11 Tdo 423/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Spisová značka: 11 Tdo 423/2026 Datum rozhodnutí: 17.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, Souhrnný trest, Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 11 Tdo 423/2026-1061 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 dovolání obviněného P. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026, č. j. 18 To 9/2025-1009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 6/2025, a rozhodl t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 42 T 6/2025, byl obviněný P. P. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod bodem 1. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025. Za uvedené jednání byl soudem prvního stupně odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání deseti let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku též trest propadnutí věci v podobě finanční hotovosti v celkové výši 535 EUR. Současně Městský soud v Praze podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci, a to movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku (zahrnujících omamné a psychotropní látky a věci související s neoprávněným nakládáním s těmito látkami).

2. Vyjma toho byl obviněný městským soudem podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 7. 2025, č. j. 1 KZV 11/2025-121, pro skutek popsaný pod bodem 2. obžaloby, ve kterém byl spatřován zločin podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

3. Výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil pouze proti výroku o vině, a dále odvoláním státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která tak učinila v neprospěch obviněného proti výroku, jímž byl zproštěn viny pro skutek popsaný pod bodem 2. obžaloby. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 18 To 9/2025, a to tak, že napadené rozhodnutí městského soudu z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině, trestu a ochranném opatření ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. Následně za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině obviněného zvlášť závažným zločinem neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, s rostlinami nebo houbami je obsahujícími nebo s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2026. Za toto jednání vrchní soud obviněného podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně obviněnému vrchní soud podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění z území České republiky v trvání deseti let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci v podobě finanční hotovosti v celkové výši 535 EUR. Konečně pak vrchní soud podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci, a to identických movitých věcí, jaké byly původně postiženy odvoláním napadeným rozsudkem městského soudu. Naopak odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch obviněného vrchní soud podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

4. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze, která následně převzal rovněž Vrchní soud v Praze, se obviněný P. P. shora uvedené trestné činnosti popsané pod bodem 1. dopustil v podstatě tím, že: ačkoliv si byl vědom protiprávnosti svého jednání, a to i vzhledem k tomu, že není držitelem povolení k zacházení s návykovými látkami a s přípravky obsahujícími návykové látky, v rozporu s ustanovením § 4 a § 8 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, s vědomím toho, o jakou látku se jedná, od blíže nezjištěné doby, nejpozději však do 20:30 hodin dne 22. 8. 2024, v ulici XY, Praha XY - XY, na benzínové čerpací stanici XY na D1 ve směru na Brno, kde byl jako řidič osobního motorového vozidla zastaven a kontrolován hlídkou oddělení Mobilního Celního úřadu pro hlavní město Prahu, neoprávněně pro jiné individuálně neurčené osoby přechovával za sedadlem spolujezdce v igelitové tašce dva balíčky s obsahem bílé krystalické látky o celkové hmotnosti 1 kg brutto, přičemž z výsledků následně provedené orientační spektroskopické detekce bylo zjištěno, že bílá krystalická látka obsahovala látku metamfetamin, kdy bylo na základě znaleckého zkoumání kvantitativní analýzou zjištěno, že tyto balíčky obsahovaly 947,035 g metamfetaminu, který obsahoval 740,602 g účinné látky (metamfetaminu base), přičemž látka metamfetamin, jakožto účinná látka drogy pervitin, je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s ustanovením § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Trnavě, Slovenská republika, ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 1Tk/2/2018, který nabyl právní moci dne 18. 7. 2018, odsouzen za spáchání „obzvlášť závažného zločinu nedovolenej výroby omamných a psychotropních látok, jedou alebo prekurzorov, ich držaně a obchodovanie s nimi podla § 172 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), odst. 2 písm. c) tr. zákona s poukazom na § 138 písm. b), písm. i) trestního zákona“, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roků, z jehož výkonu byl usnesením Okresního soudu v Trnavě, Slovenská republika, ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 12 PP/137/2022-32, podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání 4 roků.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

5. Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 18 To 9/2025, napadl obviněný P. P. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., neboť podle jeho mínění napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zároveň mu byl podle jeho přesvědčení uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

6. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. namítl, že odvolací soud postupoval při ukládání trestu odnětí svobody v rozporu s ustanovením § 39 odst. 4 tr. zákoníku. Z jeho rozhodnutí totiž není nikterak zřejmé, že by se zabýval tím, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Trenčíně ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 8 Tk/1/2025, odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let. Z označeného rozsudku je přitom patrné, že daný skutek, za který byl na Slovensku odsouzen, spáchal dříve, než byl v nyní posuzované věci v České republice vynesen rozsudek soudem prvního stupně, z čehož lze dovodit, že pokud by uvedený (jiný) skutek obviněný spáchal v České republice, byl by ve vztahu k němu ukládán v nyní projednávané věci úhrnný nebo souhrnný trest. Obviněnému byly přesto v České republice a na Slovensku uloženy samostatné tresty odnětí svobody, které ve svém souhrnu dosahují celkové výměry čtrnácti let, což je nad horní hranicí trestní sazby, která odsouzenému hrozila v nyní projednávané věci. Z tohoto důvodu se uložený trest odnětí svobody ocitá mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, a je tak neslučitelný s principem proporcionality trestní represe.

7. Své další námitky obviněný směřoval s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. proti trestu propadnutí věci v podobě finanční hotovosti, jelikož nesouhlasí se závěrem, že částka ve výši 535 EUR sloužila jako nástroj ke spáchání trestné činnosti, a to k úhradě nákladů při převozu pervitinu. Obviněný byl totiž již při svém zastavení celníky při převozu drog vybaven dálniční známkou a pohonnými hmotami. Pokud jde o skutečnost, že peníze mohly teoreticky sloužit na nákup občerstvení, poukazuje předně na skutečnost, že se v tomto případě jedná o zajištění základní fyziologické potřeby nezávislé na jeho aktivitách, přičemž i občerstvení měl v době kontroly nakoupeno a bylo tak nalezeno v jeho vozidle při zadržení jeho osoby. Částka ve výši 535 EUR tedy nemohla být určena na spotřebování způsobem, jaký uvádí soud prvního stupně, nadto její výše dalece přesahuje částku, kterou by dovolatel mohl za účelem nákupu dálniční známky, pohonných hmot a občerstvení při své cestě utratit. Závěry soudů obou stupňů o tom, že se jednalo o prostředky určené ke spáchání trestného činu, jsou tak zjevně nesprávné, pročež dané prostředky nemohly být postiženy trestem propadnutí věci.

8. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 18 To 9/2025, a následně věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

9. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 12. 5. 2026, č. j. 1 NZO 362/2026-32, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že dovolatelovy výhrady směřované proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody pod vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze. Platí totiž, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. Trest odnětí svobody uložený dovolateli přitom není extrémně přísným a zjevně nespravedlivým, neboť jeho výše a způsob výkonu byly soudy odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním. V tomto ohledu bylo na straně jedné přihlédnuto k doznání obviněného a jeho prohlášení viny, na straně druhé k přitěžujícím okolnostem spočívajícím zejména ve snížené možnosti resocializace obviněného, předchozím uvážení a mimořádně vysoké závažnosti činu dané jak druhem drogy, s níž dovolatel nakládal, tak i jejím celkovým množstvím. Navzdory tomu, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze v pasáži věnované výroku o trestu výslovná zmínka o kritériu uvedenému v § 39 odst. 4 tr. zákoníku chybí, všechny aspekty potřebné pro ukládání trestu z jeho strany zjevně hodnoceny byly. To je ostatně podle státního zástupce patrné i z faktu, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody velmi blízko spodní hranice trestní sazby, pročež se tak rozhodně nemůže jednat o trest nepřiměřeně přísný a nespravedlivý.

10. Jako liché je podle státního zástupce současně nutno odmítnout také úvahy, v nichž obviněný poukazuje na hypotetický vztah souhrnnosti a sčítá tresty uložené mu v nyní posuzované věci v České republice a v říjnu 2025 na Slovensku. Obviněný totiž zjevně přehlíží, že jím akcentovaný osmiletý nepodmíněný trest odnětí svobody uložený mu jím poukazovaným rozsudkem Okresního soudu v Trenčíně již byl trestem souhrnným, a tímto rozsudkem tak byl zrušen původní trest odnětí svobody ve výměře 7 let a 6 měsíců uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Trnavě ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 1Tk 2/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Trnavě ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 2 To 98/2018. Jinak vyjádřeno, původní trest odnětí svobody uložený obviněnému shora zmíněnými trnavskými soudy v roce 2018 byl posléze v říjnu 2025 trenčínským soudem navýšen toliko o půl roku, přičemž mezi trestnou činností páchanou na Slovensku a aktuálně projednávaným drogovým deliktem, pro který byl odsouzen Vrchním soudem v Praze, podle státního zástupce souběh a vztah souhrnnosti dán nebyl, a to ani za situace, pokud by se v těchto případech hypoteticky vždy jednalo o rozhodnutí českého soudu.

11. Výhrady proti uloženému trestu propadnutí věci pak sice podle státního zástupce pod obviněným označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. podřadit lze, nicméně postrádají opodstatnění. Pokud jde o finanční částku označenou soudy za nástroj trestné činnosti, pak je podle státního zástupce podstatné, že obviněný se jednání dopustil jako kurýr, jehož úkolem bylo přepravit se na žádost jiných osob z místa bydliště na Slovensku do Ústí nad Labem a odtud převézt zásilku, tedy cca 1 kg pervitinu, do Zlína a tam ho odevzdat. Již z povahy věci musel být obviněný pro úspěšný převoz drogy vybaven peněžní částkou, která byla určena na nejrůznější vydání s tímto spojená. Nešlo přitom jen o soudy zmiňovaný nákup dálniční známky, občerstvení a benzínu. Při obdobné činnosti spočívající v několikasetkilometrovém tranzitu zboží mohou nastat i neočekávané situace, které si vyžadují urychlená řešení spojená také s okamžitým vydáním peněžních částek, přičemž právě z toho důvodu obviněný disponoval poměrně vysokou finanční částkou v eurech určenou pro veškeré možné výdaje spojené s bezpečným tranzitem drogy. Závěr soudů v tom smyslu, že se v případě obviněným převážené peněžní částky jednalo o nástroj trestné činnosti, tedy o věc usnadňující a umožňující úspěšnou realizaci protiprávního jednání, lze tudíž podle státního zástupce označit za důvodný. Státní zástupce proto považuje výrok Vrchního soudu v Praze o trestu propadnutí věci uloženém podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za zákonný, odůvodněný a podložený konkrétními zjištěními.

12. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného P. P., pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

13. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř.

15. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným P. P. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

17. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu přitom nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

18. Obviněným souběžně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pak může být naplněn ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu dopadající na trestný čin, jímž byl pravomocně uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů vymezených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez splnění k tomu předepsaných podmínek. Naproti tomu uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu znamená, že při ukládání trestu odnětí svobody došlo k nedůvodnému překročení horní hranice trestní sazby, nebo nezákonnému prolomení její dolní hranice, včetně nesprávného užití § 40 odst. 2 a § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. NS 26/2004-T 617). Tento dovolací důvod proto nenaplňují pouhé subjektivní námitky domnělé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

19. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

20. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného P. P. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou jen částečně věcně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. písm. i) tr. ř., a to v rozsahu, v němž obviněný brojí proti přípustnosti uložení trestu propadnutí věci v podobě finanční hotovosti v celkové výši 535 EUR.

21. Jde-li o námitky dovolatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, pak ty obviněný opřel o své tvrzení, že odvolací soud při jeho ukládání řádně nereflektoval § 39 odst. 4 věta druhá tr. zákoníku a nepřihlédl k dřívějšímu odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Trenčíně ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 8 Tk/1/2025. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky namířené vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř.

22. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na kterém je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, je ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno považovat – jde-li o výrok o trestu – toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

23. Je třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

24. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba si klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele – obecně ústavním pořádkem předvídaný – je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, stejně jako za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

25. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, je-li rozhodnutí o trestu v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je-li založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).

26. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, jelikož Vrchní soud v Praze při svých úvahách o druhu a výměře trestu ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku akcentoval všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaného trestu ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud přitom podle zjištění Nejvyššího soudu přihlédl v souladu se svými povinnostmi zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. V tomto ohledu v bodech 15 až 20 odůvodnění svého rozhodnutí zohlednil především změnu trestní sazby stanovenou zákonem pro obviněným spáchaný zvlášť závažný zločin, zabýval se možností mimořádného snížení trestu odnětí svobody a v rámci vypořádání odvolacích námitek obviněného odkázal na závěry městského soudu, kteréžto zrekapituloval a jakožto správné aproboval. Plně se tedy ztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran toho, že obviněnému svědčí jako polehčující okolnost to, že se k trestné činnosti doznal a tohoto svého jednání litoval. Význam těchto polehčujících okolností byl ovšem ponížen s ohledem na důkazní situaci, omezení doznání obviněného na jeho vlastní jednání, byť danou činnost spáchal na pokyn třetích osob. Vyjádření lítosti pak spočívalo spíše v lítosti obviněného nad sebou samým, nikoli nad jednáním, jímž se dopustil předmětné trestné činnosti. Vrchní soud rovněž aproboval závěry městského soudu stran existence přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání trestného činu po předchozím uvážení a taktéž poukázal na zvýšenou společenskou škodlivost jednání obviněného, který neoprávněně nakládal s 947,035 g pervitinu obsahujícím 740,602 g účinné látky, čímž o více než polovinu překročil spodní limit zákonné hranice „velkého rozsahu“, jakož i na sníženou možnost jeho resocializace. V tomto kontextu oba soudy nižších stupňů zdůraznily zejména to, že se obviněný trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi a půl let, který mu byl uložen rovněž pro drogovou trestnou činnost slovenskými soudy.

27. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že za spáchání zvlášť závažného zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, s rostlinami nebo houbami je obsahujícími nebo s jedy (do 31. 12. 2025 nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy) podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2026, lze pachateli uložit trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od pěti do dvanácti let (zatímco do 31. 12. 2025 byl za stejných podmínek ohrožen trestem odnětí svobody od osmi do dvanácti let). Pokud Vrchní soud v Praze po zvážení všech zákonných kritérií, jakož i pravidel časové působnosti trestního zákoníku vyjádřených v § 2 odst. 1 tr. zákoníku, obviněnému uložil trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby (účinné od 1. 1. 2026), konkrétně ve výměře šesti let, nelze takový trest za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní, a to ani v kontextu zbylých obviněnému uložených trestů, neboť odvolací soud trest odnětí svobody vyměřil po důsledném zvážení všech relevantních skutečností. Za tohoto stavu nebylo možno ve výměře trestu odnětí svobody uloženého Vrchním soudem v Praze shledat porušení ústavního principu proporcionality trestní represe. Znovu je přitom třeba zdůraznit, že námitka obviněného směřující proti nepřiměřenosti trestu není v rámci dovolacího řízení podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř., pročež ji byl Nejvyšší soud nucen kategoricky odmítnout.

28. Na výše uvedeném pak ničeho nemění ani poukaz obviněného na ustanovení § 39 odst. 4 věta druhá tr. zákoníku a s ním spojený poukaz na rozsudek Okresního soudu v Trenčíně ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 8 Tk/1/2025, jíž byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let. K danému je nutno v prvé řadě konstatovat, že podle věty druhé citovaného ustanovení v případě, kdy soud neukládá souhrnný trest nebo společný trest za pokračování v trestném činu, protože dřívější odsuzující rozsudek, na který se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, byl vydán soudem cizího státu, soud přihlédne též k druhu a výměře trestu uloženého tímto rozsudkem, bez ohledu na to, zda byl vykonán, tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen takový trest, který by spolu s trestem uloženým tímto rozsudkem cizího státu vedl k nepřiměřenému postihu pachatele.

29. Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit, že souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, který je – z hlediska ukládání souhrnného trestu – dán za současného splnění několika podmínek, a to že se jedná o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů, které tak jsou k sobě navzájem ve vícečinném souběhu (stejnorodém nebo různorodém), přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán (v pořadí první) odsuzující rozsudek (resp. doručen trestní příkaz), dříve skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se přitom ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Naopak za situace, kdy obviněný spáchal další trestný čin až po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebaže tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, nýbrž o recidivu a uložení souhrnného trestu je tak vyloučeno (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 887 a násl.).

30. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že Vrchní soud v Praze při svých úvahách o druhu a výměře trestu akceptoval ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaného trestu, a to včetně § 39 odst. 4 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2026), byť toto ustanovení ve svém rozhodnutí výslovně nezmínil, což ovšem nelze považovat za pochybení, jelikož aplikace tohoto ustanovení nepřicházela v nyní projednávané věci v úvahu. Nejvyšší soud se totiž nikterak neztotožnil s tvrzením obviněného stran toho, že trestnou činnost, pro níž byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Trenčíně ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 8 Tk/1/2025, by v případě jejího spáchání v České republice bylo namístě považovat za sbíhající se s trestnou činností nyní projednávanou. Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Trenčíně již totiž byl obviněnému ukládán souhrnný trest, a to ve vztahu k předchozímu odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Trnavě ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 1Tk/2/2018, jehož vyhlášení významně předcházelo spáchání nyní projednávané trestné činnosti obviněného, jíž se dopustil až dne 22. 8. 2024. S ohledem na výše rekapitulovaná teoretická východiska je tedy zřejmé, že zvlášť závažného zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, s rostlinami nebo houbami je obsahujícími nebo s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se obviněný dopustil až po vyhlášení citovaného rozsudku Okresního soudu v Trnavě ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 1Tk/2/2018, tedy v rámci recidivy, v důsledku čehož tento skutek nemůže být ve vícečinném souběhu s trestnou činností, jíž byl uznán vinným již dne 2. 7. 2018 a odsouzen k trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl již dne 2. 11. 2022 podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání čtyř roků. Za této situace nebyla v nyní projednávané věci splněna základní podmínka vymezená ve větě druhé § 39 odst. 4 tr. zákoníku, tedy že by byl obviněnému, jemuž bylo v nyní projednávané věci namístě uložit trest samostatný, ukládán trest souhrnný nebo společný trest za pokračování v trestném činu, pokud by dřívější odsuzující rozsudek nebyl vydán soudem cizího státu.

31. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud toliko pro doplnění konstatuje, že i za zcela hypotetické situace, kdy by bylo možno považovat nyní projednávanou trestnou činnost za sbíhající se s trestnou činností, za níž byl dovolatel pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Trenčíně ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 8 Tk/1/2025, by nebylo možno akceptovat dovolatelovo tvrzení o nepřiměřenosti trestu odnětí svobody uloženého Vrchním soudem v Praze. K danému je v prvé řadě nutno poukázat na skutečnost, že rozsudkem Okresního soudu v Trenčíně ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 8 Tk/1/2025, byl obviněnému při ukládání souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Trnavě ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 1Tk/2/2018, navýšen původní trest odnětí svobody uložený posledně jmenovaným rozsudkem o pouhého půl roku, přičemž toto navýšení lze ve vztahu k trestu, jímž byl obviněný ohrožen v nyní projednávané věci, označit za zcela bagatelní. V druhé řadě pak obviněný své tvrzení o nepřiměřenosti uloženého trestu opřel o vlastní výklad § 39 odst. 4 věta druhá tr. zákoníku, podle něhož je možno konstatovat překročení horní hranice zákonné sazby stanovené pro zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku na základě prostého součtu výměry nyní mu uloženého trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let s trestem uloženým výše citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Trenčíně. Obviněný tímto fakticky namítá, že v nyní projednávané věci bylo nutno – a to mechanickým odečtem – ponížit horní hranici zákonného rozpětí stanoveného pro trestný čin, jímž byl uznán vinným, o celou výši trestu, k němuž byl odsouzen Okresním soudem v Trenčíně, jelikož pouze tak mohly soudy nižších stupňů dostát pravidlu zakotvenému v § 39 odst. 4 věta druhá tr. zákoníku. Takovýto výklad ovšem nemá oporu v jazykovém, teleologickém ani jakémkoli jiném výkladu věty druhé předmětného ustanovení trestního zákoníku, podle níž soud při ukládání trestu pouze přihlédne k trestům, k nimž byl obviněný odsouzen dřívějším odsuzujícím rozsudkem, na který se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud byl tento rozsudek vydán soudem cizího státu a z tohoto důvodu nebyl obviněnému českým soudem ukládán souhrnný nebo společný trest za pokračování v trestném činu. Povinností soudu je tedy pouze zahrnout tuto okolnost mezi všechny jím zvažované skutečnosti, které jsou rozhodné při ukládání trestu stran vyloučení možnosti nepřiměřeného postihu osoby pachatele.

32. S ohledem na uvedené skutečnosti je tudíž zřejmé, že dovolatelovo subjektivní přesvědčení o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého mu Vrchním soudem v Praze postrádá reálný základ. Z hlediska posouzení dovolání je navíc podstatné to, co bylo zmíněno výše, tedy že takto koncipovanou námitku pod jím vytýkané, ale ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze.

33. Jde-li o námitku obviněného stran uložení údajně nepřípustného druhu trestu ve vztahu k finančním prostředkům ve výši 535 EUR, dospěl Nejvyšší soud z níže rozvedených důvodů k jednoznačnému závěru, že tato námitka, byť formálně odpovídá obviněným namítanému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., není nikterak důvodná.

34. K danému je třeba předně poukázat na terminologii užívanou v trestním zákoníku a na příslušná výkladová pravidla. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku platí, že soud může pachateli uložit trest propadnutí věci, která je nástrojem trestné činnosti. Nástrojem trestné činnosti se přitom podle § 135a tr. zákoníku rozumí věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků. Věc byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, jestliže za použití této věci, s její pomocí nebo jejím prostřednictvím pachatel uskutečnil či zamýšlel uskutečnit jednání, které je obligatorním znakem objektivní stránky konkrétního trestného činu. Není tedy nutné, aby se taková věc výhradně podílela na jednání pachatele, neboť postačí, že mohla jednání pachatele pouze umožnit či usnadnit. Věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, musí být však dostatečně významná pro naplnění zákonných znaků trestného činu a musí mít reálný vliv na jeho úspěšné spáchání (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1816).

35. V napadeném rozsudku vrchní soud přistoupil k uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku s poukazem na rozsudek soudu prvního stupně. Zcela zjevně se tak plně ztotožnil se závěry městského soudu, který uvedl, že s odkazem na způsob spáchání trestného činu má za to, že peněžní prostředky, jež měl obviněný v době svého zadržení při řízení motorového vozidla při sobě, měly sloužit k pokrytí nákladů na převoz drogy, a tedy k úspěšnému dokonání trestné činnosti. Dále soud prvního stupně uvedl, že za takovéto náklady lze považovat výdaje na pohonné hmoty, dálniční známky či občerstvení.

36. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že zcela nepochybně lze uložit trest propadnutí ve vztahu k těm věcem, které pachatel zamýšlel použít v souvislosti s pácháním trestného činu, tedy k věcem, které byly nástrojem trestného činu ve smyslu § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož soud prvního stupně trest propadnutí věci ukládal, ve spojení s § 135a tr. zákoníku. Nejvyšší soud má přitom za to, že soudy nižších stupňů správně reflektovaly skutečnost, že obviněný se předmětné trestné činnosti dopustil v roli kurýra, kdy měl na svoji odpovědnost jako řidič osobního motorového vozidla na vlastní náklady osobně zajistit přepravu zásilky v podobě přibližně jednoho kilogramu pervitinu z Ústí nad Labem do Zlína, tedy na vzdálenost delší než tři stovky kilometrů vedoucí fakticky přes celé území České republiky.

37. Pokud pak obviněný rozporoval, že by měly finanční prostředky, které měl při této cestě, resp. v době svého zadržení u sebe, sloužit k nákupu pohonných hmot, dálniční známky či občerstvení, je nutno konstatovat, že tento výčet obsažený v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není zjevně taxativní a jednalo se pouze o příklady, neboť při realizaci úspěšného převozu drogy mohla obviněnému eventuálně vzniknout celé řada dalších nákladů. Jak správně poukázal i státní zástupce ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání, při obdobné činnosti spočívající v dálkové přepravě osobním motorovým vozidlem totiž přirozeně může nastat celá řada neočekávaných situací, které mohly zkomplikovat či zcela zhatit snahu obviněného zajistit bezpečný převoz pervitinu, a které lze nejrychleji a s co nejmenšími komplikacemi vyřešit právě s využitím odpovídající finanční hotovosti. Typicky se může jednat o placení pokuty v důsledku porušení pravidel silničního provozu, zajištění opravy vozidla v případě jeho poruchy či například nutnost finanční kompenzace poškození vozidla jiného účastníka silničního provozu v případě jejich eventuální kolize. Jak přitom vyplynulo z provedeného dokazování, obviněný si byl plně vědom rizikovosti svého jednání, trestní sazby na něj dopadající a potřeby minimalizace rizika jeho odhalení, což je zjevné zejména z paniky, kterou u něj vyvolala kontrola realizovaná ze strany příslušníků Celní správy. V tomto kontextu lze rovněž poukázat na skutečnost, že je obecně známo, že hodnota jednoho kilogramu pervitinu mohla při prodeji této drogy koncovým uživatelům přesáhnout i částku jednoho milionu korun, což muselo být zřejmé i obviněnému jakožto recidivistovi v oblasti páchání drogové trestné činnosti. Obviněný si tedy byl zcela zřejmě vědom nutnosti učinit vše pro urychlené operativní řešení všech možných situací, jež by mohly vést k odhalení jeho trestné činnosti, jakož i možných důsledků svého selhání. Pokud se tedy obviněný před převozem pervitinu vybavil finanční hotovostí převyšující částku nezbytnou pro uspokojení jeho základních potřeb, aniž by se však současně jednalo o finanční částku natolik vysokou, že by byly dány pochybnosti o tom, že byla určena pro uhrazení plánovaných či možných (v úvahu eventuálně přicházejících) výdajů spojených s jeho cestou z Ústí nad Labem do Zlína za účelem převozu pervitinu, pak lze závěr soudů v tom smyslu, že se v případě jím držené peněžní částky ve výši 535 EUR jednalo o nástroj trestné činnosti, tedy o věc usnadňující a umožňující úspěšnou realizaci protiprávního jednání, označit za důvodný a logicky správný.

38. Jestliže tak odvolací soud, jenž se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně plně ztotožnil, uložil obviněnému (při zrušení mimo jiné celého výroku o trestu z rozsudku městského soudu) znovu trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se výslovně ztotožnil s jeho závěrem o tom, že finanční částky ve výši 535 EUR mělo být užito k páchaní předmětné trestné činnosti a ta tak ve smyslu § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 135a tr. zákoníku představuje nástroj trestného činu, nelze takovému postupu podle Nejvyššího soudu ničeho vytknout. Za tohoto stavu platí, že obviněnému nebyl uložen takový druh trestu, který zákon ve smyslu označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepřipouští, pročež je namístě v této části jeho dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

VI. Závěr

39. Nejvyšší soud po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu opětovně konstatuje, že námitku, jejímž prostřednictvím dovolatel naznačil, že vrchním soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let hodnotí jako nepřiměřeně přísný z důvodu nesprávného vyhodnocení kritéria uvedeného v § 39 odst. 4 tr. zákoníku, bylo třeba z hlediska zákonného vymezení dovolacích důvodů odmítnout, neboť v současné době účinný trestní řád takovéto námitky neumožňuje podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Pokud pak Vrchní soud v Praze obviněnému v souladu s § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále uložil i trest propadnutí věci v podobě finanční hotovosti v celkové výši 535 EUR, jedná se o trest zákonný – tedy trest takového druhu, který zákon připouští, pročež Nejvyšší soud shledal námitku obviněného rozporující zákonnost tohoto trestu zcela nedůvodnou.

40. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

41. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 18 To 9/2025, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného P. P. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu