9 A 216/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně: T. Y., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2013, č. j. MV- 120428-8/OAM-2013, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 30. 10. 2013, č. j. MV-120428-8/OAM-2013, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým jí byla uložena v rozhodnutí o úhradě nákladů spojených se správním vyhoštěním podle § 123 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) povinnost ve smyslu § 123 odst. 5 citovaného zákona uhradit žalovanému náklady spojené se správním vyhoštěním v částce 7.260,- Kč ve stanovené lhůtě a místě splatnosti. Žalobkyně v podané žalobě namítala porušení ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) s tím, že je žalovaný porušil, neboť nepostupoval tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Dále popsala skutkový stav, a sice že dne 23. 9. 2013 bylo vydáno rozhodnutí o zajištění cizince dle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců, na jehož základě byla umístěna do ZZC Bělá – Jezová, kde následně požádala o udělení mezinárodní ochrany na území ČR (dále též „azyl“). S ohledem na probíhající řízení o azylu bylo dne 2. 10. 2013 rozhodnuto o povinnosti žalobkyně setrvat v ZZC, čemuž se žalobkyně bránila žalobou u Krajského soudu v Praze, který svým rozhodnutím ze dne 29. 10. 2013, č. j. 44A 48/2013 – 21 rozhodnutí o zajištění žalobkyně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení z důvodu absence řádného odůvodnění pro nepřezkoumatelnost podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kdy správní orgán žalobkyni uložil povinnost setrvat v ZZC, aniž by zkoumal realizovatelnost právního vyhoštění, s ohledem na probíhající řízení o azylu. S ohledem na zrušení rozhodnutí o zajištění soudem je zřejmé, že k vycestování žalobkyně z území ČR dojít nemohlo, totéž z důvodu řízení o azylu a rovněž s ohledem na její zdravotní stav. Po zrušení zajišťovacího rozhodnutí byla žalobkyně propuštěna ze ZZC a převezena do pobytového střediska MV ČR v Kostelci nad Orlicí. Zajištění žalobkyně bylo v rozporu s článkem 1 odst. 2, článkem 10 Ústavy ČR, ve spojení s článkem 5 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), přičemž u žalobkyně není takový účel zajištění naplňován. Také judikatura Evropského soudu pro lidská práva potvrzuje, že správní orgán má po dobu zajištění aktivně činit kroky směřující k jeho realizaci. U žalobkyně tak ale z objektivních příčin dosud být nemohlo. K tomu dále poukázala na § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců (zákon č. 326/1999 Sb.) a § 19 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Vzhledem k tomu, že zajištění žalobkyně neplnilo svůj zákonný účel a nelze postavit na jisto, zda účel zajištění skutečně naplněn bude, lze pochybovat o tom, že jsou aktuálně nárokované náklady související se zajištěním cizince vynakládány účelně. Žalobkyně dále namítala porušení ustanovení § 123 odst. 1, 2, 3 zákona o pobytu cizinců s tím, že částka požadovaná k úhradě není prokazatelně spojena s jejím správním vyhoštěním. Nesouhlasila s povinností uhradit náklady, neboť z § 123 vyplývá, že povinnost cizince uhradit je, se vztahuje pouze na tu část nákladů celkově vzniklých v souvislosti s pobytem cizince na území, která je vázána na správní vyhoštění. Náhrada nákladů nemá sankční charakter, ale pouze reparační, není jejím smyslem penalizovat nezákonné jednání cizince, ale pouze zmírnit majetkovou újmu státu. Cizinec je povinen uhradit státu částku v takové výši, u níž stát prokáže, že byla vynaložena na jeho vyhošťování. Existenci příčinné souvislosti mezi správním vyhošťováním cizince a vynaloženými finančními prostředky tedy nejlépe prokáže fakt, že správní vyhoštění bylo realizováno a že cizinec území ČR opustil. Stát tak musí prokázat, že náklady byly vynaloženy účelně a byly podniknuty kroky, které, alespoň teoreticky k vycestování cizince z území mohly vést. Žalovaný nárokuje částku 7.260,- Kč, která je tvořena náklady spojenými s pobytem žalobkyně v ZZC. Tento pobyt však nelze automaticky bez dalšího považovat za okolnost spojenou se správním vyhoštěním, především za situace, kdy v jeho průběhu k vycestování cizince dosud nedošlo a z důvodu zjevných zákonných či faktických překážek ani dojít nemohlo. Spojitost mezi pobytem v ZZC a výkonem správního vyhoštění není dána, proto se žalobkyně domnívala, že v této chvíli po ní nemůže být spravedlivě požadováno náklady hradit. Žalobkyně žádala, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že žalobkyně byla zajištěna za účelem správního vyhoštění a toto zajištění bylo zcela zákonné a řádné, po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany jí byla uložena povinnost setrvat v ZSC dle § 46a odst. 1 písm. c) ve spojení s § 46a odst. 2 zákona o azylu. V souvislosti s jejím protiprávním jednáním a porušování zásad cizineckého práva tak vznikly náklady spojené s jejím správním vyhoštěním, přičemž účelnost a smysluplnost jejich vymáhání byla dána snahou správního orgánu o respektování zákonu upravující pobyt cizinců na území ČR. Náklady vzniklé zajištěním žalobkyně byly vynaloženy na uspokojení jejich základních potřeb, k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 20. 10. 2009, č. j. 2As 32/2009, podle kterého skutečnost, že následně nemohlo být rozhodnutí o správním vyhoštění vykonáno, tj. stěžovateli nemohl být ukončen pobyt na území ČR, nemůže mít vliv na rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním. Argumentaci zrušením rozhodnutí o povinnosti setrvat v ZZC odkázal žalovaný na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, č. j. 44A 38/2013 – 17, v němž soud odmítl zohlednit následné zrušení rozhodnutí o zajištění, neboť to nemá vliv na povinnost hradit již vzniklé náklady spojené se správním vyhoštěním cizince. Žalovaný konstatoval, že jeho právní závěr byl v odůvodnění řádně uveden, podložen specifikací vzniklých nákladů vynaložených v souladu se zákonem. Žalovaný postupoval s respektem k § 2 odst. 4 správního řádu, v podrobnostech ho odkázal na obsah správního spisu a žádal, aby soud nedůvodnou žalobu zamítl. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně poukázala na rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2008, č. j. 2As 30/2008 a opětovně uvedla, že rozhodnutí o jejím zajištění bylo v žalobě zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 44A 48/2013 zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení, následně byla ze ZSC propuštěna a převezena do pobytového střediska MV ČR Kostelec nad Orlicí. Na svém žalobním návrhu tak setrvala. Soud o věci jednal bez nařízení ústního jednání podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Z obsahu spisového materiálu, jakož i odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a vyjádření žalovaného k podané žalobě vyplynulo, že rozhodnutím Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (ze dne 27. 6. 2013, č. j. KRPA-242226/ČJ-2013-000022) bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU v délce 1 rok. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 7. 2013. Rozhodnutím téhož správního orgánu (ze dne 23. 9. 2013, č. j. KRPA-359686-10/Č-2013-000022) byla žalobkyně podle § 124 odst. 1 písm. b), c) zákona o pobytu cizinců zajištěna za účelem správního vyhoštění, doba zajištění cizince byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 9. 2013. Žalobou napadeným rozhodnutím (ze dne 30. 10. 2013, č. j. MV-120428- 8/OAM-2013) byla žalobkyni uložena povinnost podle § 123 odst. 5 zákona o pobytu cizinců uhradit žalovanému náklady spojené se správním vyhoštěním ve výši 7.260,- Kč ve stanovené lhůtě splatnosti a místě plnění s tím, že v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění žalobkyně vznikly žalovanému náklady za stravu a ubytování za období 30 dnů od 24. 9. 2013 do 24. 10. 2013 ve výši 7.260,- Kč, z toho za stravu 3.360,- Kč, za pobyt v zařízení pro zajištění cizinců ve výši 3.900 Kč, které je povinna podle § 123 odst. 3 zákona o pobytu cizinců uhradit. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 11. 2013. Žalovaný při vydání žalobou napadeného rozhodnutí vyšel z výkazu nedoplatku za ubytování a stravování ze dne 31. 10. 2013 a závěrečného vyúčtování uschovaných peněžních prostředků zajištěného cizince a nákladů spojených se správním vyhošťováním z téhož dne, průběžného vyúčtování nákladů spojených se správním vyhoštěním ze dne 24. 10. 2013. Z rozhodovací činnosti Krajského soudu v Praze, úseku správního soudnictví, soud zjistil, že rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 44A 48/2013 – 21, v právní moci dne 29. 10. 2013, tento soud k žalobě žalobkyně zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. OAM-259/LE-BE03-PS-2013 povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců („zajišťovací rozhodnutí“) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (úřední záznam ze dne 30.8.2016). Dne 31. 10. 2013 byla žalobkyně propuštěna ze ZZC. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2008, č. j. 2As 30/2008 – 61, podle kterého došlo-li v rámci řízení o vyhoštění k nezákonnému zajištění cizince (zajišťovací rozhodnutí bylo zrušeno soudem), nelze cizinci náklady vyhoštění (představované náklady na zajištění) uložit k úhradě (§ 123 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). To platí i za situace, kdy by případné pozdější chování cizince zajištění potencionálně odůvodňovalo; tato skutečnost nemůže zpětně zhojit soudem konstatovanou nezákonnost předchozího zajištění a odůvodnit tak dodatečně úhradu nákladů s tím spojených. Citovaný právní názor Nejvyššího správního soudu dopadá i na projednávanou věc a soud neshledal důvod se od něj odchýlit. Je tomu tak proto, že i v případě žalobkyně došlo ke zrušení zajišťovacího rozhodnutí shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2013 a na její zajištění (omezení osobní svobody) je tak třeba hledět jako na nezákonné, pročež žalobkyně není povinna uložit náklady vyhoštění představované náklady na zajištění (za dobu jeho trvání od 24. 9. 2013 do 24. 10. 2013). Soud tedy plně přisvědčil žalobkyni, že není povinna náklady správního vyhoštění hradit a žalobou napadené rozhodnutí zrušil. S ohledem na tento závěr se soud nezabýval námitkou účelnosti vynaložených nákladů státu a povinnosti správního orgánu prokázat, že náklady byly vynaloženy smysluplně a byly podniknuty kroky, které by mohly vést k vycestování cizince. Soud proto podle ustanovení § 78 odst. 1, 4 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude správní orgán vázán právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně byla ve věci plně procesně úspěšná, náklady řízení jí však nevznikly (od soudního poplatku byla osvobozena usnesením ze dne. 1. 4. 2014, č. j. 9A 216/2013 – 19 v právní moci dne 4. 4. 2014). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. V Praze dne 31. srpna 2016 JUDr. Ivanka Havlíková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová