9 Af 33/2012

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: MTBC s. r. o., se sídlem Praha 2, Francouzská 171/28, zast. JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha 1, Pařížská 68/9, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, za účasti: cargo-partner ČR s. r. o., se sídlem Praha 6, Aviatická 12/1048, zast. JUDr. Barbarou Wondreysovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Aviatická 12/1048, o žalobě proti rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 27. 6. 2012, č. j.: 1467-7/2012-170100-21, 1467-8/2012-170100-21, 1467-9/2012-170100-21, 1467- 10/2012-170100-21, 1467-11/2012-170100-21, 1467-12/2012-170100-21, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 27. 6. 2012, č. j.: 1467-7/2012- 170100-21, 1467-8/2012-170100-21, 1467-9/2012-170100-21, 1467-10/2012- 170100-21, 1467-11/2012-170100-21, 1467-12/2012-170100-21, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 26 712,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Elišky Vrané, advokátky.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedených rozhodnutí Celního ředitelství Praha, kterými byla zamítnuta odvolání společnosti cargo-partner ČR s.r.o. (osoba zúčastněná na řízení) proti rozhodnutím Celního úřadu Praha – Ruzyně (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 26. 7. 2011, č. j.: 3734-13/2011-194100-021, 3734- 14/2011-194100-021, 3734-15/2011-194100-021, 3734-16/2011-194100-021, 3734-17/2011- 194100-021, 3734-18/2011-194100-021. Těmito rozhodnutími správní orgán prvního stupně podle čl. 220 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“) a podle § 101 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), dodatečně vyměřil clo v celkové výši 232 074 Kč. Z odůvodnění žalovaných rozhodnutí, jakož i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyplynulo, že osoba zúčastněná na řízení (společnost cargo-partner ČR, s. r. o.) coby zmocněnec žalobce podala ve smyslu čl. 61 písm. a) celního kodexu písemné celní prohlášení na propuštění dovezeného zboží do režimu volného oběhu. Dovezené zboží osoba zúčastněná na řízení deklarovala v odst. 31 jako „LCD Monitor“ a v odst. 33 uvedla kód celního sazebníku 8528510090, tj. „monitory a projektory, bez vestavěného televizního přijímacího přístroje; televizní přijímací přístroje, též s vestavěnými rozhlasovými přijímači nebo s přístroji pro záznam nebo reprodukci zvuku nebo obrazu; ostatní monitory; typu používaného výhradně nebo hlavně v systému automatizovaného zpracování dat čísla 8471; ostatní;“. Tomuto kódu celního sazebníku odpovídá sazba 0%. Správní orgán prvního stupně celní prohlášení přijal a zboží propustil do navrženého režimu. Vzhledem k pochybnostem ohledně správného sazebního zařazení zboží provedl správní orgán prvního stupně následnou kontrolu po propuštění zboží; na základě zde zjištěných závěrů zboží přeřadil do nového kódu celní nomenklatury („monitory a projektory, bez vestavěného televizního přijímacího přístroje; televizní přijímací přístroje, též s vestavěnými rozhlasovými přijímači nebo s přístroji pro záznam nebo reprodukci zvuku nebo obrazu: Ostatní monitory: ostatní, barevné, ostatní“), kterému odpovídá sazba cla ve výši 14%. V souladu s novým sazebním zařazením zboží překvalifikoval výpočet celního dluhu a dodatečně vyměřil clo. Do 31. 12. 2012 bylo příslušným odvolacím orgánem ve věci Celní ředitelství Praha podle § 4 odst. 5 písm. i) zák. č. 185/2004 Sb.. Ke dni 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zák. č. 17/2012 Sb., o celní správě (dále jen „zákon o celní správě“), který zrušil zák. č. 185/2004 Sb. a zároveň Celní ředitelství Praha (§81 a § 83), věcně a místně příslušným správním orgánem k vyřízení odvolání se tak na základě § 4 odst. 1 písm. a) zákona o celní správě stalo Generální ředitelství cel, s nímž soud jako se žalovaným jednal (§ 69 s. ř. s.). Žalobce se domáhal zrušení napadených rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a to z následujících důvodů: Správní žaloba je dle žalobce přípustná ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť napadená rozhodnutí přímo zasahují do jeho právní sféry (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-25). Tato rozhodnutí jsou nepochybně rozhodnutím „v materiálním smyslu“ a nevztahuje se na ně kompetenční výluka podle § 70 s. ř. s. Napadená rozhodnutí, ani rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebyla žalobci doručena. Správní orgán prvního stupně jednal v rámci celního řízení výhradně s osobou zúčastněnou na řízení, označil ji jako jediného účastníka řízení a pouze jí doručil výsledné rozhodnutí. Žalovaný naopak za účastníka řízení považoval žalobce, i přesto mu však rozhodnutí nedoručil; o jeho existenci se žalobce dozvěděl až dne 27. 6. 2012, kdy bylo toto rozhodnutí zasláno v elektronické podobě do emailové schránky zaměstnance žalobce. S ohledem na předně uvedené žalobce v prvním žalobním bodu tvrdil, že jsou řízení, která předcházela vydání napadených rozhodnutí, zmatečná, neboť celní orgány jednaly v jeho jednotlivých fázích s jiným okruhem účastníků. Je přitom nepřípustné, aby v jednotlivých stupních správního řízení docházelo ke změně účastníků, neboť řízení před správním orgánem prvního stupně a odvolacím správním orgánem tvoří jeden celek. Osoba zúčastněná na řízení nikdy nedisponovala oprávněním zastupovat žalobce; dle výpisu z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalobce jedná výhradně prostřednictvím jednatele společnosti, a plnou mocí ze dne 28. 6. 2010 zmocnil pana M. T. k jednorázové činnosti spočívající v převzetí reklamní obrazovky a k podpisu dokumentů souvisejících s touto činností. Z obsahu plné moci je tedy zřejmé, že se nejednalo o procesní plnou moc a zmocněnec pan M. T. nebyl oprávněn zmocnit jakýkoliv další subjekt k zastupování žalobce před celními orgány. Plná moc ze dne 28. 6. 2010 podepsaná panem T. a adresovaná správnímu orgánu prvního stupně tak zjevně není platným zmocněním uděleným osobě zúčastněné na řízení. Z právního hlediska je nutno plnou moc podepsanou panem T. hodnotit jako jednatelství bez příkazu ve smyslu § 742 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „starý občanský zákoník“), které žalobce nezavazuje. V druhém žalobním bodu namítal vadu výroku žalobou napadených rozhodnutí, neboť je z nich zřejmé, že žalovaný přezkoumával rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (celního úřadu Praha – Ruzyně), ovšem autoritativně potvrdil rozhodnutí Celního úřadu Kladno. Tato vada má rovněž za následek zmatečnost napadených rozhodnutí. V třetím žalobním bodu upozornil na profesní podjatost celních orgánů. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se totiž z hlediska dokazování opírají výlučně o Stanovisko k celnímu zařazení zboží, které vydalo Celní ředitelství Praha (tedy správní orgán, který rozhodoval o odvolání osoby zúčastněné na řízení). Celní ředitelství ovšem nejsou oprávněna poskytovat celním úřadům odbornou a metodickou pomoc (viz § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky]. Ačkoliv tzv. profesní podjatost dosud není výslovně upravena procesními předpisy, k její existenci dospěla soudní i správní judikatura. Jedná se o situaci, kdy orgán veřejné moci získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání, v důsledku čehož může být jeho hodnocení skutkových okolností deformováno. Objektivita řízení je zajištěna vyloučením osoby stojící v čele správce daně nebo vedoucího správního orgánu, včetně všech osob jemu podřízených. Řešením je pak delegace věci na jiný správní orgán. Do doby, než je o vznesené námitce podjatosti rozhodnuto, smějí být ve věci učiněny pouze neodkladné úkony. Nadřízená správní osoba však dosud o námitce pravomocně nerozhodla a za této situace nebyl odvolací orgán oprávněn vydat napadené rozhodnutí. Jeho vypořádání s námitkou podjatosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí je bez právního významu, neboť o námitce musí být rozhodnuto před vydáním rozhodnutí ve věci samé, a to samostatným rozhodnutím. Žalobce rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2006, č. j. 2 Afs 143/2004-105, podle něhož se jedná o porušení dvojinstančnosti řízení, pokud pracovník finančního úřadu konzultuje své rozhodnutí v konkrétní věci s pracovníkem finančního ředitelství. Tato zásada byla nepochybně porušena i v posuzované věci, neboť Stanovisko k celnímu zařazení zboží lze chápat jako konzultaci správního orgánu prvního stupně s odvolacím orgánem. Žalobce rovněž popisuje rozdíl mezi Závaznou informací o sazebním zařazení zboží a Stanoviskem k celnímu zařazení zboží. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce nesouhlasil s argumentem žalovaného, že všechny námitky uplatnil opožděně, neboť proti obsahu kontrolního protokolu nebyly vzneseny žádné námitky. Žalobce zdůraznil, že nebyl kontrolovanou osobou, tou byla osoba zúčastněná na řízení, a proto vůči kontrolnímu protokolu nemohl uplatnit jakoukoliv efektivní právní obranu. Osoba zúčastněná na řízení zároveň nebyla nikdy zástupcem žalobce. Řízení před správcem daně je ex lege pojato jako dvojinstanční řízení v systému úplné apelace; všechny fáze řízení tedy tvoří jeden celek, během něhož mohou osoby zúčastněné na správě daní uplatňovat svoji obranu. Podle § 92 odst. 3 daňového řádu přitom správce daně nesmí odmítnout provedení těch důkazů, které daňový subjekt navrhl k prokázání tvrzení obsažených v daňovém přiznání (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 1 Afs 58/2009-541 a nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II ÚS 435/09). Z těchto důvodu měl žalovaný povinnost zabývat se věcně právní obranou žalobce a nikoliv jeho námitky odmítnout; opačný postup znamenal zásah do žalobcových procesních práv. V pátém žalobním bodu brojil proti odůvodnění napadených rozhodnutí, ze kterých je zřejmé, že se správní orgány obou stupňů věcně nezabývaly sazebním zařazením zboží a tato otázka pro ně byla definitivně vyřešena (na základě Stanoviska k sazebnímu zařazení zboží) ještě před zahájením doměřovacího řízení. Z odůvodnění vyplývá, že celní orgány fakticky nevěděly, jaké zboží bylo na území České republiky propuštěno, a následná kontrola měla pouze dokumentační charakter. Vzhledem k tomu, že žalovaný zároveň rezolutně potvrzoval správnost sazebního zařazení, jsou jeho rozhodnutí vnitřně rozporná. Tento postup vykazuje prvky libovůle, neboť celní orgány neměly přesně zdokumentováno, co má být předmětem sazebního zařazení, a přesto autoritativně rozhodly o dodatečném vyměření cla. Stanovisko k celnímu zařazení zboží nemůže být objektivním podkladem pro úvahu o správném celním zařazení zboží, neboť celní orgány neví, jaké zboží bylo na území České republiky propuštěno, a nemají, jak si tuto skutečnost ověřit; odvolací správní orgán své stanovisko vydal týž den, kdy mu byla doručena žádost správního orgánu prvního stupně o vydání tohoto stanoviska; toto stanovisko bylo vydáno bez jakékoliv součinnosti s žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení. Na podporu svého tvrzení žalobce citoval rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2011, č. j. 8 Afs 24/2010-70, a z rozsudku téhož soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. 2 As 59/2003-70. Z věcného hlediska spočívá jádro sporu mezi žalobcem a žalovaným v tom, že dle žalobce předmětné zboží (přístroj D-Touch) podle prvotní a převažující funkce plní funkci počítače (informačního kiosku), které podle celního sazebníku clu nepodléhají, a nejedná se o pouhý monitor (televizi), který clu naopak podléhá. Žalobce v tomto smyslu odkázal na celní prohlášení vydané rakouskými celními orgány, které totéž zboží propustily do volného oběhu s tzv. nulovým clem (resp. přístroj považovaly za počítače, nikoliv monitory). Postupem rakouských celních orgánů se však žalovaný odmítl zabývat. S ohledem na jednotný celní prostor v rámci členských státu Evropské unie je zcela nepřípustné, aby v jednom členském státě bylo k témuž dovezenému zboží požadováno zaplacení cla, zatímco v jiném státě by toto clo nebylo vyžadováno. Žalobce navrhl, aby správnost sazebního zařazení byla ověřena těmito důkazy: odborným posouzením technické specifikace zboží, provedením místního šetření v sídle žalobce (případně v sídle subjektů, kterým žalobce dovážené zboží dodává), ohledáním věci, případně zpracováním odborného znaleckého posudku. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadená rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný předně namítal nepřípustnost žaloby. K tomu poukázal na celní prohlášení, kde osoba zúčastněná na řízení uvedla, že na základě předložené plné moci jedná svým jménem a na účet žalobce. Pokud pan T. nebyl oprávněn zmocnit osobu zúčastněnou na řízení k zastupování žalobce, je tato plná moc neplatná. Dle čl. 5 odst. 1 celního kodexu se za podmínek uvedených v čl. 64 odst. 2 může každá osoba nechat zastoupit v jednání s celními orgány; toto zastoupení může být buď přímé, kdy zástupce jedná jménem a na účet jiné osoby, nebo nepřímé, kdy zástupce jedná vlastním jménem na účet jiné osoby. Podle čl. 5 odst. 4 celního kodexu musí zástupce prohlásit, že jedná na účet zastoupené osoby, blíže vymezit, zda se jedná o zastoupení přímé, a být zmocněn jednat jako zástupce. Ve druhém pododstavci čl. 5 odst. 4 je dále uvedeno, že osoba, která prohlásí, že jedná jménem nebo na účet jiné osoby, aniž je zmocněna, se považuje za osobu jednající vlastním jménem a na vlastní účet. V tomto smyslu by proto v případě neplatnosti plné moci jednala osoba zúčastněná na řízení vlastním jménem a na vlastní účet. Žalovaný konstatoval, že v celních řízeních vystupovala a s celními orgány jednala osoba zúčastněná na řízení; dle čl. 201 odst. 3 celního kodexu je dlužníkem deklarant, z toho důvodu správní orgán prvního stupně provedl u osoby zúčastněné na řízení jakožto deklaranta následnou kontrolu po propuštění zboží. Dodatečné platební výměry rovněž vystavil pro osobu zúčastněnou na řízení, která proti nim následně podala odvolání. Veškerá práva a povinnosti vyplývající z jednotlivých řízení (z celního řízení, řízení o následné kontrole, řízení o doměření celního dluhu a odvolacího řízení) jsou tedy právy a povinnostmi osoby zúčastněné na řízení. Správní žalobu podal žalobce jakožto příjemce zboží, ovšem v případě uznání neplatnosti předmětné plné moci ho nelze považovat za účastníka správního řízení. V tomto smyslu by žalobce ani nebyl přímo dotčen na svých právech vydáním napadených rozhodnutí a jeho žaloba by tak byla nepřípustná. Žalovaný zdůraznil, že v rámci celého celního řízení deklarant ani příjemce zboží nenamítali neplatnost předložené plné moci. Ohledně námitky nedoručení rozhodnutí žalovaný uvedl, že při celním řízení byla správnímu orgánu prvního stupně předložena plná moc ze dne 28. 6. 2010, podle níž žalobce zmocnil osobu zúčastněnou na řízení, aby svým jménem v jeho prospěch (nepřímé zastoupení) jako deklarant podepisovala: a) veškerá celní prohlášení, b) převzetí rozhodnutí v celním řízení, c) vzdání se opravných prostředků, d) protokoly o ústním prohlášení a protokoly o podaném vysvětlení; dále aby svým jménem ve prospěch žalobce prováděla veškeré úkony související s porušením celních předpisů, včetně převzetí rozhodnutí, podání opravných prostředků, vzdání se odvolání (…). Tuto plnou moc za osobu zúčastněnou na řízení podepsal její jednatel pan Ing. J. J., za žalobce pověřený zástupce pan M. T. Žalovaný i správní orgán prvního stupně proto na základě této plné moci korespondovali výhradně se zástupcem žalobce a doručili mu napadená rozhodnutí. Ostatně sám žalobce uvedl, že mu tato rozhodnutí osoba zúčastněná na řízení elektronicky předala týž den, kdy je žalovaný vydal. Žalobce tedy nebyl nikterak krácen na procesních právech, neboť rozhodnutí prvního stupně i napadená rozhodnutí obsahují řádná poučení o možnosti podání opravných prostředků. Dle čl. 199 Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, celní kodex Společenství (dále jen prováděcí předpis), podáním celního prohlášení vzniká odpovědnost deklaranta za správnost uvedených údajů. Podle čl. 6 celního kodexu má deklarant povinnost poskytnout celním orgánům veškeré skutečnosti a doklady, které celní orgány potřebují k přijetí rozhodnutí. Žalovaný měl v této souvislosti za to, že si žalobce neplatnosti plné moci musel být vědom, a přesto nechal osobu zúčastněnou na řízení nahlížet do důvěrných materiálů společnosti, jejího účetnictví a také jedinečného know how. K námitce žalobce, že žalovaný dle výrokové části potvrdil rozhodnutí Celního úřadu Kladno, uvedl, že se jednalo o chybu ve psaní, resp. o zřejmou nesprávnost, která neměla vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. K charakteru Stanoviska k sazebnímu zařazení zboží a jeho vlivu na profesní podjatost celních orgánů uvedl, že Stanovisko k sazebnímu zařazení zboží je odborný výstup v oblasti sazebního zařazení zboží, které vydávají oprávněné celní orgány pro potřeby útvarů celní správy. V daném případě bylo stanovisko vydáno na základě údajů poskytnutých celnímu úřadu žalobcem, které osoba zúčastněná na řízení doplnila v rámci následné kontroly dopisem ze dne 23. 3. 2011. Stanovisko k sazebnímu zařazení zboží je právní názor odborného útvaru Celní správy České republiky, kterým tento útvar hodnotí konkrétní zboží ve vztahu k celnímu sazebníku. V žádném případě se nejedná o metodický pokyn Celního ředitelství Praha. Jediným orgánem, kterému přísluší rozhodnout o celním zařazení zboží, je správní orgán prvního stupně; proto má pro něj Stanovisko k sazebnímu zařazení zboží výhradně doporučující, nikoliv závaznou povahu. Nadto představuje pouze jeden z podkladů pro vydání rozhodnutí prvního stupně, neboť stěžejním podkladem pro řízení o doměření daně je výsledek následné kontroly po propuštění zboží. Poukázal na § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu, podle kterého může být pro podjatost vyloučena úřední osoba, nikoliv správce daně. Z toho důvodu žalovaný usoudil, že žalobce vznesl námitky podjatosti vůči úřední osobě – řediteli Celního ředitelství Praha. Stanovisko k sazebnímu zboží ředitel Celního ředitelství Praha nezpracovává, nevyřizuje, neschvaluje, ani nepodepisuje. Toto stanovisko vydává odborný útvar Celního ředitelství Praha, zpracovává jej referent tohoto útvaru a podepisuje jeho vedoucí. Referent ani vedoucí odborného útvaru nevstupují do odvolacího řízení a žádným způsobem se nepodílejí na tvorbě rozhodnutí o odvolání. Stejně tak ředitel Celního ředitelství Praha nikterak neovlivňuje tvorbu a výsledek Stanoviska k celnímu zařazení zboží, ani samotného rozhodnutí o odvolání. Z těchto důvodů nelze ředitele považovat za podjatou úřední osobu, a proto nebyly vytvořeny podmínky pro uplatnění námitky podjatosti. Námitkou se žalovaný v napadených rozhodnutích zabýval a vysvětlil, proč námitka podjatosti nemůže být uplatněna. Pokud chtěl mít žalobce jistotu ohledně správného sazebního zařazení zboží, mohl pro tento účel využít institutu závazné informace o sazebním zařazení zboží. Tento institut je totiž pro obchodníky možností, jak se v případě pochybností ujistit o správném sazebním zařazení zboží. Oprávněná osoba předkládá při řízení o žádosti o vydání závazné informace o sazebním zařazení zboží veškeré údaje nezbytné pro posouzení zboží a jeho výsledkem je rozhodnutí, kterého se následně oprávněná osoba může dovolávat vůči celním orgánům. Žalobce však žádnou závaznou informaci o sazebním zařazení zboží nepředložil. Ohledně typu předmětného zboží žalovaný uvedl, že osoba zúčastněná na řízení v celním prohlášení označila zboží za počítače, které podléhají nulové sazbě cla. Během následné kontroly správní orgán prvního stupně vyzval osobu zúčastněnou na řízení, aby předložila doklady, ze kterých by byl zřejmý jednoznačný popis zboží, způsob použití, technologický stupeň zpracování, technické parametry apod. O předmětu následné kontroly byl též vyrozuměn žalobce. Dne 23. 3. 2011 doplnila osoba zúčastněná na řízení popis a účel zboží, a to následujícím způsobem: „Dle informací příjemce zboží se jedná o monitory do stojanů pro více použití, stojan může sloužit jako point pro placení zboží, jako informační kiosek s přístupem na internet apod. Vyplývá z toho, že každý kiosek, bez ohledu na účel, má zabudován počítač a není schopen samostatného provozu, jako např. fotorámečky se slotem pro SD medium“. Současně osoba zúčastněná na řízení doložila výkresovou dokumentaci konečného výrobku, pro který bylo zboží určeno. Na základě žádosti správního orgánu prvního stupně bylo dne 29. 3. 2011 vydáno Stanovisko k sazebnímu zařazení zboží, které potvrdilo názor kontrolní skupiny na sazební zařazení zboží, a zboží bylo přeřazeno do nového kódu celní nomenklatury. Následně proběhlo projednání kontrolního protokolu, ke kterému nebyly vzneseny žádné námitky a následná kontrola tak byla řádně ukončena. Správní orgán proto vydal dodatečné platební výměry (rozhodnutí prvního stupně), proti nimž se osoba zúčastněná na řízení odvolala. V souvislosti s odvolacím řízením proběhlo na žádost osoby zúčastněné na řízení ústní jednání, na němž se účastnili rovněž zástupci žalobce. Žalobce během jednání předložil fotodokumentaci zboží, ovšem zcela zřejmě se jednalo o jiné zboží, než které bylo popsáno v kontrolním protokolu ze dne 26. 7. 2011. Zástupce osoby zúčastněné na řízení během řízení uvedl: „sazební zařazení zboží vycházelo z dokladů korejského dodavatele a vzhledem ke znění celního sazebníku odpovídalo popisu zboží jako monitoru. Nejedná se o zařízení k promítání televizních pořadů, ale o informační kiosek, který zpracovává data. Zboží je dováženo jako počítačový komplet, nikoliv jako samostatný monitor. Jediná odnímatelná část je podstavec, který je rovněž součástí balení při dovozu“. Tato informace je však v přímém rozporu s údaji, které osoba zúčastněná na řízení uvedla ve svém doplnění ze dne 23. 3. 2011 (viz výše). Rovněž je v rozporu s výsledky kontrolního protokolu a se všemi důkazními prostředky, na jejichž podkladě bylo zboží přeřazeno. Z těchto důvodů žalovaný dospěl k závěru, že je během odvolacího řízení třeba upřesnit nezbytné údaje a doplnit spisový materiál. Vyzval proto odvolatele k vyjádření za účelem objasnění povahy dovezeného zboží, a rovněž k předložení dokladů, na které se odvolával během ústního jednání (především rakouské celní prohlášení a rakouská závazná informace o sazebním zařazení zboží). Osoba zúčastněná na řízení podala dne 8. 6. 2012 doplnění podání, v němž poukázala na potvrzení korejského dodavatele a přiložila fotokopii rakouského celního prohlášení. Současně uvedla, že nemá k dispozici závaznou informaci o sazebním zařazení zboží. Žalovaný zdůraznil, že celní orgány při svém rozhodování v obou stupních vycházely z podkladů, které jim poskytl žalobce, resp. osoba zúčastněná na řízení. Z výsledků následné kontroly je zřejmé, že předmětné zboží (LCD monitory) bylo na fakturách označeno jako 46 LCD DID Monitor, 42 Outdoor LCD DID Monitor, 46 LCD Portable DID Monitor nebo 56 LCD Wallmount DID Monitor. Jednalo se o LCD barevné dotykové monitory, které jsou určeny k zabudování do stojanů pro více použití, např. pro point pro placení zboží, informační kiosek apod. Tyto monitory mají zabudované reproduktory, obsahují rozhraní pro připojení jak zařízení pro automatizované zpracování dat, tak externích zdrojů videa. Pro správné zařazení zboží je zcela zásadní popis zboží; způsob, jakým osoba zúčastněná na řízení popsala zboží v celním prohlášení („LCD monitory“) je z pohledu žalovaného nedostačující. Tvrzení žalobce, že zcela shodné přístroje nejsou považovány za monitory, je čistě spekulativní, neboť v rakouském celním prohlášení ze dne 20. 12. 2011 je zboží v kolonce 31 deklarantem popsáno jako „Digital Kiosk“. Pokud se žalobce dovolává rakouského celního prohlášení, pak není žalovanému zřejmé, proč totéž zboží nepopsal shodně, jako v předloženém rakouském celním prohlášení. Žalobce sice ve svých námitkách vyžaduje, aby celní orgány členských států postupovaly v totožných případech shodně, ovšem obdobným způsobem by se museli chovat rovněž deklaranti a uvádět při celním řízení shodné a zejména pravdivé údaje o zboží. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. V replice ze dne 12. 12. 2012 žalobce zdůraznil, že v napadených rozhodnutích je za účastníka řízení považován žalobce, nikoliv osoba zúčastněná na řízení. Vzhledem k tomu, že podle § 69 s. ř. s. musí být žalovaným v řízení před správním soudem správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, je subjektem s aktivní legitimací k podání žaloby právě žalobce (a to navzdory skutečnosti, že správní orgán prvního stupně za účastníka řízení považoval osobu zúčastněnou na řízení). Právě popsaná situace dokládá zmatečnost řízení před celními orgány, neboť okruh účastníků byl v jednotlivých stupních vymezen odlišně. V ostatních bodech žalobce zopakoval svoji žalobní argumentaci. V duplice ze dne 11. 1. 2013 žalovaný setrval na svých stanoviscích. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ze dne 14. 2. 2013 projevila nesouhlas s námitkou neplatnosti plné moci. Dne 28. 6. 2010 jí žalobce udělil plnou moc, na jejímž základě ji zplnomocnil, aby zastupovala žalobce v celním řízení vedeném u celního úřadu v Ruzyni. Tuto plnou moc podepsal pan M. T., který jednal za žalobce ve funkci account managera. Příloha k plné moci je opatřena razítkem žalobce. Žalobce podle této plné moci jednal a cítil se jí být vázán, neboť se během celního řízení nechal zastupovat osobou zúčastněnou na řízení, uděloval jí pokyny a nenamítal jakékoliv nedostatky plné moci. Osoba zúčastněná na řízení tedy byla po celou dobu v dobré víře, že pan T. v pozici account managera a disponující razítkem žalobce byl k udělení této plné moci oprávněn a že plná moc byla platně udělena. Námitku neplatnosti plné moci žalobce vznesl poprvé až v žalobě, tedy více než dva roky od jejího udělení. Podle § 20 odst. 2 starého občanského zákoníku mohou za právnickou osobu činit právní úkony i jiní pracovníci, pokud je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Pokud tyto osoby překročí své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, pokud se úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a pokud jde o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Dle § 33 starého občanského zákoníku je zmocnitel vázán překročením plné moci zmocnitele, pokud toto překročení schválil. Má se přitom za to, že pokud zmocnitel neoznámí osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení dozvěděl, platí, že překročení schválil. Zároveň dle § 40a starého občanského zákoníku se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. S ohledem na výše řečené je třeba považovat plnou moc ze dne 28. 6. 2010 za řádně udělenou a platnou. Osoba zúčastněná na řízení v celním řízení nikdy neprohlásila, že jedná vlastním jménem a ve svůj prospěch nebo že jedná bez zmocnění, a ani žalobce neučinil žádný projev vůle, z něhož by toto bylo patrno. Osoba zúčastněná na řízení, stejně jako příslušné celní orgány byly po celou dobu v dobré víře, že jedná za žalobce jako jeho nepřímý zástupce. Z těchto důvodů žalobci svědčí žalobní legitimace dle § 65 s. ř. s. Osoba zúčastněná dále nesouhlasila se sazebním přeřazením zboží a vyjádřila přesvědčení, že postupovala s potřebnou odbornou péčí a zboží zařadila do správné podpoložky celního sazebníku podle jeho popisu a dokladů, které měla v daném okamžiku k dispozici. Vycházela přitom z dokladů korejského dodavatele a dle technické specifikace a popisu účelu použití zboží nejvíce odpovídalo položce celního sazebníku „monitory, používané hlavně nebo výhradně s počítači“. Toto zařazení lze přitom použít rovněž pro monitory, které jsou schopny přenášet signál i z jiných zdrojů než z počítačů. Správnost tohoto postupu potvrzuje rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 19. 2. 2009, č. C- 376/07, vydaný ve věci sazebního zařazení LCD monitorů, které jsou schopny přenášet signál z počítačů, jakož i z jiných zdrojů. Dále osoba zúčastněná na řízení předkládá Závaznou informaci o sazebním zařazení zboží ze dne 21. 1. 2010 pro LCD monitory se vstupy pro signál z jiných zdrojů než počítačů. Soud dle § 75 s. ř. s. přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jejich vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud o věci uvážil takto: Úvodem se soud zabýval otázkou přípustnosti podané žaloby; pro toto posouzení bylo přitom nezbytné vyjasnit postavení obou subjektů, kterých se týkalo celní řízení, tj. žalobce a osoby zúčastněné na řízení. Ze správního spisu vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení podala dne 30. 6. 2010 celní prohlášení s návrhem na propuštění zboží do celního režimu volný oběh. Jednala přitom na základě plné moci udělené ze strany žalobce, podle níž byla zmocněna zastupovat žalobce při celním řízení vedeném u celního úřadu letiště Ruzyně a svým jménem v jeho prospěch jako deklarant podepisovat a) veškerá celní prohlášení, b) převzetí rozhodnutí v celním řízení a platebních výměrů, c) vzdání se opravných prostředků, d) protokoly o ústním prohlášení a protokoly o podaném vysvětlení. Dále byla zmocněna svým jménem a ve prospěch žalobce provádět veškeré úkony související s porušením celních předpisů, včetně převzetí rozhodnutí, podání opravných prostředků a vzdání se odvolání (…). Osoba zúčastněná na řízení rovněž před celními orgány prohlásila, že jedná na účet žalobce ve smyslu čl. 5 odst. 4 celního kodexu. Celní kodex ve svém čl. 5 odst. 2 rozlišuje při celním řízení zastoupení přímé (kdy zástupce jedná jménem a na účet jiné osoby) a nepřímé (při němž zástupce jedná svým jménem na účet jiné osoby). Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení jednala coby deklarant v nepřímém zastoupení žalobce, který měl postavení příjemce zboží. Podle čl. 201 odst. 3 celního kodexu je „dlužníkem deklarant. V případě nepřímého zastoupení je dlužníkem také osoba, jejímž jménem se prohlášení činí“. Podle čl. 213 celního kodexu platí, že „je-li za splnění celního dluhu odpovědno několik osob, považují se za společné a nerozdílné dlužníky“. Z citovaných ustanovení lze dovodit, že za celní dluh odpovídají deklarant a osoba zastoupená (příjemce zboží) společně a nerozdílně, tedy solidárně. Z toho důvodu mají celní úřady při vymáhání celního dluhu možnost vybrat si kohokoliv z dlužníků a s ním řízení vést (obdobně srovnej např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2010, č. j. 30 Ca 54/2009-29). Správní orgán prvního stupně celní řízení vedl od počátku s osobou zúčastěnou na řízení, právě u ní provedl následnou kontrolu po propuštění zboží a na její jméno vystavil dodatečné platební výměry (rozhodnutí prvního stupně). Při svém jednání se řídil nejen výše uvedenými zákonnými ustanoveními, ale rovněž prohlášením osoby zúčastněné na řízení, že byla v řízení zmocněna zastupovat žalobce ve všech otázkách týkajících se celního řízení. Celní orgány tedy s žalobcem nejednaly jako s účastníkem řízení a jeho jméno se objevuje toliko v záhlaví žalobou napadených rozhodnutí. Z výroku a odůvodnění napadených rozhodnutí ovšem vyplývá, že žalovaný rozhodoval o odvolání osoby zúčastněné na řízení a pouze jí napadené rozhodnutí doručil; fakticky tedy jednal jako s účastníkem odvolacího řízení pouze s osobou zúčastněnou na řízení. Pro posouzení přípustnosti žaloby však není podstatné, zda lze žalobce považovat za účastníka odvolacího řízení (touto otázkou se soud zabýval až v souvislosti s posouzením důvodnosti žaloby). Pro založení aktivní procesní legitimace podle § 65 odst. 1 s. ř. s. obecně postačuje, pokud žalobce tvrdí, že se rozhodnutí negativně dotklo jeho právní sféry (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42); z obsahu žaloby toto přitom bez dalšího vyplývá. Dále soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011-64, podle něhož „konstrukce ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. (na rozdíl od odst. 2 stejného ustanovení) nutně nevyžaduje předchozí účastenství žalobce ve správním řízení. Z hlediska aktivní legitimace k podání žaloby proto není určující, zda s dotčeným subjektem bylo jednáno jako s účastníkem správního řízení, nýbrž zda vydaným rozhodnutím byla dotčena jeho právní sféra ve shora popsaném smyslu“ (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 7 As 30/2014-26). V dané věci je přitom nesporné, že celní orgány rozhodovaly o celním zařazení zboží, jehož příjemcem byl žalobce. V konečném důsledku by tedy právní následky plynoucí z těchto rozhodnutí dopadly právě na žalobce, který by měl povinnost zaplatit celní dluh. Výše uvedené platí ovšem pouze za předpokladu, že plná moc mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení byla platně uzavřena. Soud se proto dále posoudil otázku, zda osoba zúčastněná na řízení disponovala oprávněním zastupovat žalobce v řízení před celními orgány. Podle čl. 5 odst. 4 celního kodexu platí, že „osoba, která neprohlásí, že jedná jménem nebo na účet jiné osoby, nebo prohlásí, že jedná jménem nebo na účet jiné osoby, aniž je zmocněna, se považuje za osobu jednající vlastním jménem a na vlastní účet“. V případě neplatnosti plné moci by tedy osoba zúčastněná na řízení jednala ve svůj prospěch, a veškerá práva a povinnosti by byla připisována jí, nikoliv žalobci. Tato skutečnost by pak měla přímý dopad na žalobcovu aktivní věcnou legitimaci, neboť napadenými rozhodnutími by mu nevznikala žádná práva a povinnosti, resp. by nikterak nebyla dotčena jeho právní sféra. Plnou moc ze dne 28. 6. 2010 podepsal za osobu zúčastněnou na řízení Ing. J. J., jednatel společnosti, ze žalobce pan M. T. v pozici account managera. Žalobce namítá, že pan T. nebyl oprávněn zmocnit jakýkoliv subjekt k zastupování žalobce před celními orgány, neboť k takovému jednání byl oprávněn dle výpisu z obchodního rejstříku pouze jednatel žalobce, pan G. S. Pan T. disponoval toliko plnou mocí ze dne 28. 6. 2010, na jejímž základě byl zmocněn k jednorázové činnosti spočívající k převzetí reklamní obrazovky od společnosti ELIVISON Co., Ltd. a k podpisu dokumentů spojených s touto činností. Soud dává za pravdu žalobci, že panu T. nebyla výslovně udělena plná moc, aby za žalobce jednal v jiných otázkách než těch, které přímo souvisí s převzetím reklamní obrazovky (uvedené přinejmenším vyplývá z žalobcových tvrzení a jím předložených dokumentů); pro daný případ však toto není rozhodné. Dle § 15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku platí, že „kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází“. Odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že „překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla“. [V daném případě se neuplatní příslušná ustanovení starého občanského zákoníku, na která odkazuje ve svém vyjádření osoba zúčastněná na řízení, neboť se jednalo o právní vztah mezi dvěma podnikateli zapsanými v obchodním rejstříku ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku]. Ustanovení § 15 obchodního zákoníku upravuje zákonné (tedy nikoliv smluvní) zastoupení podnikatele, k němuž judikatura Nejvyššího soudu konstantně uváděla následující: „K tomu, aby určitá osoba mohla jednat ve smyslu § 15 obchodního zákoníku za podnikatele, se vyžaduje současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neobsahuje žádné další omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (nemusí jít o zaměstnance podnikatele, popř. o osobu v jiném, obdobném vztahu k podnikateli) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku“ (podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003). Rozsah jednatelského oprávnění pověřené osoby je v obchodním zákoníku stanoven tak, že jde o právní úkony, k nimž při činnosti, kterou byla osoba pověřena, obvykle dochází. Pověřená osoba je tedy oprávněna činit za podnikatele jako zákonný zástupce jen úkony obvyklé, zatímco jiné úkony může činit pouze na základě plné moci. Obvyklost je třeba posuzovat ve vztahu k činnosti, kterou byla určitá osoba při provozu podniku pověřena (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2480/2013). Překročí-li tato osoba (totiž pracovník nebo člen právnické osoby jiný než její statutární orgán) své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Protože jde o podmínky kumulativní, je právnická osoba vázána jednáním učiněným v excesu jen tehdy, jsou-li splněny obě současně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1430/2006). Mezi stranami je nesporné, že pan M. T. při jednání s osobou zúčastněnou na řízení vystupoval ve funkci account managera a zároveň vyvíjel činnost při provozu podniku (zmocňoval společnost specializující se na zastupování v celních řízeních za účelem proclení žalobcova zboží). Soud se tedy soustředil především na posouzení otázky, zda lze takovéto jednání (zmocnění jiné osoby) považovat za obvyklé při výkonu funkce account managera. Vycházel přitom ze skutečnosti, že při výkonu této funkce typicky dochází ke kontaktu s klienty, udržování dobrých vztahů se zákazníky, identifikaci jejich problémů a navrhování možných řešení; account manager se dále soustředí na hledání nových obchodních zakázek a jeho prací je i uzavírání obchodních smluv. Z uvedeného ovšem nelze dovodit, že by osoba v pozici account managera byla bez dalšího oprávněna udělovat procesní plnou moc k zastupování podnikatele ve správních řízeních. Soud proto případ dále posoudil z hlediska § 15 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož by byl žalobce udělením plné moci vázán pouze v případě, že osoba zúčastněná na řízení nevěděla o překročení oprávnění pana T. Podle výpisu z obchodního rejstříku je zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení je společností specializující se mj. na zastupování v celních řízeních. Podle § 2 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku je tedy podnikatelem, od něhož se obecně očekává vysoká míra profesionality v právních vztazích zakládaných v souvislosti s výkonem jeho podnikatelské činnosti. S tím pak souvisí rovněž zvýšená odpovědnost za případná pochybení, kterých se podnikatel při svých profesních aktivitách může dopustit. V tomto smyslu tedy bylo na osobě zúčastněné na řízení, aby při styku s žalobcem vystupovala obezřetně a ověřila si zmocnění osoby, se kterou jednala. Soud se však zabýval případem rovněž v širších souvislostech, při nichž byla udělena předmětná plná moc. Žalobce prostřednictvím pana T. zmocnil osobu zúčastněnou na řízení, aby ho zastupovala při jednání s celními orgány. Plná moc byla opatřena razítkem žalobce a ze samotného textu plné moci nevyplývá nic, co by toto zmocnění zpochybňovalo. Obě strany na základě plné moci zcela standardně jednaly a cítily se jí být vázány, osoba zúčastněná na řízení podnikala nezbytné kroky k proclení zboží a žalobce jí k tomu uděloval průběžně pokyny. Ze spisu rovněž vyplývá, že ani jedna ze stran platnost plné moci nezpochybnila v rámci celního, doměřovacího, ani odvolacího řízení. Námitku neplatnosti plné moci vznesl žalobce poprvé až v žalobě, tedy zhruba dva roky po jejím udělení. Z výše uvedeného tedy nepochybně vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení byla v dobré víře, že zastupuje žalobce a práva a povinnosti vznikající v celním řízení jsou právy a povinnostmi žalobce. Rovněž je zcela zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení nevěděla o překročení oprávnění pana T. a především s ohledem na následné žalobcovo jednání o tomto překročení ani vědět nemohla. (nadto pan T. vystupoval z pozice žalobcova manažera a mj. disponoval jeho razítkem). Rovněž je zřejmé, že žalobce jednal podle udělené plné moci a námitku její neplatnosti uplatnil až v žalobě z důvodu odmítnutí odpovědnosti za uložený celní dluh; jeho obrana se tak jeví jako čistě účelová. Z výše uvedeného vyplývá, že se v celním řízení jednalo o právech a povinnostech žalobce, jeho právní sféra byla rozhodnutími dotčena a žalobce je aktivně legitimován k podání správní žaloby napadající tato rozhodnutí. Soud se proto dále zabýval věcnými žalobními námitkami a posoudil tvrzenou zmatečnost celního řízení. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán prvního stupně od počátku jednal s osobou zúčastněnou na řízení jako s jediným účastníkem řízení. Jeho postupu přitom nelze nic vytknout, neboť dle čl. 201 odst. 3 ve spojení s čl. 213 celního kodexu je deklarant solidárním dlužníkem spolu s příjemcem zboží. Správní orgán prvního stupně přitom respektoval zmocnění udělené ze strany žalobce a prohlášení osoby zúčastněné na řízení, že jedná na účet žalobce ve smyslu čl. 5 odst. 4 celního kodexu. Osoba zúčastněná na řízení rovněž podala odvolání proti rozhodnutí prvního stupně. Žalovaný ovšem v záhlaví napadeného rozhodnutí za účastníka odvolacího řízení označil žalobce; je sice pravda, že žalovaný nadále fakticky jednal s osobou zúčastněnou na řízení jako s jediným účastníkem řízení (především pouze jí doručil napadené rozhodnutí) a z odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevyplývá, s jakým okruhem účastníků žalovaný jednal. Přesto takový postup správních orgánů nemůže obstát, neboť zakládá pochybnost, kterému subjektu vznikla povinnost plnění celního dluhu. V tomto smyslu soud dokazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2010, č. j. 30 Ca 54/2009-29, který v obdobné věci uvedl následující: „Na základě uvedeného krajský soud konstatoval, že zatímco prvoinstanční správní rozhodnutí Celního úřadu Hradec Králové ukládá povinnost k doplacení antidumpingového cla obchodní společnosti IRON & STEEL GROUP, s. r. o., tak žalované rozhodnutí ukládá tutéž povinnost subjektu jinému – žalobkyni. Takovýto postup by byl však možný pouze v případě procesního nástupnictví a nikoliv za situace, kdy oba subjekty stále existují, jako je tomu v daném případě. Nelze jej odůvodňovat ani články č. 201 a č. 213 Celního kodexu společenství, které upravují problematiku vzniku celního dluhu, jejich dlužníků a solidární odpovědnost za něj“. Z těchto důvodů tedy zdejší soud dospěl k závěru o zmatečnosti celního řízení, neboť je nepřípustné, aby v průběhu dvojstupňového správního řízení došlo ke změně jeho účastníků. V důsledku tohoto postupu by byl totiž napadeným rozhodnutím zavázán k zaplacení celního dluhu žalobce, ačkoliv rozhodnutím prvního stupně, které žalovaný nezměnil, byla tato povinnost uložena osobě zúčastněné na řízení. Vedle sebe by tak existovala dvě rozhodnutí, z kterých by plynuly povinnosti různým subjektům, ačkoliv má jít o jeden souladný celek. Vzhledem k tomu, že tato okolnost je sama o sobě dostačující ke zrušení napadených rozhodnutí, dalšími námitkami (stejně jako navrženými důkazy) se soud již nezabýval, neboť by to bylo v dané věci nadbytečné. Žalobce tedy se svými žalobními námitkami uspěl; městský soud proto zrušil napadené rozhodnutí bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Soud nevyhověl té části petitu, ve které žalobce navrhl zrušení rovněž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně; podle § 78 odst. 3 s. ř. s. „zrušuje-li soud rozhodnutí, podle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo“. Tyto okolnosti však v dané věci nebyly dány, neboť rozhodnutí o odvolání soud zrušil výhradně z důvodu zmatečnosti spočívající ve změně účastníka oproti řízení v prvním stupni. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. žalobce byl ve věci procesně úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (18 000 Kč) a odměny advokátky za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika) po 2100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, včetně náhrady hotových výdajů (3 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Žalobcova advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, a odměna se tak zvyšuje o částku 1512 Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celkem tedy žalobci náleží (18 000 + 6300 + 900 + 1512 =) 26 712 Kč. Osoba zúčastněná na řízení by měla právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem (§ 60 odst. 5 s. ř. s.); k tomu ale v této věci nedošlo. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.; kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 30. listopadu 2016 JUDr. Ivanka Havlíková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová