9 A 50/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Lucie Bičákové a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: Vinotel, s. r. o., se sídlem Konojedská 1581/38, Praha 10, IČ 267 70 181, zast. Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.1.2013, sp. zn.: S-MHMP 28015/2013/OST/Pt/Sv, čj. MHMP 69546/2013/OST/Pt/Sv, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku („dále jen napadené rozhodnutí“) žalovaný k odvolání žalobce změnil dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu rozhodnutí odboru stavebního Úřadu městské části Praha 10, sp. zn. : OST 083663/2012/Ga, č.j. P10- 119761/2012, ze dne 23.11.2012, kterým byla žalobci uložena pokuta dle § 181 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) ve výši 95.000,- Kč za spáchání správního deliktu dle § 180 odst. 1 písm. m) stavebního zákona. Správního deliktu se měl dopustit tím, že od 1.3.2011 do 6.11.2012 užíval stavbu „penzion Regina“ č.p. 1581, ul. Konojedská, k.ú. Strašnice, umístěnou v proluce mezi stávajícími objety č.p. 1581 a 1580 na pozemku č. parc. 3573/2, bez pravomocného opatření stavebního úřadu. Žalovaný změnil rozhodnutí tak, že: - ve výrokové části rozhodnutí zpřesnil popis protiprávního jednání a text „stavba je užívána bez příslušného pravomocného opatření stavebního úřadu“ nahradil textem: „stavba byla užívána bez kolaudačního souhlasu“ - údaj o trvání protiprávního jednání změnil tak, že určení doby …“od 1.3.2011 do 6.11.2012“ nahradil textem: „od 1.3.2012 do 6.11.2012“. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vyšel ze zjištění, že dne 29.3.1994 vydal stavební úřad k žádosti stavebníků, manželů M., rozhodnutí o umístění stavby „Penzion Regina“. Stavební povolení této stavby ze dne 5.11.1996 vydané pod č.j. SÚ 783/95/Ša-d.1581/Str. bylo v odvolacím řízení změněno, v podstatném však bylo zachováno. Dne 4.6.1997 vydal stavební úřad rozhodnutí o povolení změny stavby před jejím dokončením, spočívající v určitých změnách projektové dokumentace, která byla součástí původního stavebního povolení ze dne 5.11.1996; rozhodnutí nabylo právní moci dne 11.6.1997. Řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, bylo následně obnoveno a prvostupňové rozhodnutí spočívající v opětovném povolení změny stavby před jejím dokončením (č.j. 90/98/OST/stav/Nik ze dne 5.8.1998) bylo v rámci odvolacího řízení změněno tak, že se žádost stavebníků manželů M. o změnu stavby před jejím dokončením zamítá (č.j. MHMPP00OMF19, Vys/1-10615/98/Br/Pe ze dne 31.3.1999). Vzhledem k tomu, že stavební úřad zjistil provádění stavby v rozporu s vydanými povoleními, zahájil přípisem ze dne 25.8.1997 řízení o odstranění stavby dle § 88 odst. 1 písm. b) tehdy platného stavebního zákona, jehož výsledkem bylo rozhodnutí ze dne 23.9.1997, kterým bylo manželům M. jako stavebníkům a vlastníkům stavby „Penzion Regina“ nařízeno odstranění částí stavby realizovaných v rozporu s vydaným povolením. Toto rozhodnutí však bylo v odvolacím řízení dne 3.2.1998 zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Dne 23.10.1998 stavební úřad vydal dodatečné povolení stavby půdorysného a výškového rozšíření stavby „Penzion Regina“ a současně i souhlas s užíváním této stavby. V rámci odvolacího řízení však bylo toto rozhodnutí dne 31.3.1999 zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání z důvodu nepřesné specifikace změny stavby. Stavební úřad poté, dne 20.7.2001 vydal rozhodnutí OST 1706/99/01/Jan, jímž manželům M. povolil předčasné užívání stavby „Penzion Regina“; rozhodnutí nabylo právní moci dne 25.7.2001. Předčasné užívání stavby bylo dle výroku rozhodnutí povoleno za podmínky, že stavba bude užívána v rozsahu stanoveném pravomocným stavebním povolením z 5.11.1996, č.j. SÚ 783/95/Ša. Následně stavební úřad pokračoval v řízení o odstranění stavby a dne 3.6.2002 vydal rozhodnutí č.j. OST 262/97, 22408/98, 16560/99, 886/00/Mk, jímž dodatečně povolil stavební úpravy, které byly provedeny v rozporu se stavebním povolením č.j. SÚ 783/95-Ša-d.1581/Str. V odvolacím řízení bylo dne 2.5.2003 uvedené rozhodnutí o dodatečném povolení stavby zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Odvolací orgán ve zrušujícím rozhodnutí upozornil na špatný postup stavebního úřadu v případě vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby a rovněž uvedl, že změny oproti stavebnímu povolení popsané ve všech dosavadních řízeních a zakreslené v dokumentaci skutečného provedení stavby jsou již takového rozsahu, že byla v podstatě provedena jiná stavba, která svými rozměry, umístěním, výškovým řešením jednotlivých podlaží, dispozicí apod. neodpovídá v žádné ucelené části ověřené projektové dokumentaci. Předmětem řízení o odstranění stavby by tak již neměly být pouze odchylky od původně vydaného stavebního povolení a projektové dokumentace, jež je jeho součástí, ale celá stavba „Penzionu Regina“. Odvolací orgán upozornil i na rozpor stavby s územním plánem. Stavební úřad přesto dne 5.5.2004 vydal rozhodnutí č.j. OST 262/9722408/00/Mk, jímž změny stavby „Penzion Regina“ opět dodatečně povolil. Toto rozhodnutí však bylo v odvolacím řízení zrušeno a věc vrácena k novému projednání. V následujícím období stavební úřad přes stanovisko odvolacího orgánu změny stavby několikrát dodatečně povolil rozhodnutími ze dne 15.3.2006, 10.12.2007 a 14.7.2007, dodatečná povolení byla vždy odvolacím orgánem zrušena a věc byla vrácena k novému projednání. Předmětem řízení o odstranění stavby je dnes již celý objekt „Penzionu Regina“, na stavbu je vzhledem k uvedenému nutno pohlížet jako na nepovolenou. Žalovaný se dále vypořádával s odvolacími námitkami žalobce. K argumentaci žalobce, že užívá předmětnou stavbu oprávněně na základě rozhodnutí ze dne 20.7.2001, kterým bylo povoleno její předčasné užívání, žalovaný uvedl, že pro předčasné užívání stavby byla v tomto rozhodnutí stanovena pouze jediná podmínka - stavba musí být užívána v rozsahu stanoveném pravomocným stavebním povolením ze dne 5.11.1996 č.j. SÚ 783/95/Ša. Vzhledem k tomu, že předmětná stavba byla v důsledku neustálých (převážně nepovolených) stavebních změn realizována tak, že v podstatě žádná její část již neodpovídá ověřené projektové dokumentaci jako součásti uvedeného stavebního povolení, nemůže se na ni povolení k předčasnému užívání stavby vztahovat. Skutečnost, že rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby ze dne 20.7.2001 je vadné a nelze je vztahovat ke stavbě „penzion Regina“ tak, jak byla realizována, byla několikrát zmíněna v rozhodnutích o odvolání proti dodatečnému povolení předmětné stavby, s nimiž byl vlastník stavby, společnost Garážový park Strašnice, a.s. obeznámen. Vzhledem k tomu, že člen představenstva společnosti Garážový park Strašnice, a.s. figuruje zároveň jako jednatel a jediný společník společnosti žalobce, který v současné době „penzion Regina“ provozuje, lze předpokládat, že žalobce je s uvedenou skutečností, stejně jako s historií celé stavby, seznámen. Žalovaný konstatoval, že z dikce § 83 tehdy účinného stavebního zákona vyplývá, že smyslem takového rozhodnutí není povolení užívání dokončené stavby (v takovém případě se vydává kolaudační rozhodnutí, popř. kolaudační souhlas), ale povolení užívání stavby nedokončené, tzn. stavby, na níž se dosud pracuje a kde může hrozit určité nebezpečí osobám, které nejsou pro takové podmínky profesionálně vybaveny. Předčasné užívání stavby tak lze povolit pouze za podmínek stanovených zákonem. V daném případě je zřejmé, že povolení k předčasnému užívání stavby bylo vydáno v době, kdy stavba byla již zcela dokončena, o čemž svědčí i skutečnost, že ještě před vydáním rozhodnutí získal „penzion Regina“ několikrát významné ocenění v anketě o nejoblíbenější hotel v České republice. Navíc povolení k předčasnému užívání nebylo časově omezeno, jak požaduje § 83 stavebního zákona a nebyl ani vymezen účel a rozsah užívaných místností. Nikdy také nebyla ze strany stavebníků ani vlastníků stavby splněna povinnost požádat do 15 dnů od dokončení stavby o její kolaudaci. V daném případě se jedná o stavbu pro veřejnost, může být tedy užívána jen na základě kolaudačního souhlasu. K námitce již čtvrtého uložení pokuty za totožný správní delikt žalovaný uvedl, že z jeho rozhodovací činnosti je mu známo, že žalobci byly za totožný správní delikt dle ust. § 180 odst. 1 písm. m) stavebního zákona páchaný v období od 1.9.2009 do 13.7.2010, a dále od 14.7.2011 do 19.8.2011, uloženy pokuty ve výši 50 000 Kč rozhodnutím ze dne 13.7.2010), 80 000 Kč rozhodnutím ze dne 19.8.2011 a 90 000 Kč rozhodnutím ze dne 23.2.2012. Všechna rozhodnutí stavebního úřadu byla napadena odvoláními, která však byla zamítnuta a rozhodnutí stavebního úřadu byla potvrzena. Správní delikt spočívající v užívání stavby bez kolaudačního souhlasu je tzv. trvajícím správním deliktem, který se vyznačuje udržováním protiprávního stavu po určitou dobu, a který tedy není spáchán jedním konáním. Protiprávní jednání by bylo v tomto případě ukončeno nabytím právních účinků kolaudačního souhlasu nebo ukončením protiprávního jednání. Rozhodnutí o správním deliktu se vždy vztahuje k určitému období, po které protiprávní stav trvá. Pokud je protiprávní stav udržován i po vydání takového rozhodnutí, dopouští se příslušná osoba nového (dalšího) správního deliktu. Pokud tedy byl žalobce postižen za spáchání správního deliktu dle ust. § 180 odst. 1 písm. m) stavebního zákona v období od 1.3.2012 do 6.11.2012, je zřejmé, že spáchal počtvrté stejný správní delikt, avšak dalším skutkem. Nelze proto souhlasit s tvrzením žalobce, že je již počtvrté stíhán za totožný skutek. K výši pokuty žalovaný uvedl, že dle § 181 písm. c) stavebního zákona se za správní delikt dle ust. § 180 odst. 1 písm. m) stavebního zákona uloží pokuta ve výši do 1.000.000,- Kč. Pokuta, kterou správní orgán I. stupně svým nynějším rozhodnutím uložil, činí 95.000,- Kč, tedy přibližně dvanáctinu zákonem stanovené sazby. Při stanovení výše pokuty přihlédl správní orgán I. stupně k tomu, že z důvodu absence rozhodnutí, resp. opatření povolujícího užívání předmětné stavby, nemohla být zohledněna a zabezpečena ochrana veřejného zájmu. V neposledně řadě vzal v úvahu skutečnost, že v době, kdy došlo ke spáchání předmětného správního deliktu, žalobce věděl, že se dopouští protiprávního jednání, neboť s ním byl stejný správní delikt (spáchaný jinými skutky) již třikrát projednán a byla mu za něj třikrát uložena pokuta. Přesto protiprávní stav udržoval dál. Na druhou stranu přihlédl správní orgán I. stupně k tomu, aby uložená pokuta nebyla pro žalobce likvidační, avšak aby pro něj zároveň nebyla zanedbatelná a měla odpovídající výchovný účinek. Po zhodnocení všech okolností dané věci dospěl žalovaný k závěru, že uložená pokuta při dolní hranici sazby je adekvátní okolnostem případu. Žalovaný ještě zkoumal, zda právní úprava správních deliktů ve stavebním zákoně účinná od 1.1.2013 (zákon č. 350/2012 Sb. - změna stavebního zákona a zákonů souvisejících), výše popsané jednání považuje stále za porušení stavební kázně a zda není dán důvod pro zastavení řízení podle ust. § 190 odst. 3 písm. c) stavebního zákona. Skutková podstata deliktu stejného obsahu byla v době rozhodování žalovaného upravena ve stavebním zákoně v ust. § 180 odst. 1 písm. j), za toto jednání lze podle ust. § 180 odst. 3 písm. b) stavebního zákona uložit pokutu až do výše 1.000.000,- Kč. Důvod pro zastavení řízení proto nenastal. Závěrem žalovaný konstatoval, že změnil dobu trvání správního deliktu, neboť ze souvisejících řízení a podkladů rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán I. stupně uvedl omylem rok 2011 místo roku 2012 a dále zpřesnil právní kvalifikaci protiprávního jednání, neboť stavbu lze užívat v daném případě pouze na základě kolaudačního souhlasu podle ust. § 122 stavebního zákona. Proti uvedenému rozhodnutí směřovala podaná žaloba. Žalobce namítá, že žalovaný jakož i správní orgán I. stupně si učinili nesprávný právní názor o povaze pravomocného a dosud platného rozhodnutí povolení k předčasnému užívání stavby ze dne 20. 7. 2001, kterým bylo stavebníkům povoleno předčasné užívání předmětné stavby. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že toto doposud platné a nezrušené rozhodnutí by se nemělo vztahovat na předmětnou stavbu nebo, že by mělo být z formálních důvodů vadné. Žalovaný není oprávněn z povahy věci toto platné a pravomocné rozhodnutí považovat za vadné, respektive jej ignorovat, neboť s ohledem na konstantní judikaturu a odbornou literaturu je tímto rozhodnutím vázán. Žalobce nesouhlasí ani s argumentací žalovaného, že výše uvedené rozhodnutí o předčasném užívání stavby v daném případě nelze vztahovat na předmětnou stavbu, neboť tato stavba byla v důsledku stavebních změn realizována tak, že v podstatě žádná její část již neodpovídá ověřené projektové dokumentaci jako součásti uvedeného stavebního povolení. Žalobce namítá, že stavba je v tomto rozhodnutí o předčasném užívání stavby jednoznačně určena, a to označením pozemků, na nichž se stavba nachází, jakož i označením stavby „penzion Regina". Správní orgán I. stupně ani žalovaný neprokázali v průběhu stavebního řízení k předmětné stavbě ani v rámci řízení o předmětném správním deliktu tvrzení, že předmětná stavba byla v důsledku stavebních změn realizována tak, že v podstatě žádná její část již neodpovídá ověřené projektové dokumentaci jako součásti uvedeného stavebního povolení. Tento závěr není nijak v napadeném ani v žádném k věci se vztahujícím rozhodnutí správních orgánů odůvodněn či podložen jakýmikoliv důkazy. Dále žalobce namítá, že správní orgán I. stupně i žalovaný nesprávně aplikovali § 180 písm. m) stavebního zákona, neboť z dikce tohoto ustanovení (kterému od 1.1.2013 odpovídá ustanovení § 180 písm. j) stavebního zákona) vyplývá, že správní orgán je oprávněn uložit pokutu právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě, která jako vlastník stavbu užívá bez kolaudačního souhlasu nebo umožní užívání jiné osobě. Toto sankční ustanovení nelze s ohledem na základní zásady správního trestání vykládat extenzivně tak, že lze za užívání pokutovat i např. nájemce stavby, který na základě souhlasu vlastníka takovou stavbu užívá. Vzhledem k tomu, že i v tomto případě správní orgány za užívání stavby (resp. umožnění jejího užívání žalobcem) současně pokutují jak žalobce, tak i vlastníka stavby, jde dle názoru žalobce o porušení zásady zákonnosti, neboť zákon k takovému postupu nedává správním orgánům příslušnou pravomoc. Žalobce je toho názoru, že po nájemci stavby nelze spravedlivě požadovat, aby věděl, zda má vlastník pravomocné kolaudační rozhodnutí, na jehož základě lze stavbu užívat. Takový právní závěr by pak jistě vedl k absurdním závěrům, které by vnesly do zažitých právních vztahů značnou nejistotu. Povinnost mít kolaudační rozhodnutí pro užívání stavby dopadá toliko na vlastníka stavby (stavebníka) a jedině za porušení tohoto příkazu jej lze sankcionovat. Nájemce explicitně žádnou takovou povinnost nemá, tudíž jej nelze podle § 180 písm. m) stavebního zákona sankcionovat. Napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak bylo vydáno v rozporu se základními zásadami správního práva, zejména pak v rozporu se zásadou zákonnosti stanovenou § 2 odst. 1 správního řádu, jakož i v rozporu se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře stanovenou § 2 odst. 3 správního řádu. V daném případě pak správní orgány (tedy hlavně žalovaný v napadeném rozhodnutí) nerespektovaly tyto základní zásady, neboť svým postupem fakticky vynucují ekonomickou likvidaci žalobce. Pokud by se žalobce podrobil rozhodnutí správního orgánu a stavbu (tedy fungující provozovnu penzionu) neužíval, vznikly by tím žalobci nevratné škody v milionových částkách. Napadené rozhodnutí je dle žalobce nezákonné, neboť bylo vydáno v rozporu s právními předpisy a nereflektuje zásadu ochrany nabytých práv, a současně nepřezkoumatelné, neboť nemá oporu v obsahu spisového materiálu. Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnut zrušil a věc vrátil žalovanému k dalším uřízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukazuje na to, že žalobce uvádí stejný důvod, který namítal v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to, že „Penzion Regina“ je užíván na základě pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu o povolení předčasného užívání stavby ze dne 20.7.2001. Žalovaný je toho názoru, že v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč nemůže toto rozhodnutí být v daném případě považováno za právní titul k užívání stavby. Argumentace žalobce, že rozhodnutí o předčasném užívání stavby je stále platné, a tudíž se žalobce nemohl správního deliktu dopustit, by ve svých důsledcích znamenala, že zákon připouští situaci, kdy si stavebník může zvolit, zda požádá o povolení užívat ještě nedokončenou stavbu a po jejím dokončení již nikdo nebude zkoumat, zda stavbu lze bezpečně k danému účelu užívat a zda byla provedena v souladu s ověřenou projektovou dokumentací. Tento postup však zákon nepřipouští. Podle názoru správního orgánu je toto rozhodnutí po dokončení stavby „zkonzumováno“, neboť stavebník je povinen požádat do 15 dní po dokončení stavby o vydání kolaudačního souhlasu. Je tedy i možná varianta, že v případě, že stavební úřad povolí předčasné užívání stavby, po jejím dokončení může zjistit, že stavba byla provedena v rozporu s ověřenou dokumentací či ji nelze bezpečně užívat a kolaudační souhlas nevydá. Stavbu pak nelze užívat a nelze se dovolávat ani toho, že na ni bylo vydáno povolení k předčasnému užívání. Názor žalobce, že se ustanovení § 180 odst. 1 písm. m) stavebního zákona vztahuje pouze na vlastníka stavby, žalovaný rozporuje tím, že z textu § 180 stavebního zákona nic takového nevyplývá. Pokud by se prokázalo, že nájemce nevěděl, že stavba nebyla ani povolena ani zkolaudována, nemohl by být žalobce postihován v případě, že by mu vlastník užívání umožnil. V daném případě však je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že podle výpisů z obchodního rejstříku jsou osoby vlastníka a nájemce personálně propojeny. Jednatel žalobce je zároveň členem představenstva společnosti Garážový park Strašnice, a.s. (vlastník nemovitosti) Je tedy i z tohoto hlediska nepravděpodobné, že by nájemce (žalobce) nevěděl nic o právním stavu předmětné nemovitosti. Také není pravdou, že by se správní orgány snažily o ekonomickou likvidaci žalobce. Není možné se dovolávat užívání v dobré víře vzhledem k výše uvedeným skutečnostem. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Žaloba není důvodná. Soud z následující právní úpravy. Podle § 83 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ( stavební zákon) platného v době vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby, stavební úřad může na žádost stavebníka vydat časově omezené povolení k předčasnému užívání stavby i před jejím úplným dokončením, pokud to nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby a předčasné užívání neohrožuje bezpečnost a zdraví osob. Stavebník musí k žádosti připojit dohodu se zhotovitelem stavby obsahující sjednané podmínky předčasného užívání. Nejpozději do 15 dnů po dokončení stavby je stavebník nebo budoucí uživatel povinen podat stavebnímu úřadu návrh na kolaudaci stavby. Podle § 180 odst. 1 písm. m) stavebního zákona č. 183/2006 Sb.,o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) v rozhodném znění právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že užívá stavbu bez oznámení stavebníka podle § 120 odst. 1 nebo přes zákaz stavebního úřadu podle § 120 odst. 2 anebo bez kolaudačního souhlasu vydaného podle § 122 nebo takové užívání stavby umožní jiné osobě. Soud o věci uvážil takto: Soud vzal za prokázané a mezi účastníky řízení za nesporné, že žalobce v období od 1.3.2012 do 6.11.2012 užíval předmětnou stavbu na základě povolení k předčasnému užívání stavby ze dne 20. 7. 2001 a že tato stavba nebyla nikdy dodatečně povolena. Uvedené skutečnosti tak dostatečně prokazují, že žalobce naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle § 180 odst. 1 písm. m) stavebního zákona, neboť užíval stavbu „penzionu Regina“ pouze na základě rozhodnutí o povolení k předčasném užívání stavby, avšak bez příslušného povolení k užívání (kolaudačního rozhodnutí nebo kolaudačního souhlasu). Obranu žalobce, že řádným titulem k užívání stavby bylo právě rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby ze dne 20.7.2001, nelze považovat za důvodnou a opravňující žalobce k užívání stavby. Předně povolení k předčasnému užívání stavby je povolovacím institutem státního stavebního dohledu, které svým dočasným charakterem nenahrazuje kolaudační rozhodnutí dle dřívějšího stavebního zákona ani kolaudační ani jiný souhlas s užíváním stavby dle platného stavebního zákona, jenž jsou vydávány v případě dokončení stavby. To je naprosto zřejmé nejen z úpravy umožňující povolení k předčasnému užívání stavby, ale i ze znění ust. § 83 odst. 1 dříve platného stavebního zákona, neboť dikce tohoto ustanovení stanoví povinnost stavebníka do 15 dnů po dokončení stavby podat stavebnímu úřadu návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí. Dále žalobce předmětnou stavbu nemůže užívat ani podle povolení k předčasnému užívání stavby ze dne 20.7.2001, neboť tím, že stavba prošla změnami a již nebyla shledána stavbou, na níž bylo vydáno stavební povolení ze dne 5.11.1996, nemůže být splněna podmínka stanovená pro její předčasné užívání, tj. v rozsahu stanoveném pravomocným stavebním povolením ze dne 5.11.1996, č.j. SÚ 783/95/Ša. Proto povolení k předčasnému užívání stavby ze dne 20.7.2001, č.j. OST 1706/99/01/Jan není a nemůže být podkladem pro to, aby stavba mohla být užívána. K věci je třeba uvést, že v případě žalobce se jedná o trvající správní delikt. Rozhodnutí o uložení pokuty za tento trvající správní delikt pouze za jiné období, a to od 20.8.2011 do 9.2.2012, bylo již předmětem přezkoumání zdejšího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 10A 156/2012. Dále bylo jednání žalobce za stejný správný delikt, jen za jiné období, projednáváno např. v řízení vedeném pod sp. zn. 5 A 107/2012 za období od 14.7.2010 do 19.8.2011 a v řízení vedeném pod sp. zn. 8 A 273/2010 za období od roku 2009. Ve všech případech byla žaloba zamítnuta. Rozhodnutí č.j. 10 A 156/2012 – 36, ze dne 11.3.2015 bylo napadeno kasační stížností a věc posuzoval Nejvyšší správní soud, který o věci rozhodl rozsudkem č.j. 10 As 82/2015 – 33. Ke shodné námitce žalobce, která je uplatněna i v předmětném řízení, a to, že si žalovaný učinil nesprávný právní názor o povaze pravomocného a dosud platného rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání ze dne 20. 7. 2001 vydaného odborem stavebním Úřadu městské části Praha 10, č. j. OST1706/99/01/Jan, kterým bylo stavebníkům povoleno předčasné užívání penzionu Regina, tedy předmětné stavby, Nejvyšší správní soud uvedl: „Klíčovým pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti je přezkum podmínky obsažené v povolení k předčasnému užívání stavby, která zněla: „Stavba bude užívána v rozsahu stanoveném pravomocným stavebním povolením z 5.11.1996, č.j.: SÚ 783/95/Ša.“, a to z toho hlediska, zda nemožnost splnit tuto podmínku umožňovala k ní nepřihlížet a tedy vzdor ní na základě povolení k předčasnému užívání stavby stavbu užívat. Byla-li podmínka do povolení k předčasnému užívání stavby zakomponována a v daném znění nabylo povolení k předčasnému užívání stavby právní moci, jedná se o podmíněný správní akt. Možnost předčasně užívat stavbu tak byla podmíněna jejím užíváním v rozsahu stavebního povolení. Nedodržení této podmínky a současné užívání stavby nutně znamená rozpor s povolením k předčasnému užívání stavby, a je tudíž překážkou pro její předčasné užívání. Stěžovatelka mohla usilovat o to (zejména podáním opravného prostředku), aby podmínka předčasného užívání zněla jinak, případně aby vůbec nebyla stanovena. Jestliže stěžovatelka akceptovala zařazení této podmínky do povolení k předčasnému užívání stavby a poté ji nerespektovala, musí nést negativní důsledky s tím spojené, t.j. nemožnost užívat stavbu na základě povolení k jejímu předčasnému užívání. Tento závěr nemůže ovlivnit ani to, zda bylo splnění podmínky reálné či nikoliv. Bylo-li předčasné užívání stavby podmíněno užíváním v rozsahu stanoveném stavebním povolením, nemohou správní orgány ani soudy přehlížet, že stěžovatelka stavbu neužívá v tomto rozsahu. Ve chvíli, kdy se jedná o podmínku předčasného užívání (byť nemožnou), musí být v řízení o správním deliktu podle § 180 odst. 1 písm. m) stavebního zákona posuzováno, zda byla podmínka splněna. Městský soud tak dospěl ke správnému závěru, že k předmětné podmínce nelze nepřihlížet. Stavba tak byla prováděna v rozporu jak se stavebním povolením, tak i s povolením změny stavby před jejím dokončením, které bylo následně v rámci obnovy řízení zrušeno. Stěžovatelka tak nemohla být v dobré víře, že stavbu realizuje podle schválené projektové dokumentace. V závěru citovaného rozhodnutí pak Nejvyšší správní soud konstatoval ve shodě s městským soudem: „Stěžovatelka si byla vědoma, že se dopouští správního deliktu, neboť stavba nebyla řádně zkolaudována a podmínku pro předčasné užívání stavby nesplnila. Stěžovatelka byla na nezákonnost svého počínání upozorněna již dvěma rozhodnutími, v nichž jí byla uložena pokuta za totožné správní delikty, kterých se dopustila v období před spácháním v tomto řízení posuzovaného správního deliktu. Vedle toho je odpovědnost za předmětný správní delikt odpovědností objektivní. Stavbu penzionu je nezbytné považovat za stavbu, u níž nemají její budoucí uživatelé žádnou možnost ovlivnit její stavebně technické provedení a její kvalitu, dispoziční uspořádání vnitřního prostoru a jeho vybavení ani způsob užívání apod. Jedná se proto o stavbu ve smyslu § 122 odst. 1 stavebního zákona, tj. o stavbu, jejíž vlastnosti nemohou stěžovatelé ovlivnit. Námitka žalobce, že je oprávněn užívat předmětnou stavbu na základě výše uvedeného rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby tedy není důvodná, neboť stavba „penzionu Regina“ v jejím skutečném stavu nebyla dosud nejen kolaudována, ale ani dodatečně povolena. Neobstojí ani námitka žalobce, že rozhodnutí o předčasném užívání stavby se vztahuje na stavbu „penzion Regina“ ve stavu, v jakém se nacházela v době rozhodování žalovaného, neboť stavba je určena označením pozemků, na nichž se nachází, a svým označením „penzion Regina“. Pro stavební úřad v řízení o povolení stavby nebo v řízení o vydání kolaudačního rozhodnutí či souhlasu není postačující specifikace stavby toliko jejím označením a umístěním na konkrétním pozemku, ale tím, že stavební úřad posuzuje její stavebně technický stav, požadavky na výstavbu a způsobilost k užívání, je třeba, aby tato stavba byla specifikována dostatečně, dle ověřené projektové dokumentace, včetně jejích změn. Soud se neztotožňuje ani s námitkou žalobce, že dle § 180 písm. m) stavebního zákona nelze pokutu uložit osobě odlišné od vlastníka. Tato skutečnost z dikce citovaného ustanovení nijak nevyplývá. Chráněným zájmem je zde zdraví a život uživatelů stavby. Porušování příslušných ustanovení stavebního zákona se tak může dopustit jakýkoliv uživatel, jímž je právnická nebo podnikající fyzická osoba, a to i takový, který užívání stavby umožní jiné osobě. Je jeho odpovědností, aby se ubezpečil, že je stavba řádně kolaudována. Žalobní námitky, že napadené rozhodnutí je v rozporu se základními zásadami správního práva, zejména se zásadou zákonnosti s odkazem na § 2 odst. 1 správního řádu, jakož i v rozporu se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře dle § 2 odst. 3 správního řádu, kdy žalobce tyto námitky podrobněji nerozvádí, nejsou důvodné. Za situace, kdy žalobci bylo známo, že jeho žádosti o dodatečné povolení stavby nebylo ve výsledku vyhověno a stavba v jejích změnách nebyla pravomocně dodatečně povolena, tudíž nebylo vydáno ani kolaudační rozhodnutí, kolaudační souhlas a ani jiný souhlas s užíváním stavby, musel si žalobce být vědom toho, že stavbu nemůže užívat ani v souladu s podmínkou stanovenou v rozhodnutí v povolení předčasného užívání stavby. Žalobci bylo známo, že neexistuje podklad, v souladu s nímž by mohl předmětnou stavbu užívat (či umožnit její užívání jiné osobě). Stavba, jak bylo zmíněnými správními soudy již judikováno, nebyla provedena v souladu s projektovou dokumentací ani v souladu s projektovou dokumentací ověřenou při povolování změn stavby před jejím dokončením. Žalobce nebyl v dobré víře a musel si být vědom, že se dopouští správního deliktu. Odpovědnost žalobce za správní delikt je nadto objektivní, tj. jedná se o odpovědnost za porušení právních předpisů bez ohledu na zavinění. Proto se nelze ztotožnit s námitkou žalobce, že po nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby zkoumal platnost titulu opravňujícího k užívání stavby. Správní orgány řádně zjistily skutkový stav a správně jej právně posoudily. Také výše pokuty uložené za uvedený delikt s ohledem na předchozí postih za delikty spáchané v dřívějším období a společenskou nebezpečnost jednání žalobce, kdy v důsledku jeho konání by mohlo dojít k ohrožení života a zdraví osob, navštěvujících předmětný penzion, není nepřiměřená. Z jednání správních orgánů nelze vůbec dovozovat, že by záměrně usilovaly o ekonomickou likvidaci žalobce. Správní orgány v rámci stavebního dohledu realizovaly dohled nad zákonností užívání stavby a neshledaly-li podmínky k užívání stavby, reagovaly na jednání žalobce zákonem předvídaným způsobem (uložením sankce). Vzhledem k opakovanému jednání žalobce a uložení pokuty za trvalé porušování ustanovení stavebního zákona, byla žalobci pokuta uložena ve velmi přiměřené výši 95 000 Kč, neboť byla, byť s mírně stoupající tendencí, stále uložena při dolní hranici zákonné sazby stanovené pro předmětný správní delikt v ust. § 181 písm. c) stavebního zákona, kde je výše pokuty stanovena v rozmezí do 1 000 000 Kč. Správní orgány rozhodovaly na základě správně zjištěného skutkového stavu a věc i správně právně posoudily. Jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná, neboť správní orgány se řádně vypořádaly s námitkou žalobce, že je oprávněn užívat předmětnou stavbu na základě rozhodnutí o předčasném povolení stavby č.j. OST 1706/99/01/Jan ze dne 20.7.2001, vysvětlily, proč žalobce nesplnil podmínky uvedené v tomto rozhodnutí a proč z něj nelze vycházet, a vypořádaly se i s argumentací žalobce ohledně jeho tvrzení o opakovaném ukládání pokut za stejné jednání a jejich nepřiměřenosti. S ohledem na výše uvedené soud neshledal žalobu důvodnou a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání (žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci). O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce neměl úspěch ve věci a úspěšnému žalovanému náklady řízení před soudem, nad rámec běžné činnosti, nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 22. července 2016 JUDr. Naděžda Řeháková, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková