9 A 84/2023

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a Mgr. Olgy Zimové v právní věci v právní věci žalobkyně: BFT Management, a.s., IČO: 25619055 sídlem Korunní 2569/108, 101 00 Praha 10 zastoupená advokátem Mgr. Janem Štýsem sídlem Kolodějská 84, 250 84 Sibřina proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské nám. 2/2, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. 3. 2023, č. j. MHMP 543642/2023, sp. zn. S-MHMP 2242737/2022, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. 3. 2023, č. j. MHMP 543642/2023, sp. zn. S-MHMP 2242737/2022, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů v řízení ve výši 28 498 Kč, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci toho rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Jana Štýse, advokáta.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 22. 5. 2023 domáhala přezkumu rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru živnostenského a občanskosprávního (dále jen „žalovaný“) ze dne 10. 3. 2023, č. j. MHMP 543642/2023, sp. zn. S-MHMP 2242737/2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10, odboru živnostenského (dále jen „prvostupňový orgán“ nebo „živnostenský úřad“) ze dne 24. 10. 2022, č. j. P10-319728/2022, sp. zn. SZ P10-139724/2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo žalobkyni podle § 58 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), na dobu 6 měsíců pozastaveno provozování živnosti s předmětem podnikání „Provádění veřejných dražeb - dobrovolných - nedobrovolných“ (dále jen „živnost“) z důvodu opakovaného závažného porušení zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o veřejných dražbách“).

2. Vydání prvostupňového rozhodnutí předcházely kontroly Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen „MMR“) č. X a č. X, provedené u žalobkyně ve dnech 21. 1. 2022 a 17. 2. 2022.

3. Kontrola č. X se vztahovala k dodržování podmínek pro organizování a provádění dražeb podle zákona veřejných dražbách, konaných ve dnech 9. 2. 2021 (dražba nedobrovolná č. j. X) a 26. 3. 2021 (opakovaná dražba nedobrovolná č. j. X), zveřejněných na centrální adrese pod č. X (dále jen „kontrola č. X“).

4. Kontrola č. X se vztahovala k dodržování podmínek pro organizování a provádění dražeb podle zákona veřejných dražbách, konané dne 17. 8. 2021 (dražba dobrovolná č. j. X) a zveřejněné na centrální adrese pod č. X (dále jen „kontrola č. X“).

II. Napadené rozhodnutí

5. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně v zákonné lhůtě, dne 16. 11. 2022 odvolání, kterým jej napadla v celém rozsahu (dále jen „odvolání“).

6. Žalobkyně v podaném odvolání namítala, že prvostupňový orgán nepřezkoumatelným a nedostatečným způsobem zjistil a zhodnotil skutečnosti významné pro rozhodovanou věc, když nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalobkyní a jí označeným důkazům. Následně žalobkyně uvedla, že prvostupňové rozhodnutí je zjevně postaveno na tom, že kontrolní zjištění MMR z kontrol č. X a č. X byla bezvýhradně převzata jako skutková zjištění a právní hodnocení ve věci pozastavení živnosti. Žalobkyně měla za to, že prvostupňový orgán pokládal MMR za sobě nadřízený orgán se závazným právním názorem, ačkoli tomu tak nebylo.

7. Následně žalobkyně namítala, že prvostupňový orgán pominul článek v periodiku Konkursní noviny, jímž žalobkyně dokládala svou pochybnost o nepodjatosti kontrolního orgánu MMR, přičemž bližší zdůvodnění k tomuto svému postupu prvostupňový správní orgán neuvedl.

8. Žalobkyně dále konstatovala, že prvostupňový orgán (v rámci převzetí závěrů z kontrolního zjištění MMR z kontroly č. X) nevysvětlil, proč pokládá za nedostatečnou identifikaci vlastníka předmětu dražby prostřednictvím výpisu z katastru nemovitostí, na nějž se ve svém čl. III. Smlouva o provedení výkonu zástavního práva a dražby nedobrovolné č. j. X odkazuje, přičemž předmětný výpis z katastru nemovitostí tvoří její přílohu. Obdobně prvostupňový orgán dle žalobkyně nepředložil jakoukoli argumentaci, proč pokládá za nepodstatnou okolnost, že ve svém čl. II. Smlouva o provedení výkonu zástavního práva a dražby nedobrovolné č. j. X uvádí, že zástavní právo bylo zřízeno jednáním mezi navrhovatelem dražby v postavení zástavního věřitele a dlužníkem, který musel mít postavení vlastníka zastavovaných nemovitostí – předmětu dražby, jinak by toto právní jednání zkrátka nebylo možné. Dále nebylo dle žalobkyně zřejmé, proč MMR za důvod neplatnosti Smlouvy o provedení výkonu zástavního práva a dražby nedobrovolné č. j. X (zřejmě) pokládá nepřiložení zástavní smlouvy.

9. Ve vztahu ke kontrolním zjištěním MMR z kontroly č. 1886 žalobkyně uvedla, že z prvostupňového rozhodnutí nevyplývalo, jak se vypořádal prvostupňový orgán s dosavadními vyjádřeními žalobkyně k okolnostem předcházejícím termínu tam řešené dobrovolné dražby vyhlášené na návrh navrhovatele – spotřebitele, zejm. k tomu, že předmětná dražba byla formálně ponechána v nařízeném stavu v kontrolovaném režimu právě v zájmu ochrany práv spotřebitele (jejího navrhovatele). S ohledem na nepřítomnost přihlášených dražitelů v závěrečné fázi dražby nedošlo neupuštěním od této dražby k zásahu do práv jakýchkoli osob. Žalobkyně proto nesouhlasila, že „poškozuje základní práva třetích osob”, přičemž k tomuto závěru nepodal prvostupňový orgán jakékoli bližší vysvětlení.

10. Závěrem odvolání žalobkyně navrhla, aby žalovaný rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušil a vrátil věc k novému projednání.

11. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 20. 3. 2023. Žalovaný předně uvedl, že náležitosti protokolu o kontrole upravuje § 12 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), dle něhož protokol o kontrole musí mj. obsahovat kontrolní zjištění, obsahující zjištěný stav věci s uvedením nedostatků a označení právních předpisů, které byly porušeny, včetně uvedení podkladů, z kterých tato kontrolní zjištění vycházejí. Protokol o kontrole, resp. výsledky kontroly zachycené v protokolu o kontrole, včetně podkladů, ze kterých kontrolní zjištění vycházejí, byly podkladem pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Dle žalovaného nelze z ničeho vyvozovat, že by prvostupňový orgán pokládal MMR za sobě nadřízený orgán s pro něj závazným právním názorem. K povaze protokolu o kontrole a rozhodování o námitkách proti němu žalovaný uvedl, že protokol o kontrole má charakter veřejné listiny, platí tzv. presumpce správnosti, podle které dokud právní akt není stanoveným postupem opraven nebo zrušen, je považován za právně bezvadný. Není-li tedy dokázán opak, protokol o kontrole potvrzuje pravdivost toho, co je v něm uvedeno.

12. Dále žalovaný uvedl, že mu nepřísluší hodnotit kontroly provedené MMR, ale konstatuje, že v rámci vyřizování námitek (včetně námitek podjatosti) se MMR s námitkami vypořádalo, o čemž svědčí ve spisové dokumentaci založené doklady o doručení vyřízení námitek proti kontrolním protokolům. MMR nemůže uložit za žádné porušení zákona o veřejných dražbách sankci. Proto v případě, že dražebník (nyní žalobkyně) svým jednáním či opomenutím poruší povinnosti uvedeným zákonem přímo označené jako závažné porušení povinností, je jediným možným postihem za toto závažné porušení zákona pozastavení předmětné živnosti na dobu určitou nebo její zrušení. Živnostenské úřady (prvostupňový orgán), v jejichž gesci je takový postup, jsou i proto příslušným návrhem orgánu se speciální působností přímo vázány.

13. Žalovaný zkoumal správnost aplikace § 58 odst. 2 živnostenského zákona, který řeší situaci, kdy živnostenský úřad povinně ruší živnostenské oprávnění/ pozastaví provozování živnosti. Bylo posouzeno, zda návrh podal orgán, který se vyjadřuje k žádosti o koncesi (resp. je momentálně příslušný k vydání takového stanoviska) a zda byl návrh podán proto, že žalobkyně závažným způsobem porušila podmínky stanovené buď rozhodnutím o udělení koncese, nebo zvláštními právními předpisy.

14. Žalovaný dále upozornil na znění § 150 odst. 2 správního řádu („[v] řízení o vydání příkazu může být jediným podkladem kontrolní protokol pořízený podle zvláštního zákona týmž správním orgánem, který je věcně a místně příslušný ke správnímu řízení navazujícímu na kontrolní zjišťování, pokud protokol pořizoval ten, kdo může být oprávněnou úřední osobou, a pokud se kontrolovaný seznámil s obsahem protokolu nebo byl k seznámení se s obsahem protokolu řádně vyzván, popřípadě pokud byly v souladu se zákonem vyřízeny námitky kontrolovaného proti obsahu protokolu a pokud o obsahu protokolu nejsou pochybnosti ani z jiného důvodu“) a názor poradního sboru ministra vnitra, dle kterého není v navazujícím řízení třeba provádět zjišťování stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu.

III. Žaloba

15. První žalobní námitkou žalobkyně obecně namítala porušení jejích procesních práv při vedení správního řízení, nerespektování principu práva na spravedlivý proces a principu rovnosti stran. Dle žalobkyně žalovaný zcela nepřezkoumatelným a nesprávným způsobem zjistil a zhodnotil okolnosti významné pro rozhodovanou věc, nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalobkyní a jí označeným důkazům, resp. tyto nevyhodnotil v souvislosti s okolnostmi, které během řízení vyšly najevo.

16. Žalobkyně dále poukazovala na nedostatečné vypořádání jí uplatněných námitek proti kontrolním zjištěním MMR. Obdobně žalobkyně shledala nedostatečným vypořádaní námitek podjatosti MMR uplatněných žalobkyní, vypořádaných kontrolním orgánem MMR.

17. Dále napadala, že se prvostupňový orgán ani žalovaný nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, neboť nebyla vyhodnocena její argumentace týkající se zřetelného označení dlužníka, zároveň zástavce a zároveň vlastníka předmětu dražby, jež logicky vyplývá z příslušných ustanovení Smlouvy ze dne 9. 12. 2020, č. j. X, o provedení výkonu zástavního práva a dražby nedobrovolné, jejíž nedílnou součástí je řada příloh (dále jen „Smlouva X“). Identifikace vlastníka předmětu dražby je navíc evidentní z výpisu z katastru nemovitostí, který je nedílnou součásti Smlouvy X, jejíž text na tento výpis z katastru nemovitostí odkazuje.

18. Dále nebylo dle žalobkyně reflektováno, že v textu Smlouvy 74158 je uvedeno, že zástavní právo realizované dražbou bylo zřízeno ujednáním mezi navrhovatelem dražby v postavení zástavního věřitele a dlužníkem, který tudíž logicky musel mít postavení vlastníka zastavovaných nemovitostí.

19. Rovněž byla opominuta argumentace žalobkyně, že není opodstatněné považovat zástavní smlouvu za listinu, jež ve smyslu ustanovení § 39 odst. 3 zákona o veřejných dražbách dokládá zajištění pohledávky zástavním právem k předmětu dražby, ačkoli zástavní smlouva požadovanou vlastnost nemá, neboť takovou listinou je výpis z katastru nemovitostí, tedy veřejného seznamu, potvrzující existenci zápisu zástavního práva k předmětu dražby.

20. Dle žalobkyně nelze zjistit, jak se žalovaný a prvostupňový orgán vypořádal s rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 6. 2021, č. j. 26 C 23/2021-79, a Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, č. j. 36 Co 359/2021-120, přičemž v předmětném soudním řízení byl mimo jiné proveden důkaz čtením příslušné smlouvy o provedení dražby nedobrovolné, jejíž text odpovídá textu Smlouvy X, a vůči platnosti jejích ustanovení neměly soudy žádné výhrady.

21. Dle žalobkyně nebyla vyhodnocena ani její argumentace k dobrovolné dražbě č. j. 74873 vyhlášené na návrh spotřebitele, zejm. k tomu, že předmětná dražba byla formálně ponechána v nařízeném stavu v kontrolovaném režimu na základě právního názoru vyjádřeného Městským soudem v Praze jakožto insolvenčním soudem v usnesení ze dne 12. 8. 2021, č. j. MSPH 60 INS 959/2021-B-4, zamítajícím obstrukční návrh dlužníka na vydání předběžného opatření.

22. Dle tvrzení žalobkyně, uvedeného ve druhé žalobní námitce, žalovaný uvádí v napadeném rozhodnutí nepřiléhavou a selektivní citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2018, č. j. 6 As 196/2018-30, a analogicky rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 As 146/2016-29, z nějž je odvozován charakter kontrolního protokolu jakožto privilegovaného důkazního prostředku. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí opírá o jedinou, zjevně okrajovou úvahovou větu, jejíž počátek zní, cit: „V tomto směru není relevantní, že protokol o kontrole je veřejnou listinou (srov. analogicky rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2017, č. j. 7 As 146/2016 - 29)“; ovšem do textu napadeného rozhodnutí uvedené návětí žalovaný nepřevzal. V závorce zmíněný analogický odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 As 146/2016-29 zamlčuje, že tam řešeným dokumentem byl protokol o jednání pořízený podle ustanovení § 18 správního řádu, jenž veřejnou listinou samozřejmě je, přičemž se však jedná o odlišný druh protokolu, což i samotný citovaný rozsudek č. j. 7 As 146/2016-29 výslovně uvádí.

23. Ve třetí žalobní námitce žalobkyně uvedla, že protokol o kontrole zahrnuje kromě záznamu zjištěných okolností také jejich věcné a právní posouzení z pohledu vyhotovitele protokolu, proto nemůže být objektivním osvědčením úředně zřejmých skutečností. Protokol o kontrole je tak specifickým podkladovým materiálem zahrnujícím popisnou i subjektivní hodnotící složku, jenž lze označit za důkazní prostředek sui generis. Protokol o kontrole ve smyslu kontrolního řádu není prohlášen zvláštním zákonem za veřejnou listinu ani jej ze shora uvedených důvodů nelze pokládat za listinu vydanou státním orgánem v mezích jeho pravomoci ve smyslu ustanovení § 53 odst. 3 správního řádu, a proto není přípustné v jeho případě nastolovat vyvratitelnou domněnku jeho správnosti. Žalobkyně namítla, že přesně to však prvostupňový orgán učinil, žádné dokazování neprováděl a přesunul důkazní břemeno na žalobkyni, což vedlo k důsledku, že ve správním řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí, resp. prvostupňové rozhodnutí, vydáno, měl nikoli správní orgán prokazovat, jak se skutkový děj seběhl, nýbrž žalobkyně měla jinými, přesvědčivějšími důkazy vyvracet veřejnou listinu, u jejíhož vzniku (stejně jako u předcházejících kontrolních úkonů) ani nebyla osobně přítomna, a to v řízení, v němž jí měla být z moci úřední uložena povinnost, resp. sankce, ve smyslu ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně tak byla z pohledu správního orgánu povinna dokazovat neexistenci okolností zaznamenaných v kontrolních protokolech, jejichž správnost byla správním orgánem presumována, čili dokazovat negativní okolnosti, což je ve zřejmém rozporu s teorií a logikou dokazování. Dále žalobkyně neměla možnost zjistit, jakým způsobem se správní orgány vypořádaly s okolnostmi vyšlými najevo v průběhu správního řízení, zejm. s tvrzeními a důkazy předloženými žalobkyní.

24. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud napadené, jakožto i prvostupňové rozhodnutí zrušil.

IV. Vyjádření žalovaného

25. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 16. 6. 2023 odkázal na napadené rozhodnutí a zdůraznil, že MMR vyhodnotilo jednání žalobkyně jako závažné a opakované porušení zákona o veřejných dražbách, proto jakožto orgán vydávající stanovisko k žádosti o koncesi podle § 52 odst. 1 živnostenského zákona podalo návrh dle § 58 odst. 2 živnostenského zákona, aby živnostenský úřad (prvostupňový orgán) na dobu 6 měsíců pozastavil žalobkyni provozování živnosti.

26. Prvostupňový orgán nepřistoupil k vydání rozhodnutí bezprostředně, když si v rámci šetření vyžádal od MMR doplnění jeho návrhu a vyjádření k doplněným podkladům, které do spisu doplnil právní zástupce žalobkyně. Žalovaný dále uvádí, že prvoinstanční ani odvolací orgán není oprávněn k hodnocení práce či dokonce podjatosti jednotlivých pracovníků MMR. Dle žalovaného je nezbytné zdůraznit, že zákon o veřejných dražbách neobsahuje žádné ustanovení o sankcích. Z tohoto důvodu nemohlo MMR uložit za žádné jeho porušení sankci. Proto v případě, že dražebník (žalobkyně) svým jednáním či opomenutím poruší povinnosti tímto zákonem přímo označené jako závažné porušení povinností, je jediným možným postihem za toto závažné porušení zákona pozastavení provozování předmětné živnosti na dobu určitou nebo její zrušení. Živnostenské úřady, v jejichž gesci je takový postup, jsou i proto příslušným návrhem MMR přímo vázány.

27. Žalovaný na základě kompletní spisové dokumentace po provedeném řízení dospěl k závěru, že důvody pro vedení řízení byly jednoznačně dány, porušení povinností, uvedené v návrhu, bylo prokázáno a odpovídalo existujícímu skutkovému stavu, který kontroloval a hodnotil orgán zákonem k tomu speciálně zmocněný (tedy MMR), postup živnostenského odboru byl v souladu se zákonem, a tedy prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy.

28. Žalovaný závěrem svého vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

V. První posouzení věci Městským soudem v Praze

29. Při jednání konaném dne 29. 1. 2025 účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích. Žalobkyně zopakovala, že prvostupňový a žalovaný správní orgán kopírovali zjištění MMR, obsažené v Protokolu o kontrole č. X ze dne 21. 1. 2022, č. j. MMR- 4300/2022-53, SZ-10216/53/2021 (dále jen „Protokol o kontrole č. 1880“), a Protokolu o kontrole č. X ze dne 17. 2. 2022, č. j. MMR-11394/2022-53, SZ-14021/53/2021 (dále jen „Protokol o kontrole č. X“). Žalobkyně se v rámci jednání vyhradila proti srovnání s protokolem z roku 2017 z kontroly č. X, neboť takové srovnání je dle žalobkyně účelové a kontrola č. X provedená v roce 2017 nemá k nyní posuzované věci, tj. k protokolu o kontrole č. X a protokolu o kontrole č. 1886, relevanci. Dále žalobkyně zopakovala, že není možné považovat protokoly o kontrole za veřejné listiny. Žalobkyně upozornila na nepřiléhavou a selektivní citaci rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2018, č. j. 6 As 196/2018-30 a ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 As 146/2016-29. Dále žalobkyně poukázala na to, že kontroly probíhaly distančně, bez její přítomnosti. Nadto zopakovala, že její výhrady (jednak námitky proti oběma protokolům i námitky podjatosti úředních osob) byly zamítnuty a následně nedošlo k jejich řádnému vypořádání ani v rámci správního řízení, aniž by bylo uvedeno, jaké důkazy byly provedeny či které jsou nerelevantní a proč. Následně žalobkyně popsala průběh dražeb, které byly předmětem kontroly č. X a kontroly č. X, k čemuž předložila a k důkazu navrhla usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 1. 2024, č. j. 205 ICm 2528/2021; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, č. j. MSPH 60 INS 959/2021-B-30; Dohodu o vypořádání dle § 1746 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku podepsanou stranami dne 1. 12. 2023, 6. 12. 2023 a 12. 12. 2023; a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2023, č. j. 205 ICm 2528/2021-112. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, na jehož důvodech setrval a na vyjádření k žalobě a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Návrhy důkazů předložených žalobkyní v rámci jednání před soudem soud s ohledem na data jejich vyhotovení zamítl, neboť při přezkumu napadeného rozhodnutí je povinen vycházet ze skutkového a právního stavu existujícího v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí. Další návrhy na provedení důkazů soud rovněž neprováděl, neboť se jednalo o listiny, které jsou součástí správního spisu, z něhož soud při přezkumu napadeného rozhodnutí obligatorně vychází. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

30. Městský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a v rámci prvního posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, pročež ji rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 9 A 84/2023-46, zamítl (dále jen „první rozsudek městského soudu“).

31. V odůvodnění prvního rozsudku se městský soud nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobkyně mj. napadala nedostatečné vypořádání jí uplatněných námitek proti kontrolním zjištěním MMR a námitek podjatosti X a X a rovněž nedostatečné vypořádání její argumentace vznesené v průběhu správního řízení. Městský soud shledal, že všechny uplatněné námitky byly řádně vypořádány již v rozhodnutích MMR vydaných v rámci předešlých kontrol, s námitkami uplatněnými proti rozhodnutím prvostupňového orgánu se pak dostatečně vypořádal i žalovaný. Městský soud nezjistil nedostatky napadeného rozhodnutí ani pokud jde o posouzení otázky vázanosti správního orgánu návrhem MMR na zahájení řízení o pozastavení živnosti. Podle městského soudu se žalovaný nedopustil ani žalobkyní namítané selektivní citace judikatury, neboť napadené rozhodnutí doslovné citace neobsahuje. Odkaz žalovaného na judikaturu Nejvyššího správního soudu je nadto přiléhavý, neboť ta se vztahuje k důkazní síle protokolu o kontrole a k jeho využitelnosti v rámci následně vedeného správního řízení o uložení sankce. Ačkoli většina podkladů pro vydání rozhodnutí vyšla z provedených kontrol, ve svém souhrnu umožnily správním orgánům učinit si ucelený obraz o nedostatcích v činnosti žalobkyně. Městský soud dále s odkazem na odbornou literaturu a judikaturu NSS zdůraznil, že správní orgány jsou zásadně vázány návrhem příslušného správního orgánu na pozastavení živnosti. Podání tohoto návrhu spadá do oblasti jeho správního uvážení, do něhož živnostenský úřad nezasahuje. Prvostupňový orgán a žalovaný proto podle městského soudu postupovali v souladu se zákonem, pokud zkoumali pouze formální podmínky pro rozhodnutí o pozastavení živnosti, tj. zda návrh podal příslušný správní orgán a že jím bylo porušení právních předpisů hodnoceno jako závažné.

VI. Kasační stížnost žalobkyně a její posouzení Nejvyšším správním soudem

32. První rozsudek městského soudu byl ke kasační stížnosti žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2025, č. j. 3 As 41/2025–37, a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení (dále jen „zrušující rozsudek NSS“).

33. Ve zrušujícím rozsudku NSS zrekapituloval, že žalobkyně v řízení před správními orgány i před městským soudem uplatnila řadu námitek zpochybňujících kontrolní zjištění MMR, tak jak byla zachycena v protokolech o kontrole č. X a č. X. Právě na základě těchto zjištění MMR vyhodnotilo jednání žalobkyně jako závažné porušení zákona, tj. důvod pro pozastavení živnostenského oprávnění a takto také zdůvodnilo příslušný návrh.

34. Žalobkyně konkrétně zpochybňovala závěry MMR stran neplatnosti smlouvy o provedení nedobrovolné dražby, nedostatečnosti označení zástavce v zástavní smlouvě či závěr o provádění dražby předmětu zahrnutého do majetkové podstaty úpadce v insolvenčním řízení. Podle závěrů NSS se ovšem správní orgány obou stupňů důvodností těchto námitek obsahově nezabývaly a v zásadě pouze odkázaly na jejich řádné vypořádání v rozhodnutí o námitkách proti protokolům o kontrole a na kvalifikaci, kterou MMR uvedlo v návrhu na zahájení řízení o pozastavení živnostenského oprávnění. Měly totiž za to, že posouzení, zda je určité jednání podnikatele závažným porušením zákona, leží na odborném správním orgánu, který pozastavení živnostenského oprávnění navrhuje. Obdobně se s touto otázkou vypořádal i městský soud, který v tomto ohledu shledal odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečným.

35. Jak zdůraznil NSS, pro posouzení napadeného rozhodnutí z hlediska zákonných požadavků na jeho odůvodnění představuje zcela klíčovou otázku, nakolik je živnostenský úřad vázán návrhem jiného orgánu státní správy (MMR) ve smyslu ustanovení § 58 odst. 2 živnostenského zákona.

36. Městský soud podle závěrů NSS správně poukázal na dva režimy rozhodování o pozastavení (resp. zrušení) živnostenského oprávnění, které zákonodárce vtělil do § 58 odst. 2 a § 58 odst. 3 živnostenského zákona. Ve smyslu § 58 odst. 2 živnostenského zákona je živnostenský úřad návrhem orgánu státní správy vázán – na návrh jiného orgánu státní správy živnostenské oprávnění „zruší“ či „pozastaví“. Postupem podle odstavce 3 téhož ustanovení, nezávislým na návrhu či podnětu jiného správního orgánu, tak učinit toliko „může“. Takto výklad pojala i městským soudem odkazovaná literatura (srov. např. K. Solomonová a kol. Živnostenský zákon, komentář, 2. vydání C. H. Beck, Praha 2023, s. 304-316), která hovoří o povinném pozastavení živnostenského oprávnění, aniž by však vysvětlovala, zda podání příslušného návrhu zavazuje živnostenský úřad i co do posouzení právní otázky závažného porušení zákona, nebo zda si může otázku posoudit sám. V čem konkrétně spočívá obligatornost postupu podle ustanovení § 58 odst. 2 živnostenského zákona, pak výslovně nezkoumají ani městským soudem odkazované rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 246/2021-15, a č. j. 7 As 13/2004-72.

37. Namítala-li tedy žalobkyně již v žalobě, že žalovaný věcně nevypořádal námitky proti závěrům z obou předcházejících kontrol, bylo podle NSS na městském soudu, aby srozumitelně vysvětlil, zda a v jakém rozsahu se jimi správní orgány v navazujícím řízení vůbec mají zabývat. Městský soud však svůj závěr o vázanosti živnostenského úřadu návrhem odborného správního orgánu založil na judikatuře a literatuře, která tuto klíčovou otázku dostatečně nezkoumá. Sám přitom vlastní úvahu v tomto ohledu neučinil.

38. Dále se dle závěrů NSS městský soud výslovně nevypořádal s námitkou žalobkyně týkající se právní povahy kontrolního protokolu a jeho role v navazujícím správním řízení, byť správně dovodil, že soudní přezkum obsahu protokolu o kontrole je možný pouze společně s přezkumem rozhodnutí vydaného v navazujícím správním řízení. Podle ustálené judikatury NSS (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 262/2022-36, nebo rozsudek č. j. j. 4 As 21/2007-80) je přitom kontrolní protokol v navazujícím správním řízení podkladem pro rozhodnutí s vlastnostmi veřejné listiny a jeho pravdivost tak může být zkoumána dalším dokazováním.

39. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že první rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, neboť ve vztahu k otázce vázanosti živnostenského úřadu návrhem jiného orgánu státní správy nebyl dostatečně odůvodněn, resp. jeho odůvodnění trpí vnitřní rozporností, když na jednu stranu městský soud připustil, že vyjma rozhodování o námitkách proti kontrolním protokolům připadá obrana proti obsahu kontrolních zjištění v úvahu pouze v navazujícím správním řízení (resp. následně v řízení před správním soudem), na druhou stranu ovšem na jiném místě odůvodnění bez přesvědčivé argumentace uzavřel, že v daném případě byl prvostupňový orgán návrhem MMR, a tím i jeho kontrolními zjištěními, vázán.

40. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud první rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

VII. Řízení u Městského soudu v Praze po zrušujícím rozsudku NSS

41. Vázán právním názorem NSS vysloveným ve zrušujícím rozsudku ve smyslu § 110 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), městský soud znovu přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

42. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 76 s. ř. s. bez nařízení jednání.

43. Soud – stejně jako při prvním projednání věci – vyšel z podkladů obsažených ve správním spise, které pro posouzení a rozhodnutí věci shledal dostatečnými. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

44. Soud se v rámci druhého posouzení věci v intencích zrušujícího rozsudku NSS zabýval posouzením napadeného rozhodnutí z hlediska zákonných požadavků na jeho odůvodnění, tj. existencí povinnosti správních orgánů vypořádat námitky žalobkyně proti kontrolním zjištěním, charakteristikou kontrolního protokolu jako důkazního prostředku a vázaností živnostenského úřadu návrhem jiného orgánu státní správy (MMR) ve smyslu ustanovení § 58 odst. 2 živnostenského zákona.

45. Z obsahu spisového materiálu, předloženého žalovaným správním orgánem, zjistil soud následující pro rozhodnutí relevantní skutečnosti.

46. Žalobkyni vzniklo dne 11. 12. 2000 živnostenské oprávnění, druh živnosti koncesovaná, s předmětem podnikání „Provádění veřejných dražeb“ – do 6. 12. 2006, od 6. 12. 2006 do 12. 4. 2013 „Provádění veřejných dražeb nedobrovolných“ a od 12. 4. 2013 „Provádění veřejných dražeb – dobrovolných – nedobrovolných“.

47. Dne 27. 7. 2021 byla na základě podnětu dražebního věřitele zahájena ze strany MMR kontrola č. 1880. Posledním kontrolním úkonem předcházejícím vyhotovení Protokolu o kontrole č. X, bylo přijetí dokumentů ke kontrole dne 21. 1. 2022. Žalobkyně podala dne 7. 2. 2022 námitky proti Protokolu o kontrole č. X doručenému dne 21. 1. 2022. Kontrola X byla ukončena dne 17. 2. 2022 doručením vyřízení námitek proti kontrolním zjištěním uvedeným v Protokolu o kontrole č. 1880 – jejich zamítnutím. V rámci kontroly č. 1880 bylo shledáno celkem 12 kontrolních zjištění spočívajících v porušení povinností stanovených zákonem o veřejných dražbách, všechny námitky proti nim byly zamítnuty. Všechna kontrolní zjištění byla popsána v Protokolu o kontrole č. X.

48. V průběhu kontroly č. X byla žalobkyní dne 6. 8. 2021 vznesena námitka podjatosti úředních osob Mgr. Ing. H. C., č. služebního průkazu X, Mgr. Z. G., č. služebního průkazu X, T. G., osobní č. X, a jejich představené Ing. Z. N., č. služebního průkazu X (dále jen „námitka podjatosti X“). O námitce podjatosti X bylo rozhodnuto usnesením pověřeného zástupce náměstkyně ministryně pro místní rozvoj pro řízení sekce bydlení a sociálního začleňování ze dne 12. 8. 2021, č. j. MMR-66960/2021-5 tak, že se námitka podjatosti ve vztahu ke všem úředním osobám zamítá. O podjatosti představené nebylo možné rozhodovat, neboť předmětnou kontrolu nevykonává a nemá ve vztahu k ní žádnou pravomoc. Dále bylo konstatováno, že pouhé neshody a kritika ze strany kontrolované osoby nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat pochybnost o nepodjatosti úřední osoby. Proti unesení o zamítnutí námitky podjatosti X podala žalobkyně rozklad ze dne 25. 8. 2021. Podaný rozklad byl rozhodnutím ministryně MMR dne 22. 10. 2021, č. j. MMR-78719/2021-31, zamítnut a rozhodnutí o námitce podjatosti X bylo potvrzeno.

49. Kontrola č. X byla zahájena ze strany MMR na základě podnětu insolvenčního správce doručením Oznámením o zahájení kontroly ze dne 15. 9. 2021, č. j. MMR-70762/2021-53 (dále jen „Oznámení o zahájení kontroly č. X“), do datové schránky žalobkyně dne 15. 9. 2021. Posledním kontrolním úkonem předcházejícím vyhotovení Protokolu o kontrole č. X bylo doplnění dokumentů ke kontrole dne 18. 1. 2022. Dne 4. 3. 2022 obdrželo MMR námitky proti kontrolním zjištěním uvedeným v Protokolu o kontrole č. X, který byl žalobkyni doručen dne 17. 2. 2022. Kontrola byla ukončena dne 18. 3. 2022 doručením vyřízení námitek proti kontrolnímu zjištění uvedenému v Protokolu o kontrole č. X – rovněž tyto námitky byly zamítnuty.

50. V rámci kontroly č. X tak bylo shledáno celkem 6 kontrolních zjištění zaznamenaných v Protokolu o kontrole č. X, spočívajících v porušení povinností stanovených zákonem o veřejných dražbách a vyhláškou č. 18/2014 Sb., o stanovení podmínek postupu při elektronické dražbě; všechny námitky proti Protokolu o kontrole č. X byly zamítnuty.

51. V průběhu kontroly č. X byla žalobkyní dne 1. 10. 2021 vznesena námitka podjatosti úředních osob Mgr. T. K., č. služebního průkazu X, Ing. H. C., č. služebního průkazu X, a jejich představené Ing. Z. N., č. služebního průkazu X (dále jen „námitka podjatosti 1886“). O námitce podjatosti X bylo rozhodnuto usnesením náměstkyní ministryně pro místní rozvoj pro řízení sekce bydlení a sociálního začleňování ze dne 8. 10. 2021, č. j. MMR- 80228/2021-5 tak, že se námitka podjatosti ve vztahu ke všem úředním osobám zamítá. O podjatosti představené nebylo možné rozhodovat, neboť předmětnou kontrolu nevykonává a nemá ve vztahu k ní žádnou pravomoc. Dále bylo zopakováno (shodně jako v případě námitky podjatosti č. X), že pouhé neshody a kritika ze strany kontrolované osoby nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat pochybnost o nepodjatosti úřední osoby. Proti unesení o zamítnutí námitky podjatosti X podala žalobkyně rozklad ze dne 29. 10. 2021. Podaný rozklad byl rozhodnutím ministryně MMR dne 13. 12. 2021, č. j. MMR-97029/2021-31 zamítnut a rozhodnutí o námitce podjatosti X bylo potvrzeno.

52. Dne 31. 3. 2022 byl prvostupňovému orgánu doručen od MMR návrh na pozastavení provozování živnosti žalobkyně č. j. MMR-22112/2022-53 (dále též jen „Návrh MMR“), ve kterém MMR uvedlo, že bylo u žalobkyně opakovaně shledáno závažné porušení povinností podle zákona o veřejných dražbách. MMR proto, jakožto orgán vydávající stanovisko k žádosti o koncesi podle § 52 odst. 1 živnostenského zákona, navrhl podle § 58 odst. 2 živnostenského zákona, aby prvostupňový orgán na dobu 6 měsíců pozastavil žalobkyni oprávnění k provozování živnosti.

53. Dne 6. 4. 2022 oznámil prvostupňový orgán žalobkyni písemností č. j. P10-148910/2022 zahájení řízení ve věci pozastavení provozování živnosti s předmětem podnikání „Provádění veřejných dražeb – dobrovolných, - nedobrovolných“.

54. Před vydáním prvostupňového rozhodnutí byla žalobkyni dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 zákona správního řádu, čehož žalobkyně využila dne 25. 4. 2022 v rámci dohodnutého ústního jednání. Žalobkyně v rámci ústního jednání pořídila fotokopie správního spisu vedeného ve věci, upozornila na jeho neúplnost a navrhla doplnění spisu o písemnosti, které měly být vyžádány od MMR.

55. Dne 26. 4. 2022 prvostupňový orgán vyhotovil Usnesení o dožádání MMR č. j. P10- 175508/2022. MMR dožádání vyhovělo, Návrh MMR na pozastavení provozování živnosti žalobkyně doplnilo a požadované písemnosti doložilo.

56. Písemností č. j. P10-244660/2022 byla žalobkyně opětovně upozorněna na možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čehož využila dne 20. 6. 2022 v rámci dalšího ústního jednání ve věci. Při ústním jednání žalobkyně sdělila, že zašle prvostupňovému orgánu své vyjádření do 20. 7. 2022, což uvedeného dne učinila. Dne 5. 10. 2022 se ve věci konalo další ústní jednání, v rámci kterého se žalobkyně vymezovala zejména proti oprávněním osob vystupovat a podepisovat písemnosti jménem MMR a opakovala skutečnosti již uvedené v rámci námitky podjatosti X a námitky podjatosti X. Dále žalobkyně doložila článek zveřejněný v časopisu Konkursní noviny.

57. Následně došlo k vydání prvostupňového rozhodnutí, jak je uvedeno shora. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání, o kterém bylo rozhodnuto žalobou nyní napadnutým rozhodnutím.

58. Při posouzení věci vycházel soud z následující právní úpravy.

59. Dle § 63 zákona č. 250/2023 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, „[d]ražba podle dosavadních právních předpisů konaná na základě smlouvy uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí a práva a povinnosti s ní související se posoudí podle dosavadních právních předpisů.“ 60. Dle § 6 odst. 5 zákona o veřejných dražbách „[p]oruší-li dražebník povinnost upustit od dražby, ač tak byl povinen učinit, nebo některou z povinností podle odstavců 2 až 4, považuje se takové porušení za závažné porušení povinností podle živnostenského zákona.“ 61. Dle § 22 odst. 1 písm. e) zákona o veřejných dražbách „[d]ražebník upustí od dražby nejpozději do jejího zahájení […] bylo-li zahájeno insolvenční řízení, nebo byl-li předmět dražby nebo jeho část zahrnut do majetkové podstaty podle zvláštního právního předpisu14a, není-li navrhovatelem insolvenční správce, […].“ 62. Dle § 39 odst. 10 zákona o veřejných dražbách „[n]eobsahuje-li smlouva uzavřená mezi navrhovatelem a dražebníkem stanovené náležitosti, je neplatná. Nedodrží-li dražebník lhůtu pro odeslání oznámení o dražbě, je navrhovatel oprávněn od smlouvy o provedení dražby odstoupit.“ 63. Dle § 46 odst. 1 písm. d) zákona o veřejných dražbách „[d]ražebník upustí od dražby nejpozději do jejího zahájení […] je-li smlouva o provedení dražby nebo zástavní smlouva neplatná, dojde-li k odstoupení od smlouvy o provedení dražby nebo nelze-li podle podmínek sjednaných ve smlouvě o provedení dražby dražbu provést, […].“ 64. Dle § 52 odst. 1 živnostenského zákona „[j]e-li k provozování živnosti podle zvláštních předpisů nebo přílohy č. 3 zákona nutné oprávnění nebo souhlas nebo povolení nebo vyjádření orgánu státní správy, živnostenský úřad mu předloží žádost o koncesi nebo, pokud to zvláštní právní předpis vyžaduje, žádost o schválení ustanovení odpovědného zástupce, spolu se všemi doklady předloženými žadatelem o koncesi, které jsou nezbytné k zaujetí stanoviska; tento orgán je povinen zaujmout stanovisko do 30 dnů od doručení žádosti, pokud v příloze č. 3 není stanoveno jinak. Jeho stanoviskem je živnostenský úřad vázán. Toto stanovisko živnostenský úřad nevyžaduje v případě, že orgán uvedený v příloze č. 3 k tomuto zákonu vydal rozhodnutí o udělení souhlasu s podnikáním podle zvláštního právního předpisu.“ 65. Dle § 58 odst. 2 zákona o živnostenského zákona „[ž]ivnostenský úřad zruší živnostenské oprávnění nebo pozastaví provozování živnosti na návrh orgánu státní správy vydávajícího stanovisko podle § 52 odst. 1 z důvodu, že podnikatel závažným způsobem porušil nebo porušuje podmínky stanovené rozhodnutím o udělení koncese, tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy.“ 66. Soud o věci uvážil následovně.

67. Soud především vyšel z toho, že podle § 58 odst. 2 živnostenského zákona živnostenský úřad zruší živnostenské oprávnění nebo pozastaví provozování živnosti na návrh orgánu státní správy vydávajícího stanovisko podle § 52 odst. 1 téhož zákona, jestliže podnikatel závažným způsobem porušil nebo porušuje podmínky stanovené rozhodnutím o udělení koncese, živnostenským zákonem nebo zvláštními právními předpisy. V nyní posuzované věci není sporu o tom, že MMR je ve vztahu k činnosti dražebníka takovým orgánem, neboť podle § 6 odst. 1 zákona o veřejných dražbách vydává stanovisko ke koncesi a podle § 7 téhož zákona vykonává kontrolu dodržování podmínek pro organizování a provádění dražeb.

68. Závazný právní názor Nejvyššího správního soudu však současně vyžaduje, aby soud výslovně vyložil, v jakém rozsahu je živnostenský úřad návrhem takového orgánu vázán a zda tato vázanost vylučuje věcné posouzení námitek směřujících proti obsahu kontrolních zjištění. Soud proto uvádí následující.

69. Návrh podle § 58 odst. 2 živnostenského zákona je nepochybně podmínkou řízení a současně závazným impulsem k tomu, aby živnostenský úřad o opatření podle citovaného ustanovení rozhodl; bez takového návrhu živnostenský úřad v režimu § 58 odst. 2 postupovat nemůže. Právní předpis zároveň odlišuje tento režim od § 58 odst. 3 živnostenského zákona, kde živnostenský úřad postupuje z vlastního podnětu a opatření uložit může, nikoli musí. Z toho plyne, že v režimu § 58 odst. 2 není živnostenskému úřadu ponechána možnost věc bez dalšího odložit s poukazem na to, že opatření nepovažuje za potřebné; musí se návrhem MMR věcně zabývat a rozhodnout na základě vlastního správního uvážení, zda při existenci zákonných podmínek živnost pozastaví, nebo zruší.

70. Tato vázanost však podle názoru soudu neznamená, že by živnostenský úřad mohl rezignovat na základní požadavky správního řízení plynoucí z § 3, § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 správního řádu. Ani v řízení podle § 58 odst. 2 živnostenského zákona není správní orgán zproštěn povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, opatřit si podklady pro rozhodnutí a vypořádat námitky účastníka řízení. Zákon nikde nestanoví, že by kontrolní zjištění MMR byla pro živnostenský úřad závazná v tom smyslu, že by bez dalšího nahrazovala skutkové a právní posouzení v navazujícím správním řízení. Závazný je návrh MMR jako procesní předpoklad postupu dle § 58 odst. 2 živnostenského zákona a jako odborný podklad; nezbavuje však rozhodující správní orgán (živnostenský úřad) povinnosti přezkoumat, zda podklady, z nichž návrh vychází, obstojí i ve světle konkrétních námitek účastníka řízení.

71. Tomu odpovídá i právní povaha kontrolního protokolu. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku, kontrolní protokol podle § 12 kontrolního řádu je v navazujícím správním řízení podkladem pro rozhodnutí s vlastnostmi veřejné listiny a jeho pravdivost tak může být zkoumána dalším dokazováním. Soud z toho dovozuje, že protokol osvědčuje, že kontrolní orgán provedl kontrolu, jaká zjištění učinil a jak je právně kvalifikoval; nejde však o nezpochybnitelný podklad, jehož obsah by byl v navazujícím správním řízení nepřezkoumatelný. Veřejná listina podle § 53 odst. 3 správního řádu potvrzuje, není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. Tato domněnka je vyvratitelná. Účastník řízení proto může v navazujícím řízení namítat věcnou nesprávnost kontrolních zjištění a správní orgán je povinen se takovou obranou zabývat. Není přitom rozhodné, zda účastník obdobné námitky již dříve uplatnil podle § 13 kontrolního řádu; žádný zákon nezakládá koncentraci obrany pouze do stadia kontroly.

72. Současně však platí, že veřejnoprávní kontrola představuje zákonem svěřenou odbornou činnost specializovaného orgánu a její výsledky mají v navazujícím řízení zvýšenou důkazní sílu. Jestliže účastník řízení obsah kontrolního protokolu zpochybňuje, musí uvést konkrétní skutkové nebo právní důvody, pro něž považuje kontrolní závěry za nesprávné, a označit, z čeho své tvrzení dovozuje. Nepostačí pouhý obecný nesouhlas. Správní orgán pak není povinen znovu v plném rozsahu opakovat kontrolní činnost, je však povinen posoudit, zda účastníkem řízení vznesené námitky jsou způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti kontrolních zjištění. Jsou-li takové pochybnosti dány, musí je odstranit doplněním podkladů nebo přesvědčivým odůvodněním, proč je nepovažuje za důvodné.

73. Z těchto východisek soud vyšel při posouzení jednotlivých žalobních námitek.

74. První žalobní námitkou žalobkyně namítala zejména nedostatečné vypořádání jejích námitek proti kontrolním zjištěním MMR i námitek podjatosti a dále nepřezkoumatelnost prvostupňového i napadeného rozhodnutí, pokud jde o konkrétní argumentaci žalobkyně vztahující se ke kontrole č. X a č. X.

75. Nepřezkoumatelností zákon rozumí buď nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů rozhodnutí, přičemž argumentace žalobkyně směřuje ke druhému důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů 76. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006 - 63, č. 1112/2007 Sb. NSS) nebo se nevypořádá se všemi odvolacími námitkami (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71).

77. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007- 84, „[z] odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.“ Z právní věty výše uvedeného rozhodnutí zároveň vyplývá, že nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí zpravidla spočívající v nedostatku jeho důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

78. Ze správního spisu plyne, že žalobkyně proti oběma protokolům o kontrole podala včasné námitky podle § 13 kontrolního řádu a MMR je samostatnými písemnostmi vypořádalo. Ze spisu je rovněž patrné, že bylo rozhodováno i o námitkách podjatosti a o rozkladech proti těmto rozhodnutím. Soud souhlasí se žalobkyní, že proti těmto úkonům neměla k dispozici samostatný opravný prostředek a že jejich věcná správnost se mohla promítnout až do přezkumu rozhodnutí vydaného v navazujícím správním řízení. Rozhodné je, zda se správní orgány v navazujícím řízení vypořádaly s těmi námitkami žalobkyně, které mohly zpochybnit použitelnost nebo přesvědčivost kontrolních protokolů jako podkladu pro rozhodnutí.

79. Podle § 68 odst. 3 správního řádu musí odůvodnění obsahovat mimo jiné důvody výroku, podklady pro vydání rozhodnutí, úvahy, jimiž se správní orgán řídil při hodnocení podkladů a při výkladu právních předpisů, a dále informaci o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí v podstatné části nedostálo.

80. Žalovaný sice správně popsal procesní průběh věci a vyšel z toho, že návrh podalo MMR jako příslušný orgán. Tím však svou argumentaci fakticky vyčerpal. Ve vztahu k jádru obhajoby žalobkyně se omezil na obecné tvrzení, že protokol o kontrole je veřejnou listinou, že žalobkyně měla možnost podat proti kontrolním zjištěním námitky a že živnostenské úřady jsou návrhem orgánu se speciální působností přímo vázány. Z napadeného rozhodnutí však není patrno, jak žalovaný sám hodnotil konkrétní odvolací námitky žalobkyně týkající se právního posouzení jednotlivých dražeb, resp. proč tyto námitky nepovažoval za způsobilé zpochybnit závěry kontrolních protokolů.

81. Žalobkyně v odvolání nevznesla toliko obecný nesouhlas, ale formulovala konkrétní výhrady. U kontroly č. X namítala zejména, že vlastník předmětu dražby byl identifikovatelný z textu smlouvy a z připojeného výpisu z katastru nemovitostí, že zástavní vztah byl ze smluvní dokumentace patrný a že zástavní smlouvu nelze bez dalšího pokládat za jedinou listinu, která mohla dokládat zajištění pohledávky zástavním právem. V této návaznosti zpochybňovala i odvozený závěr o neplatnosti smlouvy o provedení dražby a o povinnosti upustit od dražby podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona o veřejných dražbách. U kontroly č. X pak namítala, že dražba byla ponechána v nařízeném stavu v zájmu ochrany navrhovatele – spotřebitele, že šlo o kontrolovaný režim a že s ohledem na nepřítomnost dražitelů nedošlo materiálně k zásahu do práv třetích osob.

82. Na tyto konkrétní námitky žalovaný vlastní věcnou odpověď nedal. Nevyložil, proč považuje argumentaci žalobkyně za právně nerozhodnou, v čem spatřuje nedostatečnost jí zmiňovaných listin, zda a jak se vztahuje § 39 odst. 2 a 3 zákona o veřejných dražbách k požadavku určitosti smlouvy a nemožnosti dodatečně doplňovat přílohy podle § 39 odst. 9 téhož zákona, ani proč případné tvrzené důvody žalobkyně nemohly mít význam pro posouzení povinnosti upustit od dražby podle § 22 odst. 1 písm. e) zákona o veřejných dražbách. Nestačilo odkázat na to, že tyto otázky již předtím posoudilo MMR. Právě v navazujícím řízení měly být námitky žalobkyně posouzeny z hlediska toho, zda nevyvolávají důvodné pochybnosti o správnosti kontrolních závěrů.

83. Nepřezkoumatelnost nelze překlenout ani poukazem na to, že odvolací orgán a správní orgán prvního stupně tvoří jeden celek. Ani z prvostupňového rozhodnutí totiž neplyne samostatná a dostatečně konkrétní úvaha k výše uvedeným sporným otázkám; i toto rozhodnutí přejímá rozhodné závěry kontrolních protokolů bez jejich vlastní analytické konfrontace s obranou žalobkyně. K jednotlivým dílčím výhradám žalobkyně u kontroly č. X 84. Soud považuje za potřebné výslovně uvést, že v tomto řízení sám nenahrazuje správní uvážení správních orgánů ani jejich prvotní hodnocení skutkových a právních otázek. Posuzuje však, zda správní orgány tyto otázky přezkoumatelně vypořádaly. V tomto směru žalobní námitka obstojí.

85. Žalobkyně soustavně namítala, že označení vlastníka předmětu dražby vyplývalo z celku smluvní dokumentace, zejména z výpisu z katastru nemovitostí tvořícího přílohu smlouvy, a že postavení dlužníka, zástavce a vlastníka bylo v poměrech konkrétního případu ze smlouvy logicky zjistitelné. Současně tvrdila, že listinou dokládající zajištění pohledávky zástavním právem mohl být i výpis z veřejného seznamu, nikoli výlučně zástavní smlouva. Tyto námitky nebyly zjevně právně bezvýznamné, neboť směřovaly přímo proti právnímu závěru, na němž byl založen nejzávažnější kontrolní závěr, totiž že smlouva o provedení dražby byla neplatná podle § 39 odst. 10 zákona o veřejných dražbách a žalobkyně proto byla povinna od dražby upustit podle § 46 odst. 1 písm. d) téhož zákona.

86. Jestliže správní orgány chtěly setrvat na názoru, že smlouva neplatná byla, musely srozumitelně vyložit, proč zákonné požadavky § 39 odst. 2 a 3 zákona o veřejných dražbách nebyly splněny ani při zohlednění listin, na něž žalobkyně výslovně poukazovala, a proč tyto nedostatky mají skutečně za následek neplatnost smlouvy. Taková úvaha v napadeném rozhodnutí chybí. Není z něj ani patrno, jaký význam žalovaný přikládal žalobkyní předloženým rozsudkům civilních soudů, na něž se žalobkyně odvolávala (rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 6. 2021, č. j. 26 C 23/2021-79, a Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, č. j. 36 Co 359/2021-120). Soud zde nehodnotí, zda z nich měl žalovaný převzít určité řešení; konstatuje však, že měl alespoň vysvětlit, zda jsou pro správní věc relevantní a proč. K jednotlivým dílčím výhradám žalobkyně u kontroly č. X 87. Obdobně důvodná je námitka, že správní orgány řádně nevypořádaly argumentaci žalobkyně ke dražbě č. X. Žalobkyně netvrdila jen to, že od dražby upustit nemusela; uváděla konkrétní okolnosti, pro něž podle svého názoru postupovala v zájmu ochrany navrhovatele dražby – spotřebitele, a namítala, že neupuštění od dražby nemělo materiální dopad do práv třetích osob. Tato obrana sice sama o sobě nemusela být úspěšná, protože zákonná povinnost upustit od dražby podle § 22 odst. 1 písm. e) zákona o veřejných dražbách je formulována kategoricky a není zjevně založena na úvaze dražebníka o účelnosti takového postupu. Správní orgány však měly žalobkyni právě toto srozumitelně vysvětlit a vyložit, proč zapsání předmětu dražby do majetkové podstaty zakládalo povinnost upustit od dražby bez ohledu na žalobkyní tvrzený motiv jejího postupu. Stejně tak měly vysvětlit, jaký význam má či nemá žalobkyní tvrzená absence materiálních následků pro posouzení závažnosti porušení zákona.

88. Napadené rozhodnutí takovou úvahu neobsahuje. Pokud žalovaný toliko převzal závěr, že již samo neupuštění od dražby představuje podle § 6 odst. 5 zákona o veřejných dražbách závažné porušení povinností podle živnostenského zákona, měl se výslovně vypořádat s tím, že žalobkyně nezpochybňovala jen následek, nýbrž i předpoklady vzniku samotné povinnosti upustit od dražby a význam okolností, které tvrdila.

89. První žalobní námitka je důvodná.

90. Druhou žalobní námitkou žalobkyně vytýkala žalovanému nepřiléhavou a selektivní práci s judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně s rozsudky ze dne 15. 8. 2018, č. j. 6 As 196/2018-30, a ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 As 146/2016-29, z nichž žalovaný dovozoval charakter kontrolního protokolu jako privilegovaného důkazního prostředku.

91. Ani tuto námitku nelze odmítnout jen s poukazem na to, že žalovaný dotčená rozhodnutí necitoval doslovně.

92. Jak soud vyložil již v prvním rozsudku, žalovaný v napadeném rozhodnutí na straně 11 k právní povaze protokolu o kontrole a rozhodování o námitkách proti němu uvedl, že „[p]rotokol o kontrole má charakter veřejné listiny, platí tzv. presumpce správnosti, podle které platí, že dokud právní akt není stanoveným postupem opraven nebo zrušen, je považován za právně bezvadný (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn.: 6 As 196/2018– 30, ze dne 15. srpna 2018 a analogicky rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2017, č. j. 7 As 146/2016 - 29), není-li tedy dokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v něm uvedeno (§ 53 odst. 3 správního řádu). Pokud účastník řízení popírá skutečnosti uvedené ve veřejné listině, je povinen je prokázat (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. července 2002, sp. zn. IV. ÚS 682/2000, U 22/27 SbNU 279), správní orgán mu k tomu však musí dát prostor. Společnost prostor dostala a podala proti kontrolnímu zjištění námitky dle ust. § 13 kontrolního řádu.“ Z právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí žádnou doslovnou citaci žalobkyní označených rozsudků neobsahuje. Jedinou zmínkou o těchto rozsudcích je text uvedený v závorce „(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn.: 6 As 196/2018–30, ze dne 15. srpna 2018 a analogicky rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2017, č. j. 7 As 146/2016–29).“ 93. Rozhodující však je obsah úvahy, kterou z odkazovaných rozsudků č. j. 6 As 196/2018-30 a č. j. 7 As 146/2016-29 žalovaný vyvodil. Žalovaný použil odkazy na citovanou judikaturu k podpoře závěru, že protokol o kontrole jako veřejná listina v podstatě postačuje jako skutkový základ rozhodnutí a že žalobkyně měla především povinnost jeho obsah vyvracet. Takto podaný závěr je však neúplný. Jak plyne již ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu v nynější věci, skutečnost, že kontrolní protokol má vlastnosti veřejné listiny, nevylučuje jeho přezkoumatelnost v navazujícím řízení ani povinnost správního orgánu zabývat se konkrétními námitkami účastníka. Presumpce správnosti veřejné listiny není absolutní a nesmí vést k mechanickému převzetí kontrolních závěrů.

94. Žalobkyně proto důvodně namítá, že žalovaný z odkázané judikatury vyvodil závěr, který nevedl k plnohodnotnému vypořádání její obrany. Jinak řečeno, problém nespočívá toliko v citaci samotné, nýbrž v jejím použití jako argumentu pro omezení rozsahu vlastního přezkumu. Takový postup nebyl správný.

95. Ačkoli tedy soud neshledal, že by žalovaný v napadeném rozhodnutí jakkoli selektivně či nepřesně citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, neboť napadené rozhodnutí doslovné citace žalobkyní uvedených rozsudků neobsahuje, je třeba současně zdůraznit, že z uvedených rozsudků jednoznačně vyplývají závěry, které jsou v plném souladu s těmi, k nimž soud dospěl při posouzení projednávané věci. Oba tyto rozsudky totiž uvádějí, že samotná skutečnost, že protokol o kontrole má povahu veřejné listiny a vztahuje se na něj presumpce správnosti podle § 53 odst. 3 správního řádu, nezbavuje správní orgán povinnosti zabývat se námitkami účastníka řízení směřujícími proti jeho obsahu. Judikatura zdůrazňuje, že správní orgán nesmí na základě pouhé presumpce správnosti veřejné listiny odmítnout provést důkazy či ignorovat tvrzení, která mohou její obsah zpochybňovat. Jinými slovy, ani tato presumpce neumožňuje převzít kontrolní zjištění bez dalšího, bez jejich konfrontace s obsahem správního spisu a s argumentací účastníka řízení. Ačkoliv tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí neprovedl selektivní citaci uvedených rozsudků, vyvodil z nich závěry, které neodpovídají jejich skutečnému obsahu, neboť tyto judikáty – namísto toho, aby podporovaly jeho úvahy o možnosti převzít kontrolní zjištění pouze s odkazem na presumpci správnosti veřejné listiny – ve skutečnosti zdůrazňují povinnost správního orgánu věcně se vypořádat s námitkami účastníka řízení a posoudit, zda jsou kontrolní závěry zpochybněny natolik, že je třeba provést další dokazování.

96. Druhá žalobní námitka je tedy částečně důvodná.

97. Třetí žalobní námitkou žalobkyně tvrdila, že protokol o kontrole není veřejnou listinou, nýbrž pouze důkazním prostředkem sui generis, a že správní orgány proto nezákonně přesunuly důkazní břemeno na žalobkyni a rezignovaly na vlastní dokazování.

98. V této otázce soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobkyni nepřisvědčil v její výchozí tezi, že by kontrolní protokol vůbec neměl vlastnosti veřejné listiny. Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že kontrolní protokol je v navazujícím správním řízení podkladem pro rozhodnutí s vlastnostmi veřejné listiny. Třetí žalobní námitka proto není důvodná v rozsahu, v němž žalobkyně popírala samotnou možnost podřadit kontrolní protokol režimu § 53 odst. 3 správního řádu. Důvodná je však tato námitka potud, pokud žalobkyně brojila proti způsobu, jakým správní orgány s kontrolními protokoly naložily.

99. Jak jednoznačně konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2023, č. j. 2 As 262/2022‑36, kontrolní protokol je veřejnou listinou, u níž platí presumpce správnosti. Tato presumpce však dopadá pouze na to, že protokol věrně zachycuje průběh kontrolního úkonu, nikoli na pravdivost všech skutkových tvrzení a závěrů kontrolního orgánu. Účastník řízení není obsahem veřejné listiny vázán; může tvrdit, že protokol obsahuje věcné omyly či nesprávnosti, přičemž nese důkazní břemeno, aby prokázal, že obsah protokolu neodpovídá skutečnému stavu věci (srov. též usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 682/2000 nebo rozsudek NSS č. j. 7 As 146/2016‑29).

100. Z uvedeného plyne, že presumpce správnosti protokolu není absolutní, a rozhodně neznamená, že správní orgán může obsah protokolu bezezbytku převzít bez ohledu na námitky účastníka. Naopak — jestliže účastník tyto závěry zpochybní a přednese proti nim argumentaci či důkazní návrhy, správní orgán je povinen se jimi zabývat, posoudit jejich relevanci a podle zásady materiální pravdy (§ 3 správního řádu) rozptýlit pochybnosti o skutkovém stavu.

101. Tento závěr odpovídá i ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu vztahující se ke správnímu řízení následujícímu po vydání protokolu o kontrole. NSS v rozsudku ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 21/2007‑80, potvrdil závěry dřívější judikatury, když uvedl, že „Nejvyšší správní soud především poukazuje na dosavadní judikaturu, od níž nemá důvodu se odchýlit, kdy například podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2001, č. j. 7 A 59/99 – 45, I. „Výsledky kontroly, provedené podle zákona ČNR 552/1991 Sb., o státní kontrole, mohou být podkladem pro zahájení správního řízení o uložení pokuty vůči odpovědnému subjektu a jedním z důkazů, kterým je prokazováno protiprávní jednání odpovědného subjektu, avšak samy o sobě nenahrazují ani nemohou nahradit dokazování provedené postupem stanoveným správním řádem v rámci následně vedeného správního řízení o uložení správní sankce. II. Skutečnost, že správní řízení o uložení pokuty navazovala na kontrolní činnost podle zákona ČNR č. 9/1991 Sb. a zákona ČNR č. 552/1991 Sb., nezbavuje správní orgán povinnosti vycházet při rozhodování ze skutečného stavu věci (§ 46, § 32, § 3 odst. 4 správního řádu) a nikoliv pouze ze zjištění učiněných v rámci provedené kontroly“. Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 2000, č. j. 6 A 77/99 – 25, „Vyjde- li správní úřad při rozhodování o sankci za správní delikt pouze z protokolu o kontrole, aniž by se v následném správním řízení o uložení sankce jakkoliv vypořádal s důkazními návrhy účastníka řízení v tomto řízení učiněnými, které mají vyvrátit či jinak interpretovat kontrolní zjištění, je výsledné rozhodnutí zpravidla nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 250f odst. 1 písm. a) o. s. ř.]“ (podtržení doplněno soudem.) Ačkoli byly tyto závěry vysloveny za účinnosti již zrušené právní úpravy, jsou na projednávanou věc plně aplikovatelné.

102. Ze skutečnosti, že kontrolní protokol má vlastnosti veřejné listiny, tedy neplyne, že navazující správní orgán může rezignovat na vlastní hodnocení podkladů. Veřejná listina je důkazním prostředkem se zvýšenou průkazností, nikoli nezpochybnitelným aktem nahrazujícím dokazování. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu povinen zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka. Tomu neodpovídá přístup, podle něhož správní orgán toliko prohlásí, že žalobkyně neunesla břemeno vyvrácení obsahu protokolu, aniž by se konkrétně vypořádal s tím, zda její námitky skutečně byly způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti.

103. Soud proto uzavírá, že třetí žalobní námitka je částečně důvodná. Není důvodná ve své premise o absenci povahy veřejné listiny, pokud jde o protokol o kontrole; je však důvodná ve výtce, že správní orgány z této povahy vyvodily příliš široké důsledky a omezily vlastní přezkum obrany žalobkyně, když se v projednávané věci s námitkami žalobkyně ani s jejími důkazními návrhy nevypořádaly a omezily se na pouhé převzetí závěrů kontrolních protokolů, aniž by se zabývaly jejich možnými nedostatky, nesprávnostmi či rozpory.

VIII. Závěr a náklady řízení

104. Jelikož napadené rozhodnutí je pro shora vytčené nedostatky nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

105. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s. V řízení měla plný úspěch žalobkyně, a má proto právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 8 000 Kč (za podanou žalobu a za podanou kasační stížnost) a z nákladů zastoupení advokátem za sedm úkonů právní služby.

106. Vyhláškou č. 258/2024 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, došlo s účinností ke dni 1. 1. 2025 ke zvýšení sazeb za úkony právní služby z 3 100 Kč na 4 620 Kč a ke zvýšení paušálních náhrad hotových výdajů z 300 Kč na 450 Kč. Dle čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb. „[z]a právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky.“ 107. Žalobkyni proto přísluší náhrada nákladů právního zastoupení v rozsahu dvou úkonů právní služby po 3 100 Kč [převzetí věci a podání žaloby] podle § 11 odst. 1 písm. a), d), § 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), ve znění účinném do 31. 12. 2024, včetně dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024).

108. Žalobkyni dále přísluší náhrada nákladů řízení v rozsahu dvou úkonů právní služby po 4 620 Kč [účast na jednání před soudem dne 29. 1. 2025 a podání kasační stížnosti] podle § 11 odst. 1 písm. d), g), § 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, včetně dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025.

109. Jelikož zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH, zvyšují se náklady za právní zastoupení ve smyslu § 57 odst. 2 s. ř. s. o částku 3 558 Kč odpovídající této dani.

110. Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení částku 28 498 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 30. června 2026 JUDr. Ivanka Havlíková v. r. předsedkyně senátu