11 Tdo 295/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 11 Tdo 295/2026 Datum rozhodnutí: 27.05.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, Dokazování, Odposlech a záznam telekomunikačního provozu, Organizovaná skupina působící ve více státech Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 11 Tdo 295/2026-12557 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 dovolání obviněných 1. Z. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, 2. L. H. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, 3. N. B. W., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a 4. J. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2025, č. j. 2 To 53/2025-11938, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 4/2023, a rozhodl t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. K., L. H., N. B. W. a J. A. odmítají.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 81 T 4/2023, byli pod bodem I. obvinění Z. K. a N. B. W. shodně uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný L. H. byl týmž rozsudkem krajského soudu pod bodem I. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný J. A. pak byl týmž rozsudkem krajského soudu pod bodem I. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, částečně dokonaným a částečně spáchaným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku.

2. Za uvedené jednání byli všichni výše jmenovaní obvinění Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci odsouzeni podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody, jenž byl v případě obviněného J. A. ukládán za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku jako trest úhrnný, a to konkrétně obvinění Z. K. a obviněný J. A. v trvání jedenácti let, obviněný L. H. v trvání dvanácti let a obviněný N. B. W. v trvání třinácti let. Pro výkon uložených trestů odnětí svobody byli všichni jmenovaní obvinění podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Všichni výše uvedení obvinění byli dále týmž rozsudkem krajského soudu odsouzeni podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rovněž k trestu propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci v podobě finančních částek podrobně specifikovaných tamtéž. Obvinění Z. K. a N. B. W. byli nadto týmž rozsudkem krajského soudu odsouzeni podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku též k peněžitému trestu, a to v případě prvního ze jmenovaných ve výměře 500denních sazeb, kdy denní sazba činila 1.000 Kč, celkem tedy ve výměře 500.000 Kč, a v případě druhého ze jmenovaných obviněných ve výměře 500denních sazeb, kdy denní sazba činila 6.000 Kč, celkem tedy ve výměře 3.000.000 Kč.

3. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 81 T 4/2023, byl ze strany všech výše jmenovaných obviněných v zákonné lhůtě napaden podanými odvoláními zaměřenými do všech výrokových částí. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 2 To 53/2025, a to tak, že napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to z podnětu odvolání obviněných Z. K. a N. B. W. podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně těchto obviněných pouze ve výrocích o peněžitém trestu, zatímco v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek krajského soudu nezměněn. Naproti tomu odvolání obviněných L. H. a J. A. vrchní soud podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

4. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci se obvinění Z. K., L. H., N. B. W. a J. A. předmětné trestné činnosti dopustili společně se spoluobviněnými M. A., L. S. a P. T. (kteří dovolání v nyní posuzované věci nepodali) v podstatě tím, že: I. obvinění N. B. W., Z. K., M. A., J. A., L. S., L. H. a P. T. společně, v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2020 do 9. 6. 2022 na různých místech České republiky, zejména v Olomouckém a Pardubickém kraji, a rovněž na území Polské republiky, se záměrem získat co nejvyšší majetkový prospěch, srozuměni s tím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možné volně nakládat s návykovou látkou metamfetamin, zvanou pervitin, zneužitelnou k navození psychotropních účinků, vědomi si skutečnosti, že příslušným zákonným povolením k zacházení s návykovými látkami ve smyslu § 4 a § 8 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, nedisponují, s cílem maximalizovat úspěch své činnosti a znesnadnit své odhalení, srozuměni s tím, že na této činnosti participují další osoby, vytvořili společně s dalšími osobami, vůči kterým bylo trestní řízení vedeno samostatně, organizovanou skupinu osob podílejících se dílčími úlohami na procesu získávání prekursorů a chemikálií potřebných k nelegální výrobě metamfetaminu, opakované nelegální výrobě této látky a neoprávněném nakládání s touto látkou ve smyslu jejího přechovávání pro sebe a pro jiného, prodeje a jiné distribuce, přičemž na této činnosti se podíleli níže popsaným způsobem, obviněný N. B. W. nejméně od února 2021 do 9. 6. 2022 na různých místech na území Polské republiky a České republiky, po předchozí dohodě za finanční odměnu nebo výměnou za omamné a psychotropní látky M. A., L. S., J. A. a jejich prostřednictvím L. H., a rovněž již odsouzeným A. K. a K. S., vůči nimž bylo trestní řízení vedeno samostatně, předával lékové přípravky s obsahem efedrinu a pseudoefedrinu a chemikálie jód a červený fosfor, které obstarával nezjištěným způsobem v Polské republice, s vědomím, že tyto látky budou využity k výrobě metamfetaminu, kdy celkem předal v uvedeném období výše uvedeným osobám lékové přípravky v množství způsobilém k výrobě nejméně 21.948,9 gramů metamfetaminu, jód v množství způsobilém k výrobě nejméně 19.215,5 gramů metamfetaminu a červený fosfor v množství způsobilém k výrobě nejméně 27.283 gramů metamfetaminu, a dále v několika případech přivezl do České republiky již vyrobený metamfetamin v množství nejméně 1.000 gramů, který zde prodal další osobě, dále v době od února 2021 do 9. 6. 2022 prodal J. A., M. A. a jejich prostřednictvím zčásti L. H. celkem nejméně 130 ks balení léčiva Efedrina Arena s obsahem efedrinu v ceně nejméně 15.000 Kč za jedno balení, způsobilých k výrobě 5.746 gramů metamfetaminu, nejméně 2.378 ks balení léčiv StopCold či Cirrus s obsahem pseudoefedrinu způsobilých k výrobě nejméně 3.662,12 gramů metamfetaminu, nejméně 2.000 gramů červeného fosforu způsobilého k výrobě 6.079 gramů metamfetaminu a nejméně 5.000 gramů jódu způsobilého k výrobě 3.681,5 gramů metamfetaminu, dále v období od 21. 4. 2022 do 26. 5. 2022 nejméně ve třech případech prodal L. S. celkem 39 ks balení léčiva Efedrina Arena za částku 660.000 Kč způsobilých k výrobě 1.723 gramů metamfetaminu a 1 kg červeného fosforu za částku 11.000 Kč způsobilého k výrobě 3.039 gramů metamfetaminu, obviněný Z. K. od listopadu 2020 do 9. 6. 2022 půjčoval J. A., M. A., L. S. a odsouzenému A. K., vůči kterému bylo trestní řízení vedeno samostatně, finanční prostředky s vědomím, že tyto budou použity k nákupu léčebných přípravků s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu a chemikálií určených k výrobě metamfetaminu v Polské republice, dále doprovázel vozidla obžalovaných tyto léčebné přípravky převážející s úkolem hlásit případné policejní kontroly na silnicích, následně od spoluobviněných osob přebíral část zakoupených léčiv a chemikálií či vyrobeného metamfetaminu a distribuoval je dalším osobám, a dále zajišťoval logistiku v rámci výrobních procesů, zejména dopravu spoluobviněných osob, prekursorů, chemikálií a věcí určených k výrobě metamfetaminu, na místa realizace výroby, jakož i následný odvoz vyrobeného metamfetaminu, dále - dne 25. 11. 2020 na přesně nezjištěném místě převzal od. M. A. přesně nezjištěné množství léčiv s obsahem pseudoefedrinu a dne 10. 12. 2020 přesně nezjištěné množství metamfetaminu, - v přesně nezjištěné době před 29. 3. 2021 na přesně nezjištěném místě předal M. A. za účelem nákupu léčiv s obsahem pseudoefedrinu finanční částku v přesně nezjištěné výši, - v přesně nezjištěné době na jaře 2021 na přesně nezjištěném místě převzal od L. S. za částku 70.000 Kč celkem 2.473 ks tablet léčiva StopCold způsobilých k výrobě 272 gramů metamfetaminu, které za tímto účelem předal J. A. a M. A., - dne 12. 4. 2021 za účelem výroby metamfetaminu, kterou měl realizovat M. A., zakoupil za částku 5.000 Kč od J. H. 1 kg jódu způsobilý k výrobě 736,3 gramů metamfetaminu, - dne 12. 10. 2021 převezl motorovým vozidlem M. A. a J. A. mezi výrobnami metamfetaminu v XY a v XY a provedl transport části varny metamfetaminu mezi těmito místy, - dne 20. 10. 2021 převezl motorovým vozidlem věci určené k výrobě metamfetaminu a M. A. a J. A. mezi výrobnami metamfetaminu v XY, XY a XY, a následně dne 21. 10. 2021 po ukončení výroby metamfetaminu odvezl M. A. z výrobny v XY, - ve dnech 3. 11. 2021 a 4. 11. 2021 převzal od M. A. nejméně 30 gramů metamfetaminu jako odměnu za zapůjčené finanční prostředky k nákupu léčiv, - dne 11. 11. 2021 převzal od M. A. přesně nezjištěné množství metamfetaminu, - dne 20. 11. 2021 provedl odvoz věcí a M. A. z výrobny metamfetaminu v garáži č. 30 v ul. XY v XY a dne 21. 11. 2021 odvezl M. A. za účelem realizace výroby metamfetaminu na adresu XY, XY, - dne 27. 12. 2021 dopravil za účelem výroby metamfetaminu M. A. do garáže č. 30 v ulici XY v XY, - dne 8. 2. 2022 odvezl M. A. či vyrobený metamfetamin z garáže č. 30 v ul. XY v XY, - dne 28. 2. 2022 během výroby metamfetaminu prováděné M. A. v garáži č. 30 v ul. XY v XY dovezl M. A. potraviny, - dne 1. 3. 2022 dopravil věci k výrobně metamfetaminu a M. A. do garáže č. 30 v ul. XY v XY, - dne 8. 3. 2022 dopravil věci k výrobě metamfetaminu a M. A. mezi výrobnou metamfetaminu v garáži č. 30 v ul. XY v XY a domem č. p. XY v XY, - dne 16. 4. 2022 prostřednictvím J. M. zajistil dodání 0,5 gramu metamfetaminu M. A. do Léčebny XY, - dne 6. 5. 2022 dopravil M. A. a věcí sloužících k výrobě metamfetaminu z obce XY do garáže č. 30 v ul. XY v XY, dále od podzimu 2021 do června 2022 na různých místech v XY či v XY, po předchozí vzájemné dohodě postupně předal L. S. finanční prostředky v celkové výši nejméně 600.000 Kč určené k nákupu léčiv s obsahem pseudoefedrinu, a poté, co L. S. z léčiv zakoupených za tyto prostředky vyrobil metamfetamin, od něj převzal buď zapůjčenou částku včetně stanoveného úroku nebo část vyrobeného metamfetaminu, kdy takto od L. S. v uvedeném období na uvedených místech odebral celkem nejméně 600 gramů metamfetaminu, dále na podzim 2021 v jednom případě v XY v parku u ulice Č. a v dalších nejméně dvou případech na nezjištěném místě prodal L. S. nejméně 50 gramů metamfetaminu za účelem jeho dalšího prodeje, a ve dnech 17. 2. 2021, 30. 3. 2021, 5. 4. 2021, 1. 5. 2021 a 15. 5. 2021 v XY nejméně ve čtyřech případech prodal J. H., vůči níž bylo trestní řízení vedeno samostatně, nejméně 100 gramů metamfetaminu, přičemž nejméně v jednom případě si za 1 gram této látky účtoval 900 Kč, obviněný M. A. nejméně od dubna 2020 do 9. 6. 2022 sám či v součinnosti s dalšími osobami, zejména s již odsouzeným A. K., a později s J. A., převážně na území Polské republiky nebo v česko-polském pohraničí, opakovaně zakoupil od N. B. W. a od dalších neztotožněných osob, lékové přípravy Efedrina Arena s obsahem efedrinu a Cirrus či StopCold s obsahem pseudoefedrinu, celkem léčiva v množství způsobilém k výrobě nejméně 10.698,12 gramů metamfetaminu a chemikálie určené k výrobě metamfetaminu, konkrétně jód v množství způsobilém k výrobě 3.681,5 gramů metamfetaminu a červený fosfor v množství způsobilém k výrobě 6.079 gramů metamfetaminu, z těchto léčiv a chemikálií sám nebo v součinnosti s A. K., s L. S. nebo s J. A., který mu asistoval, případně mu zajišťoval potřebné vybavení, na různých místech v České republice chemickou cestou za použití jódu, červeného fosforu, kyseliny chlorovodíkové, hydroxidu sodného, toluenu a laboratorního vybavení, neoprávněně vyrobil přesně nezjištěné množství metamfetaminu, nejméně však 2.088,67 gramů, část zakoupených léčiv a chemikálií sám či společně s J. A. rovněž prodal dalším osobám, a vyrobený metamfetamin si částečně ponechal pro vlastní potřebu, částečně jej v celkovém množství nejméně 1.343,38 gramů distribuoval dalším osobám, obviněný J. A. v době od října 2021 do 9. 6. 2022 převážně na území Polské republiky či v česko-polském pohraničí, se podílel na nákupech lékových přípravků s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu a chemikálií určených k výrobě metamfetaminu, konkrétně na nákupu lékových přípravků Efedrina Arena s obsahem efedrinu a Cirrus s obsahem pseudoefedrinu v množství způsobilém k výrobě nejméně 4.167,45 gramů metamfetaminu, na nákupu 2.000 gramů jódu způsobilého k výrobě 1.472 gramů metamfetaminu a na nákupu 1.000 gramů červeného fosforu způsobilého k výrobě 3.039 gramů metamfetaminu, realizovaných M. A. a L. H. od N. B. W. zejména tím, že zajišťoval přepravu léčiv a chemikálií a úhradu kupní ceny těchto léčiv a chemikálií, když za tím účelem opakovaně předával N. B. W. finanční prostředky, část léčiv i sám zakoupil, a takto jednal s vědomím, že uvedená léčiva a chemikálie budou dále využity k výrobě metamfetaminu, dále se v době od února 2021 do 9. 6. 2022 podílel na výrobě přesně nezjištěného množství metamfetaminu realizované z těchto léčiv a chemikálií primárně M. A. na různých místech v České republice, zejména na adrese XY v XY, v garáži „XY“ v ul. XY v XY a v garáži č. 30 v ul. XY v XY, či na dalších místech v XY, XY, XY a jinde, a to tak, že M. A. asistoval, případně mu zajišťoval potřebné vybavení a vozil mu jídlo, část zakoupených léčiv a chemikálií sám či společně s M. A. rovněž prodal dalším osobám, a vyrobený metamfetamin si částečně ponechal pro vlastní potřebu, částečně jej v celkovém množství nejméně 546,2 gramů distribuoval dalším osobám, a to zejména L. H. ml., kterému prodal nejméně 45 gramů metamfetaminu za 45.000 Kč s tím, že si byl vědom, že tato látka bude jmenovanému doručena do prostor Věznice XY další osobou a s tímto vědomím ji ve dnech 30. 11. 2021 až 1. 12. 2021 zaslal poštovní přepravou k rukám J. E., a následně L. H. ml. prodal nejméně 9 gramů metamfetaminu s tím, že si byl vědom, že tato látka bude jmenovanému doručena do prostor Věznice XY další osobou a s tímto vědomím ji dne 11. 2. 2022 zaslal poštovní přepravou k rukám P. K., přičemž v době zákroku policie dne 9. 6. 2022 neoprávněně přechovával v osobním motorovém vozidle tov. zn. Škoda Octavia, registrační značky XY, celkem 2,6 gramů rostlinného materiálu s obsahem látky THC, a téhož dne společně s M. A. neoprávněně přechovával v bytě na adrese XY v XY 3 ks plastových sáčků o váze 3.255 gramů vč. obalu obsahující tablety Cirrus a Efedrina Arena způsobilých k výrobě 587,65 gramů metamfetaminu a 1,48 gramů krystalického materiálu s obsahem metamfetaminu, a v prostorách rodinného domu č. p. XY v ul. XY v XY různé laboratorní vybavení vč. matečních roztoků a 14,77 gramů efedrinu, který je způsobilý k výrobě 10,88 gramů metamfetaminu, 21,59 gramů krystalického materiálu s obsahem 14,24 gramů metamfetaminu báze, 366 gramů červeného fosforu způsobilého k výrobě 1.112,4 gramů metamfetaminu, 557 gramů jódu způsobilého k výrobě 410 gramů metamfetaminu a tablety zn. Nurofen způsobilé k výrobě 0,42 gramu metamfetaminu, a uvedeného jednání se J. A. dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 5 T 56/2002, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákona, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, který vykonal dne 9. 8. 2020, obviněný L. S. nejméně od podzimu 2020 do 9. 6. 2022 sám či v součinnosti s dalšími osobami, zejména s M. A., J. A. a L. H. opakovaně zakoupil od N. B. W., a dále od A. K. a P. F., případně od dalších neztotožněných osob, na území Polské republiky či na přesně nezjištěném místě v Praze, případně prostřednictvím sítě internet, léčiva s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu a chemikálie pseudoefedrin, červený fosfor a jód, tedy celkem nejméně 123 ks balení léčiva StopCold způsobilých k výrobě 270,6 gramů metamfetaminu, 1.250 gramů léčiva Cirrus způsobilých k výrobě 371,5 gramů metamfetaminu, 64 ks balení léčiva Efedrina Arena způsobilých k výrobě nejméně 2.828,8 gramů metamfetaminu, 2.000 gramů jódu způsobilých k výrobě 1.472 gramů metamfetaminu a 2.990 gramů červeného fosforu způsobilého k výrobě 9.088 gramů metamfetaminu, z těchto léčiv a chemikálií sám nebo v součinnosti s P. F., s M. A. nebo s L. H., na různých místech v České republice neoprávněně vyrobil celkem nejméně 4.882 gramů metamfetaminu, část zakoupených léčiv a chemikálií rovněž předal či prodal dalším osobám, a vyrobený metamfetamin si částečně ponechal pro vlastní potřebu, částečně jej v celkovém množství nejméně 2.422,80 gramů distribuoval dalším osobám, obviněný L. H. nejméně od října 2021 do 9. 6. 2022 sám či prostřednictvím dalších osob, zejména M. A., J. A. a L. S., opakovaně zakoupil od N. B. W. a od dalších neztotožněných osob, na území České republiky a Polské republiky, lékové přípravky Efedrina Arena a Cirrus s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu v množství způsobilém k výrobě 2.217 gramů metamfetaminu a dále chemikálie určené k výrobě metamfetaminu, konkrétně nejméně 1.380 gramů červeného fosforu způsobilého k výrobě 4.185 gramů metamfetaminu a 3.500 gramů jódu způsobilého k výrobě 2.576 gramů metamfetaminu, z těchto léčiv a chemikálií sám nebo v součinnosti s Lukášem Strouhalem na různých místech v České republice, chemickou cestou za použití jódu, červeného fosforu, kyseliny chlorovodíkové, hydroxidu sodného, toluenu a laboratorního vybavení neoprávněně vyrobil nebo se podílel na výrobě celkem nejméně 1.107,42 gramů metamfetaminu, a vyrobený metamfetamin si částečně ponechal pro vlastní potřebu, částečně jej v celkovém množství nejméně 356 gramů distribuoval dalším osobám, přičemž dne 3. 4. 2022 v době umístění v Nemocnici XY z důvodu intoxikace po výrobě metamfetaminu v zahradní chatě ev. č. XY v zahrádkářské kolonii v XY v ulici XY při sobě přechovával plastovou tubu s PH papírky, 8,19 gramů krystalického materiálu obsahující 77 % podíl metamfetaminu báze, tj. 6,321 gramů metamfetaminu báze, dále 0,34 gramů zelené rostlinné hmoty s obsahem THC, a v době zákroku policie dne 9. 6. 2022 na adresách XY, XY a XY, XY přechovával různé laboratorní vybavení určené k nedovolené výrobě metamfetaminu, dále 114,67 gramů krystalického materiálu s obsahem 87,15 gramů metamfetaminu báze a 20,08 gramů rostlinného materiálu s obsahem nejméně 2,24 gramů látky THC, a uvedeného jednání se L. H. dopustil přes to, že byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 1 T 8/2016, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2016, č. j. 68 To 261/2016, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, který vykonal dne 5. 10. 2021, obviněný P. T. nejméně od podzimu 2021 do druhé poloviny února 2022 na žádost J. A. a M. A. za finanční odměnu poskytoval součinnost při výrobě metamfetaminu, a to tím způsobem, že převážel léčebné přípravky s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu, nebo doprovázel motorová vozidla tyto léčebné přípravky převážející s úkolem hlásit případné policejní kontroly na silnicích, a dále prováděl transport osob a prostředků sloužících k výrobě metamfetaminu mezi jednotlivými místy výroby a skladování.

II. Jednotlivá dovolání a vyjádření k nim

5. Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 2 To 53/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 81 T 4/2023, napadl obviněný Z. K. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.

6. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný Z. K. namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, pročež má za to, že by měl být skutek kvalifikován pouze jako trestný čin podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný totiž neměl žádné vazby na Polskou republiku, svoji trestnou činnost páchal pouze na území České republiky, aniž by věděl, že k nákupu předmětných výrobků dochází v Polské republice. Obviněný nesouhlasí se závěrem, že nemohl „nevědět“ o národnosti obviněného W., když poukazuje na to, že s touto osobou nikdy nemluvil a její cizojazyčné příjmení nemůže být důkazem o vědomosti dovolatele o národnosti této osoby. Pokud pak obviněnému bylo v rámci odposlechů sdělováno, že někdo „jede nahoru“, „přijede ze shora“ nebo „čeká na Poláky“, tak z těchto významově neurčitých výrazů nelze učinit žádný relevantní závěr stran jeho povědomí o přeshraniční povaze jednání, když o této skutečnosti nesvědčí ani žádné jiné přímé důkazy či ucelený řetězec nepřímých důkazů. Pokud tedy soudy nižších stupňů dospěly k závěru opačnému, učinily tak v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

7. K výše uvedenému obviněný dále namítl, že samotná vědomost pachatele o možnosti, že nastane nějaká okolnost, ještě nepředznamenává jeho vůli, která je nutným předpokladem úmyslu. Obviněný se pak domnívá, že se soudy vůbec nezabývaly přítomností úmyslu ani rozlišením mezi nedbalostí a nepřímým úmyslem. V souvislosti s tím obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 931/25, v němž Ústavní soud zdůraznil nutnost podrobně a bez důvodných pochybností prokázat právě to, že pachatel věděl, že organizovaná skupina, se kterou je ve spojení (či je jejím členem), působí ve více státech. Ústavní soud přitom označil za nedostatečné prokazování úmyslu tím způsobem, že určitá eventualita „nebyla v rozporu s vůlí stěžovatele“. Dále pak obviněný poukázal na skutečnost, že obecně je použití kvalifikované skutkové podstaty oprávněné, pokud skutečnost v ní uvedená sehrála ve skutku významnou roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně „společenské nebezpečnosti“, jak ve svém nálezu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, konstatoval Ústavní soud. Nejenže tedy obviněný nemohl zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku s ohledem na výše uvedené naplnit, ale rovněž není jasné, v čem tato skutečnost sehrála klíčovou a významnou roli, aby naplnila tak vysoký stupeň společenské škodlivosti, který je s předmětnou kvalifikovanou skutkovou podstatou spojen. Z důvodu užití nesprávné kvalifikace ve vztahu k jednání, jímž byl uznán vinným, obviněný nesouhlasí ani s výší jemu uloženého trestu odnětí svobody.

8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný Z. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek jemu předcházející ve vztahu k jeho osobě, a to v celém rozsahu či ve výroku o trestu a ve výroku o vině v části, v níž byl uznán vinným ze spáchání kvalifikované skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a následně věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

9. Obviněný dále podal prostřednictvím svého obhájce doplnění dovolání, v němž poukazuje na „chyby - nesrovnalosti“ ve vyhotovení usnesení odvolacího soudu. V rámci tohoto podání obviněný konstatoval, že v odposleších zaznamenaná sdělení, že někdo „jede nahoru“, „přijede ze shora“ a „čeká na Poláky“, představují sdělení vytržená z kontextu. Obviněný přitom poskytoval svědku A. K. pouze přepravu svým motorovým vozidlem, přičemž jej nezajímalo odkud ani jeho výmluvy. Obviněný dále uvádí, že jmenovaného svědka nikdy neprovázel do Polska, ale pouze do XY a pokud tento svědek v odposlechu sděloval, že „na 14 dní odjel borec shora“, pak vůbec nehovořil s obviněným. K nákupu kilogramu jódu od J. H. dovolatel uvedl, že toto jednání doznal u prvního hlavního líčení, přičemž se jednalo o jednorázovou samostatnou transakci, která neměla nic společného s nyní projednávanou kauzou ani s nikým ze spoluobviněných. Pokud pak u soudu uvedl, že se doznal pod vlivem antidepresiv, sedativ, antipsychotik a opiátů, tak k danému poukazuje, že mu tato léčiva byla naordinována psychiatričkou ve vazební věznici, pročež toto vyjádření nelze označit za nevěrohodné.

10. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 2 To 53/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 81 T 4/2023, napadl dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce, rovněž obviněný L. H., který tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.

11. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl nesprávné právní posouzení ohledně naplnění kvalifikačního znaku „organizovaná skupina působící ve více státech“. Soudy nižších stupňů totiž tento kvalifikační znak opírají o obecný popis struktury skupiny, ačkoli nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že šlo o „organizovanou skupinu“ a nikoli jen o souběh spolupachatelů a jejich navazujících dodavatelsko-odběratelských vztahů. Nadto nebylo prokázáno, že obviněný jednal „ve spojení“ s takovou skupinou a že skupina „působila ve více státech“, jelikož u tohoto znaku je nezbytné, aby soud u každého obviněného individualizoval, jakým způsobem do struktury skupiny zapadal a zda vědomě jednal v součinnosti s organizovanou skupinou. Závěr o naplnění znaku „ve spojení“ není automaticky dán tím, že se obviněný dopustil trestné činnosti „paralelně“ s jinými osobami nebo přes ně realizoval nákup.

12. Obviněný dále namítl, že nebyla vyřešena otázka, zda jednání v zahraničí, které je primárně popsáno jako pořizování léčivých přípravků s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu, lze bez dalšího považovat za „působení ve více státech“ ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti obviněný poukazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, podle něhož léčivé přípravky obsahující efedrin či pseudoefedrin nejsou samy o sobě prekursorem, tudíž samotné pořizování léčiv v Polsku automaticky neznamená, že organizovaná skupina páchala trestnou činnost i na území Polska a mohlo se jednat jen o logistické opatření legálně dostupného zboží, které se stalo relevantním až následným zneužitím v České republice. Soudy se spokojily s obecným rámcem, aniž by jasně vyložily, která konkrétní protiprávní aktivita se odehrávala v zahraničí, kdo ji vykonával jako člen skupiny a jak se tento zahraniční „operační“ prvek pojí s jednáním jmenovaného dovolatele.

13. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů nedůvodně neprovedly navrhované podstatné důkazy, které jsou určující ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, a to odposlechy a výslechy svědků. Smyslem návrhů přitom bylo zejména poukázat na rozpory mezi výpověďmi spoluobviněného L. S. a obsahem odposlechů, ověřit věrohodnost tvrzení o rozsahu výroby a distribuce drog, zachytit komunikaci, z níž má plynout, že se jmenovaný spoluobviněný vyjadřuje o obviněném způsobem, který je v rozporu s tezí o těsné součinnosti, případně že se od jeho činnosti distancuje, a tím přímo zasáhnout do rozhodných skutkových zjištění stran toho, jaká byla v daném případě skutečná míra koordinace mezi osobami a zda dovolatel věděl o přeshraničním prvku. Dovolatel k danému poukazuje, že nemá žádné napojení na jednání uskutečněné na území Polské republiky, přičemž bylo svědecky potvrzeno, že spoluobviněný L. S. uváděl nepravdivá tvrzení o přítomnosti obviněného při výrobě pervitinu. Požadované odposlechy tyto skutečnosti jednoznačně potvrzují, nicméně byť bylo jejich provedení v rámci dokazování navrženo, provedeny nebyly a jejich nadbytečnost byla soudy odůvodněna pouze obecně. Spoluobviněný L. S. následně poslal obviněnému v průběhu vazby dopis, ve kterém se mu za své jednání vůči jeho osobě omlouvá, což potvrzuje doznání obviněného stran toho, že polotovary nakupoval výhradně v České republice.

14. Závěrem svého podání proto jmenovaný obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek krajského soudu, a to ve výroku o vině v části, v níž byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy v podobě kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a následně věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

15. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 2 To 53/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 81 T 4/2023, napadl dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce, rovněž obviněný N. B. W., který tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

16. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy přijatá skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech a jsou založena především na výpovědi svědka A. K., tedy absolutně nevěrohodného narkomana, který svou výpověď z přípravného řízení dementoval, a to jak v rámci svědecké výpovědi učiněné u hlavního líčení v této trestní věci tak i v dopisech, které tento svědek psal svým známým ve výkonu trestu. Podle obviněného oba soudy pochybily, pokud svědku A. K. nepředložily k vyjádření zajištěné důkazy a dále se odchýlily od pravidla zakotveného v § 212 odst. 2 věta poslední tr. ř. Nevzaly totiž do úvahy výpověď svědka K. z hlavního líčení, která je v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními, přičemž k důkazu užily procesně nepoužitelnou a v hlavním líčení předestřenou výpověď tohoto svědka, kterou učinil bez přítomnosti obhájce obviněného v rámci přípravného řízení, kdy v dané době byl sám stíhán za zločin podle § 283 tr. zákoníku a měl tedy v dané době velmi silnou motivaci vypovídat tak, aby si sám zajistil co nejlepší výsledek v rámci vlastního trestního stíhání.

17. Obviněný dalšími námitkami směřoval proti konkrétním skutkovým zjištěním, když zejména poukázal na to, že svědek A. K. byl podle rozsudku vyneseného v jeho trestní věci odsouzen za nákup prekursorů učiněný ve dnech 1. 3. 2021 a 15. 4. 2021 od neustanovených polských státních příslušníků, přičemž v prvním případě se jednalo nejméně o 8 kg jódu a 10 kg červeného fosforu. Dovolatel pak byl v rozporu s těmito závěry odsouzen rozsudkem soudu prvního stupně jakožto prodejce těchto chemikálií, přičemž jde-li o prodej ze dne 1. 3. 2021, tak k tomuto skutkovému závěru není vysvětlen rozdíl ve váze chemikálií uvedené jednak v dovoláním napadeném rozsudku soudu prvního stupně a jednak v rozsudku vyneseným ve věci A. K. K prodeji chemikálií ze dne 15. 4. 2021 nebyl proveden žádný důkaz, jenž by jednoznačně ztotožnil osoby, které byly u předání přítomny. Svědek A. K. obviněného neidentifikoval jako osobu, jež léčiva dovezla, a to i přesto to, že jej v této době již několik měsíců znal. Rozhodné skutečnosti neosvětluje ani důkaz provedený přečtením SMS zprávy ze dne 15. 4. 2021 odeslané ve 22:20 hodin mezi svědkem A. K. a K. S. Předmětná SMS zpráva se vůbec netýká osoby obviněného, když se hovoří o nějaké „buchtě“, tj. ženě, přičemž svědek K. S., jež měl od dovolatele léky zakoupit, v hlavním líčení uvedl, že jej nezná. K předávce léčiv ze dne 3. 6. 2021 obviněný namítl, že není zjevné, z čeho soud prvního stupně dovodil, že mu byla přítomna svědkyně N. Z., když ta uvedla, že dovolatele nikdy neviděla. Jakýmkoliv přímým či nepřímým důkazem pak nebylo prokázáno, že by obviněný měl na území České republiky prodávat či převážet léčiva, pervitin či marihuanu, což potvrzuje i skutečnost, že svědek I. T. jej v rámci rekognice v přípravném řízení neoznačil jako osobu dovážející léčiva do České republiky. Nadto obviněný namítl, že i co se týče jednání ze dne 10. 4., 17. 4., 19. 4., 22. 4., 25. 4., 27. 4., 29. 4., 3. 5., 6. 5., 7. 5., 11. 5., 12. 5., 15. 5. a 3. 6. 2021, pak k těmto nebylo ze strany soudu prvního stupně provedeno jakékoliv dokazování ve vztahu k jeho osobě. Konkrétně např. k jednání ze dne 3. 3. 2021, 17. 4., 29. 4., 14. 5. 2021 a 9. 6. 2022 se soud omezil pouze na konstatování, že závěr o vině v rámci těchto skutků vyplývá z výpovědí svědků, což je v příkrém rozporu s výpověďmi svědků, kteří takový závěr v žádném ohledu nepotvrdily, přičemž žádný jiný důkaz v této souvislosti neexistuje a nebyl ani v rámci dokazování soudy proveden. Provedeným dokazováním tedy nebylo jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.

18. Obviněný dále namítl, že do doby vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně mu nebyly přeloženy překlady protokolů o výslechu svědků z přípravného řízení, protokoly z hlavního líčení a další listiny, které jsou podstatné pro řádnou obhajobu. Podle jeho mínění mu měly být přeloženy veškeré jím požadované listiny, a to i pokud se jej přímo netýkají, jelikož je souzen jako člen organizované skupiny. Nadto obviněný namítl, že překlad usnesení o zahájení trestního stíhání mu byl doručen až v květnu 2023, byť k zadržení jeho osoby došlo již dne 9. 6. 2022. Rovněž překlad obžaloby byl vyhotoven až dne 3. 8. 2023, a to v rozporu s § 196 odst. 5 tr. ř., dle kterého je nutné doručit opis obžaloby nejpozději s předvoláním k hlavnímu líčení, což se nestalo, jelikož předvolání k hlavnímu líčení mu bylo doručeno již dne 30. 7. 2023. Výpovědi svědků navrhovaných obžalobou pak byly přeloženy do polského jazyka zhruba 8 měsíců po zahájení hlavního líčení. Výpovědi spoluobviněných byly přeloženy do polského jazyka a jemu doručeny až po 9 měsících od zahájení hlavního líčení. Nejdůležitější protokoly, které měly svědčit o vině dovolatele, tedy protokol o sledování osob a věcí, jakož i záznam o telefonním provozu za období od 12. 10. 2021 do 9. 6. 2022, obviněný nikdy neobdržel a tato skutečnost mu nebyla odůvodněna, jelikož soud prvního stupně nikdy nevydal řádné usnesení podle § 28 odst. 4 tr. ř., vůči kterému lze podat opravný prostředek. Obviněný tak měl podstatně ztíženou možnost řádné přípravy a tímto postupem byla podstatným způsobem zkrácena jeho zákonem zaručená práva na řádnou obhajobu, když se např. až u hlavního líčení dne 27. 8. 2024 dozvěděl, že svědek I. T. v přípravném řízení vypovídal v jeho prospěch.

19. Postoj soudu k překladu listin podle obviněného ukazuje na zřejmou zaujatost soudu vůči jeho osobě a zřejmou snahu nezákonným způsobem uznat jej vinným. Na zaujatost soudu a jeho nezákonný postup vůči jeho osobě podle jeho mínění ukazuje i fakt, že nebyl nikdy v České republice, Polské republice a ani nikde jinde trestán, na rozdíl od spoluobviněných, kteří se také v daleko vyšší míře podíleli na výrobě a distribuci návykových látek. Přesto mu byl soudy uložen nejpřísnější trest odnětí svobody.

20. Obviněný nadto namítl pochybení soudu prvního stupně, který nikterak nereagoval na jeho žádost ze dne 5. 6. 2023 o předběžné projednání obžaloby.

21. Obviněný dále s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že závěr soudů ohledně jeho trestné činnosti páchané na území České republiky a zapojení do organizované skupiny je zcela nepodložený a neodůvodněný. Sám obviněný, spoluobvinění i slyšení svědci totiž opakovaně uváděli, že dovolatel prodával spoluobviněným léčiva jako samostatná osoba a výhradně na území Polské republiky. Prodával je proto, že o to měli spoluobvinění zájem, stejně jako jim prodával i jiné věci, které si u něj spoluobvinění objednali, jako např. náhradní díly na motorová vozidla či motorky. Dovolatel se nikdy nepodílel na distribuci návykových látek ani na výrobě pervitinu, nevěděl, kdo a kde návykové látky vyrábí a stejně tak nevěděl, jak je nakládáno s jím prodanými léčivy. Za situace, kdy nebyl proveden jediný důkaz o opaku, když za takovýto důkaz nelze považovat videozáznam ze dne 22. 1. 2022, na němž není vidět prodej či předání jakýchkoliv léčiv, je tak podle obviněného zcela nesprávný závěr soudů, že by byl členem organizované skupiny působící ve více státech. S ostatními spoluobviněnými totiž neměl nic jiného společného, než že jim pouze sehnal to, co po něm požadovali. V nyní projednávané věci je pak podstatné, zda pachatelé trestného činu podle § 283 tr. zákoníku musí s ohledem na své zkušenosti vědět o tom, že konkrétní, jím dodávaný lék obsahuje látku, která slouží k výrobě omamné nebo psychotropní látky, což v nyní posuzované věci nevyplývá z žádného provedeného důkazu.

22. Konečně obviněný namítl rovněž chybné posouzení otázky pravomoci českého soudu, jelikož nikdy na území České republiky neprodal ani neprovezl jakákoli léčiva či návykové látky. I pokud by tato skutečnost byla prokázána, má obviněný za to, že soud je povinen se řídit § 8 tr. zákoníku, podle něhož se posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem tehdy, jestliže čin je trestný i podle zákona účinného na území, kde byl spáchán, dále jestliže byl pachatel dopaden na území České republiky a zároveň cizí stát nebo jiný oprávněný subjekt, který žádal o vydání nebo předání pachatele k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu, požádal o provedení trestního stíhání pachatele v České republice. K takovému požádání ze strany Polska však v nyní posuzované věci nedošlo.

23. Závěrem svého podání proto obviněný N. B. W. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

24. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 2 To 53/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 81 T 4/2023, napadl dovoláním, podaným prostřednictvím své obhájkyně, rovněž obviněný J. A., který tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně napadené rozhodnutí podle jeho mínění spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a zároveň v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

25. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný k důvodu dovolání podle § 265b odstavec 1 písm. l) tr. ř. namítl, že ve výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně jsou neúplným způsobem popsány skutky, za které byl odsouzen. Není zde úplným způsobem popsáno, jakož ani časově, místně a způsobem provedení specifikováno, se kterým ze spoluobviněných se příslušného dílčího skutku dopustil a zda jde o jednání spáchané ve spolupachatelství, účastenství, či jednání samostatné. Dále jsou totožné události popsány ve výrokové větě nejen u dovolatele, ale zejména i u spoluobviněných N. B. W., M. A. a L. H. v navzájem logicky neslučitelných jazykových verzích formulovaných tak, jako by každý z nich spáchal celý příslušný skutek sám. Popis těchto událostí ve výroku o vině pak neodpovídá odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to zejména v tom směru, zda obviněný nakoupil sám dva kilogramy jódu a kilogram červeného fosforu. Dále se ve výroku o vině jeho syna, spoluobviněného M. A., uvádí, že část zakoupených léčiv tento spoluobviněný prodal ve dnech 27. 10. 2021, 16. 11. 2021 a 25. 11. 2021 V. H., zatímco ve výroku o vině ve vztahu k osobě dovolatele je v rozporu s tím uvedeno, že tento prodej uskutečnili dovolatel a spoluobviněný M. A. společně. Vady výroku rozsudku jsou přitom natolik závažné, že činí daný rozsudek nepřezkoumatelným, přičemž detekované vady jsou neslučitelné s právem na spravedlivý proces.

26. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v prvé řadě namítl existenci tzv. opomenutých důkazů, kterým je svědecká výpověď V. V., jež byla soudy odmítnuta jako nadbytečná, ačkoli podle obviněného jej jmenovaný svědek mohl vyvinit, jelikož byl přítomen u nákupu jódu a červeného fosforu dne 6. 5. 2022, což odpovídá i odposlechům z tohoto dne. Nadbytečnost navrženého výslechu svědka V. V. přitom vrchní soud nikterak neodůvodnil. Za opomenutý důkaz dále obviněný označil i jím navržený výslech svědka J. Š., který byl přítomen dne 7. 6. 2022 v bytě spoluobviněného M. A., jenž dovolateli (svému otci) před svým odjezdem na dovolenou předal do úschovy léčiva určená pro L. D. Svědek Š. tedy mohl jako svědek vyvrátit obvinění, že tato léčiva měl J. A. zakoupit dne 9. 6. 2022 od obviněného N. B. W.

27. Další své námitky obviněný zaměřil do hodnocení důkazů a skutečností z nich zjištěných. V tomto kontextu v prvé řadě poukázal na nesprávnost závěru o tom, že obviněný N. B. W. prodával lékové přípravky a chemikálie „především“ jemu, neboť jmenovaný obviněný i spoluobviněný M. A. takovou možnost vyloučili a vypovídali i o jiných obchodech. Obdobně označil dovolatel za důkazně zcela nepodložený závěr o tom, že mu obviněný Z. K. půjčoval peníze na koupi lékových přípravků a chemikálií, což představuje jedinou spojitost mezi tímto obviněným a dovolatelem. Jedná se tedy o skutečnost rozhodnou pro závěr o členství v organizované skupině a spolupachatelství. Obviněný dále zpochybnil rozsah svého zapojení do výroby pervitinu, jelikož provedené odposlechy zachycující konverzaci mezi ním a spoluobviněným M. A. jsou v řadě případů špatně srozumitelné a není znám jejich kontext. Obviněný se přitom neztotožňuje se závěrem, že věrohodnost jeho vyjádření byla snížena tím, že psal spoluobviněnému M. A. instrukce, jak má vypovídat a jak má bagatelizovat jeho podíl na trestné činnosti, jelikož tímto pouze požadoval po svém synovi, aby vypovídal o jeho součinnosti podle skutečného průběhu událostí, který v dopise popsal.

28. Obviněný dále namítl, že krajský soud ve výroku svého rozsudku neuvádí žádné konkrétní jednání realizované jeho osobou, jež by zakládalo možné spolupachatelství na výrobě pervitinu. Jedinou výjimkou v tomto směru je část výroku o tom, že dovolatel sám zakoupil část léčiv, ovšem tato část výroku není dostatečně specifikována, a navíc nevyčleňuje zcela konkrétně, které nákupy realizoval M. A. sám. Zbývající formy součinnosti popsané ve výroku rozsudku krajského soudu jako pomoc s úhradou kupní ceny za léčiva, pomoc s přepravou léčiv na místo výroby, zajištění vybavení a dovoz jídla lze právně kvalifikovat pouze jako pomoc k výrobě pervitinu, nikoli jako spolupachatelství.

29. Obviněný následně s výslovným poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že svým jednáním nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 283 tr. zákoníku, jelikož předmětem nákupu od N. B. W. nebyla žádná z věcí v tomto ustanovení uvedených, nýbrž léčiva jako předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, který je znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 286 tr. zákoníku. Obviněný přitom nesouhlasí s tím, že mu byl prokázán nákup červeného fosforu a jódu, přičemž poukazuje na to, že zakoupená léčiva nepoužil k výrobě pervitinu. Jeho jednání tak nepřekročilo hranice vymezené ustanovením § 286 tr. zákoníku, neboť spočívalo v pomoci k opatření léčiva coby jiného předmětu určeného k nedovolené výrobě psychotropní látky.

30. V další ze svých námitek obviněný vrchnímu soudu vytkl, že nevypořádal jeho odvolací námitky stran toho, že nebyl členem žádné organizované skupiny. Především nebylo vysvětleno, jak si jednotliví obvinění vzájemně rozdělili úkoly, tedy kdo a jak se na rozdělení úkolů domluvil nebo kdo o takovém rozdělení rozhodl, dále jaká byla organizační struktura „skupiny“, jak byl dělen výtěžek atd. Podle mínění dovolatele nemohli všichni obvinění tvořit jednu organizovanou skupinu za situace, kdy je jasně prokázáno, že vařiči pervitinu M. A., L. H. a L. S. fungovali jako „samostatné jednotky“ a případně si mohli vytvořit pouze samostatné skupiny se svými „spolupracovníky“. Za zcela nepřípadnou považuje úvahu, že by snad jednu organizovanou skupinu tvořili všichni tito „vařiči“. Na tom nic nemění skutečnost, že působili v jenom regionu, znali se a občas si poskytli nahodilou dílčí výpomoc. Jestliže tito tři vařiči netvořili organizovanou skupinu, je již touto skutečností vyloučeno, že by ji mohli tvořit spolu s nimi všichni obvinění. K danému dovolatel poukazuje rovněž na skutečnost, že z výroku o vině spoluobviněných Z. K. a L. S. je jasné, že tito nejednali ve spolupachatelství či jakékoli jiné formě trestní součinnosti spolu s ním. Členem organizované skupiny nemohl být ani spoluobviněný N. B. W., jehož činnost byla omezena na prodej léčiv, přičemž neměl nic společného ani s výrobou ani distribucí pervitinu, neměl z ní prospěch a nebyl na tom, co kupující s léčivy dále udělají, nikterak zainteresován. Přitom bylo prokázáno, že dovolatel měl s obviněným W. obchodní vztahy týkající se motorových vozidel, sám léčiva nenakupoval a byl pouze přítomný jejich nákupům domluveným a uhrazeným spoluobviněným M. A., a to pouze s ohledem na jejich nižší cenu, nikoli s úmyslem vytvořit organizovanou skupinu. Dovolatel současně konstatuje, že v daném případě nelze shledat, že všichni obvinění svým jednáním naplnili zákonné znaky skutkové podstaty jim přisouzeného trestného činu s vědomím, že tak činí všichni společně, přičemž znaky společného jednání a úmyslu společně jednat jsou charakteristické jak pro pojem organizovaná skupina, tak pro pojem spolupachatelství.

31. Obviněný dále namítl, že o organizované skupině působící ve více státech je možné uvažovat jen v případě, kdy k protiprávnímu jednání naplňujícímu znaky trestného činu podle § 283 tr. zákoníku dochází na území nejméně dvou států, přičemž na území Polska k žádnému takovému jednání nedošlo. Prodej léčiv uskutečněný v Polsku nemohl ve smyslu § 4 odst. 2 tr. zákoníku ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, a to výrobou pervitinu z těchto léčiv na území České republiky, protože porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem nenastalo v příčinné souvislosti s prodejem léčiv v Polsku, ale v příčinné souvislosti s jejich užitím kupujícím k jinému účelu, než ke kterému byly určeny. Protiprávním jednáním podle českého práva se stalo teprve převezení zboží přes státní hranici na území České republiky.

32. Další námitkou obviněný upozornil, že se vrchní soud nevypořádal s jeho námitkou ohledně nepřekažení trestné činnosti ze strany Policie České republiky. K danému dovolatel upozornil, že trestní stíhání proti jeho osobě bylo zahájeno později, než ukládá ustanovení § 160 tr. ř, přičemž zvolený postup zřejmě vedl u obviněných k pocitu, že jim zásah policie nehrozí a tím i k další výrobě a distribuci pervitinu.

33. Konečně obviněný upozornil i na novelu trestního zákoníku, která s účinností od 1. 1. 2026 snížila dolní hranici trestní sazby stanovené v § 283 odst. 3 a 4 tr. zákoníku. Podle obviněného přitom měla být tato novela, která byla platná již v době rozhodování vrchního soudu, respektována již v odvolacím řízení, byť v té době ještě nenabyla účinnosti. Jelikož došlo ke změně zákona v jeho prospěch, má obviněný za to, že změna trestní sazby je důvodem pro nové posouzení přiměřenosti ukládaného trestu.

34. Závěrem svého podání obviněný J. A. ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

35. K podaným dovoláním výše jmenovaných obviněných zaslal své písemné stanovisko ze dne 19. 3. 2026, č. j. 1 NZO 60/2024-42, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolání obviněného N. B. W. uvedl, že jeho podstatnou část představuje pouze předkládání vlastního hodnocení provedených důkazů, poukaz na zcela okrajové rozpory, nebo setrvalé stanovisko obhajoby, že výpovědi svědků jej usvědčujících jsou nepravdivé nebo nevěrohodné. Tyto námitky se podle státního zástupce vymykají dovolacím důvodům, stejně jako námitka, v níž obviněný poukazuje na údajná pochybení spojená s překladem některých písemností. Odvolací vrchní soud se nicméně těmito skutkovými i procesními námitkami odpovídajícím způsobem zabýval, pročež na jeho závěry státní zástupce odkazuje. Jistou výjimku v tomto směru podle státního zástupce tvoří námitka procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka A. K., kteroužto lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v tomto směru jde o námitku neopodstatněnou, přičemž i stran této námitky státní zástupce poukazuje na její vypořádání odvolacím soudem.

36. Za obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státního zástupce považovat námitku obviněného, že není dána jeho trestnost z hlediska místní působnosti trestních norem, a to pouze zčásti, jelikož dílem obviněný i tuto námitku zasazuje do kontextu jemu vyhovujících modifikovaných skutkových zjištění. S poukazem na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů tedy státní zástupce k této námitce konstatuje, že přinejmenším zčásti se obviněný dopouštěl svého jednání i na území České republiky. Obviněným uplatněný poukaz na § 8 tr. zákoníku je v tomto směru nepřípadný, neboť toto hledisko se uplatní až v případě, že není působnost českých trestních norem dovozena na podkladě předchozích ustanovení, což však není případ tohoto dovolatele.

37. Posledně uvedenému dovolacímu důvodu dále podle státního zástupce obsahově odpovídá též výhrada obviněného, že svým jednáním nenaplnil zákonný znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Ze skutkových zjištění soudů nicméně plyne, že obviněný nakládal s léčivými prostředky a prekursorem s vědomím zapojení do činnosti výrobní a distribuční skupiny operující na území České republiky. Předkládá-li přitom vlastní výklad pojmu organizované skupiny, činí tak s požadavky, které z dosavadního judikaturního výkladu pojmu organizovaná skupina nevyplývají. Podle státního zástupce tak jde o námitky právně irelevantní.

38. K dovolání obviněného Z. K. státní zástupce ve svém vyjádření konstatuje, že za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje jeho námitky, že trestnou činnost páchal pouze na území České republiky. Jde nicméně o námitku, která nemůže jakkoli zpochybnit přijatou právní kvalifikaci jeho jednání. Znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ totiž není závislý na fyzickém výskytu všech pachatelů na území všech států, na jejichž území je trestná činnost páchána. Již samotná formulace „ve spojení“ totiž vyjadřuje určitý volnější vztah k takové organizované skupině, nehledě na to, že ani všichni členové či další spolupracující osoby se nemusí na činnosti organizované skupiny podílet stejnou měrou. Ani skutečnost, že pachatel nikdy neopustil území České republiky, nikterak nevylučuje jeho trestní odpovědnost ve vztahu k uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Zpochybňuje-li dále obviněný v této souvislosti svou vědomost o přeshraničním dosahu aktivit organizované skupiny, činí tak v podstatné míře z pozic skutkových.

39. Za obsahově relevantní lze dále podle státního zástupce považovat pouze výhradu obviněného vůči nevyjádření volní složky subjektivní stránky ve formě úmyslu v popisu skutku. Nicméně ani tato výhrada nemá jakékoli opodstatnění, neboť poskytoval-li tento obviněný finance s vědomím, že slouží k opatření prostředků pro výrobu drog, lze z tohoto popisu skutkových okolností dovodit nejméně srozumění s tím, že k takové výrobě dojde. Stejně tak lze z toho, že obviněný doprovázel motorová vozidla spoluobviněných s úkolem hlásit případné policejní kontroly, dovodit úmyslné zavinění, neboť si lze jen obtížně představit, že by s vědomím další výroby přijal obviněný takový úkol, přitom však snad měl spoléhat na to, že tím nezpůsobí následek spočívající v porušení zájmu společnosti na potírání ilegální produkce a šíření psychotropních látek. Poukazuje-li dále obviněný na závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu, je z jejich obsahu zřejmé, že jde o důkazně a skutkově zcela nesrovnatelné situace, když se navíc nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, zabývá interpretací předchozí právní úpravy trestního zákona, tj. zákona č. 140/1961 Sb., jež byla založena na tzv. materiálním pojetí trestného činu.

40. Zpochybňuje-li pak obviněný jemu uložený trest, je podle státního zástupce patrné, že nejde o samostatně uplatněnou námitku podřaditelnou pod jakýkoli zákonný dovolací důvod, neboť ji obviněný výslovně váže jen na svůj nesouhlas s použitou právní kvalifikací.

41. Pokud jde o doplnění dovolání obviněného, pak k danému státní zástupce poukazuje na obsahové meze dovolacích námitek ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř., jelikož toto doplnění argumentačně ničeho nového nad rámec dovolání nepřináší a svým obsahem se jedná spíše o komentář k odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu.

42. Konečně k dovolání obviněného J. A. státní zástupce konstatuje, že formulační nedostatky či nepřesnosti v popisu skutku nelze považovat za vadu odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce se přitom neztotožňuje s námitkou, že z popisu skutku nevyplývá specifikace, se kterým ze spoluobviněných se příslušného „dílčího skutku“ dovolatel dopustil, a to již proto, že jednání obviněných mělo trvající charakter a nerozpadalo se tak do jednotlivých oddělitelných dílčích útoků či skutků. Z hlediska právní kvalifikace trestného činu na bázi organizované skupiny není nezbytné ani podrobně individualizovat, které konkrétní dílčí jednání bylo spácháno tím kterým ze zúčastněných spolupachatelů. Státní zástupce se neztotožňuje ani s výtkou obviněného proti údajně logicky neslučitelné jazykové verzi, neboť má za to, že členění popisu skutku je dostatečně přehledné. Pro právní posouzení je přitom primární vlastní popis jednání ve výroku o vině, nikoli v odůvodnění soudního rozhodnutí. Obecně lze jen zmínit, že mezi výrokem o vině obviněného J. A., že měl část léčiv sám zakoupit a na části nákupů se podílet, a výrokem o vině u obviněného M. A. státní zástupe nespatřuje žádný obviněným tvrzený rozpor. Současně nelze pominout, že dovolatel není osobou oprávněnou poukazovat na případné vady výroku o vině u spoluobviněného M. A., neboť nejde o výrok, který by se dovolatele bezprostředně týkal.

43. Námitky obviněného spočívající v údajně opomenutých důkazech státní zástupce považuje za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zároveň je však označuje za zjevně neopodstatněné. Za opomenutý lze totiž označit pouze takový důkaz, který lze považovat za podstatný z hlediska tvorby skutkových zjištění a jehož neprovedení nebylo ze strany soudu věcně adekvátním způsobem odůvodněno. K takové vadě ovšem v nyní posuzované věci nedošlo, neboť důkazními návrhy obviněného se odvolací soud dostatečným způsobem zabýval. Nadbytečnost provedení určitého důkazu je přitom relevantním důvodem pro zamítnutí takového důkazního návrhu.

44. Skutkové námitky obviněného pak podle státního zástupce nevybočily z rámce prosté polemiky s hodnocením těchto důkazů soudy obou stupňů a nelze je podřadit po žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Pokud v téže pasáži obviněný rozporuje zjištění ohledně míry své účasti na výrobě pervitinu, jde o námitku do jisté míry obsahově odpovídající hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak ani tu státní zástupce nepovažuje za opodstatněnou. Z popisu jednání tohoto obviněného je patrné, že spoluobviněnému M. A. asistoval při výrobě účastí na ní, což nelze zaměňovat s pojmem pomoci k trestnému činu, neboť osoba zúčastněná na výrobním procesu již pouze nepodporuje pachatele, nýbrž naplňuje objektivní stránku trestného činu.

45. Státní zástupce dále nepovažuje z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za obsahově relevantní výhrady obviněného poukazující na právní posouzení nakládání s léčivy, která sice obsahují prekursor, ale podle stávajícího pojetí sama o sobě prekursorem nejsou. Dovolává-li se totiž posouzení svého jednání podle § 286 tr. zákoníku, je tato proponovaná právní kvalifikace založena na skutkové podmíněné premise dovolatele, že nenakládal s prekursorem v podobě červeného fosforu a jódu či takové nakládání nesměřuje již ke konkrétní výrobě psychotropní látky metamfetamin. Podmínka vztahu ke konkrétní výrobě je v případě obviněného J. A. naplněna a jeho jednání by tedy „tak jako tak“ odpovídalo přisouzenému zločinu.

46. Obsahově dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle státního zástupce odpovídá námitka obviněného, jíž se vymezuje proti závěrům odvolacího vrchního soudu stran naplnění znaků organizované skupiny. Vzhledem k nekonkrétnosti této námitky k ní státní zástupce ovšem jen obecně uvádí, že na činnosti organizované skupiny nemusí participovat všechny osoby v postavení spolupachatelů, neboť se může jednat i o účastníky na trestném činu. Nicméně tento závěr obviněnému v nyní posuzované věci nikterak nesvědčí. Zpochybňuje-li v této souvislosti obviněný naplnění znaku spolupachatelství, nelze se s ním ztotožnit již proto, že samotný závěr o spolupachatelství nepředstavuje znak trestného činu a jde tedy o námitku nespadající pod právní posouzení skutku. Závěr, že spolupachatelé se na spáchání trestného činu nemusí podílet stejnou měrou a skutková podstata trestného činu může být spáchána dokonce až souhrnem dílčích jednání spolupachatelů, je přitom doktrinálně i judikaturně ustálený a obviněný k jeho zpochybnění nepředkládá žádnou konkurující argumentaci. V právních závěrech odvolacího vrchního soudu tak státní zástupce nespatřuje obviněným poukazovaný rozpor. K otázce naplnění znaků organizované skupiny obviněný podle státního zástupce dále předkládá, a to z hlediska dovolání irelevantním způsobem, toliko vlastní verzi skutkových zjištění, konstruující existenci dvou nezávislých organizovaných skupin a poukazuje na nerozhodnou skutečnost, zda se všechny do její činnosti zapojené osoby znaly, či nikoli.

47. Zpochybňuje-li dále obviněný uplatnění zásady teritoriality, není podle státního zástupce patrné, v jakém směru jde o námitku, která by měla jakkoli svědčit tomuto dovolateli, který je občanem České republiky, pobývá na jejím území a trestné činnosti se na tomto území i dopouštěl. Není přitom ani správný závěr obviněného, že samotný nákup léčiv v Polsku spoluobviněným W. by nebyl trestný ani podle českého práva, jelikož takový nákup sám o sobě by bylo možno za splnění dalších předpokladů považovat za přípravu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. K otázce nákupu léčiv od spoluobviněného W. pak státní zástupce dodává, že úzká, vzájemná a dlouhodobá spolupráce všech zainteresovaných osob zjevně překračovala rámec pouze dodavatelsko-odběratelských vztahů.

48. Za otázku obsahově neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům považuje státní zástupce obviněným předestřenou tezi zpochybňující právní posouzení věci tvrzením, že policejní orgány měly trestní stíhání dovolatele zahájit opožděně.

49. Dožaduje-li se obviněný J. A. přihlédnutí k novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 270/2025 Sb., nepředkládá k tomu podle státního zástupce žádný hmotněprávně relevantní argument, přičemž tomuto jeho požadavku nebylo možno vyhovět již proto, že tato právní úprava nabyla účinnosti až po právní moci rozhodnutí o vině a o trestu učiněném v nyní posuzované věci.

50. K dovolání L. H. státní zástupce konstatuje, že za obsahově odpovídající uplatněným dovolacím důvodům lze s jistou mírou benevolence považovat výhrady tohoto dovolatele proti naplnění zákonného znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, avšak s těmito se státní zástupce neztotožňuje. Pokud jde o vlastní pojem organizované skupiny, je zřejmé, že jednotliví obvinění spolupracovali a měli rámcově vymezené úkoly, přičemž takto si počínali s vědomím, že obchod s léčivy, prekursory a následná výroba psychotropní látky mají zřetelný přeshraniční charakter, zároveň se jednalo o činnost zjevně koordinovanou a dlouhodobou. Dovolatel oproti tomuto svou tezi o možném souběžném pachatelství argumentačně nijak nerozvíjí a státní zástupce nemůže jeho námitky v tomto směru domýšlet. Rovněž dílčí znak „ve spojení“ s takovou organizovanou skupinou podle názoru státního zástupce námitky obviněného relevantně nezpochybňují. Obviněný zde totiž požaduje individualizované vyjádření způsobu zapojení do struktury organizované skupiny, aniž by ovšem reflektoval, že samotný popis skutku dostatečně vystihuje jeho pozici mezičlánku zajišťujícího přísun materiálu pro výrobu metamfetaminu, podíl na jeho výrobě a částečnou distribuci takto následně vyrobeného metamfetaminu, a to za součinnosti dalších členů organizované skupiny působící na území Česka a Polska.

51. Státní zástupce se dále neztotožňuje s názorem tohoto dovolatele, že znak „ve více státech“ je vyloučen tím, že opatřování léčivých prostředků v Polsku není možné považovat za trestné s odkazem na vymezení prekursoru, pod nějž však léčivé přípravky nespadají. Ani tomuto názoru není možno podle státního zástupce přitakat, neboť i z obviněným poukazovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu vyplývá, že již samotné opatřování léčivých přípravků s obsahem (pseudo)efedrinu lze za splnění dalších podmínek podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku. Za skutkového stavu zjištěného soudy lze přitom spolehlivě vyloučit dovolatelem nastíněnou variantu, že by se jednalo až o následné protiprávní využití jinak v Polsku zcela legálně nabytého léčivého přípravku, nehledě na to, že obviněný zcela pomíjí, že takto nakládal i s látkami, které prekursorem jsou.

52. Poukazuje-li dále obviněný na neprovedení některých navrhovaných důkazů, pak je podle státního zástupce již ze samotné formulace této námitky patrné, že se nejednalo o návrhy důkazů podstatných, na nichž by měla být vystavěna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu. Tyto námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Sám dovolatel totiž připouští, že se jednalo o důkazní návrhy, které měly případně jen ověřit věrohodnost dalších provedených důkazů. Zároveň sám dovolatel uvádí, že soudy se jeho důkazními návrhy zabývaly a jejich neprovedení odůvodnily, takže jeho nynější výhrady jsou v podstatě jen polemikou s tímto odůvodněním.

53. Státní zástupce tedy v závěru svého vyjádření shrnul, že soudy nižších stupňů dospěly ke korektním skutkovým zjištěním a těm přisoudily odpovídající právní kvalifikaci. Konkrétní námitky uvedené jednotlivými obviněnými dílem žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají a dílem jsou neopodstatněné, pročež za tohoto stavu navrhl, aby Nejvyšší soud jejich dovolání v neveřejném zasedání odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

54. Vyjádření státního zástupce k dovoláním podaným shora jmenovanými obviněnými bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájcům jednotlivých obviněných k jejich případným replikám. Do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních využil svého práva na repliku k vyjádření státního zástupce pouze obviněný J. A., který v této replice v podstatě zopakoval své zásadní dovolací argumenty k jím uplatněným dovolacím důvodům. Zejména konstatoval, že i pro trvající trestný čin platí požadavky § 130 odst. 3 tr. ř. stran zcela konkrétního popisu skutku ve výroku rozsudku, vady výroku o vině nelze bagatelizovat a bylo nutno podrobně individualizovat, které dílčí jednání bylo spácháno tím, kterým ze zúčastněných spolupachatelů. Obviněný dále zopakoval, že za zásadní pro právní posouzení je skutečnost, zda nakládal s prekursory v podobě červeného fosforu a jódu, pročež nelze považovat za nadbytečné důkazy k prokázání opaku. Pokud je pak jeho jednání označeno za asistenci k výrobní činnosti spoluobviněného M. A., jedná se podle něj o pojem neurčitý a pro závěr o spáchání trestného činu ve spolupachatelství bylo nutno popsat konkrétní jednání, které by bylo možné považovat za součást společného jednání při výrobě pervitinu. Obviněný dále konstatoval, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno podle § 286 tr. zákoníku, jelikož s prekursory nenakládal, na samotné výrobě pervitinu se nepodílel a léčiva dovážel na žádost M. A., který je nakoupil pro svoji potřebu. Obviněný současně setrval na své námitce založené na tvrzení, že nebyla doložena existence organizované skupiny splňující požadavky stanovené judikaturou a působící na území více států, přičemž k daném opětovně namítl, že se dopustil jednání pouze v pozici pomocníka, a to pouze ve vztahu k jednání spoluobviněného M. A. Obviněný setrval rovněž na svém přesvědčení, že o protiprávnosti držení léčiv lze uvažovat až od okamžiku překročení státní hranice s nakoupeným zbožím a že k trestnému jednání na území Polské republiky nedošlo, dále že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v důsledku opožděného zahájení trestního stíhání a z hlediska míry společenské škodlivosti souzeného jednání mělo být přihlédnuto k novele trestního zákoníku účinné od 1. 1. 2026.

III. Přípustnost dovolání

55. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou jednotlivá dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda učiněná podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

56. Po prostudování podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a v tomto směru vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

57. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze jednotlivými obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

58. V souvislosti s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž byl souhlasně uplatněn všemi obviněnými, Nejvyšší soud předně připomíná, že tento důvod dovolání spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat jednak správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

59. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naopak nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše – umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních.

60. Všichni obvinění ve svých podáních odkázali též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá- li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

61. Obviněný J. A. nadto v rámci jím podaného mimořádného opravného prostředku uplatnil také dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je dán jednak tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Za chybějící je třeba považovat výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části svého rozhodnutí. Naopak za neúplný je třeba považovat výrok, který sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je přitom takový výrok rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod tedy není možno řadit výtky údajného neúplného popisu skutku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 939/2006, nebo ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 989/2013).

62. Konečně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který ve svém podání výslovně neodkázal pouze obviněný J. A., nicméně ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) nelze pominout, že i tento obviněný ve svém dovolání fakticky brojí proti postupu a závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto (implicitně) i on stejně jako všichni ostatní dovolatelé uplatnil zbylé jím materiálně (výslovně) uplatněné dovolací důvody ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Vrchním soudem v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné, lze v obecné rovině připomenout následující. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je dán jen tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. (tj. po provedení věcného přezkumu odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že podané odvolání odvolací soud neshledal důvodným), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V takovémto případě nebylo osobě obviněného odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.

63. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

64. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání jednotlivých obviněných splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jejich obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že všichni obvinění ve svých dovoláních vznesli námitky, které jsou alespoň částečně formálně podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž pouze obviněný J. A. ve svém dovolání současně uplatnil námitky, jež jsou zčásti formálně podřaditelné i pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně všechny tyto námitky Nejvyšší soud z níže rozvedených důvodů vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. V.

1. K výhradám proti správnosti skutkových zjištění a úplnosti dokazování 65. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z podaných dovolání zřejmé, že tento všichni obvinění uplatnili zejména v jeho první alternativě. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

66. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tedy není způsobilé naplnit obviněným zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady (až na výjimky) zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

67. Z výše popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím žádný z dovolatelů nikterak věcně konkrétními a řádně odůvodněnými námitkami nebrojí proti tomu, že by soudy nižších stupňů přijaté závěry údajně nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění učiněná v nyní projednávané věci neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by takováto rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Všichni obvinění se totiž ve svých dovoláních převážnou většinou své argumentace omezili na opětovné předložení výtek stran údajně chybného hodnocení provedených důkazů a následně na základě vlastního hodnocení těchto důkazů odmítli rozhodná skutková zjištění stran jimi páchané trestné činnosti jako nepodložená či chybná, jelikož podle jejich mínění nebyla dostatečně prokázána jejich účast na jednání popsaném pod body I. a II. výrokové části rozsudků soudů prvního a druhého stupně. Takovéto námitky obviněných však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata jejich dovolací argumentace nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu plynoucí ze skutečnosti, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jejich vině přisouzenými zločiny nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a s poukazem na zásadu in dubio pro reo prosadit vlastní (pro jejich osoby příznivější) variantu průběhu skutkového děje.

68. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění tohoto meritorního rozhodnutí, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Drobné nedostatky ve skutkové větě výroku o vině přitom neměly vliv na právní kvalifikaci jednání obviněných a jednalo se o zřejmá administrativní pochybení v podobě uvedení odporujících si údajů, která jsou ovšem odstranitelná prostým logickým výkladem jejího znění. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě tento soud dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch dovolatelů. Jeho závěry jsou tedy zcela v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Svým povinnostem současně dostál též Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, který v návaznosti na odvolání obviněných rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně, důkladně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněnými.

69. Pakliže s ohledem na výše uvedené obviněný L. H. v rámci svého mimořádného opravného prostředku stran jednání popsaného pod bodem I. namítl, že z provedených důkazů není možné prokázat jeho vinu v důsledku neprovedení jím navrhovaných důkazů, jimiž měla být prokázána nevěrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného L. S., fakticky se tak nad rámec vznesení námitky stran existence tzv. opomenutých důkazů spokojil pouze s prostým konstatováním toho, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a chybně hodnotily výpověď výše jmenovaného spolupracujícího obviněného jako věrohodnou. K danému tedy považuje Nejvyšší soud za zcela dostatečné poukázat na níže uvedené vypořádání námitek jmenovaného obviněného vztahujících se k jeho námitce stran existence opomenutých důkazů a konstatovat, že z řady podkladů (jejichž podrobný obsah zde není třeba, a to zejména z důvodu procesní ekonomie, opětovně detailně rekapitulovat) podporujících zjištění učiněná na základě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a výpovědi spolupracujícího obviněného L. S., byl zjevný charakter i četnost úkonů, jimiž se obviněný L. H. podílel na chodu organizované skupiny tak, jak je jeho činnost vymezena v rámci jednání popsaného pod bodem I., jakož i skutečnost, že tak činil po delší dobu a v úzké kooperaci s dalšími spoluobviněnými a tedy s vědomím své role v organizované skupině zaměřené na dosažení zisku soustavnou výrobou a distribucí pervitinu z léčiv s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu a prekursorů, které byly opatřovány v naprosté většině případů na území Polska, a tedy s vědomím o přeshraničním působení této skupiny.

70. Jde-li o námitky obviněného Z. K. ohledně údajného neprokázání toho, že by věděl, že k nákupu předmětů určených k výrobě pervitinu dochází v Polské republice, pak i k těmto Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že se jedná o zcela irelevantní skutkové námitky. Obviněný totiž jejich prostřednictvím nikterak nepoukazuje na zásadní rozpory mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, nýbrž předkládá-li vlastní rozbor části provedených odposlechů, činí tak pouze na podkladě jejich izolovaného hodnocení a zcela pomíjí zjištění učiněná na základě řady dalších důkazů, a to zejména usvědčujících výpovědí svědka A. K. a spolupracujícího obviněného L. S. V jejich kontextu přitom soudy nižších stupňů správně hodnotily zbylé důkazy spojující jmenovaného obviněného s činností organizované skupiny, načež shledaly, že bylo spolehlivě vyloučeno, že by nevěděl o jejím přeshraničním působení, a to za situace, kdy byl sám úzce spojen s činností této organizované skupiny a zainteresován finančně na jejím chodu, přičemž v jeho hovorech s dalšími členy organizované skupiny týkajících se trestné činnosti byly detekovány opakované výrazy odkazující na Polskou republiku. Vědomí obviněného K. o přeshraničním působení organizované skupiny tedy není soudy pouze bezdůvodně presumováno, kterak se sám domnívá, nýbrž je podloženo výsledky řádně provedeného dokazování. Obviněný přitom ve svém dovolání nikterak nerozporuje skutková zjištění ohledně zapůjčení finančních prostředků ve výši přesahující jeden milion korun, své fungování v roli hlídky monitorující trasu při převozu léčiv, jím realizovanou distribuci léčiv s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu a chemikálií určených k výrobě či samotné drogy. V kontextu výše uvedeného je pak zcela irelevantní, pokud obviněný ve svém dovolání neguje své doznání, které učinil v přípravném řízení, a to s poukazem na vliv léků, které mu měly být předepsány ve vazební věznici. Zcela mimo meze přezkumu dovolacím soudem pak zůstaly v jím podaném doplnění formulované výhrady, jejichž prostřednictvím polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudního rozhodnutí. K těmto výhradám tedy Nejvyšší soud připomíná, že dovolání podané toliko proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265 odst. 4 tr. ř.).

71. Stran námitek, jimiž obviněný N. B. W. namítá nevěrohodnost svědka A. K., neprokázání podstatné části jeho jednání a opakovaně popírá, že by se dopustil jakéhokoliv jednání na území České republiky, Nejvyšší soud ve shodě s výše uvedeným konstatuje, že ani tento obviněný fakticky neoznačuje rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Obviněný přitom nemohl relevantně zpochybnit věrohodnost výpovědi svědka A. K. z přípravného řízení prostým poukazem na jeho drogovou závislost, snahu o dosažení uzavření dohody o vině a trestu a následný obrat učiněný ve prospěch dovolatele v rámci výpovědi jmenovaného svědka učiněné v hlavním líčení. Obsahem jednotlivých výpovědí jmenovaného svědka se totiž již velmi pečlivě zabývaly oba soudy nižších stupňů, přičemž řádně a pečlivě odůvodnily, že jeho výpověď z přípravného řízení byla shledána jako věrohodná s ohledem na její soulad s celou řadou dalších ve věci učiněných skutkových zjištění vyplynuvšími především ze sledování osob a věcí, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, prostorových odposlechů z několika motorových vozidel, zajištěného obsahu mobilního telefonu dovolatele, výpovědí svědků N. Z. a K. S., jakož i z výpovědí spoluobviněných L. S. a M. A. V tomto kontextu je pak irelevantní rovněž obviněným předložený vlastní výklad obsahu SMS zprávy ze dne 15. 4. 2021, kterou opřel o poukaz na výpověď svědka A. K. z hlavního líčení, jejíž nevěrohodnost byla shledána a řádně odůvodněna zejména soudem prvního stupně.

72. Námitkami dovolatele stran jím tvrzeného neprokázání části jeho trestné činnosti, srozumění s účelem, k němuž byly od něj léčiva a chemikálie zakupovány, jakožto i páchání trestné činnosti na území České republiky se zabýval již odvolací soud v bodech 73 až 75 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení. Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytné rekapitulovat obsáhlé výsledky dokazování a poukazuje proto na tyto závěry za současného odkazu na přesvědčivé a komplexní závěry obsažené v bodech 136 až 148 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to s ohledem na skutečnost, že shledal, že veškerá rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování a byla také řádně odůvodněna, což dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku fakticky pouze bez dalšího neguje a k danému nanejvýš poukazuje na výpovědi části spoluobviněných, s nimiž se však již řádně vypořádal zejména soud prvního stupně. Jakýkoli rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy pak nelze shledat ani v důsledku obviněným poukazovaných rozporů v údajích o množství prodaného jódu a červeného fosforu ze dne 1. 3. 2021 pod bodem I. oproti údajům uvedeným ve skutkové větě rozsudku, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi svědkem A. K. a státním zástupcem. Popis skutkového stavu obsažený v tomto rozsudku vydaném ve věci jmenovaného svědka, v níž nebylo prováděno dokazování a tento popis byl pouze převzat ze znění dohody uzavřené mezi A. K. v procesním postavení obviněného a státním zástupcem, totiž nebyl v nyní projednávané věci nikterak závazný. Soud prvního stupně tedy zcela správně opřel svá rozhodná skutková zjištění o výpovědi svědků A. K. a K. S. ohledně nákupu těchto chemikálií a jejich následného prodeje, které byly učiněny v nyní posuzované věci a které byly podpořeny zejména lokalizací telefonu obviněného W., zajištěnou komunikací z téhož dne, jakožto i následným odborným vyjádřením k vlastním zajištěným chemikáliím. Za zcela irelevantní je pak namístě označit rovněž obviněným učiněný poukaz na to, že svědkyně N. Z. potvrdila svou přítomnost při předávce léčiv proběhlé dne 3. 6. 2021, kterou však neměla možnost přímo sledovat a obviněného tak neviděla, což neodporuje rozhodným skutkovým zjištěním prvního stupně.

73. Konečně je namístě konstatovat, že ani obviněný J. A. nevznesl ve svém dovolání námitky, jimiž by relevantním způsobem zpochybnil rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, nýbrž fakticky pouze odmítá výsledky dokazování a v návaznosti na vlastní hodnocení provedených důkazů označuje své jednání, jakož i zapojení do organizované skupiny, za neprokázané. Vina jmenovaného obviněného ovšem byla spolehlivě prokázána zejména odposlechy, sledováním osob, protokolem o domovní prohlídce, množstvím a hodnotou zajištěných léčiv a v neposlední řadě i obsahem poznámek nalezených u obviněného W. Ačkoli se ve svém dovolání stejně jako v předchozím řízení obviněný J. A. pasuje do role pouhého kurýra realizujícího nákupy léčiv s obsahem efedrinu a pseudoefedrinu pro svého syna, spoluobviněného M. A., ve svém dovolání se přesto spokojil se zcela obecným a neodůvodněným popřením své účasti na obchodu s červeným fosforem a jódem, a dále již jen s vyjádřením svého přesvědčení o špatné srozumitelnosti a absenci kontextu k jejich obsahu. Nikterak věcně a relevantním způsobem nezpochybnil rozhodná skutková zjištění a ani se tak nepokusil učinit zejména ve vztahu k zjištěním týkajícím se jím realizovaných prodejů části těchto léčiv, zapojení se do výroby pervitinu z něj a následného prodeje této drogy.

74. Dále ve svém dovolání obviněný J. A. učinil zejména poukazy na jím vnímané nedostatky skutkové věty, které ovšem neměly žádného vlivu na rozhodná skutková zjištění učiněná ve vztahu k jeho osobě, s nimiž se již řádně vypořádal odvolací soud. Ten přitom vysvětlil, že údajné i skutečné rozpory neměly žádného vlivu na užitou právní kvalifikaci, přičemž jednalo-li se zejména o chybné uvedení dovolatele ve výčtu osob, jimž obviněný Z. K. poskytoval finance na pořízení léčiv, jednalo se o pochybení, které bylo zcela zjevné a logicky odstranitelné, jelikož bylo opraveno v navazující části výroku o vině. Konečně pak Nejvyšší soud shledal, že ani není nikterak zjevné, jak je pro rozhodná skutková zjištění podstatná obviněným poukazovaná skutečnost, že spoluobviněný N. B. W. vypověděl i o jiných odběratelích. Obviněný totiž tímto prostým poukazem nemohl nikterak zpochybnit zjištění vyplývající z řady důkazů, jimiž byl z trestné činnosti usvědčen a tyto zcela opomíjí, přičemž z nich vyplývá četnost uskutečněných prodejů uskutečněných jeho osobou, které svým množstvím převyšovaly prokázané nákupy realizované jinými osobami. V kontextu výše uvedeného je pak zcela irelevantní rovněž snaha obviněného J. A. argumentovat tím, že ve svých dopisech v rámci přípravného řízení neinstruoval svého syna, spoluobviněného M. A., k tomu, jak má vypovídat, nýbrž se jej snažil pouze vést k pravdivé výpovědi.

75. Za dané situace lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v nyní posuzované věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry krajského soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněnými v rámci jejich mimořádného opravného prostředku či jimi plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění jakožto nepodložených přitom nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se bezezbytku ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

76. Jedná-li se o námitky obviněných L. H. a J. A. směřující proti úplnosti provedeného dokazování, pak ani ty nelze podřadit pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž oba obvinění vznesli pouze v kontextu svých výše vypořádaných skutkových námitek a toto jejich tvrzení tak fakticky představuje toliko prosté zopakování jejich přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci bylo pro prokázání míry jejich participace na trestné činnosti nezbytné, aby byl soudy nižších stupňů proveden v případě obviněného L. H. důkaz výpovědí dalších v dovolání blíže nespecifikovaných svědků a odposlechů, a v případě obviněného J. A. důkaz výslechem svědků V. V. a J. Š.

77. Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba soudy nižších stupňů přitom svá meritorní rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou jednotlivých obviněných, včetně obviněných L. H. a J. A. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se ve smyslu tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.

78. Nadto je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování v nyní posuzované věci podle zjištění Nejvyššího soudu zřejmé, že se v případě námitek obviněného L. H., jakož i námitky obviněného J. A. zaměřené na neprovedení důkazu výslechem svědka J. Š., o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenuté nelze označit takové důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, nicméně rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněnými navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Výše uvedené je nutno zdůraznit zejména za situace, kdy obviněný L. H. ve svém dovolání obecně bez označení konkrétních důkazů a k nim se vztahující argumentace zcela irelevantním způsobem namítl, že nebyly provedeny výslechy blíže neurčeného „množství svědků“, k jejichž podstatnosti nevnesl žádnou vlastní argumentaci. Nejvyšší soud se v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého usnesení přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nejvyšší soud se rovněž bezvýhradně ztotožnil se způsobem, jímž vrchní soud v bodech 93 a 94 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení důkladně vypořádal obviněnými L. H. a J. A. výše označené navrhované důkazy, když vysvětlil, proč je považuje za nadbytečné. Nelze tedy než zopakovat, že odvolací soud nepochybil, pokud zamítl návrh obhajoby obviněného L. H. na doplnění dokazování přehráním několika desítek hovorů zaznamenaných v rámci odposlechů, jelikož v rámci dosavadního dokazování byly po dobu několika měsíců krajským soudem prováděny důkazy v podobě odposlechů a záznamů uskutečněného telekomunikačního provozu v takovém rozsahu, že umožnily ve věci meritorně rozhodnout bez důvodných pochybností. Nadbytečnost tohoto důkazu pak obviněný nemohl ani ve svém dovolání nikterak relevantně zpochybnit, pokud zcela obecně ve vztahu k blíže neurčenému množství hovorů uvedl pouze to, že těmito by nemělo být provedeno dokazování ke kterýmkoli rozhodným skutečnostem, nýbrž by jimi měla být ověřována věrohodnost svědka L. S. a zjišťován jeho vztah ke jmenovanému obviněnému. Jde-li o obviněným J. A. navrhované provedení důkazu výpovědí svědka J. Š., platí, že ve vztahu k tomuto odvolací soud řádně odůvodnil jeho nadbytečnost, jelikož i při absenci výpovědi tohoto svědka jiné, dostupné a náležitě provedené důkazy soudu umožnily v dané věci řádně rozhodnout, a to bez důvodných pochybností. Zároveň bylo s ohledem na napojení tohoto svědka na činnost spoluobviněných zjevné, že by jeho výpověď nemohla vyvrátit rozhodná skutková zjištění učiněná na základě zbylých důkazů, navíc za situace, kdy měl vypovídat k jedinému jednání, které lze v rámci skutku, pro nějž byl obviněný J. A. odsouzen, považovat za víceméně nevýznamné a jeho výpověď by nemohla ničeho změnit na rozhodných skutkových zjištěních a závěru o vině tohoto obviněného.

79. Pokud obviněný J. A. současně namítl nedůvodné neprovedení podstatného důkazu v podobě výpovědi svědka V. V., jenž by jej podle jeho mínění mohl vyvinit z nákupu jódu a červeného fosforu uskutečněného dne 6. 5. 2022, platí, že tuto námitku Nejvyšší soud shledal věcně podřaditelnou pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož obviněný uvádí, že přestože byl jeho návrh na provedení tohoto důkazu odvolacím soudem odmítnut pro nadbytečnost, v odůvodnění jeho rozhodnutí není tento závěr nikterak odůvodněn. K danému je však nutno poukázat na skutečnost, že byť se odvolací soud ve svém rozhodnutí explicitně (výslovně) nevěnoval důvodům vedoucím k zamítnutí předmětného návrhu obviněného, v bodě 87 odůvodnění svého rozhodnutí se věnoval hodnocení důkazů vztahujících se k nákupu jódu a červeného fosforu ze dne 6. 5. 2022 tímto obviněným, přičemž s poukazem na závěry soudu prvního stupně a jím provedené hodnocení dospěl k závěru, že tyto závěry mají oporu v provedených důkazech, když byla zaznamenána nejen komunikace dovolatele s obviněným W. obsahující domluvu prodeje a v rámci sledování byla zachycena i vlastní cesta do Polska, ale zejména prostorovým odposlechem motorového vozidla užitého k této cestě bylo zachyceno vlastní vyjádření obviněného J. A., který k proběhlému prodeji prohlásil „já jsem mu dával 30, 2 kila jódu a kilo fosforu“. Jmenovaný obviněný nadto v hlavním líčení v rámci své výpovědi potvrdil, že k prodeji chemikálií skutečně došlo, byť již neví, zda se tak stalo dne 6. 5. 2022 nebo dříve a uvedeného dne byla pouze doplacena jejich cena. Za tohoto stavu je z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, že se požadavek obviněného na výslech jakékoliv další osoby, která měla být dne 6. 5. 2022 přítomna prodeji chemikálií, jeví jako zjevně nadbytečný, přičemž – jak již bylo konstatováno výše, zjevná nadbytečnost určitého důkazu vylučuje možnost, že by se jednalo o důkaz opomenutý a je judikatorně uznávaným relevantním důvodem pro zamítnutí takového důkazního návrhu. S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud shledal, že byť se odvolací soud přímo (explicitně) uvedeným důkazním návrhem obviněného J. A. ve svém usnesení podrobně nezaobíral, materiálně tak učinil, v důsledku čehož jde jen o formální nedostatek jeho odůvodnění a na podkladě uplatňovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

80. Námitky obviněných L. H. a J. A. stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí návrhů obhajoby je tak s ohledem na výše uvedené namístě označit za zcela irelevantní, jelikož oba obvinění ve svých dovoláních ani netvrdí, že by některý z jimi učiněných důkazních návrhů zůstal v rámci úvah soudů nižších stupňů zcela opomenut. Taktéž podle zjištění Nejvyššího soudu ze spisového materiálu jasně vyplynulo, že oba soudy nižších stupňů nikterak neopomněly rozhodnout o každém vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení jmenovaní obvinění v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně žádali, přičemž odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů ve svých rozhodnutích z materiálního hlediska také fakticky dostatečným způsobem odůvodnily. V.

2. K výhradám proti procesním nedostatkům v řízení 81. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za potřebné se na prvním místě vypořádat s námitkami, v nichž obviněný N. B. W. s odkazem na druhou alternativu dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutkem popsaným pod bodem I. byl uznán vinným především na základě svědecké výpovědi A. K. učiněné v přípravném řízení, kterou však nelze v jeho případě procesně využít jako usvědčujícího důkazu. Tuto výpověď totiž jmenovaný svědek uskutečnil v průběhu jeho vlastního trestního stíhání a obviněný ani jeho obhájce neměli možnost se tohoto procesního úkonu zúčastnit, díky čemuž neměli ani možnost klást této osobě otázky a jakkoli se spolupodílet na vytvoření tohoto důkazu. Takto formulovanou námitku sice lze po formální stránce podřadit pod obviněným zvolený dovolací důvod, nicméně z níže rozvedených důvodů ji Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.

82. Předně Nejvyšší soud k posuzované otázce v obecné rovině zdůrazňuje, že dokazování v trestním řízení lze v zásadě provádět až po zahájení trestního stíhání. Smyslem a účelem této procesní zásady je totiž garance práva obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu. Pokud trestní řád umožňuje provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí tak být zajištěno právo na obhajobu a zásada kontradiktornosti řízení ve stejné míře, v jaké je garantováno v rámci hlavního líčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. III. ÚS 376/01, N 174/24 SbNU 291). Součástí práva na spravedlivý proces je (mimo jiné) zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem spoluobviněného nebo svědka. To prakticky znamená bezpodmínečnou nutnost umožnit obviněnému nebo jeho obhájci zúčastnit se výslechu osoby i v rámci přípravného řízení.

83. Současně platí, že odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi a nejde-li o případy uvedené v § 211 odst. 3 tr. ř. nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a tr. ř., může mu být postupem podle § 212 odst. 1 tr. ř. protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích, aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení. Pro úplnost je vhodné doplnit, že předestření dřívější výpovědi spočívá v reprodukci těch částí protokolu o předchozím výslechu, ke kterým se má vyslýchaná osoba vyjádřit a objasnit vzniknuvší rozpory. Podle § 212 odst. 2 tr. ř. přitom nemůže být protokol o předchozí výpovědi svědka, který mu byl toliko předestřen (postupem podle § 212 odst. 1 t. ř. za účelem posouzení jeho věrohodnosti a pravdivosti jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení), podkladem pro učinění výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy.

84. Jde-li o otázku, zda se soud prvního stupně nedopustil pochybení, pokud výrok o vině opřel o výpověď svědka A. K. z přípravného řízení, kterou mohl podle obviněného N. B. W. tomuto svědkovi pouze předestřít za účelem vysvětlení rozporů mezi touto jeho výpovědí a výpovědí jmenovaného svědka z hlavního líčení, lze s ohledem na výše uvedené ve shodě se závěry odvolacího soudu konstatovat, že výslechu tehdy spoluobviněného A. K. uskutečněného v rámci přípravného řízení dne 29. 7. 2024 se podle protokolu zachycujícího tento úkon zúčastnil obhájce obviněného W. a ačkoli tak učinil formou substitučního zastoupení, mohl se tak řádně spolupodílet na vytváření tohoto důkazu (zejména kladením otázek, vznášením případných námitek proti způsobu provádění tohoto úkonu apod.). V projednávaném případě tedy bylo možné protokol o výpovědi jmenovaného svědka z přípravného řízení ve vztahu k osobě dovolatele u hlavního líčení nikoli toliko předestřít postupem podle § 212 odst. 1 a 2 tr. ř., nýbrž jej k důkazu přečíst postupem podle § 211 odst. 3 tr. ř. Daný postup tedy Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zvolil zcela správně, přičemž s tímto závěrem se ztotožnil taktéž Vrchní soud v Olomouci, který identickou námitku obviněného již zevrubně vypořádal v bodě 55 odůvodnění svého rozhodnutí. Za zjevně neopodstatněnou je tudíž namístě označit argumentaci obviněného, který v námitkách formulovaných v jím podaném mimořádném opravném prostředku závěry odvolacího soudu nikterak nerozporuje, a směřuje ji proti blíže neurčenému většímu množství výpovědí svědka A. K. z přípravného řízení s tím, že popírá účast svého obhájce na kterékoli z nich, ačkoli je tato skutečnost v příkrém rozporu s obsahem spisu a údaji obsaženými v protokolu o výpovědi jmenovaného svědka založeném na č. l.

682. Jelikož byl dřívější výslech svědka A. K. proveden způsobem, který vyhovuje požadavkům kladeným na spravedlivý proces (tj. obviněnému nebo jeho obhájci byla poskytnuta možnost zúčastnit se výslechu tohoto svědka v přípravném řízení a klást mu otázky), bylo procesně možné protokol o jeho výpovědi přečíst k důkazu podle § 211 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k osobě výše jmenovaného dovolatele, přičemž tímto postupem bylo vyhověno ústavně garantovaným požadavkům spravedlivého procesu, jehož atributem je zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem spoluobviněného nebo svědka (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář, Díl II, 5. vydání, 2005, komentář k § 212 odst. 1, str. 1644 a násl.).

85. Namítl-li dále obviněný N. B. W., že mu nebyly přeloženy veškeré důkazy a listiny podstatné pro jeho řádnou obhajobu, a to včetně těch, které se týkají dalších spoluobviněných osob, s nimiž měl tvořit organizovanou skupinu působící ve více státech, případně mu byly přeloženy opožděně, Nejvyšší soud k danému konstatuje, že ačkoliv uvedená dovolací argumentace neodpovídá obviněným uplatněnému – ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu – dovolací soud ji neoslyšel. Její podstata totiž spočívá v porušení ústavně zaručeného základního práva na řádné tlumočení a překlad listin, jež jsou garantovány čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy a čl. 37 odst. 4 Listiny. Již na úvod však Nejvyšší soud konstatuje, že na dané námitky obviněného soudy nižších stupňů zcela adekvátně reagovaly.

86. Z pohledu zvolené argumentace je možno obecně konstatovat, že podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy (upravující právo na spravedlivý proces) má mít každý, kdo je obviněn z trestného činu, bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem sám nehovoří. Obdobně čl. 37 odst. 4 Listiny (upravující právo na soudní a jinou ochranu) stanoví, že ten, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Byť Úmluva hovoří o soudu, je třeba mít za to, že na pomoc tlumočníka (či překladatele) má obviněný právo v každé fázi trestního řízení, tedy i v přípravném řízení, čemuž odpovídá i znění ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny a ustanovení § 2 odst. 14 tr. ř. a § 28 odst. 1 tr. ř.

87. Podle § 28 odst. 1 tr. ř. přitom platí, že pokud obviněný využije právo uvedené v § 2 odst. 14 tr. ř. (tedy prohlásí, že neovládá český jazyk) ustanoví tlumočníka orgán činný v trestním řízení, když tímto orgánem se rozumí ten orgán, před kterým se v době ustanovení tlumočníka trestní řízení vede. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení platí, že za podmínek uvedených v odstavci 1 tohoto ustanovení je třeba obviněnému písemně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, usnesení o nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu, obžalobu, dohodu o vině a trestu a návrh na její schválení, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání a o podmíněném zastavení trestního stíhání. To neplatí jen tehdy, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Týká-li se takové rozhodnutí více obviněných, je třeba obviněnému přeložit jen tu část rozhodnutí, která se jej týká, pokud ji lze oddělit od ostatních výroků rozhodnutí a jejich odůvodnění. Pořízení písemného překladu rozhodnutí a jeho doručení přitom zajišťuje ten orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí se jedná.

88. Podle § 28 odst. 4 tr. ř. za podmínek uvedených v odstavci 1 tohoto ustanovení je třeba obviněnému písemně přeložit i písemnost neuvedenou v odstavci 2 citovaného ustanovení, je-li to zapotřebí pro zaručení spravedlivého procesu, zejména pro řádné uplatnění práva na obhajobu, a to v rozsahu určeném orgánem činným v trestním řízení, který je zcela nezbytný k seznámení obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu. Není-li odůvodněnému návrhu obviněného, který využil právo uvedené v § 2 odst. 14 tr. ř., na pořízení překladu takové písemnosti vyhověno, je o tom orgán činný v trestním řízení, který řízení vede, povinen rozhodnout usnesením. Namísto písemného překladu podle věty první citovaného ustanovení však lze písemnost nebo její podstatný obsah obviněnému přetlumočit. Ustanovení věty první se přitom nepoužije, jestliže již byla tato písemnost nebo její podstatný obsah obviněnému přetlumočena nebo jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení jejího překladu nepožaduje. Proti rozhodnutí podle věty první citovaného ustanovení je přípustná stížnost. Pořízení písemného překladu a jeho doručení přitom zajišťuje ten orgán činný v trestním řízení, který řízení v dané době vede.

89. V návaznosti na právě uvedené lze uzavřít, že právo na tlumočníka (vč. zajištění písemného překladu) slouží k zajištění spravedlivého procesu jako kompenzace nevýhody na straně obviněného, který neovládá český jazyk. Takovému obviněnému zajistí právo na tlumočníka (vč. písemného překladu písemností) obhajobu v mateřském jazyce, případně jazyce, o kterém uvede, že ho ovládá (§ 2 odst. 14 tr. ř.). Za právo na tlumočení se přitom nepovažuje pouze překlad mluvené řeči, nýbrž i překlad písemností (tlumočení jejich obsahu). Z výše uvedených odstavců ustanovení § 28 tr. ř. je současně nepochybné, že faktické využití práva na tlumočníka je v každé jednotlivé věci vždy otázkou osobní volby toho kterého obviněného (typicky cizího státního příslušníka či osoby komunikující za pomoci znakové řeči), jemuž toto základní právo v obecné rovině svědčí.

90. Otázka, která je v dané věci namítána obviněným N. B. W., spočívá v tom, zda byl soud s ohledem na zajištění práva na spravedlivý proces povinen zajistit překlad listin podle § 28 odst. 4 tr. ř., jejichž přetlumočení tento obviněný v průběhu trestního řízení požadoval. Zde je namístě konstatovat, že pokud obviněný poukazuje, že v přípravném řízení učinil návrh na přeložení podstatné části spisového materiálu, zejména protokolů o výpovědích svědků, záznamů o sledování nebo protokolů o sledování do jazyka polského, nelze se ztotožnit s jeho vyjádřením v tom smyslu, že po podání obžaloby přešla na soud prvního stupně povinnost rozhodnout o této jeho žádosti, která k němu nesměřovala. Obviněnému totiž nic nebránilo v tom, aby obdobný návrh po podání obžaloby, a tedy zahájení soudní fáze trestního řízení, směřovat k tomuto soudu. Dovolatel se naopak v průběhu řízení před soudem prvního stupně dožadoval překladu do polského jazyka pouze ve vztahu k protokolu o hlavním líčení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v návaznosti na to tento návrh obviněného řádně přezkoumal, načež dospěl k závěru, že návrh není důvodný, a proto ho zamítl svým usnesením ze dne 17. 9. 2024, č. j. 81 T 4/2023. Obviněný následně toto rozhodnutí napadl stížností, o níž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. 2 To 52/2025. V tomto rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že postupem soudu prvního stupně nebylo porušeno právo tohoto obviněného na spravedlivý proces z důvodu nerespektování ustanovení § 28 odst. 2, 4 tr. ř., jelikož povinnost písemného překladu automaticky nedopadá na každou pořízenou písemnost, přičemž ze žádných závazných norem nevyplývá povinnost překladu protokolů o hlavním líčení, u něhož měl navíc obviněný k dispozici tlumočnici z jazyka polského. Na tuto argumentaci poté Vrchní soud v Olomouci odkázal též v bodech 49 až 51 odůvodnění svého usnesení v rámci vypořádání odvolacích námitek obviněného, které jsou v podstatě totožné s jeho dovolacími námitkami. K danému pak doplnil, že obviněný nebyl zkrácen na možnosti přípravy obhajoby, jelikož byly pořízeny obligatorní překlady všech v úvahu přicházejících písemností uvedených v § 28 odst. 2 tr. ř. do polského jazyka, přičemž hlavní líčení probíhala v přítomnosti jeho obhájce a tlumočnice. Zároveň odvolací soud neopomenul poukázat na skutečnost, že ve věci obviněného W. byly prokázány jeho znalosti českého jazyka v písemné i ústní formě, což obviněný sám deklaroval, když opakovaně nevyužíval možnosti tlumočení a neučinil tak ani v rámci veřejného zasedání v odvolacím řízení, přičemž i vlastnoruční písemná vyjádření činil v českém jazyce. Obviněný nadto v době svého zadržení pracoval v České republice, přičemž podle jeho vlastního vyjádření se tak dělo dlouhodobě již od roku 2010.

91. Nejvyšší soud v souladu s výše uvedenými závěry vrchního soudu konstatuje, že lze mít za to, že pokud obviněný využije svého práva uvedeného v § 2 odst. 14 tr. ř. a § 28 tr. ř., jsou orgány činné v trestním řízení povinny zajistit mu tlumočení, resp. překlad písemností, ovšem nikoliv vždy a každé písemnosti, která je součástí příslušného spisového materiálu. Právo na tlumočení podle § 28 odst. 4 tr. ř. totiž obviněnému automaticky negarantuje překlad celého spisového materiálu, který byl v předmětné věci orgány činnými v trestním řízení zajištěn, nýbrž pouze takových listin, které jsou vzhledem ke svému charakteru a obsahu nezbytné k tomu, aby se obviněný, který neovládá jednací jazyk (jímž je vždy český jazyk), mohl náležitě obeznámit se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu z pohledu požadavku práva na spravedlivý proces. Předpokladem pro takový postup je odůvodnění žádosti obviněného o překlad, a to zejména z pohledu požadavku realizace práva na spravedlivý proces, konkrétně řádného uplatnění práva obviněného na obhajobu. Rozsah překládaných listin je tak odvislý od uvážení orgánu činného v trestním řízení, který v dané fázi trestní řízení vede, s přihlédnutím ke kontextu posuzovaného případu i fázi řízení, ve které se řešená věc nachází, když meze jeho uvážení jsou vždy limitovány právem na spravedlivý proces.

92. V posuzované věci se Nejvyšší soud zcela ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný W. na svém právu na obhajobu rozhodně nebyl dotčen, a to ani ve smyslu svého práva na obhajobu v mateřském jazyce podle § 2 odst. 14 tr. ř., neboť mu byl zajištěn nejen překlad obžaloby, ale též výpovědí všech spoluobviněných a svědků učiněných v přípravném řízení, přičemž jím dodatečně požadované listiny pořízené v přípravném nebyly zcela nezbytné k jeho seznámení se se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu, stejně jako protokoly o hlavních líčeních, s jejichž průběhem byl plně seznámen. Obviněným vznesené návrhy na překlad dalších listin se pak jevily jako zcela nadbytečné a jejich překlad by odporoval zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení a prodlužoval by projednání skupinové trestní věc, která byla navíc vedena vůči dovolateli vazebně. Pokud přitom nebylo rozhodnuto o některém z návrhů obviněného v přípravném řízení do podání obžaloby, měl obviněný možnost tento svůj návrh zopakovat příslušnému soudu. Rovněž je třeba v souladu s odvolacím soudem zdůraznit, že obviněný měl od počátku řízení k dispozici obhájce, z čehož plyne, že jeho práva na obhajobu byla plně respektována, přičemž měl-li by snad jeho obhájce pochybnosti o tom, že jeho klient vzhledem ke skutečnosti, že český jazyk není jeho rodným jazykem, něčemu nerozumí, nepochybně by ve věci zasáhl. V tomto ohledu je třeba poukázat rovněž na četné poznatky o jazykové vybavenosti obviněného W., který již od počátku svého trestního stíhání komunikoval s orgány činnými v trestním řízení v českém jazyce, a i v řízení před soudy řádně vedl svoji obhajobu, když se v průběhu hlavních líčení opakovaně vyjadřoval k provedeným důkazům, přičemž z jeho reakcí byla zjevná jeho orientace ve všech okolnostech případu, a naopak nebylo pochyb o tom, že by měl obtíže porozumět tomu, co je mu kladeno za vinu. Znalost českého jazyka pak vyplynula rovněž ze skutečnosti, že jmenovaný obviněný v odvolacím řízení nepožadoval tlumočení veřejného zasedání a upřednostnil svůj vlastní náslech, a to přes zvýšené nároky, které odborná a rozsáhlá vyjádření činěná v rámci řízení před soudy kladou na jejich posluchače. Za této situace tak nebylo možno relevantně shledat, že by byl obviněný W. jakkoli dotčen na svém právu na přípravu obhajoby neposkytnutím překladu spisového materiálu z přípravného řízení a protokolů o hlavním líčení, v důsledku čehož je namístě tuto jeho námitku označit za nedůvodnou. Výše uvedené je na místě vztáhnout rovněž k obviněným vytýkanému pozdnímu překladu listin, zejména usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby, ve vztahu k čemuž je nutno poukázat na skutečnost, že zásady obsažené v § 2 odst. 14 tr. ř. je nutno vykládat tak, že právní důsledky spojené s provedením určitého úkonu orgánem činným v trestním řízení nastávají vyhotovením určitého rozhodnutí v úředním jazyce, tj. v češtině (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 993/07). Obviněný přitom ve svém dovolání ani netvrdí, jaké konkrétní důsledky by mělo mít prodlení s překladem jím označených listin pro řádný výkon jeho obhajoby v materiálním smyslu, tj. jaký konkrétní a reálný negativní vliv měla tato skutečnost mít na uplatnění jeho obhajoby.

93. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že opožděným vyhotovením překladů a nevyhověním žádosti obviněného o pořízení překladu všech listin podle § 28 odst. 4 tr. ř., a to jak v případě listin, jejichž překlad obviněný navrhl pouze v přípravném řízení, tak v případě návrhu na překlad protokolů z hlavního líčené směřovaného k soudu prvního stupně, nedošlo k porušení práva obviněného na tlumočení, neboť případné prodlení s vyhotovením písemných překladů ani eventuální nevypracování těchto překladů se práva obviněného na spravedlivý proces, zejména jeho práva na řádné uplatnění obhajoby, faktickým způsobem nikterak nedotýká.

94. V souvislosti s výše uvedenými námitkami pak obviněný N. B. W. ve svém dovolání vznesl rovněž své blíže nerozvedené tvrzení o tom, že postoj soudu prvního stupně k jeho požadavku na překlad listin svědčí o jeho zaujatosti vůči jeho osobě. K danému Nejvyšší soud předně konstatuje, že jmenovaný obviněný ve svém dovolání výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a zjevně tak ani neměl v úmyslu, jelikož v tomto směru nevznáší žádnou ucelenou argumentaci nad rámec toho, že v závěrech a postupu soudu prvního stupně spatřuje zaujatost vůči své osobě. Takto formulovanou námitku se však obviněný fakticky pouze pokusil podpořit svá zbylá tvrzení o nesprávnosti postupu soudu prvního stupně, vadnosti jeho skutkových zjištění a nepřiměřenosti uloženého trestu, což ovšem neodpovídá námitce, jíž by obviněný mohl vznést s poukazem na kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů.

95. Pokud obviněný W. dále namítl, že soudem prvního stupně nebylo chybně nikterak reagováno na jeho návrh na předběžné projednání obžaloby, lze konstatovat, že se i v tomto ohledu jedná o irelevantní námitky nepodřaditelné pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů. Nadto je na místě zdůraznit, že obviněný se ve svém dovolání omezil pouze na blíže neodůvodněné konstatování o existenci vady, přičemž toto konstatování odpovídá identickým odvolacím námitkám vypořádaným již Vrchním soudem v Olomouci. Za této situace Nejvyššímu soudu nezbývá než zopakovat, že obviněnému žádné právo na předběžné projednání obžaloby nesvědčí, jelikož z ustanovení § 185 tr. ř. vyplývá obligatorní povinnost předsedy senátu přezkoumat obsah obžaloby a obsah předloženého spisu. Jinak vyjádřeno, řízení o nařízení předběžného projednání obžaloby není řízením o návrhu, o kterém by bylo nutno vydávat formální rozhodnutí. Po přezkoumání podané obžaloby v kontextu předloženého spisového materiálu může dojít k další fázi řízení, tedy k předběžnému projednání obžaloby, což představuje samostatné fakultativní stadium soudní fáze trestního řízení, jež patří do výlučné kompetence soudu. O tom, zda je nutno věc předběžně projednat v rámci celého soudního senátu, anebo zda lze ve věci nařídit hlavní líčení, rozhoduje vždy předseda senátu, který však nevydává žádné speciální rozhodnutí o tom, proč předběžné projednání obžaloby v konkrétní věci nenařídil či naopak nařídil. Není přitom nikterak vyloučeno, aby procesní strany samy navrhly předsedovi senátu, aby podanou obžalobu předběžně projednal, nicméně podání takového podnětu neznamená, že za situace, kdy soud pro předběžné projednání obžaloby neshledá zákonné důvody, bude povinen o tomto podnětu vydat negativní rozhodnutí.

96. Konečně namítl-li obviněný J. A., že zásadní procesní vadou je též nepřekažení trestné činnosti, jejíž páchání mu podle jeho názoru měly orgány činné v trestním řízení povinnost znemožnit svým včasným zásahem poté, co zajistily dostatečné množství důkazů o ní, je namístě konstatovat, že i tuto námitku shledal Nejvyšší soud za nepodřaditelnou pod kterýkoli z dovolacích důvodů. Orgány činné v trestním řízení totiž musí vyvažovat zájem na zamezení páchání trestné činnosti, a na druhé straně zájem na zjištění a potrestání všech pachatelů. Postup, kdy určitá část trestné činnosti obviněného byla páchána s vědomím orgánů činných v trestním řízení, tak nelze považovat za odporující požadavkům trestního řádu ani předpisům vyšší právní síly, neboť jeho účelem byla v konečném důsledku ochrana společnosti před ohrožením návykovými látkami. V dané věci přitom nelze v žádném případě konstatovat, že by orgány činné v trestním řízení při vyšetřování trestné činnosti obviněného zůstaly bezdůvodně po zjevně nepřiměřenou dobu zcela pasivními, když se naopak četnými úkony zaměřily na rozkrytí struktury rozsáhlé organizované skupiny zastřešené osobou obviněného N. B. W., zjištění identity jednotlivých osob zapojených do jejího fungování a konspirativně realizovaných činností, jimiž se na něm tyto osoby podílely. V.

3. K výhradám proti právnímu hodnocení a právní kvalifikaci stíhaného jednání 97. K hmotněprávním námitkám obviněných Nejvyšší soud úvodem opětovně zdůrazňuje, že ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podkladem pro posouzení správnosti právních otázek skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud nemůže skutkové zjištění soudu prvního stupně sám změnit, a to ani na základě případného doplnění dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Nejvyšší soud se v rámci formování svých právních závěrů opírá toliko o skutečnosti, jak byly soudy nižších stupňů zjištěny a jsou zaneseny ve výroku dovoláním napadeného rozhodnutí. Proto ani důvodem dovolání ve smyslu tohoto zákonného důvodu nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění, která jsou vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a jsou blíže rozvedena v jeho odůvodnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 369).

98. Výše uvedené je třeba zdůraznit v návaznosti na skutečnost, že všichni obvinění své námitky, jimiž rozporují údajně nesprávné právní závěry soudů nižších stupňů ohledně toho, zda byla naplněna subjektivní stránka či objektivní stránka jim přisouzených trestných činů, minimálně z části opírají o své tvrzení stran údajného neprokázání skutkového stavu, resp. v návaznosti na jimi předkládaný alternativní skutkový stav, jehož se dožadují v kontextu vlastního hodnocení důkazů či po vyloučení některého z důkazů pro jeho údajnou procesní nepřípustnost. Ve svých námitkách, v nichž rozporují právní kvalifikaci jim přisouzeného jednání – a to opětovně – vznáší tedy i argumentaci, jíž negují rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně či soudu druhého stupně, na jejichž základě byl ustálen skutkový stav. Nejvyšší soud proto na tomto místě odkazuje na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněných a znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.

99. Všichni dovolatelé v rámci jimi podaných mimořádných opravných prostředků rozporují zejména naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přičemž jimi předloženou argumentaci shledal Nejvyšší soud v případě každého z nich minimálně částečně formálně podřaditelnou pod jimi výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně ji z níže rozvedených důvodů považuje za zjevně neopodstatněnou.

100. K uvedené problematice považuje Nejvyšší soud za vhodné ve stručnosti, a toliko v obecné rovině, připomenout, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“ (na rozdíl od pojmu „organizovaná zločinecká skupina“ ve smyslu § 129 tr. zákoníku), pročež je jeho vymezení i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení, a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, pročež lze tímto způsobem spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Zákonná dikce „ve spojení s organizovanou skupinou“, obsažená v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), přitom dopadá i na volnější formy vztahu pachatele k takové skupině, než je jeho členství v ní. Zcela tedy postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Pro účast na organizované skupině není rovněž třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, když naopak postačuje, že se svým jednáním do takové koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016).

101. O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. K naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty tak může dojít i významnější spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním může být Česká republika, v zásadě srovnatelnou s jeho členstvím v takové skupině (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 42/2022 Sb. rozh. tr.). Ke znaku „spáchání činu jako člen organizované skupiny“ se vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti musí vztahovat zavinění ve formě úmyslu [§ 17 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1604.].

102. Promítne-li Nejvyšší soud shora připomenuté závěry své rozhodovací praxe do poměrů nyní projednávané trestní věci, pak je třeba konstatovat, že námitky dovolatelů jsou zjevně neopodstatněné a právní posouzení jednání popsaného pod bodem I. soudy nižších stupňů jako trvajícího trestného činu „spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ je zcela na místě. Oba soudy nižších stupňů totiž zcela přiléhavě upozornily na všechny relevantní aspekty ústící v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny působící ve více státech. V nyní posuzované věci soud prvního stupně v bodech 193. až 201. odůvodnění svého rozsudku úsporně, nicméně i tak výstižně upozornil na ustálenou soudní praxi a přiléhavou judikaturu, když současně podrobně popsal všechny relevantní aspekty ústící v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny působící ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, kterými byly v právě projednávaném případě Česká republika a dále Polsko.

103. Skutkové závěry krajského soudu pak byly odpovídajícím způsobem reflektovány ve skutkové větě, když podle skutkových závěrů obsažených v bodě I. dovolatelé spolupracovali zejména na obstarávání léčiv s obsahem prekursoru a dalších prekursorů na území Polské republiky, tyto byly následně po jejich převozu do České republiky dále distribuovány či užity k výrobě pervitinu, který si jednotliví členové buď z části ponechali, nebo jej dále distribuovali. Bylo přitom prokázáno, že léčiva s obsahem prekursorů a další chemikálie byly zajišťovány obviněným N. B. W., který lékové přípravky a chemikálie prodával především J. A., případně spoluobviněným M. A. a L. S, a zprostředkovaně také obviněnému L. H., kteří v menší míře s léčivem a prekursory obchodovali, avšak zejména zajišťovali výrobu pervitinu a jeho distribuci. Do výroby drogy byli dále zapojeni taktéž A. K., K. S., R. Ž., L. D. a P. F., kteří byli za dané jednání pravomocně odsouzeni v samostatně vedených trestních řízeních. Obvinění Z. K. a P. T. se pak na činnosti skupiny při znalosti činností jejích dalších členů, jakož i jejího přeshraničního charakteru, podíleli zajišťováním přepravy osob a věcí sloužících k výrobě pervitinu, plněním role hlídky hlásící výskyt policejních kontrol při převozu léčebných přípravků určených k výrobě této drogy, a dále první ze jmenovaných rovněž financováním nákupu předmětů nezbytných pro výrobu pervitinu. Stran vyžadovaného znaku zapojení nejméně tří osob lze tedy konstatovat, že v daném případě šlo o evidentní zapojení více než tří osob za současného vzájemného rozdělení jejich úloh, přičemž právě dělba těchto úloh a konspirativní kooperace jednotlivých osob zajišťovala úspěšnější dokonání činu. Organizovaná skupina měla v daném případě jasnou strukturu s rozdělením konkrétních rolí a úloh jejích jednotlivých členů, přičemž se sestávala z vícero větví, kdy jednotlivé vary byly zajišťovány menšími skupinami, které spojovala zejména osoba N. B. W., přičemž při nákupech léčiv a prekursorů od jeho osoby se jednotliví členové zastupovali a vzájemně si též vypomáhali. Organizovaná skupina pak měla podle skutkových zjištění soudu prvního stupně trvalejší charakter, když jako celek fungovala minimálně po dobu nejméně patnácti měsíců, což jednoznačně svědčí o koordinovanosti její činnosti.

104. Lze tedy uzavřít, že ve vztahu k dovolatelům již krajský soud coby soud prvního stupně dostatečným způsobem vymezil, v čem spatřuje činnost organizované skupiny ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I., stejně jako podíl jednotlivých obviněných na jejím chodu. Současně i vrchní soud jako soud odvolací v bodech 65 až 70 odůvodnění svého usnesení jednoznačně deklaroval, z jakých důvodů má za to, že daným jednáním byly naplněny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přičemž své úvahy dále rozvedl i v bodech 71 až 97 v rámci vypořádání odvolacích námitek jednotlivých dovolatelů, jež jsou v podstatné míře identické s jejich dovolacími námitkami. Byť odvolací soud poukázal na jisté nedostatky ve formulaci skutku uvedeného pod bodem I., zároveň správně konstatoval, že tyto nedostatky jsou odstranitelné logickým výkladem obsahu skutkové věty a nemají tak žádného vlivu na užitou právní kvalifikaci předmětného jednání. Ve světle těchto skutečností Nejvyšší soud ve shodě se závěry obou soudů nižších stupňů konstatuje, že z popisu jednání uvedeného pod bodem I. vyplývá, kteří obvinění jednali ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, stejně jako je z něj patrno, jaké bylo rozdělení jejich činností a aktivit v rámci působnosti zmíněné organizované skupiny. Celá skupina přitom vykazovala takovou míru plánovitosti své činnosti, že dané okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost úspěšného provedení činu a tím i jeho škodlivost pro společnost. Za tohoto stavu je tedy správný též závěr krajského soudu o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu v podobě úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to i ve vztahu k naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy shledal námitky jednotlivých dovolatelů směřující proti právní kvalifikaci jednání popsaného pod body I. z výše rozvedených důvodů zjevně neopodstatněnými.

105. Na uvedeném pak ničeho nemění tvrzení obviněného Z. K., který své námitky v prvé řadě opřel o popření svého povědomí o zapojení osob působících na území Polské republiky do činnosti skupiny, přičemž Nejvyšší soud se k těmto – ve své podstatě skutkovým – námitkám vyjádřil již výše. V žádném případě nelze přisvědčit snaze jmenovaného obviněného vykreslit své jednání jako činnost osoby poskytující pouhou taxislužbu na území České republiky a nezajímající se o činnost osob, jimž tuto službu poskytoval, u níž je tak její vědomost o existenci organizované skupiny působící na území vícero států pouze presumována, přičemž její jednání nedosahuje potřebné úrovně společenské škodlivosti. Obviněný totiž ve svém dovolání zcela pomíjí těsnost svého napojení na činnost organizované skupiny, jakož i podstatu jednání, jimiž se do činnosti této skupiny dlouhodobě zapojil. V tomto kontextu je nutno poukázat zejména na poskytnutí finančních prostředků ve výši přesahující milion korun za účelem nákupu vstupních komponentů nezbytných pro výrobu pervitinu, za což obdržel mimo jiné jako splátku část vyrobeného pervitinu, s nímž následně obchodoval. Obviněný současně sám opakovaně disponoval s chemikáliemi a léčivy určenými k výrobě pervitinu, které předával dalším členům skupiny za účelem zajištění výroby této drogy, a dále doprovázel motorová vozidla převážející léčebné přípravky určené k výrobě drogy s úkolem hlásit jim případné policejní kontroly na silnicích. Pokud obviněný Z. K. zdůrazňuje skutečnost, že se prokázaného jednání sám dopouštěl pouze na území České republiky, pak je k danému na místě konstatovat, že k naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku není nikterak vyžadováno, aby všichni členové organizované skupiny v rámci dílčích jednání, kterými se podíleli na páchání trestné činnosti, působili každý jednotlivě či společně na území více států. Je tedy zřejmé, že námitky obviněného nejsou nikterak opodstatněné, jelikož v těchto obviněný relevantním způsobem nerozporoval skutečnost, že se vědomě začlenil do organizované skupiny, přičemž fungování této skupiny bylo nastaveno tak, aby bylo minimalizováno riziko odhalení a usnadnilo se páchání trestné činnosti zajišťující finanční příjem všem jejím členům, když nákup léčiv k výrobě pervitinu probíhal v zahraničí. Její členové přitom spolu vzájemně komunikovali konspirativně, na výrobě pervitinu úzce spolupracovali, přičemž současně s tím měli minimálně rámcovou představu o fungování celé skupiny či její určité části a úkolech jednotlivých osob zapojených do její činnosti.

106. Při zvážení výše uvedeného tedy ani tento obviněný ve svém dovolání nemohl zpochybnit závěry soudu prvního stupně o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu v podobě úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to prostým poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k nutnosti prokázání skutečnosti, že pachatel věděl, že organizovaná skupina, se kterou je ve spojení (či je jejím členem), působí ve více státech. Jak již bylo uvedeno výše v rámci skutkových námitek obviněného K., závěr o jeho vědomosti o přeshraničním působení skupiny byl řádně odůvodněn při vyloučení jakékoli jiné možnosti, a to zejména s ohledem na obsah odposlechů provedených k důkazu, který byl řádně vyhodnocen v kontextu zbylých soudem prvního stupně řádně provedených důkazů. Opodstatněnou pak nemohla být ani jeho snaha zpochybnit s ohledem na jím předložená skutková tvrzení úroveň společenské škodlivosti svého jednání, a to s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k již neúčinné právní úpravě trestního zákona, tj. zákona č. 140/1961 Sb., jež byla oproti stávající úpravě (vtělené do trestního zákoníku) založena na tzv. materiálním pojetí trestného činu. Právní úprava, platná a účinná v době, kdy se obviněný dopustil nyní posuzovaného jednání, již není založena na materiálně- formálním pojetí (a pojmu) trestného činu, nýbrž na formálně-materiálním pojetí trestného činu a formálním pojmu trestného činu (s materiálním korektivem). Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku tedy platí, že pro vznik trestní odpovědnosti postačuje (zjednodušeně řečeno) jen naplnění zákonných, tj. formálních znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. V nyní projednávané věci přitom není možné zvažovat ani aplikaci materiálního korektivu obsaženého v § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k dané okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, jelikož nelze shledat, že celková společenská škodlivost protiprávního jednání obviněného K., s ohledem na jeho povahu, je natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty.

107. Obviněný L. H. naopak namítl, že nebyla vyřešena otázka, zda jednání uskutečněné v zahraničí, jež spočívá v pořizování léčivých přípravků s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu, lze bez dalšího považovat za „působení ve více státech“ ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jelikož takovéto léčivé přípravky nejsou samy o sobě prekursorem. Ani takováto námitka však nemohla být z níže rozvedených závěrů shledána důvodnou.

108. K danému je nutno upozornit, že ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, uveřejněného pod č. 3/2022 Sb. rozh. tr., vyplývá, že jestliže určitá osoba nakládá s léčivým přípravkem obsahujícím efedrin nebo pseudoefedrin tak, že jej použije nikoliv k léčebným účelům, nýbrž jej zneužije k získání (extrahování) v něm obsaženého efedrinu nebo pseudoefedrinu jako prekursoru, popřípadě poté použije tento prekursor k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek (tedy k výrobě metamfetaminu – pervitinu), pak její jednání může - za splnění dalších podmínek – naplnit zákonné znaky skutkové podstaty dokonaného trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, jeho pokusu podle § 21 tr. zákoníku, anebo přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k tomuto trestnému činu podle § 283 odst. 2 až 4 tr. zákoníku. Stejné závěry platí i ve vztahu k neoprávněnému dovozu, vývozu a průvozu léčivých přípravků obsahujících efedrin nebo pseudoefedrin za účelem jejich použití k získání prekursoru z nich a ke konkrétní nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek (aniž by bylo třeba znát konkrétní dobu uskutečnění zamýšleného varu pervitinu).

109. S obviněným L. H. lze tedy s ohledem na výše uvedené souhlasit v tom, že samotné pořizování léčiv v Polsku automaticky neznamená, že organizovaná skupina páchala trestnou činnost i na území tohoto státu. Jestliže ovšem trestná činnost organizované skupiny spočívala v tom, že na území Polské republiky byla opakovaně a dlouhodobě obviněným N. B. W. obstarávána nejen léčiva s obsahem efedrinu a pseudoefedrinu, který také předmětná léčiva v některých případech cíleně dovezl na území České republiky za účelem jejich prodeje a následné výroby pervitinu, ale též prekursory v podobě červeného fosforu a jódu (s nimiž neoprávněně nakládali všichni dovolatelé vyjma obviněného Z. K.), a následně byly prokázány konkrétní případy výroby pervitinu, při nichž byla naprostá většina těchto léčiv a chemikálií užita členy této skupiny, přičemž obvinění Z. K., L. H. a J. A. se buď účastnili na samotné výrobě drogy z léčiv opatřených na území Polské republiky, či na území České republiky distribuovali takto vyrobený pervitin, bylo nutno jejich jednání právně posoudit jako trvající trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Z identických důvodů nelze přisvědčit ani námitce obviněného J. A. stran toho, že jeho jednání naplnilo pouze zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výroby nebo držení předmětu k neoprávněné výrobě omamné nebo psychotropní látky nebo jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož na jím realizované nákupy léčiva s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu nelze nahlížet izolovaně v souladu s přáními jmenovaného obviněného, který se v rámci své trvající trestné činnosti zapojil - zejména svojí asistencí – též do vlastní výroby pervitinu a jeho následné distribuce.

110. Na výše uvedené závěry stran existence organizované skupiny a vypořádání námitek obviněných Z. K. a L. H. pak lze v podstatě poukázat i ve vtahu k námitkám obviněného N. B. W., který se v rámci jím podaného mimořádného opravného prostředku zaměřil především na svoji snahu zpochybnit rozhodná skutková zjištění. Rozporuje-li současně jemu přisouzenou právní kvalifikaci dotčeného jednání, pak se omezuje na redukci svého jednání toliko na prodej na území Polské republiky legálně obstaraných léčiv, v jehož rámci nebyl srozuměn s tím, že tato léčiva budou zneužita k výrobě pervitinu. K danému je nutno poukázat na skutečnost, že jednání jmenovaného obviněného se neomezovalo pouze na obchod s léčivy s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu, které prodával jak na území Polska, tak na území České republiky, ale rovněž na obchod s prekursory v podobě červeného fosforu a jódu. Obviněný W. nadto podle skutkových zjištění soudu prvního stupně sám dovezl do České republiky za účelem prodeje svědkovi A. K. nejméně 1.000 g pervitinu. S ohledem na množství jím prodávaných léčiv a prodej prekursorů ve vysokém počtu případů stejným osobám, konspirativní domluvu těchto prodejů a jejich realizaci, stejně jako vlastní nakládání dovolatele s pervitinem, lze tedy uzavřít, že obviněný W. byl srozuměn s činností organizované skupiny, jakož i se svým zcela klíčovým postavením v ní jako dodavatele léčiv a chemikálií nezbytných k výrobě drogy, přičemž své jednání koordinoval s jejími dalšími členy tak, aby nedošlo k odhalení jejich vzájemných obchodů a v důsledku toho následně i výroby pervitinu. Takovýto způsob spolupráce v rámci páchání trestné činnosti, motivovaný finančním profitem na ní podílejících se osob, mohl po delší dobu fungovat pouze při existenci vzájemné důvěry a bližších vztahů mezi jednotlivými pachateli a jejich obezřetné spolupráci tak, aby bylo ztíženo odhalení jejich organizované činnosti. Fungování této skupiny tedy bylo nastaveno tak, aby bylo minimalizováno riziko odhalení a usnadnilo se páchání trestné činnosti zajišťující finanční příjem všem jejím členům, když obstarávání léčiv s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu, ale rovněž červeného fosforu a jódu, probíhalo na území Polské republiky, zatímco prodej vyrobené drogy v České republice, přičemž všichni její členové měli minimálně rámcovou představu o fungování celé skupiny či její jednotlivé větve navázané na osobu obviněného N. B. W. a soustředěné okolo osob konkrétních vařičů pervitinu, stejně jako o úkolech jednotlivých osob zapojených do jejich činnosti. S ohledem na výše uvedené tedy nelze nikterak přisvědčit snaze obviněného N. B. W. zpochybnit závěry soudů nižších stupňů o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

111. Pokud jde o obviněným N. B. W. namítaný nedostatek pravomoci českých soudů opírající se o údajný nedostatek místní působnosti českých trestních zákonů, lze konstatovat, že se jedná o námitku věcně podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Uvedené spadá do oblasti problematiky jiného hmotněprávního posouzení, jelikož uplatněná námitka se netýká posouzení skutku jako takového. Ve shodě se zásadou teritoriality platí, že podle § 4 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku se trestný čin považuje za spáchaný na území České republiky, pokud se pachatel dopustil na území České republiky zcela nebo zčásti jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo porušil-li nebo ohrozil-li na území České republiky zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň z části takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. Z citovaných zákonných ustanovení lze dovodit, že trestný čin nemusí být na území České republiky spáchán ve všech svých znacích. Postačí, aby tu bylo provedeno jednání, i když následek (zpravidla půjde i o účinek) nastal v cizině, nebo naopak. Postačí i část spáchaného jednání nebo i část následku (účinku) v České republice, přičemž na rozsahu takové části jednání nebo následku, ani na tom, zda je čin trestný i v cizině, nezáleží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 8 Tdo 222/2024).

112. K uvedené problematice lze poukázat na skutková zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž obviněný W. nejenže prodával léčiva s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu na území Polska za účelem výroby pervitinu realizovaného na území České republiky, ale rovněž dovezl tato léčiva na území České republiky a zde je prodal, stejně jako nejméně jeden kilogram pervitinu. Jeho jednáním tak ve smyslu výše uvedeného došlo k založení místní působnosti trestního zákoníku, čímž byla dána pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí dané věci. Za této situace nepřipadá v úvahu posouzení pravomoci těchto soudů podle § 8 tr. zákoníku zakotvující subsidiární zásadu univerzality, neboť posouzení jejích hledisek přichází v úvahu pouze v případech, že působnost českých trestních zákonů nebyla založena podle § 4 až 8 tr. zákoníku.

113. Konečně i obviněný J. A. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vznesl námitky směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. tr. zákoníku, které v podstatné míře vystavěl na jím předkládaném skutkovém stavu, v němž konstruoval existenci nezávislých skupin osob soustředěných kolem vařičů, které fungovaly zcela nezávisle nejen na sobě, ale jejich jednání nebylo ani nikterak napojeno na obviněného N. B. W., který se v jejich činnosti neangažoval a jeho jednání se omezovalo pouze na legální obchod s léčivy, které od něj nakupoval spoluobviněný M. A., zpravidla sám, v některých případech v přítomnosti dovolatele. Zároveň ovšem namítl, že jeho jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, je popsáno neurčitě a právně je lze kvalifikovat pouze jako pomoc k výrobě pervitinu, nikoli jako spolupachatelství. Takto formulovanou argumentaci přitom lze podřadit pod výše citovaný dovolací důvod, avšak i tuto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.

114. K této námitce Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že i jí se již v bodě 84 odůvodnění svého rozhodnutí řádně zabýval vrchní soud v rámci vypořádání odvolací argumentace obviněného J. A., přičemž Nejvyšší soud se s jeho zde vyjádřenými závěry v plné míře ztotožnil. Podle § 22 a § 23 tr. zákoníku je totiž pachatelem trestného činu ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). K tomu lze v obecné rovině připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním více trestně odpovědných osob a jejich úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně, musí tedy zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl však nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu vyžadována (tzn. že postačí i jejich konkludentní dohoda).

115. Nelze tedy než konstatovat, že i Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů nižších stupňů shledal, že jednání jmenovaného obviněného, které nespočívalo pouze v dlouhodobém opatřování léčiv s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu a prekursorů, ale zároveň také v jeho aktivním zapojení se do procesu výroby pervitinu z jím opatřovaných látek společně s dalšími spoluobviněnými, jakož i v jeho podílu na distribuci této drogy v rámci téže trvající trestné činnosti, naplňuje zákonné znaky spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Skutková věta stran jednání popsaného pod bodem I. přitom zcela dostatečně identifikuje všechny obviněné včetně osoby J. A., kteří se v rámci spolupachatelství zapojili do páchané trestné činnosti, včetně dostatečně pečlivého popisu míry jejich individuálního zapojení do této činnosti. Popis tohoto skutku proto nelze hodnotit jako vadný, neboť jednoznačně obsahuje všechny klíčové zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy (tj. objektivní i subjektivní stránku, včetně příčinné souvislosti mezi jednáním a následky trestné činnosti) v míře, v jaké se všichni zúčastnění zapojili do přípravy, samotné výroby i následné distribuce pervitinu. Naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu zcela jasně vyplynulo i z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, když je nutné akcentovat i to, že obvinění nebyli jenom prostí spolupachatelé, ale jak již bylo odůvodněno výše, své vzájemné činnosti koordinovali ve vyšší formě trestné součinnosti – a to v organizované skupině s přeshraničním dosahem, přičemž k danému lze poukázat na výše uvedené závěry. Z těchto důvodů tak Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného J. A. odmítl, a to jako zjevně neopodstatněnou. Na této skutečnosti ničeho nemění ani poukaz na to, že všichni obvinění navzájem osobně nespolupracovali, jelikož závěru o existenci organizované skupiny nebrání ani skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny, natožpak skutečnost, že nebylo prokázáno, že by se tito na konkrétních činnostech podíleli společně se všemi ostatními členy této skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované jako TR NS 69/2010-T 1325. -1.) Tato podmínka byla v nyní posuzované věci bezesporu splněna, jelikož obviněný J. A. nakupoval léčiva s obsahem efedrinu či pseudoefedrinu od obviněného N. B. W., a to mimo jiné za účelem jejich užití spoluobviněným M. A. při výrobě pervitinu, při níž mu sám asistoval, přičemž následně vyrobený pervitin také sám zčásti distribuoval. S ohledem na charakter svých styků s dalšími spoluobviněnými měl přitom minimálně rámcovou představu o fungování skupiny a činnostech vykonávaných většinou jejích členů. V.

4. K námitkám proti úplnosti výroku o vině 116. Obviněný J. A. svojí výtkou stran chybějícího výroku brojil proti popisu skutku, jemuž vytýkal, že v něm není úplným způsobem popsáno, resp. časově, místně a způsobem provedení specifikováno, se kterým ze spoluobviněných se té které části skutku dopustil a zda jde o jednání spáchané ve spolupachatelství, účastenství či jednání samostatné. Dále poukázal na opakování jednání u vícero obviněných bez rozlišení jejich podílu na něm, když zejména poukázal na to, že části výroku o vině si vzájemně odporují, jelikož je v nich ve vztahu k jeho osobě uvedeno, že prodal část léčiv, zatímco ve vztahu ke spoluobviněnému M. A. to, že jejich prodej učinili obviněný a spoluobviněný M. A. společně.

117. Tato námitka obviněného však svým obsahem nekoresponduje s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť prostřednictvím tohoto důvodu lze namítat, že v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jak již přitom bylo uvedeno výše, neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, aniž by byla citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173 a 3174).

118. Z uvedeného je zřejmé, že tvrzení obviněného J. A. o neurčitosti či nesprávnost popsaného skutkového zjištění na uvedené podmínky zmíněného dovolacího důvodu vůbec nedopadá a vzhledem k tomu, že jmenovaný obviněný neoznačil žádnou faktickou okolnost, která by mohla být chybějícím nebo neúplným výrokem, vznesl uvedenou námitku mimo jakýkoliv dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom nemohl shledat nikterak relevantním tvrzení o údajné nepřezkoumatelnosti skutkové věty ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. výroku o vině. K danému Nejvyšší soud konstatuje, že ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. musí soud ve výroku rozsudku, konkrétně v tzv. skutkové větě, uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Ve výrokové části rozsudku tedy nemusí být vyčerpány všechny ve věci zjištěné skutkové okolnosti, neboť je třeba, aby výrok pojímal alespoň přiměřeně stručným vyjádřením všechny okolnosti, které jsou relevantní z hlediska příslušné právní kvalifikace s tím, že dále mohou být tato zjištění rozvedena v odůvodnění předmětného rozhodnutí.

119. Ve světle těchto požadavků výrok o vině uvedený pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně obstojí, jelikož v něm obsažená skutková věta obsahuje veškerá rozhodná skutková zjištění, která umožňují daný skutek právně kvalifikovat jako trvající zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, částečně dokonaný a částečně spáchaný ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Z popisu skutku současně vyplývá, že se obviněný svého jednání dopustil ve spojení s organizovanou skupinou a jeho jednání mělo trvající charakter. Toto jednání se tedy nerozpadalo do oddělitelných dílčích útoků či skutků, pročež je irelevantní, pokud obviněný požaduje, aby byly veškeré dílčí části předmětného jednání popsány podrobněji tak, aby každá z nich mohla být posuzována samostatně z pohledu spolupachatelství či účastenství. Obviněný J. A. přitom ve svém mimořádném opravném prostředku fakticky nebrojil proti posouzení svého jednání jako trvajícího trestného činu, když pouze nesprávně presumoval existenci dílčích skutků, přičemž za situace, kdy své námitky dostatečně nekonkretizoval, není Nejvyšší soud povinen je za něho dohledávat či domýšlet (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 435/2015, podobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). Za této situace dovolací soud konstatuje, že obviněný neoznačil žádnou faktickou okolnost, která by mohla být chybějícím nebo neúplným výrokem, ve smyslu jím označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., např. znak objektivní stránky skutkové podstaty některého z jemu přisouzených trestných činů, který musí být ve skutkové větě obsažen.

120. Jde-li o tímto obviněným poukazované rozpory, pak je s ohledem na výše uvedené rovněž irelevantní, zda dovolatel spatřuje rozpory mezi výrokem o vině v části vymezující jeho jednání a v části vymezující jednání spoluobviněných, či poukazuje-li zcela obecně bez bližšího odůvodnění na rozpor skutkové věty s odůvodněním rozsudku stran zapojení spoluobviněných do prodeje léčiva uskutečněného dne 6. 5. 2025. Takovéto námitky nejenže nelze podřadit pod jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale nadto ani obviněným nedostatečný a vzájemně si odporující popis jejich podílu na jednotlivých jednáních nemůže mít žádný vliv na správnost výroku o jeho vině, natožpak aby takovýto výrok o vině bylo možno posoudit jako nepřezkoumatelný, vyžadující kasační zásah ze strany Nejvyššího soudu. Z výroku o vině je totiž zjevné, že obviněný a jeho spolupachatelé se svého jednání dopustili ve vzájemné součinnosti (ve spolupachatelství) jako členové organizované skupiny. Ve vztahu ke způsobenému následku, tj. rozsahu nedovoleného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, je v takovém případě nutné aplikovat obecné zásady o spolupachatelství vyjádřené v § 23 tr. zákoníku, tedy že každý ze spolupachatelů odpovídá za spáchaný trestný čin, jako by jej spáchal sám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 187/2019, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 11 Tdo 977/2017, či ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015). V.

5. K výhradám proti výrokům o trestu 121. Jde-li o námitky dovolatelů stran nepřiměřenosti jim uloženého trestu odnětí svobody uplatněné obviněnými J. A. a N. B. W. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je z obsahu dovolání podaných jmenovanými obviněnými zjevné, že je opřeli především o své tvrzení, že jim byl ukládaný trest odnětí svobody vyměřen v nepřiměřené výši. Konkrétně obviněný W. v tomto ohledu namítl, že jemu uložený trest je nepřiměřený v porovnání s tresty uloženými zbylým spoluobviněným, přičemž jeho výměru označuje za projev zaujatosti soudu prvního stupně. Obviněný J. A. současně označil za pochybení, pokud v odvolacím řízení nebyla reflektována změna trestních sazeb, jíž přinesla právní úprava obsažená v zákoně č. 270/2025 Sb., jíž došlo s účinností od 1. 1. 2026 k novelizaci trestního zákoníku. Ani jednu z těchto námitek přitom Nejvyšší soud neshledal za podřaditelnou pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů. Pouze pro doplnění Nejvyšší soud dodává, že nesouhlas s uloženým trestem odnětí svobody ve svém dovolání vyslovil rovněž obviněný Z. K., který však k tomuto nepředložil jakoukoli vlastní argumentaci nad rámec odmítnutí užité právní kvalifikace jeho jednání, tzn. že fakticky vznesl pouze požadavek na uložení nového trestu odnětí svobody vyměřeného v zákonné trestní sazbě stanovené pro jím namítanou méně závažnou trestnou činnost.

122. V této souvislosti je namístě připomenout, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky směřované vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř.

123. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, je ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno považovat – jde-li o výrok o trestu – toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

124. Současně je třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

125. Tato zásada má přitom ústavní povahu, neboť její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba si klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele – obecně ústavním pořádkem předvídaný – je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je proto třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, stejně jako za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

126. V tomto směru nelze pominout, že Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, je-li rozhodnutí o trestu v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je-li založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).

127. V nyní posuzované věci se však o takovouto situaci zcela zjevně nejedná. Obvinění N. B. W. a J. A. byli v souladu s § 283 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, shodně ohroženi trestem odnětí svobody v zákonné trestní sazbě od deseti do osmnácti let, přičemž soudem prvního stupně byl obviněný W. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání třinácti let a obviněný J. A. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání jedenácti let, tzn. v obou případech v dolní polovině zákonné sazby vztahující se na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. Odvolací soud při ukládání těchto trestů zohlednil konkrétní povahu a závažnost obviněnými spáchaného zvlášť závažného zločinu, v případě obviněného J. A. spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, jejich osobní poměry a dosavadní způsob života, možnosti jejich nápravy, stejně jako jejich chování po spáchání činu, tedy okolnosti obecně předpokládané ustanoveními § 37 až § 39 tr. zákoníku.

128. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu vznesená obviněným N. B. W., v níž tento dovolatel srovnává jemu uložený trest odnětí svobody s tresty uloženými zbylým spoluobviněným, a to pouze optikou jejich trestní minulosti a množstvím distribuovaného pervitinu, tak neodpovídá nejen obviněným uplatněným, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Nelze přitom souhlasit s názorem implicitně vyjádřeným v jeho dovolání, podle něhož by mu jeho dosavadní bezúhonnost a menší množství jím prodaného pervitinu měly, a to bez ohledu na zbylé okolnosti jeho jednání, nutně zajistit uložení mírnějšího trestu, než jaký byl uložen osobám ostatních spoluobviněných. K danému považuje Nejvyšší soud za dostatečné konstatovat, že obviněným W. zvolený postup nemohl být nikterak úspěšný za situace, kdy mu soud prvního stupně prokazatelně uložil odpovídající druh trestu a jeho uložení také poměrně obsáhle odůvodnil. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že u dovolatele shledal polehčující okolnost pouze v jeho dosavadní bezúhonnosti, když však současně u něho shledal řadu přitěžujících okolností, neboť daný trestný čin spáchal s rozmyslem, ze ziskuchtivosti a získal jím vyšší prospěch, přičemž takto jednal dlouhodobě a jednalo se o závažnou trestnou činnost, v níž měl klíčové postavení dodavatele léčiv, z nichž bylo možno vyrobit 21,9 kg pervitinu, a to rovnou dvěma organizovanými skupinami, jejichž činnost zastřešoval. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal, že z hlediska jeho výměry nelze jmenovanému obviněnému uložený trest odnětí svobody v žádném případě považovat za trest exemplární, nepřiměřeně přísný a neslučitelný s principy proporcionality trestní represe. Výměra tohoto trestu současně nikterak nenaznačuje jakoukoli zaujatost soudu prvního stupně vůči osobě dovolatele, a to ani v kontextu zbylých dovolateli uložených trestů.

129. Rovněž v případě obviněného J. A. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že trest uložený tomuto obviněnému, u něhož nebylo možno shledat jedinou polehčující okolnost a který se účastnil závažné trestné činnosti delší dobu, s rozmyslem a navzdory tomu, že již byl v minulosti odsouzen za obchod s kokainem a heroinem, nelze považovat za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní, a to ani v kontextu zbylých jemu uložených trestů. Jmenovaný obviněný přitom v nyní projednávané věci nenamítá, že by mu byl uložen trest v rozporu s hmotným právem v tom smyslu, že by byla porušena ustanovení o ukládání trestu odnětí svobody platná podle právní úpravy účinné v době rozhodování, a to ani pokud jde o vymezení zákonných hranic příslušné trestní sazby, nýbrž brojí proti tomu, že soudem prvního stupně mělo být při hodnocení závažnosti trestné činnosti přihlédnuto k budoucí změně právní úpravy, k níž došlo v důsledku novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 270/2025 Sb. s účinností od 1. 1. 2026. V této souvislosti je namístě připomenout, že dovolací soud není nikterak oprávněn zrušit rozhodnutí, v němž neshledal žádné pochybení, přičemž podle obecného pravidla pro posouzení časové působnosti hmotněprávních předpisů je soud povinen trest ukládat podle zákona účinného v době, kdy je o trestném činu, a tedy i o uložení trestu, rozhodováno (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku), tzn. že i zákonnost takového trestu se posuzuje podle právní normy účinné v době, kdy daný rozsudek, jímž byl pachateli trest uložen, nabývá právní moci, a nikoliv podle zákona byť již platného, avšak v době rozhodování o trestu dosud neúčinného.

130. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v nyní posuzované věci při ukládání trestů odnětí svobody ve vztahu k osobám shora jmenovaných dovolatelů k porušení hmotného práva ze strany soudu prvního stupně, s jehož závěry se plně ztotožnil i soud druhého stupně, v žádném ohledu nedošlo.

VI. Závěr

131. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, všichni dovolatelé v rámci svých dovolání uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť v případě obviněného J. A. se tak stalo implicitně. Všichni tak učinili v jeho druhé alternativě, když poukázali na zamítnutí jimi podaných řádných opravných prostředků odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jejich názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že skutečně došlo k zamítnutí jimi podaných řádných opravných prostředků odvolacím soudem a zároveň byla Nejvyšším soudem skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. V případě obviněných N. B. W. a Z. K. však nebyl vůbec naplněn základní předpoklad tohoto dovolacího důvodu, jímž je skutečnost, že soud ve druhém stupni zamítl řádný opravný prostředek dovolatelů podaný proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V nyní projednávané věci totiž odvolací vrchní soud z podnětu odvolání obou jmenovaných obviněných rozhodl v jejich prospěch, když napadený rozsudek krajského soudu ohledně těchto obviněných bez dalšího zrušil ve výrocích o peněžitém trestu, v důsledku čehož tak nebyl splněn jeden ze základních formálních předpokladů pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V případě obviněných J. A. a L. H. pak Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu zbylých jimi uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Za tohoto stavu tak nemohl být ani v jejich případě naplněn jimi výslovně uplatněný či v jimi podaných dovoláních implicitně vyjádřený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

132. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatelů je třeba opětovně zdůraznit, že všichni z nich převážnou většinu svých dovolacích námitek uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

133. Oba soudy nižších stupňů se přitom v nyní posuzované věci s námitkami obviněných v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly, aniž by došlo k porušení práva obviněných na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jimi vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. Odvolací soud se totiž v odůvodnění svého usnesení dostatečně vypořádal s hlavními procesními i hmotněprávními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je rovněž zjevné, jakým způsobem se vypořádal i se zásadními námitkami jednotlivých obviněných. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, ze dne 21. 1. 1999). V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, či usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.

134. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněných mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně přitom platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněných na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek týkající se všech dovolatelů ze strany soudů nižších stupňů správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.

135. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu dovoláními napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 2 To 53/2025, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků, dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněných Z. K., L. H., N. B. W. a J. A. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jimi uplatněných dovolacích důvodů, ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož byla dovolání všech čtyřech dovolatelů z výše rozvedených důvodů shledána zjevně neopodstatněnými, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jimi podaná dovolání odmítl. O odmítnutí všech čtyřech dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu