9 Ad 10/2024

Rubrum

č. j. 9 Ad 10/2024 - 42 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a Mgr. Olgy Zimové v právní věci žalobce: L. Š. bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M. sídlem Urxova 430/4, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: 1. náměstek ministra obrany sídlem Tychonova 221/1, 160 01 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2024, č. j. MO 384292/2024-1321, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou podanou dne 19. 7. 2024 u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2024, č. j. MO 384292/2024- 2 9 Ad 10/2024 1321 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Legislativního a právního odboru Ministerstva obrany (dále jen „služební orgán“) ze dne 26. 3. 2024, č. j. 307-00066-21-45-15-1321 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím nebyla žalobci přiznána náhrada za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby dle ustanovení § 118 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), za období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 (dále jen „nárokované období“), neboť žalobce za nárokované období nepředložil doklad o zdanitelných příjmech, nebyl evidován na Úřadu práce a byl po celé nárokované období na plánovaném studijním pobytu v Austrálii.

II. Napadené rozhodnutí

2. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí dne 10. 4. 2024 odvolání. V něm zejména namítal, že služební orgán nesprávně posoudil jeho nárok na náhradu za ztrátu na služebním platu podle § 118 zákona o vojácích z povolání, když bezdůvodně dovodil neexistenci příčinné souvislosti mezi služebním úrazem a následnou ztrátou na služebním příjmu. Žalobce uváděl, že byl nucen v důsledku služebních úrazů a snížené pracovní schopnosti zvýšit svou kvalifikaci a nalézt uplatnění na trhu práce prostřednictvím zahraničního studia v Austrálii, což však nebylo důvodem ztráty výdělku. Důvodem ztráty výdělku byla skutečnost, že byl ze služebního poměru pro prokázanou ztrátu zdravotní způsobilosti propuštěn a objektivně nemohl dále vykonávat službu. Podle žalobce měl služební orgán použít § 118 odst. 4 zákona o vojácích z povolání, který umožňuje přiznat náhradu i tehdy, nenastoupí‑li poškozený po zániku služebního poměru práci, a stanoví výši náhrady jako rozdíl mezi průměrným služebním platem před vznikem škody a pravděpodobným výdělkem odpovídajícím zdravotnímu stavu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1780/2015), žalobce dovozoval, že jeho výdělek měl být určen jako pravděpodobný výdělek, a že mu proto náhrada za období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 náležela.

3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí předně uvedl, že účelem § 118 zákona o vojácích z povolání je kompenzace poklesu příjmu vzniklého v důsledku služebního úrazu, přičemž základním předpokladem nároku je trvající příčinná souvislost mezi služebním úrazem a ztrátou na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby. Žalovaný zdůraznil, že náhrada má vyrovnávat rozdíl mezi příjmem před vznikem úrazu a příjmem po úrazu, a že její účel nelze zaměňovat s podporou v nezaměstnanosti. Dále uvedl, že žalobce musí prokazovat aktivní snahu nalézt zaměstnání, neboť jinak by náhrada nahrazovala dávky v nezaměstnanosti, což je v rozporu se smyslem institutu. Žalovaný uzavřel, že v případě žalobce nevznikla v nárokovaném období ztráta na služebním platu v důsledku následků služebního úrazu, nýbrž v důsledku rozhodnutí žalobce absolvovat prezenční studium v zahraničí, které znemožňuje jak výkon služby, tak evidenci na úřadu práce. Služební orgán proto podle žalovaného správně žalobci nepřiznal náhradu za nárokované období. Žalobce rovněž nedoložil, že by žádal Úřad práce o rekvalifikaci, ani že by s ním byla uzavřena odpovídající dohoda. Žalovaný proto neshledal důvodné pochybnosti o zákonnosti ani správnosti rozhodnutí služebního orgánu a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

4. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 20. 6. 2024. 3 9 Ad 10/2024 III. Žaloba 5. V podané žalobě žalobce první žalobní námitkou namítal, že žalovaný porušil jeho procesní práva, když jej nevyzval k seznámení se s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tím žalobci znemožnil doplnit spis o další důkazy prokazující, že rekvalifikační kurz v České republice nebyl v daném období dostupný a žalobce tak nemohl objektivně uzavřít rekvalifikační dohodu s Úřadem práce.

6. Dle tvrzení žalobce uvedeného ve druhé žalobní námitce zvolil žalovaný při rozhodování formalistický postup, který neodpovídal reálným okolnostem jeho případu. Podle žalobce žalovaný nesprávně dovodil, že měl požádat Úřad práce o zajištění rekvalifikačního kurzu angličtiny, přestože příslušná pobočka Úřadu práce Vsetín takové kurzy dlouhodobě vůbec neorganizovala. Nebylo proto objektivně možné uzavřít s Úřadem práce dohodu o rekvalifikaci. Žalobce zdůraznil, že byl nucen absolvovat potřebné jazykové vzdělání v zahraničí na vlastní náklady, aby si vzhledem ke svému zdravotnímu omezení způsobenému služebním úrazem zvýšil kvalifikaci a reálně se uplatnil na trhu práce. Podle žalobce žalovaný opomenul zohlednit jeho fyzický hendikep, který mu neumožňuje vykonávat práce s vyšší fyzickou zátěží, a nevzal v úvahu, že rozvoj jazykových a technologických dovedností představoval pro žalobce jedinou cestu k získání vhodného zaměstnání.

7. Ve třetí žalobní námitce žalobce uvedl, že se žalovaný vůbec nevypořádal s jím předloženou judikaturou, zejména s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1780/2015. Z uvedené judikatury podle žalobce jednoznačně plyne, že smyslem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je kompenzace snížení nebo ztráty pracovní způsobilosti a že výdělek poškozeného má být určován podle pravděpodobného výdělku, kterého by dosahoval při práci odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, nebýt omezení způsobených následky úrazu či nedostatkem pracovních příležitostí. Žalobce uvedl, že žalovaný tuto judikaturu zcela pominul, ačkoli byla pro posouzení jeho nároku zásadní.

8. Čtvrtou žalobní námitkou žalobce namítal, že se žalovaný vůbec nezabýval tím, jakého výdělku by žalobce dosahoval, pokud by mohl absolvovat jazykový kurz hrazený služebním orgánem, a jak by se tato skutečnost promítla do výkonu služby a jeho služebního příjmu. Žalobce uvedl, že žalovaný opomněl posoudit i jeho reálné možnosti kariérního postupu, včetně s tím souvisejícího zvyšování služebních tarifů vojáků z povolání. Zdůraznil, že pokud by jeho služební poměr u Armády České republiky neskončil, jako mladší instruktor by pokračoval v odborném vzdělávání a kariérním růstu v rámci armádních kurzů. Zahraniční studium angličtiny tak představovalo pouze způsob, jak dosáhnout stejné úrovně kvalifikace, které by dosahoval v průběhu řádné služby.

9. Závěrem žalobce uvedl, že z výše uvedených důvodů považuje postup žalovaného i služebního orgánu za rozporný s jeho ústavně zaručenými právy, zejména s právem na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu a s právem získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Žalobce zdůraznil, že neschopnost vykonávat původní povolání nezavinil, neboť byla výhradně důsledkem poškození zdraví při výkonu vojenské služby. Podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má stát povinnost hmotně zajistit ty občany, kteří nemohou bez vlastní viny prací získávat prostředky pro své životní potřeby. 4 9 Ad 10/2024 IV. Vyjádření žalovaného 10. V písemném vyjádření k žalobě ze dne 15. 8. 2024 žalovaný k první žalobní námitce, týkající se odnětí možnosti doplnit důkazy v odvolacím řízení v návaznosti na žalobcem tvrzené porušení § 36 odst. 3 správního řádu, poukázal na § 82 odst. 4 správního řádu, podle něhož se k novým skutečnostem a novým důkazům v odvolacím řízení přihlédne pouze tehdy, pokud je účastník nemohl uplatnit dříve. Podle žalovaného tak nebyl důvod provádět další dokazování, neboť žalobce měl možnost navrhované důkazy předložit již v řízení před služebním orgánem.

11. Ke druhé žalobní námitce žalovaný poukázal na skutečnost, že náhrada podle § 118 zákona o vojácích z povolání může být přiznána jen tehdy, pokud ztráta na služebním platu vznikla v přímé souvislosti se služebním úrazem. Podle žalovaného však žalobce po 8. 12. 2022 neztrácel příjem kvůli snížené pracovní schopnosti, ale výhradně proto, že se rozhodl pro prezenční studium v zahraničí, které samo o sobě znemožňuje výkon služby, výkon jiné práce i evidenci na Úřadu práce. Z tohoto důvodu podle žalovaného nemůže být dána příčinná souvislost mezi služebním úrazem a tvrzenou ztrátou na služebním platu. Žalovaný rovněž uvedl, že pokud by žalobce absolvoval kurz v České republice v jiné než prezenční formě, nebránilo by to jeho evidenci na Úřadu práce ani snaze nalézt zaměstnání. Rozhodnutí studovat prezenčně v zahraničí proto nemůže jít k tíži státu jako zaměstnavatele odpovědného za služební úraz. Dále žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3003/2005 a zdůraznil, že účelem náhrady není přiznávat částky za období, kdy se poškozený vlastním rozhodnutím vyřadil z pracovního trhu.

12. Ke čtvrté žalobní námitce žalovaný konstatoval, že nelze přihlížet k možnému budoucímu zvýšení kvalifikace či kariérnímu postupu, kterého by žalobce případně mohl dosáhnout, pokud by jeho služební poměr neskončil. Podle žalovaného musí být výše služebního platu i případná ztráta výdělku posuzována výhradně ke stavu v době zániku služebního poměru, resp. ke dni ukončení neschopnosti k výkonu služby. Jakýkoli odhad dalšího vývoje služebního poměru by byl pouze hypotetický, neboť služební kariéra mohla pokračovat nejen příznivě, ale i opačným směrem. Tyto hypotetické úvahy proto podle žalovaného nelze v rámci náhrady podle § 118 zákona o vojácích z povolání zohledňovat.

13. Závěrem žalovaný poznamenal, že povinnost státu hmotně zajistit osoby, které nemohou prací získávat prostředky pro své životní potřeby, je naplňována prostřednictvím systému podpor v nezaměstnanosti. V tomto řízení však stát vystupuje jako zaměstnavatel a odpovídá pouze za tu škodu, která žalobci vznikla v přímé souvislosti se služebním úrazem.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

14. Žaloba byla podána včas ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

15. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (souhlas účastníků byl v souladu s § 51 odst. 1 věty 5 9 Ad 10/2024 druhé s. ř. s. presumován). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani za účelem provádění dokazování. Žalobcem navržený důkaz elektronickou komunikací s Úřadem práce Vsetín vyhodnotil soud jako nadbytečný pro posouzení věci, neboť by nebyl způsobilý na závěrech soudu čehokoliv změnit. Soud v projednávané věci vyšel z podkladů obsažených ve správním spise, které pro posouzení a rozhodnutí věci shledal dostatečnými. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

16. Z obsahu spisového materiálu, předloženého žalovaným správním orgánem, zjistil soud následující pro rozhodnutí relevantní skutečnosti.

17. Žalobce byl od 1. 1. 2019 zařazen na služebním místě mladšího instruktora 3. výcvikového pracoviště Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov ve služebním poměru vojáka z povolání u Armády České republiky. Dne 11. 2. 2019 žalobce utrpěl při výcviku první služební úraz, když došlo k podvrtnutí pravého kolenního kloubu. O právním základu odpovědnosti České republiky – Ministerstva obrany za tento úraz bylo pravomocně rozhodnuto rozhodnutím velitele Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov ze dne 11. 9. 2020, č. j. MO 262662/2020‑1970. Druhý služební úraz žalobce utrpěl dne 4. 4. 2019, kdy si při profesním přezkoušení na překážkové dráze X a způsobil si X; odpovědnost státu byla pravomocně potvrzena rozhodnutím téhož služebního orgánu ze dne 17. 9. 2020, č. j. MO 262667/2020‑1970. V důsledku služebních úrazů byla přezkumnou komisí Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské nemocnice Brno rozhodnutím č. os. o nemoci 85/2020 ze dne 9. 11. 2020 žalobci stanovena zdravotní klasifikace „D – neschopen k vojenské činné službě“, a to v přímé souvislosti s výkonem vojenské činné služby. Podle § 18 písm. h) zákona o vojácích z povolání žalobci následně zanikl služební poměr z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti; zánik služebního poměru byl formálně proveden výnosem ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 20162/2020 s datem zániku služebního poměru k 2. 12. 2020.

18. Následně žalobce opakovaně žádal o přiznání náhrady za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby, která mu byla za požadovaná období přiznávána (ve výši rozdílu mezi jeho skutečným dosaženým výdělkem a služebním platem v době zániku služebního poměru). Dne 7. 12. 2022 žalobce odcestoval na studijní pobyt v Austrálii.

19. Rozhodnutím služebního orgánu ze dne 28. 4. 2023, č. j. 307-00066-21-43-15-1321, žalobci (výrokem II.) nebyla přiznána náhrada za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby dle § 118 zákona o vojácích z povolání za období od 8. 12. 2022 do 31. 12. 2022, neboť žalobce byl v tomto období na plánovaném studijním pobytu v Austrálii. Uvedené rozhodnutí bylo k odvolání žalobce potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 8. 2023, č. j. MO 518130/2023-1321. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce ke zdejšímu soudu žalobu, která byla rozsudkem ze dne 25. 7. 2024, č. j. 6 Ad 14/2023-45, zamítnuta. Proti uvedenému rozhodnutí zdejšího soudu žalobce nepodal kasační stížnost.

20. Žádostí ze dne 26. 2. 2024 žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby za období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 (nárokované období), kdy doložil daňové přiznání za období kalendářního roku 2023, ze kterého vyplývá, že nedosahoval žádných příjmů. Následovalo vydání prvostupňového rozhodnutí, proti kterému žalobce podal včasné odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou nyní napadeným rozhodnutím.

21. Při posouzení věci vycházel soud z následující právní úpravy. 6 9 Ad 10/2024 22. Dle § 118 odst. 1 zákona o vojácích z povolání „[n]áhrada za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby nebo při uznání invalidity se poskytne vojákovi v takové výši, aby spolu s jeho příjmem po služebním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, s připočtením případného invalidního důchodu, který se poskytuje z téhož důvodu, se rovnala jeho průměrnému služebnímu platu před vznikem škody, nejvýše však ve výši dvacetinásobku minimální mzdy. Jestliže voják neměl před vznikem škody služební plat, považuje se za služební plat průměrný služební plat, kterého dosahují vojáci ve srovnatelném služebním zařazení.“ 23. V prvé řadě soud neshledal žádné důvody pro to, aby zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení, které by bránily jeho přezkoumání v rozsahu uplatněných žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009–84), proto přikročil k vlastnímu přezkumu napadeného rozhodnutí v rozsahu žalobcem uplatněných námitek.

24. Na úvod soud předesílá, že posouzením po skutkové stránce obdobné věci téhož žalobce (toliko vztahující se k předcházejícímu časovému období 8. 12. 2022 až 31. 12. 2022) se zdejší soud zabýval již v rozsudku ze dne 25. 7. 2024, č. j. 6 Ad 14/2023-45. S nosnými závěry v něm uvedenými se devátý senát ztotožňuje i v nyní projednávaném případě a v dalším posouzení z nich proto v podstatné míře vychází.

25. Soud odkazuje rovněž na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Ad 25/2014-51, ve kterém tento mj. odkázal na důvodovou zprávu k § 118 zákona o vojácích z povolání, z níž vyplývá, že cílem zákonodárce bylo upravit problematiku odpovědnosti státu za škodu na zdraví, kterou voják utrpěl následkem služebního úrazu, v zásadě obdobně jako odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem podle zákoníku práce. S ohledem na právě uvedené soud považuje za vhodné upozornit na základní zásady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu ve smyslu zákoníku práce. Tento typ odpovědnosti je konstruován jakožto objektivní odpovědnost zaměstnavatele za výsledek, tedy za škodu, kterou zaměstnanec utrpěl v důsledku poškození zdraví za stanovených podmínek při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je zásadně majetkovou újmou, která kompenzuje snížení pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Ke ztrátě na výdělku totiž dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu (resp. služebního úrazu) snížena nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Zákonnými podmínkami odpovědnosti zaměstnavatele za škodu jsou existence pracovního úrazu; vznik škody; příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Všechny tyto tři předpoklady musí být splněny současně; přičemž o vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a pracovním úrazem se jedná tehdy, došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku právě následkem pracovního úrazu. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku pak vzniká dnem, kdy došlo k poklesu či ztrátě na výdělku.

26. Žalobce první žalobní námitkou namítal, že žalovaný porušil jeho procesní práva, neboť jej před vydáním napadeného rozhodnutí nevyzval k seznámení s podklady pro rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu. 7 9 Ad 10/2024 27. Podle § 36 odst. 3 věta první správního řádu „[n]estanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“ 28. Judikatura Nejvyššího správního soudu vychází stabilně z předpokladu, že právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí patří mezi stěžejní procesní práva účastníka správního řízení, neboť se jedná o součást práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod; na ústavní rovině je garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo "vyjádřit se ke všem prováděným důkazům" (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 60/2011-101). Správní orgán není povinen umožnit účastníkovi řízení výkon tohoto práva pouze v případě, stanoví-li tak zákon. Odvolací správní orgán například nemusí v odvolacím řízení postupovat podle § 36 odst. 3 správního řádu, pokud v odvolacím řízení neshromáždí žádné nové podklady (viz § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu). Judikatura též dovodila obdobnou aplikaci tohoto pravidla pro případy doplnění odvolacího spisu o další písemnosti, které se nestanou podkladem odvolacího rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 3 As 87/2013-31).

29. V nyní projednávané věci žalovaný po předložení odvolání neshromáždil žádné nové podklady pro rozhodnutí, neprovedl žádné další dokazování a při vydání napadeného rozhodnutí vycházel z totožných podkladů, které měl k dispozici již služební orgán. Objektivně tedy nebylo s čím žalobce seznamovat. Jak totiž soud ověřil ze správního spisu, po odvolání žalobce ze dne 10. 4. 2024 (položka č. 82 správního spisu) následuje položka č. 83 – postoupení odvolání proti rozhodnutí ze dne 19. 4. 2024, č. j. 307-00066-21-46-15-1321, kterým služební orgán předložil odvolání k rozhodnutí žalovanému. Pod položkou č. 84 je již založeno samotné napadené rozhodnutí. Pokud jde o důkaz, jímž žalobce hodlal prokazovat, že v rámci Úřadem práce zabezpečovaných rekvalifikačních kurzů nebyly kurzy anglického jazyka realizovány (viz společně s žalobou předložená elektronická komunikace s Úřadem práce Vsetín), není takový podklad s ohledem na níže uvedený právní názor soudu pro posouzení věci relevantní.

30. Za popsané situace soud uzavírá, že v odvolacím řízení nebyl žalobce zkrácen na svém procesním právu na vyjádření se k podkladům pro vydání napadeného rozhodnutí, neboť po vydání prvostupňového rozhodnutí nedošlo k doplnění dalších podkladů, které by byly pro vydání napadeného rozhodnutí relevantní. Jak bylo uvedeno shora, žalovaný v rámci odvolacího řízení neopatřil žádné nové podklady, neprováděl žádné dokazování a rozhodl jen na základě týchž podkladů, z nichž vycházel již služební orgán I. stupně. K tomu lze dodat, že vydání napadeného rozhodnutí z hlediska časového plynule navazovalo na vydání prvostupňového rozhodnutí, a proto ani tento aspekt, byť na něj žalobce výslovně nepoukazoval, řádnost odvolacího správního řízení nezpochybňuje.

31. První žalobní námitka proto není důvodná.

32. Soud nemohl vejít ani na námitku druhého žalobního bodu, v němž žalobce uvedl, že žalovaný zvolil při rozhodování formalistický přístup, který nereflektoval reálné okolnosti jeho případu. Soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že žalobci ztráta na služebním platu nevznikla v nárokovaném období v důsledku snížení jeho pracovní schopnosti následkem služebního úrazu, který soud považuje dle obsahu správního spisu za nespornou skutečnost, ale tato ztráta na služebním platu vznikla výlučně proto, že se žalobce rozhodl studovat 8 9 Ad 10/2024 formou prezenčního studia, a to navíc v zahraničí. Jak správně poukázal žalovaný, podle § 25 odst. 1 písm. r) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) je prezenční studium překážkou pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a tedy i pro možnost uzavřít dohodu o rekvalifikaci. Žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro účast v rekvalifikaci podle § 109 zákona o zaměstnanosti. Tuto překážku nezpůsobila nečinnost Úřadu práce či jeho údajná neschopnost zajistit prezenční jazykový kurz, ale samotné rozhodnutí žalobce věnovat se prezenčnímu studiu mimo území České republiky.

33. Nadto platí, že i kdyby žalobce služební úraz neutrpěl a pokračoval by ve výkonu služby, nemohl by současně vykonávat službu vojáka z povolání a zároveň prezenčně studovat v zahraničí. Za tohoto stavu by mu služební plat nenáležel, neboť by fakticky nevykonával službu. Žalobce tak svou volbou studovat prezenční formou vytvářel překážku výkonu služby i překážku účasti v systému rekvalifikace uchazečů o zaměstnání.

34. Za těchto okolností soud uzavírá, že náhrada služebního platu za dobu prezenčního studia na jazykové škole v zahraničí nemůže žalobci náležet, neboť ztráta na služebním platu nevznikla v příčinné souvislosti se služebním úrazem, ale se svobodným rozhodnutím žalobce. Skutečnost, že žalovaný dospěl k závěru, že za dobu prezenčního studia žalobci náhrada za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby dle § 118 zákona o vojácích z povolání nenáleží, proto není formalistickým rozhodnutím, jak tvrdí žalobce, ale rozhodnutím zcela v souladu se smyslem a účelem právní úpravy náhrady za ztrátu na služebním platu. Soud nijak nezpochybňuje žalobcův zdravotní stav ani povahu pracovních pozic, které mohl či nemohl z důvodu svého zdravotního omezení vykonávat. Nicméně rozhodnutí zvýšit si kvalifikaci (zejména jazykovou) žalobce učinil ze své vlastní vůle, mimo rámec zákonného režimu rekvalifikací určeného pro uchazeče o zaměstnání. Proto je to žalobce, kdo nese náklady spojené s tímto vzdělávacím procesem, nikoli stát prostřednictvím žalovaného.

35. Druhá žalobní námitka tedy rovněž není důvodná.

36. Žalobce ve třetí žalobní námitce namítal, že se žalovaný nevypořádal s jím citovanou judikaturou, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1780/2015. Podle žalobce z této judikatury plyne, že smyslem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je kompenzace snížení či ztráty pracovní způsobilosti, a že výdělek má být určován podle pravděpodobného výdělku, jehož by zaměstnanec dosahoval při práci odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, nebýt omezení úrazem či nepříznivou situací na trhu práce. Žalovaný se podle žalobce s tímto zásadním rozhodnutím nevypořádal.

37. Soud především konstatuje, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu se vztahuje k odlišnému skutkovému stavu, než je tomu v nyní projednávané věci. Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí řešil otázku, zda lze poškozenému přiznat náhradu za ztrátu na výdělku tehdy, pokud nemůže nalézt pracovní uplatnění z důvodu nepříznivé situace na trhu práce, která dopadá obecně na všechny zaměstnance, bez ohledu na jejich zdravotní stav. Smyslem tohoto rozhodnutí bylo vymezit, že náhrada nemůže suplovat sociální nebo tržní faktory, které postihují veškeré uchazeče o práci. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku mj. uvedl, že „[u]stálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou nemocí z povolání je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem nemoci z povolání (tj. v příčinné souvislosti s 9 9 Ad 10/2024 nemocí z povolání). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky nemoci z povolání nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit po zjištění nemoci z povolání jiné zaměstnání odpovídající nemocí z povolání snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky nemoci z povolání, ale situací na trhu práce, která však - což je z hlediska odškodnění nemoci z povolání podstatné - postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost je snížena (omezena) nemocí z povolání nebo z jiných příčin. Vzhledem k uvedenému proto dovolací soud zaujal již v minulosti stanovisko, že z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou nemocí z povolání nemůže být zaměstnanci, který pro následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po nemoci z povolání mít příjem z vlastní výdělečné činnosti buď vůbec, nebo - tak jako v případě žalobce - pouze v nižším rozsahu, než by dosahoval při výkonu jiné práce odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a nemocí z povolání snížené (omezené) pracovní způsobilosti. Protože smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) je odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání určuje podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst. 4 zákona o mzdě), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí.“ 38. V nyní řešeném případě se však nejedná o situaci, kdy by žalobce nemohl získat zaměstnání pro nedostatek pracovních příležitostí na trhu práce. Žalobce sám a ze své svobodné vůle odcestoval na dobu jednoho roku do zahraničí, aby zde absolvoval prezenční jazykové studium, a tím se fakticky zcela vyřadil z možnosti výkonu jakékoli výdělečné činnosti na území České republiky. Tato skutečnost nemá žádnou příčinnou souvislost se služebním úrazem, jak správně uvedl žalovaný. I kdyby žalobce nadále setrvával ve služebním poměru, nemohl by jej při ročním prezenčním jazykovém studiu v zahraničí vykonávat, a tedy by za tuto dobu služební plat nepobíral. Stejně tak jeho účast v systému rekvalifikací uchazečů o zaměstnání byla již samotným prezenčním studiem vyloučena (§ 25 odst. 1 písm. r) zákona o zaměstnanosti).

39. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu proto na projednávanou věc žalobce není plně přiléhavý, neboť zde nebyla žádná objektivní okolnost na trhu práce, která by žalobci bránila získat vhodné zaměstnání nebo výdělek. Jedinou překážkou byl žalobcův vlastním rozhodnutím zvolený postup, který není následkem ani projevem jeho zdravotního stavu. Nadto lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4932/2008, dle kterého „[s]kutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky pracovního úrazu nemůže konat dosavadní práci, nemůže mít příjem z vlastní výdělečné činnosti v zaměstnání odpovídajícím jeho snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky pracovního úrazu, ale situací na trhu práce. Z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem proto nemůže být zaměstnanci taková újma uhrazena.“ 40. Pokud jde o námitku, že se žalovaný s citovanou judikaturou vůbec nevypořádal, soud zdůrazňuje, že dle ustálené soudní praxe není správní orgán povinen vypořádat každý dílčí argument uplatněný účastníkem řízení. Pokud žalobce uplatní pouze obecné námitky, může se s nimi správní orgán vypořádat pouze v obecné rovině (srov. rozsudek Nejvyššího 10 9 Ad 10/2024 správního soudu ze dne 14. 7. 2018, č. j. 8 Afs 71/2007–116). Námitky lze vypořádat i tak, že správní orgán prezentuje v odůvodnění svého rozhodnutí právní názor odlišný od názoru účastníka řízení, pakliže zdůvodnění tohoto názoru poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Tím jsou minimálně implicitae vypořádány i námitky účastníka řízení; absence odpovědi na každou jednotlivou námitku účastníka v odůvodnění rozhodnutí bez dalšího nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014–78).

41. V posuzovaném případě žalovaný postavil odůvodnění svého rozhodnutí na jasném závěru, že ztráta na služebním platu nevznikla v příčinné souvislosti se služebním úrazem, nýbrž v důsledku žalobcovy vlastní volby studovat v zahraničí. Tím byl spor podstaty nároku zcela vyčerpán, a žalovaný proto nebyl povinen podrobně analyzovat žalobcem citovanou civilněprávní judikaturu vztahující se k odlišné skutkové situaci.

42. Třetí žalobní námitka proto rovněž není důvodná.

43. Ani poslední žalobní námitka nemůže obstát. Žalobce namítal, že se žalovaný nezabýval tím, jakého výdělku by žalobce hypoteticky dosahoval, pokud by mohl absolvovat jazykový kurz hrazený služebním orgánem, a jak by tato skutečnost ovlivnila jeho služební příjem a kariérní postup v rámci Armády České republiky. Podle § 118 odst. 1 zákona o vojácích z povolání se náhrada za ztrátu na služebním platu stanoví tak, aby se rovnala „průměrnému služebnímu platu před vznikem škody, […].“ Zákon tedy vychází z reálného průměrného služebního platu vojáka před vznikem škody, nikoli z hypotetických či potenciálních příjmů, kterých by mohl dosáhnout v budoucnu v důsledku kariérního růstu či dalšího vzdělávání. Tento zákonný princip koresponduje i s judikaturou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, výslovně uvedl, že „[p]ravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity.“ 44. Z právě uvedeného plyne, že rozhodný je stav existující ke dni vzniku nároku, nikoli úvahy o budoucích hypotetických možnostech, které by se mohly, ale také nemusely naplnit. Budoucí kariérní postup, zvyšování služebních tarifů či možnost absolvovat další kurzy jsou faktory nejisté a podmíněné mnoha okolnostmi, a nejsou proto způsobilé ovlivnit stanovení náhrady podle § 118 odst. 1 zákona o vojácích z povolání. Z těchto důvodů je i čtvrtá žalobní námitka nedůvodná.

45. Soud na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo k porušení žádného z ústavně zaručených práv žalobce. Žalobci za dobu studia prezenční formou v zahraničí náhrada za ztrátu na služebním platu nenáleží, a to mimo jiné i z toho důvodu, že žalobce nesplnil podmínky účasti v systému rekvalifikací uchazečů o zaměstnání dle § 109 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Ztráta na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby dle § 118 zákona o vojácích z povolání v tomto období nevznikla v příčinné souvislosti se služebním úrazem, nýbrž v důsledku žalobcova vlastního rozhodnutí.

VI. Závěr a náklady řízení

46. Městský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 11 9 Ad 10/2024 47. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Ve věci byl úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí je kasační stížnost přípustná (§ 102 s. ř. s.). Nepřípustná je však taková kasační stížnost, na niž dopadají výluky z přípustnosti stanovené v § 104 s. ř. s. Kasační stížnost se podává ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 24. června 2026 JUDr. Ivanka Havlíková v. r. předsedkyně senátu