11 Tdo 499/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 11 Tdo 499/2026 Datum rozhodnutí: 17.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Pohlavní zneužití (zneužívání), Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, Týrání osoby žijící ve společném obydlí, Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv Dotčené předpisy: § 187 odst. 1 tr. zákoníku, § 283 odst. 1 tr. zákoníku, § 198 odst. 1, 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku, § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, § 201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, § 356 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: C 11 Tdo 499/2026-1896 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 dovolání obviněného P. C. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. 9 To 272/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 139/2024, a rozhodl t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. C. F., rozeného T., odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 10. 2025, č. j. 2 T 139/2024-1773, byl obviněný P. C. F. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem I.), dále přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem II.), zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) a d) tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem III.) a přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem IV.). Za jejich spáchání byl obviněný okresním soudem podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to kovové tyče s otvory, šedé barvy.

2. Stejným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byla uznána vinnou rovněž spoluobviněná Z. R. (která však dovolání v této věci posléze nepodala), a to za spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za to byla podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného stanovení dohledu podle § 84 tr. zákoníku a uložení přiměřené povinnosti podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku spočívající v tom, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil odčinila nemajetkovou újmu, kterou svojí trestnou činností způsobila. Vyjma toho Okresní soud v Benešově oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozeným náhradu nemajetkové újmy, konkrétně poškozené AAAAA (pseudonym), ve výši 100.000 Kč, a poškozenému BBBBB (pseudonym), rovněž ve výši 100.000 Kč.

3. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Benešově podali obviněný P. C. F., stejně jako spoluobviněná Z. R. odvolání, která oba zaměřili proti všem výrokům napadeného rozsudku. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2025, č. j. 9 To 272/2025-1808, tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl jako nedůvodná.

4. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obviněný P. C. F., rozený T. výše uvedené trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: I. v blíže nezjištěné době, v období od podzimu roku 2016 do 7. 3. 2017, během trvání partnerského vztahu s tehdy nezletilou CCCCC (pseudonym), vykonal s nezletilou v blíže nezjištěném počtu případů a na přesně neurčených místech v České republice, zejména v XY, oboustranně dobrovolnou soulož, přičemž si byl vědom toho, že nezletilá byla osobou mladší patnácti let, II. na blíže neurčených místech v České republice, jakož i v XY a v Praze, v blíže nezjištěné době, nejméně však v období od 8. 3. 2017 do 7. 10. 2017 opakovaně obstaral a bez úplaty poskytl nezletilé CCCCC, omamnou látku marihuanu, kterou jí v uvedené době poskytoval pravidelně každý týden nejméně vždy v 1 dávce, a psychotropní látku metamfetamin, známou též jako pervitin, kdy tuto jí poskytoval pravidelně týdně v přesně nezjištěném množství, vždy však od 0,5 g do 1,5 g v jedné dávce, přičemž psychotropní látka metamfetamin je uvedena v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. (§ 44 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb.) a omamná látka konopí (známá jako marihuana) je uvedena v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. (§ 44 c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb.) a její účinná látka delta-9-tetrahydrocanabinol je uvedena v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. (§ 44 c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb.) jako psychotropní látka, a takto jednal, ač si byl vědom o jaké látky se jedná, přičemž nedisponoval oprávněním k nakládání s takovými látkami, III. v blíže nezjištěné době, minimálně v období od roku 2021 do 15. 9. 2023, zejména v obci XY a v bytě v ul. XY v obci XY, se v přesně nezjištěném počtu případů dopustil fyzického násilí vůči dceři své družky a partnerky Z. R., nezl. AAAAA, která s ním sdílela společnou domácnost, kdy nezletilou v přesně nezjištěném počtu případů bil do hlavy kovovou tyčí, pokud odmítala jíst nachystané jídlo, tahal ji za uši a mačkal jí je, bil pěstí do břicha a otevřenou dlaní do obličeje, tímto jednáním způsobil nezletilé modřiny a podlitiny v oblasti hlavy, uší, hrudníku a rukou, což si vyžádalo hospitalizaci nezletilé v XY nemocnici v období od 15. 9. 2023 do 19. 9. 2023, neboť na jejím těle byly dne 15. 9. 2023 zjištěny hematomy na obou boltcích a spánku vlevo, hematom na levé paži, břiše včetně známek zanedbané hygieny, a proto musela být nezletilá odňata z rodiny a rozhodnutím Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 9. 2023, č. j. 9 Nc 831/2023-19, umístěna do pěstounské péče na přechodnou dobu, a v blíže nezjištěné době, minimálně v období od roku 2021 do 15. 11. 2023, zejména v obci XY a v bytě v ul. XY v obci XY, se v přesně nezjištěném počtu případů dopustil fyzického násilí vůči svému biologickému synovi nezl. BBBBB, který s ním sdílel společnou domácnost, kdy nezletilého v přesně nezjištěném počtu případů bil do hlavy kovovou tyčí, čímž mu způsobil tržnou ránu na hlavě, která si vyžádala lékařské ošetření v XY nemocnici, poškozenému dále holil hlavu ostrou břitvou, čímž mu způsobil krvácející řezné rány na hlavě, opakovaně ho bil rukou po těle, i do oblasti hlavy, čímž mu způsobil mnohačetné podlitiny v obličeji, doprovázené značnými otoky, škrábance v oblasti hlavy, hrudníku, rukou a hlavy, hematomy na obou tvářích zjištěné minimálně v dubnu 2021 a v průběhu roku 2022, v nezjištěné době poškozeného udeřil šroubovákem do hlavy, neboť vyplivl jídlo ze svých úst, čímž mu způsobil tržnou ránu na hlavě, dne 31. 10. 2023 byly po příchodu do mateřské školky u poškozeného zjištěny podlitiny a škrábance v oblasti krku, hlavy, rukou a nohou, proto musel být poškozený odňat z rodiny a rozhodnutím Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 11. 2023, č. j. 14 Nc 835/2023-14, umístěn do pěstounské péče na přechodnou dobu, IV. v období od 25. 4. 2024 do 19. 5. 2024 prostřednictvím sociální sítě Facebook, zveřejnil na svém profilu pod názvem „P. C. T.“ nejméně tři písemné projevy, kterými usiloval o to vzbudit u jiných nenávist k Romům, prosazoval jimi návrat nacionálního socialismu a znovuzavedení rasových zákonů a požadoval zavedení trestu smrti, konkrétně – dne 25. 4. 2024 zveřejnil text: „...Cikán zde má větší právo než bílá majoriota! S tím musíme zatočit! Dejte lidem právo na držení a použití zbraně k ochraně majetku i života, seškrtejte výdaje na policii, zrušme 90 % zbytečných útvarů, které pouze ždímají státní rozpočet a šikanují občany České republiky, bílou majoritu!“ – dne 18. 5. 2024 zveřejnil text: „…Za prvé je nutné vrátit se k politice Nacionálního Socialismu s moderními liberálními prvky…Vystoupit z EU a zavést zpět Ras. zákony a prac. tab. Novelizovat Tr. Zákoník na 4 Tr. ciny a to …za 4. Rasový zákon (trest smrti)…“ – dne 19. 5. 2024 zveřejnil text: „… CIKANI tohle vas ceka az ZVITEZIME. NS… ohnivé peklo, plyn a smrt…“, přičemž tak prostřednictvím sítě internet veřejně podněcoval k nenávisti vůči obyvatelům romské národnosti.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

5. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 9 To 272/2025-1808, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 10. 2025, č. j. 2 T 139/2024-1773, podal obviněný P. C. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i o trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí variantě, neboť podle jeho mínění rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Současně má za to, že okresní soud v dané věci nedůvodně neprovedl jím navrhované podstatné důkazy. Souběžně obviněný odkázal též na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [byť měl s účinností od 1. 1. 2022 správně odkázat na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě], neboť tvrdí, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

6. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. dovolatel označil za rozhodující otázku časového vymezení pohlavního styku mezi jím a poškozenou, tedy zda k tomuto styku došlo ještě před patnáctým rokem jejího věku. Podle jeho mínění okresní soud založil svůj závěr na výpovědi poškozené, která opakovaně uvedla, že její vztah s obviněným trval šest až osm měsíců, přičemž zachycená komunikace z prosince 2017 dokládá existenci vztahu až v době po konání jejích patnáctých narozeninách. Přesto soud prvního stupně konstatoval, že k pohlavnímu styku „muselo dojít“ již před dovršením věku patnácti let, neboť šlo o významnou životní událost, kterou si poškozená pamatuje. Taková úvaha však nahrazuje důkaz domněnkou, a proto je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Za další podstatné pochybení dovolatel označil neprovedení jím navrhovaného důkazu v podobě výslechu svědka R. O. Okresní soud předmětný návrh odmítl s poukazem na faktickou nedosažitelnost svědka, byť zjevně nevyčerpal všechny možnosti jeho zajištění a uzavřel, že i za tohoto stavu byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností. Podle mínění dovolatele je však takový závěr předčasný, stejně jako v případě další jím navrhované svědkyně E. N., matky nezletilé svědkyně CCCCC. Podle mínění dovolatele nelze rezignovat na provedení důkazů, které mohly mít zásadní význam pro posouzení existence zákonného znaku projednávaného trestného činu, neboť tato skutečnost může vést k porušení zásady in dubio pro reo.

7. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. dovolatel namítl, že soudy dovodily poskytování návykových látek poškozené jeho osobou z výpovědi poškozené a z interpretace SMS komunikace ze dne 7. 10. 2017. Jazykový obsah této komunikace však svědčí o tom, že obviněný poškozené drogy obstarávat odmítl, nikoli potvrzení toho, že poškozené tyto omamné látky doposud poskytoval. Pokud tedy soud z této SMS zprávy vyvodil předchozí zprostředkovávání marihuany a pervitinu nezletilé, aniž by podrobně vysvětlil, jakým interpretačním postupem k takovému závěru dospěl, jde o chybný závěr, a to již jen proto, že poškozená získávala drogy i od jiných osob, což předmětný závěr soudu zpochybňuje a zároveň představuje porušení zásady presumpce neviny i volného hodnocení důkazů.

8. Skutek uvedený pod bodem III. pak podle tvrzení dovolatele trpí vadou faktické formulační neurčitosti, neboť výrok o vině v tomto bodě obsahuje vágní formulace o jednání „v přesně nezjištěné době“ a „v přesně nezjištěném počtu případů“, aniž by konkretizoval četnost, intenzitu a konkrétní projevy jeho jednání. Tím fakticky nedošlo k prověření, zda předmětné jednání skutečně dosáhlo zákonem předpokládané míry závažnosti. Pokud však tzv. skutková věta postrádá konkrétní vymezení těchto aspektů, nelze přezkoumat, zda byly spolehlivě naplněny zákonné znaky aplikované skutkové podstaty, neboť právní kvalifikace se opírá o neurčitý skutkový základ, což je v rozporu s požadavkem na určitost výroku o vině.

9. Stran skutku popsaného pod bodem IV. je podle obviněného zřejmé, že došlo k porušení zásady totožnosti skutku, neboť obžaloba vymezila jeho jednání bez toho, aby konkretizovala jeho jednotlivé výroky (vyjádření). Do výroku o vině doplnil jeho konkrétní výroky (vyjádření) až okresní soud, a to ve svém rozsudku, čímž došlo k tomu, že skutkový základ výroku o vině není totožný s jeho popisem uvedeným v obžalobě, což odporuje zásadě obžalovací. Odvolací soud následně neprovedl konkrétní porovnání výroku o vině tak, jak jej vymezila obžaloba, a jak byl následně doplněn okresním soudem, stejně jako neobjasnil, proč totožnost skutku považuje za zachovanou. Tím byla obhajoba podle dovolatele zbavena možnosti efektivně reagovat na konkrétní podobu předmětného skutku.

10. K výše uvedeným námitkám dovolatel doplnil, že podle jeho mínění soudy nižších stupňů svým postupem porušily zásadu presumpce neviny a celkově postupovaly v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces, s nímž bezprostředně souvisí i procesní zásada in dubio pro reo, neboť výběr důkazů ze strany soudů proběhl ryze selektivním způsobem, přičemž soudy k prováděným důkazům přistupovaly jednostranně (či vycházely toliko z vlastních domněnek). Zároveň dovolatel vyjádřil nesouhlas s tím, že odvolací soud odmítl reagovat na každý jednotlivý argument obhajoby, což je vzhledem k platnosti zásady kontradiktornosti a rovnosti procesních zbraní jeho povinností.

11. V závěru svého mimořádného opravného prostředku se dovolatel vyjádřil též k uloženému trestu. Obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž odvolací soud k jeho výši pouze konstatoval, že daný trest nepovažuje za nepřiměřeně přísný. Takové odůvodnění však neodpovídá požadavkům na individualizaci trestu podle § 40 tr. zákoníku, jakož ani judikatuře Nejvyššího soudu, která v této souvislosti zdůrazňuje nutnost zohlednit osobu pachatele, jeho dosavadní život, možnost nápravy a potřeby ochrany společnosti, včetně proporcionality trestu ve vztahu k závažnosti projednávaného trestného činu. Pokud odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně bez vlastní hlubší úvahy, porušil svoji přezkumnou povinnost a zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Napadené rozhodnutí krajského soudu je (stejně jako rozhodnutí okresního soudu) podle mínění obviněného nepřesvědčivé, neboť vykazuje znaky selektivního přístupu k důkazům a v některých bodech spočívá na nedostatečně konkretizovaném skutkovém základě, což dosáhlo intenzity extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Jelikož výrok o jeho vině je založen na nesprávných skutkových i hmotněprávních závěrech, které společně s výše uvedenými procesními vadami mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí okresního soudu, jež následně aproboval i krajský soud, dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek (správně usnesení – poznámka Nejvyššího soudu) Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 9 To 272/2025-1808, a podle § 265l tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

13. K dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 6. 5. 2026, č. j. 1 NZO 199/2026-30, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který se s námitkami obviněného nikterak neztotožnil. Obecné výhrady obviněného stran údajného porušení zásady in dubio pro reo, jakož i konání spravedlivého procesu označil za obsahově neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům. Námitku opomenutých důkazů státní zástupce odmítl, neboť odvolací soud se návrhy těchto důkazních návrhů zabýval a jejich odmítnutí dostatečně odůvodnil. Rovněž otázkou časového určení jednání obviněného stran skutku popsaného pod bodem I. se oba soudy řádně zabývaly, přičemž státní zástupce se s jejich závěry bez výhrad ztotožnil, stejně jako s vypořádáním námitky údajné dezinterpretace obsahu zajištěné SMS komunikace stran skutku popsaného pod bodem II., ze které jednoznačně vyplynula předchozí distribuce omamných látek nezletilé poškozené ze strany obviněného. Stran popisu skutku uvedeného pod bodem III. státní zástupce konstatoval, že žádnou vágností netrpí, naopak znaky přisouzeného zločinu vyjadřuje zcela dostatečně a v souladu se zákonem. Stejně tak odmítl údajné porušení totožnosti skutku (stran jednání popsaného pod bodem IV.), neboť z porovnání textu obžaloby a textu odsuzujícího rozsudku je zjevné, že se jedná o zcela totožné výroky. Zcela mimo rámec zákonných dovolacích důvodů pak stojí námitky obviněného proti uloženému trestu, který rozhodně nelze hodnotit jako nepřiměřeně přísný. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto formulované dovolání odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.

14. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

16. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a formálně vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvody dovolání

17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

18. Obviněný ve svém dovolání předně výslovně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Z pohledu zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu tak lze za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného považovat správnost a úplnost skutkových zjištění (na nichž je napadené rozhodnutí založeno), dále procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Předmětný dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř.

19. Předmětný dovolací důvod tedy umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (zjevným) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) tedy nikterak nedošlo k obecnému (paušálnímu) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru.

20. Obviněný ve svém podání současně odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

21. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze vytýkat i nesprávnost některých hmotněprávních posouzení týkajících se trestu, zejména nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o ukládání souhrnného a společného trestu, nelze však vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu z důvodů nesprávné aplikace hledisek § 39 tr. zákoníku. Námitky směřující toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, přitom nelze vznášet s odkazem na žádný zákonem vymezený dovolací důvod (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

22. V neposlední řadě obviněný odkázal též na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byť z obsahu jím vznesené argumentace je zjevné, že se jedná o písařskou chybu při písemném vyhotovení daného podání, neboť měl zjevně na mysli dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Předmětný důvod dovolání je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod (i přes nesprávné označení) fakticky uplatnil v jeho druhé alternativě.

23. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

24. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovolací soud zkoumal, zda dovolání obviněného P. C. F. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky věcně odpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům toliko z menší části. Naopak většinou svých námitek toliko usiluje o prosazení vlastní obhajoby, jíž postavil na vytrvalém popírání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, v důsledku čehož vznáší námitku údajného zjevného nesouladu mezi určujícími skutkovými zjištěními s obsahem provedených důkazů, jakož i porušení řady svých procesních práv (včetně ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces), aby následně zpochybnil i závěry hmotněprávní, stejně jako výši jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, který hodnotí jako nepřiměřeně přísný.

25. V tomto ohledu Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není a priori určen k opakované a kompletní revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. jinak korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout pouze v případě, že to odůvodňuje jedna ze tří výše uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

26. V této souvislosti Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že Okresní soud v Benešově odvodil své skutkové závěry z dlouhé řady provedených důkazů, mezi nimiž vyjma klíčových svědeckých výpovědí nezletilých poškozených osob a výpovědí řady svědků, kteří obviněného osobně znali, dominují také listinné důkazy zahrnující zejména elektronickou komunikaci mezi poškozenou CCCCC a obviněným, fotografie a videozáznamy dokládající trestnou činnost obviněného ve vztahu k trýzněným poškozeným osobám, jakož i komunikaci obviněného na veřejné společenské síti Facebook zahrnující příspěvky, ve kterých se nenávistně vyjadřuje k Romům. Neméně podstatné jsou také výsledky znaleckých posudků (z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie, odvětví psychologie dětí a dospělých, které popsaly zdravotní i duševní stav nezletilé CCCCC, jakož i znalecký posudek z odvětví psychiatrie a klinická psychologie, zkoumající duševní stav samotného obviněného), lékařské zprávy poškozených týraných osob, zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále „OSPOD“) o prováděných místních šetřeních v rodině (včetně s nimi souvisejících opatrovnických spisů, vedených rovněž u Okresního soudu v Benešově), doplněné o přepisy a screenshoty elektronické komunikace mezi oběma spoluobviněnými, jakož i věcné důkazy (zahrnující zejména CD disk se všemi zajištěnými daty z notebooku obviněného, z mobilních telefonů a flashdisků, na kterých měl uloženy fotografie a videozáznamy dokládající jeho trestnou činnost), včetně dalších důkazů, které vzhledem k prokazovaným skutečnostem měly toliko doplňující charakter.

27. Všechna skutková zjištění okresní soud učinil na základě těchto řádně provedených důkazů, které vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Poté ke svým skutkovým závěrům přiřadil přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť zákonné znaky skutkových podstat výše uvedených trestných činů byly ze strany obviněného bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Se skutkovými i hmotněprávními závěry učiněnými soudem prvního stupně se následně bez výhrad ztotožnil i Krajský soud v Praze jako soud odvolací.

28. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. rozsudku soudu prvého stupně (tedy k prokazovanému zločinu pohlavního zneužití) dovolatel v rámci svých skutkových námitek, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, zejména rozporoval „časové vymezení pohlavního styku“, čímž měl na mysli, že s poškozenou CCCCC společně realizovali oboustranně dobrovolné pohlavní styky až v době, kdy dovršila své patnácté narozeniny.

29. V tomto směru lze konstatovat, že identická námitka obviněného již byla spolehlivě vyvrácena okresním soudem. Ve shodě s jeho závěry lze mít za to, že obviněný byl ze spáchání předmětného zločinu usvědčen především výpovědí samotné poškozené, která jasně uvedla, že se s obviněným pohlavně stýkala ještě v době, kdy jí nebylo patnáct let, přičemž dodala, že obviněný si byl této skutečnosti vědom. Byť je pravdou, že poškozená nedokázala soudu přesně datovat okamžik svého seznámení s obviněným, ani dobu jejich rozchodu, tak ze svých vzpomínek odvodila, že se s obviněným seznámila na podzim, když chodila do 9. třídy (základní školy) a krátce poté spolu začali mít pravidelné intimní kontakty. Toto časové vymezení je zcela v souladu s obsahem zprávy základní škody, kterou poškozená navštěvovala, z níž vyplývá, že poškozená navštěvovala 9. ročník základní školy ve školním roce 2016/2017, přičemž jí na podzim roku 2016 bylo 14 let, neboť patnácté narozeniny měla až 7. 3. 2017.

30. Nejvyšší soud ověřil, že obviněného na tuto skutečnost upozornila svědkyně M. M., která (mimo jiné) uvedla, že se s poškozenou seznámila v létě, když chodila do 8. či 9. třídy a dva až tři měsíce nato ji seznámila s obviněným. Také svědek P. R. soudu potvrdil, že ani pozdější zjištění, že poškozené je stále 14 let obviněného neodradilo od toho, aby ve svém nezákonném jednání pokračoval. Obviněným popíraná trestná činnost byla spolehlivě vyvrácena také jím archivovanými obrazovými záznamy zajištěnými v jeho notebooku – šlo zejména o fotografie poškozené na posteli pouze ve spodním prádle (které mu poškozená ve věku 14 let sama poslala) a také video, ve kterém se oba domlouvají na uskutečnění pohlavního styku. Navíc u poškozené CCCCC nebyl zjištěn žádný motiv, pro který by si předmětné okolnosti vymýšlela s cílem obviněnému uškodit. Přestože lze připustit, že obviněný skutečně od samého počátku jejich vztahu nemusel vědět, že poškozené je pouze 14 let, je zřejmé, že se tuto informaci (i podle poškozené) spolehlivě dozvěděl od svých známých z XY (viz výše uvedení svědci) ještě před jejími patnáctými narozeninami, a i přesto v intimním životě s nezletilou nadále vědomě, tedy v přímém úmyslu, pokračoval.

31. Pokud dovolatel s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě namítl, že okresní soud nevyhověl jeho návrhům na provedení výslechu svědků R. O. a E. N. (matky poškozené CCCCC), byť je subjektivně přesvědčen o tom, že tyto výpovědi mohly zásadním způsobem přispět k objasnění časového rámce dotčeného jednání, pak i tuto námitku dovolací soud odmítl. Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát akcentoval, že není povinností soudu akceptovat jakékoliv návrhy obviněného a jeho obhajoby na provedení dalších důkazů. V takovém případě by se totiž soud projednávající daný případ provinil proti jiné procesní zásadě, jíž je zásada rychlosti a hospodárnosti řízení. Soud má tak povinnost provést pouze takový (obhajobou či jinou pro procesní stranou navrhovaný) důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pokud však soud navrhovaný důkaz vyhodnotí jako nadbytečný, je jeho povinností provedení takového důkazu odmítnout a své odmítnutí řádně odůvodnit.

32. Tomuto požadavku Krajský soud v Praze v nyní posuzované věci zjevně vyhověl, když v odůvodnění svého usnesení mimo jiné konstatoval, že ve vztahu k jednání obviněného vůči poškozené CCCCC je provedení výslechu svědka R. O. i E. N. ve světle všech již řádně provedených důkazů zcela nadbytečné, neboť trestná činnost obviněného byla u hlavního líčení bez důvodných pochybností prokázána (viz bod 15 odůvodnění jeho usnesení). Také dovolací soud ve shodě se soudy nižších instancí vyhodnotil rozsah dokazování v dané trestní věci z hlediska meritorního rozhodnutí za plně vyhovující a obviněným navrhované důkazy za zcela nadbytečné, neboť navrhovaní svědci již nemohli za daného skutkového stavu přinést žádná podstatná či určující zjištění, která by měla procesní sílu zvrátit závěry okresního soudu ve prospěch obviněného (nehledě na to, že svědek R. O. byl pro soud skutečně nekontaktní, a proto i nedosažitelný).

33. Ve vztahu k námitkám stran skutku popsaného pod bodem II. (tedy k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy) dovolatel v rámci svých ryze skutkových výhrad tvrdí, že soudy dovodily poskytování návykových látek nezletilé toliko z její výpovědi a z chybné interpretace SMS komunikace ze dne 7. 10. 2017. Rovněž tuto argumentaci musel Nejvyšší soud jednoznačně odmítnout, neboť výpověď poškozené z hlavního líčení, že od obviněného pravidelně každý týden dostávala dávku marihuany i pervitinu v rozmezí 0,5 až 1,5 gramu (pouze si na rozdíl od výpovědi v přípravném řízení již nebyla jista, zda se tak dělo i před 15. rokem jejího života) byla v rámci skutkových zjištění vyhodnocena jako zcela pravdivá. Ostatně její věrohodnost byla ověřena zcela objektivními listinnými důkazy v podobě vzájemné komunikace mezi obviněným a její osobou, ze které vyplynulo, že jí obviněný v říjnu 2017 sděluje, že drogy (dále také „omamné či psychotropní látky“ nebo jen „OPL“) jí již dále dodávat nebude, neboť nechce, aby skončila jako „feťácká troska“. V tomto smyslu přitom nebyla ze strany soudů nižších stupňů zjištěna žádná dezinterpretace zajištěných SMS zpráv, kterak se obviněný ve svém dovolání snaží, a to zcela mylně, namítat.

34. Dovolatel přitom (zjevně účelově) pomíjí, že jeho trestná činnost byla prokázána i dalšími provedenými důkazy, především v jeho bydlišti provedenou domovní prohlídkou, v rámci které byly nalezeny sáčky se zelenou sušinou i s bílou krystalickou hmotou (následně ověřené jako marihuana a metamfetamin), z čehož bylo ve svém souhrnu bez důvodných pochybností prokázáno, že poškozenou až do října 2017 (minimálně v době po jejích 15. narozeninách) jednou týdně zásoboval marihuanou i pervitinem. Tyto skutečnosti ostatně soudu potvrdili také svědci M. M. a P. R. (byť s určitými výhradami, které okresní soud popsal v bodu 41 odůvodnění svého rozsudku), nicméně i tak bylo dostatečně prokázáno, že obviněný i poškozená byli aktivními uživateli omamných a psychotropních látek a že tyto látky nezletilé pravidelně dodával právě obviněný.

35. Taktéž námitky obviněného vztahující se ke skutku popsanému pod bodem III. (stran zločinu týrání svěřených osob a přečinu ohrožování výchovy dítěte), jemuž dovolatel vytýká „formulační neurčitost“, bylo z níže rozvedených důvodů třeba odmítnout. Byť danou námitku lze (s jistou mírou benevolence) formálně podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř., neboť v jejím rámci dovolatel fakticky zpochybnil dostatečnou míru prokázání, a tedy určitost dotčeného jednání, jakož i nesprávné právní posouzení projednávaného skutku ve vztahu k naplnění zákonného znaku „týrání svěřené osoby“, je namístě ji označit za zjevně neopodstatněnou.

36. Předmětný skutkový děj, jakož i spolupachatelství spoluobviněných F. a Z. R., bylo bez důvodných pochybností prokázáno rozsáhlým dokazováním, zahrnujícím zejména výpovědi nezletilých poškozených AAAAA a BBBBB, kteří úměrně svému věku shodně a zcela důvěryhodně popsali opakované projevy fyzického násilí, k němuž docházelo ze strany obviněného (zejména škrcení, fackování, bití kovovou tyčí, jakož i jejich nucení k tzv. „hajlování“), čemuž opakovaně přihlížela i jejich matka, která však nikdy nezasáhla. Jejich výpovědi přitom zcela korespondují se zajištěnými fotografiemi a videozáznamy, které zachycující důsledky surového jednání obviněného (jako jsou modřiny, hematomy, dokonce i řezné či jiné rány, které vznikly při holení hlavy nezletilého BBBBB břitvou, či propichování ucha jehlou). Rovněž lékařské zprávy jasně potvrdily výše uvedené pozůstatky bití a zranění na těle obou dětí, včetně zlomeniny žebra (kterou utrpěla nezletilá AAAAA při „výuce bojového sportu“ vedeného obviněným), jakož i jejich celkově zanedbanou hygienu.

37. Významná skutková zjištění vyplynula též z výpovědí svědků – zejména učitelů, sousedů, pracovnic OSPODu, jakož i pěstounek, kterým byly obě nezletilé děti svěřeny na přechodnou dobu do péče. Zjištěné okolnosti soudu potvrdily i listinné důkazy, když dostatečně výmluvná je zejména zachycená a do listinné podoby přepsaná komunikace obou spoluobviněných, ve které obviněný přiznává, že poškozeného BBBBB uhodil a domlouvá se se spoluobviněnou na tom, co má k úrazu uvést ve školce a u lékaře (že si škrábance nezletilý způsobil v lese a hlavu mu rozsekla houpačka). Jeho vztah k dětem a přístup k jejich výchově dokreslují také zprávy, ve kterých se o nezletilých vyjadřuje striktně vulgárně, obhajuje své násilné výchovné metody s tím, že by dětem zavedl podmínky jako v „koncentráku“, což i realizoval, neboť děti byly při převzetí pracovnicemi OSPOD v podvyživeném a celkově zanedbaném stavu. Ostatně soudem oslovení znalci u nezletilé AAAAA diagnostikovali „syndrom týraného dítěte“ (tzv. CAN syndrom). V podrobnostech pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozsudku okresního soudu, zejména jeho body 42 a 43.

38. Navíc popis skutku (vztahující se ke spáchání projednávané trestné činnosti) musí být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným, v zákoně výslovně vyjádřeným znakům skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Skutková věta představuje úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Co se týče znaků objektivní stránky, kterou dovolatel v nyní posuzované věci rozporoval, je třeba v tzv. skutkové větě vyjádřit zejména takové informace, které jsou důležité z hlediska příslušné skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Nelze však pominout, že trestný čin týrání svěřené osoby je typickým trestným činem trvajícím, neboť v jeho rámci pachatel po určitou dobu zle nakládá s osobou, která se nachází v jeho péči (či byla do této péče svěřena) nebo na jejíž výchově se podílí. V tomto případě se navíc jednalo o osoby obviněnému blízké – konkrétně nezletilou biologickou dceru jeho životní družky, na jejíž výchově se jako partner její matky fakticky podílel, a jeho nezletilého biologického syna – tedy osoby, které s ním byly nuceny žít ve společné domácnosti a snášet jím soustavně páchané projevy hrubosti gradující až do surovosti. Jelikož k týrání obviněnému svěřených nezletilých osob docházelo minimálně po dobu dvou let, nejedná se z hmotněprávního hlediska o jednotlivé samostatné (kauzálně oddělitelné) skutky (které by bylo možné popsat způsobem, který navrhuje dovolatel), nýbrž jde o jedinou ucelenou trestnou činnost, k níž docházelo nejen po dobu mnoha měsíců, ale i v mimořádně závažné intenzitě.

39. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře (na kterou se odvolává i sám dovolatel) jasně deklaroval, že zákonný znak týrání svěřené osoby může být naplněn s různou mírou razance. Rozumnost trestání dítěte se odvíjí nejen z povahy zvolených výchovných prostředků, ale i z přiměřenosti jejich použití. Vždy je proto nutné rozlišovat běžné výchovné metody od těch, které již hranici výchovného působení překračují. Proto také týrání svěřené osoby nemusí spočívat pouze v rovině fyzické, ale i v rovině nepřiměřeného psychického nátlaku, např. v zákazu mimoškolních aktivit, odepírání spánku, nucení dítěte do učení se do pozdních večerních hodin či v brzkých ranních hodinách apod. Podle § 884 odst. 2 obč. zák. lze výchovné prostředky použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti. Té se přitom dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření. V opačném případě lze naplnit znak týrání ve smyslu trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1033/2014).

40. V projednávaném případě je nezpochybnitelné, že soužití obviněného se dvěma nezletilými osobami a jeho dlouhodobé působení na jejich psychosociální vývoj nemělo s přiměřenými výchovnými prostředky absolutně ničeho společného. Tomu odpovídají i výsledky společného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie (vypracovaného se zaměřením na duševní stav obviněného), podle kterých byla u jeho osoby prokázána smíšená porucha osobnosti (podle dřívější nomenklatury psychopatie). Podle znalců je jeho osobnost výrazně disharmonicky strukturována s akcentovanými rysy disociálními, egocentrickými, narcistickými, jakož i emoční oploštělostí. U obviněného byla rovněž detekována výrazná impulzivita, zvýšená dráždivost, pohotovost k agresivnímu jednání, přičemž jeho vnitřní tenze jsou příčinou toho, že jeho jednání je explozivní a zcela nekontrolované. Doloženo bylo i výrazné xenofobní a rasistické nastavení, kterým se obviněný dokonce pyšní. Této osobnostní charakteristice zcela odpovídají i jeho metody výchovy (realizované útoky kovovou tyčí, šroubovákem, břitvou) i další „vynalézavé“ způsoby trýznění obou dětí (zahrnující i hladovění), které obhajoval tím, že děti chtěl svým jednáním „zocelit“.

41. Pokud tedy dovolatel popisu předmětného skutku vytýká „formulační neurčitost“, ze které údajně nevyplývá zákonem předpokládaná míra závažnosti jeho jednání, bylo nutné tuto námitku kategoricky odmítnout, neboť zákonný znak v podobě objektivní stránky trestného činu spočívající v „týrání svěřené osoby“ byl jednáním obviněného nejen spolehlivě naplněn, nýbrž byl naplněn s mimořádnou a dlouhotrvající intenzitou – což se nemohlo obejít bez destruktivního vlivu na citlivou psychiku toliko šesti až osmileté AAAAA a dvou až čtyřletého BBBBB. Za této situace všechny kvalifikační znaky obviněnému přisouzeného zločinu ve smyslu § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku, tedy páchání dané trestné činnosti surovým nebo trýznivým způsobem, nejméně na dvou osobách a po delší dobu, zcela odpovídají naplnění objektivní stránky projednávaného zločinu.

42. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem IV. [který byl soudy kvalifikován jako přečin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] dovolatel namítl, že došlo k porušení zásady totožnosti skutku, neboť okresní soud do výroku o vině doplnil konkrétní výroky (vyjádření jeho osoby), jimiž se měl daného trestného činu dopustit, čímž došlo ke změně výroku o vině, který již neodpovídá popisu uvedenému v obžalobě, což považuje za jsoucí v rozporu se zásadou obžalovací, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu dovolací soud předně konstatuje, že takto formulovaná námitka obviněného stojí zcela mimo rámec dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., nicméně se jedná o námitku týkající se základů práva obviněného na spravedlivý proces, pročež se jí dovolací soud věcně zabýval.

43. Úvodem je namístě připomenout, že totožnost skutku není soudní praxí (ani právní teorií) chápána jako naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že zcela postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud musí přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou naopak odpadnout. Totožnost skutku je přitom zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní) vyjma jiných případů i tehdy, pokud je dána úplná shoda alespoň v jednání pachatele při rozdílném následku, nebo je naopak dána úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné. Shoda však musí být dána v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). O totožný skutek tedy jde i tehdy, je-li totožná podstata skutku, tzn. je-li zachována alespoň částečná totožnost jednání pachatele nebo alespoň částečná totožnost způsobeného následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 23/1972 a č. 21/2010 Sb. rozh. tr., a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21/2002 ve svazku 27 na str. 261 Sb. n. a u.). Soud projednávající danou věc je tedy povinen s ohledem na své závěry o skutkovém stavu zpřesnit nepřiléhavý popis skutku uvedený v obžalobě, aniž by se však změnila podstata projednávaného skutku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 6/1962, č. 19/1964, č. 64/1973 a č. 24/1981-II. Sb. rozh. tr.).

44. K takové situaci však v nyní projednávané věci nedošlo. Nejvyšší soud totiž z přiloženého spisového materiálu ověřil, že okresní soud na podkladě provedených důkazů oproti podané obžalobě toliko upravil popis skutku obviněného uvedeného ve výrokové části napadeného rozsudku pod bodem IV. Ve srovnání s podanou obžalobou k úpravě přistoupil tak, že beze změny podstaty projednávaného skutku z jeho popisu jednak vypustil tu část, ze které vyplývalo, že obviněný šířil nenávistné projevy vůči policistům (neboť, byť se jedná o závadové jednání, nejde o trestný čin), a dále v jeho rámci odcitoval tři konkrétní výroky, kterými obviněný veřejně prezentoval svoji nenávist k romské populaci (a za tímto účelem navrhoval návrat k politice nacionálního socialismu, znovuzavedení rasových zákonů a trestu smrti), čímž prostřednictvím společenské sítě Facebook podněcoval ostatní členy lidské společnosti k nenávisti vůči této skupině osob.

45. Na tomto základě tedy nelze tvrdit, že by Okresní soud v Benešově svým postupem neoprávněně změnil výrok o vině (který by již neodpovídal popisu uvedenému v obžalobě). Soud prvního stupně naopak upřesněním předmětného výroku splnil svoji zákonnou povinnost rozhodnout o vině obviněného v rozsahu zjištěném v průběhu hlavního líčení, aniž by tím osobu obviněného jakkoli poškodil v uplatnění jeho práva na spravedlivý proces. Tímto zásahem tedy nedošlo k postupu, který by byl v rozporu se zásadou obžalovací, ani s právem obviněného na spravedlivý proces, jakož ani k nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího soudu (kterak ostatně vyplývá nejen z výše uvedeného rozboru), ale také z rozsáhlého odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze (obsaženého zejména v bodech 34 až 41).

46. Ve vztahu k následným výhradám dovolatele stran údajného nerespektování procesní zásady in dubio pro reo dovolací soud již pouze stručně doplňuje, že takovou výhradu nelze hodnotit jako námitku obsahově odpovídající některému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, apod.), pokud její porušení nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Teprve pak by porušení této zásady založilo přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS). Takováto situace však v projednávané věci rozhodně nenastala.

47. Nejvyšší soud ve své judikatuře navíc již mnohokrát deklaroval, že nutným předpokladem použití této zásady je reálná existence důvodných pochybností ve vztahu k projednávanému skutku či osobě obviněného, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít toliko tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Navíc se musí jednat o pochybnosti závažné a neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Svědčí-li důkazy o vině obviněného, takže soud projednávající danou věc nemá o jejím spáchání žádné pochybnosti, není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1509/2016).

48. Pokud obviněný souběžně namítl, že se krajský soud dostatečně nevypořádal se všemi jeho odvolacími výhradami, pročež jeho rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, pak i tuto jeho argumentaci nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud ověřil, že odvolací soud odvolání obviněného řádně přezkoumal a ke všem podstatným výhradám uvedeným v tomto řádném opravném prostředku obviněného se odpovídajícím způsobem věcně vyjádřil. Ani v tomto ohledu dovolací soud nezjistil porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť smyslem odvolacího řízení není opětovně hodnotit provedené důkazy a obsáhle replikovat skutková zjištění či právní závěry soudu prvního stupně, pokud se s nimi bez výhrad ztotožnil.

49. Rozhodnutí Krajského soudu v Praze tak jednoznačně splňuje požadavky kladené na soudní rozhodnutí rozhodovací praxí Ústavního soudu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09 nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16), Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.), jakož i Evropského soudu pro lidská práva, který výslovně deklaroval, že při zamítnutí odvolání se odvolací soud může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně, pokud jej považuje za věcně správné (srov. jeho rozsudek ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, odst. 59 – 60; dále též rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999, ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96). Ve světle ustálené soudní praxe tak nelze dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, se kterým tvoří jeden celek. Je-li tento celek posuzován v projednávané trestní věci komplexně, pak z hlediska požadavků kladených na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí jednoznačně obstojí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 11 Tdo 803/2025).

50. V závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatel napadl rovněž výrok o trestu, neboť okresním soudem uložený a krajským soudem potvrzený nepodmíněný trest odnětí svobody hodnotí jako nedostatečně individualizovaný, ve vztahu k závažnosti projednávané trestné činnosti za neproporcionální a celkově nepřiměřeně přísný. Ani tuto námitku obviněného však nebylo možné v rámci dovolacího řízení akceptovat, a to hned z několika důvodů.

51. Především platí, že námitky namířené proti výroku o trestu je možné vznášet pouze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť právě tento dovolací důvod předpokládá, že dovolatel namítne, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákoníkem pro trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na tento dovolací důvod však obviněný v jím podaném dovolání nikterak neodkázal. Z dovolání je zřejmé, že obviněný i ve vztahu k výroku o trestu výslovně odkázal pouze na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jehož rámci lze vytýkat toliko nesprávnost některých hmotněprávních posouzení, zejména nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o ukládání souhrnného a společného trestu. Jeho prostřednictvím naopak nelze vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti (anebo mírnosti) uloženého trestu z důvodů nesprávné aplikace hledisek uvedených v § 39 tr. zákoníku. Takové námitky však dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředky vůbec nevznesl.

52. V obsahu přiloženého spisového materiálu je zřejmé, že obviněnému byl ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody jako trest úhrnný (za celkem pět trestných činů, kterými byl uznán vinným, spáchaných ve vícečinném či jednočinném souběhu, z toho ve dvou případech majících povahu zločinu), a to v zákonné trestní sazbě, která byla zákonodárcem vymezena v § 198 odst. 2 tr. zákoníku v rozmezí od dvou do osmi let, přičemž Okresní soud v Benešově mu uložil trest odnětí svobody přesně v polovině zákonné sazby. Takto uložený trest, který je navíc za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku trestem úhrnným, tak svým druhem, jakož i výměrou zcela odpovídá zákonodárcem předepsané sankci podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku, pročež jej nelze hodnotit jako nepřiměřeně přísný, tím méně jako neproporcionální, excesivní či exemplární. Vyjma toho okresní soud při svých úvahách o druhu a výši trestu byl nucen přihlédnout i k tomu, že obviněný je osobou výrazně kriminálně narušenou s trvalými sklony k páchání úmyslné a společensky velmi škodlivé trestné činnosti, o čemž svědčí i to, že byl v minulosti soudně trestán již v devíti případech, a to zejména pro trestnou činnost majetkového charakteru, přičemž okresní soud nepominul (samozřejmě při zachovávání zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř.) ani skutečnost, že v dané době bylo proti osobě obviněného vedeno další trestní stíhání, v rámci kterého byl obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku.

53. Nejvyšší soud ověřil, že Okresní soud v Benešově při svých úvahách o druhu i výměře ukládaného trestu přihlédl jak k závažnosti obviněným spáchaných trestných činů, tak k jeho osobě, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a možnostem jeho nápravy, která byla v té době zcela iluzorní. Ostatně posuzované souběžně páchané trestné činnosti popsané pod bodem III. se obviněný počal dopouštět ihned poté, co opustil brány vězeňského zařízení na základě výkonu dříve (v jiné trestní věci) uloženého trestu odnětí svobody (k čemuž došlo dne 19. 1. 2021). Na tuto skutečnost správně reagoval Krajský soud v Praze, který konstatoval, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let vyhodnotil jako trest nepřiměřený svou mírností, neboť s ohledem na osobu obviněného a různorodý charakter, jakož i závažnost jím spáchané trestné činnosti by bylo zákonné uložení mnohem přísnějšího nepodmíněného trestu odnětí svobody, ke kterému však odvolací soud díky absenci odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného nemohl přistoupit (viz bod 47 odůvodnění jeho usnesení).

54. Tuto okolnost Nejvyšší soud konstatuje toliko pro dokreslení skutečnosti, že na uložený trest je skutečně možné nahlížet jako na trest nedostatečně individualizovaný a zcela neproporcionální, avšak toliko díky tomu, že je v uložené výši nepřiměřeně mírný. Ostatně opakované páchání různorodé a velmi závažné trestné činnosti obviněným nepochybně svědčí o tom, že jemu dříve uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody absolutně nevedly k jeho nápravě (a to ani na krátký čas, neboť projednávané trestné činnosti popsané pod bodem III. se začal dopouštět ihned po svém propuštění z výkonu předchozího trestu). Za této situace před nápravným účelem trestu vystupuje do popředí účel retributivní a eliminační, jejichž cílem je faktické přinucení obviněného snášet represi a zabránit mu v dalším páchání všech jeho protispolečensky zaměřených aktivit. Znovu je však nutné konstatovat, že námitka směřující proti nepřiměřenosti trestu není v rámci dovolacího řízení věcně podřaditelná ani pod obviněným výslovně označené, ale ani pod žádné jiné dovolací důvody taxativně vymezené v § 265b odst. 1 tr. ř., v důsledku čehož ji dovolací soud odmítl jako zcela irelevantní.

55. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byť měl zcela zjevně na mysli dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) v jeho druhé procesní alternativě. Avšak i takto formulovaný důvod může být úspěšný pouze v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady, která by zatížila řízení před soudy nižších stupňů. Jelikož však Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně v nyní posuzované věci nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být naplněn ani jím souběžně namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

VI. Závěr

56. Nejvyšší soud po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Okresní soud v Benešově se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Následně se s těmito skutkovými i hmotněprávními závěry bezvýhradně ztotožnil i Krajský soud v Praze jako soud odvolací. Taktéž Nejvyšší soud po svém přezkumu provedeném na podkladě obviněným podaného mimořádného opravného prostředku neshledal, že by mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé existoval jakýkoli nesoulad, tím méně rozpor zjevný. Obviněného výhrady tak mají (až na jisté výjimky) charakter svéhlavé polemiky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, tedy představují pouhý výraz jeho nesouhlasu, jehož prostřednictvím zdůrazňuje pouze skutečnosti, o kterých se domnívá, že svědčí v jeho prospěch, zatímco zcela ignoruje závažná skutková zjištění, která jej z předmětné trestné činnosti usvědčují. Pokud obviněný soudům nižších stupňů vyčítá „svévolné hodnocení provedených důkazů“, pak nelze přehlédnout, že se takové svéhlavé argumentace naopak dopouští on sám. Takový způsob obhajoby je sice možný, avšak za této situace nemohly být jeho námitky vyhodnoceny jako oprávněné, a to ve vztahu k všem dovolacím důvodům, na které dovolatel ve svém podání výslovně odkázal.

57. Nejvyšší soud rovněž nezjistil žádný negativní zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Soudy nižších instancí se přitom v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. Paralelně páchaná trestná činnost obviněného byla rovněž ve všech ohledech přiléhavě právně kvalifikována, neboť ze strany jeho osoby byly prokazatelně naplněny všechny zákonné znaky skutkových podstat aplikovaných trestných činů podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (ad I.), podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (ad II.), podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku a podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ad III.) a podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad IV.).

58. Po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 9 To 272/2025-1808, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 10. 2025, č. j. 2 T 139/2024-1773, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku tak Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného P. C. F., rozeného T., nedošlo ve smyslu jím uplatněných (ale ani žádných jiných zákonem vymezených) dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. k porušení zákona, pročež jím podané dovolání bylo v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

59. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu