vyplývá, že území plánované hornické činnosti je intenzivně obhospodařovanou zemědělskou půdou. Jde tedy o území, které není nijak ekologicky cenné, v tom smyslu, že se na něm nenalézá žádný regionální ani místní prvek ÚSES nebo významný krajinný prvek, ani se zde nenachází žádná společenstva s vyšším stupněm ekologické stability. Rovněž ani podle stanoviska EIA nebude plánovanou hornickou činností narušena funkce nadregionálního biokoridoru toku Berounky. Na základě výše uvedeného soud uvádí, že jak Magistrát hlavního města Prahy ve stanovisku EIA, tak správní orgán prvního stupně se připomínkami Městské části Praha 16 (a potažmo tak připomínkami žalobce) pečlivě zabývaly. Oba správní orgány tomuto vypořádání věnovaly cca dvě strany svých rozhodnutí, přičemž se ke všem jednotlivým připomínkám samostatně vyjádřily. Správní orgán prvního stupně přitom plně vycházel ze stanoviska EIA a argumentaci v něm obsaženou ještě dále rozvinul. Soudu tak není zřejmé, z čeho žalobce dovozoval, že připomínky Městské části Praha 16 nebyly řádně posouzeny. Jediný alespoň v hrubých rysech konkretizovaný argument vznesl žalobce až v závěru své žaloby, kde zdůraznil svůj požadavek na zpracování modelu odtokových poměrů, na jehož základě bude možné vyvozovat závěry o dopadech záměru na vývoj hydrologických poměrů, které mají význam pro udržení (zánik) biocenóz (přírodních společenstev), přičemž odmítnutí tohoto požadavku může dle názoru žalobce vést až k zániku „doposud dobře zachovalého hydroformního habitatu a vodních a mokřadních ekosystémů.“ Zde soud opět připomíná, že žalobce svou námitku formuloval bez jakékoli vazby na obsah rozhodnutí správních orgánů. K tomu soud podotýká, že žalobce tyto výhrady vznesl toliko v hypotetické rovině, přičemž nespecifikoval, jaká konkrétní přírodní společenstva, resp. vodní a mokřadní ekosystémy měl na mysli, a jakým konkrétním způsobem by mělo dojít k jejich zániku. Oproti obecným výhradám žalobce tak stojí řádně odůvodněné závěry správních orgánů (shrnuté v předcházejících dvou odstavcích tohoto rozsudku), které srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, proč není požadavek žalobce na zpracování dalšího matematického modelu odtokových poměrů důvodný. Závěr správního orgánu prvního stupně, že území s plánovanou hornickou činností není nijak ekologicky cenné a že plánovanou hornickou činností nebude narušena funkce biokoridoru toku Berounky, je zcela v souladu s podklady obsaženými ve spise. Magistrát hlavního města Prahy, odbor ochrany životního prostředí, ve svém stanovisku ze dne 19. 7. 2011 uvedl, že v dotčeném území nejsou žádná zvláště chráněná území, krajina je zde intenzivně zemědělsky obhospodařována již několik staletí. Mimo zemědělské plodiny se zde přírodní složky (vegetace) prakticky nevyskytují. Ve stanovisku EIA je uvedeno, že v zasaženém území převažují bezcenné agrocenózy, významnější vliv záměru na flóru se nepředpokládá, při realizaci závěru však může dojít k ovlivnění některých zvláště chráněných živočichů. Vlivem záměru na tyto živočichy se pak zabývala Agentura ochrany přírody a krajiny v rozhodnutí ze dne 15. 2. 2010 ( ve věci výjimky ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných živočichů chřástala polního a ještěrky obecné), v němž mimo jiné konstatovala, že realizací záměru vznikne větší vodní plocha, která v budoucnosti může vytvořit vhodný biotop pro mnoho živočichů a rostlin navázaných na toto prostředí. Tím dojde ke značnému zvýšení biodiverzity v tomto v současné době velmi (ekologicky) chudém prostředí (pole, louky). K tomu soud ještě doplňuje, že správní orgán prvního stupně převzal do svého rozhodnutí ze stanoviska EIA celou řadu podmínek [označených jako podmínky ad 2)], které se hydrologických poměrů v území přímo týkají, tj. např. ve fázi přípravy provést odběr vzorků vody a rozbor kvality ve vybraných objektech jímání podzemních vod; realizovat za účelem zjištění skutečného stavu režimu proudění a odtoku vod min. 3 - 4 mělké sondy, realizovat pozorovací vrty ke sledování kolísání hladiny; ve fázi provádění těžby realizovat hydrogeologický monitorovací systém, vytipovat hydrogeologické a hydrologické objekty a na nich provádět kontrolní záměry hladin atp. Soud tedy uzavírá, že požadavek žalobce na zpracování dalšího matematického modelu odtokových poměrů je nepodložený a oproti logickým a konzistentním závěrům správních orgánů nemůže obstát, resp. žalobcem formulované žalobní námitky tyto závěry nijak nezpochybňují. V posledním žalobním bodu žalobce namítl, že žalovaný jednal v rozporu s veřejným zájmem (§ 2 odst. 4 správního řádu), který žalobce v daném případě spatřoval např. v zachovávání a ve zvyšování biologické rozmanitosti vodních a mokřadních ekosystémů. Soud však má za to, že žalobce v nyní posuzované věci pojímá veřejný zájem příliš zjednodušeně. Zájem na ochraně přírody je totiž jen jedním z více zájmů veřejných a soukromých, které se v obdobných věcech střetávají a vzájemně si konkurují. Vedle zájmu na ochraně přírody potenciálně zasažené hornickou činností zde stojí také zcela legitimní zájem vlastníka pozemku (resp. osoby zúčastněné na řízení) na jeho ekonomickém využití, jakož i veřejný zájem na účelném (včítaje v to ekologicky udržitelné) využití nerostného bohatství. Žalovaný tedy neměl povinnost zvolit řešení, které by v co největší míře zohledňovalo zájem na ochraně přírody, aniž by vzal v úvahu i jiné konkurující legitimní zájmy. V nyní posuzovaném případě jsou tato obecná pravidla platná tím spíše, že žalobce v řízení před správními orgány a soudem přesvědčivě nevysvětlil, jakým způsobem by mohla nyní posuzovaná hornická činnost zasáhnout do zájmu na ochranu přírody a krajiny. Výše uvedené argumenty jsou plně použitelné i vůči odkazu žalobce na § 2 odst. 2 písm. i) a j) zákona o ochraně přírody a krajiny (ve spojení s § 2 odst. 1 správního řádu). VI. Závěr Z výše uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že rozhodnutími správních orgánů nebylo zasaženo do práv žalobce (tím spíše nemohlo být rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nicotné, jak tvrdil žalobce, neboť nicotnost představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí, jež jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými), a neshledal ani to, že by napadené rozhodnutí trpělo vadami ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Soud tak shledal žalobní námitky nedůvodnými, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Výrok o nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s; soud osobě zúčastněné na řízení neuložil v řízení žádnou povinnost, tudíž jí ani nevznikly náklady v souvislosti s plněním povinnosti, která by byla soudem uložena. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. V Praze dne 26. února 2016 JUDr. Naděžda Řeháková, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková