9 A 67/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: V. K., státní příslušnost Rusko, zastoupen Mgr. Leonidem Kushnarenkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2013, č. j. MV-37262-12/SO/sen-2011, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 7. 2. 2011, č. j. OAM-229-3/ZR-2011, jímž byla podle § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 57 odst. 1 písm. h) a § 9 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu žalobci na území ČR za účelem podnikání – účast v právnické osobě tak, že byl změněn výrok I: „Platnost povolení k dlouhodobému pobytu pana K. V. na území České republiky za účelem podnikání – účast v právnické osobě se podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b), § 56 odst. 1 písm. h) a § 9 odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb. ruší“. Ve vztahu k výroku č. II napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-229-3/ZR-2011 ze dne 7. 2. 2011 bylo odvolání zamítnuto a výrok II rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzen. Žalobce v podané žalobě poukázal na skutkový stav, zákon o pobytu cizinců, ustanovení § 2 odst. 1, 4, § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a tvrdil, že platí zásada primátu komunitárního práva, když považoval za nesporné, že byl vyhoštěn Itálií a bylo mu vydáno rozhodnutí o zákazu vstupu na území Itálie na dobu deseti let z důvodu nelegálního vstupu ze dne 29. 5. 2005. Žalobce se domáhal u správního orgánu přerušení řízení o zrušení platnosti povolení k pobytu, neboť si podal žádost do Itálie o zmírnění tvrdosti rozhodnutí o zákazu vstupu a také z důvodu již uběhlé doby 8 let od tohoto zákazu. V těchto skutečnostech spatřoval důležité důvody pro přerušení řízení. V této souvislosti žalobce v prvním žalobním bodu namítal tvrdost zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí o nepřerušení řízení a měl za to, že správní orgán nepostupoval v souladu se správním řádem, protože ve výrokové části uvedl pouze „z důležitých důvodů“, avšak prvotní podmínku přerušení řízení, tedy odůvodnění „veřejného zájmu“, zcela ignoroval, ač je tato rozhodující v řízení vedeném z moci úřední a tvrdil, že se s touto podmínkou správní orgán nijak nevypořádal. Uvedl, že na území ČR podniká od roku 2006, není insolventní a za dobu pobytu již přijal způsob života ve společnosti, do které se začlenil a dá se tedy konstatovat, že je přínosem pro společnost žijící na území ČR a není ve veřejném zájmu, aby její území opustil z důvodů, které se udály v roce 2005 v Itálii. Namítal, že v té době nebyla ještě Směrnice přijata Evropským společenstvím a proto není jasné, jak tehdy Itálie, jako členský stát Evropského společenství, postupovala, přičemž v současné době (pozn. soudu v době podání žaloby), italské státní orgány nejeví zájem o revizi řízení o zakázání vstupu žalobci na území Itálie, i když jsou žalobcem dávány podněty k přezkoumání. Na tuto otázku neodpovědělo ani konzultační řízení provedené dle článku 25 odst. 2 Schengenské prováděcí úmluvy (dále jen „SPÚ“), které vlastně jenom prokázalo rozhodnutí o zákazu pobytu žalobci na území Itálie. K tomu citoval z kapitoly 5 článku 25 odst. 1, 2 SPÚ. Ve druhém žalobním bodu tvrdil, že měl žalovaný při přezkumu zákonnosti prvoinstančního rozhodnutí zjišťovat, zda se správní orgán I. stupně zabýval otázkou, zda nemělo být žalobci i přes záznam v Schengenském informačním systému (dále jen „SIS“) ponecháno povolení k dlouhodobému pobytu se závažných důvodů a pokud nikoli, měl být řádně názor správního orgánu I. stupně odůvodněn, což se nestalo. K tomu poukázal na výčet závažných důvodů podle článku 25 odst. 1 SPÚ s tím, že je to demonstrativní výčet, výslovně zahrnující pouze důvody humanitární a důvody vyplývající z mezinárodních předpisů. Podle žalobce se měl správní orgán I. stupně řídit zásadou přiměřenosti, hledat spravedlivou rovnováhu mezi ochranou veřejného zájmu a individuálními zájmy cizince, hodnotit intenzitu dotčeného veřejného zájmu a poměřit ji s dopady rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k pobytu na celkovou situaci žalobce, zejména na jeho soukromý život, ale i ekonomické a podnikatelské aktivity. Zdůraznil, že princip přiměřenosti je jedním z esenciálních znaků právního státu a předpokládá, že opatření, omezující základní lidská práva a svobody, nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Posouzení proporcionality mezi veřejným zájmem a zcela neprokázaným skutkem na straně jedné, a zájmem na ochraně základních práv a svobod na straně druhé se musí dít právě s ohledem na princip přiměřenosti. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž odkázal, stejně jako na rozhodnutí ve věci nepřerušení odvolacího řízení, jež je součástí správního spisu. K otázce přiměřenosti konstatoval, že je žalobce bezdětný, svobodný a z cizineckého informačního systému nevyplývá, že by měl na území ČR jiné rodinné vazby. K námitce dlouhodobého podnikání na území ČR zdůraznil, že podle informací zveřejněných v obchodním rejstříku nedosáhla společnost SALTAIR COMPANY, s. r. o., ve které je žalobce jednatelem, od roku 2008 vyššího hospodářského zisku než 47.000,- Kč, z čehož žalovaný dovodil, že výše příjmů žalobce z podnikání na území ČR nemůže dosahovat takové výše, aby jejich ztráta činila rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nepřiměřeným. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. V podání ze dne 29. 7. 2013 žalobce soudu zaslal překlad potvrzení MV – oddělení pro veřejnou bezpečnost, kancelář pro koordinaci a plánování policejních sil, divize N.S.I.S. v Římě č. 558/SIS/ACES-444-2013, k průkazu, že žalobce není od 15.5.2013 nadále veden v databance SIS. Při ústním jednání žalobce nebyl přítomen, jeho právní zástupce soudu sdělil, že snad emigroval do Spojených států amerických, ale nemá od klienta pokyn k jinému procesnímu postupu, proto na žalobě trval. Zástupce žalovaného správního orgánu se z ústního jednání omluvil, soud proto jednal v jeho nepřítomnosti. Soud k návrhu žalobce provedl důkaz na č. l. 33 a násl. soudního spisu, z jehož obsahu vyplynulo, že Ministerstvo vnitra, oddělení pro veřejnou bezpečnost, kancelář pro koordinaci a plánování policejních sil, divize N.S.I.S. v Římě vystavila dne 15. 5. 2013 pod č. 558/SIS/ACES-444-2013Prot potvrzení o tom, že jméno žalobce není registrováno v databance SIS. Zástupce žalobce trval na návrhu, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil, neboť žalobce již není evidován v SIS. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce na území ČR bylo iniciováno podnětem Policejního prezidia ČR, úřadu kriminální policie a vyšetřování národní centrály SIRENE ze dne 22. 11. 2010 po konzultačním řízení ve smyslu článku 25 odst. 2 SPU, neboť bylo zjištěno, že žalobce nelegálně vstoupil na území Itálie, usnesením Prefektury Řím ze dne 29. 4. 2005 byl vyhoštěn a byl mu uložen zákaz vstupu na území Itálie po dobu 10 let, pročež byl žalobce zařazen do Schengenského informačního systému (SIS) jako osoba, jíž byl zamítnut vstup do Schengenského prostoru. Žalobce pobýval na území ČR na základě platného povolení k dlouhodobému pobytu, který mu byl udělen na žádost ze dne 10. 12. 2008 za účelem podnikání, výkonný manažer, účast v právnické osobě, jeho platnost byla opakovaně prodlužována, naposledy do 28. 2. 2012. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně (ze dne 7.2.2011) byla žalobci zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu podle § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 57 odst. 1 písm. h), § 9 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť byl zařazen do SIS. Žalobce v odvolání žádal o zrušení provstupňového rozhodnutí, popř. přerušení správního řízení do doby, než bude rozhodnuto o jeho žádosti k italským správním orgánům o zrušení jejich rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť již pominuly jeho důvody, uplynula více jak polovina doby, po kterou bylo žalobci zakázáno vstoupit na území Itálie a zároveň by mohlo dojít k zásahu do rodinného a soukromého života žalobce, který na území ČR dlouhodobě podniká, je bezúhonný a jeho podnikatelská aktivita je jistým, nikoli nepodstatným přínosem pro fiskální zájmy ČR (odvolání ze dne 23. 2. 2011). Z obsahu spisového materiálu se nepodává, že by žalobce svá tvrzení o tom, že u italských správních orgánů uplatnil žádost o vydání nového rozhodnutí o správním vyhoštění a tím byl zmírněn důsledek nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého rodinného života doložil. Současně z prvostupňového rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu vyplynulo, že se správní orgán I. stupně zabýval dopadem rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, který neshledal, neboť žalobce má bratra žijícího v domovské zemi a správnímu orgánu přitom nebyly známy jiné vazby na území ČR či okolnosti, které by nasvědčovaly nepřiměřenosti zásahu. K dokladům o výsledcích své podnikatelské činnosti sám žalobce ničeho nedoložil, proto z nich správní orgán I. stupně nemohl vycházet. Návrhu žalobce na přerušení řízení žalovaný nevyhověl (rozhodnutí ze dne 21. 12. 2012) s tím, že samotné tvrzení žalobce o tom, že podal žádost o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění ze strany příslušných italských správních orgánů, které navíc nebylo prokázáno, žalovaný nepovažoval ve smyslu § 64 odst. 3 správního řádu za důležitý důvod pro přerušení řízení, a současně by vyčkání s rozhodnutím o odvolání do doby, než italské správní orgány rozhodnou o zrušení záznamu žalobce v SIS, znamenalo zbytečné průtahy, neboť od podání odvolání (Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky došlo 24. 2. 2011) uplynul více než jeden rok a žalobce je stále v SIS evidován jako osoba, které byl odepřen vstup na území státu Schengenského prostoru. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, kterým právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu správním orgánem I. stupně plně přisvědčil a pouze změnil výrok I. odvoláním napadeného rozhodnutí pro písařskou chybu, kdy na místo ustanovení § 57 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců uvedl správní orgán I. stupně ustanovení § 56 odst. 1 písm. h) téhož zákona. K žádosti žalobce o přerušení řízení žalovaný poukázal na rozhodnutí ministra vnitra ze dne 7. 2. 2013, č. j. MV-37262-10/SO-2011, kterým bylo rozhodováno o odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí ve věci nepřerušení řízení a jímž ministr vnitra odvolání žalobce zamítl a usnesení Komise potvrdil. Žalovaný setrval na závěru, že jelikož byl ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalobce stále evidován v SIS jako osoba, které byl odepřen vstup na území Schengenského prostoru, důvod pro zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na jeho straně trval. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce byl veden v SIS, tj. v systému evidence států, které jsou tímto informačním systémem vázány, na základě rozhodnutí Prefektury Řím ze dne 29. 4. 2005 o vyhoštění žalobce z důvodu jeho nelegálního vstupu a pobytu na území Itálie a výzvou k opuštění národního území během pěti dnů od vyrozumění, s dobou platnosti na 10 let (tj. do 29. 4. 2015), přičemž v konzultačním řízení ze dne 29. 11. 2010, č. j. CPPH- 119778/CI-2010-60, byla národní centrálou SIRENE potvrzena identita žalobce a spolu s tím i jeho záznam v SIS. Správní orgány obou stupňů podle stanoviska soudu postupovaly zcela v souladu se zákonem o pobytu cizinců, který jednoznačně v ustanovení § 56 odst. 1 písm. h) v rozhodném znění stanoví jako důvod neudělení víza mj. skutečnost vyplývající z ust. § 9 odst. 1 písm. g) téhož zákona a sice, je-li cizinec zařazen do informačního systému vytvořeného státy, které jsou vázány mezinárodními smlouvami o odstraňování kontrol na společných hranicích za účelem získání přehledu o cizincích, jimž nelze umožnit vstup na území smluvních států. Správní orgány obou stupňů proto na základě těchto skutečností právem zahájily správní řízení, neboť žalobce přestal splňovat podmínky pro udělení dlouhodobého víza a přistoupily k jeho zrušení podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, kdy zároveň zkoumaly, zda důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza, přičemž přihlížely zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého rodinného života cizince. K tomu soud uvádí, že správní orgány obou stupňů neměly možnost rozhodnout jinak, neboť jim zákon správní uvážení neumožňuje a jednoznačně jim slovy „zruší“ ukládá zrušit platnost víza k dlouhodobému pobytu, pokud nastanou podmínky zákonem předvídané. Také důvody, které správní orgán uvedl k posouzení přiměřenosti dopadu zrušení platnosti víza do soukromého a rodinného života žalobce, byly formulovány velmi pečlivě, podrobně a vyčerpávajícím způsobem, soud jim plně přisvědčuje a pro stručnost na ně odkazuje. Přesto ale zdůrazňuje, že ani soud za daných skutkových okolností (žalobce je podle obsahu spisového materiálu svobodný, bezdětný, na území ČR nemá rodinné vazby, jeho tvrzený podnikatelský přínos a značné fiskální zisky na území ČR nebyly zjištěny ani prokázány, když naopak podle údajů v obchodním rejstříku společnosti SALTAIR COMPANY, s. r. o., kde byl žalobce jednatelem od roku 2008, nebylo dosaženo vyššího hospodářského zisku než 47.000,- Kč) nezjistil, že by důsledky zrušení dlouhodobého pobytu nepřiměřeně dopadaly do soukromého a rodinného života žalobce. K poukazu žalobce na nezákonnost rozhodování správních orgánů ve věci jeho návrhu na přerušení řízení se soud zabýval i oběma rozhodnutími v této věci a dospěl k závěru, že byla vydána v souladu se zákonem. Podle ustanovení § 64 odst. 3 správního řádu může správní orgán řízení z moci úřední přerušit, není-li to v rozporu s veřejným zájmem a z důležitých důvodů. Podle stanoviska soudu správní orgány právem nevyužily možnosti přerušit řízení, neboť žalobcem tvrzené důležité důvody nebyly prokázány (žalobce pouze tvrdil, že podal návrh na zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění u italských správních orgánů, ale nijak své tvrzení neprokázal). Pokud pak správní orgán ve výrokové části rozhodnutí o nepřerušení řízení uvedl, že neshledal „důležité důvody“ pro přerušení řízení a neuvedl odůvodnění „veřejného zájmu“, soud nemůže přisvědčit žalobcem namítanému pochybení správního orgánu, neboť předpokladem pro to, aby správní orgán mohl přerušit řízení podle § 64 odst. 3 správního řádu, je splnění obou podmínek současně, tedy jak neexistence rozporu s veřejným zájmem, tak i naplnění důležitých důvodů. Jestliže správní orgány obou stupňů tyto důležité důvody pro přerušení řízení neshledaly a tuto skutečnost uvedly ve výrokové části svého rozhodnutí, nemusely se otázkou rozporu s veřejným zájmem již dále zabývat. Veřejný zájem na přerušení řízení ve prospěch žalobce ostatně dán nebyl, neboť žalobce byl po celou dobu běhu odvolacího řízení, které trvalo více jak jeden rok, stále evidován v SIS a s ohledem na to, že ani nedoložil, že by žádost u italských správních orgánů o přezkum rozhodnutí o správním vyhoštění podal, nebylo lze ani očekávat, kdy o takové žádosti bude italskou stranou rozhodnuto. K důkazu, který soud provedl při ústním jednání, soud dodává, že taková listina nasvědčuje, že žalobce byl rozhodnutím italských orgánů od května 2015 ze SIS vymazán a už v tomto systému není. Žalobou napadené rozhodnutí však bylo vydáno dne 4. 4. 2013 a tedy v době, kdy byl žalobce stále v SIS evidován, přičemž soud přezkoumával zákonnost rozhodnutí žalovaného k datu jeho vydání ve smyslu ust. § 75 odst. 1 s.ř.s.. Žalobní námitka uplatněná v prvním žalobním bodě tak není důvodná. Pokud žalobce ve druhém žalobním bodě namítal zásah do lidských práv a nepřiměřenost žalobou napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného, jakož i podnikatelského života, soud k tomu uvádí, že ani tato námitka není opodstatněná, neboť přiměřenost zásahu, resp. dopadu zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se správní orgány obou stupňů zabývaly ex offo ve smyslu § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a přihlížely zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, své důvody podrobně rozvedly a soud jejich posouzení považuje za vyčerpávající s ohledem na zjištěný skutkový stav (žalobce byl ke dni rozhodování správních orgánů obou stupňů svobodný, bezdětný, na území ČR neměl rodinné vazby, jeho tvrzený podnikatelský přínos a značné fiskální zisky na území ČR nebyl zjištěn ani prokázán, když naopak podle údajů v obchodním rejstříku společnosti SALTAIR COMPANY, s. r. o., kde byl žalobce jednatelem od roku 2008, nebylo dosaženo vyššího hospodářského zisku než 47.000,- Kč). Soud dále uvádí, že se správní orgány v průběhu správního řízení poté, kdy byl zjištěn národní centrálou SIRENE záznam žalobce do systému SIS, zabývaly i článkem 25 odst. 1 SPÚ a vedly konzultační řízení, v rámci kterého bylo zjištěno, že žalobce nelegálně vstoupil na území Itálie a usnesení Prefektury Řím byl vyhoštěn a byl mu uložen zákaz vstupu na území Itálie po dobu 10 let od 29. 4. 2005. Za tohoto stavu se správní orgán nemohl zabývat otázkou, zda žalobci nemělo být ponecháno povolení k dlouhodobému pobytu ze závažných důvodů, když mu ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. h) a § 9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců jednoznačně ukládá, aby povolení k dlouhodobému pobytu zrušil, přestane-li cizinec splňovat některou z podmínek pro udělení víza, jíž je mj. i skutečnost, že je cizinec zařazen do SIS. Současně, jak již bylo shora uvedeno, se správní orgán I. stupně i žalovaný zabývali otázkou, zda rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu bude přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza, zejména přihlíželi k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a takové dopady nezjistili. Z uvedeného je tedy patrno, že se správní orgán I. stupně i žalovaný zabývali hodnocením intenzity dopadu zrušení povolení k dlouhodobému pobytu na celkovou situaci žalobce a nelze jim v tomto ohledu ničeho vytýkat. Současně soud uvádí, že mu není zřejmé, jaká základní lidská práva a svobody žalobce byla zasažena tím, že mu bylo zrušeno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky z důvodů, pro které by mu vůbec dlouhodobý pobyt nebyl udělen. Žaloba je v tomto rozsahu obecná a soud tedy pouze v obecné rovině uvádí, že zásah do základních lidských práv a svobod žalobce zrušením dlouhodobého pobytu na území České republiky z důvodů, že přestal splňovat podmínku pro udělení víza, resp. dlouhodobého pobytu, neboť byl v době rozhodování správních orgánů obou stupňů zařazen do SIS, neshledal. S ohledem na shora uvedené důvody soud žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. V Praze dne 12. října 2016 JUDr. Ivanka Havlíková, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková