11 Tdo 276/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 11 Tdo 276/2026 Datum rozhodnutí: 17.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: C 11 Tdo 276/2026-7256 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovoláních obviněných 1. N. D. Ch., a 2. V. V. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2025, č. j. 15 To 83/2025-6815, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 5/2022, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných N. D. Ch. a

V.

V. N. odmítají.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 3. 2025, č. j. 51 T 5/2022-6679, byli (mimo jiné) obvinění N. D. Ch. (dále jen „obviněný N.“) a V. V. N. (dále jen „obviněný V.“) shledáni vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

2. Soud prvního stupně za uvedený zločin uložil obviněnému N. podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění na dobu deseti let. Obviněnému V. soud prvního stupně za uvedený zločin uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění na dobu deseti let.

3. Uvedeného zločinu se obviněný N. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil s obviněným H. V. H. (stručně řečeno) tím, že nejméně od prosince 2017 do 14. 12. 2017 jednali společně s L. T. H. jako organizovaná skupina, do níž obviněný N. přibral D. V. Ch., jenž v dílčích případech financoval nákup metamfetaminu, s úmyslem získat finanční prostředky neoprávněným dovozem metamfetaminu z Nizozemí a jeho následným prodejem na území České republiky a Spolkové republiky Německo, přičemž H. V. H. oslovil V. P. C., který prostřednictvím zprostředkovatele P. T. Ch. zajistil pravidelný zdroj metamfetaminu v Nizozemí a za úplatu organizoval, objednával a koordinoval nákupy a transport metamfetaminu do České republiky a v dílčím případě i do Spolkové republiky Německo, případně dohlížel na platby, předání a přepravu, za tím účelem najímali kurýry a zajišťovali kurýrní motorová vozidla, přičemž V. P. C. zajistil mimo jiné zprostředkovatele V. K. a kurýra Z. B., který v takto zajištěných vozidlech převážel metamfetamin ukrytý v prostoru zadního nárazníku do České republiky, případně dílem do Spolkové republiky Německo, přičemž takto uskutečnili nejméně dva nákupy metamfetaminu v celkovém množství nejméně 13 kg, který převzali obvinění H. V. H. a N. za účelem jeho dalšího prodeje, přičemž jejich činnost byla ukončena dne 14. 12. 2017 v 18:55 hodin v Praze zadržením kurýra Z. B. s motorovým vozidlem, ve kterém bylo ukryto 8?446,9 g metamfetaminu obsahujících 6?806,95 g báze metamfetaminu, 177,4 g hašiše a 23,2 g ?9?tetrahydrocannabinolu, kdy tento metamfetamin pocházel z posledního dovozu z Nizozemí, byl vrácen koncovým zákazníkem a na pokyn obviněného N. byl přepravován zpět do České republiky, ačkoliv věděli, že jde o psychotropní látky, s nimiž je nakládání nezákonné, a neměli k tomu žádné zákonné oprávnění (skutek 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně).

4. Obviněný V. se uvedeného zločinu dopustil následovně. Nejméně od konce prosince 2017 do července 2018, v úmyslu získat finanční prostředky neoprávněným dovozem z Nizozemí a následným prodejem metamfetaminu a konopí nejméně na území České republiky, pokračoval V. P. C. v jednání popsaném pod bodem 1. rozsudku tím, že založil novou organizovanou skupinu, do níž oslovil K. V. D. a částečně znovu přizval D. V. Ch., který v dílčím případě vložil vlastní finanční prostředky do nákupu metamfetaminu, přes zprostředkovatele P. T. Ch. obnovil pravidelný zdroj metamfetaminu a konopí v Nizozemí a spolu s K. V. D. zajistil odběratele na území České republiky nejméně v podobě obviněného V. a P. N. T., s nimiž se domluvili na dovozu metamfetaminu a sušeného konopí podle jejich objednávek, na jejich základě objednávali požadované množství metamfetaminu a sušeného konopí, zajišťovali a koordinovali jejich transport do České republiky, případně do Spolkové republiky Německo, dohlíželi na platbu, předání a samotný transport, k čemuž za úplatu najímali kurýry a zajišťovali kurýrní motorová vozidla, přičemž K. V. D. prostřednictvím zprostředkovatele Z. Ž. zajistil nejméně A. D., F. S., N. N. G. a P. V. Q., kteří v zajištěných motorových vozidlech dovezli objednaný metamfetamin a sušené konopí nejméně do České republiky, když uskutečnili přesně nezjištěný počet nákupů a kurýrních cest, při každé z nich dovezli nejméně 4 kg metamfetaminu a celkově nejméně 38 kg metamfetaminu a nejméně v jednom případě 17,05 kg sušeného konopí obsahujícího 1 934,95 g účinné látky ?9-tetrahydrocannabinol, přičemž dovezený metamfetamin na základě předchozí objednávky předávali na tržnici v XY obviněný V. a P. N. T., pro něhož jej v dílčím případě převzal i L. T. K., a v rámci jedné z těchto kurýrních cest byl dne 2. 1. 2018 v 09:45 hodin při cestě do České republiky zadržen A. D. s kurýrním vozidlem, ve kterém se nacházelo 4 985 g metamfetaminu, a dne 23. 7. 2018 byl při cestě do České republiky na dálnici XY ve Spolkové republice Německo kontrolován N. N. G., který kurýrní vozidlo opustil, a sušené konopí o hmotnosti nejméně 17,05 kg bylo posléze zajištěno celním orgánem, a to přesto, že věděli, že jde o psychotropní látky a že nakládání s nimi je nezákonné, a neměli k tomu žádné zákonné oprávnění.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obhájci obviněných H. V. H., N. D. Ch. a V. V. N. odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2025, č. j. 15 To 83/2025-6815, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obhájců uvedených obviněných podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně výroků o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu u těchto obviněných. Odvolací soud následně podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl (mimo jiné) tak, že při nezměněných výrocích o vině obviněnému V. a obviněnému N. uložil každému podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jejichž výkon je podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně beze změn.

II. Dovolání a vyjádření k nim

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává obhájkyně obviněného V., Mgr. Ivana Háková, advokátka, a obhájkyně obviněného N., Mgr. Bc. Zuzana Dvořáková, advokátka, dovolání. Obě obhájkyně přitom ve svých dovoláních uplatňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. II.A. Dovolání obviněného V.

7. Obviněný V. předně namítá, že skutková zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Je přesvědčen, že jeho vina nebyla prokázána nade vši pochybnost a napadená rozhodnutí vycházejí z nepřímých, vágních a vzájemně rozporných důkazů. V této souvislosti zdůrazňuje, že žádný z provedených důkazů spolehlivě neprokazuje jemu přisouzenou trestnou činnost.

8. V podrobnostech poukazuje na obsah svědeckých výpovědí, které podle něj neumožňují jeho spolehlivou identifikaci ani závěr o jeho účasti na trestné činnosti. Uvádí, že většina svědků jej neznala, nedokázala ho identifikovat nebo vypovídala pouze o krátkých a blíže neurčených kontaktech. Další svědci podle něj vypovídali pouze zprostředkovaně, bez přímé znalosti jeho jednání. Zdůrazňuje rovněž obtíže spojené s identifikací osob vietnamského etnika a absenci jakýchkoliv individuálních znaků, jež by jeho spolehlivou identifikaci usnadnily. Dovozuje, že soudy učinily závěr o jeho vině na základě nepřímých a neověřených tvrzení a nepřípustně dovodily jeho zapojení z aktivit jiných osob. V této souvislosti dále zdůrazňuje zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Uvádí, že nebylo dosaženo takového stupně jistoty o skutkovém stavu, který trestní řízení vyžaduje, a že přetrvávající pochybnosti měly být vyloženy v jeho prospěch.

9. Další část dovolací argumentace obviněného V. se vztahuje k procesní použitelnosti provedených důkazů, zejména záznamů odposlechů telekomunikačního provozu a záznamů o sledování osob a věcí pořízených v jiné trestní věci. Obviněný namítá, že soudy nepřezkoumaly splnění zákonných podmínek jejich použití v projednávané věci, jak to předpokládají § 88 odst. 6 a § 158d odst. 10 tr. ř. Má též za to, že soudy tyto důkazy převzaly bez náležitého posouzení jejich zákonnosti a sekundární použitelnosti, a tím zatížily řízení vadou mající dopad na správnost skutkových zjištění. Zdůrazňuje, že důkazy získané v rozporu se zákonem jsou procesně nepoužitelné a nelze na nich založit skutkové závěry.

10. Ve vztahu k právní kvalifikaci obviněný V. namítá nesprávné právní posouzení znaku jednání „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Uvádí, že neexistují důkazy svědčící o jeho zapojení do strukturované trestné činnosti, o jeho roli v rámci skupiny ani o jeho vědomosti o jejím mezinárodním působení. Podle jeho názoru soudy nepřípustně přenesly závěry o postavení jiných obviněných na jeho osobu. Dovozuje, že závěr o naplnění tohoto kvalifikačního znaku je nepodložený a vedl k přísnější právní kvalifikaci i trestní sazbě.

11. Obviněný V. rovněž namítá nepřiměřenost jemu uloženého trestu. Zdůrazňuje svou dosavadní bezúhonnost a absenci trestní minulosti a uvádí, že tyto skutečnosti měly být zohledněny výrazněji jako polehčující okolnosti. Má rovněž za to, že byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku, případně pro uložení mírnějšího trestu, který by naplnil účel trestu. Dále poukazuje na změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2026, která snížila dolní hranici trestní sazby, a dovozuje, že tato skutečnost měla být také zohledněna při úvahách o přiměřenosti jemu uloženého trestu.

12. V další části dovolání poukazuje na existenci jiných trestních věcí týkajících se obdobného skutkového základu a téhož okruhu osob, v nichž došlo ke zrušení odsuzujících rozsudků usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 11 Tdo 829/2023. Zdůrazňuje, že v jeho případě by měly být aplikovány obdobné standardy jako v citované věci a že rozdílné posouzení by bylo v rozporu se zásadou rovnosti a požadavkem předvídatelnosti soudního rozhodování.

13. Uzavírá, že kumulace vytýkaných vad, spočívajících v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy, v použití procesně nepoužitelných důkazů, v nesprávné právní kvalifikaci a v nepřiměřenosti uloženého trestu, narušuje spravedlivost řízení jako celku.

14. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2025, č. j. 15 To 83/2025-6815, v části týkající se obviněného, a aby zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek podle § 265k odst. 1 tr. ř., a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, eventuálně, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání. II.B. Dovolání obviněného N.

15. Obviněný ve svém dovolání nejprve namítá, že učiněná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a jsou rovněž v rozporu s provedenými důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Obviněný předně namítá, že skutková zjištění učiněná soudy jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, zejména na odposleších a záznamech telekomunikačního provozu a protokolech o sledování osob a věcí převzatých z jiné trestní věci. V podrobnostech poukazuje na to, že vyloučení věci k samostatnému řízení a následné vedení řízení proti uprchlému samo o sobě neumožňuje převzít důkazy z původního řízení bez jejich samostatného přezkumu z hlediska zákonnosti. V této souvislosti zdůrazňuje, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, stejně jako příkazy ke sledování osob a věcí, včetně jejich prodloužení, byly odůvodněny jen stručně a stereotypně, aniž by reflektovaly vývoj věci, a z toho dovozuje jejich nezákonnost a nepoužitelnost. Má za to, že bez těchto operativně pátracích prostředků by soud neměl k dispozici důkazní podklad pro závěr o jeho vině.

17. Další argumentace obviněného se vztahuje k ostatním provedeným důkazům, které považuje za nedostačující. Namítá, že ani při extenzivním hodnocení důkazů z nich nelze dovodit skutková zjištění obsažená ve výroku o vině. Konkrétně poukazuje na to, že svědek K. V. D. jej neznal jménem a nepoznal jej ani na předložené fotografii, a z jeho výpovědi tak nelze dovodit, že se podílel na jemu přisouzené trestné činnosti. Ve vztahu ke svědku V. P. C. uvádí, že tento sice popisoval jeho údajnou roli, avšak v řadě případů vypovídal k dějům, jimž nebyl osobně přítomen, a jeho závěry tak byly založeny na domněnkách. Dále připomíná, že svědkyně L. T. H. pouze popsala jejich společné zahraniční cesty, nikoli konkrétní protiprávní jednání.

18. V dalším textu dovolání obviněný namítá, že soudy přikládaly význam i rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2021, sp. zn. 1 T 9/2020 a navazujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 15 To 72/2022, jimiž byli odsouzeni někteří další aktéři pro obdobnou trestnou činnost. Uvádí, že tato rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 11 Tdo 829/2023, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Dovozuje proto, že je třeba posoudit, zda kasační důvody nemají bezprostřední dopad i na projednávanou trestní věc.

19. Na uvedeném základě obviněný uzavírá, že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů existuje extrémní rozpor. Současně vytýká porušení zásady in dubio pro reo, neboť provedené důkazy netvoří ani přímý důkazní základ, ani uzavřený řetěz nepřímých důkazů, který by prokazoval jeho vinu. Je přesvědčen, že z použitelných důkazů nelze závěr o jeho vině dovodit.

20. Další okruh své dovolací argumentace obviněný N. směřuje k právní kvalifikaci skutku. Namítá, že nebyly prokázány znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a že skutková zjištění nenaplňují objektivní ani subjektivní stránku jemu přisouzeného trestného činu. Ve vztahu ke znaku velkého rozsahu uvádí, že v popisu skutku nejsou vyjádřeny další okolnosti, z nichž by bylo možno tento znak dovodit (mimo množství a kvalitu psychotropní látky), tuto okolnost totiž lze dovodit i z jiných kritérií, např. z výše finanční částky získané z nakládání s psychotropní látkou. Má proto za to, že pro použití této kvalifikace chybí odpovídající skutkový podklad. V tomto ohledu obviněný konstatuje, že nebyla prokázána žádná skutečnost, která by podpořila naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

21. Dalším problematickým momentem bylo podle obviněného posouzení jeho jednání jako jednání člena organizované skupiny působící ve více státech podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti zdůrazňuje, že dokazováním nebyla prokázána vyšší koordinovanost, plánovitost a rozdělení rolí mezi jednotlivými osobami v míře vyžadované judikaturou. Má za to, že soudy neindividualizovaly jeho postavení a neprokázaly, jak přesně měl do uvažované skupiny zapadat. Dále namítá, že zjištěný skutkový stav neumožňuje dovodit jeho vědomost o tom, že případná skupina působila ve více státech, ani jeho srozumění s takovým znakem. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 931/25, z něhož dovozuje požadavek podrobného a nepochybného prokázání pachatelovy vědomosti o přeshraničním působení skupiny.

22. Ve zbývající části dovolací argumentace obviněný doplňuje, že nebyla-li mu prokázána subjektivní stránka trestného činu v kvalifikované podobě, nelze jej považovat ani za pachatele podle § 22 tr. zákoníku. Opětovně zdůrazňuje, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů spatřuje extrémní rozpor, v jehož důsledku mělo dojít i k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

23. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2025, č. j. 15 To 83/2025-6815, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 51 T 5/2022-6679, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. II.C. Vyjádření státního zástupce 24. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jakub Chromý, Ph.D. (dále jen „státní zástupce“), který se nejprve věnuje dovolání obviněného V.

25. Státní zástupce konstatuje, že výhrady obviněného V. směřující proti existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nepřesahují rámec běžné polemiky s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný podle něj neidentifikuje žádné kvalifikované vady dokazování, které by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu do stabilizovaných skutkových zjištění ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůrazňuje přitom, že jde toliko o nesouhlas s aplikací zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

26. Ve vztahu k námitce, že soudy vycházely ze záznamů odposlechů a sledování osob a věcí pořízených v jiné trestní věci, aniž by přezkoumaly jejich použitelnost, státní zástupce odkazuje na bod 8 rozsudku odvolacího soudu a bod 462 rozsudku soudu prvního stupně. Konstatuje, že soudy splnění podmínek podle § 88 odst. 6 tr. ř. a § 158d odst. 10 tr. ř. posuzovaly. Obviněný však podle státního zástupce nepředkládá konkrétní námitky způsobilé zpochybnit zákonnost těchto důkazů. Podobně hodnotí i námitky obviněného N. mířící na zjištěný skutkový stav, které podle něj setrvávají v rovině běžného nesouhlasu s hodnocením důkazů a nepředstavují kvalifikované dovolací námitky ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

27. K odkazu na jiné trestní věci státní zástupce uvádí, že tyto nemají význam pro posouzení projednávané věci. Pokud obviněný N. poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 829/2023, nekonkretizuje jeho relevanci pro projednávanou věc. Státní zástupce připomíná dispoziční zásadu dovolacího řízení a dále uvádí, že citované rozhodnutí se týkalo otázky podjatosti podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nikoli otázek skutkových či hmotněprávních.

28. Ve vztahu k námitce týkající se právní kvalifikace státní zástupce uvádí, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný V. se zapojil do distribuce pervitinu dováženého z Nizozemí, přičemž jeho role v rámci organizované skupiny byla vymezena a doprovázena vědomostí o zapojení dalších osob. Z toho dovozuje naplnění znaku podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obdobně i u obviněného N. státní zástupce poukazuje na naplnění znaků podle § 283 odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přičemž odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, publikované pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., a na bod 15 rozsudku odvolacího soudu.

29. K námitkám obviněného V. směřujícím proti trestu státní zástupce uvádí, že dovolání neslouží k přezkumu přiměřenosti trestu, a připomíná limity dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Konstatuje, že uložený trest je přípustný a pohybuje se v rámci zákonné sazby podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku. Státní zástupce navíc dodává, že obviněný ani neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

30. Stran námitky týkající se novely trestního zákoníku účinné od 1. 1. 2026 státní zástupce konstatuje, že tato změna nepředstavuje dovolací důvod, neboť řízení bylo pravomocně skončeno před jejím nabytím účinnosti.

31. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

32. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájkyním obviněných k jejich případným replikám, které však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná, zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. a zda splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti.

34. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Obvinění ve svých dovoláních uplatňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

37. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

38. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem rozsudků soudů obou stupňů a s řízením jim předcházejícím, shledal, že dovolací argumentace obviněného V. zčásti odpovídá jemu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť namítá, že skutkové závěry jsou založeny na procesně nepoužitelných důkazech. Jak však Nejvyšší soud zjistil, tato námitka je zjevně neopodstatněná. Zbylá dovolací argumentace tohoto obviněného pak žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá. Dovolací námitky obviněného N. zčásti odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v části, v níž namítá, že při aplikaci kvalifikačního znaku podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nebyla zohledněna další podstatná kritéria. Avšak i tato argumentace je zjevně neopodstatněná. Jeho zbývající dovolací argumentaci potom nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. K jednotlivým dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – následující. IV. A. Dovolání obviněného V.

39. Obviněný V. ve svém dovolání předně namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Je totiž přesvědčen, že jeho vina nebyla nade vši pochybnost prokázána. Skutková zjištění podle něj nejsou podložena konkrétními důkazy a má za to, že soudy dovodily jeho spojení s organizovanou skupinou na základě nepřímých, vágních a rozporuplných tvrzení.

40. Nejvyšší soud k této argumentaci konstatuje, že neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž jejím prostřednictvím nepoukazuje na konkrétní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, nýbrž pouze provádí vlastní hodnocení důkazů a dochází k vlastním skutkovým zjištěním odlišným od těch, k nimž dospěl na základě provedeného dokazování soud prvního stupně. K tomu prezentuje pouze části výpovědí svědků, z nichž následně formuluje závěr o nedostatečném důkazním podkladu pro učiněná skutková zjištění. Nejvyšší soud však poukazuje na to, že oba soudy se obdobnými námitkami obviněného zabývaly a podrobně je ve svých rozsudcích vypořádaly (srov. bod 468, 469, 473, 475 a 476 rozsudku soudu prvního stupně a body 16 až 18 rozsudku odvolacího soudu). Dospěly přitom k jasnému závěru, že obviněný V. se jemu přisouzené trestné činnosti dopustil, což však nyní uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly způsobilé zpochybnit.

41. V navazující argumentaci obviněný vytýká soudům, že svá skutková zjištění založily na procesně nepoužitelném důkazu. V tomto směru brojí proti záznamům odposlechů telekomunikačního provozu a záznamům o sledování osob a věcí pořízených v trestním řízení, které předcházelo vyloučení trestní věci obviněných do samostatného řízení. Je totiž přesvědčen, že soudy v nynější trestní věci nepřezkoumaly splnění zákonných podmínek pro jejich procesní použitelnost v trestním řízení. Především namítá, že soudy nezjišťovaly splnění podmínek uvedených v § 88 odst. 6 tr. ř. a v § 158d odst. 10 tr. ř. a vymezuje se i proti zákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu ke sledování osob a věcí. Má přitom za to, že soudy na tuto svou přezkumnou činnost rezignovaly.

42. Jak Nejvyšší soud výše uvedl, tato argumentace odpovídá obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť jejím prostřednictvím namítá, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu. Nejvyšší soud na tomto místě poukazuje na to, že obviněný výše uvedenou argumentací namítá nedostatečný přezkum jednak procesní použitelnosti důkazů z jiné trestní věci, jednak zákonnosti příkazů k těmto úkonům.

43. K první části argumentace obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že tato je zjevně neopodstatněná, neboť oba soudy nižších stupňů se splněním podmínek uvedených v § 88 odst. 6 ve spojení s § 88 odst. 1 tr. ř. a v § 158d odst. 10 tr. ř. pečlivě zabývaly a neshledaly skutečnosti, jež by bránily užití těchto důkazů v projednávané trestní věci (srov. bod 460 rozsudku soudu prvního stupně a bod 9 rozsudku odvolacího soudu). V takovém postupu Nejvyšší soud neshledává žádné pochybení, neboť s ohledem na právní kvalifikaci jednání obou obviněných [§ 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku] je zřejmé, že již první podmínka stanovená v § 88 odst. 1 tr. ř. je splněna (srov. § 88 odst. 6 tr. ř.). Stejně tak je v projednávané věci splněna i podmínka uvedená v § 158d odst. 10 tr. ř. Za takové situace tudíž Nejvyšší soud nemohl této námitce přisvědčit, když zákonné podmínky pro použití těchto důkazů byly splněny. Nad rámec výše uvedeného je třeba dodat, že tyto důkazy byly pořízeny v přípravném řízení, které předcházelo vyčlenění trestní věci obviněných do samostatného řízení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podotýká, že nejde o jinou trestní věc v pravém slova smyslu.

44. Pokud jde o druhou rovinu námitek obviněného, že soudy nezkoumaly zákonnost příkazů v „jiné trestní věci“, je třeba předně uvést, že obviněný s takovou argumentací přichází až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud totiž při studiu spisu nezjistil, že by obviněný tyto námitky vznesl dříve v trestním řízení. Rovněž je třeba konstatovat, že své výhrady vůči příkazům k nařízení odposlechu a příkazům ke sledování osob a věcí nijak nekonkretizuje. Nevymezuje tedy adresně formulované námitky, které by naznačovaly nesplnění zákonných podmínek pro jejich vydání. Pouze nesouhlasí s jejich odůvodněním. Obviněný ve svém dovolání ani nijak neidentifikuje, který z příkazů jím naznačovanými vadami trpí. Nejvyšší soud přitom podotýká, že ve věci bylo vydáno značné množství příkazů (v řádu desítek). Nejvyšší soud k této argumentaci dodává, že takto obecně formulované výhrady obviněného v zásadě nemohly zpochybnit zákonnost a procesní použitelnost předmětných důkazů. K charakteru takových výhrad obviněného považuje za vhodné rovněž doplnit, že mu jako dovolacímu soudu nepřísluší dovolací argumentaci obviněného domýšlet, dotvářet ani nahrazovat (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014, ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 11 Tdo 361/2024 či ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 11 Tdo 683/2025).

45. Obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když konstatuje, že závěr o naplnění znaku zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku není podložen přímým důkazem. Má proto za to, že závěr o naplnění tohoto kvalifikačního znaku je čistě spekulativní a nemá oporu v provedeném dokazování.

46. K této dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že se zcela míjí s výše citovaným dovolacím důvodem. Ačkoliv se totiž může jevit, že dovolací argumentace směřuje k vadě nesprávného právního posouzení jemu přisouzeného jednání, ve skutečnosti obviněný tuto vadu nenamítá, nýbrž brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, která podle něj nemají oporu v provedených důkazech. Své námitky tudíž směřuje výhradně do rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Takto vymezená argumentace však neodpovídá rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. bod 36 tohoto usnesení). Z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud námitce obviněného vyhovět.

47. Obviněný v dovolání rovněž vznesl námitky vůči jemu uloženému trestu. Ten vnímá jako nepřiměřeně přísný a je přesvědčen, že nebyl uložen v souladu se základními zásadami trestání. Rovněž nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Má za to, že v jeho případě jsou zákonné předpoklady splněny. V souvislosti s jemu uloženým trestem rovněž připomíná novelu trestního zákoníku účinnou od 1. 1. 2026 a v ní sníženou dolní hranici trestní sazby stanovené pro jemu přisouzený zločin.

48. Nejvyšší soud takové argumentaci nemohl přisvědčit. Námitku nepřiměřené přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu totiž nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34 in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015]. I přesto Nejvyšší soud v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, či ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019). Nejvyšší soud však neshledal, že tomu tak je v projednávané věci.

49. Obviněnému byl totiž uložen jak druh trestu, který je v případě zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) přípustný, tak ve výměře v rámci zákonné sazby stanovené v uvedeném ustanovení, která v tomto případě činila deset až osmnáct let. Vzhledem ke konkrétní výměře uloženého trestu odnětí svobody, která u obviněného činí deset let a šest měsíců, Nejvyšší soud uzavírá, že takový trest rozhodně není extrémně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený. Odvolací soud přitom uložený trest adekvátně odůvodnil (srov. body 22 a 24 jeho rozsudku). Proto nelze v postupu odvolacího soudu shledat žádné pochybení.

50. Nejvyšší soud dále konstatuje, že námitku, jíž obviněný brojí proti neužití moderačního práva soudu zakotveného v § 58 tr. zákoníku a domáhá se snížení výměry uloženého trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, tj. namítá nepřiměřenost jemu uloženého trestu, nelze s ohledem na závěry konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 897/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 506/2019 aj.). Aplikace uvedeného ustanovení je totiž na volné úvaze soudu (oproti postupu podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025), tj. jde o fakultativní postup soudu, který není povinen dané ustanovení využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. nelze podřadit námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 uložený trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením § 58 odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 splňuje (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).

51. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud této námitce obviněného nevyhověl, když ji vyhodnotil jako neodpovídající zákonným dovolacím důvodům.

52. Nejvyšší soud se na tomto místě vyjádří k obviněným odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 11 Tdo 829/2023, v němž Nejvyšší soud rozhodl v trestní věci týkající se totožného okruhu osob a navazující trestné činnosti. Nejvyšší soud pouze stručně konstatuje, že důvodem pro jeho kasační zásah v citované věci byla námitka podjatosti členů senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, uplatněná obviněnými B. N. T., L. V. T. a P. N. T. Tento senát totiž schválil dohody o vině a trestu u části spoluobviněných a ve skutkové větě těchto rozhodnutí, aniž bylo prováděno dokazování, označil rovněž obviněné B. N. T., L. V. T. a P. N. T. (a další spoluobviněné) za spolupachatele posuzované trestné činnosti, včetně popisu jejich údajného jednání. Uvedené pochybení však v projednávané věci nenastalo a obvinění existenci takového pochybení ani nenamítali. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud konstatuje, že závěry citovaného rozhodnutí nejsou na projednávanou věc přiléhavé. IV. B. Dovolání obviněného N.

53. Obviněný ve svém dovolání předně uplatňuje námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že protokoly o sledování osob a věcí, jakož i odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, jsou nezákonné, neboť byly pořízeny na základě nezákonných příkazů a jejich prodlužování. Jím tvrzená nezákonnost je dána nedostatečným odůvodněním těchto příkazů. V navazující argumentaci pak obviněný brojí proti skutkovým závěrům soudů, které podle něj nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Přibližuje též výpovědi ve věci vyslechnutých svědků a dochází k závěru, že tyto výpovědi jeho trestnou činnost neprokazují. Z těchto důvodů má za to, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů.

54. K uvedeným výhradám obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že tyto neodpovídají jemu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud předně konstatuje, že obviněný rovněž tuto námitku vznáší až v dovolacím řízení, neboť ze spisového materiálu není tato argumentace patrná. K první části výše předestřené dovolací argumentace je třeba uvést, že sám obviněný ve svém dovolání obdobně jako obviněný V. (srov. bod 44 tohoto usnesení) nepřináší žádné konkrétní argumenty, které by jeho námitky podpořily a rovněž nespecifikuje, které konkrétní příkazy tvrzenou vadou trpí. Za takové situace Nejvyšší soud připomíná své závěry uvedené v bodu 44 tohoto usnesení, že takto obecně uvedené výhrady nemohly zpochybnit zákonnost a procesní použitelnost předmětných důkazů. Rovněž přitom dodává, že mu jako soudu dovolacímu nepřísluší dovolací argumentaci obviněného jakkoliv domýšlet, dotvářet ani nahrazovat (srov. judikaturu uvedenou v bodě 44 tohoto usnesení). Jelikož obviněný N. (na rozdíl od obviněného V.) nepředložil ani konkrétní argumentaci vztahující se k nesplnění zákonných podmínek procesní (ne)použitelnosti uvedených důkazů (ve smyslu § 88 a § 158d tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dojít k jinému závěru než, že dovolací argumentace uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.

55. Tu část dovolací argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím brojí proti skutkovým zjištěním, rovněž nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Obviněný totiž jejím prostřednictvím nepoukazuje na konkrétní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, nýbrž pouze provádí vlastní hodnocení provedených důkazů a dochází k vlastním skutkovým zjištěním odlišným od těch, k nimž dospěl na základě provedeného dokazování soud prvního stupně. K tomu prezentuje pouze části výpovědí svědků, z nichž následně formuluje závěr o nedostatečném důkazním podkladu pro učiněná skutková zjištění. Nejvyšší soud však konstatuje, že oba soudy nižších stupňů se obdobnými námitkami obviněného zabývaly a podrobně je ve svých rozsudcích vypořádaly (srov. body 468 až 472 rozsudku soudu prvního stupně a body 11 až 13 rozsudku odvolacího soudu). Dospěly přitom k jasnému závěru, že obviněný Nguyen se jemu přisouzené trestné činnosti dopustil, což však nyní uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly způsobilé zpochybnit.

56. V další části svého dovolání obviněný brojí proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jeho jednání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto směru konstatuje, že soudy při posouzení kvalifikačního znaku podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku měly zohlednit nejen konkrétní množství a kvalitu psychotropní látky, ale i další okolnosti, například výši peněžité částky, kterou obvinění z prodeje těchto látek utržili nebo utržit měli. Nejvyšší soud k této argumentaci obviněného konstatuje, že ji sice lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná.

57. Nejvyšší soud předně konstatuje, že oba soudy nižších stupňů se otázce právního posouzení skutku pečlivě věnovaly, přičemž ve svých rozsudcích neopomněly zdůvodnit, z jakých důvodů shledaly naplnění zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (srov. především body 487 a 488 rozsudku soudu prvního stupně a body 14 a 15 rozsudku odvolacího soudu). Pokud jde o znak spáchání trestného činu ve velkém rozsahu, oba soudy při svých závěrech vycházely z kritérií uvedených ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (publikovaném pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.) ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. Při svých úvahách přitom soud prvního stupně, jehož závěry rovněž potvrdil soud odvolací, vycházel z primárního hlediska pro určení rozsahu trestné činnosti, tedy z množství účinné psychotropní látky obsažené v zajištěné směsi. Skutečnost, že toto kritérium představuje rozhodující kritérium pro určení rozsahu v případě tzv. drogových trestných činů, vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 681/2017. Z těchto důvodů proto nemohl Nejvyšší soud vyhovět námitce obviněného, neboť soudy při právním posouzení předmětné trestné činnosti vycházely správně z množství účinné psychotropní látky obsažené v zajištěné směsi. Nejvyšší soud přitom dodává, že zohlednění dalších kritérií je jistě namístě v situaci, kdy se nepodaří dostatečně prokázat množství účinné psychotropní látky, nicméně taková situace v projednávané věci nenastala, a Nejvyšší soud proto nemohl uvedené námitce vyhovět.

58. Obviněný Nguyen rovněž ve svém dovolání vyslovuje nesouhlas s právním posouzením jeho jednání, pokud jde o zvlášť přitěžující okolnost ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Jeho námitky však zůstávají v poloze prostého nesouhlasu s právním posouzením věci, přičemž v samotné argumentaci namítá především neprokázání naplnění subjektivní stránky k tomuto znaku. Nenamítá tedy, že by skutkový stav tak, jak jej stabilizoval soud prvního stupně, byl nesprávně právně posouzen, nýbrž brojí proti takto zjištěnému skutkovému stavu a prezentuje vlastní závěry, že jeho spojení s organizovanou skupinou nebylo dostatečně prokázáno. Teprve až v návaznosti na to tvrdí, že soudy nesprávně posoudily jeho subjektivní stránku ve vztahu k tomuto kvalifikačnímu znaku. Taková argumentace však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá (viz bod 36 tohoto usnesení).

59. Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že oba soudy se pečlivě zabývaly i právním posouzením tohoto kvalifikačního znaku. Ve svých rozsudcích přitom uvedly, proč jeho naplnění dovodily (srov. bod 487 rozsudku soudu prvního stupně a bod 15 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud přitom ve svém rozsudku uvedl, že je nepochybné, že se obviněný vědomě podílel na dovozu pervitinu z Nizozemí do Spolkové republiky Německo a České republiky. Přiblížil rovněž jednotlivé role všech zapojených osob, přičemž obviněný N. dával požadavky na zajištění pervitinu a pro jeho přepravu zajistil i kurýra. Rovněž se obviněný podílel na vyplácení zisku těmto kurýrům (srov. bod 15 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto dodává, že neshledal, že by skutkové závěry neměly oporu v provedených důkazech a navazující právní kvalifikace rovněž nevykazuje žádné vady, neboť výraznější míra zapojení obviněného, jakož i jeho vědomost o existenci této skupiny, z provedeného dokazování jednoznačně vyplývají.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

60. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných N. D. Ch. a V. V. N. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněných zčásti neodpovídala jim uplatněným dovolacím důvodům (a ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání) a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručených práv obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu