11 Tcu 12/2001
V PLATNOSTINejvyšší soud České republiky zamítl návrh Ministerstva spravedlnosti na zápis odsouzení cizozemským soudem do Rejstříku trestů. Rozsudek německého soudu odsoudil osobu za dvě souběžné krádeže v metru, za něž byl uložen trest odnětí svobody trvající jeden rok. Soud se rozhodl, že činy nejsou závažné podle právního řádu České republiky, protože nezahrnují významnou škodu ani vysoký trest. Zápis do evidence proto nebyl považován za odůvodněný.
Rubrum
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 14. března 2001 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o:
Výrok
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky R. M. rozsudkem Okresního soudu v Mnichově ze dne 8. července 1999, sp. zn. 853 Ds 246 Js 209060/99, Spolková republika Německo.
Odůvodnění
: Rozsudkem Okresního soudu v Mnichově ze dne 8. července 1999, sp. zn. 853 Ds 246 Js 209060/99, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 8. července 1999, byl R. M. uznán vinným trestnými činy dvou souběžných krádeží ve skupině podle § 242, § 244 I čís. 2, § 25 II, § 53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že dne 26. 1. 1999 okolo 14.00 hodin odcizil, ve vědomém a záměrném spolupůsobení se dvěma blíže neznámými spolupachateli, v metru na trase U 3 mezi stanicemi O. a M. v M. z batohu poškozené M. její peněženku, osobní doklady a cca 100 DM v hotovosti, a to za tím účelem, aby peníze použil pro sebe. Dále dne 31. 3. 1999 odcizil společně se spoluobviněným K., ve vědomém a záměrném spolupůsobení, v metru mezi stanicemi S. T. a M. v M. z tašky svědkyně S. její peněženku, která obsahovala 60 DM v bankovkách, drobné peníze a doklady tak, že spolupachatel Krátký vytáhl peněženku, zatímco M. ho kryl, a to za tím účelem, aby peníze použili pro sebe. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dne 21. 2. 2001, pod sp. zn. 3236/2000-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky. Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů. Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že obviněný je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný činy krádeže podle § 247 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona. V posuzované věci však nejsou dány podmínky materiální povahy. S přihlédnutím k charakteru a způsobu spáchání obou útoků, jakož i k výši způsobené škody je nelze označit za závažné ve smyslu zákona a ani uložený úhrnný trest odnětí svobody není nijak vysoký. Nejvyšší soud opatřil ve věci také opis z rejstříku trestů odsouzeného, aby ověřil, zda závažnost činu není zvyšována okolností, že by šlo o pachatele, který svou trestnou činností v cizině navazoval na trestnou činnost stejné povahy, páchanou před tím v České republice. Z opisu evidence Rejstříku trestů ČR vyplývá, že na odsouzeného se hledí jako na osobu soudně dosud netrestanou. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ani osoba pachatele nezvyšuje nebezpečnost posuzovaného činu, a že tedy materiální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona nelze pokládat za splněné. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl.
Poučení
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. března 2001 Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.