9 A 30/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: V. T. N., nar., st. příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupen: Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem, zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad štolou 3, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o žádosti žalobce ze dne 21. 10. 2015 o vydání zaměstnanecké karty do 90 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení c ve výši 14 342 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

Odůvodnění

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce (dále bude uváděno žalobkyně, neboť jde o žadatelku) domáhá vydání rozsudku, kterým by soud žalovanému uložil povinnost vydat do 30 dnů od právní moci rozsudku rozhodnutí o žádosti žalobkyně ze dne 21. 10. 2015 o vydání zaměstnanecké karty jako jednoho z druhů dlouhodobého pobytu na území České republiky. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že se jí nedaří požádat o vydání zaměstnanecké karty na základě registrace požadované Zastupitelským úřadem v Hanoji na webových stránkách https://visapoint.eu. (dále jen systém Visapoint), neboť při každém pokusu o registraci se objeví pouze informace, že všechny termíny jsou již obsazeny. Proto se žalobkyně se svým právním zástupcem dostavila v úředních hodinách dne 21. 10. 2015 (středa) na Zastupitelský úřad České republiky v Hanoji a podala žádost o zaměstnaneckou kartu osobně. Poté, kdy uvedla, že hodlá podat žádost o zaměstnaneckou kartu, jí pracovnice zastupitelského úřadu sdělila, že úřední hodiny ve středu nejsou pro tato podání určeny a že žádost lze podat toliko v pondělí prostřednictvím registrace v systému Visapoint. Posléze žalobkyně a další žadatelé v recepci zastupitelského úřadu osobně podali písemnou stížnost na tento postup a žádost o zaměstnaneckou kartu k této stížnosti připojili jako přílohu. S ohledem na neobvyklý postup ze strany zastupitelského úřadu má žalobkyně za to, že svoji žádost o zaměstnaneckou kartu řádně podala a řízení o této žádosti bylo zahájeno v souladu se zákonem. Je toho názoru, že z jejího podání vyplývá zřejmá vůle podat se stížností i žádost o zaměstnaneckou kartu a je zřejmé, že tuto žádost doručila osobně na Zastupitelský úřad České republiky. Názor žalobkyně, že žádost byla podána a řízení o ní bylo zahájeno, má oporu v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7Azs 282/2014, v němž Nejvyšší správní soud došel k závěru, že je nerozhodné, že účastnice řízení podala žádost formálně jako přílohu jiné žádosti, podstatné je, že ji podala v souladu s ust. § 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na úředním tiskopise a tím se dostala do dispozice příslušného zastupitelského úřadu. Žalobkyně namítá, že přes uvedené skutečnosti žalovaný neprovedl žádný úkon a tím mu uplynula zákonná lhůta 60 dnů k vydání rozhodnutí o žádosti. Žalobkyně také podala návrh na opatření proti nečinnosti žalovaného, tomuto návrhu však Komise pro rozhodování ve věcecch pobytu cizinců nevyhověla. Z uvedených důvodů se žalobkyně domáhá vydání rozsudku, jímž by soud stanovil povinnost žalovaného vydat rozhodnutí o předmětné žádosti do 30 dnů od právní mcoci rozsudku. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, správní spis soudu zaslala Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců s tím, že Komisí bylo postupováno v souladu se zákonem. Při jednání před soudem zástupce žalobkyně setrval na podané žalobě, žalovaný se jednání nezúčastnil. Při jednání soud provedl dokazování listinami, které si vyžádal od žalobkyně, a to stejnopisy žádosti podané žalobkyní dne 21. 10. 2015 spolu se stížností na postup pracovnice Zastupitelského úřadu ČR v Hanoji, dále stejnopis této stížnosti a vyřízení uvedené stížnosti ze dne 18. 12. 2015, z nichž je zřejmé, že žalobkyně předmětnou žádost připojila jako přílohu stížnosti a že tato žádost sice byla zastupitelským úřadem převzata, avšak následně společně s vyřízením stížnosti vrácena s tím, že ji nebylo možné přijmout, neboť nebyla řádně podána v úředních hodinách vyhrazených pro taková podání, a dle pravidel uvedených na webových stránkách zastupitelského úřadu. Městský soud v Praze na základě podané žaloby posoudil tvrzení žalobkyně o nečinnosti žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 81 s.ř.s.). Žaloba je důvodná. Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhá ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Podmínky tohoto řízení a postup soudu při rozhodování o těchto žalobách je upraven zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Podle § 79 odst. 1 s.ř.s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, se může žalobou domáhat toho, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo vydat osvědčení. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ochrany proti nečinnosti se lze úspěšně domáhat tehdy, jestliže správní orgán nevydal rozhodnutí ve věci samé nebo nevydal osvědčení, přičemž tak neučinil přesto, že k vydání byl povinen. Obecně platí, že povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí či osvědčení nastává v rámci řízení, které již bylo zahájeno. Správní řízení může být zahájeno buď na návrh určitého subjektu nebo z moci úřední. V souzené věci byla spornou otázka, zda bylo povinností žalovaného o žádosti žalobce rozhodnout. Při posuzování této otázky vycházel soud z ustanovení § 44 odst 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), podle něhož je řízení o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Ve správních řízeních lze pro formu podání žádosti využít všech způsobů uvedených v ustanovení § 37 odst. 4 správního řádu, tj. písemně, ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, případně dalšími způsoby, je-li potvrzeno, popřípadě doplněno, některým z uvedených způsobů ve lhůtě pěti dnů. Pro zahájení řízení o vydání zaměstnanecké karty jako jednoho z druhů povolení k dlouhodobému pobytu však platí určité výjimky. Dle ust. § 169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců cizinec, který není uveden v právním předpise vydaném podle ustanovení § 182 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců (takovým cizincem je i žalobkyně), je povinen požádat o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je státním příslušníkem, popř. jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Nesplní-li cizinec tuto povinnost, řízení o žádosti není zahájeno a zastupitelský úřad věc usnesením odloží, přičemž usnesení pouze poznamená do spisu. Další výjimka vyplývá z ustanovení § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců, podle něhož žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad však může v odůvodněných případech od této povinnosti upustit. Ze správního spisu a z provedeného dokazování před soudem v této věci vyplývá a mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobkyně dne 21.10.2015 osobně na podatelně (v recepci) Zastupitelského úřadu ČR v Hanoji předala pracovnici úřadu stížnost na postup úřadu spolu se žádostí o zaměstnaneckou kartu. Tato žádost jí byla vrácena spolu s vyřízením stížnosti s odůvodněním, že žádost nepodala řádně a dle pravidel uvedených na webových stránkách Zastupitelského úřadu v Hanoji a Ministerstva zahraničních věcí. Soud má v souzené věci obdobně, jak již judikoval i v případě jiných sporů cizinců, např. pod sp. zn. 6A 188/2015, za to, že v daném případě bylo správní řízení zahájeno, neboť žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu byla podána u příslušného zastupitelského úřadu a byla podána osobně. Prokazatelně k podání žádosti došlo tím, že byla jako příloha předána spolu se stížností na postup pracovnice při přijímání samotné žádosti v podatelně zastupitelského úřadu. Minimálně v tomto okamžiku měl zastupitelský úřad žádost ve své dispozici. Je nerozhodné, že žalobkyně podala žádost formálně jako přílohu stížnosti, ani že tato žádost byla následně žalobkyni vrácena. Rovněž skutečnost, že žalobkyně nebyla pro podání této žádosti registrována v systému Visapoint, není pro posouzení důvodnosti podané žaloby rozhodná. Nejvyšší správního soud se ve svém rozsudku ze dne 30.4.2015, č.j. 7Azs 282/2014-48 vyjádřil tak, že: „Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení“. Podstatné je naopak to, že se žádost dostala do dispozice příslušného zastupitelského úřadu. Žalobkyně tak splnila zákonné podmínky pro podání žádosti, stanovené v § 169 odst. 13 a 14 zákona o pobytu cizinců, tedy žádost byla podána osobně na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je žalobkyně státní příslušnicí. Protože se tato žádost dostala do dispozice příslušného zastupitelského úřadu, bylo povinností žalovaného o ní rozhodnout. Z uvedených důvodů byla žalovanému podle § 81 odst. 2 s.ř.s. uložena povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně ve správním řízení, které bylo podáním žádosti zahájeno. S ohledem na maximální zákonnou lhůtu 90 dnů pro vydání rozhodnutí o povolení k dlouhodobému pobytu (zaměstnanecké karty) dle ust. § 169 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců se při dosud neposouzené povaze případu jeví uložená lhůta 90 dnů, která běží ode dne právní moci rozsudku, přiměřenou. Výrok o nákladech řízení je dán ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobkyně byla ve věci úspěšná. Soud jí proto soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení, které spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2000 Kč a dále v nákladech právního zastoupení, a to za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí věci, podání žaloby, účast při jednání před soudem) dle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dále za 3x paušál po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky s připočtením částky DPH ve výši 2 142 Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty z částky 10 200 Kč, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, činí tedy 14 342 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 15. července 2016 JUDr. Naděžda Řeháková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová