91 Co 248/2015

Plný text

Číslo jednací: 91Co 248/2015 - 128 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Mottla a soudkyň JUDr. Blanky Trávníkové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce S. f. r. b. , se sídlem v Praze 1 – S. M., D. 741/13, proti žalované A. F. F. , bytem v D. B. – J., K V. 301, zastoupené advokátkou, o zaplacení 62 411 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. března 2015, č. j. 23C 699/2013-95, takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje , řízení se zastavuje a věc se postupuje Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj.

II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 173 236 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok I), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 62 411 Kč (výrok II) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III). Takto soud prvního stupně rozhodl žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení původně částky 173 236 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení jakožto nesplacené jistiny z úvěru poskytnutého žalobcem žalované ve výši 300 000 Kč na základě smlouvy o poskytnutí úvěru z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení č. 13300134 ze dne 17. 2. 2005 (dále jen „smlouva o úvěru“) poté, co žalobce odstoupil ke dni 27. 5. 2010 od smlouvy o úvěru z důvodu, že žalovaná porušila podmínky čerpání úvěru stanovené smlouvou o úvěru a nařízením vlády č. 616/2004 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou nebo pořízením bytu některými osobami mladšími 36 let tím, že převedla členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu, na jejichž úhradu byly poskytnuty prostředky z předmětného úvěru, na třetí osobu v době před úplným splacením úvěru (§ 6 odst. 5 písm. b/, § 3 odst. 4 nař. vlády č. 616/2004 Sb.). Soud prvního stupně po provedeném řízení žalobě vyhověl (výrokem II) v rozsahu omezeném na základě částečného zpětvzetí žaloby (výrokem I), přičemž dospěl k závěrům, že žalovaná uzavřela se žalobcem smlouvu o úvěru dle ust. § 497 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“), na jejímž základě jí byl poskytnut úvěr z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení. Žalovaná porušila podmínky čerpání úvěru stanovené smlouvou o úvěru a nařízením vlády č. 616/2004 Sb., pročež žalobce platně odstoupil od smlouvy o úvěru, čímž se stala nesplacená část úvěrové jistiny spolu se smluvními úroky splatnou najednou. Jelikož žalovaná úvěrové prostředky s příslušenstvím žalobci nevrátila, uložil jí to soud prvního stupně napadeným rozsudkem; přitom soud prvního stupně neshledal žalobní pohledávku promlčenou ve čtyřleté promlčecí době dle § 397 obchodního zákoníku. Proti napadenému rozsudku, a to věcnému výroku II a závislému výroku III o nákladech řízení podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, jímž (kromě věcných námitek) namítala nedostatek pravomoci soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí věci s tím, že věc patří do pravomoci finančního úřadu jakožto veřejnoprávní vztah při nakládání s rozpočtovými prostředky Státního fondu rozvoje bydlení. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce tak, že navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, přičemž k otázce pravomoci sudu k rozhodnutí a projednání věci odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005 sp. zn. 33 Odo 501/2004 či ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. 26 Odo 1637/2005, jimiž byla pravomoc soudu shledána ve věcech vztahů z obdobných smluv, na jejichž základě došlo k čerpání rozpočtovým prostředků soukromoprávním příjemcem. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Podle § 7 odst. 1, 3 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Předmětem řízení je nárok žalobce ze smlouvy o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl prostředky ze Státního fondu rozvoje bydlení žalované jakožto příjemci úvěru na úhradu za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu na základě zákona č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení a o změně zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a to za podmínek stanovených nařízením vlády č. 616/2004 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou nebo pořízením bytu některými osobami mladšími 36 let (§ 9 zák. č. 211/2000 Sb., § 2 písm. b/ bod 3 nařízení vlády č. 616/2004 Sb.). Zákon č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení, je výrazem bytové politiky státu, veřejným posláním Státního fondu rozvoje bydlení je podporovat rozvoj bydlení v České republice v souladu s koncepcí bytové politiky schválenou vládou České republiky a udržitelný rozvoj obcí, měst a regionů v souladu s veřejným zájmem (§ 1 zákona č. 211/2000 Sb.). Za tím účelem zákon upravuje nakládání s finančními prostředky státu, se kterými Státní fond rozvoje bydlení hospodaří, jež lze použít pouze na území České republiky k zákonem stanoveným účelům. Jedním z mechanismů financování bytových potřeb a bytového fondu z finančních prostředků státu je poskytování úvěrů ke krytí části nákladů spojených s výstavbou, pořízením, opravami a modernizací bytů, bytových a rodinných domů (§ 3 odst. 1 písm. a/ zák. č. 211/2000 Sb.), a to za podmínek stanovených zákonem a prováděcím předpisem (§ 9 zákona č. 211/2000 Sb.), tj. nařízením vlády č. 616/2004 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou nebo pořízením bytu některými osobami mladšími 36 let. V tomto případě žalovaná čerpala finanční prostředky Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru na základě smlouvy o úvěru na úhradu převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, přičemž dle žalobních tvrzení porušila podmínky čerpání úvěru, což bylo důvodem k odstoupení žalobce od smlouvy o úvěru (§ 6 odst. 5 písm. b/ nař. vlády č. 616/2004 Sb.) a okamžitému splacení dlužné částky (§ 6 odst. 6 nař. vlády č. 616/2004 Sb.). Podle ustanovení § 6 odst. 6 nař. vlády č. 616/2004 Sb., platí, že v případě odstoupení od úvěrové smlouvy uzavřené podle tohoto nařízení požádá Státního fondu rozvoje bydlení o okamžité splacení dlužné částky a nevyplatí nevyčerpanou část úvěru. V případě porušení podmínek úvěrové smlouvy se postupuje podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Odvolací soud se zabýval posouzením charakteru právního vztahu mezi účastníky řízení založeného smlouvou o úvěru uzavřenou na základě zákona č. 211/2000 Sb. za podmínek stanovených nařízením vlády č. 616/2004 Sb. a dospěl k závěru, že se sice jedná o věc vyplývající z poměrů soukromého práva, avšak zákonem nikoliv svěřenou do pravomoci soudů (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Vztah z předmětné smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, na jejímž základě byly poskytnuty žalované prostředky ze Státního fondu rozvoje na úhradu bytových potřeb, je právním vztahem založeným na rovnosti jeho subjektů, kdy práva a povinnosti těchto subjektů vznikají zásadně na základě projevů vůle vyplývajících z principu autonomie vůle a smluvní volnosti v mezích zákona, naopak prima facie nejde o právní vztah založený na postavení nerovném, vrchnostenském, hierarchickém, kdy by jeden subjekt v postavení nositele veřejné moci rozhodoval o právech a povinnostech druhého autoritativně. Předmětný vztah účastníků řízení byl jednoznačně založen smlouvou, kterou uzavřeli ze své vůle. I když možnost poskytnutí úvěru a podmínky jeho čerpání vychází z veřejnoprávní úpravy (zákona č. 211/2000 Sb. a nařízení vlády č. 616/2004 Sb. jakožto právních norem veřejnoprávního charakteru), právní vztah nemohl vzniknout a nevznikl bez projevu vůle obou účastníků, jejichž vzájemné právní jednání má formu smlouvy. Základem právního vztahu účastníků je tedy smlouva jako výsledek shodných projevů vůle dvou rovnoprávných subjektů. K projednání a rozhodnutí sporů a jiných právní věcí ze soukromoprávních vztahů jsou v obecné rovině povolány soudy, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud v tomto případě dospěl k závěru, že projednání a rozhodnutí věci svěřuje zákon jiným orgánům než soudům, a je tak dána zákonná výjimka z pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí věci jinak soukromoprávní. Předmětný vztah se řídí nařízením vlády č. 616/2004 Sb., toto nařízení v § 6 odst. 6 výslovně uvádí, že v případě porušení podmínek úvěrové smlouvy se postupuje podle zvláštního právního předpisu, kterým je zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů. Zákon č. 218/2000 Sb. v ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) označuje za porušení rozpočtové kázně neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu , Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem . Dále podle § 44a odst. 3 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb. je fyzická osoba nebo právnická osoba jiná než stát, která porušila rozpočtovou kázeň, povinna provést prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu odvod za porušení rozpočtové kázně do státního fondu , jestliže není státním fondem a porušila rozpočtovou kázeň podle § 44 odst. 1 písm. b) zák. č. 218/2000 Sb. tím, že neoprávněně použila nebo zadržela peněžní prostředky poskytnuté z tohoto státního fondu. Podle § 44a odst. 11 věta prvá zák. č. 218/2000 Sb. správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají finanční úřady podle daňového řádu . Z citovaných předpisů vyplývá, že žalobou uplatněný nárok Fondu, byť založený soukromoprávní smlouvou, jejímž předmětem bylo čerpání prostředků poskytnutých ze státního fondu, je ve své podstatě nárokem z porušení rozpočtové kázně příjemce rozpočtových prostředků státního fondu v podobě neoprávněného zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního fondu (§ 44 odst. 1 písm. b/ zák. č. 218/2000 Sb.), jehož následkem je povinnost příjemce provést prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu odvod za porušení rozpočtové kázně do státního fondu (§ 44a odst. 3 písm. b/ zákona). Jelikož správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají finanční úřady podle daňového řádu, nejde o věc v pravomoci soudu, nýbrž příslušného finančního úřadu (§ 44a odst. 11 zákona). Na podporu tohoto závěru lze odkázat lze odkázat na soudní judikaturu, byť právě v otázce pravomoci soudu v těchto věcech ne zcela jednotnou. Např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 33 Cdo 66/2010 nebyla shledána pravomoc soudu k řízení o povinnosti vrátit poskytnutou podporu ve formě půjčky Státním fondem životního prostředí ČR příjemci na základě smlouvy s tím, že řízení je svěřeno územním finančním orgánům. Ve věci nároku ze smlouvy o poskytnutí úvěru z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení podle nařízení vlády č. 616/2004 Sb. shledal nedostatek své pravomoci Krajský soud v Hradci Králové, který usnesením ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 23 Cdo 509/2013 řízení vedené před soudem zastavil a věc postoupil příslušnému finančnímu úřadu. Ve shodě s těmito závěry je i judikatura Nejvyššího správního soudu, například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. 7 Afs 91/2013 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. 7 Afs 95/2013, jimiž bylo věcně rozhodováno o kasačních stížnostech proti rozhodnutím finančních ředitelství ve věcech neoprávněného používání prostředků Státního fondu rozvoje bydlení jejich příjemcem poskytnutých na základě smlouvy o úvěru z prostředků státního fondu podle nařízení vlády č. 616/2004 Sb. Za této situace se tak odvolací soud neztotožnil s opačnými závěry vyslovenými např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005 sp. zn. 33 Odo 501/2004, který naopak shledal pravomoc soudu k řízení o vrácení návratné finanční výpomoci podle § 6 odst. 3 písm. a) zákona č. 163/1989 Sb., rozpočtových pravidel republiky, poskytnuté státnímu podniku na základě smlouvy s příslušným ústředním orgánem; nebo v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. 26 Odo 1637/2005, kdy šlo o vrácení účelově a časově vázané podpor poskytnuté soukromé osobě z rozpočtových prostředků na základě smlouvy a pravomoc soudu byla rovněž shledána. Odvolací soud tak podle § 221 odst. 1 písm. c) a § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek pravomoci soudu v odvoláním napadených výrocích zrušil, rozhodl o zastavení řízení a současně rozhodl o postoupení věci místně příslušnému finančnímu úřadu. Tím je dle § 13 odst. 1 písm. a) zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, Finanční úřad pro Středočeský kraj, v jehož obvodu má žalovaná svůj trvalý pobyt. O nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně i odvolacím rozhodl odvolací soud tak, že žalované (která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení dle § 146 odst. 2, věta prvá, o. s. ř., pro procesní zavinění žalobce na zastavení řízení) právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal dle § 150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné pro takové rozhodnutí odvolací soud shledal v tom, že rozhodoval při dosud neustálené judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu v otázce pravomoci soudu k těmto řízením. Po žádném z účastníků tak nelze spravedlivě žádat, aby nesl následky předem nejistého výsledku soudního řízení stojícího na nevyjasněné otázce pravomoci soudu, přičemž žalobci jakožto státnímu fondu lze těžko klást k tíži, že při plnění své povinnosti vymáhat státní rozpočtové prostředky postupuje cestou soudního uplatnění práva. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení u soudu prvního stupně a rozhodovat o něm bude Nejvyšší soud. V Praze dne 27. ledna 2016 Mgr. Tomáš Mottl v. r. předseda senátu