9 Ad 4/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně: L. D., zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, proti žalovanému: Policejní prezidium se sídlem Praha 7, Strojnická 27, o žalobě proti rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 4.2.2016, č.j. PPR-15518-53/ČJ-2011-990131, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 4.2.2016, č.j. PPR-15518-53/ČJ-2011- 990131, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 11.228,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Radka Ondruše, advokáta.

Odůvodnění

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí policejního prezidenta (dále jen „žalovaný“) ve věcech služebního poměru, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti výroku č. II rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 1.12.2015 č.j. PPR-15518-51/ČJ-2011- 990131, jímž jí nebyla podle § 177 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o služebním poměru) přiznána náhrada nákladů v řízení vzniklých v souvislosti s odvoláním proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 12.7.2011 č.j. RŘKŘPMSK-OP-123/2011, a současně napadený výrok II. rozhodnutí potvrzen. Žalobkyně v podané žalobě předně uvedla, že aniž jí bylo oznámeno spojení řízení ve věci samé s řízením o náhradě nákladů řízení, rozhodl první náměstek žalovaného (dále též správní orgán I. stupně) jak ve věci samé, tak o nákladech řízení, kdy proti výroku I. nebyl přípustný řádný opravný prostředek a byla proti němu podána samostatná žaloba vedená u Městského soudu v Praze (poznámka soudu pod sp. zn. 3 Ad 3/2016). Výrokem II. bylo v rámci stejného rozhodnutí rozhodnuto o nákladech řízení, kdy proti tomu výroku správní úřad řádný opravný prostředek připustil. Proti výše uvedenému výroku II podala žalobkyně blanketní odvolání bez odůvodnění, kdy hodlala vady odstranit k výzvě správního orgánu. Ten jí však k odstranění vad nevyzval a rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný tak ve věci nákladů řízení rozhodl poté, kdy předchozí meritorní rozhodnutí, tedy rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 14.10.2011 č.j. PPR-15518-5/ČJ- 2011-99KP, Městský soud v Praze zrušil jako nezákonné rozsudkem ze dne 10.12.2014 č.j. 9 Ad 25/2011-53. Žalobkyně v prvním žalobním bodu namítala, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný a vyloučený správní úřad, kdy o námitce jeho podjatosti, jakož i podjatosti oprávněné úřední osoby vydávající prvostupňové rozhodnutí, nebylo v době vydání napadeného rozhodnutí rozhodnuto nařízeným správním úřadem. K tomu popsala skutkový stav a zdůraznila, že před Městským soudem v Praze probíhalo pod sp. zn. 3 A 83/2015 rovněž řízení o ochraně před nečinností správního úřadu, které bylo ukončeno zpětvzetím žaloby poté, kdy žalovaný těsně před uplynutím roční lhůty ve věci rozhodl. Ve druhém žalobním bodu tvrdila krácení práva na spravedlivý proces, neboť jí žalovaný neumožnil odstranit k jeho výzvě vady odvolání, jeho postup je tak v rozporu s konstantní judikaturou správních soudů a došlo jím k porušení zásady zákonnosti podle § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Ve třetím žalobním bodu uvedla, že žalovaný rozhodl předčasně, když dosud nebylo rozhodnuto o předběžné otázce, kterou je zákonnost rozhodnutí ve věci samé, o níž probíhá samostatné řízení před Městským soudem v Praze (věc sp. zn. 3 Ad 3/2016). Žalobkyně žádala, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V písemném vyjádření v žalobě žalovaný popsal skutkový stav a konstatoval, že žalobkyně ve vztahu k řízení, v němž bylo rozhodováno o nákladech odvolacího řízení, nevznesla žádnou námitku o podjatosti, když tato byla uplatněna v řízení, v němž bylo rozhodováno o propuštění žalobkyně ze služebního poměru. Přičemž tato námitka podjatosti byla policejním prezidentem vyřešena v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) obsaženým v rozsudku ze dne 27.11.2013 č.j. 3 Ads 133/2012-19. Žalovaný odmítl názor žalobkyně, že pro účely vydání jednoho rozhodnutí, v němž bude rozhodnuto ve věci samé (o odvolání proti nalézacímu rozhodnutí o propuštění) a současně o nákladech řízení tohoto odvolacího řízení, je třeba nejprve rozhodnout o spojení věci s tím, že rozhodnutí, resp. samostatný výrok o nákladech řízení je rozhodnutím, případně výrokem závislým na rozhodnutí ve věci samé, neboť jediným kritériem, které je při rozhodování o nákladech řízení podle § 177 zákona o služebním poměru zohledňováno, je úspěch účastníka řízení ve věci, zde v odvolacím řízení proti nalézacímu rozhodnutí o propuštění. Rozhodnutí (výrok) o nákladech řízení je tak akcesorickým rozhodnutím (výrokem), tedy závislým na rozhodnutí ve věci samé. Žalobkyně v podaném odvolání proti nalézacímu rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru navrhovala, aby bylo o odvolání rozhodnuto tak, že se nalézací rozhodnutí o propuštění ruší a věc se vrací služebnímu funkcionáři. Vzhledem k tomu, že výše přiznané náhrady nákladů v řízení závisí na rozsahu úspěšnosti účastníka řízení v daném řízení, pak k tomu, aby žalobkyni mohly být náklady řízení přiznány, muselo by být o odvolání, podaném proti nalézacímu rozhodnutí o propuštění, rozhodnuto tak, jak žalobkyně navrhovala, tedy prvoinstanční rozhodnutí by muselo být odvolacím orgánem zrušeno a věc vrácena nalézacímu správnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí. O odvolání proti nalézacímu rozhodnutí o propuštění však bylo odvolacím orgánem (prvním náměstkem policejního prezidenta) rozhodnuto tak, že se nalézací rozhodnutí o propuštění změnilo (čímž byly zhojeny vady nalézacího rozhodnutí o propuštění). Nemůže tak být sporu o tom, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, a to ani částečný, a proto nebylo namístě přiznat jí za odvolací řízení, v němž bylo přezkoumáváno nalézací rozhodnutí o propuštění, náhradu nákladů řízení. K namítanému krácení práva žalobkyně na spravedlivý proces tím, že jí nebylo umožněno odstranit k výzvě žalovaného vady odvolání, žalovaný odkázal na text odvolání podaný proti výroku o nákladech řízení v poslední den lhůty podle § 190 odst. 1 zákona o služebním poměru. K přezkoumání správnosti a zákonnosti rozhodnutí (samostatného výroku), jímž žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, nepovažoval žalovaný za nutné vyzývat žalobkyni k doplnění odvolání, neboť z okolností bylo zřejmé, že nesouhlasí se skutečností, že jí nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. Žalovanému bylo zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá, a sice přiznání náhrady nákladů řízení. Přičemž jí nijak nebránil v bližším vyjádření k otázce oprávněnosti přiznání, potažmo nepřiznání a zároveň poskytl žalobkyni dostatečně dlouhou dobu pro uplatnění jejích procesních práv. Pokud však žalobkyně zastoupená advokátem neshledala potřebu se k věci blíže vyjadřovat, nelze tuto skutečnost dávat k tíži žalovanému. Žalovaný přezkoumal zákonnost odvoláním napadeného rozhodnutí a řízení, které předcházelo ve vydání v celém rozsahu. K námitce předčasnosti rozhodnutí o odvolání proti výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení, když dosud nebylo rozhodnuto o předběžné otázce, kterou má být zákonnost rozhodnutí ve věci samé, o níž probíhá samostatné řízení před Městským soudem v Praze, konstatoval, že žalobu proti rozhodnutím, jímž byla žalobkyně propuštěna ze služebního poměru, žalobkyně sepsala dne 1.2.2016 a žalovaný se o ní dozvěděl dne 7.3.2016, kdy mu byl doručen přípis Městského soudu v Praze a byl vyzván k vyjádření. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno 4.2.2016, z čehož vyplývá, že se žalovaný o skutečnosti, že žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí o propuštění, dozvěděl více než měsíc poté, kdy bylo žalobou napadené rozhodnutí vydáno. V závěru žalovaný poukázal na ustanovení § 177 zákona o služebním poměru a uvedl, že o nákladech odvolacího řízení o propuštění bylo poprvé rozhodováno na úrovni prvního náměstka policejního prezidenta, který má samostatnou pravomoc k rozhodování ve věcech služebního poměru a nikoli na úrovni policejního prezidenta. Z uvedeného důvodu o odvolání proto výroku II. rozhodnutí prvního náměstka rozhodoval policejní prezident jako odvolací orgán ve smyslu § 190 odst. 6 citovaného zákona, neboť je nejblíže nadřízený správnímu orgánu, který rozhodl v prvním stupni řízení. Žalovaný žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud o věci jednal bez nařízení ústního jednání postupem podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podstatou sporu je posouzení, zda bylo rozhodnuto o nákladech řízení žalobkyně ve věci propuštění ze služebního poměru žalobkyně podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru zakončeném rozhodnutím prvního náměstka policejního prezidenta ze dne 1.12.2015 č.j. PPR-15518-51/ČJ-2011-990131, jímž bylo výrokem I. zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 12.7.2011 č. RŘKŘPMSK-OP-123/2011 a rozhodnutí ředitele o propuštění žalobkyně potvrzeno, a výrokem II. nebylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, v souladu se zákonem či nikoli. Při posouzení zákonnosti výroku o nákladech řízení (výrok II. rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ze dne 1.12.2015) soud vyšel z ustanovení § 181 odst. 1, 4 zákona o služebním poměru, z něhož vyplývá, že „rozhodnutím je úkon služebního funkcionáře v určité věci, jímž se zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určeného účastníka nebo jímž se prohlašuje, že tento účastník má určitá práva a povinnosti“ (1), a dále, že „výrok obsahuje řešení otázky, která je předmětem rozhodování, ustanovení právního nebo služebního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, popřípadě též rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení. V případě, že je účastníku ukládána povinnost k plnění, obsahuje rovněž lhůtu pro její splnění“ (4). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutím prvního náměstka policejního prezidenta ze dne 1.12.2015 bylo rozhodnuto výrokem II tak, že žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, jednalo se při tom o závislý výrok k rozhodnutí o věci samé (zamítnutí odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) ve výroku I. téhož rozhodnutí). Soudu je přitom z rozhodovací činnosti známo, že zdejší soud rozhodl rozsudkem ze dne 11.10.2016 č.j. 3 Ad 3/2016-96 tak, že rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ze dne 1.12.2015 č.j. PPR-15518-51/ČJ-2011-990131 zrušil a věc vrátil k prvnímu náměstku policejního prezidenta k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že tímto soudem zrušeným rozhodnutím prvního náměstka policejního prezidenta ze dne 1.12.2015 bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni nebylo právo na náklady řízení přiznáno (výrok II.), došlo zrušením rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ze dne 1.12.2015 ke zrušení „prvoinstančního“ rozhodnutí správního orgánu v nyní projednávané věci, soud dospěl k závěru, že je třeba i v nyní projednávané věci žalobou napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení, neboť rozhodnutí, které žalobkyně napadla odvoláním, o němž žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím, bylo shora citovaným rozsudkem třetího senátu zdejšího soudu zrušeno a akcesorický výrok, tj. výrok o náhradě nákladů řízení ve věci samé (propuštění žalobkyně ze služebního poměru), který je ze své povahy závislým výrokem na výroku ve věci samé, tak pozbyl smyslu. Z uvedených důvodů se soud nezabýval námitkami žaloby, neboť i výrok o nákladech správního řízení o propuštění žalobkyně ze služebního poměru, jehož zákonnost byla těmito žalobními námitkami zpochybněna, samostatně bez existujícího pravomocného rozhodnutí ve věci samé (ve věci propuštění žalobkyně ze služebního poměru) neobstojí a je proto nadbytečné se těmito žalobními důvody zabývat. Soud proto postupoval podle ustanovení § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. a žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení, tedy proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí již nemá oporu ve spisech, žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude správní orgán vázán právním názorem soudu, který ve zrušujícím rozsudku vyslovil (§ 78 odst. 2 s.ř.s.). Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně měla ve věci procesní úspěch, soud ji proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které jsou v tomto případě tvořeny náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a náklady právního zastoupení za dva hlavní úkony právní služby po 3.100,- Kč (§ 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif za převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby), 2x režijní paušál po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a DPH, jehož je zástupce žalobkyně plátcem, tedy celkem 11.228,- Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 19. prosince 2016 JUDr. Ivanka Havlíková, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková