10 C 97/2025

Plný text

1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne Anonymizováno, ve znění doplnění ze dnů Anonymizováno a Anonymizováno, se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení finančního plnění zahrnujícího částku ve výši 30 625 Kč a příslušenství sestávajícího z kapitalizovaného úroku ve výši 1 435,18 Kč, smluvního úroku ve výši 18,9 % ročně jdoucího z částky 30 000 Kč od 2. 1. 2025 do 30. 1. 2025, smluvního úroku ve výši 12,75 % ročně jdoucího z částky 30 000 Kč od 31. 1. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 30 000 Kč od 12. 1. 2025 do zaplacení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že žalované, oproti podpisu Rámové smlouvy č. Anonymizováno (dále jen „Smlouva č. Anonymizováno“) ze dne 13. 2. 2013, aktivovala a zavázala se vést „běžný“ bankovní účet č. Anonymizováno. V návaznosti sjednání Smlouvy č. Anonymizováno pak žalobkyně a žalovaná, k datu 24. 9. 2018, sjednaly, s odkazem na interní podmínky žalobkyně pro užívání kontokorentu (dále jen „Podmínky pro užívání kontokorentu“), též Dodatek č. 13 uvedené smlouvy (dále jen „Dodatek č. 13“), z jehož titulu se žalobkyně žalované zavázala, ve vztahu k již označenému bankovnímu účtu, poskytovat též službu tzv. kontokorentu, a to s debetním limitem ve výši 30 000 Kč. Přičemž žalobkyně před sjednáním Dodatku č. 13 přezkoumala tzv. úvěruschopnost žalované. A to v tom rozsahu, že využila údaje sdělené žalovanou, v žádosti o zřízení tzv. kontokorentu i v žádosti o zřízení bankovního účtu, údaje o zaměstnání žalované, jež byly u zaměstnavatele ověřeny telefonicky, údaje z lustrací ve veřejně dostupných evidencích (např. NRKi, BRKI atd.), výsledek analýzy interního matematického modelu a dále také údaje vyplývající z pohybu na již uvedeném bankovním účtu č. Anonymizováno. Žalovaná pak sjednaný, tzv. kontokorent průběžně čerpala, na konci roku 2024 nicméně přestala hradit předepsané splátky a žalobkyně tak t. č. nesplacenou jistinu načerpaného, tzv. kontokorentu ve výši 30 000 Kč (při načerpání celkové částky 269 291,40 Kč a splacení celkové částky 239 291,40 Kč), jakož i t. č. přirostlé smluvní úročení ve výši 1 435,18 Kč, k 1. 1. 2025 zesplatnila. O zesplatnění žalobkyně žalovanou informovala dopisem z 2. 1. 2025, koncipovaným současně též jako předžalobní upomínka. Žalovaná však, navzdory zaslané upomínce, nezaplatila ničeho a nevyrovnala ani nepovolený debet ve výši 625 Kč, který jí po aktu zesplatnění tzv. kontokorentu na bankovním účtu č. Anonymizováno vznikl.

2. Žalovaná se k uplatněnému nároku nijak nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila, ačkoli jí byly výzva k vyjádření (spolu se žalobou) i předvolání k jednání řádně doručeny k 5. 6. 2025 (výzva k vyjádření + žaloba), resp. k Anonymizováno (předvolání k jednání).

3. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené:

4. Oproti podpisu (zachycen elektronicky, v režimu internetového bankovnictví) textu Smlouvy č. Anonymizováno, datovaného k Anonymizováno, se žalobkyně, mj. i s odkazem na interní Obchodní podmínky (dále jen “VOP”), zavázala ve prospěch žalované zřídit a vést bankovní účet č. Anonymizováno. S tím, že text VOP, v sekci „Přijetí a provedení platebního příkazu“, v odst. 11, žalované ukládal do 5 pěti pracovních dnů vyrovnat případně vzniknuvší, nepovolený debet.

5. Oproti podpisu (zachycen elektronicky, v režimu internetového bankovnictví) dokumentu, nazvaného „Dodatek číslo 13 k Rámcové smlouvě číslo Anonymizováno“, datovaného k 24. 9. 2018, se žalobkyně, ve vztahu k účtu č. Anonymizováno, žalované zavázala zřídit tzv. kontokorent s limitem 30 000 Kč, a to na dobu neurčitou s možností průběžného čerpání. Žalovaná se poskytnutý, tzv. kontokorent, úročený sazbou 18,90 % ročně, zavázala splácet s tím, že (i.) případně vzniknuvší nepovolený debet na uvedeném bankovním účtu vyrovná nejpozději ve lhůtě jednoho roku, (ii.) zajistí, aby na uvedený účet byly každý měsíc poukazovány finanční prostředky ve výši odpovídající alespoň úročení přirostlému za předchozí měsíc a (iii.) zajistí, aby k datu splatnosti, tj. k prvnímu dni jednoho každého měsíce, byly na uvedeném účtu deponovány prostředky ve výši odpovídající alespoň úročení přirostlému za předcházející měsíc, tedy ve výši jedné předepsané splátky. Práva a povinnosti shora vymezené účastníci sjednali s odkazem na Podmínky pro užívání kontokorentu a tato jsou, ve formě tabulky, shrnuta též v souběžně připojené tabulce nazvané „FORMULÁŘ PRO STANDARDNÍ INFORMACE O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU“.

6. V dokumentu nazvaném „Úvěrová zpráva“ žalobkyně zaznamenala, že k 24. 9. 2018 byly evidovány 2 t. č. nesplacené úvěry žalované, jeden (leasing) s nesplaceným zůstatkem jistiny ve výši 40 195 Kč (při evidovaných dvou nesplacených splátkách – maximálním dluhem 3 481 Kč, poslední dluh evidován 30. 6. 2018) a druhý (hypoteční úvěr) s nesplaceným zůstatkem jistiny ve výši 213 413 Kč (při evidovaných třech nesplácených splátkách – maximálním dluhem ve výši 6 279 Kč, poslední dluh evidován 30. 6. 2016).

7. Ve své interní evidenci, nazvané „Přehled žádostí o úvěr“, žalobkyně zaznamenala, že k 15. 6. 2013 a 20. 4. 2015 žádosti žalované o poskytnutí finančního plnění zamítla. Stran osobních poměrů žalované zde žalobkyně evidovala, že tato dosáhla základního vzdělání, žije ve vlastním bytě/domě, je rozvedená , vyživuje dvě osoby a na domácnost celkem vynakládá 6 000 Kč, při vlastních nákladech 3 600 Kč. Jako zaměstnavatele žalované žalobkyně, počínaje od 1. 11. 2017, evidovala Anonymizováno, kde měla mít žalovaná t. č. sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou, s příjmem 18 000 Kč měsíčně.

8. Ve výpisu z bankovního úču č. Anonymizováno, pořízeném za období 5. 6. 2018 až 31. 8. 2018, lze mj. seznat, že žalovaná na uvedený účet k 15. 6. 2018 čerpala plnění ve výši 959 Kč od Úřadu Práce ČR, označené „PvN“/„PpR“. Z dalších příchozích plateb je také možno zaznamenat, že žalovaná na zde označený bankovní účet z jiného bankovního účtu, taktéž vedeného žalobkyní, přečerpala 20 000 Kč. Celkem žalovaná za zde označené bankovní období z účtu č. Anonymizováno uskutečnila odchozí platby ve výši 33 649,63 Kč, zatímco výše plateb příchozích činila 33 613,36 Kč, při zůstatku počátečním 1 217,52 Kč/ a konečném 1 181,25 Kč.

9. Ve výpisu z bankovního úču č. Anonymizováno, pořízeném za období 27. 9. 2018 až 30. 6. 2025, lze mj. seznat, že žalovaná na uvedený účet z jiného svého účtu vedeného žalobkyní převedla již uvedených 20 000 Kč mj. též 28. 9. 2018. Naopak, k 27. 2. 2019 žalovaná z uvedeného účtu mj. plnila 3 644,07 Kč na úhradu exekuce sp. zn. Anonymizováno 10. Ve výpisu z bankovního úču č. Anonymizováno, pořízeném za období 23. 11. 2023 až 31. 1. 2025, lze mj. seznat, že zde byl k 2. 1. 2025, na poskytnutém, tzv. kontokorentu, evidován nesplacený zůstatek ve výši 30 000 Kč. K datu 31. 1. 2025 pak byl na tomtéž účtu evidován zůstatek – 625 Kč, vzniknuvší po odpočtu nesplaceného, tzv. kontokorentu.

11. V dokumentu „Přehled čerpání a splácení kontokorentu“ žalobkyně zaznamenala, že žalovaná v období od 1. 11. 2023 do 1. 1. 2025 jen na obchodních úrocích poskytnutého kontokorentu splatila 5 089,02 Kč.

12. O aktu zesplatnění záporného zůstatku na bankovním účtu č. Anonymizováno i zůstatku tzv. kontokorentu žalobkyně žalovanou vyrozuměl dopisem nadepsaným „Výzva k zaplacení dluhu – takzvaná předžalobní výzva“ ze dne 2. 1. 2025, kterým zároveň žalovanou, pod sankcí soudního vymáhání, vyzvala, aby zesplatněné plnění zaplatila do 11. 1. 2025. Odeslání tohoto dopisu dokládá podací arch datovaný k 3. 1. 2025.

13. Z textu souběžně předložených „Podmínek pro používání kontokorentu“ soud pro účely řízení nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

14. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu 24. 9. 2018 (dále jen „o. z.“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

15. Podle § 562 odst. 1 o. z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. (2) Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1727 o. z. každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky.

18. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 2662 o. z. smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

22. Podle § 2665 o. z. ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.

23. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu 24. 9. 2018 (dále jen z. s. ú.), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

26. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

27. Podle § 75 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

28. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

29. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

30. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k datům počátku prodlení.

31. Při právním hodnocení projednávané věci vyšel soud z povahy práv a povinností, utvářejících v souhrnu obsah závazků, sjednaných mezi žalobkyní a žalovanou oproti podpisům Smlouvy č. Anonymizováno a navazujícího Dodatku č. 13 (realizovaným v chráněném a individualizovaném prostředí internetového bankovnictví, za podmínek vymezených § 562 odst. 1 a 2 o. z.). Obsahem předmětných závazků byla především povinnost žalobkyně zřídit žalované bankovní účet, ve smyslu § 2662 o. z., k němuž byla dodatečně sjednána též služba tzv. kontokorentu, tj. možnost čerpat plnění až do výše debetu. Těmto povinnostem žalobkyně korespondovala povinnost žalované vzniknuvší debet, navýšený o úročení, vyrovnávat a splácet i dodatečně, každoměsíčně připisovaný obchodní úrok a udržovat kladné zůstatky, resp. limit sjednaného kontokorentu. Předmětný závazek z tzv. kontokorentu pak soud, s přihlédnutím k jeho obsahu, právně kvalifikoval jako závazek z debetního účtu, ve smyslu § 2665 o. z., podpůrně právně upravený v režimu úvěru, ve smyslu § 2395 o. z. Vzhledem k postavení smluvních stran měl sjednaný debetní účet též charakter spotřebitelského úvěru, ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú, upraveného nad rámec obecné právní úpravy též speciálním právním předpisem. V tomto směru vzal soud v úvahu, že žalobkyně, banka, předmětný závazek sjednala v rámci své podnikatelské činnosti, jako poskytovatel, ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú., a žalovaná naopak jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., tedy mimo rámec jakékoli podnikatelské činnosti.

32. S ohledem na právní povahu sjednaného debetního účtu tak žalobkyni v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku z Dodatku č. 13, ve smyslu § 86 odst. 1 a odst. 2 z. s. ú., vznikla povinnost posoudit tzv. úvěruschopnost žalované. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti totiž svým významem přesahuje rovinu dvoustranného, soukromoprávního poměru a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tedy povinnost zkoumat tzv. úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť: „předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“ (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Anonymizováno 33. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání tzv. úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného tzv. eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v. Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C-243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 86 a 87 z. s. ú. jsou výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady Anonymizováno. Citovaná ustanovení pak již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání tzv. úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci „Anonymizováno ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn.

III. Anonymizováno dne

26.Anonymizováno 2. 2019).

34. Odraz shora uvedených závěrů soudní praxe již zákonodárce dodatečně reflektoval v rámci novely § 87 z. s. ú. provedené zákonem č. 96/2022 Sb., účinné k 29. 5. 2022, neboť zde výslovně stanovil, že absence zjišťování tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Uvedenou novelizaci z. s. ú. zákonodárce provedl, aniž by ji doprovodil jakýmikoli přechodnými ustanoveními, a lze tedy dovodit, že § 87 odst. 1 z. s. ú. v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně, tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným před 29. 5. 2022. S tím, že jakkoli se jedná o projev tzv. pravé retroaktivity, nelze současně pominout, že aplikační praxe, na základě závěrů shora uvedených, z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela již v době před 29. 5. 2022, dokonce i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným již za účinnosti předchozí právní úpravy spotřebitelského úvěrování (zák. 145/2010 Sb.). Retroaktivní aplikace § 87 odst. 1 z. s. ú. tak nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a proto ji bylo možné akceptovat.

35. V návaznosti na učiněná skutková zjištění soud konstatuje, že žalobkyně tzv. úvěruschopnost žalované s odpovídající mírou pečlivosti, v rozporu s § 75 z. s. ú. ve spojení s § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú., nezkoumala a nevyhodnotila případná rizika. Předně a tuto skutečnost soud považuje za klíčovou, žalobkyně dostatečně, z objektivních zdrojů (v rozporu se standardy vymezenými např. v již výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. Anonymizováno ze dne 25. 7. 2018), nevyhodnotila otázku výdajů a závazků žalované. Byť tak mohla relativně snadno učinit, pokud by řádně zanalyzovala pohyby na bankovním účtu Anonymizováno, který t. č. pro žalovanou vedla a k němuž zřídila službu tzv. kontokorentu. Již jen při zběžném hodnocení pohybů na uvedeném bankovním účtu by totiž žalobkyně musela dovodit (jen za období od června do září 2018 vyplatila žalovaná z účtu č. Anonymizováno částku přes 33 000 Kč, tj. cca 11 000 Kč každý měsíc), že žalovaná měsíčně „nevyžije“ z částky 3 600 Kč, resp. 6 000 Kč pro celou domácnost, jak stanovil její interní matematický model (evidentně bez dostatečných vstupních dat), ale že reálná vydání žalované jsou podstatně vyšší. Ostatně, byť i jen částka životního minima k 24. 9. 2018, tj. k datu zřízení tzv. kontokorentu, činila ve smyslu t. č. účinného § 1 nařízení vlády č. 409/2011 Sb. 3 410 Kč, a žalovaná, dospělá pracující žena, by tak t. č., odhlédnuto od potřeb dvou jí t. č. vyživovaných osob (na každé by při přepočtu na domácnost připadlo 1 200 Kč), žila v podstatě na hranici „úřední chudoby“. Přičemž si lze jistě položit otázku, nakolik je vhodné, aby takový jedinec, který navíc t. č. pobírá blíže neurčenou dávku od Úřadu práce ČR (buď podporu v nezaměstnanosti nebo rodičovský příspěvek – viz příchozí platba v červnu 2018), žijící na hraně tzv. úředního minima, čerpal tzv. kontokorent s limitem, který bez mála dvojnásobně převyšuje jeho, tvrzený příjem (18 000 Kč měsíčně). K podrobnějšímu přezkumu majetkových poměrů žalované navíc žalobkyni nepřiměla ani ta skutečnost, že v letech 2013 a 2015 žádosti žalované o poskytnutí finančního plnění sama zamítla a že k datu 24. 9. 2018 byly v předložené „Úvěrové zprávě“, žalobkyni dostupné, evidovány minimálně dva úvěrové produkty (v součtu zbývalo ke splacení přes 250 000 Kč, cca 14 násobek měsíční mzdy žalované), jež žalovaná již t. č. splácela, a to v dílčích případech s evidovanými případy prodlení, kdy poslední z evidovaných případů prodlení pocházel z 30. 6. 2018, tedy z období jen cca 3 měsíce před sjednáním tvrzeného, tzv. kontokorentu. Vedle toho, a toto zjištění soud považuje doslova za alarmující, byla žalovaná, minimálně od roku 2014, v exekuci, což lze doložit s odkazem na zjištění, že v únoru 2019 hradila na exekuci vedenou pod sp. zn. Anonymizováno (dle sp. zn. nařízenou v roce 2014). S tím, že existenci exekucí, vedených vůči jednomu každému občanovi, si lze relativně jednoduše ověřit formou vyžádání výpisu z veřejně dostupné Centrální evidence exekucí. Sama skutečnost, že žalovaná po určitou dobu předepsané splátky tzv. kontokorentu splácela pak bez dalšího nemůže závěr o absenci řádného přezkumu tzv. úvěruschopnosti konvalidovat (shodně viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské Unie č. j. Anonymizováno ze dne 11. 1. 2024 ve věci Jméno žalované A. v. Jméno žalované B.).

36. Za daného stavu věci tedy lze uzavřít, že žalobkyně nedostála své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalované s náležitou péčí, ve smyslu § 75 z. s. ú., a závazek ze spotřebitelského úvěru, založeného Dodatkem č. 13, soud kvalifikoval jako absolutně neplatný, ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú. Konkrétně pro porušení zákona (o spotřebitelském úvěru) a související zjevné narušení veřejného pořádku. Přičemž „zjevnost“ narušení veřejného pořádku, ve smyslu jeho jednoznačnosti a nepochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Anonymizováno ze dne 10. 6. 2020, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Anonymizováno.), je zde dána především s ohledem na nedbalý přístup žalobkyně, která, ač měla a mohla mít povědomí o rizikovosti provedené transakce, poskytla spotřebitelský úvěr, resp. zřídila tzv. kontokorent bez vyžádání podkladů alespoň rámcově mapujících majetkové poměry žalované. Závazek z Dodatku č. 13, z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, tak pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Anonymizováno ze dne 29. 10. 2008), a plnění poskytnutá z jeho titulu tedy bylo na místě právně kvalifikovat jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Z titulu bezdůvodného obohacení žalované proto soud uplatněný nárok výrokem I. tohoto rozsudku akceptoval jako důvodný co do částky 30 000 Kč, odpovídající, ve smyslu § 2993 o. z., částce načerpaného, tzv. kontokorentu snížené o částku splátek (269 291,40 Kč – 239 291,40 Kč , existenci vyšší úhrady žalovaná nenamítala a přirozeně ani nedokládala). Povinnost zaplatit částku nesplacené jistiny soud žalované uložil v zákonné, třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, ve smyslu §160 odst. 1 o. s. ř.

37. Co se týče otázky prodlení s úhradou výše označené částky bezdůvodného obohacení, je třeba odkázat na shora citovaný § 87 odst. 1 z. s. ú. Ten, oproti obecné úpravě splatnosti plnění z bezdůvodného obohacení (splatného k výzvě ochuzeného, ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.), stran splacení jistiny z absolutně neplatného spotřebitelského úvěru, poskytnutého bez náležitého přezkumu tzv. úvěruschopnosti, konstruuje stav, kdy se toto plnění stává splatným až na základě rozhodnutí soudu, v jím stanovené přiměřené lhůtě, případně ve lhůtě dodatečně dojednané přímo účastníky. Do prodlení s plněním na částku poskytnuté jistiny, ve smyslu § 1968 o. z., se tak osoba, jíž byla jistina absolutně neplatného spotřebitelského úvěru vyplacena, může dostat nejprve k okamžiku, kdy uplyne soudem stanovená, případně účastníky sjednaná dodatečná lhůta (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Anonymizováno ze dne 20. 4. 2022, na jehož závěry v bodu č. 56 odůvodnění navazují závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. Anonymizováno ze dne 20. 9. 2023). Přičemž tento mechanismus, bez ohledu na případnou spornost lhůty k plnění mezi účastníky, představuje nejen zvláštní úpravu splatnosti, ale též svého druhu sankci „poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů“ (citace viz již shora označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Anonymizováno ze dne 20. 4. 2022). S přihlédnutím k popsanému závěru tedy lze konstatovat, že se žalovaná za podmínek projednávané věci dosud, ve smyslu § 1968 o. z., co plnění na částku 30 000 Kč neocitla v prodlení, a žalobkyni tedy ani, ve smyslu § 1970 o. z., platně nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení, který proto soud, v rámci výroku II. tohoto rozsudku, zamítl.

38. Důvodným soud neshledal ani nárok žalobkyně na zaplacení částky 625 Kč, která představuje záporný debet, jenž byl na shora označeném bankovním účtu č. Anonymizováno evidován po datu zesplatnění plnění z toliko tvrzeného, tzv. kontokorentu. V tomto ohledu vzal soud v úvahu, že tento nárok, potažmo závazek z účtu je na místě považovat, ve smyslu § 1727 o. z., za akcesorický k nároku, potažmo absolutně neplatnému závazku z tvrzeného, tzv. kontokorentu. Faktem totiž zůstává, že žalovaná po datu zesplatnění plnění z tvrzeného, tzv. kontokorentu (1. 1. 2025), přestala bankovní účet č. Anonymizováno v podstatě používat a tento zůstal tzv. prázdnou schránkou bez faktického dalšího využití. Nadto je třeba dodat, že vyjma plnění na jistinu poskytnutého, tzv. kontokorentu žalovaná splácela mj. i obchodní úrok, kteréžto plnění žalobkyni vyplácela de iure bez právního důvodu. Jen za doložené období od 1. 11. 2023 do 1. 1. 2025 pak splátky tohoto plnění dosáhly výše 5 089,02 Kč, kdy toto plnění lze, ve smyslu § 2993 o. z., na nárok ve výši 625 Kč započíst a takto uplatněný nárok tedy považovat za zaniknuvší.

39. Zbytek uplatněného nároku, zahrnujícího veškeré smluvní úročení, vč. smluvního úročení kapitalizovaného, soud, obdobně jako nárok na zákonný úrok z prodlení, v rámci výroku II. tohoto rozsudku zamítl, neboť nárok na tato plnění měl být založen ujednáními ze závazku založeného Dodatkem č. 13, který však, jak bylo rozvedeno výše, jakožto absolutně neplatné právní jednání od samého počátku nevyvolával zamýšlené právní účinky.

40. O nákladech řízení rozhodl soud, s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že se právo na jejich náhradu přiznává žalobkyni, která v řízení převažující měrou uspěla za situace, kdy žalovanou, ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř., před podáním žaloby vyzvala k dobrovolnému zaplacení. Míru procesního úspěchu žalobkyně v projednávané věci, konkrétně 62 %, soud určil jako rozdíl míry procesního úspěchu žalobkyně (cca 81 % nárokované částky, 30 000 Kč) a míry procesního úspěchu žalované (cca 19 % nárokované částky vč. příslušenství část zamítnuté jistiny 625 Kč + kapitalizovaný smluvní úrok 1 435,18 Kč + částky nárokovaných úroků kapitalizované k datu vyhlášení rozsudku, konkrétně částkou 4 988,08 Kč). Náhrada nákladů řízení nezastoupené žalobkyně, ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., zahrnuje dílčí náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 226 Kč a paušální náhradu za 2 úkony po 100 Kč, ve smyslu § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (návrh ve věci samé, výzva k plnění - náklady doplnění žaloby soud nevyhodnotil jako účelně uskutečněný úkon, neboť dodatečným doplněním žalobkyně toliko napravovala nedostatky v podané žalobě). Celkem tak výše náhrady nákladů řízení představuje částku 1 426 Kč, z níž je žalovaná, s přihlédnutím k míře procesního úspěchu žalobkyně, povinna zaplatit částku 884 Kč, splatnou v zákonné, třídenní lhůtě, ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku jsou účastníci oprávněni podat odvolání ke Krajskému soudu v Praze a to ve lhůtě do 15 dnů od doručení, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).