9 A 45/2024

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a Mgr. Olgy Zimové v právní věci žalobkyně: Jakubská s. r. o., IČO: 02227657 sídlem Zderazská 1609/5, 153 00 Praha 5 zastoupené advokátem Mgr. Adamem Bezděkem sídlem Jana Babáka 2733/11, 612 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo kultury sídlem Maltézské náměstí 471/1, 118 11 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 20. 5. 2024, č. j. MK 42480/2024 OPP, sp. zn. MK-S 6711/2024 OPP, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 20. 5. 2024, č. j. MK 42480/2024 OPP, sp. zn. MK-S 6711/2024 OPP, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Adama Bezděka, advokáta.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 31. 5. 2024 domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva kultury (dále jen „žalovaný“) ze dne 20. 5. 2024, č. j. MK 42480/2024 OPP, sp. zn. MK-S 6711/2024 OPP (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a Společenství vlastníků jednotek domu Jakubská 3 č. p. 676 Praha 1, IČO: 28454251, sídlem Jakubská 676/3, 110 00 Praha 1 (dále jen „SVJ Jakubská 3“) a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 28. 2. 2024, č. j. MHMP 183595/2024, sp. zn. S-MHMP 601081/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) vydané ve věci uložení opatření dle § 10 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „památkový zákon“), vedeném ve vztahu k nemovitosti č. p. X, č. parc. X, k. ú. Staré Město, Jakubská 3, Praha 1 (dále jen „dotčená nemovitost“).

2. Dotčená nemovitost je nemovitou kulturní památkou, zapsanou v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod č. X a je v památkové rezervaci v hlavním městě Praze, prohlášené nařízením vlády č. 66/1971 Sb., o památkové rezervaci v hlavním městě Praze. Žalobkyně je vlastníkem bytové jednotky č. X v dotčené nemovitosti. Prvostupňový orgán zjistil, že v dotčené nemovitosti byly bez jeho závazného stanoviska provedeny následující práce: ve dvorní části u vstupu do bytové jednotky č. X v 1.NP byla provedena přístavba proskleného zádveří – přístavku (dále též „přístavek“). Dále byla provedena instalace vzduchotechniky (dále jen „VZT“) pro bytovou jednotku č. X. Venkovní VZT jednotka je umístěna v prostoru přístavku a přívod je veden skrz fasádu pod pavlačí.

3. Prvostupňový orgán uložil žalobkyni a SVJ Jakubská 3, aby z důvodu porušení povinností vlastníka kulturní památky stanovených v § 9 odst. 1 památkového zákona ve lhůtě do 90 dnů od právní moci prvostupňového rozhodnutí provedly následující opatření:

1. Demontáž přístavku z pozemku ve dvorní části nemovitosti - č. parc. 663/1, k. ú. Staré Město a z obvodové dvorní zdi nemovitosti.

2. Odstranění jednotky VZT, instalované uvnitř proskleného zádveří (přístavku), vč. přívodní kabeláže, přičemž rozvody VZT nebudou odstraňovány vytrháváním a místa prostupů ve zdi budou šetrně zapraveny materiálem, který nebude mít vyšší tvrdost a menší pružnost než stávající dochované opukové zdivo; materiál bude bez obsahu cementu.

3. Narušená místa fasády budou po odstranění přístřešku a VZT opravena, odhalené plochy budou začištěny tradičním zednickým způsobem, tedy vnější líc ploch bude opatřen omítkou, použit bude čistě vápenný materiál bez obsahu cementu, doplnění chybějících částí omítek bude provedeno ve stejné struktuře a hrubostí jako mají stávající vápenné omítky, při nanášení omítek nebude použito žádných moderních materiálů a technologií, např. armovací sítě, rohovníky, štěrkové štuky.

4. Omítka bude opatřena nátěrem ve stávajícím materiálu a v odstínu stávající barevnosti předmětné dvorní fasády. (dále jen „opatření“).

4. Prvostupňovým rozhodnutím byla [dle ustanovení § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů] žalobkyni dále uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 900 Kč a SVJ Jakubská 3 byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 100 Kč.

5. Žalobkyně jako možnou osobu zúčastněnou na řízení označila SVJ Jakubská 3. Usnesením ze dne 5. 8. 2024, č. j. 9 A 45/2024–74, soud rozhodl, že SVJ Jakubská 3, není v tomto řízení osobou zúčastněnou na řízení, neboť SVJ Jakubská 3 nesplnilo nezbytnou formální podmínku ve smyslu § 34 odst. 2 věta druhá za středníkem zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), když ve stanovené patnáctidenní lhůtě nereagovalo na vyrozumění městského soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 A 45/2024–42.

6. Usnesením městského soudu ze dne 18. 6. 2024, č. j. 9 A 45/2024–47, byl žalobě přiznán odkladný účinek.

II. Napadené rozhodnutí

7. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobkyně bránila odvoláním ze dne 7. 3. 202, v němž navrhla, aby žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení zastavil.

8. V první odvolací námitce žalobkyně namítala, že ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí mělo být uvedeno správné ustanovení, podle kterého bylo nápravné opatření uloženo (§ 10 odst. 1 památkového zákona). Jelikož tomu tak nebylo, prvostupňové rozhodnutí dle žalobkyně nesplňovalo formální náležitosti správního rozhodnutí stanovené v § 68 odst. 2 správního řádu.

9. Ve druhé odvolací námitce žalobkyně tvrdila, že prvostupňové rozhodnutí je neurčité, neboť neobsahuje popis konkrétního porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 památkového zákona, jehož se měla žalobkyně dopustit.

10. Třetí odvolací námitkou žalobkyně namítala překážku řízení res iudicata a porušení zásady ne bis in idem, neboť povinnost podle § 10 odst. 1 památkového zákona spočívající v odstranění přístavku byla uložena již rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 4. 2. 2002, č. j. MHMP 121158/2001 (dále jen „první rozhodnutí z r. 2002“) původnímu vlastníkovi dotčené nemovitosti [kterým byla Městská část Praha 1 (dále jen „MČ Praha 1“)]. Žalobkyně je ve smyslu § 73 odst. 2 správního řádu právním nástupcem MČ Praha 1, proto se první rozhodnutí vztahuje i na žalobkyni.

11. Proti prvostupňovému rozhodnutí podalo odvolání rovněž SVJ Jakubská 3, které namítalo, že nemohlo ovlivnit vybudování přístavku, neboť se tak stalo ještě před vznikem společenství vlastníků v nemovitosti. SVJ Jakubská 3 dále namítalo, že nemohlo ovlivnit ani instalaci VZT na dotčené nemovitosti, neboť tuto instalaci provedla žalobkyně bez souhlasu SVJ Jakubská 3.

12. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 28. 5. 2024.

13. K první odvolací námitce žalovaný uvedl, že prvostupňový orgán ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí uvedl řešení otázky, která je předmětem řízení, zákonná ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno i správné označení účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu. Návětí prvostupňového rozhodnutí je součástí výrokové části rozhodnutí. Správní řízení bylo vedeno podle § 10 odst. 1 památkového zákona; správní rozhodnutí bylo vydáno podle § 67 správního řádu. Náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 68 odst. 2 správního řádu byly naplněny. Výrok prvostupňového rozhodnutí netrpí formální vadou. Žalovaný dále s poukazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 8 As 141/2012-57, konstatoval, že povinnost uvést ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, je splněna i tehdy, když je příslušné ustanovení právního předpisu součástí tzv. návětí (záhlaví) rozhodnutí, které je třeba pokládat za součást výrokové části rozhodnutí.

14. Ke druhé odvolací námitce žalovaný uvedl, že z výroku prvostupňového rozhodnutí (z uloženého opatření) je jednoznačné, že porušením povinnosti je zde umístění, resp. ponechání prosklené konstrukce přístavku a v něm instalované VZT na obvodové zdi dotčené nemovitosti. Tímto jednáním, resp. opomenutím (nekonáním), byly zjevně porušeny povinnosti chránit kulturní památku před ohrožením, poškozením, znehodnocením a užívat ji pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu, jak prvostupňový orgán uvedl ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Toto je dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu.

15. Ke třetí odvolací námitce žalovaný odkázal na str. 13 a 14 prvostupňového rozhodnutí, neboť se zcela ztotožnil s právním náhledem prvostupňového orgánu na totožnou námitku vznesenou v průběhu správního řízení. Prvostupňový orgán na str. 13 a 14 k namítané překážce res iudicata a porušení zásady ne bis in idem poznamenal, že žalobkyně v rámci předmětného řízení prohlašovala, že je ve smyslu § 73 odst. 2 správního řádu právním nástupcem MČ Praha 1 a že první rozhodnutí z r. 2002 se proto vztahuje i na ni. Žalobkyně však ve smyslu tohoto svého prohlášení nejednala a přístavek neodstranila. Dále prvostupňový orgán uvedl, že výrok prvního rozhodnutí z r. 2002 nebyl totožný s výrokem rozhodnutí, které ve věci vydal nyní, neboť prvním rozhodnutím z r. 2002 bylo uloženo odstranit přístavek, nikoli však klimatizaci (VZT), která je v přístavku nyní instalována. Rovněž upozornil, že výrokem prvního rozhodnutí z r. 2002 byla stanovena lhůta pro splnění „do 31.3.2002“ a výrok nynějšího prvostupňového rozhodnutí, aby byl vykonatelný, nemohl obsahovat lhůtu, kterou již nelze dodržet. Uložení povinnosti by bez lhůty, ve které ji lze reálně splnit, nebylo vymahatelné. Prvostupňový orgán rovněž uvedl, že pokud by se v daném případě jednalo o překážku věci rozhodnuté, byla by žalobkyně povinna odstranit přístavek nejen ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 památkového zákona, ale i na základě prvního rozhodnutí z r. 2002. V tomto kontextu se prvostupňový orgán obával, že pokud žalobkyně dosud nepřistoupila k nápravě závadného stavu kulturní památky, začala by v případě nezahájení nového nápravného řízení argumentovat právě lhůtou stanovenou v prvním rozhodnutí z r. 2002, a i nadále by nekonala, přestože se ke stanovené povinnosti hlásí.

16. Žalovaný neshledal důvod pro postup podle § 90 odst. 1 až 4 správního řádu, proto odvolání žalobkyně a rovněž i odvolání SVJ Jakubská 3 podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

III. Žaloba

17. V podané žalobě žalobkyně první žalobní námitkou namítala, že výrok prvostupňového rozhodnutí neobsahuje dostatečně určitý popis skutku a porušené povinnosti, neboť se z něj podává jen to, že opatření k nápravě bylo žalobkyni uloženo pro porušení povinností vlastníka kulturní památky stanovených v § 9 odst. 1 památkového zákona (chránit kulturní památku před ohrožením, poškozením, znehodnocením a užívat ji pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu), kdy tento výčet uvedený ve výroku rozhodnutí v závorce je pouze obecným popisem povinností a způsobů jejich porušení převzatý ze znění § 9 odst. 1 památkového zákona. K uvedenému žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se ke správnímu trestání a nutnosti konkretizace přestupkového jednání.

18. Dle tvrzení žalobkyně uvedeného ve druhé žalobní námitce žalovaný zcela ignoroval argumentaci žalobkyně podloženou četnou judikaturou a stanoviskem zaujatým soudní praxí ohledně popisu skutku ve vztahu k ukládání správních sankcí za přestupková jednání na úseku ochrany památkové péče, kdy měla za to, že toto je analogicky použitelné i ve vztahu k výroku rozhodnutí, kterým je ukládáno nápravné opatření podle § 10 odst. 1 památkového zákona. Žalovaný se pouze v obecné rovině zabýval odlišností obou řízení, kdy se vůbec nevypořádal s argumentací žalobkyně, poukazující na společný předpoklad spočívající v porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 památkového zákona, který je nezbytný jak pro uložení správní sankce, tak i pro uložení nápravného opatření. Žalovaný z uloženého opatření vyvodil, v čem prvostupňový orgán spatřoval porušení povinností žalobkyně, jako vlastníka kulturní památky, čímž se snažil žalovaný nedostatek určitosti výroku prvostupňového rozhodnutí svými dedukcemi zhojit.

19. Ve třetí žalobní námitce žalobkyně stručně uvedla, že se žádného porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 památkového zákona nedopustila.

20. Ve čtvrté žalobní námitce žalobkyně namítala, že prvostupňový orgán vydal prvostupňové rozhodnutí i přes existenci trvalé překážky řízení dle § 48 odst. 2 správního řádu, a to minimálně ve vztahu k přístavku. Žalobkyně uvedla, že zásada ne bis in idem platí pro všechna pozitivní správní rozhodnutí, tj. ta, kterými bylo osobě ve správním řízení přiznáno právo nebo uložena povinnost, tedy nikoli jen pro rozhodnutí vydaná v rámci správního trestání. Nadto žalobkyně uvedla, že první rozhodnutí z r. 2002 je již prekludováno, neboť se stalo vykonatelným v roce 2002. V tomto případě je nutné vycházet z tehdejší platné právní úpravy, a to zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účinného do 1. 1. 2006 (dále jen „správní řád 1967“), a to konkrétně z § 71 odst. 1 správního řádu 196,7 podle kterého platí, že nesplní-li účastník řízení ve stanovené lhůtě dobrovolně povinnost uloženou mu rozhodnutím, které je vykonatelné, jejich výkon provede příslušný správní orgán. Podle odst. 3 citovaného ustanovení lze rozhodnutí vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Prekluze prvního rozhodnutí z r. 2002 však nic nemění na tom, že první rozhodnutí z r. 2002 je pravomocným rozhodnutím, jehož existence zakládá překážku věci již pravomocně rozhodnuté.

21. Pátou žalobní námitkou žalobkyně tvrdila, že se žalovaný s její argumentací vztahující se k porušení zásady ne bis in idem nevypořádal a pouze odkázal na prvostupňové rozhodnutí.

22. Šestou žalobní námitkou žalobkyně poukazovala na návětí prvostupňového rozhodnutí, v němž je uvedeno, že v předmětné věci rozhodl prvostupňový orgán dle § 67 správního řádu, tedy nikoliv dle § 10 odst. 1 památkového zákona. Žalobkyně namítala, že toto nelze považovat za správně uvedené ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno.

IV. Vyjádření žalovaného

23. Ve vyjádření ze dne 3. 7. 2024 žalovaný navrhl žalobu zamítnout. K první a druhé žalobní námitce žalovaný nerozporoval, že dle ustanovení § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku navíc (oproti náležitostem rozhodnutí podle správního řádu) uvede popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání. Žalovaný však zdůraznil, že v daném případě prvostupňový orgán v řízení nepostupoval podle zákona o přestupcích, nýbrž postupoval podle správního řádu. Podle ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu správní orgán ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků řízení. Ve výrokové části dále uvede lhůtu ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění. Dle žalovaného prvostupňový orgán ve výroku rozhodnutí uvedl, že důvodem pro vydání rozhodnutí je porušení ustanovení § 9 odst. 1 památkového zákona. Z výroku prvostupňového rozhodnutí (z uloženého opatření) je pak jednoznačné, že porušením povinnosti je zde konkrétně umístění, resp. ponechání přístavku a v něm instalované VZT na obvodové zdi dotčené nemovitosti, tedy udržování protiprávního stavu.

24. Ke čtvrté žalobní námitce žalovaný uvedl, že zásada ne bis in idem, tedy zákaz nového stíhání obviněného pro týž skutek, se uplatní tehdy, když o určitém skutku určitého obviněného bylo vyneseno pravomocné rozhodnutí. Tato překážka je zásadní pro trestní řízení a též pro správní trestání. V daném případě se však nejednalo o řízení o přestupku, ale o řízení o uložení nápravného opatření podle ustanovení § 10 odst. 1 památkového zákona.

25. Žalovaný k šesté žalobní námitce konstatoval, že ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí je uvedeno řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno i správné označení účastníků. Návětí rozhodnutí je součástí výrokové části rozhodnutí a správní řízení bylo vedeno podle ustanovení § 10 odst. 1 památkového zákona.

V. Další podání účastníků

26. V replice ze dne 16. 7. 2024 k vyjádření žalovaného žalobkyně uvedla, že si odlišností řízení o přestupku a řízení o uložení nápravného opatření je samozřejmě vědoma, avšak s ohledem na jejich podobnost, kdy u obou je předpokladem pro uložení daného postihu porušení určité právní povinnosti vlastníka kulturní památky stanovené v § 9 odst. 1 památkového zákona, žalobkyně měla za to, že je nutné judikaturou zaujaté stanovisko ohledně popisu skutku ve vztahu k ukládání správních sankcí za přestupková jednání na úseku ochrany památkové péče analogicky použít i ve vztahu k výroku rozhodnutí, kterým je ukládáno nápravné opatření podle § 10 odst. 1 památkového zákona.

27. Žalobkyně následně zopakovala, že prvostupňové rozhodnutí obsahovalo pouze obecný výčet porušených povinností s odkazem na § 9 odst. 1 památkového zákona a nebyla nijak specifikována konkrétní povinnost, kterou měla žalobkyně svým jednáním porušit, přičemž již od počátku žalobkyně tvrdila, že se žádného porušení své povinnosti dle § 9 odst. 1 památkového zákona nedopustila.

28. Žalobkyně uzavřela, že setrvává na podané žalobě a navrhla, aby soud žalobě vyhověl.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

29. Žaloba byla podána včas ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s., osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

30. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (souhlas žalovaného byl v souladu s § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. presumován). Soud v projednávané věci vyšel z podkladů obsažených ve správním spise, které pro posouzení a rozhodnutí věci shledal dostatečnými. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

31. Z obsahu spisového materiálu, předloženého žalovaným správním orgánem, soud zjistil následující pro rozhodnutí relevantní skutečnosti.

32. Dne 6. 9. 2001 byla Úřadu MČ Praha 1 (a následně dne 9. 10. 2001 rovněž prvostupňovému orgánu) doručena stížnost na nájemníka domu Jakubská 676/3, který prováděl v přízemí dotčené nemovitosti stavební úpravy v podobě atypických oken a „trafiky“ – verandy při vchodu do bytu. Následně byla na základě stížnosti provedena 18. 10. 2001 prohlídka místa. Dne 19. 11. 2001 bylo MČ Praha 1, coby vlastníkovi dotčené nemovitosti, doručeno oznámení ze dne 13. 11. 2001, č. j. MHMP 121158/2001, o zahájení správního řízení o uložení opatření dle ustanovení § 10 odst. 1 památkového zákona, a to „za porušení ustanovení § 9 odst. 1 citovaného zákona (povinnost vlastníka na vlastí náklad pečovat o zachování kulturní památky, udržovat kulturní památku v dobrém stavu, chránit tuto před ohrožením, poškozením, znehodnocením) ve vztahu k objektu č.p. 676, Jakubská 3, Praha 1 - Staré Město, který je kulturní památkou zapsanou v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek“.

33. Dne 4. 2. 2002 bylo prvostupňovým orgánem vydáno první rozhodnutí z r. 2002, kterým bylo MČ Praha 1 z důvodu nutnosti zabezpečení plnění povinností vlastníka dle § 9 odst. 1 památkového zákona uloženo opatření dle § 10 odst. 1 památkového zákona: „bude odstraněno prosklené zádveří z ocelové konstrukce vystupující do prostoru pavlačového dvora“, a to v termínu do 31. 3. 2002.

34. V roce 2015 došlo k převodu vlastnického práva k bytové jednotce č. 676/14 v dotčené nemovitosti na žalobkyni.

35. Dne 12. 3. 2020 bylo prvostupňovému orgánu doručeno oznámení SVJ Jakubská 3 o instalaci klimatizačního zařízení do bytové jednotky č. 676/14 v přízemí domu Jakubská 676/3, Praha 1 ze dne 9. 3. 2020 (dále jen „oznámení“).

36. Na základě obdrženého oznámení vyzval prvostupňový orgán výzvou ze dne 24. 2. 2023 SVJ Jakubská 3, žalobkyni, Národní památkový ústav a Úřad MČ Praha 1 ke zpřístupnění a účasti na kontrolní prohlídce dotčené nemovitosti. Žádostí z téhož dne byl Úřad MČ Praha 1 požádán o součinnost – o prošetření současného stavu dotčené nemovitosti.

37. Žalobkyně se z účasti na kontrolní prohlídce omluvila a uvedla, že přístavek byl součástí bytové jednotky č. 676/14 v době, kdy ji kupovala v roce 2015; byl uveden i v dokumentaci stavebních úprav z roku 2014 a byl zmíněn již v původní smlouvě z roku 2008.

38. Kontrolní prohlídka proběhla dne 16. 3. 2023. V průběhu kontrolní prohlídky byly pořízeny fotografie celého přístavku, fotografie díry ve střeše přístavku a přes sklo přístavku pořízená fotografie klimatizace, která je umístěna na zemi v přístavku (sklo je z cca 2/3 od země gravírované – neprůhledné, fotografie klimatizace je pořízena přes horní 1/3 prosklení přístavku). Kontrolní prohlídky se účastnil Národní památkový ústav, Úřad MČ Praha 1, prvostupňový orgán a SVJ Jakubská 3. O kontrolní prohlídce byl sepsán protokol.

39. Prvostupňový orgán vyzval žalobkyni výzvou ze dne 30. 3. 2023, č. j. MHMP 668513/2023: „1) k odstranění proskleného zádveří (přístavku) z ocelové konstrukce, vystupujícího do dvorní části nemovitosti, ve lhůtě do 3. července 2023, tedy ke splnění povinnosti uložené rozhodnutím MHMP OPP č. j. MHMP 121158/2001 ze dne 4. 2. 2002 o uložení opatření předchozímu vlastníkovi nemovitosti č. p. 676, k. ú. Staré Město, Jakubská 3, Praha 1, kulturní památka r. č. 38735/1–368, podle § 10 odst. 1 památkového zákona, které nabylo právní moci dne 22.2.2002. Uvedeným rozhodnutím uložil orgán státní památkové péče tehdejšímu vlastníkovi Městské části Praha 1, Vodičkova 18, Praha 1, IČ 063410 opatření odstranit ve stanovené lhůtě prosklené zádveří z ocelové konstrukce vystupující do prostoru pavlačového dvora. 2) k odstranění klimatizačního zařízení umístěného v proskleném zádveří (přístavku) z ocelové konstrukce, vystupujícího do dvorní části nemovitosti, ve lhůtě do 3. července 2023.“ 40. Žalobkyně se k výzvě ze dne 30. 3. 2023, č. j. MHMP 668513/2023, vyjádřila v podání ze dne 13. 4. 2023, ve kterém především poukázala na překážku řízení res iudicata a namítla porušení zásady ne bis in idem (viz odvolání a žaloba shora).

41. Dne 16. 10. 2023 bylo žalobkyni a SVJ Jakubská 3 doručeno oznámení ze dne 13. 10. 2023, č. j. MHMP 2130287/2023, „o zahájení správního řízení o uložení opatření dle ustanovení § 10 odst. 1 památkového zákona v souvislosti s porušováním povinností vlastníka kulturní památky uvedených v ustanovení § 9 odst. 1 památkového zákona ve vztahu k nemovitosti č. p. 676, č. parc. 663/1, k. ú. Staré Město, Jakubská 3, Praha 1, která je kulturní památkou.“ Žalobkyně se opětovně vyjádřila dne 18. 10. 2023 s využitím obdobné argumentace překážkou řízení res iudicata a porušením zásady ne bis in idem.

42. Dne 30. 10. 2023 bylo prvostupňovému orgánu doručeno písemné vyjádření Národního památkového ústavu ze dne 30. 10. 2023, č. j. NPÚ-311/89206/2023, ve němž bylo uvedeno, že by mělo dojít k demontáži přístavku a následnému zapravení míst styku; podlaha a stěny by měly být dány do stavu obdobného s okolními konstrukcemi.

43. Přípisem ze dne 15. 11. 2023, č. j. MHMP 2404388/2023, sdělil prvostupňový orgán účastníkům řízení, že byly shromážděny dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí ve věci a vyzval k seznámení se se shromážděnými podklady pro vydání rozhodnutí.

44. Dne 5. 12. 2023 bylo prvostupňovému orgán doručeno vyjádření žalobkyně po seznámení se s podklady rozhodnutí. Žalobkyně uvedla, že otvor ve střeše přístavku představuje ve skutečnosti pouze určité netěsnosti, které vznikly při prvním pokusu umístit venkovní jednotku VZT nad přístavek do mezery pod pavlačí. Nakonec ale tato musela být umístěna do prostoru přístavku. K fungování klimatizace žalobkyně uvedla, že „[s]amotná klimatizace Bytové jednotky č. 676/14 se skládá z vnitřní jednotky (umístěné v interiéru Bytové jednotky č. 676/14) a vnější jednotky (umístěné v proskleném zádveří). Mezi těmito jednotkami se nachází trubky malého průřezu, kterými proudí chladící kapalina. Toto chladivo se pak stlačuje a v určitém místě rozpíná a předává energii pryč. Vnější jednotka ale vzduch rozhodně nijak nevyměňuje, pouze jej chladí nebo ohřívá. Vnější jednotka klimatizace neodvádí žádný vzduch z interiéru Bytové jednotky č. 676/14, protože ten je z interiéru odváděn skutečně do komína. Z této vnější klimatizační jednotky vychází pouze vzduch, který se již v zádveří nachází a tento skrze tuto jednotku cirkuluje. V zimě tak prostor zádveří ochlazuje a v létě ohřívá. Teplota uvnitř zádveří tak přibližně odpovídá vnější teplotě daného ročního období.“ Žalobkyně závěrem zopakovala argumentaci překážkou řízení res iudicata a porušením zásady ne bis in idem.

45. Následovalo vydání prvostupňového rozhodnutí, jak již bylo uvedeno shora.

46. Soud o věci uvážil následovně.

47. V prvé řadě soud ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí některou z vad, jejichž existenci je povinen zkoumat z úřední povinnosti ve smyslu § 76 s. ř. s. Nadto žalobkyně v žalobní námitce první, druhé, páté a šesté v různé intenzitě vady výroku a nedostatek odůvodnění správních rozhodnutí, tedy i jejich nepřezkoumatelnost, namítala.

48. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006 - 63, č. 1112/2007 Sb. NSS) nebo se nevypořádá se všemi odvolacími námitkami (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71).

49. Podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku, podklady pro vydání rozhodnutí, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

50. Z odůvodnění rozhodnutí tedy musí být seznatelné, proč správní orgán považoval námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené a z jakých skutkových a právních úvah vyšel. Nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi odvolacími námitkami, způsobuje to zpravidla nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84).

51. Judikatura však zároveň dovozuje, že požadavky kladené na orgány veřejné moci, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů, nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly (JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. § 68 [Výroková část, odůvodnění, poučení]. Správní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 519, marg. č. 30.).

52. V projednávané věci žalovaný v napadeném rozhodnutí na odvolací námitky žalobkyně dostatečně reagoval. K námitce absence právního základu ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedl, že návětí rozhodnutí je součástí výrokové části a že řízení bylo vedeno o uložení opatření dle § 10 odst. 1 památkového zákona; k tomu odkázal na judikaturu NSS (viz str. 12 až 13 napadeného rozhodnutí). K námitce neurčitosti výroku prvostupňového rozhodnutí uvedl, že ze stanovených opatření je zřejmé, že porušením povinnosti je umístění (resp. ponechání) prosklené konstrukce přístavku a v něm instalované jednotky VZT na obvodové zdi a pozemku kulturní památky, tedy udržování protiprávního stavu (viz str. 13 napadeného rozhodnutí). K námitce překážky věci pravomocně rozhodnuté žalovaný výslovně odkázal na úvahy prvostupňového orgánu na str. 13 a 14 prvostupňového rozhodnutí a uvedl, že se s nimi plně ztotožňuje (viz str. 13 až 14 napadeného rozhodnutí).

53. Takový postup odvolacího orgánu je obecně přípustný. Odvolací orgán se může se závěry správního orgánu prvního stupně ztotožnit a převzít je, případně na ně odkázat, je-li zřejmé, že se s nimi skutečně věcně identifikuje (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86). Nepřezkoumatelnost proto nelze dovozovat z pouhé skutečnosti, že žalovaný v některé části na prvostupňové rozhodnutí odkázal.

54. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí jako celek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů netrpí.

55. První žalobní námitkou žalobkyně tvrdila, že výrok prvostupňového rozhodnutí neobsahuje dostatečně určitý popis skutku a porušené povinnosti. Druhou žalobní námitkou navázala tvrzením, že žalovaný tento nedostatek nezhojil a nevypořádal se s její argumentací odkazující na judikaturu správního trestání.

56. Podle § 68 odst. 2 správního řádu se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, označení účastníků, lhůta ke splnění ukládané povinnosti a popřípadě další údaje potřebné k jejímu řádnému splnění.

57. V nyní projednávané věci nebylo vedeno řízení o přestupku, nýbrž řízení o uložení opatření podle § 10 odst. 1 památkového zákona. Podle tohoto ustanovení vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní památkové péče rozhodnutí o opatřeních, která je povinen vlastník kulturní památky učinit, neplní-li povinnosti uvedené v § 9 téhož zákona.

58. Rozhodnutí podle § 10 odst. 1 památkového zákona není správním trestem, nýbrž nápravným opatřením. Jeho účelem není postih vlastníka, ale odstranění protiprávního stavu a zajištění ochrany kulturní památky. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 7. 2018, č. j. 3 As 73/2017-41, zdůraznil, že opatření podle § 10 odst. 1 památkového zákona nelze z právního hlediska ztotožňovat se sankcí. V citovaném rozsudku uvedl: „[n]elze rozporovat, že stěžovatelé mohou uložené opatření subjektivně pociťovat jako potenciální sankci, nicméně je nutno poznamenat, že v právním pojetí nelze opatření se sankcí ztotožňovat. Účelem sankce je postih povinného, tzn. trest za neplnění povinností stanovených v právních předpisech. Naproti tomu účelem nápravného opatření - v kontextu nyní projednávané věci - je odstranění nežádoucí situace.“ 59. Tomu odpovídají i odlišné požadavky na obsah výroku. Judikatura a metodické závěry (viz žalobkyní odkazovaný metodický pokyn žalovaného „Postih za protiprávní jednání na úseku památkové péče od 1. 7. 2017 /aktualizovaný k 7. 2. 2023/“), vztahující se k formulaci skutkové věty ve výroku rozhodnutí o přestupku podle § 35 odst. 1 písm. c) a § 39 odst. 1 písm. c) památkového zákona, proto nelze bez dalšího přenášet do řízení o uložení nápravného opatření.

60. To však neznamená, že by výrok rozhodnutí o uložení nápravného opatření mohl být neurčitý. I zde musí být ze správního rozhodnutí zřejmé, jaká konkrétní povinnost je ukládána, z jakého důvodu a v jaké souvislosti s porušením § 9 odst. 1 památkového zákona.

61. V projednávané věci výrok prvostupňového rozhodnutí zněl: „Magistrát hlavního města Prahy, odbor památkové péče (dále jen MHMP OPP), jako orgán státní památkové péče na území hlavního města Prahy věcně a místně příslušný podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen památkový zákon), ve správním řízení o uložení opatření dle ustanovení § 10 odst. 1 památkového zákona vedeném ve vztahu k nemovitosti č. p. 676, č. parc. 663/1, k. ú. Staré Město, Jakubská 3, Praha 1, která je kulturní památkou zapsanou v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod r. č. X, proti […] pro porušení povinností vlastníka kulturní památky stanovených v ustanovení § 9 odst. 1 památkového zákona (chránit kulturní památku před ohrožením, poškozením, znehodnocením a užívat ji pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu) rozhodl podle ustanovení § 67 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisu (dále jen správní řád), t a k t o: MHMP OPP ukládá účastníkům řízení: […] provést do 90 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí tato opatření:

1. Demontáž přístavku z pozemku ve dvorní části nemovitosti - č. parc. X, k. ú. Staré Město a z obvodové dvorní zdi nemovitosti.

2. Odstranění jednotky VZT, instalované uvnitř proskleného zádveří (přístavku), vč. přívodní kabeláže, přičemž rozvody VZT nebudou odstraňovány vytrháváním a místa prostupů ve zdi budou šetrně zapraveny materiálem, který nebude mít vyšší tvrdost a menší pružnost než stávající dochované opukové zdivo; materiál bude bez obsahu cementu.

3. Narušená místa fasády budou po odstranění přístřešku a VZT opravena, odhalené plochy budou začištěny tradičním zednickým způsobem, tedy vnější líc ploch bude opatřen omítkou, použit bude čistě vápenný materiál bez obsahu cementu, doplnění chybějících částí omítek bude provedeno ve stejné struktuře a hrubostí jako mají stávající vápenné omítky, při nanášení omítek nebude použito žádných moderních materiálů a technologií, např. armovací sítě, rohovníky, štěrkové štuky.

4. Omítka bude opatřena nátěrem ve stávajícím materiálu a v odstínu stávající barevnosti předmětné dvorní fasády. […].“ (Důraz doplněn soudem.)

62. Jak je ze shora citovaného zřejmé, prvostupňový orgán v návětí, které je dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 8 As 141/2012 považováno za součást výroku rozhodnutí, uvedl, že vede správní řízení o uložení opatření dle § 10 odst. 1 památkového zákona ve vztahu ke konkrétně označené kulturní památce a že rozhoduje „pro porušení povinností vlastníka kulturní památky stanovených v ustanovení § 9 odst. 1 památkového zákona (chránit kulturní památku před ohrožením, poškozením, znehodnocením a užívat ji pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu)“. Ve vlastním výroku pak žalobkyni a SVJ Jakubská 3 uložil demontáž přístavku, odstranění VZT instalované uvnitř přístavku a opravu dotčených částí fasády, a to včetně poměrně podrobného technického popisu způsobu provedení (viz str. 1 až 2 prvostupňového rozhodnutí).

63. Soud souhlasí se žalobkyní v tom, že formulace výroku prvostupňového rozhodnutí mohla být přesnější a že prvostupňový orgán mohl explicitněji uvést, že porušení § 9 odst. 1 památkového zákona spatřuje v ponechání proskleného přístavku a v něm umístěné VZT na kulturní památce. Tato okolnost je však z výroku a jeho návětí ve spojení s odůvodněním stále dostatečně zřejmá. Z uložených opatření není rozumně možné dovodit nic jiného než to, že správní orgán považoval za protiprávní stav právě existenci přístavku, v něm instalované VZT a s nimi související zásahy do fasády. Žalovaný to v napadeném rozhodnutí na str. 13 výslovně vyložil a tento výklad podle soudu nepředstavuje nepřípustné „dotváření“ prvostupňového výroku, nýbrž objasnění toho, co z něj již plyne. Soud proto konstatuje, že žalovaný se s odvolací argumentací žalobkyně ohledně absence vymezení konkrétního skutkového jednání ve výroku prvostupňového rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádal. Skutečnost, že žalobkyně s takovým vypořádáním nesouhlasí a považuje je za nesprávné, nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezpůsobuje.

64. K žalobkyní akcentované judikatuře správního trestání soud dodává, že společným východiskem obou řízení sice může být porušení povinnosti podle § 9 odst. 1 památkového zákona, avšak účel, povaha i zákonná úprava obou typů řízení jsou rozdílné. V řízení o přestupku je třeba ve výroku vymezit skutek včetně místa, času a způsobu spáchání; u rozhodnutí o opatření podle § 10 odst. 1 památkového zákona správní řád takový požadavek nestanoví. Zde postačí, pokud je z výroku a z rozhodnutí jako celku jednoznačně seznatelné, jaké nápravné opatření se ukládá a v čem správní orgán spatřuje neplnění povinností vlastníka kulturní památky.

65. První ani druhá žalobní námitka proto nejsou důvodné.

66. Pátou žalobní námitkou žalobkyně vytýkala žalovanému, že se řádně nevypořádal s její odvolací argumentací ohledně překážky věci pravomocně rozhodnuté a omezil se pouze na odkaz na prvostupňové rozhodnutí.

67. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je správní řízení ovládáno zásadou jednotnosti řízení. Tato zásada znamená, že řízení představuje jeden celek až do vydání rozhodnutí a pojímá se dohromady (ve svém komplexu). Jako jeden celek jsou vnímána též všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudek ze dne 15. 3. 2017, čj. 5 Azs 270/2016-39).

68. Žalovaný na str. 13 až 14 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním názorem prvostupňového orgánu k otázce překážky věci pravomocně rozhodnuté a že odkazuje na str. 13 a 14 prvostupňového rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy zřejmé, že žalovaný odvolací námitku nepominul, nýbrž převzal argumentaci prvoinstančního orgánu jako správnou.

69. Obecně může odvolací správní orgán vypořádat odvolací námitky i tím způsobem, že se ztotožní se závěry správního orgánu prvního stupně, které v rozhodnutí o odvolání převezme, nebo se na ně odkáže (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006–86), čímž může implicitně odpovědět na námitky odvolatele tak, že je neshledal důvodnými (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Nadto žalobkyně překážku věci pravomocně rozhodnuté (a porušení zásady ne bis in idem) namítala v průběhu celého správního řízení opakovaně a měla možnost poukázat na všechny myslitelné související aspekty. Pokud tedy žalovaný dospěl k závěru, že veškerá argumentace již byla řečena a s vypořádáním prvostupňového orgánu se beze zbytku ztotožnil, je vypořádání uvedené odvolací námitky odkazem na prvostupňové rozhodnutí postupem zcela přípustným.

70. Pátá žalobní námitka není důvodná.

71. Šestou žalobní námitkou žalobkyně namítala, že prvostupňový orgán rozhodl podle § 67 správního řádu, nikoli podle § 10 odst. 1 památkového zákona, a proto není ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedeno správné právní ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno.

72. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2015, č. j. 8 As 141/2012-65, dovodil, že povinnost uvést ve výrokové části rozhodnutí ustanovení právního předpisu, podle něhož správní orgán rozhodl, je splněna i tehdy, je-li příslušné ustanovení uvedeno v návětí (záhlaví) rozhodnutí, které je třeba považovat za součást výrokové části.

73. V nyní posuzované věci prvostupňový orgán v návětí výslovně uvedl, že jde o „správní řízení o uložení opatření dle ustanovení § 10 odst. 1 památkového zákona“, vedené ve vztahu ke konkrétní kulturní památce (str. 1 prvostupňového rozhodnutí). Současně uvedl, že „rozhodl podle ustanovení § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád“. Z toho je patrné, že § 10 odst. 1 památkového zákona představuje hmotněprávní základ ukládaného opatření, zatímco § 67 správního řádu upravuje formu a povahu správního rozhodnutí. Obě ustanovení se vzájemně nevylučují a jejich souběžné uvedení není vadou.

74. Šestá žalobní námitka tedy není důvodná.

75. Třetí žalobní námitkou žalobkyně obecně namítala, že se žádného porušení své povinnosti podle § 9 odst. 1 památkového zákona nedopustila.

76. Soud považuje za vhodné poznamenat, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobkyně, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení soudu předesílá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby tak v zásadě předurčuje i obsah a rozsah soudního přezkumu. Soud není oprávněn (a tím méně povinen) za žalobkyni domýšlet či dotvářet žalobní námitky z vlastní iniciativy. Takový postup soudu by popíral uplatnění dispoziční zásady a zasahoval by do principu rovnosti účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78).

77. Přestože třetí žalobní námitka je formulována velmi obecně, soud nicméně přezkoumal, zda skutkové a právní závěry správních orgánů mají oporu ve spise.

78. Podle § 9 odst. 1 památkového zákona je vlastník kulturní památky povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením a znehodnocením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Není sporu o tom, že dotčená nemovitost je nemovitou kulturní památkou zapsanou v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod č. 38735/1–368 a že žalobkyně je vlastníkem bytové jednotky č. 14 v této kulturní památce a současně spoluvlastnicí společných částí domu a pozemku.

79. Ze správního spisu vyplývá, že ve dvorní části u vstupu do bytové jednotky č. 14 byla provedena přístavba proskleného zádveří (přístavek) a současně instalace VZT, jejíž venkovní jednotka byla umístěna do prostoru přístavku, přičemž přívod byl veden skrz fasádu pod pavlačí. Tyto skutečnosti byly zjištěny při kontrolní prohlídce dne 16. 3. 2023 a zachyceny na fotodokumentaci (viz str. 3 prvostupňového rozhodnutí).

80. Prvostupňový orgán vycházel především z písemného vyjádření Národního památkového ústavu ze dne 30. 10. 2023, č. j. NPÚ-311/89206/2023. Podle něj přístavek není souladný s historickým rázem kulturní památky, neodpovídá historickému charakteru pavlačového dvora, ruší jeho klasicistní vzhled a jako utilitární prvek nemůže dané prostředí obohatit, ale pouze degradovat; současně bylo doporučeno jeho odstranění a následné památkově šetrné zapravení dotčených míst. Prvostupňový orgán tyto závěry převzal a podrobně rozvedl na str. 24 až 27 a 31 prvostupňového rozhodnutí. Zdůraznil zejména, že instalace klimatizačních zařízení na kulturních památkách představuje novodobý technicistní prvek v principiálním rozporu s posláním kulturních památek a historickým prostředím Pražské památkové rezervace, a že umístění přístavku i VZT je z hlediska památkové péče neakceptovatelné (str. 24 a 27 prvostupňového rozhodnutí).

81. Soud neshledal důvod tyto odborné závěry zpochybnit. Národní památkový ústav je podle § 32 památkového zákona odbornou organizací státní památkové péče. Jeho vyjádření představuje obligatorní a významný podklad pro rozhodnutí podle § 10 odst. 1 památkového zákona. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2019, č. j. 5 As 9/2018-38, zdůraznil, že správní orgány jsou povinny z odborných vyjádření NPÚ vycházet, přičemž jde o podklad mající značnou váhu, je-li úplný, logický a přesvědčivý. Právě takové kvality má i vyjádření NPÚ v projednávané věci.

82. Žalobkyně v průběhu správního řízení namítala, že přístavek nijak nenarušuje charakter kulturní památky, že je z vizuálního hlediska vhodným řešením, že tónované sklo bylo nahrazeno sklem čirým a že samotná klimatizační jednotka památku nepoškozuje, neboť neodvádí vzduch z interiéru pod klenbu pavlače. Správní orgány se těmito výhradami zabývaly. Prvostupňový orgán na str. 24 až 26 prvostupňového rozhodnutí vysvětlil, proč nepovažuje navrhované místní šetření uvnitř jednotky za potřebné a proč ani tvrzený technický způsob fungování klimatizace nemůže nic změnit na památkově neakceptovatelné povaze provedených úprav. Rozhodující totiž nebyl jen případný fyzikální dopad provozu zařízení, ale už samotná existence novodobého přístavku a venkovní VZT jako rušivých zásahů do kulturní památky.

83. Soud v této souvislosti dodává, že porušení § 9 odst. 1 památkového zákona nemusí spočívat jen v přímém stavebně-technickém poškození hmoty kulturní památky. Povinnost vlastníka chránit kulturní památku před znehodnocením a užívat ji způsobem odpovídajícím její památkové hodnotě zahrnuje i ochranu jejích architektonických a historických hodnot. Již snížení kulturní hodnoty památky postačuje k závěru o jejím znehodnocení (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2018, č. j. 3 As 73/2017-41).

84. Obecná třetí žalobní námitka proto není důvodná.

85. Ve čtvrté žalobní námitce žalobkyně argumentovala překážkou věci pravomocně rozhodnuté a namítala porušení zásady non bis in idem.

86. Podle § 48 odst. 2 správního řádu lze totéž právo přiznat nebo tutéž povinnost uložit z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. Citované ustanovení představuje výslovné zákonné vyjádření obecné zásady non bis in idem, jež ve správním řízení plyne z principu materiální právní moci. Judikatura přitom dlouhodobě zdůrazňuje, že materiální právní moc v sobě zahrnuje nezměnitelnost rozhodnutí, tedy nenarušitelnost již založených, změněných nebo zaniklých hmotněprávních oprávnění a povinností. To platí i tam, kde procesní předpis zákaz dvojího rozhodnutí výslovně neformuluje (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 12. 1993, č. j. 6 A 146/92-24). Nejvyšší správní soud na tuto linii navázal mimo jiné v rozsudku ze dne 8. 12. 2005, č. j. 2 Afs 206/2004-65, a v rozsudku ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015- 41, v němž výslovně uvedl, že princip non bis in idem se uplatní i v nedeliktních správních řízeních.

87. Současně platí, že přehlédnutí překážky věci pravomocně rozhodnuté nezpůsobuje nicotnost nového správního rozhodnutí, nýbrž jeho nezákonnost ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2008, č. j. 7 Afs 68/2007-82).

88. Soud proto zkoumal, zda byly v projednávané věci naplněny podmínky pro vznik překážky věci pravomocně rozhodnuté, tedy zda byla téže osobě z téhož důvodu znovu uložena tatáž povinnost. Existence dřívějšího pravomocného rozhodnutí 89. Ze správního spisu plyne, že prvostupňový orgán vydal dne 4. 2. 2002 rozhodnutí č. j. MHMP 121158/2001, vztahující se „k objektu č.p, 676, Jakubská 3 Praha 1 - Staré Město, který je nemovitou kulturní památkou zapsanou v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek pod r.č. 1-368“, kterým tehdejšímu vlastníkovi kulturní památky, Městské části Praha 1, podle § 10 odst. 1 památkového zákona uložil opatření odstranit „prosklené zádveří z ocelové konstrukce vystupující do prostoru pavlačového dvora“, a to do 31. 3. 2002. První rozhodnutí z r. 2002 nabylo právní moci dne 22. 2. 2002. Tato skutečnost není mezi účastníky sporná a výslovně z ní vycházel i prvostupňový orgán na str. 29 až 31 svého rozhodnutí a žalovaný v napadeném rozhodnutí. Totožnost povinnosti a důvodu ve vztahu k přístavku 90. Nynějším prvostupňovým rozhodnutím, vztahujícím se „k nemovitosti č. p. 676, č. parc. 663/1, k. ú. Staré Město, Jakubská 3, Praha 1, která je kulturní památkou zapsanou v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod r. č. 38735/1–368“, byla žalobkyni a SVJ Jakubská 3 znovu uložena povinnost provést „demontáž přístavku z pozemku ve dvorní části nemovitosti - č. parc. 663/1, k. ú. Staré Město a z obvodové dvorní zdi nemovitosti“ (viz výrok I./1 prvostupňového rozhodnutí). Soud nemá pochybnost, že právě v tomto rozsahu jde o tutéž povinnost, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto prvním rozhodnutím z r. 2002. V obou případech směřuje uložené opatření k odstranění téhož stavebního prvku, tj. proskleného zádveří (přístavku) umístěného ve dvorní části téže kulturní památky.

91. Stejný je rovněž důvod uložení této povinnosti. Jak první rozhodnutí z r. 2002, tak nynější prvostupňové rozhodnutí vycházejí z porušení povinností vlastníka kulturní památky dle § 9 odst. 1 památkového zákona, přičemž protiprávní stav je v obou případech spatřován právě v existenci předmětného přístavku na kulturní památce. Totožnost osoby a právní nástupnictví 92. Pokud jde o totožnost osoby, žalobkyně důvodně poukazovala na § 73 odst. 2 správního řádu, podle něhož je pravomocné rozhodnutí „závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány; ustanovení § 76 odst. 3 věty poslední tím není dotčeno. Pro jiné osoby je pravomocné rozhodnutí závazné v případech stanovených zákonem v rozsahu v něm uvedeném. Pravomocné rozhodnutí o osobním stavu je závazné pro každého. Jestliže je pro práva a povinnosti účastníků určující právo k movité nebo nemovité věci, je pravomocné rozhodnutí závazné i pro právní nástupce účastníků.“ 93. Podle citovaného ustanovení je tedy pravomocné rozhodnutí závazné i pro právní nástupce účastníků, jestliže je pro práva a povinnosti účastníků určující právo k nemovité věci. Právě o takovou situaci se v projednávané jedná. Povinnost uložená opatřením dle § 10 odst. 1 památkového zákona je povinností vlastníka kulturní památky, tedy povinností bezprostředně svázanou s vlastnickým právem ke konkrétní nemovité věci. Přechází proto na právního nástupce původního vlastníka.

94. Jestliže tedy bylo v roce 2002 prvním rozhodnutím pravomocně rozhodnuto o povinnosti odstranit předmětný přístavek ve vztahu k tehdejšímu vlastníkovi kulturní památky (Městské části Praha 1), je toto rozhodnutí v rozsahu v něm uložené povinnosti závazné i pro jeho právní nástupce (žalobkyni a SVJ Jakubská 3). V tomto ohledu proto nelze přisvědčit správním orgánům, pokud fakticky vycházely z toho, že změna v osobě vlastníka umožňuje meritorně znovu rozhodnout o téže povinnosti. Důsledky uplynutí lhůty k plnění a nemožnosti výkonu původního rozhodnutí 95. Klíčovým argumentem správních orgánů bylo, že první rozhodnutí z r. 2002 stanovilo lhůtu k plnění do 31. 3. 2002, kterou již nynější vlastník splnit nemohl, a že proto bylo třeba zahájit nové řízení a uložit povinnost znovu s novou lhůtou. Žalovaný se s touto úvahou ztotožnil odkazem na str. 13 a 14 prvostupňového rozhodnutí.

96. Tento právní názor však neobstojí. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 12. 2005, č. j. 2 Afs 206/2004-65, výslovně judikoval, že „[s]amotná skutečnost, že bylo promlčeno právo vymáhat daňový nedoplatek (§ 70 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) či uplynula lhůta k výkonu rozhodnutí dle § 71 odst. 3 správního řádu, neumožňuje vydat nové rozhodnutí ve věci samé (byt stanovící jen novou lhůtu pro splnění uložené povinnosti), neboť i v řízení před správními orgány platí obecná zásada non bis in idem, kterou lze dovodit z principu materiální právní moci.“ Jinak řečeno, nemožnost či zánik vykonatelnosti původního rozhodnutí sama o sobě nezakládá pravomoc správního orgánu znovu meritorně rozhodnout o téže povinnosti.

97. Tento závěr je v nynější věci plně aplikovatelný. Pokud správní orgány vycházely z toho, že povinnost uloženou prvním rozhodnutím z r. 2002 již nelze efektivně vynutit běžným výkonem rozhodnutí, nemohly tuto situaci řešit tak, že novým rozhodnutím podle § 10 odst. 1 památkového zákona žalobkyni znovu uloží povinnost odstranit tentýž přístavek umístěný ve dvorní části téže kulturní památky. Musely respektovat, že o této povinnosti již bylo dříve pravomocně rozhodnuto.

98. Na uvedeném nic nemění ani zvláštní úprava obsažená v § 15 památkového zákona. Podle § 15 odst. 1 památkového zákona může obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhodnout, že se nezbytná opatření pro zabezpečení kulturní památky provedou na náklad jejího vlastníka, jestliže vlastník ve stanovené lhůtě neprovede opatření podle § 10 odst. 1 téhož zákona. Komentářová literatura k § 10 odst. 1 památkového zákona výslovně uvádí, že vynucování takto uložených opatření se děje právě prostřednictvím § 15 památkového zákona jako zvláštní úpravy. Ani z této zvláštní úpravy však nijak neplyne oprávnění správního orgánu znovu meritorně uložit již jednou uloženou povinnost.

99. Bylo tedy věcí správních orgánů, aby případné neplnění prvního rozhodnutí z r. 2002 řešily nástroji, které právní řád pro výkon již uložené povinnosti poskytoval, nikoli tím, že založí novou meritorní povinnost obsahově shodnou s povinností dřívější. Dopad na jednotlivá opatření uložená nynějším prvostupňovým rozhodnutím 100.Soud se dále zabýval otázkou, jaký dopad má shora uvedený závěr na ostatní části výroku prvostupňového rozhodnutí, tedy na odstranění jednotky VZT a na navazující sanační práce na fasádě.

101. Správní orgány správně poukazovaly na to, že první rozhodnutí z r. 2002 se výslovně týkalo pouze proskleného zádveří (přístavku), nikoli jednotky VZT, která byla do přístavku instalována až později. V abstraktní rovině by proto bylo možno uvažovat o tom, že povinnost odstranit jednotku VZT není sama o sobě totožná s povinností uloženou prvním rozhodnutím z r. 2002.

102. Rozhodující však je konkrétní podoba výroku nynějšího prvostupňového rozhodnutí a vzájemná provázanost jednotlivých uložených opatření. Prvostupňový orgán totiž neuložil odstranění jednotky VZT jako samostatného, na přístavku nezávislého technického prvku umístěného mimo něj, nýbrž jako „odstranění jednotky VZT, instalované uvnitř proskleného zádveří (přístavku), vč. přívodní kabeláže“ (viz výrok I./2 prvostupňového rozhodnutí). Sám prvostupňový orgán i žalovaný tak vycházeli z toho, že jednotka VZT je umístěna uvnitř přístavku a že tento přístavek tvoří prostor, v němž je zařízení instalováno.

103. Stejně tak navazující opatření podle bodů 3 a 4 výroku I. prvostupňového rozhodnutí byla formulována jako sanační práce „po odstranění přístřešku a VZT“, tedy jako práce závislé na realizaci obou předchozích opatření. Výrok I./3 prvostupňového rozhodnutí výslovně stanoví, že „narušená místa fasády budou po odstranění přístřešku a VZT opravena“, přičemž text výroku dále konkretizuje, jakým způsobem budou odhalené plochy a místa zásahu do fasády po odstranění těchto prvků začištěna. Výrok I./4 pak představuje další technologicky navazující krok, totiž opatření omítky nátěrem ve stávajícím materiálu a odstínu.

104. Jinými slovy, prvostupňový orgán nevytvořil soubor zcela autonomních povinností, nýbrž vytvořil jeden funkční a technologický celek: odstranit přístavek včetně jednotky VZT umístěné uvnitř přístavku, poté opravit narušená místa fasády a nakonec provést nátěr omítky.

105. Judikatura Nejvyššího správního soudu připouští, že ve formálně jednotném rozhodnutí může být obsaženo více materiálních rozhodnutí, přičemž je třeba provést test jejich oddělitelnosti a zkoumat, zda jsou jednotlivé části na sobě závislé, anebo zda mohou obstát samostatně (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2006, č. j. 4 Azs 11/2005-90). Rozhodující je, zda by po oddělení jedné části výroku zbyla část, která zůstane logickou a vykonatelnou.

106. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že taková oddělitelnost ve znění výroku prvostupňového rozhodnutí dána není. Důvodem je právě to, že odstranění jednotky VZT bylo výslovně konstruováno jako odstranění zařízení instalovaného uvnitř přístavku, a sanační práce na fasádě byly naopak vymezeny jako práce následující po odstranění přístřešku a VZT. Pokud přitom soud uzavřel, že opětovné uložení povinnosti odstranit přístavek je pro rozpor s § 48 odst. 2 správního řádu nezákonné, nelze bez dalšího ponechat v platnosti zbylá opatření v jejich stávající podobě, aniž by soud sám fakticky přepisoval obsah výroku správního rozhodnutí.

107. To platí tím spíše, že jednotka VZT je podle výroku prvostupňového rozhodnutí i skutkových zjištění umístěna uvnitř proskleného přístavku. Její odstranění je tedy v nyní uložené podobě věcně a prakticky úzce svázáno s osudem samotného přístavku. Podobně navazující fasádní opravy byly výrokem prvostupňového rozhodnutí formulovány souhrnně pro následky odstranění přístavku i VZT, nikoli odděleně pro případné samostatné zapravení prostupů po kabeláži či jiných stop po VZT. Soud proto nemůže spolehlivě oddělit, jaká část sanačních prací by připadala v úvahu i bez odstranění přístavku a jaká je naopak neoddělitelně spojena právě s jeho demontáží.

108. Není úlohou soudu nahrazovat správní uvážení a technickou konkretizaci opatření tím, že by nově formuloval „zbytkový“ obsah výroku, který správní orgán nevydal. Takový postup by překročil meze soudního přezkumu.

109. Soud tedy uzavírá, že správní orgány porušily § 48 odst. 2 správního řádu tím, že znovu meritorně rozhodly o povinnosti odstranit přístavek, ačkoli o této povinnosti bylo z téhož důvodu vůči právnímu předchůdci žalobkyně již pravomocně rozhodnuto rozhodnutím MHMP OPP ze dne 4. 2. 2002, č. j. MHMP 121158/2001. Uplynutí lhůty k plnění ani případná nemožnost výkonu prvního rozhodnutí z r. 2002 nezakládaly pravomoc správních orgánů meritorně o této povinnosti znovu rozhodnout. Zbývající opatření uložená nynějším prvostupňovým rozhodnutím nejsou v jejich konkrétně formulované podobě od opatření týkajícího se přístavku oddělitelná, neboť VZT je podle prvostupňového výroku umístěna uvnitř přístavku a sanační práce na fasádě byly výslovně navázány na odstranění přístavku i VZT jako na jeden celek.

110. Čtvrtá žalobní námitka je proto důvodná.

VII. Závěr a náklady řízení

111.S ohledem na shora uvedené soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení mající za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé dle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V něm žalovaný zohlední závazný právní názor soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), zejména skutečnost, že o odstranění přístavku již nelze znovu meritorně rozhodnout podle § 10 odst. 1 památkového zákona, a že případné další úvahy o postupu vůči odstranění jednotky VZT a souvisejícím zásahům do fasády dotčené nemovitosti je třeba vést s respektem k tomuto limitu i s ohledem na nutnost přesně vymezit případná samostatně uložitelná opatření.

112. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný neměl v řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů. Úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč a z nákladů na zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“), neboť byla v řízení před soudem zastoupena advokátem (tento je plátcem DPH). Zástupce žalobkyně učinil dva úkony právní služby [převzetí věci a podání žaloby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), § 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] po 3100 Kč a za každý tento úkon mu náleží režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Za podanou repliku soud náhradu nákladů řízení žalobkyni nepřiznal, neboť obsahuje zejména skutečnosti v žalobě již uvedené.

113. Celkem tak žalobkyni na náhradě nákladů řízení soud přiznal částku 11 228 Kč vč. DPH.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 30. června 2026 JUDr. Ivanka Havlíková v. r. předsedkyně senátu