11 Tdo 443/2026

Rubrum

11 Tdo 443/2026-5047 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 dovolání 1. obviněného T. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, a 2. nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného T. M., která byla podána proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026, sp. zn. 11 To 100/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 8/2024, a rozhodl t a k t o :

Výrok

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podanému v neprospěch obviněného T. M. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026, sp. zn. 11 To 100/2025, a to v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný T. M., bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.

III. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 2 T 8/2024, byl obviněný T. M. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. 1) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem I. 2) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem I. 3) přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem I. 4) přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedená jednání byl soudem prvního stupně odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému krajským soudem podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 300denních sazeb po 3.000 Kč, tedy v celkové výši 900.000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu pak byl uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.

2. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obviněný T. M. shora uvedené trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: I. 1) v přesně nezjištěných dnech, v období nejméně od 30. 8. 2017 do 27. 6. 2018, na různých, přesně nezjištěných místech v Karlovarském kraji, v rozporu s ustanoveními § 4 a § 8 odst. 1, 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, předával a prodával za přesně nezjištěnou cenu, nejméně však za 500 Kč za gram, J. Ch. nezjištěné množství hydrochloridu metamfetaminu (pervitin) s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze, pro účely další distribuce nezjištěnému okruhu osob, I. 2) na různých přesně nezjištěných místech v Karlovarském kraji si v rozporu s ustanoveními § 4 a § 8 odst. 1, 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, opatřoval hydrochlorid metamfetamin (pervitin) od nezjištěných osob za účelem jeho další distribuce, a na pozemcích parcelní č. XY a st. XY, zapsaných v Katastru nemovitostí v obci Karlovy Vary na LV č. XY v katastrálním území XY, které jsou v jeho vlastnictví, a) v přesně nezjištěných dnech, v období od měsíce dubna 2019 do 3. 4. 2024, v přesně nezjištěném počtu případů, částečně prodal za přesně nezjištěnou částku a částečně dal jako odměnu za protislužbu spočívající v práci na uvedených nemovitostech obviněnému J. S. Š. nejméně 1.250 gramů pervitinu s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze, b) v přesně nezjištěných dnech, v období od měsíce dubna 2019 do 3. 4. 2024, v přesně nezjištěném počtu případů, částečně prodal za přesně nezjištěnou částku a částečně dal jako odměnu za protislužbu spočívající v práci na uvedených nemovitostech L. R. nejméně 120 gramů pervitinu s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze, c) v přesně nezjištěných dnech, v období od měsíce dubna 2023 do 3. 4. 2024, v přesně nezjištěném počtu případů, částečně prodal za přesně nezjištěnou částku a částečně dal jako odměnu za protislužbu spočívající v práci na uvedených nemovitostech obviněnému L. T. nejméně 300 gramů pervitinu s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze, d) od přesně nezjištěné doby do 3. 4. 2024, v altánu a garáži přechovával pro účely další distribuce 0,14 gramů pervitinu s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze, 0,678 gramů pervitinu s obsahem 0,293 gramů metamfetaminové báze, 16,85 gramů pervitinu s obsahem 12,28 gramů metamfetaminové báze, a 56,47 gramů pervitinu s obsahem 41,49 gramů metamfetaminové báze, dále 323,54 gramů konopí s obsahem 41,09 gramů D-9-tetrahydrokanabinolu a dále pro účely výroby pervitinu 1.941,8 gramů červeného fosforu, ze kterého by bylo možno za jeho účasti reálně vyrobit 5.902 gramů pervitinu, přičemž metamfetamin (pervitin) je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazených do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách vyhlášené pod č. 62/1989 Sb., a konopí je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazených do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách vyhlášené pod č. 47/1965 Sb., a jeho účinná látka D-9-tetrahydrokanabinol je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazených do Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách vyhlášené pod č. 62/1989 Sb., a červený fosfor je uveden jako prekursor v příloze I, kategorie 2, podkategorie 2A nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v příloze II, kategorie 2, nařízení Rady (ES) č. 111/2005 Sb., ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/1737 ze dne 14. 7. 2020, I. 3) od přesně nezjištěné doby do 3. 4. 2024 v psím kotci nacházejícím se na pozemcích parcelní č. XY a st. XY, zapsaných v Katastru nemovitostí v obci Karlovy Vary na LV č. XY v katastrálním území XY, které jsou v jeho vlastnictví, měl uschované různé části zbraní a střelivo, a to 2 zásobníky pro zbraně konstrukce AR-15/M4, ráže 5,56 x 45 mm (5,56 mm NATO), které jsou nadlimitními zásobníky ve smyslu § 3 odst. 5 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen „zákon o zbraních“), dále celkem 224 ostrých kulových nábojů různých ráží a 45 vojenských cvičných nábojů, tedy střelivo do zbraní kategorie A, A-I, B nebo C, přestože nebyl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence a výše popsané části zbraní a střelivo kategorie A, B, C může podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, držet a nosit pouze ten, kdo je držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, I. 4) od přesně nezjištěné doby do 3. 4. 2024 v garáži a sauně nacházejících se na pozemcích parcelní č. XY a st. XY, zapsaných v Katastru nemovitostí v obci Karlovy Vary na LV č. XY v katastrálním území XY, které jsou v jeho vlastnictví, přechovával předmětů pro účely pěstování rostlin konopí, a to ventilátory, uhlíkové pachové filtry, potrubí vzduchotechniky, barely, svítidla, výbojky, předřadníky, kabely, rozvaděče a sušáky na rostliny a konopí, které by bylo možno pomocí těchto předmětů vypěstovat, je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazených do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách vyhlášené pod č. 47/1965 Sb., a jeho účinná látka D-9-tetrahydrokanabinol je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazených do Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách vyhlášené pod č. 62/1989 Sb.

3. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil proti výroku o vině skutky popsanými pod body I. 1), 2) a 4) i výroku o trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 19. 1. 2026, sp. zn. 11 To 100/2025, a to tak, že napadené rozhodnutí krajského soudu z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě zrušil ve výroku o vině skutkem popsaným pod bodem I. 2) a ve výroku o trestu. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak byl citovaným rozsudkem vrchního soudu obviněný pod bodem I. 2) nově uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, s rostlinami nebo houbami je obsahujícími nebo s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2026 (pozn. Nejvyššího soudu: pokud dále není uvedeno jinak, je při poukazu na trestní zákoník myšleno jeho znění účinné od 1. 1. 2026 a dále již bude pouze v případě nutnosti poukazu na změnu v právní úpravě výslovně poukazováno na jeho předchozí znění). Tohoto trestného činu se podle odvolacího soudu obviněný dopustil shodným způsobem, jak je uveden výše v zestručněném popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně rovněž po bodem I. 2.), s tou výjimkou, že odvolací soud nad rámec prostých formulačních úprav nově z popisu skutku uvedeného pod tímto bodem vypustil z jeho odstavce označeného pod písm. d) jednání obviněného spočívající v přechovávání 323,54 gramů konopí s obsahem 41,09 gramů D-9-tetrahydrokanabinolu pro účely další distribuce. Učinil tak (stručně řečeno) z toho důvodu, že před jeho rozhodnutím nabyla dne 1. 1. 2026 účinnosti novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 270/2025 Sb., přičemž podle této novely nepřichází v úvahu část jednání spočívající v neoprávněném přechovávání marihuany za účelem její distribuce posuzovat jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, ale jako trestný čin neoprávněného nakládání s konopím a drogami z něj pocházejícími podle § 283a tr. zákoníku. Poukazovaná privilegovaná skutková podstata ovšem podle odvolacího soudu neobsahuje alternativu, jež záleží v neoprávněném přechovávání konopí a konopných drog pro jiného, pročež shora označené jednání obviněného lze považovat nanejvýš za přípravu přečinu podle § 283a odst. 1 tr. zákoníku, a to ve vztahu k alternativám jednání spočívajícím v prodeji či jiném opatření jinému, když však příprava trestného činu za daných okolností nezakládá trestní odpovědnost obviněného.

4. Za uvedené jednání a za přečiny, jimiž byl uznán vinným odvoláním napadeným rozsudkem krajského soudu, ohledně nichž však zůstal tento rozsudek pod body I. 1), 3) a 4) jeho výroku o vině nedotčen, byl následně obviněný vrchním soudem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněný vrchním soudem podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen peněžitému trestu ve výměře 300denních sazeb po 3.000 Kč, tedy v celkové výši 900.000 Kč, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku vrchního soudu. II.Jednotlivá dovolání a vyjádření k nim 5. Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026, sp. zn. 11 To 100/2025, napadl obviněný T. M. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zároveň pak podle jeho přesvědčení v napadeném rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný.

6. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech a jsou opřena zejména o svědecké výpovědi zcela nedůvěryhodných osob, které byly soudem prvního stupně vyhodnoceny mylně, a to zejména stran množství jim údajně poskytnutého pervitinu. Dovolatel je tedy přesvědčen, že jeho vina nebyla nikterak prokázána a soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, přičemž odvolací soud pochybil, pokud opomněl námitky obhajoby poukazující na takovéto extrémní rozpory, ačkoli si byl zřejmě vědom, že skutkový stav v této věci je velice sporný, nejednoznačný a že z provedeného dokazování rozhodně nelze dospět k jasnému a úplnému obrazu o průběhu skutkového děje. K danému obviněný poukazuje na povinnost odvolacího soudu přezkoumat jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně, a dále poukazuje na nelogičnost a vnitřní rozpornost rozhodnutí vrchního soudu. Ta podle něj vyplývá ze skutečnosti, že vrchní soud na jedné straně částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně i z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy z důvodu nejasnosti nebo neúplnosti jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, aby následně na straně druhé v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou logická, přesvědčivá a nelze jim ničeho vytýkat.

7. Konkrétně obviněný ke své námitce spornosti skutkového stavu stran jednání popsaného pod bodem I. 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nad rámec popření své viny konstatoval, že nepřímý důkaz v podobě komunikace mezi J. Ch. a jeho družkou M. F. realizované z vězení prostřednictvím BVfonu není průkazný. Pokud jmenovaný svědek v rámci odposlechnuté komunikace uvedl, že obviněnému vydělal 2.000.000 Kč, jednalo se pouze o vytahování a částku zcela nahodilou, k níž absentoval jakýkoliv podklad o tom, že by se mělo jednat o zisk z prodeje pervitinu. Pokud jde o výpověď svědkyně L. R., jedná se o výpověď značně nedůvěryhodnou, přičemž ta ani ve spojení s odposlechnutou komunikací nemohla vyvrátit obhajobu obviněného, který prodej pervitinu svědkovi J. Ch. popíral stejně jako jmenovaný svědek. Trestná činnost uvedená pod tímto bodem tedy nebyla vůbec prokázána a opačný závěr soudů je nelogický, nedůvodný, neodůvodněný a současně v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména s výpovědí svědka J. Ch. Nad rámec uvedeného obviněný rovněž poukázal na skutečnost, že jmenovaný svědek v hlavním líčení dne 25. 3. 2025 uvedl, že mu mělo být příslušníky Policie České republiky přislíbeno, že pokud bude proti jeho osobě vypovídat, bude mu zkrácen trest a bude mít lepší podmínky k výkonu trestu odnětí svobody.

8. K jednání popsanému pod bodem I. 2) výroku o vině rozsudku vrchního soudu obviněný dále namítl, že stran tohoto skutku vycházely soudy nižších stupňů z výpovědí spoluobviněných J. S. Š. a L. T. a svědkyně L. R. Podle názoru obviněného ovšem u těchto osob dlouhodobá konzumace pervitinu zakládá určitou míru jejich nedůvěryhodnosti. Svědkyně L. R. přitom vypověděla o množství odebraného pervitinu značně nekonkrétně s tím, že pro obviněného měla pracovat a pervitin za tuto práci dostávat již od roku 2019. Dovolatel tedy považuje za absurdní, že byl shledán vinným za poskytnutí 120 g pervitinu ve prospěch zcela nevěrohodné svědkyně na základě jejího zcela nepodloženého a odhadovaného výpočtu. Od roku 2019 nadto jmenovaná svědkyně pro obviněného pracovat na srubu nemohla, jelikož v tomto roce ještě ani neprobíhala jeho výstavba, jak vyplývá z fotografie srubu ze září 2019 a leteckých snímků z let 2019 až 2021 a z 2018 až 2019. Obdobně podle obviněného nelze určit údajně poskytnuté množství pervitinu ani u spoluobviněného L. T.. Jmenovaný svědek totiž uvedl, že nedokáže přesně určit, jaké množství pervitinu od obviněného dostal, nicméně i přesto soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že se jednalo o množství nejméně 300 gramů, což je závěr zcela absurdní a odporující tomu, co jmenovaný spoluobviněný uvedl ve své výpovědi. Stejný závěr platí podle obviněného i o výpovědi spoluobviněného J. S. Š., který rovněž nepodal jednoznačný závěr o celkovém množství jemu údajně poskytnutého pervitinu, nýbrž se jednalo o toliko hrubý odhad. Nadto jmenovaný spoluobviněný nemohl pro obviněného pracovat již v roce 2019, neboť ještě nestály stavby srubů, když elektrikářské práce se na těchto srubech podle obviněného začaly realizovat až v roce 2023. Za shora uvedených okolností nemůže napadený rozsudek co do množství údajně poskytnutého pervitinu podle dovolatele obstát, což platí o to více, jsou-li jediným důkazem svědecké výpovědi osob prokazatelně dlouhodobě závislých na pervitinu. Obviněný nadto k danému souhrnně poukázal, že přes dvouleté sledování nebyla zaznamenána jakákoliv vlastní předávka či jiná manipulace s omamnými a psychotropními látkami.

9. Nad rámec výše uvedeného obviněný rovněž namítl, že soudy pochybily, pokud neuvěřily svědecké výpovědi J. Č., který uvedl, že mu patří červený fosfor, se kterým měl obviněný neoprávněně nakládat v rámci jednání popsaného pod bodem I. 2) písm. d), a to při absenci jakéhokoliv přímého důkazu svědčícího o tom, že by vlastníkem tohoto červeného fosforu byl dovolatel, měl v úmyslu jej užít při výrobě pervitinu či s ním dokonce byť i jen manipuloval.

10. Rovněž v rámci námitek vztahujících se k jednání popsanému pod bodem I. 4) výroku o vině obviněný předně popřel, že by se této trestné činnosti dopustil. Konkrétně pak k danému uvedl, že předměty, které byly na jeho pozemku nalezeny, zde byly uloženy B. M., který byl přidělen na frontu ukrajinskou armádou. Předměty jako předřadník, ventilátory, kabely a rozvaděče jsou přitom naprosto běžnými součástmi stavenišť, v důsledku čehož neměl obviněný žádný důvod se domnívat, že slouží nebo mohou sloužit k výrobě omamných a psychotropních látek. Tyto předměty pak nebyly nainstalovány a nemohly tedy sloužit k pěstování konopí.

11. Obviněný konečně své námitky zaměřil i proti jemu uloženému trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za neprokázané protiprávní jednání a současně se jedná o trest zcela nepřijatelný a extrémně přísný, jelikož nerespektuje zásadu přiměřenosti trestních sankcí a nebylo dostatečně přihlédnuto k polehčujícím okolnostem spočívajícím v tom, že je osobou dosud netrestanou, žijící řádným životem a ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem I. 3) prohlásil vinu. Dovolatel má tedy za to, že při ukládání tohoto trestu byla opomenuta zákonná a judikaturní pravidla vztahující se k ukládání trestů a není žádný důvod pro to, aby mu byl napadeným rozhodnutím uložen trest, který je exemplární a fakticky až likvidační.

12. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026, sp. zn. 11 To 100/2025, a následně věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

13. K podanému dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 3. 6. 2026, č. j. 1 NZO 367/2026-14, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který ve svém vyjádření uvádí, že námitky obviněného obsahově neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům. Ačkoli totiž obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tř. ř., z textu dovolání není patrné, v jakém směru by se taková vada měla projevit, pročež se k tomuto dovolacímu důvodu nemůže jakkoli vyjádřit.

14. Zákonným dovolacím důvodům podle státního zástupce neodpovídají ani procesní výhrady proti způsobu rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž výtkám obviněného ohledně údajného nesouladu výroku tohoto rozsudku a jeho odůvodnění nelze přitakat ani z hlediska věcného. Podle státního zástupce je sice pravdou, že se výrok o zrušení rozsudku soudu prvního stupně opírá též o § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. za současné deklarace celkové správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, jde však pouze o rozpor zdánlivý, neboť odvolací vrchní soud i přes tuto deklaraci přeci jen k drobné korekci skutkových zjištění přikročil. Pro zásah do popisu skutku přitom slouží právě ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tř. ř., což ničeho nemění na obecném závěru odvolacího soudu, že jinak jsou skutková zjištění soudu prvního stupně správná.

15. Pokud jde o další výhrady obviněného proti skutkovým zjištěním, má státní zástupce za to, že nejenže obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jde zároveň o výhrady opakované, jimiž se již soudy obou stupňů pečlivě věnovaly. Obviněný přitom nepředkládá jakýkoli reálný rozpor určitého skutkového zjištění a obsahu konkrétního provedeného důkazu. Tvrzený „zjevný rozpor“ naopak dovolatel pouze uměle dovozuje z vlastní interpretace provedených důkazů. V podrobnostech pak k danému státní zástupce odkazuje na pečlivé vypořádání i nyní opakovaně přednesených skutkových námitek v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Pokud dále obviněný zpochybňuje své vlastnictví zjištěného červeného fosforu, je možno pouze konstatovat, že nejde o rozhodnou skutkovou okolnost, která by byla určující pro naplnění znaků trestného činu, neboť trestnost jednání pachatele není vázána na formální vlastnictví prekursoru, ale jeho faktické držení. Ani tato námitka tak obsahově žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá.

16. Ztotožnit se podle státního zástupce nelze ani s výhradami dovolatele proti výroku o trestu, když z hlediska formálního ani není zřejmé, pod jaký dovolací důvod takové výhrady obviněný vlastně řadí. Dovolatel sám přitom neformuluje žádnou konkrétní okolnost, pro niž by bylo možno jemu vyměřený trest považovat za jakkoli neproporcionální, extrémně přísný či dokonce likvidační. Takové akcentované charakteristice uloženého trestu v nyní posuzované věci naprosto nic nenasvědčuje, ba naopak lze takto uložený trest považovat spíše za velmi mírný.

17. Státní zástupce tak v závěru svého vyjádření shrnul, že v nyní posuzované věci nelze shledat žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nedošlo ani k porušení práv obviněného vyplývajících z principů spravedlivého procesu. Řádně zjištěný skutkový stav následně soudy obou stupňů, a to i s výhradou uvedenou v dovolání nejvyšší státní zástupkyně, též odpovídajícím způsobem právně posoudily. Dovolání obviněného tedy podle názoru státního zástupce svou formulací obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., pročež navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

18. Písemné vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného bylo následně Nejvyšším soudem zasláno jeho obhájci k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních nebyla tomuto soudu nikterak předložena.

19. Proti shora označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026, sp. zn. 11 To 100/2025, podala v neprospěch obviněného dovolání rovněž nejvyšší státní zástupkyně. Učinila tak v celém jeho rozsahu, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož podle jejího mínění napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

20. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém mimořádném opravném prostředku namítla, že nesouhlasí s tím, že neoprávněné přechovávání marihuany popisované v bodě I. 2) písm. d) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nezakládá po novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 270/2025 Sb. trestní odpovědnost obviněného za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a tr. zákoníku, ani za jiný trestný čin, přestože poukazované ustanovení neobsahuje, na rozdíl od ustanovení § 283 tr. zákoníku, takovou alternativu jednání, která záleží v neoprávněném přechovávání konopí a konopných drog pro jiného. Pokud totiž zákonodárce v § 285 tr. zákoníku stanoví trestnost přechovávání konopí pro vlastní potřebu (byť až od určitého množství), není z hlediska logického argumentu a minori ad maius udržitelný závěr, že společensky závažnější přechovávání pro jiného v úmyslu konopí předat jiné osobě je beztrestné, a to navíc nezávisle na množství přechovávané látky. Takový výklad by ve svém důsledku odporoval také nastavení vzájemných vztahů trestných činů, pokud § 283 odst. 1 tr. zákoníku postihuje přechovávání jiných omamných a psychotropních látek včetně omamných a psychotropních látek rostlinného původu (vyjma konopí) přísněji než přechovávání pro vlastní potřebu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku. K nabízející se argumentaci úmyslem zákonodárce nejvyšší státní zástupkyně dále zmiňuje, že k samotnému, nově zakotvenému ustanovení § 283a tr. zákoníku je k dispozici pouze stručně odůvodněný pozměňovací návrh, z něhož ovšem vyplývá, že jeho předkladatelé nezamýšleli dekriminalizovat jednání spočívající v přechovávání konopí v úmyslu jej dále distribuovat.

21. Podle nejvyšší státní zástupkyně lze k výše uvedenému dále poukázat též na argument ad absurdum, neboť v případě přijetí závěrů odvolacího vrchního soudu by se ve významné části případů stala obsoletní i nově zaváděná skutková podstata trestného činu neoprávněného pěstování rostliny nebo houby obsahující omamnou nebo psychotropní látku a jiného nakládání s ní pro vlastní potřebu podle § 285 tr. zákoníku. Pokud by totiž pachatel tohoto trestného činu přechovával konopné drogy v množství přesahujícím hranici trestnosti přechovávání pro vlastní potřebu, stal by se bez dalšího beztrestným jen na podkladě svého tvrzení, že drogu nepřechovává pro svou potřebu, ale pro jiného. Takového pachatele by přitom nebylo možno postihnout ani pro korespondující přestupek, neboť i přestupková odpovědnost je zde vázána na nakládání pro jeho vlastní potřebu. Samotný pojem přechovávání pro jiného přitom v sobě zahrnuje skutečnost, že přechovávaná látka má být předána do dispozice jinému. Jestliže tedy pachatel přechovává konopné drogy proto, aby se v budoucnosti dostaly do dispozice jinému, pak jedná s úmyslem konopné látky jinému opatřit, ať už prodejem, darováním či směnou, tedy naplnit znak skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a odst. 1 tr. zákoníku. Obdobně lze podle nejvyšší státní zástupkyně argumentovat i ve vztahu k jiným formám jednání, které daný trestný čin naplňují. Pokud tedy přechovávání pro jiného směřuje k navazujícímu dovozu, vývozu, průvozu, nabídce, prodeji nebo zejména k tzv. jinému opatření jinému, je třeba takové jednání považovat za bezprostředně směřující k naplnění takového znaku skutkové podstaty, přičemž pachatel takto jedná v úmyslu takový trestný čin spáchat. Dopouští se tak jednání, které naplňuje definici pokusu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a tr. zákoníku. Touto alternativou právního posouzení se přitom odvolací vrchní soud v nyní posuzované věci ani náznakem nezabýval.

22. Podle nejvyšší státní zástupkyně se nelze ztotožnit rovněž s úvahou odvolacího vrchního soudu, že jednání spočívající v přechovávání konopných drog za účelem pozdější distribuce by mohlo naplňovat pouze znaky přípravy trestného činu. Příprava je totiž vzdálenějším stadiem, při němž pachatel ještě vůbec nenaplňuje skutkovou podstatu připravovaného zvlášť závažného zločinu, ale pouze k tomu vytváří podmínky. Oproti tomu osoba, která přechovává konopnou drogu, již přímo disponuje předmětem, který je sám o sobě omamnou a psychotropní látkou, podmínky pro budoucí spáchání (hypotetického) zločinu tak nevytváří, neboť držbou drogy je má již vytvořeny. Takto jednající osoba si tedy ani neopatřuje žádné prostředky pro páchání trestné činnosti, neboť podstata jejího jednání spočívá v tom, že takovými „prostředky“ již přímo disponuje. Pakliže je skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a tr. zákoníku naplněna zákonem předvídanou dispozicí s omamnou a psychotropní látkou, je třeba takové nakládání s ní, jež spočívá v přechovávání s úmyslem další distribuce, považovat za jednání, které již bezprostředně směřuje k dokonání takového trestného činu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za přípravu v uvedeném smyslu by tak bylo možno považovat pouze vzdálenější stadia jednání, záležející např. v objednávce konopné drogy, kterou následně zamýšlí distribuovat či poskytnutí platby za takovou drogu, která má být dodána v budoucnu apod.

23. Proti uvedenému závěru odvolacího soudu se podle nejvyšší státní zástupkyně nabízí též argument ustáleným výkladem znaku „pro jiného přechovává“. Ten v případě § 283 tr. zákoníku, ve znění do 31. 12. 2025, neumožňoval přechovávání konopí v úmyslu jej dále předat jiné osobě kvalifikovat jako pokus „distribuce“, neboť dokonaný trestný čin má vždy přednost před jeho přípravou či pokusem. Nová právní úprava však patrně v § 283a tr. zákoníku při porovnání se souvisejícími skutkovými podstatami zavádí autonomní terminologii, a to nejenom vynecháním znaku „pro jiného přechovává“, ale také tím, že nadále nerozlišuje mezi výrobou a zpracováním konopí. Při přijetí závěru o specialitě privilegované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a tr. zákoníku vůči § 283 tr. zákoníku, je tedy nezbytné znaky trestného činu podle § 283a tr. zákoníku vykládat toliko v mezích této skutkové podstaty.

24. K tomu dále nejvyšší státní zástupkyně doplňuje, že se odvolací soud věcně nezabýval ani tím, zda v případě absence znaku „přechovávání pro jiného“ v nově formulovaném § 283a tr. zákoníku, není namístě pro takové jednání subsidiárně použít § 283 tr. zákoníku, který i nadále takový znak obsahuje obecně pro všechny omamné a psychotropní látky. Ačkoli by takový výklad byl poměrně sporný, jelikož by odporoval systematickému výkladu a vzájemným vztahům mezi drogovými trestnými činy a jejich typové závažnosti a mohl by vést k potenciálně nelogickým důsledkům, tak se této otázce měl vrchní soud věnovat a vyložit, z jakých důvodů se k danému postupu nepřiklonil.

25. Podle nejvyšší státní zástupkyně se v nyní posuzované věci jedná o výklad vzájemného vztahu trestných činů podle § 283 a § 283a tr. zákoníku, a tedy zjevně o otázku, která doposud nebyla jakkoli judikatorně řešena, tzn. že v tomto směru nastolená právní otázka podstatně přesahuje rámec konkrétní předkládané trestní věci. Zároveň řešení uvedené otázky může mít vliv na postavení obviněného z hlediska úvah o uložení odpovídajícího trestu za jeho jednání v celé šíři. Z hlediska časové působnosti trestních norem podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku lze mít totiž za to, že při podstatném snížení dolní hranice trestní sazby v § 283 odst. 3 tr. zákoníku pro vůdčí právní kvalifikaci, by byla pro obviněného příznivější právní úprava účinná od 1. 1. 2026, třebaže při její aplikaci by bylo třeba jeho jednání popsané v bodě I. 2) nově právně kvalifikovat jako souběh dvou trestných činů.

26. V závěru podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zruší napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026, sp. zn. 11 To 100/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále věc vrátí soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. Pro případ jiného, než jí navrhovaného rozhodnutí pak nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

27. K podanému dovolání nejvyšší státní zástupkyně zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce písemné stanovisko ze dne 13. 5. 2026, v němž uvádí, že se ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze, avšak pouze stran nezaložení trestní odpovědnosti ve vztahu k neoprávněnému přechovávání marihuany popsanému v bodě I. 2) písm. d) rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněného nelze klást legislativní změnu provedenou zákonem č. 270/2025 Sb., jeho osobě k tíži s ohledem na selhání zákonodárce, a to výkladem, který by představoval soudcovské dotváření či dokonce tvorbu práva. Soudům totiž s ohledem na demokratický charakter státu přísluší zákony vykládat a dotvářet – tedy interpretovat, nikoli je však měnit. Obviněný v tomto ohledu odkazuje na pozměňovací návrh č. 6595, z něhož podle jeho mínění plyne záměrné vypuštění jednání spočívajícího v „přechovávání pro jiného“ ze skutkové podstaty trestného činu podle § 283a tr. zákoníku, a to oproti původní úpravě obsažené v § 283 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025. Nestanovil-li tedy zákonodárce podle obviněného trestnost přechovávání konopí pro jiného, nelze tuto legislativní mezeru překlenout ani výkladem, ani dotvářením či přímo tvorbou práva. K tomu obviněný odkazuje i na zákaz analogie v neprospěch pachatele, jakožto na jednu ze základních zásad trestního práva.

28. Obviněný s ohledem na výše uvedené dále konstatoval, že se neztotožňuje ani s úvahami nejvyšší státní zástupkyně o možnosti kvalifikovat přechovávání konopí určeného k distribuci jako pokus trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a odst. 1 tr. zákoníku, jelikož takovéto jednání lze materiálně chápat jako přípravu poukazovaného trestného činu, který je ve vztahu speciality k ustanovení § 283 tr. zákoníku, přičemž tato příprava není v nadepsané věci trestná.

29. Obviněný tedy v závěru svého vyjádření shrnul, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně považuje za nedůvodné, pročež navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

30. Písemné vyjádření obhájce obviněného k dovolání podanému nejvyšší státní zástupkyní bylo následně Nejvyšším soudem zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních nebyla tomuto soudu nikterak předložena.

III. Přípustnost dovolání

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou obě dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř. Dále zkoumal, zda učiněná podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

32. Po prostudování podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný i nejvyšší státní zástupkyně všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež obě předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

33. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným T. M. a nejvyšší státní zástupkyní uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

34. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím výslovně namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

35. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se jedná o důkaz, který je z pohledu skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění zákonných znaků přisouzeného trestného činu, podstatný). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naopak nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše – umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám ve skutkových zjištěních, která jsou z pohledu závěru stran viny obviněného určující (rozhodná).

36. Naopak nejvyšší státní zástupkyně ve svém podání odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu přitom nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

37. Obviněný pak ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je možné uplatnit za situace, má-li dovolatel za to, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Zákonodárce v rámci tohoto dovolacího důvodu přitom rozlišuje dvě alternativy, a to že a) v dovoláním napadeném rozhodnutí určitý výrok chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, přičemž za chybějící je považován výrok jako celek, anebo b) určitý výrok se v dovoláním napadeném rozhodnutí nachází, ale neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naopak nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, stejně jako písařské chyby či jiné zřejmé nesprávnosti, obsažené ve vyhotovení rozhodnutí či v jeho opisech.

38. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

39. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného T. M. a nejvyšší státní zástupkyně splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jejich obsahu, jakož i připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněný ve svém dovolání vznesl výhradně námitky rozporující správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, kteréžto představují pouze polemiku s hodnocením provedených důkazů a jsou založeny na jeho snaze o přijetí jím předkládané verze skutkového stavu. Nad rámec toho dovolatel odmítá jemu pravomocně uložený trest odnětí svobody jako nepřiměřený, pročež v kontextu shora uvedených obecných východisek platných pro dovolací řízení platí, že veškeré tyto námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonem výslovně vymezených dovolacích důvodů. Naproti tomu po přezkumu dovolání nejvyšší státní zástupkyně dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jí předložená dovolací argumentace je nejen formálně i věcně podřaditelná pod jí výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale navíc že je jí podaný mimořádný opravný prostředek zcela důvodný. V.1 K dovolacím námitkám obviněného 40. Jde-li o obviněným namítaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak z obsahu podaného dovolání je patrné, že byl uplatněn v jeho první alternativě spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. V této souvislosti Nejvyšší soud předně znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně, a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

41. V návaznosti na obviněným vznesenou dovolací argumentaci Nejvyšší soud dále připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tak není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

42. Ze shora popsaných důvodů je tak z pohledu dovolacího řízení nutno považovat za irelevantní ty z dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti v dané věci učiněným skutkovým závěrům s tím, že by soudem prvního stupně či druhého stupně přijaté závěry měly nasvědčovat jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů neměla mít vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Skutkové námitky vznesené obviněným v jeho dovolání se totiž opírají pouze o předložení vlastního hodnocení provedených důkazů. Na základě toho pak obviněný předkládá tvrzení, že bylo dostatečně prokázáno pouze jednání popsané pod bodem I. 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k němuž učinil prohlášení viny. Takovéto námitky vyjadřující nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a jako takové tedy nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

43. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud toliko v obecné rovině konstatuje, že Krajský soud v Plzni ve vztahu k jednání popsanému v jeho rozsudku pod body I. 1) a I. 4) výroku o vině v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Identické pak lze konstatovat i ve vztahu k postupu Vrchního soudu v Praze stran jednání popsaného v jeho rozsudku pod bodem I. 2) výroku o vině. Skutkový stav tak, jak je popsán ve výroku o vině stran shora uvedených jednání v poukazovaném rozsahu v rozsudcích soudů nižších stupňů a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodněních jejich rozhodnutí, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě tyto soudy dopustily jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Jejich závěry jsou tedy zcela v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Vrchní soud v Praze pak dostál rovněž svým povinnostem jako soud odvolací, jelikož odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. Tuto skutečnost ovšem dovolatel ponechal bez povšimnutí a ve svém mimořádném opravném prostředku pouze zopakoval své předchozí odvolací námitky mající ryze skutkový charakter, aniž by se jakkoli věcně pokusil závěry odvolacího soudu relevantním způsobem rozporovat.

44. V nyní posuzovaném případě považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat zejména na závěry obou soudů nižších stupňů, jelikož se obhajobou dovolatele, zopakovanou v rámci jeho mimořádného opravného prostředku, řádně zabývaly. Zejména Krajský soud v Plzni ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. 1) výroku o vině v tomto ohledu v bodě 32 odůvodnění svého rozsudku poukázal na skutečnost, že obviněný je usvědčován zejména výpovědí svědkyně L. R., která podrobně vypověděla o prodeji pervitinu pro účely další distribuce svědkovi J. Ch., který byl v roce 2018 jejím partnerem a „seděl“ za obviněného. Výpověď jmenované svědkyně přitom byla podpořena komunikací, kterou vedl svědek J. Ch. s jeho družkou M. F. z vězení prostřednictvím BVfonu. Ačkoli byla tato komunikace vedena konspirativním způsobem, přesto z ní bylo zřejmé, že svědek J. Ch. hovořil o tom, že obviněnému „vydělal, baráky obviněného stojí díky němu“, přičemž mimo jiné výslovně instruoval M. F., aby do telefonu nehovořila o drogách poté, co jmenovaná v rámci komunikace týkající se obviněného konstatovala „já myslela, že bereš od něj“. Nadto bylo v této komunikaci rozebíráno trestní řízení obviněného a jak je obviněný na svědka J. Ch. naštvaný, jakož i to, že obviněný jmenovanému svědkovi přispíval na balíky ve výkonu trestu, telefony a zajistil mu právničku. V kontextu toho svědek J. Ch. v rámci komunikace z vězení rovněž opakovaně uváděl, že ve věci odmítne vypovídat podle § 100 odst. 2 tr. ř., což následně také před soudem prvního stupně v nyní projednávané věci učinil. Až posléze dopisem zaslaným předsedovi senátu soudu prvního stupně požádal o opakování své výpovědi a podal svědeckou výpověď ve prospěch obviněného, přičemž tuto výpověď shledaly soudy v kontextu výše uvedeného za nevěrohodnou. S ohledem na řádně odůvodněné závěry krajského soudu, s nimiž se posléze ztotožnil rovněž vrchní soud jako soud odvolací, je tedy zcela irelevantní, pokud obviněný pro podporu své popěrné obhajoby ve svém dovolání poukazuje na svědeckou výpověď J. Ch.

45. Na uvedeném nemohl ničeho změnit ani poukaz obviněného na jinak ničím nepodložené tvrzení svědka J. Ch. o tom, že měl být pod příslibem příznivějšího postupu vůči jeho osobě v jeho trestní věci přesvědčován orgány činnými v trestním řízení k podání usvědčující výpovědi ve věci obviněného. Jak totiž sám obviněný zdůraznil, svědek J. Ch. zapojení osoby dovolatele do obchodu s drogami v hlavním líčení popřel a těmto údajným nabídkám tedy zjevně podle obviněného odolal. Prostým vyjádřením nesouhlasu se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé důkazy, včetně výpovědí jmenovaného svědka J. Ch., obviněný nemohl relevantním způsobem odůvodnit své tvrzení o existenci extrémního nesouladu mezi těmito důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, na jejichž základě byl ustálen skutkový stav popsaný ve výroku o vině pod bodem I. 1).

46. Dále je třeba zdůraznit, že popírá-li obviněný prokázání jednání popsaných pod bodem I. 2) písm. a) až d) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, jedná se i v tomto ohledu o opakování jeho obhajoby spočívající na vlastním hodnocení svědecké výpovědi spoluobviněných J. S. Š. a L. T. a svědkyně L. R. Oba soudy nižších stupňů se totiž hodnocení obsahu výpovědi jmenovaných osob podrobně věnovaly, a to zejména Vrchní soud v Praze v bodech 40 až 56 odůvodnění svého rozsudku. K danému lze proto shrnout, že ačkoli spoluobvinění a jmenovaná svědkyně nedokázali určit množství pervitinu odebraného od dovolatele se stoprocentní jistotou, byly jejich výpovědi shledány jako věrohodné, přičemž soudy nižších stupňů vycházely ve prospěch obviněného z nejmenšího množství vyplývajícího z jejich vyjádření. U těchto osob přitom nebyl shledán žádný relevantní důvod, pro který by měly vypovídat vzájemně souladně účelově v neprospěch obviněného a ničeho takové netvrdil ani sám obviněný, když se jednalo o jeho dlouhodobé známé, kteří pro něj vykonávali různé práce na jeho nemovitostech. Snaha obviněného vykreslit je jako osoby zcela nedůvěryhodné pouze s poukazem na jejich drogové návyky je tedy nedůvodná, stejně jako jeho poukaz na to, v jaké fázi výstavby byly v jednotlivých letech jeho nemovitosti, když pro něj jmenovaní spoluobvinění a svědkyně vykonávali celou řadu činností (a to i na jiných nemovitostech) či mu byly z jejich strany poskytovány jiné služby. Nadto jejich výpovědi byly podpořeny nálezem pervitinu, prekursorů k jeho výrobě či látek užívaných k ředění této drogy při její distribuci v nemovitostech obviněného.

47. Poukazuje-li přitom obviněný ve svém dovolání na výpověď svědka J. Č., pak je třeba připomenout, že i tou se již soudy nižších stupňů řádně zabývaly. V tomto ohledu lze odkázat zejména na závěry soudu prvního stupně, podle něhož se jmenovaný svědek sice označil za vlastníka červeného fosforu nalezeného v nemovitostech obviněného, avšak jeho svědectví bylo shledáno jako zcela nedůvěryhodné a podané – řečeno slovy soudu prvního stupně – „na zakázku“, jelikož dané vyjádření jmenovaný svědek učinil i přesto, že jej s předměty určenými k výrobě pervitinu jinak nic nespojovalo, a to poté, co opakovaně navštívil obviněného i s jeho partnerkou ve vazbě a následně se jako svědek přes svou nemajetnost a hlubokou zadluženost dostavil k výslechu jako svědek s advokátem, jehož služby si nemohl finančně dovolit. Stran obsahu jeho svědecké výpovědi nelze přehlédnout, že vypověděl zcela neuvěřitelnou verzi o tom, že předměty – včetně velkého množství prekurzoru vysoké finanční hodnoty – nalezl na opuštěné káře a následně je dovezl do nemovitosti obviněného a zde je uschoval. Nadto se přihlásil i k marihuaně nalezené v nemovitosti obviněného, kterou opět označil za nález, přičemž jeho výpověď odporovala výpovědi samotného obviněného stran toho, zda mu ji měl ukazovat a ten o ni tak věděl. Jím ve prospěch obviněného vypovězené skutečnosti přitom svědek J. Č. nedokázal před soudem logicky vysvětlit.

48. Konečně jde-li o jednání popsané pod bodem I. 4) a vybavení pěstírny nalezené při domovní prohlídce realizované v nemovitostech obviněného, lze konstatovat, že i ve vztahu k tomu se již oba soudy nižších stupňů vypořádaly s obhajobou obviněného, kterému neuvěřily, že mu konopí, vybavení na jeho pěstování, pervitin, prekursory k jeho výrobě i látky k jeho ředění navozily zcela náhodně různé osoby bez jeho součinnosti či srozumění s charakterem těchto předmětů. Obviněný navíc při domovní prohlídce uvedl, že vybavení na pěstování konopí u něj zanechal svědek J. Č. a až poté svoji výpověď změnil tak, že je zde zanechala i osoba, která aktuálně bojuje na frontě na území Ukrajiny. Ačkoli se jednalo o kompletní hodnotné vybavení kvalitní in-door pěstírny konopí, tak její jednotlivé části sem podle obviněného měly nezávisle na sobě (a tedy patrně zcela náhodně) navozit dvě různé osoby, aniž by byl obviněný srozuměn s jejich záměrem. V tomto ohledu je však podstatné, že obviněný tyto předměty přechovával ve svých nemovitostech zároveň s konopím, pročež nemohlo obstát jeho tvrzení o tom, že nevěděl, k čemu tyto předměty slouží. Sám obviněný přitom v hlavním líčení vypověděl, že mu při jejich převzetí bylo sděleno, že se jedná o předměty určené k pěstování (i když mu prý nebylo sděleno k pěstování čeho). Předměty tvořící ve svém souhrnu funkční celek pro pěstování rostlin konopí nadto rozhodně nelze – v duchu jím v dovolání učiněné a blíže neodůvodněné deklarace – považovat za běžná zařízení používaná na stavbě.

49. S ohledem na výše uvedené důkazy, jimiž bylo zdokumentováno nakládání obviněného s pervitinem, jakožto i přechovávání červeného fosforu určeného k jeho výrobě a látek k jeho ředění, marihuany, jakož i zařízení určených k pěstování konopí, Nejvyšší soud ke shora uvedenému souhrnně konstatuje, že se zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, podle kterých byla zcela vyloučena obviněnými nabízená varianta průběhu skutkového děje, podle níž si nevěrohodní drogově závislí spoluobvinění a svědci své výpovědi vymysleli, přičemž drogy a zařízení určené k jejich výrobě navozili do nemovitostí obviněného třetí osoby, aniž by byl obviněný sám s touto skutečností srozuměn nebo by věděl o účelovém určení takovýchto předmětů. Jak již zcela správně zdůraznil Vrchní soud v Praze, rozsáhlé spektrum provedených usvědčujících důkazů bylo namístě vnímat a posuzovat ve vzájemném kontextu, přičemž tyto důkazy spolu byly v souladu, navzájem plně korespondovaly a zcela vyvrátily obhajobu obviněného, kterou i Nejvyšší soud shledal vnitřně rozpornou a zcela neuvěřitelnou. Za tohoto stavu Nejvyšší soud v plné míře poukazuje na argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku vrchního soudu, jelikož obviněný své tímto soudem vypořádané odvolací námitky opětovně učinil součástí svého dovolání, přičemž tak učinil fakticky na základě prostého odmítnutí skutkových závěrů odvolacího soudu, aniž by fakticky namítal existenci jakéhokoli, natožpak zjevného, rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými na jejich základě.

50. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soudy nižších stupňů posuzovaly věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud tak s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry krajského soudu se zohledněním jejich korekce, k níž přistoupil vrchní soud stran jednání vymezeného pod bodem I. 2), neměly oporu v provedených důkazech. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Toliko odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku či jím plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění jakožto nepodložených nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odvolacím soudem, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

51. Ve vztahu k výše uvedenému pak Nejvyšší soud neshledal nikterak relevantními ani procesní výhrady obviněného zaměřené proti jím tvrzenému nesouladu výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním tohoto rozhodnutí. Tento nesoulad spatřuje obviněný ve skutečnosti, že zrušující výrok rozsudku odvolacího soudu byl opřen též o § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., přestože byla v odůvodnění rozsudku vrchního soudu deklarována celková správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně. Mimo skutečnost, že takto formulovaná námitka nespadá pod žádný z dovolacích důvodů, a to ani pod obviněným výslovně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je k danému nutno konstatovat, že odvolací soud i přes obecnou deklaraci správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně shledal drobnou nejasnost v jeho výroku o vině, a to v popisu skutkového stavu stran jednání uvedeného pod bodem I. 2). Přistoupil tedy k jeho formulační úpravě stran neoprávněného nakládání s červeným fosforem, jelikož odvolací soud shledal potřebu explicitně vyjádřit, že tak obviněný činil přechováváním pro jiného, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, který tak učinil pouze implicitně v rámci konstatování toho, že předmětný červený fosfor byl určen k výrobě pervitinu za účasti obviněného. Odvolací soud přitom přistoupil ke změně (korekci) skutkových zjištění v souladu s § 263 odst. 7 tr. ř. na podkladě vlastního dílčího dokazování. Nejvyšší soud za tohoto stavu neshledal v postupu odvolacího soudu, a to ani v kontextu jeho obecného závěru o správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, žádné pochybení odůvodňující obviněným požadovaný kasační zásah.

52. Jde-li o námitky dovolatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, vznesené s tvrzením toho, že při jeho vyměřování nebylo odvolacím soudem dostatečně přihlédnuto k polehčujícím okolnostem, přičemž se jedná svou výší o trest exemplární až likvidační, dospěl Nejvyšší soud k jednoznačnému závěru, že ani tyto námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

53. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky směřované vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak možno považovat – jde-li o výrok o trestu – za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný ovšem ve svém dovolání na žádný z výše uvedených dovolacích důvodů nikterak neodkázal.

54. Je třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

55. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele – obecně ústavním pořádkem předvídaný – je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, stejně jako za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

56. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, je-li rozhodnutí o trestu v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je-li založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se však v nyní posuzované věci obviněného T. M. zcela zjevně nejedná.

57. Z rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ověřil, že tento soud při svých úvahách o druhu a výměře trestu akceptoval ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaných trestů ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Přitom přihlédl zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. V této souvislosti soud druhého stupně s odkazem na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožnil, konstatoval, že ve prospěch obviněného je namístě hodnotit jeho dosavadní bezúhonnost a v určité míře též jím učiněné prohlášení viny ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I. 3) výroku o vině rozsudku krajského soudu. Jako přitěžující ovšem vyhodnotil skutečnost, že obviněný se dopustil celkem čtyř trestných činů, přičemž tak vždy učinil po předchozím uvážení a část z nich páchal po delší dobu a ze ziskuchtivosti. Odvolací soud současně zdůraznil, že obviněný v rámci jednání popsaného pod bodem I. 2) výroku o vině nakládal s červeným fosforem coby prekursorem způsobilým k výrobě metamfetaminu v množství, které by i bez přihlédnutí k množství této drogy, s níž přímo neoprávněně v rámci poukazovaného jednání nakládal, samo o sobě několikanásobně přesahovalo hranici kvantifikačního hlediska velkého rozsahu coby nejpřísnějšího kvalifikačního znaku ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

58. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že za spáchání zvlášť závažného zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, s rostlinami nebo houbami je obsahujícími nebo s jedy podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku bylo možno v době rozhodování odvolacího soudu pachateli uložit trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od pěti do dvanácti let. Pokud Vrchní soud v Praze po zvážení všech zákonných kritérií obviněnému s přihlédnutím k tomu, že od rozhodnutí soudu prvního stupně došlo k citelnému snížení dolní hranice zákonné sazby zakotvené v § 283 odst. 3 tr. zákoníku, uložil trest odnětí svobody v blízkosti spodní hranice zákonné trestní sazby, konkrétně ve výměře šesti let, přičemž pro jeho výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, nelze takový trest za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní. Na uvedeném nemohla ničeho změnit ani dovolací argumentace obviněného, který spatřuje nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody fakticky pouze v tom, že by preferoval trest v nižší výměře s výraznějším zohledněním polehčujících okolností.

59. Za tohoto stavu nebyla při ukládání trestů porušena žádná procesní zásada, zvláště ne obviněným namítaná zásada proporcionality trestní represe. Znovu je přitom třeba zdůraznit, že námitka směřující proti nepřiměřenosti trestu není v rámci dovolacího řízení podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř., pročež ji byl Nejvyšší soud nucen kategoricky odmítnout.

60. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný T. M. podstatnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

61. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. V. 2 K dovolacím námitkám nejvyšší státní zástupkyně 62. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání vyjádřila výhrady, kteréžto směřovala výlučně vůči závěru Vrchního soudu v Praze týkajícího se o beztrestnosti přechovávání marihuany popisované v bodě I. 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a vypuštění tohoto jednání ze skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Podle nejvyšší státní zástupkyně se totiž nelze ztotožnit se závěry odvolacího soudu stran toho, že neoprávněné přechovávání marihuany určené k distribuci nezakládá po novele trestního zákoníku provedené s účinností od 1. 1. 2026 zákonem č. 270/2025 Sb. trestní odpovědnost obviněného za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a tr. zákoníku a ani za jiný trestný čin, byť ustanovení § 283a tr. zákoníku na rozdíl od ustanovení § 283 tr. zákoníku takovou alternativu jednání, která záleží v neoprávněném přechovávání konopí a konopných drog pro jiného, výslovně neobsahuje. Pokud totiž přechovávání konopných látek pro jiného směřuje k jejich navazujícímu dovozu, vývozu, průvozu, nabídce, prodeji nebo zejména k tzv. jinému opatření jinému, je třeba takové jednání považovat za bezprostředně směřující k naplnění takového znaku skutkové podstaty, přičemž takové jednání naplňuje definici pokusu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k trestnému činu podle § 283a tr. zákoníku. Alternativně pak podle nejvyšší státní zástupkyně vyvstává otázka, zda by nebylo možno pro právní postih neoprávněného přechovávání konopí a konopných drog pro jiného subsidiárně použít § 283 tr. zákoníku.

63. Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je založeno výhradně na námitkách, podle kterých bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení skutku. Argumentace nejvyšší státní zástupkyně tak byla uplatněna právně relevantně, jelikož ji bylo možno z hlediska formálního i věcného podřadit pod jí deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, Nejvyšší soud řádně přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle § 265i odst. 3 tr. ř. a seznal, že podané dovolání je zcela důvodné.

64. K výše uvedeným námitkám nejvyšší státní zástupkyně je v první řadě třeba rekapitulovat, že Krajský soud v Plzni v souladu s právní úpravou účinnou v době jeho rozhodování kvalifikoval jednání obviněného spočívající v přechovávání marihuany určené k distribuci vymezené pod bodem I. 2) výroku o vině jeho rozsudku s přihlédnutím ke zbylému jednání vymezenému pod tímto bodem spočívajícím v distribuci pervitinu a přechovávání této drogy a červeného fosforu určeného k její výrobě jako trvající zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025. Vrchní soud v Praze následně v rámci přezkumu rozsudku Krajského soudu v Plzni, a to na základě odvolání podaného výlučně obviněným, shledal nutnost aplikovat při posouzení trestnosti jednání obviněného vymezeného pod bodem I. 2) rozsudku soudu prvního stupně novelu trestního zákoníku provedenou s účinností od 1. 1. 2026 zákonem č. 270/2025 Sb. Tato novela totiž ve vztahu ke zvlášť závažnému zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku upravila sazbu trestu odnětí svobody na něj dopadající, a to jejím snížením z osmi až dvanácti let na pět až dvanáct let. Jelikož touto novelou došlo k podstatnému snížení její dolní hranice, bylo podle odvolacího soudu posouzení daného skutku podle novelizovaného znění trestního zákoníku pro obviněného příznivější, pročež bylo namístě v souladu s pravidly pro určení časové působnosti trestního zákona zakotvenými v § 2 odst. 1 tr. zákoníku na dané jednání aplikovat novelizované ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (tj. citované ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2026).

65. Vrchní soud dále zohlednil, že výše poukazovaná novela nově přistoupila mimo jiné i k diferenciaci omamných a psychotropních látek zakotvením zvláštního ustanovení § 283a tr. zákoníku upravujícího privilegovanou skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím, které je ve vztahu k (obecnému) ustanovení § 283 tr. zákoníku v poměru speciality a postihuje, jak již název napovídá, výhradně neoprávněné nakládání s konopím a drogami z něj pocházejícími. Jelikož tato poukazovaná privilegovaná skutková podstata neuvádí ve výčtu alternativ způsobu jejího naplnění takové jednání, jež spočívá v neoprávněném přechovávání konopí a konopných drog pro jiného, a to na rozdíl od § 283 tr. zákoníku, rozhodl se vrchní soud vypustit ze skutku uvedeného pod bodem I. 2) písm. d) výše vymezené přechovávání marihuany určené k distribuci. Odvolací soud totiž s ohledem na výše uvedené shledal, že přechovávání konopí či konopných drog za účelem jejich distribuce lze od 1. 1. 2026 materiálně chápat pouze jako přípravu trestného činu podle § 283a tr. zákoníku, a to k alternativám jednání spočívajícím v prodeji či jiném opatření jinému, která je ovšem trestná pouze ve vztahu ke zvlášť závažným trestným činům. Množství marihuany přechovávané obviněným by ovšem naplnilo pouze znaky základní skutkové podstaty trestného činu podle § 283a odst. 1 tr. zákoníku a jednalo by se tedy o přečin. Podle odvolacího soudu tedy nebylo možno uzavřít jinak, než že neoprávněné přechovávání marihuany popisované v bodě I. 2) písm. d) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně s účinností od 1. 1. 2026 nezakládá trestní odpovědnost obviněného podle § 283a tr. zákoníku či podle jiného ustanovení zvláštní části tohoto zákona.

66. Nejvyšší soud se zřetelem k předneseným relevantním námitkám ze strany nejvyšší státní zástupkyně vážil, zda úvahy a závěry odvolacího soudu, jež našly svůj odraz v jeho závěru o beztrestnosti jednání obviněného spočívajícího v přechovávání 323,54 gramů marihuany s obsahem 41,09 gramů D-9-tetrahydrokanabinolu pro účely její další distribuce, mohou fakticky obstát.

67. K tomu Nejvyšší soud úvodem připomíná, že podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není přitom rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat. Na ústavní úrovni je pak toto pravidlo zakotveno v čl. 40 odst. 6 Listiny [vycházející z čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. III. PS 1103/07)], který uvádí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Jak již v minulosti konstatoval Ústavní soud, rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Jinak řečeno, použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení, jsou-li posuzována jako celek, skýtají výsledek příznivější (nikoli shodný) než právo dřívější. Současně Ústavní soud konstatoval, že § 16 odst. 2 tr. zákona (v současnosti § 3 odst. 1 tr. zákoníku) je pravidlem pro ukládání trestu, které nelze zaměňovat s kritérii časové působnosti zákona uvedenými v § 16 odst. 1 tr. zákona (v současnosti § 2 odst. 1 tr. zákoníku) (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 1103/07, či nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, podrobněji pak viz ŘÍHA, J. Časová působnost trestních zákonů a intertemporální účinky novelizací trestních předpisů. Trestněprávní revue, 2021. č. 4. str. 189 a násl.).

68. Ačkoli výše uvedená východiska vztahující se k § 2 odst. 1 tr. zákoníku Vrchní soud v Praze neopomenul v nyní posuzované věci zohlednit, shledal Nejvyšší soud jeho závěry o nutnosti použití trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026 předčasnými. Vrchním soud v Praze totiž nad rámec poukazu na snížení dolní hranice pro vůdčí kvalifikaci jednání obviněného opřel své rozhodnutí rovněž o poukaz na skutečnost, že ustanovení § 283a tr. zákoníku neupravuje ve výčtu alternativ jednání, jímž lze naplnit danou skutkovou podstatu, neoprávněné přechovávání dané (tj. konopné) látky pro jiného. Ačkoli se v odůvodnění svého rozhodnutí zaměřil na vyjádření svého přesvědčení o absurdnosti této skutečnosti s ohledem na to, že přechovávání konopí a konopných drog od určitého množství pro vlastní potřebu je trestné podle § 285 odst. 2 tr. zákoníku, již se nikterak blíže nezabýval možností, zda obviněný svým jednáním nenaplnil některou z jiných alternativ spáchání trestného činu podle § 283a tr. zákoníku, a to eventuálně i v některém z vývojových stadií předcházejících jeho dokonání. V tomto ohledu tedy odvolací soud pochybil, pokud bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění deklaroval, že přechovávání konopí pro jiného může po novelizaci trestního zákoníku účinné od 1. 1. 2026 naplnit nanejvýše znaky přípravy podle § 20 tr. zákoníku k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a odst. 1 tr. zákoníku, což podle jeho mínění odůvodňovalo nutnost konstatovat beztrestnost přechovávání konopí a vypustit tuto část konání obviněného (spočívající ve skutkovém závěru o nedovoleném přechovávání marihuany určené k její distribuci) z jednání uvedeného pod bodem I. 2) písm. d) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

69. V návaznosti na výše uvedené platí, že vývojovými stadii trestného činu před jeho dokonáním jsou pokus podle § 21 tr. zákoníku a příprava podle § 20 tr. zákoníku. Podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku se přípravou rozumí takové jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu. Takové jednání je však přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu konkrétního zvlášť závažného zločinu, jen vytváří úmyslně podmínky pro jeho spáchání. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu. Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu takový zločin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 449).

70. Naproti tomu pokusem trestného činu se podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takové jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Pokus tedy (na rozdíl od přípravy) vyžaduje jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu čili ke způsobení následku, jenž je znakem skutkové podstaty trestného činu. To je základní kritérium pro odlišení pokusu trestného činu od stadia přípravy. Takové jednání může mít ve své podstatě buď takovou podobu, že pachatel již začal svým jednáním naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spáchání si předsevzal, ale ještě je všechny nenaplnil (nejčastěji nebude naplněn následek, resp. účinek), anebo podobu, že sice ještě nezačal naplňovat tyto znaky skutkové podstaty, ale jeho jednání má takovou povahu, že má bezprostřední význam pro dokonání jím předsevzatého trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 482).

71. Podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku bude potrestán ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, nebo kdo neoprávněně pro jiného pěstuje, sklízí, sbírá nebo zpracovává rostlinu nebo houbu obsahující omamnou nebo psychotropní látku.

72. Naopak trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří konopí nebo přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku získanou z konopí.

73. Z výše uvedeného je zřejmé, že objektem trestného činu podle § 283a tr. zákoníku je stejně jako v případě trestného činu podle § 283 tr. zákoníku zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, a to v případě § 283a tr. zákoníku konkrétně s látkami obsaženými v konopí nebo v přípravcích získaných z této rostliny. Pod pojmem „jinak jinému opatří“ se přitom rozumí neoprávněné obstarání omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu (v případě § 283 tr. zákoníku), resp. konopí nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku získanou z konopí (v případě § 283a tr. zákoníku) jiné osobě jiným způsobem, než který je výslovně uveden v § 283 odst. 1, resp. § 283a odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska subjektivní stránky se ve vztahu k oběma ustanovením vyžaduje úmyslné zavinění. V obou případech se přitom jedná o ohrožovací trestný čin, v důsledku čehož je dokonán již vyrobením dané látky, jejím dovezením, vyvezením, provezením, nabídnutím, zprostředkováním, prodáním nebo jiným opatřením jinému, pokud se tak děje neoprávněně.

74. K výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za nezbytné v prvé řadě konstatovat, že ačkoli se shoduje s Vrchním soudem v Praze i nejvyšší státní zástupkyní v jejich pohledu na nedostatky právní úpravy zakotvené s účinností od 1. 1. 2026 v § 283a tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na nelogičnost, kterou v důsledku absence znaku „přechovávání pro jiného„ přináší na první pohled přísnější úprava držení konopí a produktů z něj získaných pro vlastní potřebu oproti společensky škodlivějšímu přechovávání těchto předmětů pro jiného, nemůže se ztotožnit s tvrzením, že je za této situace při posuzování trestnosti přechovávání marihuany pro účely její distribuce namístě uvažovat o aplikaci obecné skutkové podstaty obsažené v § 283 tr. zákoníku. Takový postup by totiž zcela odporoval smyslu novely provedené zákonem č. 270/2025 Sb., jakož i jazykovému a systematickému výkladu § 283a tr. zákoníku, který byl do této právní normy zakotven za účelem promítnutí aktuálního náhledu zákonodárce (reflektujícího názor postupem času stále větší části – nejen – české společnosti) na jednání spojené s nakládáním s konopím a z něho získanými látkami jako na méně závažnější formu drogové trestné činnosti. Nejvyšší soud přitom neshledal jediného důvodu (a na žádný nepoukázala ani nejvyšší státní zástupkyně), proč by takovéto přechovávání konopí (a látek z něj získaných) pro jiného mělo být považováno za závažnější formu jednání oproti jiným alternativám nedovoleného nakládání s konopnými látkami, které jsou výslovně uvedeny v § 283a odst. 1 tr. zákoníku, tedy oproti jejich výrobě, dovozu, vývozu, průvozu, nabídnutí, zprostředkování či jiného způsobu opatření jinému. Jak přitom vyplývá z odůvodnění pozměňovacího návrhu č. 6595 k návrhu zákona č. 270/2025 Sb., jímž došlo s účinností od 1. 1. 2026 k novelizaci trestního zákoníku, alternativa spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a odst. 1 tr. zákoníku přechováváním konopí nebo látkou z konopí pro jiného byla ze znění poukazovaného ustanovení vypuštěna zcela záměrně (a nikoli snad legislativním nedopatřením). Byť lze případně sporovat vhodnost a účelnost tohoto postupu ve vztahu k zákonodárcem deklarovanému záměru (k čemuž se Nejvyšší soud vyjádří níže), nelze v příkrém rozporu se smyslem poukazované novely překlenout její případné nedostatky setrváním na dosavadním způsobu posouzení přechovávání konopí pro jiného i po provedené novelizaci trestního zákoníku, tedy podle obecného ustanovení § 283 tr. zákoníku, pro nějž je stanovena přísnější trestní sazba, a tedy ignorací skutečnosti, že z textace této novely je zjevné, že veškeré nedovolené (neoprávněné) nakládání s konopím a látkami z něj získanými bylo vyčleněno do samostatných (privilegovaných) skutkových podstat s nižšími trestními sazbami (viz § 283a, § 285 tr. zákoníku), které tak mají aplikační přednost před obecnou úpravou drogových deliktů obsaženou v § 283 a § 284 tr. zákoníku.

75. Poukázal-li Nejvyšší soud stejně jako nejvyšší státní zástupkyně s ohledem na absenci důvodové zprávy, jež by podrobněji osvětlila záměr zákonodárce ve vztahu k vypuštění alternativy spáchání trestného činu podle § 283a tr. zákoníku přechováváním pro jiného, na odůvodnění pozměňovacího návrhu č. 6595 k zákonu č. 270/2025 Sb., pak je k danému nutno doplnit následující. Z odůvodnění tohoto pozměňovacího návrhu podle Nejvyššího soudu v žádném případě nelze vyčíst záměr zákonodárce legalizovat přechovávání konopí pro jiného a založit jeho beztrestnost. Naopak je z něj patrné, že vypuštění alternativy spáchání formou „přechovávání pro jiného“ bylo zvoleno jako prostředek, jímž zákonodárce zamýšlel zasáhnout do dosavadní praxe orgánů činných v trestním řízení, které pod tuto alternativu skutkové podstaty podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), a to při absenci jiných důkazů o probíhající distribuci, podřazovaly i držení omamných a psychotropních látek v množství přesahujícím běžnou osobní spotřebu jednotlivce. Zároveň je z tohoto pozměňovacího návrhu zřejmé, že bylo-li skutečně v konkrétních případech vyloučeno, že konopí je drženo pro osobní potřebu pachatele, je podle zákonodárce nutno takové jednání podřadit pod některou z alternativ naplnění znaků skutkové podstaty podle § 283a tr. zákoníku spočívajících v realizaci úmyslu drogu „vyrobit, dovézt, vyvézt, provézt, nabídnout, zprostředkovat, prodat nebo jinak jinému opatřit“.

76. Při zohlednění výše zmíněných teoretických předpokladů Nejvyšší soud shledal, že jednání obviněného T. M. spočívají v přechovávání konopí určeného k distribuci, které bylo podle dosavadní právní úpravy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, kvalifikováno jako dokonaný trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spáchaný přechováváním této drogy, se při zohlednění právní úpravy účinné od 1. 1. 2026 nachází na pomezí vývojových stadií přípravy a pokusu trestného činu v jeho alternativách vymezených v ustanovení § 283a tr. zákoníku a pro správnou kvalifikaci je tedy nezbytné zkoumat specifické okolnosti konkrétního případu. Nejvyšší soud totiž po při výkladu citovaného ustanovení s respektem k úmyslu zákonodárce, který byl vysloven ve výše poukazovaném pozměňovací návrhu č. 6595 a jeho praktických důvodech, jimiž bylo mířeno na omezení zákonodárcem vnímaného přepínání trestní represe, považuje za nezbytné rozlišovat situace, kdy je závěr o určení formy nakládání s konopím či látkou z něj získanou dovozován z držby této drogy v množství přesahujícím běžnou osobní spotřebu jednotlivce, od případů, kdy bylo prokázáno, že si pachatel obstaral tuto látku v úmyslu ji dále distribuovat, avšak ještě nedošlo k jejímu nabídnutí, prodeji nebo jejímu poskytnutí další osobě nebo osobám jiným způsobem, než který je uveden v § 283a tr. zákoníku (např. byla-li prokázána dlouhodobá distribuční činnost pachatele motivovaná dosažením zisku, v jejímž pokračování bylo zamezeno zásahem policejních orgánů či existují jiné okolnosti opodstatňující závěr o tom, že konopné látky jsou určeny k jejich distribuci, např. je policejními orgány zajištěna nejen droga, ale rovněž nákladné zařízení sloužící k jejímu velkokapacitnímu skrytému pěstování tzv. in-door způsobem, které umožňuje vypěstovat v určitém období velké množství rostlin a které předpokládá jejich další rychlé zpracování a distribuci jiným osobám). Právě o takový posledně jmenovaný případ jde i v nyní projednávané věci. V té si obviněný T. M., který podle vlastního vyjádření vyzkoušel marihuanu pouze v mládí a nebylo tedy zjištěno, že by byl jejím uživatelem, opatřil tuto drogu společně s pervitinem a prekursorem určeným k výrobě pervitinu v rámci své drogové trestné činnosti, v jejímž průběhu si po dobu přibližně pěti let prodejem pervitinu obstarával finanční prostředky či jej poskytoval třetím osobám za odvedené protislužby. Zcela zřejmě si tedy opatřil marihuanu s cílem ji poskytnout dalším osobám, následně ji také pro účely distribuce určitou blíže neurčenou dobu přechovával, přičemž si pro eventuální budoucí vyčerpání jejich zásob obstaral též nákladné vybavení určené ke skrytému velkokapacitnímu pěstování konopí a výrobě drogy z něj. Faktické distribuci jím přechovávané marihuany v množství 323,54 gramů konopí s obsahem účinné látky o hmotnosti 41,09 gramů ovšem zabránil zásah orgánů činných v trestním řízení.

77. Stran takovéhoto jednání podle Nejvyššího soudu lze dospět k závěru, že překročilo charakter přípravy a muže se tak jednat o pokus k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a odst. 1 tr. zákoníku, a to ve variantě objektivní stránky spočívající v „jiném opatření jinému“. Byť § 283a tr. zákoníku představuje nové ustanovení, lze ve výkladu jeho znaků do značné míry vycházet z dosavadní judikatury vztahující se k § 283 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), a to při respektování skutečnosti, že se tato výše poukazovaná privilegovaná skutková podstata rozchází s předchozí právní úpravou zejména v tom ohledu, že podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, bylo možno držení marihuany určené k distribuci kvalifikovat jako dokonaný trestný čin spáchaný ve formě přechovávání dané látky pro jiného. Jisté výkladové vodítko přitom může poskytnout mimo jiné i stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněné pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr. To se sice týká pěstování rostlin konopí, avšak dopadá rovněž na jejich přechovávání a obsahuje též výklad zákonného znaku trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) spočívajícího v tom, že pachatel drogy „jinak jinému opatří“. K právě uvedenému přitom poukazované stanovisko Nejvyššího soudu výslovně konstatuje, že případy, když zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že pachatel pěstuje rostliny konopí či sklizené je přechovává za účelem další distribuce, by bez ohledu na množství pěstovaných rostlin či přechovávané omamné látky konopí měly být kvalifikovány jako trestný čin podle § 283 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), neboť se jedná o situace, kdy pachatel omamnou látku „jinak jinému opatří“, případně přechovává pro jiného“. Z výše uvedeného je zjevné, že ve vztahu ke znaku „jinak jinému opatří“ podle dosavadních závěrů rozhodovací praxe obecných soudů postačovalo, aby došlo k opatření těchto látek bez jejich reálného přesunu do dispozice třetích osob. Aplikuje-li se výše uvedené stanovisko na nyní projednávanou věc, v níž si obviněný T. M. blíže neurčeným způsobem obstaral marihuanu (a je přitom nepodstatné, jakým způsobem, tedy jestli od jiné osoby či vlastní výrobou, k níž měl obviněný potřebné zařízení, avšak tato prokázána nebyla), a to za účelem její další distribuce, pak jeho jednání mohlo naplňovat zákonný znak spočívající v „jiném opatření konopí nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku získanou z konopí pro jiného“ ve smyslu § 283a odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2026).

78. Závěr o naplnění znaků stadia pokusu výše uvedeného trestného činu pak lze odůvodnit tím, že na rozdíl od činnosti obviněného spočívající v dlouhodobé distribuci metamfetaminu bylo ve vztahu k jeho nakládání s marihuanou prokázáno pouze to, že si blíže neurčeným způsobem obstaral předmětnou drogu, a to za účelem distribuovat i ji, přičemž za tímto účelem ji též přechovával. Zároveň si pak opatřil zařízení způsobilé k tomu, aby po uskutečnění svého úmyslu mohl eventuálně získat další konopí a vyrobit z něj marihuanu, byť soudy nižších stupňů nezjistily, že by obviněný již pojal v úmyslu přistoupit k pěstování konopí a k výrobě drogy z něj. Jelikož obviněný ze své strany udělal vše pro to, aby mohl marihuanu distribuovat třetím osobám, avšak jeho úmysl se mu nepodařilo realizovat, a to buď v důsledku skutečnosti, že pro jím drženou drogu nezískal zájemce, či ji nestihl distribuovat z důvodu zásahu policie, jde i v takovém případě ve vztahu k této jím držené konopné droze z hlediska naplnění znaku „opatření pro jiného“ o pokus trestného činu podle § 21 odst. 1 k § 283a odst. 1 tr. zákoníku. Neoprávněné opatření drogy za účelem distribuce je tedy s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci nutno považovat za případ, kdy pachatel započal s jednáním popsaným ve skutkové podstatě trestného činu, o jehož dokonání usiluje, tedy začal naplňovat objektivní stránku trestného činu, avšak ji ještě zcela nenaplnil (jde o tzv. počátek provádění ve smyslu objektivní teorie pokusu). Přitom je v tomto ohledu nutno zdůraznit, že ke spáchání trestného činu podle § 283a tr. zákoníku v dalších alternativách postačí pouhá nabídka poskytnutí marihuany bez ohledu na to, zda by byla tato nabídka akceptována, a aniž by došlo k jejímu prodeji či distribuci jiným způsobem. Tuto nabídku pak obviněný mohl s ohledem na svůj úmysl drogu dále distribuovat učinit v podstatě kdykoli, a to libovolným způsobem zahrnujícím i jednoduché neverbální projevy, čímž by již trestný čin podle § 283a tr. zákoníku dokonal, byť v jiné alternativě.

79. S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud shledal, že lze souhlasit s vrchním soudem zejména v tom ohledu, že privilegovaná skutková podstata obsažená v § 283a odst. 1 tr. zákoníku oproti skutkové podstatě obsažené v § 283 odst. 1 tr. zákoníku nezahrnuje ve výčtu alternativ jejího spáchání „přechovávání konopí a látek z něj získaných pro jiného“. Tuto skutečnost ovšem nelze vykládat zcela v rozporu s výslovně deklarovaným úmyslem zákonodárce takovým způsobem, který odporuje tomu, jak je nastavena trestnost činů spojených s nedovoleným (neoprávněným) přechováváním jiných omamných a psychotropních látek pro jiného podle § 283 tr. zákoníku ve vztahu k mírněji postižitelným jednáním spočívajícím v přechovávání těchto látek pro vlastní potřebu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku, a to při odhlédnutí od významu zájmu na ochraně společnosti vůči nekontrolovanému nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Podle Nejvyššího soudu tedy nelze shledat za dostatečný Vrchním soudem v Praze zvolený postup, v jehož rámci se tento soud spokojil s pouhou deklarací „absurdnosti“, jíž přineslo vypuštění jedné z alternativ stran naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a odst. 1 tr. zákoníku v podobě „přechovávání konopí a látek z něj získaných pro jiného“, jelikož bylo namístě z tohoto důvodu obzvláště pečlivě zkoumat, zda jednání obviněného T. M. nemohlo naplnit jinou výslovně formulovanou alternativu zahrnutou v taxativním výčtu konání obsaženém v poukazovaném ustanovení zákona (tj. v § 283a tr. zákoníku). Tomuto požadavku odvolací soud nedostál, jelikož po zvážení všech v úvahu přicházejících variant nelze považovat jím vyslovený redukční a blíže neodůvodněný závěr o tom, že jednání spočívající v přechovávání marihuany určené k distribuci naplňuje nanejvýš znaky přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k trestnému činu podle § 283a tr. zákoníku, a to k alternativám jednání spočívajícím v prodeji konopí nebo látek z něj získaných či jejich jiném opatření jinému. Vrchní soud přitom tuto svoji úvahu nikterak blíže neodůvodnil, natož aby důsledně zkoumal, zda v tomto konkrétním případě jednání obviněného nesměřovalo k dokonání trestného činu podle § 283a tr. zákoníku, jaké faktické kroky bránily jeho dokonání a zda existovaly jakékoliv překážky, které by tomuto dokonání bránily.

80. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí shledal, že je naplněn nejvyšší státní zástupkyní řádně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na nesprávném právním posouzení skutku. To znamená, že vrchní soud se v novém projednání věci s ohledem na výše zmíněné skutečnosti důsledně zaměří na otázku toho, zda se obviněný přechováváním marihuany určené k distribuci společně s dalším jednáním popsaným pod bodem pod bodem I. 2) nemohl dopustit vedle zvlášť závažného zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, s rostlinami nebo houbami je obsahujícími nebo s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2026) rovněž s ním v jednočinném souběhu spáchaného přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s konopím podle § 283a odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zohlední zejména to, že podle dosavadních skutkových zjištění si obviněný opatřil a přechovával marihuanu s úmyslem poskytnout ji jinému, přičemž v dané věci již realizoval vše potřebné, a to kromě jediného posledního kroku v podobě nabídnutí marihuany konkrétní osobě či jejího předání v návaznosti na poptávku ze strany třetí osoby. V souvislosti s tímto posouzením pak odvolací soud zohlední povahu a závažnost tohoto konkrétního pokusu trestného činu, přičemž bude třeba vycházet zejména z povahy přečinu, k němuž pokus směřoval, dále ze závažnosti jeho formy, toho, jak dalece se pokus přiblížil dokonanému přečinu, jakož i z důvodů, pro které nedošlo k jeho dokonání. Následně se ve světle svých řádně odůvodněných závěrů opětovně zaměří na otázku, zda je nová právní úprava s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem projednávané věci pro obviněného příznivější ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku, a to i za situace, kdy by obviněný jednáním popsaným pod bodem I. 2) písm. d) spáchal trestný čin podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem podle § 283a odst. 1 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (za který pachateli hrozí trest odnětí svobody až na jeden rok), pročež by mu byl nově ukládán úhrnný trest nikoli pro čtyři, nýbrž pro pět sbíhajících se trestných činů, avšak v mírnější trestní sazbě (konkrétně v sazbě od pěti do dvanácti let namísto osmi až dvanácti let), kterou pro vůdčí právní kvalifikaci dotčeného jednání (tj. § 283 odst. 3 tr. zákoníku) stanovila novela trestního zákoníku účinná od 1. 1. 2026.

VI. Rozhodnutí o vazbě obviněného

81. Nejvyšší soud konstatuje, že na obviněném byl v nyní posuzované věci v době rozhodování o podaných dovoláních vykonáván trest odnětí svobody, který mu byl uložen výše označeným rozsudkem odvolacího soudu a který tak byl v dovolacím řízení s ohledem na kasaci tohoto odsuzujícího rozsudku vrchního soudu zrušen. S ohledem na ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. bylo nutné, aby Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě obviněného, když pro další výkon trestu odnětí svobody chybí v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu zákonný podklad.

82. Přípisem ze dne 15. 7. 2026, který byl téhož dne doručen obhájci obviněného, proto Nejvyšší soud vyzval tohoto obhájce, aby sdělil, zda si obviněný přeje být osobně slyšen v případě, že v souvislosti s projednáváním jeho dovolání a dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v jeho neprospěch bude třeba zvažovat rozhodnutí o vazbě ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. Přípisem ze dne 17. 7. 2026 následně obhájce obviněného Nejvyššímu soudu sdělil, že obviněný netrvá na svém osobním slyšení a souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání, aniž by se tak k otázkám týkajícím se vazby mohl osobně vyjádřit. Současně obviněný uvedl, že považuje za podstatné pro případ rozhodování o vazbě poukázat na to, že ke dni 17. 6. 2026 strávil ve vazbě a následně ve výkonu trestu odnětí svobody již přes 2 roky a 3 měsíce. K tomuto dni tak obviněný vykonal více než jednu třetinu trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen dovoláním napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, což je podle § 88 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jedna z podmínek vyžadovaná k podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný tedy plánuje podat žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť má za to, že i ostatní zákonné podmínky pro vyhovění této jeho žádosti jsou splněny, když před svým odsouzením v nyní projednávané věci dosud nebyl trestán, ve výkonu trestu řádně plní své povinnosti a jeho chování lze označit za vzorné. Nadto má s ohledem na svůj rodinný a pracovní život pevné vazby na Českou republiku a její území, a to na rozdíl od Maďarska, k němuž nemá žádný vztah, jakož i Ukrajiny, kam nemůže vycestovat vzhledem k trvajícímu válečnému konfliktu. Obviněnému se tedy jeví jako nelogické, aby byl vzat do vazby, resp. aby jeho vazba i nadále pokračovala, jsou-li splněny podmínky k jeho podmíněnému propuštění, přičemž z tohoto důvodu navrhuje, aby bylo rozhodnuto tak, že se nebere do vazby, nebo případně tak, že se nebere do vazby za současného nahrazení vazby alternativním opatřením podle uvážení dovolacího soudu.

83. Nejvyšší soud z informací obsažených v trestním spise shledal, že u obviněného jsou v současné době dány skutečnosti odůvodňující jeho vzetí do vazby z důvodů předpokládaných v ustanovení § 67 písm. a), c) tr. ř. Podle § 67 písm. a) tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby, jestliže z jeho jednání nebo dalších skutečností vyplývá obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. ř. je pak založen obavou, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o nějž se pokusil nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

84. V nyní posuzované věci nelze v prvé řadě přehlédnout, že obviněný byl, byť s ohledem na kasační zásah dovolacího soudu dosud nepravomocně, soudem prvního stupně odsouzen za posuzovanou trestnou činnost k výraznému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře devíti let. V této souvislosti nelze pominout, že ke kasačnímu zásahu ze strany Nejvyššího soudu došlo výhradně na základě dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného. Současně je třeba připomenout, jak na takovou situaci nahlíží Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) při výkladu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Lze odkázat na jeho judikaturu, ze které vyplývá, že „(…) zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (‚zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání‘), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy.“ (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, anebo ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3491/18, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2998/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015, dále ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1252/2018).

85. Obecně tedy platí, že existence nepravomocného odsouzení shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody představuje, při plném respektování principu presumpce neviny, velmi výraznou změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. V takovém případě je riziko útěku či skrývání se značně zvýšeno a z toho důvodu se výrazně oslabuje potřeba dalších dodatečných důvodů potřebných pro odůvodnění ponechání obviněného ve vazbě, oproti situaci, kdy k odsouzení obviněného ještě nedošlo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).

86. Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba tuto skutečnost vzít v úvahu o to více, pokud se jedná o nepravomocné odsouzení k výraznému trestu odnětí svobody, jenž je pro obviněného velmi citelný. Riziko vyhýbání se trestu obviněným je objektivně o to vyšší, k čím vyššímu trestu byl obviněný, byť nepravomocně, odsouzen. Oproti pouze hrozícímu trestu nastupuje u nepravomocného odsouzení takové riziko v mnohem reálnější a hmatatelnější podobě. V tomto smyslu v řadě svých usnesení Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest, z vnitřní logiky věci v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku nebo skrývání se značně zesílena (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, dále ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1217/16). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10), či sedmi let (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).

87. Tyto obecné principy, jak byly nastíněny výše, dopadají i na nyní posuzovaný případ. Důvodnost obavy, že obviněný T. M. uprchne či že se bude skrývat, aby se tak vyhnul dalším fázím probíhajícího trestního stíhání či výkonu reálně hrozícího trestu, je dána nejen nepravomocným odsouzením celkem pro tři přečiny a závažný úmyslný trestný čin, za který lze podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku uložit vysoký trest odnětí svobody, ale je též umocněna zejména povahou a rozsahem trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, zištným motivem jejího páchání, a rovněž tím, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení vyhověl dovolání nejvyšší státní zástupkyně, jež bylo podáno výhradně v neprospěch obviněného. Přes deklaraci obviněného o jeho vazbách na Českou republiku pak nelze odhlédnout taktéž od skutečnosti, že je státním příslušníkem Maďarské republiky a narodil se na Ukrajině, přičemž i v dosavadním řízení se přihlásil též k ukrajinskému občanství.

88. Podle názoru Nejvyššího soudu lze konstatovat, že z výše uvedených a objektivně zjištěných okolností vyplývá důvodná obava, že v současné fázi trestního řízení v případě propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, bude obviněný mařit trestní řízení tím, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul pokračujícímu trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu. V takovém případě by se obviněný stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, v důsledku čehož by byl účel celého trestního stíhání zmařen, nebo podstatně ztížen. Skutečnost, že obviněnému i nadále reálně hrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v maximální délce trvání devíti let, tj. trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Plzni za trestné činy, jimiž byl nepravomocně uznán vinným (a který byl napaden toliko odvoláním podaným ze strany samotného obviněného), je natolik významná, že ji nemohou nikterak eliminovat ani jeho pracovní a rodinné vztahy, které jej spojují s územím České republiky, stejně jako jeho tvrzení, že tyto vazby jsou silnější než jakékoliv jiné vazby, které má z titulu své dvojí státní příslušnosti k území jiných států.

89. Z obsahu spisového materiálu se současně podává, že u jeho osoby je dána taktéž důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je v nyní posuzované věci stíhán, když taková skutečnost současně zakládá důvod tzv. vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř. Podle dosavadních poznatků orgánů činných v trestním řízení se měl obviněný dopouštět s rozmyslem nejen neoprávněného přechovávání dílů střelné zbraně a ve větším množství též střeliva, ale zejména se dlouhodobě ve značném rozsahu a plánovitě dopouštěl drogové trestné činnosti spočívající v opatřování a prodeji pervitinu a marihuany, přechovávání prekursoru pro jiného a přechovávání předmětů určených k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky. Zřejmou motivací pro spáchání drogové trestné činnosti mu přitom mělo být získání značného finančního zisku. Otázka zisku přitom zcela zjevně motivovala obviněného k opakovanému podstupování rizika spojeného s participací na četných nelegálních obchodech s drogami a jejich odhalením.

90. Ze všech výše uvedených okolností je tak zcela zřejmé, že je i nadále založena důvodná obava, že by se obviněný v případě svého propuštění na svobodu mohl opětovně zapojit do aktivit spojených s nelegálním prodejem omamných a psychotropních látek. Za tohoto stavu by jeho propuštěním z vazby mohla být jednoznačně zmařena či podstatně ztížena možnost dosažení účelu trestního stíhání (resp. trestního řízení), jímž je podle § 71 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 tr. ř. náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů.

91. Nejvyšší soud současně pečlivě zvažoval, zda je za současné situace důvodná obava pramenící z deklarované existence obou vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a) a c) tr. ř. stále natolik závažná a silná, aby bylo nutné i nadále trvat na omezení osobní svobody obviněného jeho setrváním ve vazební věznici, anebo zda je s ohledem na okolnosti případu a dobu, kterou již obviněný v této věci strávil ve vazbě, popř. výkonu trestu, tato obava oslabena natolik, že by bylo možné akceptovat nahrazení vazby některým z alternativních institutů uvedených v § 73 a § 73a tr. ř.

92. V souvislosti s možností náhrady vazby některým z alternativních prostředků ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř. považuje Nejvyšší soud za zásadní, že obviněný byl již pro předmětnou trestnou činnost nepravomocně uznán vinným. Důvodnou obavu z útěku, stejně jako z pokračování v páchání trestné činnosti přitom v nyní projednávaném případě nelze rozptýlit žádnými alternativními instituty nahrazujícími vazbu (§ 73 a § 73a tr. ř.), neboť tyto nemají procesní sílu přesvědčit orgány činné v trestním řízení o ukončení nutnosti držení jeho osoby ve vazbě, a to i s ohledem na výše konstatované vazby obviněného na cizí státy a dlouhodobé a konspirativní páchání stíhané trestné činnosti. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že za dané situace nemůže být účelu vazby obviněného dosaženo kterýmkoli jiným z alternativních prostředků nahrazujících vazbu. V opačném případě by totiž orgány činné v trestním řízení podstoupily příliš velké riziko možného zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu probíhajícího trestního stíhání, což nelze za žádných okolností připustit. Na výše uvedeném přitom nemůže ničeho změnit přesvědčení obviněného o tom, že splnil podmínky pro podmínečné propuštění z výkonu trestu, jelikož obviněný tyto své úvahy nesměřoval k trestu odnětí svobody vyměřenému soudem prvního stupně, nýbrž k mírnějšímu trestu odnětí svobody uloženému odvolacím soudem, který byl však tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušen.

93. Závěrem tak lze shrnout, že s přihlédnutím k výše uvedeným judikaturním závěrům Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva je intenzita vazebních důvodů, které byly dovolacím soudem na straně obviněného aktuálně detekovány, mimořádně vysoká, pročež není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout náhradou jedním či kombinací vícero zákonných prostředků nahrazujících vazbu.

94. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud po zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný T. M. bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.

95. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že podle § 72a odst. 5 věty první tr. ř. platí, že doba trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto v řízení o dovolání (§ 265l odst. 4 tr. ř. a § 265o odst. 2 tr. ř.), o stížnosti pro porušení zákona (§ 275 odst. 3 tr. ř.), o návrhu na povolení obnovy řízení (§ 282 odst. 2 tr. ř. a § 287 tr. ř.), po zrušení výroku o trestu nálezem Ústavního soudu (§ 314k odst. 1 tr. ř.) nebo v řízení o výkonu trestu vyhoštění (§ 350c odst. 1 tr. ř.), se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení. Podle § 72b tr. ř. se pak doba vazby po vyhlášení nepravomocného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně za zvlášť závažný úmyslný trestný čin nezapočítává do celkové doby trvání vazby ve smyslu § 72a odst. 1 tr. ř.

VII. Závěr

96. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026, sp. zn. 11 To 100/2025, jakož i jemu předcházejícího postupu dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněného T. M. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., pročež toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

97. Naopak dovolání nejvyšší státní zástupkyně Nejvyšší soud na základě výše uvedených zjištění a závěrů shledal důvodným, pročež zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026, sp. zn. 11 To 100/2025, a to v celém jeho rozsahu, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 1 a odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud současně Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).

98. Úkolem Vrchního soudu v Praze jako soudu druhého stupně, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a trestního zákoníku, jakož i s ohledem na výše uvedený právní názor dovolacího soudu, který je třeba respektovat (§ 265s odst. 1 tr. ř.), trestní věc obviněného T. M. znovu na podkladě jím podaného odvolání projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, a to ve smyslu výše uvedených úvah Nejvyššího soudu, který se ztotožnil s dovoláním nejvyšší státní zástupkyně v tom směru, že odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku nesprávně kvalifikoval jednání obviněného spočívající v přechovávání marihuany určené k distribuci popsané v rámci skutku uvedeného pod bodem I. 2) písm. d) výroku o vině soudu prvního stupně (za předpokladu, že skutková zjištění v tomto směru nedoznají žádných změn). Následně se bude odvolací soud muset znovu zabývat otázkou, zda je nová právní úprava účinná od 1. 1. 2026, jíž v rámci dovolacím soudem zrušeného rozsudku původně opodstatnil vypuštění výše popsaného přechovávání marihuany ze skutkové věty, i nadále [tj. v případě aplikace v úvahu přicházejícího jednočinného souběhu zvlášť závažného zločinu podle 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinu podle § 283a tr. zákoníku] pro obviněného příznivější a je tedy namístě ji aplikovat v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku namísto právní úpravy účinné v době ukončení jednání obviněného. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno výhradně z podnětu dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení (tj. oproti dovoláním napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026) dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius). Jelikož však rozhodnutí soudu prvního stupně bylo napadeno pouze odvoláním podaným výlučně obviněným, pak za takového stavu věci musí Vrchní soud v Praze respektovat 264 tr. ř. a výše zmíněnou zásadu reformace in peius aplikovat v novém řízení ve vztahu k odvoláním obviněného napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2025, č. j. 2 T 8/2024-4733.

99. O zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání rozhodl Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu