9 A 215/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: V. D. T., st. př. Vietnam, zast. JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2013, č. j. MV-89279-6/SO/sen-2013, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM- 40122-23/DP-2011 ze dne 15. 1. 2013 (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“ či „MV“), jímž byla podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta jeho žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná (dále též „žádost“), neboť žalobce předložil k žádosti doklady, v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídaly skutečnosti, přičemž správní orgán I. stupně při svém rozhodování vycházel s výsledků provedených pobytových kontrol na adrese, kterou žalobce nahlásil jako adresu svého pobytu na území České republiky a dokládal listinnými doklady. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo prvoinstační rozhodnutí potvrzeno. Žalobce v podané žalobě uváděl obdobně jako v odvolání. V prvním žalobním bodu nesouhlasil s tím, že by do žádosti uvedl nepravdivé údaje, tento rezultát nemá oporu ve spisovém materiálu. Nepravdivým údajem, který byl žalobcem předložen, měl být doklad o ubytování na adrese, kde se žalobce údajně nezdržoval. K tomuto žalobce poukázal na své odvolání, kde uvedl, že když dne 27. 5. 2011 podával žádost, bydlel na adrese A. 5 v P. 7 (dále též „A. 5“) tak, jak uvedl ve své žádosti. Do protokolu sepsaného dne 1. 10. 2012 uvedl, že se z této adresy přestěhoval, protože mu zde nebyla doručována pošta, resp. docházelo ke ztrátám zásilek. Dne 18. 7. 2012 proběhla na této adrese pobytová kontrola, kdy správkyně domu paní P. policejnímu orgánu sdělila, že žalobce zde již cca 6 měsíců nebydlí. Pokud by správní orgán tvrzení správkyně domu bez dalšího považoval za pravdivé, vyplývá z tohoto tvrzení zcela jednoznačně, že ke dni 27. 5. 2011 žalobce na adrese A. 5 bydlel. Do nového bydlení na ulici A. 8, P. 7 (dále též A. 8“) se zcela určitě nestěhoval v lednu roku 2012, ale o několik měsíců později, nicméně dobu, kdy se stěhoval do nového bydlení, považuje z hlediska právní kvalifikace důvodu pro neprodloužení povolení k pobytu za irelevantní. Za klíčový považuje samotný obsah sdělení správkyně domu, že žalobce na A. 5 minimálně do ledna 2012 bydlel, tudíž dne 27. 5. 2011 do své žádosti neuvedl žádné nepravdivé údaje. Z výše uvedeného je podle žalobce zřejmé, že správní orgán vůbec nerozlišoval „uvádění nepravdivých údajů “ od „změny okolností“, která má pro právní kvalifikaci jednání žalobce zcela stěžejní význam. Na adrese A. 8 v době proběhlých pobytových kontrol bydlel, obyvatelé tohoto domu při pobytové kontrole policejnímu orgánu neuvedli, že by se zde nezdržoval, pouze uvedli, že nejsou schopni potvrdit, zda cizinec v domě pobývá nebo ne. Záznam o provedeném šetření ze dne 16. 11. 2012 dále uvádí, že vzhledem k výše uvedenému nebylo možné získat informace požadované MV. Z toho, že si sousedé v A. 8 nebyli jisti, zda v nemovitosti „tento Vietnamec" bydlí, nemůže mít správní orgán za to, že žalobce na této adrese nebydlí. V době anonymity, kdy sousedé mezi sebou nejenom že nemluví, ale se prakticky vůbec neznají, a za situace, kdy navíc čeští občané mají sníženou rozpoznávací schopnost vietnamských občanů, nemůže správní orgán presumovat, že žalobce na adrese A. 8 nebydlel, a to pouze na základě neurčitého vyjádření obyvatelů domu. V době pobytové kontroly na adrese A. 8 bydlel. Ze sdělení Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend (dále též „cizinecká policie“) ze dne 16. 11. 2012 ani nevyplývá, kdo jsou „obyvatelé domu" - sdělení neobsahuje jediný konkrétnější údaj, je zcela obecné, vágní. Naproti tomu sdělení cizinecké policie ze dne 18. 7. 2012 konkrétní údaj obsahuje, neboť je v něm uvedena paní P., která policejnímu orgánu relevantní skutečnosti uvedla. Rozhodnutí MV tak není podloženo spisovým materiálem. V této souvislosti žalobce ve druhém žalobním bodu namítal, že svůj pobyt na adrese A. 8 v době pobytových kontrol cizineckou policií již v odvolání doložil i čestným prohlášením majitelky bytu paní H. C. ze dne 9. 6. 2013. K tomu se žalovaný ve svém rozhodnutí vyjádřil jenom tak, že „správní řád v § 53 odst. 5 zrušil institut obecného čestného prohlášení, kterým by bylo možno nahradit prokázáni konkrétních skutečností. Čestné prohlášení tak lze připustit pouze tam, kde zvláštní zákon s jeho použitím výslovně počítá, přičemž zákon č. 326/1999 Sb. nahrazení požadovaného dokladu čestným prohlášením neumožňuje. Pokud tedy předloží účastník řízení ke konkrétní skutečnosti ve správním řízení česné prohlášení, správní úřad k takovému prohlášení nepřihlédne a jako důkaz jej nepřipustí." Rozhodnutí žalovaného je tak zjevně neodůvodněné a tedy nepřezkoumatelné. Na skutečnosti, které žalobce uvedl ve svém odvolání, žalovaný vůbec nereagoval a své rozhodnutí vůbec neodůvodnil. Jedinou skutečnost, ke které se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí vyjádřil, bylo čestnému prohlášení, které považuje za nepřípustný důkaz. S obecnou nepřípustností čestného prohlášení jako důkazu žalobce nesouhlasil s tím, že žalovaný nesprávně právně posoudil přípustnost čestného prohlášení, když z § 53 odst. 5 správního řádu (poznámka soudu: zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, dále jen „správní řád“) dovodil, že čestné prohlášení je jako důkaz nepřípustný, pokud výslovně zvláštní zákon nestanoví jeho přípustnost. Žalovaný však zcela opomněl, že ust. § 53 správního řádu se vztahuje k důkazům listinou, kdy má byt čestným prohlášením nahrazeno předložení listinného důkazu. K dokazování jako takovému se vztahuje ust. § 51 správního řádu, které naopak dovoluje užití všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci. Vylučuje jenom použití důkazů, které byly získány nebo provedeny v rozporu se zákonem. Skutečnost, že žalobce na uvedené adrese bydlel v čase pobytových kontrol, byla doložena dokladem (potvrzením) o zajištění ubytovaní ze dne 1. 6. 2012, který je obsahem správního spisu. Čestné prohlášení tak nemělo nahrazovat listinný důkaz, protože tento důkaz už předložen byl, a to v podobě výše uvedeného dokladu o zajištění ubytování. Žalobce měl za to, že čestné prohlášení, které předložil, měl žalovaný posuzovat jako důkaz podle ust. 6 51 odst. 1 správního řádu, a měl tedy tento důkaz připustit. Na základě výše uvedeného měl žalobce za to, že krom toho, že je rozhodnutí žalovaného neodůvodněné, tak zároveň vychází i z nesprávného právního posouzení. V rámci řízení před správním orgánem I. stupně nebylo nikterak prokázáno, že by žalobce do žádosti o prodloužení platnosti povolení k pobytu uvedl jakékoliv nepravdivé údaje a žalovaný se následně v odvolacím řízení námitkami žalobce vůbec nezabýval. Ve třetím žalobním bodu žalobce tvrdil, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí k námitce žalobce, že se správní orgán 1. stupně dostatečně nezabýval posouzením dopadů do soukromého a rodinného života žalobce, kdy pouze uvedl „správní orgán 1. stupně se s tímto dopadem dostatečně vypořádal na straně č. 3 napadeného rozhodnutí, a proto žalovaný hodnotí námitku jako nedůvodnou“. Takové odůvodnění podle žalobce rozhodně nelze považovat za dostačující, ale za zcela nepřezkoumatelné. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce uvedení nepravdivých údajů poukázal na spisový materiál s tím, že žádost byla zamítnuta proto, že žalobce předložil k žádosti doklady, v nichž uvedené údaje podstatné pro její posouzení neodpovídají skutečnosti. K přiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života konstatoval, že se podle jeho názoru správní orgán I. stupně s přiměřeností vypořádal dostatečně. Neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nepředstavuje absolutní překážku pobytu žalobce na území České republiky, který v rámci nalézacího řízení ani netvrdil, že má na území České republiky nějaké konkrétní rodinné nebo jim obdobné vazby. V tiskopisu posuzované žádosti žalobce uvedl, že je svobodný, bezdětný a jeho rodiče žijí ve Vietnamu. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně namítal, že nebyl dostatečně zjištěn stav věci, neboť správní orgán I. stupně se spokojil s provedenou lustrací v informačních systémech, takže skutečný stav důležitý pro vydání rozhodnutí ve věci, nemohl být zjištěn. K tomu žalovaný poukázal na ust. § 103 písm. e) zákona o pobytu cizinců, podle kterého je cizinec povinen hlásit změnu příjmení, osobního stavu, změnu údajů v cestovním dokladu, v průkazu o povolení k pobytu cizince nebo v průkazu o povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu Evropských společenství, a to do 3 pracovních dnů ode dne, kdy změna nastala. Vzhledem k tomu, že žalobce žádnou takovou změnu nenahlásil, mají správní orgány za to, že údaje uvedené v tiskopisu žádosti a v informačních systémech odpovídají skutečnosti. Z těchto důvodů žalovaný nepovažoval dopad rozhodnutí do života žadatele za nepřiměřený. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. Při ústním jednání, na které se žalovaný omluvil a soud tak jednal v jeho nepřítomnosti, zástupce žalobce setrval na svých stanoviscích a zdůraznil, že není relevantního důkazu, že by žalobce v A. 8 nebydlel, čestné prohlášení mohlo být provedeno jako důkaz, žalovaný se k odvolacím námitkám přezkoumatelným způsobem nevyjádřil. Návrhy důkazů, které uplatnil v podané žalobě, vzal zástupce žalobce zpět, neboť jsou součástí spisového materiálu. Soud při přezkumu zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí z tohoto spisového materiálu vychází, proto důkazy neprováděl. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonností, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V prvním žalobním bodu žalobce nesouhlasil se závěrem správních orgánů, že by do žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podané u MV dne 27. 5. 2011 (dále jen „žádost“) uvedl nepravdivé údaje a tvrdil, že tento rezultát nemá oporu ve spisovém materiálu. K tomu z obsahu správního spisu, odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, jakož i písemného vyjádření žalovaného k podané žalobě vyplynulo, že žalobce v žádosti uvedl jako adresu místa pobytu na území ČR A. 5 a k tomu předložil potvrzení o zajištění ubytování od D. G., jednatele společnosti Guercino, s. r. o., ze dne 28. 2. 2011, jímž se zavazuje poskytnout žalobci ubytování na této adrese v bytě č. 19 na dobu od 28. 2. 2011 do 16. 6. 2013. Uvedená skutečnost, je mezi účastníky řízení nesporná. Dále z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že v průběhu správního řízení o žádosti byl MV předán poznatek cizinecké policie (ze dne 18. 7. 2012) o provádění pobytové kontroly dne 29. 6. 2012 v 11,30 hod na adrese A. 5 (dále též „pobytová kontrola ze dne 29. 6. 2012“), tj. na adrese, kterou žalobce uváděl v žádosti jako místo pobytu na území ČR, podle které se na dané adrese nachází starší, čtyřpatrový činžovní dům, v době pobytové kontroly žalobce již na adrese nepobýval, v bytě č. 19 byli jiní nájemníci a podle sdělení správkyně domu M. P. zde byl žalobce naposled před šesti měsíci. Podáním ze dne 1. 10. 2012 žalobce využil právo vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí a po té, kdy se seznámil s obsahem správního spisu a zjistil, že správní orgán spatřuje chyby v žádosti v tom, že žalobce na adrese A. 5 nebydlí s poukazem na pobytovou kontrolu ze dne 29. 6. 2012, a uvedl, že na adrese A. 5 bydlel do nedávna, ale bydlí tam mnoho jeho krajanů, pošta se vyhazuje na zem, někdy se ztratí, rozhodl se proto přestěhovat, na nové adrese má potvrzeno ubytování, ale chybí mu ještě razítko a podpis družstva, neboť se jedná o družstevní byt, jakmile jej bude mít k dispozici, hned změní adresu. Ve spisovém materiálu je k tomu založen doklad (potvrzení) o zajištění ubytování od paní H. C., datovaný dne 1. 6. 2012, kdy podpis této osoby byl úřední cestou ověřen dne 27. 9. 2012, z něhož vyplynulo, že paní H. C. poskytne žalobci ubytování na území ČR na dobu od 1. 6. 2012 do 1. 6. 2014 na adrese A. 8, P. 7, číslo bytu 10. Součástí správního spisu je rovněž nedatovaný souhlas Bytového družstva A. 8 s pobytem žalobce od P. B., předsedy družstva. Na základě žádosti MV (ze dne 30. 10. 2012 o prověření adresy pobytu cizince/žalobce na adrese P. 7, A. 8) sdělila cizinecká policie (podání ze dne 16. 11. 2012), že ve dnech 1. 11. 2012 v 17,40 hod, 13. 11. 2012 v 15,00 hod a 15. 11. 2012 v 19,45 hod (dále též „pobytové kontroly z listopadu 2012“) provedla pobytové kontroly žalobce na dané adrese, kdy bylo zjištěno, že se jedná o patrový dům, venkovní zvonek, poštovní schránka, ani byt nejsou označeny, v bytě č. 10 nebyl v době kontrol nikdo zastižen, byli dotázáni obyvatelé domu, zda znají žalobce, tito nebyli schopni potvrdit, zda žalobce pobývá v domě ani po předložení fotografie. Za tohoto skutkového stavu vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí ze dne 15. 1. 2013, č. j. OAM-40122-23/DP-2011, kterým žádost žalobce zamítl a platnost povolení k dlouhodobému pobytu dle § 44a odst. 3, ve spojení s § 35 odst. 3, ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců neprodloužil, neboť cizinec předložil k žádosti doklady, v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti. O odvolání proti tomuto rozhodnutí, v němž žalobce uváděl obdobně, jako v podané žalobě, rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, kde zjištěnému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení správním orgánem I. stupně plně přisvědčil a odvolání zamítl. Žalobní námitka není důvodná. Je tomu tak proto, že ustanovení § 31 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců žalobci/cizinci ukládá povinnost předložit k žádosti doklad o zajištění ubytování po dobu pobytu na území. Ustanovení § 103 písm. e) citovaného zákona kromě jiných povinností ukládá cizinci/žalobci povinnost hlásit změnu příjmení, osobního stavu, změny údajů v cestovním dokladu, změny údajů v dokladu vydaném podle tohoto zákona ve stanovené lhůtě orgánu, který mu doklad, opravňující k pobytu na území, vydal. Z uvedeného je zřejmé, že pokud žalobce splnil povinnost předložit k žádosti doklad o zajištění ubytování po dobu pobytu na území na adrese A. 5 a v průběhu řízení o této žádosti svévolně místo pobytu změnil, byl povinen tuto skutečnost oznámit příslušnému správnímu orgánu. Pokud tak neučinil a na adrese, kterou v žádosti uvedl jako místo pobytu na území v ČR A. 5 s potvrzením o poskytnutí ubytování od D. G. na dobu od 28. 2. 2011 do 16. 6. 2013 nebyl zastižen, správkyně domu při pobytové kontrole z 29. 6. 2012 uvedla, že na této adrese žalobce již od ledna 2012 nebydlí, přičemž na adrese A. 8, kterou následně, a to až 1. 10. 2012, označil jako místo pobytu na území, rovněž nebyl opakovaně v různých časech zastižen (pobytové kontroly z listopadu 2012), nemůže se úspěšně bránit závěrům správních orgánů obou stupňů, které žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nevyhověly, neboť žalobce předložil v žádosti doklady, v nichž údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti ve smyslu § 37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 44a odst. 3 a § 35 odst. 3 téhož zákona. Je přitom nerozhodné, zda je zjištěný skutkový stav o němž nejsou důvodné pochybnosti označován jako „uvádění nepravdivých údajů“ či „změna okolností“, podstatné je, že žalobce uvedl v žádosti jako místo pobytu adresu, na které se má v souladu se zákonem o pobytu cizinců zdržovat a pokud dojde ke změně, má tuto změnu včas a řádně oznámit příslušnému správnímu orgánu a na této nově oznámené adrese místa pobytu v ČR se také skutečně zdržovat, neboť smyslem předložení dokladu o zajištění ubytování po dobu pobytu na území k žádosti je, aby se žalobce na této adrese zdržoval, byl kontaktní, mohl zde být zastižen, a tak tomu v projednávané věci nebylo. Soud odmítá pochybnosti žalobce o kontrole provedené cizineckou policií v listopadu 2012, neboť pro takové pochybnosti neskýtá spisový materiál oporu a ani z tvrzení žalobce žádné relevantní důvody pro danou pochybnost nevyplynuly. Ze zprávy o pobytových kontrolách z listopadu 2012 je jednoznačně patrno, že ač se má žalobce zdržovat domě A. 8 v bytě č. 10, není venkovní zvonek, poštovní schránka ani byt označen, v bytě č. 10 nebyl v době kontrol nikdo zastižen a dotazovaní obyvatelé domu nebyli schopni potvrdit, zda žalobce v domě pobývá ani po předložení jeho fotografie. K tomu soud zdůrazňuje, že pobytové kontroly činila cizinecká policie opakovaně a v různý čas, není tak rozumný důvod pochybovat o tom, že kdyby se na dané adrese žalobce zdržoval, byl by zastižen. Soud tak nesdílí stanovisko žalobce o nedostatku podkladů pro závěry správních orgánů s ohledem na shora popsaný skutkový stav, který považuje za souladný s ustanovením § 3 správního řádu, podle kterého postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonů s požadavky uvedenými v § 2 téhož zákona. Neobstojí ani tvrzení žalobce o tom, že by čeští občané měli sníženou rozpoznávacích schopnost vietnamských občanů, neboť je obecně známo, že se vietnamská komunita zdržuje na území České republiky po desetiletí a s ohledem na častý, zejména obchodní styk, s vietnamskými občany (provozování obchodu s potravinářským a oděvním zbožím apod.) a nelze tak úspěšně předpokládat, že by čeští občané nedokázali vietnamské občany od sebe rozlišit, pokud by s nimi bydleli v patrovém činžovním domě, tím spíše, že jim byla cizineckou policií předložena fotografie. Soud k tomu dodává, že žalobou napadené rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jak žalobce v žalobě namítal, neboť z jeho obsahu je zřejmé, že žalovaný reagoval na skutečnosti uvedené žalobcem v odvolání, byť stručně, ale způsobem, ze kterého je zřejmý právní názor žalovaného na posouzení dané odvolací námitky a je z něj zřejmé, že žalovaný správní orgán plně přisvědčil skutkovým zjištěním a právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu prvoinstančním správním orgánem, zaujal stejný i právní názor a nadále se vyjadřoval zejména k odvolací námitce ve věci použití institutu čestného prohlášení, kdy žalobce užitím tohoto institutu argumentoval v odvolání právě v souvislosti se svým tvrzením, že se na adrese A. 8 zdržoval. Tím, že žalobce rozporoval zejména tuto část zjištění skutkového stavu správním orgánem I. stupně, žalovaný k této části zaujal především své stanovisko a vyjadřoval se k němu. Nelze přehlédnout, že rozhodování správních orgánů je rozhodováním dvouinstančním a je třeba nahlížet na něj jako na jeden celek (obdobně rozsudek NSS ve věci sp. zn. 7A 124/2000 – 39). Pokud žalovaný posouzení správního orgánu I. stupně plně přisvědčil, lze připustit, aby v reakci na odvolací námitky účastníka řízení svůj závěr jen stručně odůvodnil, přičemž ale musí být zřejmý soulad posouzení se správním orgánem I. stupně, které je odvoláním napadeno, a tak tomu v případě žalobce bylo. Neopodstatněná je i druhá žalobní námitka stran ve věci čestného prohlášení ze dne 9. 6. 2013 (tedy po vydání prvoinstančního rozhodnutí), které žalobce připojil k odvolání a jež podle jeho tvrzení mělo být posouzeno jako důkaz ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu. Soud při tom vyšel z ust. § 53 odst. 5 téhož zákona, které umožňuje důkaz listinou předložením listiny nahradit čestným prohlášením, ovšem jen v případech a za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Takovým zvláštním zákonem je v projednávané věci zákon o pobytu cizinců, který náležitosti dokladů k žádosti upravuje v ustanovení § 31 odst. 1 písm. d), kde se ukládá žalobci/cizinci povinnost předložit k žádosti doklad o zajištění ubytování po dobu pobytu na území. Podle odstavce 7 téhož zákonného ustanovení se takovým dokladem rozumí doklad o vlastnictví bytu nebo domu, doklad o oprávněnosti užívání bytu nebo domu nebo písemné potvrzení osoby, která je vlastníkem nebo oprávněným uživatelem bytu nebo domu s jejím úředně ověřeným podpisem, kterým je cizinci udělen souhlas s ubytováním (věta prvá). Čestné prohlášení, jímž žalobce také (kromě „Dokladu (potvrzení) o zajištění ubytování“ od paní H. C. ze dne 1. 6. 2012, úředně ověřeno až dne 27. 9. 2012, a nedatovaného „Souhlasu s pobytem“ od Bytového družstva A. 8) prokazoval svůj pobyt na adrese A. 8 a domáhal se jeho provedení jako důkazu listinou ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu, správní orgán prvního stupně nemusel provádět jako důkaz podle citovaného zákonného ustanovení správního řádu, neboť pro žalobce byla rozhodnou právní úprava daná zákonem o pobytu cizinců v ust. § 31 odst. 1 písm. d), podle kterého je žalobce/cizinec povinen k žádosti předložit doklad o zajištění ubytování po dobu pobytu na území. Ustanovení § 53 odst. 5 správního řádu sice umožňuje nahradit předložení listiny (zde doklad o zajištění ubytování), ale jen v případech a za podmínek stanovených zvláštním zákonem, tj. v projednávané věci zákonem o pobytu cizinců. Žalobce tak citovaným čestným prohlášením H. C. ze dne 9. 6. 2013 nemůže prokázat, že se na adrese A. 8 skutečně zdržoval a že je Doklad (potvrzení) o zajištění ubytování ze dne 1. 6. 2012 od téže osoby dokladem ve smyslu § 31 odst. 1 písm. d), odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Hodnověrnost posledně zmiňovaného dokladu (ze dne 1. 6. 2012) byla zásadním způsobem zpochybněna zjištěným skutkovým stavem, kdy žalobce včas nesplnil svou povinnost podle § 103 písm. e) a ohlásil změnu v údajích (místo pobytu) až dne 1. 10. 2012, ač měl mít ubytování na adrese A. 8 zajištěno již od 1. 6. 2012 a následně v odstupu téměř půl roku nebyl přes opakované pobytové kontroly v různých časech cizineckou policií na tomto místě zastižen, kdy na venkovním zvonku, poštovní schránce ani bytě č. 10 nebyl označen, v bytě samotném se nenacházel a dotazovaní obyvatelé domu nebyli schopni potvrdit, zda žalobce v domě pobývá ani po předložení jeho fotografie. Soud nevešel ani u této žalobní námitky na tvrzení žalobce o tom, že je žalobou napadené rozhodnutí v tomto rozsahu nepřezkoumatelné a že se žalovaný obdobnou odvolací námitkou žalobce nezabýval, když se ze strany 3 odůvodnění žalovaného rozhodnutí podává opak. Žalovaný zde stručně, ale výstižně uvádí, že zákon o pobytu cizinců nahrazení požadovaného dokladu čestným prohlášením neumožňuje a že institut čestného prohlášení ve smyslu § 53 odst. 5, kterým by bylo možno nahradit prokázání konkrétních skutečností dle správního řádu lze připustit pouze tam, kde zvláštní zákon s jeho použitím výslovně počítá. Soud proto i v tomto rozsahu žalobní námitku odmítl. Ve třetím žalobním bodu žalobce tvrdil nedostatečné posouzení dopadu správního rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, pročež je podle něj žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Soud k tomu z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně zjistil a v obsahu spisového materiálu ověřil podklady pro závěr MV, že rozhodnutí není v tomto směru nepřiměřené ve vztahu k důvodu zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, resp. že nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého ani rodinného života žalobce, neboť žalobce neuvedl ve své žádosti žádné rodinné příslušníky, kteří by pobývali na území ČR a ani v cizineckém informačním systému nebylo zjištěno, že by žalobce měl na území ČR nějaké rodinné vazby s tím, že žalobce pobývá na území ČR od 31. 10. 2008 a jeho vazby na domovský stát nebyly tedy ještě zpřetrhány. Tyto skutečnosti však odpovídají obsahu spisového materiálu. Soud se proto zabýval přezkoumatelností stanoviska žalovaného k obdobné námitce uplatněné žalobcem v odvolání. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (strana 3) pak zjistil, že žalovaný odkázal na závěry učiněné správním orgánem I. stupně, s nimiž se ztotožnil. Tak, jak už bylo soudem uvedeno ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu, soud opětovně uvádí, že je třeba na rozhodování správních orgánů obou stupňů hledět jako na jeden celek a pokud žalovaný k odvolací námitce nezjistí jiné skutečnosti, které např. správní orgán ve spisovém materiálu pominul anebo na skutečnosti a podklady, ze kterých správní orgán I. stupně vycházel, nehledí žalovaný jinak, nelze spatřovat pochybení odvolacího správního orgánu v tom, že právnímu posouzení zjištěného skutkového správním orgánem prvního stupně plně přisvědčí. Soud k tomu dodává, že žalobce v odvolání v této námitce ničeho konkrétního neuvedl a pouze v obecné poloze tvrdil, že měl správní orgán zjistit skutečný stav věci a za tím účelem žalobce vyslechnout. Podle stanoviska soudu však správní orgány obou stupňů právem vyšly z obsahu spisového materiálu, ze kterého vyplývá, že žalobce v žádosti žádné konkrétní rodinné či jiné vazby, jejichž přerušení by mohlo mít vliv na soukromý a rodinný život cizince neuvedl ani netvrdil, a neučinil tak ostatně ani ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 2012 (před vydáním prvostupňového rozhodnutí), ani v podaném odvolání, ani v podané žalobě. Závěr správních orgánů obou stupňů o tom, že zamítnutí žádosti žalobce nebude nepřiměřeně zasahovat do soukromého a rodinného života cizince tak bylo učiněno v souladu se zákonem ve smyslu § 37 odst. 2 písm. a) a soud proto tvrzenou nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí ani rozhodnutí správního orgánu I. stupně neshledal. Pro úplnost soud uvádí, že řízení o žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu je řízením návrhovým a je tedy především na jeho navrhovateli/žalobci/cizinci, aby skutečnosti rozhodné pro kladné posouzení takové žádosti nejen tvrdil, ale i prokazoval. Z obsahu spisového materiálu ani provedeného řízení se přitom nepodává, že by správní orgány obou stupňů neumožnily žalobci realizovat plně jeho procesní práva, ale naopak je z něj zřejmé, že se snažily vejít v kontakt se žalobcem obesíláním na místa pobytu, o nichž tvrdil, že se na nich zdržuje s výzvou k doplnění žádosti (např. podání ze dne 30. 7. 2012, č. j. OAM-40122- 12/DP-2011, či usnesení ze dne 10. 10. 2012, č. j. OAM-40122-17/DP-2011) a bylo tedy na žalobci, aby s orgány cizinecké policie spolupracoval, zejména se na místě tvrzeného místa pobytu v ČR zdržoval a respektoval i ostatní ustanovení zákona o pobytu cizinců, které je pro něj zásadní právní normou při pobytu na území cizího státu. Soud proto nedůvodnou žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovaný správní orgán, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady neuplatnil a soud je ani nezjistil. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. V Praze dne 7. prosince 2016 JUDr. Ivanka Havlíková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová