11 Tcu 6/2000

Právní věta

I. Podmínka oboustranné trestnosti činu uvedená v § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen “zákon”) se posuzuje samostatně ve vztahu ke každému z více skutků, jež jsou předmětem cizozemského rozsudku. Pokud některý z nich není trestným činem podle právního řádu České republiky, pak Nejvyšší soud zamítne návrh Ministerstva spravedlnosti na zaznamenání údajů o odsouzení ohledně tohoto skutku a jemu odpovídající části trestu cizozemským rozsudkem. V takovém případě se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají pouze ty údaje z cizozemského rozsudku, které se týkají skutků, u nichž je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna včetně jim odpovídající části trestu. II. Určení konkrétní části trestu z cizozemského rozsudku, která se zaznamená do evidence Rejstříku trestů rozhodnutím Nejvyššího soudu, je nutné s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyplývají z ustanovení § 4 odst. 3 zákona. Z nich mimo jiné vyplývá, že rozhodnutím příslušného soudu České republiky lze takové odsouzení také zahladit ( § 69 a § 70 tr. zák., § 363 a násl. tr. ř.). S ohledem na rozdílné délky doby řádného života odsouzeného uvedené v § 69 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. může určení konkrétní části trestu zaznamenané do evidence Rejstříku trestů mít vliv na splnění této podmínky pro zahlazení odsouzení. III. Podmínka oboustranné trestnosti činu uvedená v § 4 odst. 2 zákona je splněna, pokud skutek naplňující podle cizozemského rozsudku znaky několika trestných činů vykazuje zákonné znaky alespoň jedné skutkové podstaty trestného činu podle právního řádu České republiky.