9 Af 4/2010

Rubrum

Číslo jednací: 9Af 4/2010 - 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobkyně: Nemocnice Třebíč, příspěvková organizace, se sídlem Třebíč, Purkyňovo nám. 2, IČ: 00839396, zast. Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova 50, proti žalovanému: Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, o žalobě proti rozhodnutí Rozhodčího orgánu Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 21.9.2009, č.j.: OZP-04003/09/RO takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Platebním výměrem ze dne 20.7.2009, č.j.: OZP-04003/09/PK (dále jen „platební výměr“) Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky rozhodla podle ust. § 16a odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) a za použití ust. § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) tak, že žalobkyně porušila povinnost podle ust. § 16a odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění, tj. povinnost vybrat od pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce regulační poplatek uvedený v odst. 1 tohoto ustanovení, a to tím, že v zařízení lékárenské péče – ústavní lékárně provozované žalobkyní - nevybrala při výdaji za každý ze zdravotního pojištění plně nebo částečně hrazený léčivý příplatek nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely (dále jen „léčivý přípravek“) regulační poplatek podle ust. § 16a odst. 1 písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění ve výši 30,- Kč z důvodu, že tento poplatek za ně uhradí Kraj Vysočina. Šetřením bylo zjištěno, že k nevybírání regulačních poplatků soustavně dochází od pokračování 2 9Af 4/2010 1.2.2009. Za opakované a soustavné porušování povinnosti podle ust. § 16a odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 15.000,- Kč. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku Rozhodčí orgán Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „žalovaný“) zamítl odvolání žalobkyně a platební výměr potvrdil. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, případně upuštění od trestu uloženého za správní delikt. V žalobě nejprve v obecné rovině namítla, že napadené rozhodnutí je nezákonné a neústavní. K vyměření pokuty nebyl dán zákonný důvod, neboť k vybírání regulačních poplatků docházelo. Samotné správní řízení je dle žalobkyně v rozporu s ústavním pořádkem. Za vady řízení žalobkyně označila skutečnost, že žalovaný se nevypořádal buď vůbec nebo nedostatečně se všemi odvolacími důvody uvedenými v odvolání. Konkrétně žalobkyně namítla, že postup, kdy na základě příkazní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako příkazníkem a Krajem Vysočina jako příkazcem žalobkyně jménem Kraje Vysočina uzavřela s pojištěnci darovací smlouvu o poskytnutí daru ve výši regulačních poplatků s účinností od 20.1.2009, je postupem, kdy k vybírání regulačních poplatků dle zákona o veřejném zdravotním pojištění docházelo. Částky ve výši regulačních poplatků má žalobkyně k dispozici a zaevidované u konkrétních pojištěnců. Zároveň vykazuje příjem všech regulačních poplatků i pojišťovnám. Pokud je tedy regulační poplatek uhrazen, nemohl být nevybrán. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že někteří pojištěnci hradili regulační poplatek z daru kraje Vysočina a někteří z blíže nezjišťovaných zdrojů (např. vlastních příjmů, darů jiných třetích osob, půjček apod.). Dle žalobkyně nejde o platbu jiné osoby, ale o platbu pojištěnce z daru třetí osoby. Z obecného pohledu tak nelze hovořit o údajném hrazení regulačních poplatků jinou osobou. Zákon o veřejném zdravotním pojištění nemůže vyloučit soukromoprávní instituty, kterými lze zajistit úhradu regulačního poplatku, jako např. přistoupení k závazku, ručení, prominutí dluhu, účelový dar, dědictví či úhradu dluhu dlužníka třetí osobou v exekuci. Pokud by tedy z uvedených titulů plnila žalobkyni v některých případech třetí osoba (ručitel, spoludlužník, dědic), nešlo by rozhodně o nic protizákonného. Dle žalobkyně je tak na soudu, aby posoudil její jednání, respektive popsaný skutek vymezený rozporovaným výrokem platebního výměru a závěr žalovaného, že „k nevybírání regulačních poplatků docházelo soustavně od 1.2.2009“. To vše s tím, zda vůbec dochází k porušení povinnosti uvedené v ust. § 16a odst. 9 o veřejném zdravotním pojištění, a pokud ano, zda jsou splněny podmínky pro uložení sankce, když žalobkyně plní v souladu se zákonem příkazy svého zřizovatele. Žalobkyně dále argumentovala tím, že popis skutku v platebním výměru je značně obecný a jakoby se vztahující ke všem pojištěncům všech pojišťoven docházejících do lékárny žalobkyně. Rovněž namítla, že konstatovaní správních orgánů o obcházení zákona není v projednávaném případě na místě. Soukromoprávní institut „obcházení zákona“ by bylo nutno v návaznosti na udělení pokuty za „nevybírání regulačních poplatků“ řádně vyargumentovat s důsledky s tím spojenými, což učiněno nebylo. Obcházení zákona nelze spojovat ani s pochybně a různě vykládaným účelem zákona o veřejném zdravotním pojištění, pokračování 3 9Af 4/2010 který nemá žádné ustanovení o jakémkoli omezení či zákazu úhrady regulačního poplatku určitým způsobem či z určitých zdrojů. Ostatně obdobně by šlo argumentovat i u ostatních evidovaných plateb pojištěnce, když i samotné zdravotní pojištění může teoreticky pojištěnec hradit a pojišťovna vybírat z darů, které na tento účel pojištěnec obdržel. Dle žalobkyně je správními orgány vymezený smysl a účel novely zákona o veřejném zdravotním pojištění naplňován velmi pochybně. Např. novela stanovovala v době své účinnosti povinnost hradit regulační poplatky matkám a novorozencům při pobytu v nemocnici v souvislosti s porodem či malým dětem a dosud tuto povinnost stanovuje např. osobám čerpajícím zjevně zdravotní péči k záchraně života, kde je jednoznačně dán veřejný zájem na poskytování a čerpání zdravotní péče, což není citovanými účely zákona vysvětlitelné. Nehospodárnost při pořizování léků lze řešit též jinými mechanismy. Správněji označeným účelem novely zákona o veřejném zdravotním pojištění bude spíše účel vymezený v samotném názvu této novely zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále jen „novela zákona o veřejném zdravotním pojištění“), tedy „stabilizace“ bez dalšího komentáře s tím, že fakticky se u regulačních poplatků jedná o doplnění plateb zdravotního pojištění se všemi důsledky s tím spojenými pro zdravotnická zařízení jako smluvní partnery zdravotních pojišťoven. Samotný zákon tak obchází svůj smysl a účel. V napadeném rozhodnutí dle mínění žalobkyně chybí odpověď na otázku, zda je dán „veřejný zájem“ na postihu žalobkyně, respektive zda je naplněna materiální stránka odpovědnosti žalobkyně za správní delikt. Žalobkyně se snaží neporušovat zákon o veřejném zdravotním pojištění, postupuje dle pokynů svého zřizovatele a pouze zprostředkuje úhradu právně problematického regulačního poplatku způsobem výše uvedeným u těch pojištěnců, kteří se rozhodnou dar Kraje Vysočina přijmout. Veřejný zájem přitom nelze formálně dovozovat jen ze zákona, ale tento reprezentuje i Kraj Vysočina a ostatní kraje ČR v rámci svých ústavně a zákonem garantovaných pravomocí či působností. Žalobkyně též odkázala na odlišná stanoviska soudců Ústavního soudu v nálezu sp.zn.: Pl. ÚS 1/08 z 20.5.2008, ve kterých je konstatováno, že samotné právo zdravotních pojišťoven ukládat pokuty zdravotnickým zařízením v případě nevybírání regulačních poplatků je porušením ústavního principu rovnosti a zákazu diskriminace (čl. 1, 3 odst. 1 Listiny) a porušením práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). V napadeném rozhodnutí však žalovaný podal pouze obecný výklad významu odlišných stanovisek ústavních soudců a z tohoto pohledu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Závěrem žalobkyně zpochybnila oprávnění správních orgánů udělovat jí ve správním řízení pokuty za nevybírání regulačních poplatků s tím, že tato pravomoc daná novelou zákona o veřejném zdravotním pojištění je v rozporu s ústavním pořádkem. K tomu znovu odkázala na odlišná stanoviska soudců Ústavního soudu a doplnila, že samotný citovaný nález byl přijat v rozporu s ust. § 13 zákona o Ústavním soudu, což je dalším podpůrným argumentem pro to, aby se soud věcí meritorně a důsledně zabýval. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že novelou zákona o veřejném zdravotním pojištění došlo k zavedení regulačních poplatků. K námitce žalobkyně, že k vybírání poplatků v projednávané věci docházelo, uvedl, že úkolem žalovaného nebylo posuzovat platnost nebo neplatnost darovacích smluv, neboť není jeho úkolem zkoumat a hodnotit naplňování § 16a odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, ale zkoumat ve vztahu k uložení pokuty, zda žalobkyně splnila povinnost od pojištěnce pokračování 4 9Af 4/2010 v souvislosti s poskytnutou zdravotní péčí poplatek vybrat, tzn. zhodnotit, jak bylo naplněno ust. § 16a odst. 9 uvedeného zákona. Tímto směrem bylo prováděno šetření a dokazování. Dle žalovaného pomíjí žalobkyně účel, pro který byly regulační poplatky zákonodárcem zřízeny, tedy především regulační účel, sloužící jako prevence možného nadužívání zdravotní péče. Zákon o veřejném zdravotním pojištění nezakazuje úhradu regulačního poplatku jiným subjektem, ale právě regulační účel předpokládá, že regulační poplatek bude bezprostředně uhrazen pojištěncem samotným. Při konstrukci předmětného ustanovení § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění zákonodárce nepředpokládal, že by nastal stav, který postupem krajů vznikl. Jestliže si totiž bude pojištěnec vědom skutečnosti, že za poskytnutou péči nebo předepsání léku bude muset uhradit z vlastní peněženky určitou finanční částku, bude zvažovat, zda v daném případě je postoupení lékařského zákroku nebo předepsání léku pro zlepšení jeho zdravotního stavu nezbytné. Bude-li však vědět, že kdykoliv, když zdravotnické zařízení navštíví, nemusí ze svého vydat ani korunu, takto zodpovědně se možná až na výjimky chovat nebude. Výše uvedené dokládal žalovaný na tabulce ukazující počet zúčtovaných receptů ústavní lékárny žalobkyně za pojištěnce žalovaného za období před rozhodnutím krajů hradit za položku na receptu pojištěnci regulační poplatek (prosinec 2008 a leden 2009), za kontrolované období únor a březen 2009, kdy kraj regulační poplatky platil a za duben 2009, kdy došlo k novele § 16a odst. 1 písm. d), týkající se regulačních poplatků za léky. Z tabulky je dle žalovaného zřejmý „regulační efekt“ a zodpovědné chování pojištěnců, které rozhodnutí kraje Vysočina způsobilo. Jestliže v prosinci 2008 a lednu 2009 se počet předložených receptů pojištěnců žalovaného u žalobkyně pohyboval kolem 70 (prosinec 77, leden 72), pak v únoru 2009, kdy poskytoval dar k úhradě regulačních poplatků kraj, došlo k nárůstu téměř trojnásobně (únor 227, březen 208), v dubnu po novele tento počet ještě mírně stoupl na 252 receptů. U počtu vydaných balení léků na recepty je „regulační efekt“ ještě markantnější. Jestliže se v prosinci 2008 a lednu 2009 počet vydaných balení léků na receptu pohyboval okolo 110 balení (prosinec 121, leden 108), potom v únoru a březnu 2009 počet vydaných balení vzrostl téměř trojnásobně a pohyboval se mezi 360-380 baleními (únor 384, březen 363), v dubnu 2009 po novele počet vydaných balení ještě stoupl na 445. K námitce žalobkyně stran odlišného stanoviska soudců Ústavního soudu k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/2008 žalovaný s odkazem na čl. 89 Ústavy uvedl, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby, přičemž rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodne jinak. Ústavní soud publikuje svá rozhodnutí ve Sbírce nálezů. Nálezy, které mají zásadní význam, jsou pak publikovány ve Sbírce zákonů. Z hlediska prokázání porušení povinnosti uvedené v § 16a odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění a shora uvedeného článku Ústavy je dle žalovaného podrobné vyjádření k argumentaci žalobkyně zbytečné. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně poukázala na to, že žalovaný sám v odůvodnění napadeného rozhodnutí řeší otázku platnosti resp. neplatnosti darovacích smluv a jeho rozhodnutí je na tomto minimálně podpůrně založeno. Bylo proto na místě, aby žalobkyně na uvedené v žalobě reagovala. K prováděnému šetření a dokazování uvedla, že v žalobě uvedla výhradu k neurčitému vymezení popisu skutku správního deliktu a po celou dobu vznáší výhrady k hodnocení provedeného dokazování ze strany žalovaného. Není tedy pravdou, že by nevznesla konkrétní připomínky. Dále žalobkyně uvedla, že ve smyslu aktuálně vedených debat na téma změny výše regulačních poplatků (obecné navýšení regulačních poplatků) je třeba se znovu zamyslet nad tím, zda již nedochází k přímému pokračování 5 9Af 4/2010 popření základního práva na „bezplatnou lékařskou péči“. K navýšení zúčtovaných receptů skutečně došlo. Recepty vystavuje lékař a tento za uvedenou činnost odpovídá. Pacient může recept uplatnit v jakékoli lékárně. Nemá-li k tomu jiné důvody, vybere si zpravidla lékárnu, kde existuje možnost získat dar na úhradu regulačního poplatku za recept. Navíc v případě očekávání této možnosti si může uplatnění určitých receptů oddálit na dobu, kdy k poskytování darů dojde. To je přesný popis situace, jenž nastala u žalobkyně. V lékárně žalobkyně došlo k navýšení počtu zúčtovaných receptů a v jiných lékárnách naopak k jejich určitému ponížení. Pomine-li se otázka receptů na léky v hodnotě regulačního poplatku, může být regulační efekt klidně nulový. Konečně pokud jde o nález sp.zn. Pl. ÚS 1/2008, resp. jeho závaznost (z pohledu žalobkyně nanejvýš problematickou ve vztahu k řešené problematice z důvodu rozporu s dalšími dvěma nálezy stejného soudu a nezákonného způsobu jeho přijetí), žalobkyně doplnila, že u Ústavního soudu probíhá pod sp.zn. Pl. ÚS 8/10 řízení o ústavní stížnosti, respektive návrhu Ústeckého kraje na zahájení sporu o kompetencích státních orgánů a orgánů samosprávy. Uvedené řízení úzce souvisí s proplácením regulačních poplatků ze strany kraje. Výsledek uvedeného řízení by dle žalobkyně mohl mít význam i pro nyní projednávanou věc. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti rozhodné pro posouzení věci: Platebním výměrem, jehož výrok byl konstatován shora, byla žalobkyni uložena pokuta za správní delikt ve výši 15.000,- Kč. V odůvodnění platebního výměru správní orgán I. stupně uvedl, že dne 23.3.2009 zahájil se žalobkyní správní řízení ve věci uložení pokuty podle § 16a odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění, neboť z obecně dostupných informací a následně kontrolou ze dne 12.3.2009 provedenou v zařízení lékárenské péče - ústavní lékárně v Nemocnici Třebíč provozované žalobkyní zjistil, že žalobkyně nejméně ve třech případech nedodržela povinnost uloženou jí v § 16a odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění, tj. povinnost vybrat od pojištěnců regulační poplatek uvedený v § 16a odst. 1 tohoto zákona. Tento stav byl opakovaně zjištěn i následnou kontrolou provedenou dne 9.4.2009, kdy bylo zjištěno, že nejméně od 9 pojištěnců Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, jejichž jmenný seznam byl uveden v záznamu o kontrole, nebyl vybrán regulační poplatek ve výši 30,-Kč za každý ze zdravotního pojištění plně nebo částečně hrazený léčivý přípravek nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely. Jak bylo zjištěno z veřejně dostupných informací, např. z článku „Změna placení regulačních poplatků v krajských nemocnicích“ publikovaného na zdravotnickém portálu kraje Vysočina www.zdravi-vysociny.cz, a zejména pak z písemného vyjádření žalobkyně ze dne 26.3.2009, důvodem pro nevybírání těchto regulačních poplatků bylo přijetí usnesení Rady Kraje Vysočina č. 0111/03/2009/RK ze dne 20.1.2009 o uzavření příkazních smluv s nemocnicemi zřizovanými Krajem Vysočina, které pak jménem kraje uzavírají s pojištěnci darovací smlouvy o poskytnutí darů ve výši regulačních poplatků, a to s účinností od 1.2.2009. Žalobkyně ke svému vyjádření mj. doložila příkazní smlouvu ze dne 4.2.2009 uzavřenou mezi Krajem Vysočina a žalobkyní, vzor darovací smlouvy uzavírané mezi pojištěncem a Krajem Vysočina, Metodický návod odboru sociálních věcí a zdravotnictví Krajského úřadu Kraje Vysočina k provedení úhrady regulačních poplatků ze dne 1.2.2009, interní předpis žalobkyně pokračování 6 9Af 4/2010 č. PRP-PŘI-I-NTR-27 ze dne 30.1.2009 nazvaný „Úhrada regulačních poplatků formou daru od kraje Vysočina“. Správní orgán I. stupně poznamenal, že při posuzování zjištěných skutečností zjišťoval, zda postup, který zvolila žalobkyně, není v rozporu s povinnostmi zdravotnických zařízení, zda nejsou v tomto jednání okolnosti vylučující protiprávnost a následně zda jednání žalobkyně lze podřadit pod skutkovou podstatu správního deliktu podle zvláštního právního předpisu. Uvedl, že regulační poplatky a doplatky za léčivé příspěvky byly zavedeny od 1.1.2008 novelou zákona o veřejném zdravotním pojištění, přičemž jejich účelem je omezit nadužívání lékařské péče, plýtvání a nehospodárnost při pořizování léků a optimalizace prostředků veřejného pojištění a jejich skutečné přerozdělení potřebným podle principu solidarity. V postupu, který žalobkyně zvolila, nelze zjistit okolnosti vylučující protiprávnost, naopak, v jejím jednání lze spatřovat rozpor se zákonem a jím chráněným veřejným zájmem, kterým je zajištění kvality a dostupnosti zdravotní péče, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění. Zákon o veřejném zdravotním pojištění v § 16a odst. 9 nepřipouští úhradu regulačních poplatků jiným subjektem než pojištěncem nebo jeho zákonným zástupcem. Způsob, který k úhradě regulačních poplatků žalobkyně zvolila, lze považovat za obcházení zákona a popírání účelu, pro který byly zákonem o veřejném zdravotním pojištění regulační poplatky zavedeny. Dále správní orgán I. stupně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20.5.2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08, publikovaný pod č. 251/2008 Sb., podle kterého účelem zavedení regulačních poplatků byla regulace chování pacientů ve vztahu ke zdravotnickým zařízením a k pořizování léků v lékárnách, jakož i chování mezi pacienty navzájem. Tato regulace má za cíl umožnit poskytování kvalitní zdravotní péče a léků těm, kteří jí skutečně potřebují, a zároveň prohloubit solidaritu mezi pacienty, resp. potenciálními pacienty. Okolnost, že zdravotnické zařízení nevybírá regulační poplatky, je deliktem, jehož objektem je zájem na fungování systému zdravotnictví a jeho ochrana. Důsledky neplnění povinnosti vybírat regulační poplatek se mohou projevit např. v deformaci přístupu ke zdravotnickému zařízení či ve snížení kvality lékařské péče z důvodu nadměrného počtu pacientů. Toto jednání může mít vliv na ostatní zdravotnická zařízení, se kterými má pojišťovna uzavřenou smlouvu o poskytování zdravotní péče pro své pojištěnce a ve svém důsledku může vést až ohrožení dostupnosti zdravotní péče pro své pojištěnce. Správní orgán I. stupně má za prokázané, že žalobkyně soustavně a opakovaně neplnila povinnost vybrat od pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce v souvislosti s poskytnutou hrazenou zdravotní péčí regulační poplatek. Při stanovení výše pokuty správní orgán I. stupně přihlédl ke stupni závažnosti porušení povinnosti, délce trvání tohoto protiprávního stavu a k okolnostem, za jakých k porušení došlo. V daném případě byla výše pokuty stanovena na spodní hranici rozpětí s přihlédnutím k počtu zjištěných případů porušení povinnosti. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, ve kterém uplatnila obdobné námitky jako v následně podané žalobě. O odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím. V jeho odůvodnění žalovaný uvedl, že naplnění pojmu „opakovaně a soustavně“ je doloženo kontrolami ze dne 12.3.2009 a ze dne 9.4.2009. K námitce žalobkyně ohledně poskytování darů žalovaný sdělil, že jde zcela zjevně proti smyslu § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění. Smyslem regulačních poplatků za položku receptů je regulace chování pacientů ve vztahu k poskytované zdravotní péči a k pořizování léků, jakož i chování pacientů k sobě navzájem. Tyto poplatky šetří v konečném důsledku prostředky pokračování 7 9Af 4/2010 veřejného zdravotního pojištění a tím vytvářejí prostor pro kvalitnější zdravotní péči a prostředky pro poskytnutí léků bez přímé úhrady občanům s těžkým onemocněním. Pokud žalobkyně neurčitému počtu pojištěnců plošně a bezpodmínečně nabízí finanční prostředky z rozpočtu územně-samosprávného celku, ztrácí regulační poplatky svůj regulační význam. Uzavíráním dárcovských smluv dochází k obcházení zákona a podle § 39 občanského zákona jsou tyto úkony absolutně neplatné. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí konstatoval, že institut odlišného stanoviska k rozhodnutí pléna upravuje § 14 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je právem ústavního soudce, který s rozhodnutím pléna ve věcech uvedených v § 11 odst. 2 písm. a) až k) uvedeného zákona nebo s jeho odůvodněním nesouhlasí, aby jeho odlišné stanovisko bylo uvedeno v protokolu o jednání a aby bylo připojeno k rozhodnutí s uvedením jeho jména. Ačkoli odlišné stanovisko nemá přímé právní důsledky v podobě závaznosti, může ovlivňovat jak budoucí právní úpravu v dané otázce, tedy může mít přímý vliv právně-politický, anebo může být základem pro pozdější rozhodování Ústavního soudu o téže otázce. V posuzované věci vyšel soud z následující právní úpravy: Podle ust § 16a odst. 1 písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění pojištěnec, anebo za něj jeho zákonný zástupce, je povinen v souvislosti s poskytováním hrazené péče hradit zdravotnickému zařízení, které zdravotní péči uvedenou v písmenech a) až f) poskytlo, regulační poplatek ve výši 30 Kč za vydání každého, ze zdravotního pojištění plně nebo částečně hrazeného, léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely, předepsaného na receptu, bez ohledu na počet předepsaných balení. Pokud pojištěnec za vydání léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely předepsaného na receptu platí doplatek, je součet doplatků za všechna balení léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely jednoho druhu snížen o zaplacený regulační poplatek nebo jeho příslušnou část, a to tak, aby částka zaplacená pojištěncem za doplatek a regulační poplatek činila nejméně 30 Kč. Podle ust. § 16a odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění regulační poplatek podle odstavce 1 písm. a) až e) se platí zdravotnickému zařízení v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Regulační poplatek podle odstavce 1 písm. f) se platí zdravotnickému zařízení nejdéle do 8 kalendářních dnů po propuštění z ústavní péče, s výjimkou případů, kdy je pojištěnec umístěn ve zdravotnickém zařízení po dobu delší než 30 dní; v takovém případě se regulační poplatek hradí vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Zdravotnické zařízení je povinno vystavit pojištěnci nebo jeho zákonnému zástupci na jeho žádost doklad o zaplacení poplatku s uvedením čísla pojištěnce (§ 40 odst. 3), výše regulačního poplatku, dne jeho zaplacení, otiskem razítka zdravotnického zařízení a podpisem osoby, která regulační poplatek přijala, a jde-li o zařízení lékárenské péče, též s uvedením názvu léčivého přípravku nebo potraviny pro zvláštní lékařské účely a výše doplatku, který se započítává do limitu podle § 16b odst.

1. Podle ust § 16a odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění zdravotnické zařízení je povinno regulační poplatek uvedený v odstavci 1 od pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce vybrat, pokud nejde o výjimku z placení regulačního poplatku podle odstavce 2 nebo 3. Při zjištění opakovaného a soustavného porušování této povinnosti je zdravotní pojišťovna oprávněna tomuto zdravotnickému zařízení uložit pokutu až do výše 50.000 Kč. Pokutu je možno uložit i opakovaně. Při ukládání pokuty zdravotní pojišťovna přihlíží k závažnosti porušení, k míře zavinění a k okolnostem, za nichž k porušení povinnosti došlo. Pokutu lze pokračování 8 9Af 4/2010 uložit do jednoho roku ode dne, kdy zdravotní pojišťovna zjistila porušení nebo nesplnění povinnosti, nejdéle však do 3 let ode dne, kdy k porušení nebo nesplnění povinnosti došlo. Pokuta je příjmem zdravotní pojišťovny, která ji uložila. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Soud o věci uvážil takto: Námitku žalobkyně, podle které k vyměření pokuty nebyl dán zákonný důvod, neboť k vybírání regulačních poplatků z její strany docházelo, neshledal soud oprávněnou. V projednávaném případě nejsou předmětem sporu mezi účastníky řízení skutková zjištění správního orgánu, tedy to, že žalobkyně nevybírala regulační poplatek ve výši 30,- Kč za vydání léčivých přípravků přímo od pojištěnců žalovaného, neboť uvedený regulační poplatek za pojištěnce hradil až následně Kraj Vysočina formou daru. Uvedená skutková zjištění ostatně vyplývají i z předloženého spisového materiálu. Předmětem sporu mezi účastníky řízení je toliko otázka, zda výše popsaným jednáním žalobkyně porušila povinnost zakotvenou v § 16a odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění či nikoliv. Dle náhledu soudu je nutno přisvědčit žalovanému, že žalobkyně skutečně shora uvedeným postupem porušila ust. § 16 odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Podle § 16a odst. 1 písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění povinnost hradit regulační poplatek ve výši 30,- Kč za vydání každého, ze zdravotního pojištění plně nebo částečně hrazeného léčivého přípravku, předepsaného na receptu, tíží pojištěnce nebo za něj jeho zákonného zástupce. Tedy hradit předmětný regulační poplatek má výlučně pojištěnec, případně jeho zákonný zástupce, nikoliv jiný subjekt. Uvedené povinnosti pojištěnce, případně jeho zákonného zástupce koresponduje povinnost zdravotnických zařízení podle ust. § 16a odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění vybrat regulační poplatek v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10.11.2010, č.j.: 3 Ads 106/2010-64 (dostupného na www.nssoud.cz) je nutno „slova „v souvislosti s poskytováním zdravotnické péče“ vyložit tak, že zdravotnické zařízení je povinno regulační poplatek vybrat ihned po skončení zdravotního výkonu a pojištěnec nebo jeho zákonný zástupce je povinen regulační poplatek ihned zaplatit. Tomuto výkladu nasvědčuje i to, že v jiných případech zákon stanoví konkrétní, delší lhůtu k zaplacení regulačního poplatku. Pokud by bylo úmyslem zákonodárce umožnit v projednávané věci zaplacení regulačního poplatku v nějaké delší lhůtě, nepochybně by takovou lhůtu v zákoně stanovil“. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že zdravotnické zařízení je povinno regulační poplatek vybrat od pojištěnce, případně jeho zákonného zástupce v okamžiku, kdy dojde k výdeji léčivého přípravku. Tím, že žalobkyně v projednávané věci nevybírala v okamžiku výdeje léčivých přípravků od pojištěnce, případně jeho zákonného zástupce regulační poplatek ve výši 30,- Kč, porušila ust. § 16a odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Na výše uvedeném nemůže nic změnit skutečnost, že k úhradě regulačního poplatku došlo následně z daru Kraje Vysočina, a žalobkyně tak má částky ve výši regulačních poplatků k dispozici a zaevidované u konkrétních pojištěnců. Předně zákon o veřejném zdravotním pojištění neumožňuje zdravotnickému zařízení vyvinit se z odpovědnosti za správní delikt podle ust. § 16a odst. 9 tohoto zákona tím, že následně přijme platbu za regulační poplatek od jiného subjektu než je pojištěnec, případně jeho zákonný zástupce, v projednávaném případě od kraje. Soud se ztotožňuje se závěrem správního orgánu, že postupem žalobkyně došlo k obcházení zákona o veřejném zdravotním pojištění a popření účelu, pro který byl regulační poplatek zaveden. Dle důvodové zprávy k novele zákona o veřejném zdravotním pojištění bylo účelem zavedení regulačních poplatků při vydání pokračování 9 9Af 4/2010 léčivého přípravku zamezit plýtvání a nehospodárnosti při pořizování léčivých přípravků. S tímto účelem předmětného regulačního poplatku se ztotožnil i Ústavní soud v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 1/08, podle kterého je účelem tohoto regulačního poplatku „vést pacienty k odpovědnému přístupu k opatřování si léků tak, aby si pacient na lékařský recept opatřil pouze léky, které potřebuje a spotřebuje, nikoliv aby je – jak se dosud, o čemž existuje obecné povědomí, stávalo – měl možnost opatřovat do zásoby či si je v lékárně vyzvednout jen proto, aby u lékaře, který mu je předepsal, vzbudil dojem, že se léčí, léky však přitom neužíval a ani je do lékárny nevrátil“. Dle náhledu soudu lze tohoto účelu dosáhnout výhradně v případě, kdy regulační poplatek bude bezprostředně hrazen samotným pojištěncem při vydání léčivého přípravku. Jestliže si totiž bude pojištěnec vědom toho, že za předepsaný lékařský přípravek bude muset uhradit určitou finanční částku, bude zvažovat, zda v daném případě bude jeho předepsání nezbytné. Za situace, ke které došlo v projednávaném případě, kdy regulační poplatek za vydání léčivého přípravku nehradil pojištěnec, nýbrž kraj, a to až poté, co byl léčivý přípravek pojištěnci vydán, byl shora uvedený účel předmětného regulačního poplatku zcela popřen. Postupem žalobkyně tak došlo k obcházení zákona o veřejném zdravotním pojištění. K poukazu žalobkyně, že zákon o veřejném zdravotním pojištění nemůže vyloučit soukromoprávní instituty, kterými lze zajistit úhradu regulačních poplatků, soud odkazuje na veřejnoprávní charakter povinnosti platit regulační poplatky a povinnosti vybrat regulační poplatek. Povinnost platit regulační poplatek je veřejnoprávní povinností pojištěnce, případně jeho zákonného zástupce. Povinnost vybrat regulační poplatek je veřejnoprávní povinností zdravotnických zařízení. Obecně pak dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 18.3.2004, č.j.: 6 A 51/2001-30) se plnění veřejnoprávní povinnosti nelze zbavit odkazem na soukromoprávní ujednání. Z ust. § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění vyplývá, že předmětný regulační poplatek je povinen zaplatit pojištěnec, případně jeho zákonný zástupce a zároveň je povinností žalobkyně regulační poplatek od tohoto pojištěnce vybrat, a to při výdaji léčivého přípravku. Z výše uvedeného tak lze dovodit, že je sice věcí pojištěnce, jaké peněžní prostředky k úhradě regulačního poplatku využije, nicméně žalobkyně není oprávněna vybírat regulační poplatky až následně od jiného subjektu, než je právě pojištěnec, popřípadě jeho zákonný zástupce. Oprávněným neshledal soud ani tvrzení žalobkyně, že popis skutku v platebním výměru je značně obecný a jakoby se vztahující ke všem pojištěncům všech pojišťoven docházejících do lékárny žalobkyně. Dle náhledu soudu výrok platebního výměru sice explicitně neuvádí, že žalobkyně nevybírala regulační poplatek od pojištěnců žalovaného, tato slovní neobratnost však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost předmětného platebního výměru. Z odůvodnění platebního výměru a rovněž z napadeného rozhodnutí je totiž bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že správním orgánem byla žalobkyni uložena pokuta za to, že regulační poplatky nevybírala od pojištěnců žalovaného, nikoliv obecně od všech pojištěnců zdravotních pojišťoven. O této skutečnosti svědčí poukaz správních orgánů na provedené kontroly dne 12.3.2009 a dne 9.4.2009, při kterých bylo zjištěno, že žalobkyně v prvém případě nejméně od tří pojištěnců, ve druhém případě nejméně od devíti pojištěnců žalovaného nevybrala regulační poplatek. Rovněž pak ze záznamů o kontrole zdravotnického zařízení vyplynulo, že předmětem kontroly byly toliko recepty pojištěnců žalovaného. Navíc zákon o veřejném zdravotním pojištění neumožňuje žalovanému kontrolovat výběr regulačních poplatků od jiných pojištěnců než jsou právě pojištěnci žalovaného. Popis skutku ve výroku platebního výměru již z tohoto důvodu nelze vztahovat na pojištěnce jiných pojišťoven. pokračování 10 9Af 4/2010 Soud rovněž nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, podle kterého v projednávaném případě nebyl dán veřejný zájem na jejím postihu, respektive že nebyla naplněna materiální stránka odpovědnosti za správní delikt spáchaný žalobkyní. Dle náhledu soudu jednání žalobkyně prokazatelně naplnilo materiální stránku správního deliktu. Z ust. § 16a odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění jednoznačně vyplývá povinnost žalobkyně vybrat od pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce regulační poplatek. Cílem této právní úpravy je ochrana veřejného zdravotního pojištění, konkrétně zájem na řádném fungování systému veřejného zdravotnictví. V případě, kdy zdravotnické zařízení nevybírá regulační poplatek od pojištěnců tak, jak k tomu bylo i v projednávaném případě, může dojít k deformaci přístupu ke zdravotnickému zařízení či snížení kvality tam, kde by zdravotnické zařízení nevybírající poplatky překračovalo kapacitu pacientů (obdobně viz nález Ústavní soud sp.zn. Pl. ÚS 1/08, bod 131). Tím, že v projednávaném případě nevybírala od pojištěnců žalobkyně regulační poplatek, se žalobkyně dopustila společensky nebezpečného jednání, jimž došlo k zásahu do zájmu chráněného zákonem. Materiální stránka správního deliktu byla tedy v souzené věci naplněna. Odkaz žalobkyně na odlišná stanoviska soudců Ústavního soudu k nálezu sp.zn. Pl. ÚS 1/08 nemůže obstát. Ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou pro všechny orgány i osoby, tedy i pro Městský soud v Praze, žalobkyni a žalovaného, závazná vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu, nikoliv však odlišná stanoviska některých soudců k rozhodnutí Ústavního soudu. Jestliže tedy nálezem Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 1/08 byl mj. zamítnut návrh na zrušení ust. § 16a zákona o veřejném zdravotním pojištění, neboť Ústavní soud neshledal protiústavnost uvedeného ustanovení, nemůže být výše uvedený závěr Ústavního soudu zvrácen toliko obecným poukazem na odlišná stanoviska některých soudců Ústavního soudu. Ve smyslu ust. § 14 zákona o Ústavním soudu má soudce Ústavního soudu právo zaujmout odlišné stanovisko k rozhodnutí pléna Ústavního soudu. Odlišné stanovisko však nemá přímé právní důsledky v podobě závaznosti. Z tohoto důvodu soud nepovažuje odkaz žalobkyně na odlišná stanoviska soudců Ústavního soudu za relevantní a nehodlá k nim při posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí jakkoliv přihlížet. K poukazu na řízení vedené u Ústavního soudu pod sp.zn. Pl. ÚS 8/10, který žalobkyně učinila v replice, soud podotýká, že uvedené řízení bylo z důvodu zpětvzetí návrhu Ústavním soudem zastaveno. Neoprávněnou soud shledal též námitku žalobkyně, ve které zpochybňovala oprávnění správních orgánů udělit jí ve správním řízení pokutu za nevybírání regulačních poplatků tvrzením, že tato pravomoc daná novelou zákona o veřejném zdravotním pojištění je v rozporu s Ústavou. K výše uvedené námitce dle náhledu soudu postačí poukázat na nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 1/08, ve kterém Ústavní soud shledal ústavně konformním jak stanovení sankce zdravotnickému zařízení za nevybírání poplatků, tak i pravomoc zdravotní pojišťovny tuto sankci udělit. Pravomoc zdravotní pojišťovny udělit sankci podle ust. § 16a odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění tedy není v rozporu s Ústavou. Pokutu za správní delikt podle ust. § 16a odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění lze uložit v případě, kdy je zjištěno opakované a soustavné porušování povinnosti vybrat regulační poplatek. V projednávaném případě bylo zdravotní pojišťovnou při kontrole provedené dne 12.3.2009 a dne 9.4.2009 zjištěno, že žalobkyně nevybrala regulační poplatek od pojištěnců, případně od jejich zákonných zástupců, dohromady minimálně ve 12 případech. Vzhledem k počtu pojištěnců, od nichž regulační poplatky nebyly vybrány, a též s přihlédnutím k časovému odstupu provedených kontrol shledal soud oprávněným závěr žalovaného, že ze strany žalobkyně došlo k opakovanému a soustavnému porušení povinnosti vybrat regulační poplatek ve smyslu § 16a odst. 9 věty druhé zákona o veřejném zdravotním pojištění. pokračování 11 9Af 4/2010 Námitku žalobkyně, podle které se žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími důvody, neshledal soud oprávněnou. Žalobkyně předně nespecifikovala, s jakými odvolacími důvody se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevyrovnal. Soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí toliko v obecné rovině tak, jak byla námitka žalobkyní vznesena, a vytýkanou vadu řízení neshledal. Žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval v dostatečném rozsahu na námitky žalobkyně uplatněné v odvolání, přičemž žalobkyni sdělil, z jakého důvodu nepovažuje její tvrzení za oprávněná. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto jí podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. K návrhu žalobkyně na vydání rozhodnutí soudu o upuštění od trestu uloženého jí za spáchaný správní delikt soud uvádí, že podle § 78 odst. 2 s.ř.s. může o upuštění od trestu rozhodnout pouze tehdy, byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Dle náhledu soudu pokutu uloženou správním orgánem žalobkyni v projednávaném případě v žádném případě nelze označit za zjevně nepřiměřenou. Pode ust. § 16a odst. 9 zákona o veřejném zdravotním pojištění byly správní orgány oprávněny uložit pokutu až do výše 50.000,- Kč. Pokuta ve výši 15.000,- Kč, tj. cca v jedné třetině zákonného rozpětí, požadavek zjevné nepřiměřenosti uložené sankce nesplňuje. Z uvedeného důvodu soud návrhu žalobkyně na moderaci uloženého trestu nevyhověl. Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady v řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz. V Praze dne 27. června 2013 JUDr. Ivanka Havlíková v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Ivana Vodehnalová