9 A 84/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Lucie Bičákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: BRNOMETAL, s.r.o., IČO: 46903534, se sídlem Čechyňská 25, 602 00 Brno, zast. JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 2. 4. 2013, č. j.: 48/2012-510- RK/8 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí („dále jen napadené rozhodnutí“) ministra dopravy (dále jen „žalovaný“), kterým byl podle § 152 odst. 4, 5 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru pozemních komunikací (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 12. 9. 2012, č. j. 367/2012- 120-STSP/9 (dále jen „rozhodnutí v I. stupni“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobce o povolení zřídit a provozovat reklamní zařízení v ochranném pásmu dálnice D1 dle § 149 odst. 3 správního řádu z důvodu vydání nesouhlasného závazného stanoviska Ministerstva vnitra, které znemožňuje žádosti vyhovět. Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 3. srpna 2012 vycházejícího z novely zákona o pozemních komunikacích, která však začala platit až od září 2012, tedy neplatila v době vydání závazného stanoviska. Tím došlo k pochybení na straně Ministerstva vnitra, které se promítlo i do napadeného rozhodnutí. Žalovaný se měl zabývat všemi skutečnostmi uvedenými v rozkladu, zejména pak shora uvedenou námitkou termínu podání a řešení jeho podání v duchu znění zákona č. 196/2012 Sb., ze dne 4. 5. 2012 (v žalobě je chybně uvedeno č. zákona 196/2011), kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Žalobce žádostí o povolení zřídit a provozovat reklamní zařízení řádně uplatňoval svá práva, která byla správním orgánem porušena, a žalobci tak bylo znemožněno řádné podnikání do budoucna. Nesouhlasné stanovisko Ministerstva vnitra, které je v rozporu s právními předpisy a údajná absence souhlasu vlastníka pozemku (souhlas byl doložen k žádosti) pak vedlo žalovaného k vydání napadeného rozhodnutí, jehož zrušení se žalobce z výše uvedených důvodů domáhá. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že je nesporné, že žalobce žádostí ze dne 16. 7. 2012 v zásadě požádal správní orgán I. stupně o povolení zřídit a provozovat reklamní zařízení v ochranném pásmu dálnice D 1. Nezbytnou podmínkou pro vydání takového povolení byl: a) předchozí souhlas vlastníka dotčené nemovitosti, na které má být reklamní zařízení zřizováno a provozováno; b) předchozí souhlas Ministerstva vnitra, jde-li o silniční ochranné pásmo dálnice a rychlostní silnice. Tato podmínka vyplývá přímo ze zákona o pozemních komunikacích. Byla obsažena v ustanovení § 31 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 8. 2012, a nyní je v prakticky nezměněné podobě obsažena v ustanovení § 31 odst. 4 písm. a) a b) zákona o pozemních komunikacích, v platném znění. Takové předchozí souhlasy, jak je patrno ze spisu, žalobce ke své žádosti nedoložil, byť nyní v žalobě tvrdí, že souhlas vlastníka pozemku doložen k žádosti byl, ve spise však nic takového obsaženo není. Správní orgán I. stupně se proto sám v souladu s § 31 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 8. 2012, a ve smyslu § 149 odst. 1 správního řádu dopisem ze dne 19. 7. 2012, č. j. 367/2012-120-STSP/2, obrátil na Ministerstvo vnitra jako na dotčený orgán se žádostí o stanovisko k předložené žádosti. Dne 6. 8. 2012 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno stanovisko Ministerstva vnitra, odboru bezpečnostní politiky, oddělení obecní policie, zbraní a dopravního inženýrství ze dne 3. 8. 2012, č. j. MV-85941-4/OBP-2012, v němž Ministerstvo vnitra sdělilo, že ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích nesouhlasí se zřízením a provozováním předmětného reklamního zařízení v ochranném pásmu dálnice D1. Předchozí souhlas Ministerstva vnitra se zřízením a provozováním uvedeného reklamního zařízení tedy v tomto případě zcela jednoznačně dán nebyl. Správní orgán I. stupně v rámci správního řízení seznámil žalobce s tímto stanoviskem a rovněž mu umožnil uplatnit připomínky k podkladům rozhodnutí. Dále pak postupoval zcela v souladu s § 149 odst. 3 správního řádu a žádost zamítl. Rozklad, který následně podal žalobce, směřoval v zásadě proti obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra. Žalovaný se proto dopisem ze dne 23. října 2012, č. j. 48/2012-510- RK/3, ve smyslu ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu obrátil na ministra vnitra jako na správní orgán nadřízený správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska se žádostí o potvrzení nebo změnu uvedeného nesouhlasného závazného stanoviska Ministerstva vnitra. Dne 16. 1. 2013 byl žalovanému doručen dopis ze dne 9. 1. 2013, č. j. 131561-4/VS-2012, v němž ministr vnitra nesouhlasné stanovisko Ministerstva vnitra potvrdil. S tímto stanoviskem byl žalobce seznámen a měl možnost se k němu vyjádřit, což ostatně i učinil. Žalovaný poté napadeným rozhodnutím rozklad zamítl a rozhodnutí ministerstva potvrdil. Tvrzení žalobce, že žalovaný rozhodoval na základě podkladů Ministerstva vnitra, které se vztahovaly k novele zákona o pozemních komunikacích účinné až od 1. 9. 2012, není dle žalovaného ničím podložené a svědčí spíše o nepochopení obsahu stanoviska a tohoto institutu žalobcem. Ve stanovisku Ministerstva vnitra ze dne 3. 8. 2012, č. j. MV-85941- 4/OBP-2012, je totiž výslovně uvedeno, že: „Ministerstvo vnitra v souladu s ustanovením § 31 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů nesouhlasí se zřízením a provozováním reklamního zařízení v ochranném pásmu dálnice D 1 ve staničení cca km 203,630 vpravo.“ Ministerstvo vnitra jako dotčený orgán postupovalo podle zákona o pozemních komunikacích účinného do 31. 8. 2012. Pokud by Ministerstvo vnitra skutečně na tuto situaci aplikovalo zákon o pozemních komunikacích, ve znění účinném od 1. 9. 2012, odkazovalo by na ustanovení § 31 odst. 4 písm. b) a jistě by též nepominulo novou podmínku - označení provozovny uvedenou v odst. 3 poslední větě tohoto ustanovení. Tuto ničím nepodloženou žalobcovu domněnku, uplatněnou i v rozkladu, vyvracel ostatně i ministr vnitra ve svém stanovisku ze dne 9. 1.2013, č. j. 131561-4/VS- 2012. Při jednání soudu účastníci řízení setrvali na své dosavadní argumentaci a procesních stanoviscích. V posuzované věci vyšel soud z této právní úpravy: Podle § 149 odst. 1 správního řádu závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány. Podle § 149 odst. 3 správního řádu jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne. Podle § 31 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném do 31. 8. 2012 v silničním ochranném pásmu lze povolit zřizování a provozování reklamních zařízení za podmínky, že reklamní zařízení nemohou být zaměněna s dopravními značkami nebo se světelnými signály nebo se zařízeními pro provozní informace nebo s dopravními zařízeními nebo nemohou oslnit uživatele dotčené pozemní komunikace nebo jinak narušit provoz na pozemních komunikacích. Povolení vydává příslušný silniční správní úřad po předchozím souhlasu a) vlastníka dotčené nemovitosti, na které má být reklamní zařízení zřizováno a provozováno, b) Ministerstva vnitra, jde-li o silniční ochranné pásmo dálnice a rychlostní silnice. Podle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném od 1. 9. 2012 zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu podléhá povolení. Podle § 31 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích zřízení a provozování reklamního zařízení lze povolit pouze, není-li zaměnitelné s dopravními značkami, světelnými signály, zařízeními pro provozní informace nebo s dopravními zařízeními a nemůže-li oslnit uživatele dotčené pozemní komunikace nebo jinak narušit provoz na pozemních komunikacích. Podle § 31 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích jedná-li se o reklamní zařízení viditelné z pozemní komunikace v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy, lze jeho zřízení a provozování povolit pouze pokud splňuje podmínky podle odstavce 2 a slouží-li k označení provozovny, která se nachází v silničním ochranném pásmu ve vzdálenosti do 200 metrů od reklamního zařízení. Podle § 31 odst. 4 písm. a) a b) zákona o pozemních komunikacích povolení podle odstavce 1 vydává příslušný silniční správní úřad po předchozím souhlasu a) vlastníka dotčené nemovitosti, na které má být reklamní zařízení zřizováno a provozováno, b) Ministerstva vnitra, jde-li o silniční ochranné pásmo dálnice a rychlostní silnice. Soud o věci uvážil takto: Žalobce v žalobě uplatnil v podstatě jedinou námitku, a sice že podkladové nesouhlasné stanovisko Ministerstva vnitra bylo vydáno s odkazem na právní úpravu, která ještě v té době nebyla účinná. Tato námitka však není důvodná. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 18. 7. 2012 žádost o vyjádření ke změně užívání stavby „Reklamní zařízení billboard na pozemku par. č. 340/18 v k. ú. Bedřichovice“ pro účel povolení změny užívání, kdy dle obsahu žádosti měl být stávající billboard na pozemku parc. č. 340/18 v k. ú. Bedřichovice demontován a umístěn opět na shodném pozemku v km 4,9 vlevo silnice II/430 Brno – Holubice - Rousinov ve vzdálenosti bližší strany poutače min. 11 m od osy vozovky ve spodní části pozemku parc. č. 340/18, k. ú. Bedřichovice. Správní orgán I. stupně žádost žalobce vyhodnotil jako žádost o povolení zřídit a provozovat reklamní zařízení dle § 31 zákona o pozemních komunikacích. Svým umístěním toto reklamní zařízení mělo zasahovat do ochranného pásma dálnice D 1 km cca 203,7. Žalobce nedoložil k žádosti zákonem požadovaný souhlas Ministerstva vnitra, proto se žalovaný sám obrátil na Ministerstvo vnitra a požádal jej o vydání stanoviska k této věci. Ministerstvo vnitra jako dotčený orgán k žádosti správního orgánu I. stupně sdělilo, že ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, tedy podle právní úpravy platné a účinné v době vydání nesouhlasného stanoviska, nesouhlasí se zřízením a provozováním předmětného reklamního zařízení v ochranném pásmu dálnice D1 ve staničení cca km 203,630 vpravo z důvodu, že ve staničení cca km 203,030 končí připojovací pruh křižovatky, ve staničení cca km 203,760 vpravo je osazena dopravní značka, ve staničení cca km 203,970 – 204,090 vpravo je přejezd středního dělícího pásu a ve staničení cca km 204,100 vpravo je osazena dopravní značka. Navíc požadované reklamní zařízení nesplňuje dle Ministerstva vnitra tyto podmínky: reklamní zařízení nesmí být osvětlené, činná plocha reklamního zařízen nesmí přesahovat 30 m2, reklamní plocha nesmí být účinná také v opačném jízdním směru a reklamní zařízení nesmí být umístěno ve vzdálenosti menší než 40 m od nejbližšího okraje vozovky. Ministerstvo vnitra poukázalo na to, že kritéria pro vydání souhlasu jsou v zájmu jednotnosti rozhodování zveřejněna na internetu. Správní orgán I. stupně následně žádost žalobce z důvodu nesouhlasného stanoviska Ministerstva vnitra zamítl. Rozhodnutí v I. stupni napadl žalobce rozkladem, ve kterém namítl, že reklamní zařízení mělo být pouze obnoveno, když doposud bylo po dobu 10 let provozováno bez jakýchkoliv obtíží či negativního vlivu na řidiče. Ve věci se jednalo pouze o prodloužení kolaudačního povolení na užívání předmětného reklamního zařízení. Žalovaný rozklad vyhodnotil tak, že směřuje proti závaznému stanovisku, které bylo podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí, a proto postupoval podle § 149 odst. 4 správního řádu a předložil rozklad ministrovi vnitra. Ten nesouhlasné stanovisko jemu podřízeného dotčeného orgánu potvrdil. Uvedl, že reklamní zařízení je možné povolit maximálně na dobu pěti let. Po uplynutí této doby je nutné znovu požádat o povolení, resp. předchozí souhlas Ministerstvo vnitra a opětovně se posuzuje aktuální situace, nikoliv situace, která tu byla v době vydání předchozího souhlasu, aby bylo možné zohlednit aktuální podmínky. Argumentaci desetiletým provozováním reklamního zařízení tak nelze přijmout, neboť bezpečnostní situace v silničním provozu se každoročně mění a bylo by v rozporu s veřejným zájmem pouze formálně prodlužovat v minulosti vydaná stanoviska. Dále ministr vnitra zdůraznil k námitce postupu dle ještě neúčinné právní úpravy, že při vydání závazného stanoviska postupovalo Ministerstvo vnitra podle v té době platných a účinných zákonných a podzákonných předpisů. Dle náhledu soudu z ničeho nevyplývá, že by Ministerstvo vnitra jako dotčený orgán při vydání závazného stanoviska ze dne 3. 8. 2012 postupovalo dle právní úpravy, která v době vydání tohoto stanoviska nebyla účinná. Přímo v nesouhlasném závazném stanovisku Ministerstvo vnitra výslovně odkázalo na tehdy účinné ustanovení § 31 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích. O tom, že Ministerstvo vnitra při vydání závazného stanoviska ze dne 3. 8. 2012 postupovalo dle tehdy účinné právní úpravy, svědčí i skutečnost, že ve stanovisku není vůbec argumentováno podmínkou obsaženou v § 31 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, která byla do tohoto zákona vtělena při jeho novelizaci, jež nabyla účinnosti od 1. 9. 2012. Negativní stanovisko Ministerstva vnitra k žalobcově žádosti bylo řádně a srozumitelně odůvodněno. Důvody, které Ministerstvo vnitra vedly k vydání negativního stanoviska, nemají žádnou vazbu k následné novelizaci zákona o pozemních komunikacích. Na tomto místě soud považuje za nutné zdůraznit, že proti konkrétním důvodům, jimiž Ministerstvo vnitra zdůvodnilo svůj nesouhlas s vydáním požadovaného povolení, žalobce v žalobě neuplatnil naprosto žádnou námitku, a soud se proto jejich opodstatněností ani nemohl zabývat. Žalovanému nepříslušelo přezkoumávat negativní stanovisko Ministerstva vnitra po odborné stránce (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2014, č. j. 30 A 57/2012-84). Podle § 149 odst. 3 správního řádu byl žalovaný povinen žalobcovu žádost bez dalšího zamítnout, neboť bez předchozího souhlasu Ministerstva vnitra nebylo možné žalobci požadované povolení vydat. Soud pouze na okraj uvádí, že žalobcova žádost o vydání předmětného povolení vskutku postrádala též další náležitost, tj. doložení souhlasu vlastníka dotčené nemovitosti, na které má být reklamní zařízení zřizováno a provozováno. I kdyby však žalobce souhlas vlastníka dotčené nemovitosti doložil, nebylo by mu možné s ohledem na nesouhlas Ministerstva vnitra požadované povolení vydat. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením soud žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz. V Praze dne 14. října 2016 JUDr. Ivanka Havlíková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová