11 Tdo 544/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 11 Tdo 544/2026 Datum rozhodnutí: 01.07.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Čtení protokolu Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 11 Tdo 544/2026-922 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 7. 2026 o dovolání, které podala obviněná E. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2025, č. j. 5 To 92/2025-863, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 7/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně) ze dne 20. 5. 2025, č. j. 35 T 7/2024-716, byla obviněná E. K. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti tomuto rozsudku podala dovolatelka a v její neprospěch státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 3. 12. 2025, č. j. 5 To 92/2025-863, tak, že napadené rozhodnutí z podnětu odvolání podaného státním zástupcem zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl o tom, že dovolatelku uznal vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, za což ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR způsobenou majetkovou škodu. Odvolání obviněné bylo naproti tomu podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění se souzeného trestného činu dovolatelka dopustila zjednodušeně řečeno tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně od poloviny ledna roku 2024 do 21. 2. 2024, na přesně nezjištěných místech v Ostravě, s vědomím, že se jedná o psychotropní látku metamfetamin, prodala za přesně nezjištěnou částku či vyměnila za kradené zboží, k dalšímu užití společně P. F. a jeho družce Z. D. v nejméně deseti případech směs psychotropní látky pervitin, v jednotlivých případech od jedné uživatelské dávky 0,2 g až po 2 g, celkem nejméně 4 g pervitinu, kdy v posledním případě dne 21. 2. 2024 okolo 18:00 hodin, na autobusové zastávce MHD XY v Ostravě XY, poté co jí P. F. a Z. D. na základě předchozí domluvy předali 2 kusy termoforových pásů na zahřívání zad, 4 kusy vonných svíček ve skle, 4 kusy sprchových gelů a psací potřeby, předala Z. D. finanční hotovost ve výši 500 Kč a dále 2 kusy dealerových sáčků obsahujících každý nejméně 0,2 gramu směsi psychotropní látky pervitin s blíže nezjištěným množstvím účinné látky metamfetamin, poškozená Z. D. takto dne 21. 2. 2024 získaný pervitin v přesně nezjištěném množství dne 22. 2. 2024 v době okolo 01:00 hodin v pokoji (bytě) č. 24 v Hostelu XY na adrese XY, Ostrava-XY, nitrožilně užila, načež u ní v důsledku užití této psychotropní látky došlo k intoxikaci metamfetaminem, což zapříčinilo její smrt.

4. Změna skutkových zjištění odvolacího soudu oproti soudu prvostupňovému spočívala v tom, že při nezměněném počtu dodávek drogy (10 případů) došlo k ponížení celkového množství dodaného pervitinu z 10 g na 4 g, přičemž dodávka z 21. 2. 2024 nebyla počítána jako další (jedenáctá), ale představovala poslední z nich, a konečně byla do popisu skutku vtělena pasáž o této poslední dodávce coby příčině smrti poškozené.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním podaným prostřednictvím obhájce a uplatnila v něm dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Dovolatelka v podrobnostech namítala, že důkaz svědeckou výpovědí P. F. nebyl proveden za jeho přítomnosti u veřejného zasedání, čímž nebylo dosaženo kontradiktornosti řízení. Spisový materiál obsahuje pouze protokol o výslechu svědka, který byl proveden v hlavním líčení. I přes neúčast jmenovaného svědka nebylo veřejné zasedání dne 3. 12. 2025 odročeno a svědek nebyl opět předvolán či předveden. Odvolací soud, přestože neměl souhlas ze strany obviněné, přečetl a provedl jako důkaz svědeckou výpověď P. F. a ve věci rozhodl napadeným rozsudkem. Rozhodně nelze z obsahu spisového materiálu dojít k závěru, že by byly naplněny podmínky § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. V řízení před odvolacím soudem došlo k podstatným vadám, které mohly mít vliv na správnost a zákonnost napadeného rozsudku. Taktéž v důsledku tohoto nesprávného postupu odvolací soud učinil spíše nejasná a neúplná skutková zjištění, nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a současně jsou zde namístě pochybnosti o správnosti dosavadních skutkových zjištění a k objasnění věci je třeba důkazy, zejména svědeckou výpověď svědka F., opakovat, respektive provést znovu, ale procesním způsobem osobní výpovědí svědka a případně provést další důkazy, zejména k otázce věrohodnosti tohoto svědka. Navíc provádění tohoto důkazu před odvolacím soudem znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně.

7. Podle dovolatelky odvolací soud postupoval v rozporu se zásadami trestního řízení a s platnou právní úpravou, zejména zásadami ústnosti a bezprostřednosti, nebyly řádně zjištěny všechny potřebné skutkové okolnosti, bylo narušeno právo obviněné na její řádnou obhajobu, na právo klást svědkovi doplňující otázky a na základě špatně a předčasně učiněných skutkových závěrů bylo ve věci vydáno nesprávné rozhodnutí.

8. Podstatnou vadou rozsudku, která způsobuje jeho nepřezkoumatelnost a nejasnost, je skutečnost, že soud uvedl, že jako z usvědčujícího důkazu vychází ze čtené výpovědi svědka F., ale nevypořádal se s existencí více jeho výpovědí (včetně výpovědi z přípravného řízení). Nepopsal, z jaké jeho výpovědi a proč vychází. Rovněž se nevěnoval věrohodnosti výpovědí tohoto svědka. Nezhodnotil jeho výpovědi ve vztahu k výpovědím obviněné, ale i svědků (především M. U. a I. F.). Odvolací soud v odůvodnění podrobně nevyhodnotil a přesvědčivě nevyložil, o které důkazy opřel své rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu je výsledkem doplněného dokazování ve veřejném zasedání, které vedlo k vytvoření zcela nového skutkového stavu věci. Tím došlo k nahrazení hlavního líčení, respektive činnosti a poslání soudu prvního stupně. Způsobem prováděného dokazování před odvolacím soudem byla porušena základní práva obviněné (zejména právo na spravedlivý proces).

9. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení (pozn. Nejvyššího soudu správně rozsudek) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2025, č. j. 5 To 92/2025-863, podle § 265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil také všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se do okamžiku konání neveřejného zasedání o tomto dovolání k tomuto mimořádnému opravnému prostředku, který mu byl řádně zaslán již prvostupňovým soudem, věčně nevyjádřil.

III. Přípustnost dovolání

11. Dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání rovněž splňuje všechny obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

12. Obviněná založila své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadované zrušení napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou označeného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

13. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

14. Z obsahu podaného dovolání je patrno, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněnou uplatněn v jeho první a druhé alternativě. K první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

15. Námitky dovolatelky nelze podřadit pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu. V obecné rovině platí, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění i) postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

16. Obviněná žádný rozpor (natož zjevný) neoznačuje a pouze parafrázuje zákonná ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b) c) tr. ř., z nichž extrahuje tam zmíněné nedostatky, aniž by je jakkoli specifikovala a usadila do korelace s konkréty nyní řešené věci. Z takto neurčitých a obecných úvah nevybočuje ani její kritika odvolacího soudu, že se nevypořádal s existencí více výpovědí svědka F. a nehodnotil je ve vztahu k její výpovědi a k výpovědím svědků U. a F.. Z její argumentace tak není jasné, v čem spatřuje nedostatečnost hodnocení důkazů, který závěr soudu koliduje s jakým důkazem, v čem tkví nějaká nelogičnost hodnotících úvah apod. Měl-li by však Nejvyšší soud vykročit z mantinelů shora zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu (ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, a ze dne 17. 7. 2024, sp. zn.

III. ÚS 1866/24) a reagovat na takto mlhavě formulované námitky, pak lze uvést toliko následující:

17. Odvolací soud v projednávané trestní věci dovolatelky postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění tohoto rozsudku, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se uvedený soud dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněné. Jeho závěry jsou tedy zcela v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a nikterak neodporují principům formální logiky.

18. Svědek P. F. do protokolu o výslechu svědka ze dne 23. 2. 2024 (č. l. 223 a násl.) jednoznačně uvedl, že poškozená kontaktovala obviněnou, přičemž za kradené věci obdrželi 500 Kč a dva dealeráky s pervitinem (každý o obsahu cca 0,2 g pervitinu). Svědek rovněž sdělil, že jeden z těchto dealeráků poškozená užila. Kromě toho potvrzoval odběry od dovolatelky nejen v den 21. 2. 2024. Stěžejní výpověď svědka P. F. ovšem není důkazem osamoceným, neboť jím uváděné skutečnosti odpovídají zejména datům zjištěných z mobilních telefonů jednotlivých aktérů (v podrobnostech viz protokol ze dne 10. 4. 2024 na č. l. 306 a násl. spisu). Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku velmi obsáhle zabýval hodnocením svědecké výpovědi svědka F. z přípravného řízení a porovnal ji rovněž s jeho následnou výpovědí učiněnou v rámci hlavního líčení konaného před soudem prvního stupně (srov. bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž výpověď svědka F. zasadil do mozaiky ostatních provedených důkazů (viz bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Provedené důkazy poté odvolací soud vyhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech zejména v bodech 21–22 odůvodnění rozsudku.

19. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že odvolací soud se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení jednotlivých důkazů. Řádně odůvodnil svůj závěr o tom, že prvotní výpověď svědka F. je pravdivá, podrobná, souvislá a dostatečně konzistentní, celkově tedy věrohodná, přičemž odpovídá i zbylým ve věci provedeným důkazům. Odvolací soud se neopomněl vypořádat rovněž s rozpory mezi výpověďmi svědka z přípravného řízení a hlavního líčení, takže v tomto ohledu mají dovolatelčiny výhrady až dezinterpretační charakter.

20. Pod druhou alternativu (nesprávné právní posouzení skutku na podkladě procesně vadného dokazování) dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněné o procesní nepoužitelnosti protokolu o výslechu svědka P. F. z přípravného řízení v odvolacím řízení. Tato výhrada se rozpadá do dvou okruhů – prvý se týká otázky nezvěstnosti svědka, druhý problematiky nahrazování činnosti soudu prvního stupně soudem odvolacím. V obou však jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

21. K nezvěstnosti svědka se z předloženého spisového materiálu podává, že podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 3. 12. 2025 (č. l. 856 a násl. spisu) bylo konstatováno, že svědku P. F. bylo předvolání doručeno fikcí, a to dokonce dvakrát – poprvé dne 13. 10. 2025 a podruhé dne 18. 11. 2025. K dotazu předsedy senátu, zda strany souhlasí se čtením výpovědí svědka P. F., státní zástupce vyslovil souhlas, dovolatelka nikoliv. Následně bylo vyhlášeno usnesení, že výpověď svědka P. F. z přípravného řízení a z řízení před soudem prvního stupně bude přečtena podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť pobyt tohoto svědka není znám. Poté byla podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. čtena výpověď svědka zažurnalizovaná na č. l. 223–229 (jedná se o protokol o výslechu svědka ze dne 23. 2. 2024) a č. l. 678–698 (jde o výpověď učiněnou u hlavního líčení konaného dne 27. 3. 2025). Z předloženého spisového materiálu rovněž plyne, že svědek F. následně po skončení odvolacího řízení, tj. až dne 4. 12. 2025 (č. l. 873 spisu) zaslal soudu e-mail, v němž uváděl, že se dodatečně omlouvá za neúčast, neboť si popletl dny. Lze jen dodat, že jde o F. účelovou a programově využívanou metodu, jak se vyhýbat soudnímu řízení a zachovávat zdání, že se tak děje pouze omylem či nedopatřením. Obdobně se totiž svědek F. zachoval již před prvostupňovým soudem, k jehož hlavnímu líčení nařízenému na 25. 10. 2024 v 09.00h se navzdory svému řádnému předvolání nedostavil a teprve ve 12.30 h telefonoval prvostupňovému soudu, že zaspal (č. l. 559).

22. Obecně lze připomenout, že podle ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. lze číst protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Základní podmínkou pro využití citovaného ustanovení je, aby výslech svědka byl proveden zákonným způsobem, tj. zejména, aby obhájce obviněného dostal možnost zúčastnit se takového dřívějšího výslechu svědka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.07.2000, sp. zn. 3 Tz 106/2000, uveřejněné č. 54/2001 Sb. rozh. tr.). Takový procesní postup byl ze strany orgánu činného v přípravném řízení prokazatelně ve vztahu k dovolatelce, resp. jejímu tehdejšímu (ustanovenému) obhájci JUDr. Petru Hampelovi, Ph.D. (č. l. 202 spisu) v posuzované trestní věci splněn. Obhájce obviněné využil svého práva osobní účasti na tomto procesním úkonu a svědkovi kladl v průběhu jeho výslechu dotazy. Nevznikají tedy žádné pochybnosti o tom, že zásada kontradiktornosti a zachování práv obhajoby zůstala zachována. Dále lze upozornit na to, že svědek P. F. byl před provedením úkonu řádně poučen včetně práva odepřít výpověď podle § 100 tr. ř. a výslovně prohlásil, že ho nevyužívá a vypovídat chce a bude.

23. Další zvláštní podmínky taxativně vymezené v § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. spočívají shodně v nedostupnosti svědka (či spoluobžalovaného), a to výhradně z důvodů stanovených v citovaném ustanovení. Podle odborné literatury představují všechny důvody nedostupnosti svědka (či spoluobžalovaného) vymezené v citovaném ustanovení překážky, které brání osobnímu výslechu uvedených osob „po dohlednou dobu“. Tím je třeba rozumět případy, v nichž vzhledem k povaze překážky nelze stanovit reálný termín, v němž bude možný osobní výslech při respektování zásady rychlosti řízení podle § 2 odst. 4 tr. ř., přičemž existence překážky i její charakter musí být spolehlivě zjištěny, nezvěstnost například zprávou policie (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2645).

24. Jak je patrno ze spisového materiálu, nedostupnost (nebo slovy odvolacího soudu neznámost pobytu a slovy trestního řádu nezvěstnost) jmenovaného svědka je podložena mj. souhrnem postupu odvolacího soudu pro zajištění svědka P. F. k výslechu před ním (č. l. 855 spisu), kde jsou přehledně vypsána všechna opatření směřující k vypátrání jmenovaného svědka, zejména četné žádosti adresované jednotlivým policejním oddělením. Ačkoli odvolací soud vyvinul skutečné, a nikoli pouze formální, úsilí o realizaci osobního výslechu tohoto svědka, s nímž se nebylo možné jakkoliv spojit, veškerá jeho snaha byla bezvýsledná, a proto soud důvodně považoval tohoto svědka za osobu pro něj nedosažitelnou, resp. nedostupnou, resp. nezvěstnou. Podmínky § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. tedy naplněny byly.

25. Pro úplnost stojí za zmínku, že pojem nezvěstnost zmíněný v citovaném ustanovení je autonomním termínem trestního řízení, který není totožný s občanskoprávní kategorií nezvěstnosti podle § 66 odst. 1 obč. zák. a § 50 a násl. zák. č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen z. ř. s.). Pro závěr o nezvěstnosti spoluobviněného či svědka ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. proto není zapotřebí pravomocné rozhodnutí civilního soudu podle § 53 odst. 2 z. ř. s., ale trestní soud je oprávněn a povinen tuto procedurální podmínku posoudit samostatně na podkladě vlastního pátrání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 246/2021).

26. Předně nástroje trestního soudu k takovému pátrání jsou přinejmenším kvalitativně rovnocenné s instrumenty, jimiž by v řízení o prohlášení člověka za nezvěstného disponoval civilní soud. Dále je třeba mít na zřeteli, že cílem civilního řízení o prohlášení člověka za nezvěstného je reagovat na praktické potřeby života za situace, kdy je člověk nezvěstný a je zapotřebí upravit jeho majetkoprávní poměry. Naproti tomu smyslem ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. je výlučně snaha zamezit ztrátě informací významných pro trestní řízení, pro což jsou majetkoprávní poměry spoluobviněného či svědka zcela lhostejné, a tím méně je dána potřeba jejich úpravy. Z toho pak pramení i vymezení osob navrhovatele v civilním řízení o prohlášení člověka za nezvěstného, kterými jsou především subjekty majetkově navázané na „civilně“ nezvěstného, které (aby nebyl ochromen výkon jejich práv) z toho důvodu potřebují ke svému právnímu jednání souhlas, přivolení, odevzdání hlasu nebo jiné konání nepřítomného člověka. Tedy právní zájem na prohlášení jiného člověka za nezvěstného mají ty osoby, které jsou dotčeny tím, že potřebují právně jednat za spolupůsobení nepřítomného člověka, přičemž jeho nepřítomnost jim toto právní jednání znemožňuje. Trestní soud však jednak žádné právní jednání ve smyslu občanského práva nečiní, a jednak by takový (majetkový) právní zájem osvědčoval těžko, takže jeho eventuální řazení do kategorie potencionálních navrhovatelů by bylo přinejmenším problematické a u důvodu opřeného o § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. patrně vyloučené. V neposlední řadě je třeba mít na paměti, že předpokladem prohlášení člověka za nezvěstného ve smyslu civilního práva je také skutečnost, že o něm nejsou žádné zprávy, takže podá-li o sobě člověk (jakoukoli) zprávu (třebaže v ní neuvede, kde se momentálně zdržuje), nemůže již být prohlášen za „civilně“ nezvěstného. I tento parametr je nepřenositelný do trestního řízení, protože mnohdy nějaké zprávy o spoluobviněném či svědkovi k dispozici jsou, ale jejich fyzická přítomnost k výslechu dostupná není.

27. Vztaženo zpět k nyní projednávanému případu, svědek F. se dlouhodobě a v zásadě programově vyhýbal snahám soudů osobně jej vyslechnout. Jeho metody spočívaly v opakovaném sdělování nefunkčních komunikačních kanálů (na udaných telefonních číslech byl nedostupný, e-mailové zprávy ponechával bez odezvy, datovou schránku si nevyzvedával) v kombinaci se zpětnou „omluvou“ vyvolávající zdání, že má bytostný zájem na tom, aby mohl být vyslechnut (č. l. 559 + 873). Ačkoli tedy o sobě zprávy podával a nemohl tak být nezvěstným z hlediska § 66 odst. 1 obč. zák., ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. však nezvěstným byl, protože navzdory všem myslitelným nástrojům se nepodařilo zajistit, aby osobně vystoupil před odvolacím soudem.

28. Lze tudíž uzavřít, že výslech svědka P. F. byl v přípravném řízení opatřen zákonným způsobem, svědka ve stadiu řízení před odvolacím soudem nebylo možné vyslechnout osobně, neboť po delší dobu a opakovaně se nepodařilo zjistit místo jeho skutečného pobytu či výskytu, ačkoli soud vyvinul veškerou rozumnou snahu k zajištění přítomnosti tohoto svědka, a nebylo ani v možnostech soudu odhadnout, po jak dlouhou dobu takový stav ještě potrvá. V tomto ohledu je z hlediska dodržení zásady kontradiktornosti řízení vyplývající z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) významné, že obhájci byla umožněna účast u výslechu svědka v přípravném řízení. Za daných výše shrnutých okolností proto Nejvyšší soud neshledal žádnou vadu na odvolacím soudem zvoleném procesním postupu s využitím ustanovení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Provedení důkazu přečtením protokolu o výpovědi svědka P. F. z přípravného řízení a z hlavního líčení proběhlo ze strany odvolacího soudu za splnění všech zákonem stanovených podmínek a v žádném ohledu jím nedošlo k omezení obhajovacích práv dovolatelky.

29. Při posuzování sporných procesních otázek měl Nejvyšší soud zároveň na zřeteli pravidla spravedlivého procesu včetně práva obviněných vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. práva obhajovat se osobně a vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky podle již zmiňovaného čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy. Tyto výsady představují garanci dodržování kontradiktornosti řízení, avšak současně nezaručují obviněnému neomezené právo na to, aby svědek vypovídal před soudem [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ESLP (dále jen „ESLP“) ze dne 19. 2. 2013 ve věci Gani proti Španělsku, č. stížnosti 61800/08]. Konkrétně pro případy, v nichž je použita výpověď u soudu nepřítomného svědka, ESLP ve své judikatuře formuloval několik poměrně striktních požadavků, jak postupovat (viz zejména rozsudky velkého senátu ESLP ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011, č. stížnosti 26766/05 a 22228/06; a ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015, č. stížnosti 9154/10). Ve stručnosti je lze shrnout tak, že v prvním kroku je nutné zkoumat, zda pro nepřítomnost svědka u soudu existoval dostatečný důvod. Tuto podmínku považuje Nejvyšší soud v posuzované věci za splněnou, jak bylo podrobně vysvětleno shora a z čehož vyplývá, že svědek P. F. byl i přes enormní úsilí odvolacího soudu nedostupný, resp. nedosažitelný pro nezvěstnost. Ve druhém kroku je podle citované judikatury nutné hodnotit, zda svědectví nepřítomného svědka bylo jediným či rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného, případně zda taková svědecká výpověď měla značnou váhu, a její připuštění tudíž mohlo znevýhodnit obhajobu. Pokud tomu tak bylo, je potřeba přistoupit ke třetímu kroku, kterým je posouzení, zda existovaly dostatečné vyvažující faktory včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly znevýhodnění obhajoby způsobené tím, že jako důkaz byla tato výpověď připuštěna. K tomu lze konstatovat, že výpověď svědka P. F. nebyla jediným usvědčujícím důkazem (významná jsou rovněž data ze zajištěných mobilních telefonů), nicméně se jednalo o významný důkaz, který však odvolací soud hodnotil obezřetně.

30. Možnost obhájce obviněného zúčastnit se výslechu svědka je podle Evropského soudu pro lidská práva podstatnou procesní zárukou kompenzující znevýhodnění obhajoby spočívající v tom, že jako důkaz byla připuštěna výpověď nepřítomného svědka (viz bod 130 rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2015 ve věci Schatschaschwili proti Německu, č. stížnosti 9154/10), a to i tehdy, jestliže obhájce této možnosti nevyužije (viz body 9 a 48 rozsudku ESLP ze dne 19. 2. 2013 ve věci Gani proti Španělsku, č. stížnosti 61800/08; a rozhodnutí ESLP ze dne 30. 3. 2010 ve věci Kopecký proti České republice, č. stížnosti 32456/04). Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud považuje trestní řízení v této trestní věci jako celek za spravedlivé, odvolací soud postupoval ve vztahu ke svědectví nepřítomného svědka dostatečně obezřetně a řízení zahrnovalo dostatečné kompenzační záruky pro práva obhajoby, jak vyžaduje výše citovaná judikatura ESLP nebo judikatura Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16).

31. Naopak pod žádný dovolací důvod nespadá námitka, jíž obviněná vyčítá odvolacímu soudu nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Dovolatelka se zde snaží dovodit, že odvolací soud vůbec neměl přistoupit k provedení důkazu svědeckou výpovědí P. F. (ať již ve formě osobního výslechu a tím méně jejím přečtením), ale měl věc vrátit prvostupňovému soudu s pokyny vypořádat se s označenými okolnostmi, a pokud tak neučinil postupoval nezákonně ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud by s jistou mírou tolerance měla být tato námitka podřaditelná pod tuto alternativu, pak jde o výhradu zjevně neopodstatněnou.

32. V prvé řadě a v obecné rovině je nutno zdůraznit, že odvolací řízení není ovládáno kasačním principem. Trestní řád počítá primárně s tím, že přímo v odvolacím řízení má dojít k nápravě zhojitelných chyb, počínaje nedostatky procesními, přes neúplnosti dokazování a nepřesnosti skutkových zjištění, až po vady v právním posouzení, včetně otázky právního následku spáchání trestného činu, tedy potrestání a adhezních výroků. Možnosti kasace v odvolacím řízení jsou naopak výrazně zúženy, ať již jde o možnost vrácení věci nižšímu justičnímu orgánu (§ 259 odst. 1 tr. ř.) nebo o zákaz jen některých změn k horšímu (§ 259 odst. 5 tr. ř.). I kdyby tedy šlo tvrdit, že teprve až odvolací soud se zabýval některými aspekty, které nižší soud přehlédl, pak ani takový postup by nešlo pokládat za odepření spravedlnosti, nýbrž naopak za její naplnění.

33. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl jak procedurální postup soudu prvního stupně, tak i úplnost dokazování, hodnocení důkazů, učiněná skutková zjištění, jejich právní posouzení, sankce i škodní nárok. Pokud tedy odvolací soud zhojil nedostatek prvostupňového řízení doplněním dokazování, plně tím dostál povinnosti přezkumu v řádném opravném řízení. Nehraje přitom roli, že k doplnění dokazování nedošlo co do jeho rozsahu (o nový, dosud neprovedený důkaz), ale že se tak stalo zopakováním již provedeného důkazu z důvodu nutnosti zaměřit se na dosud nehodnocené či náležitě nevypořádané okolnosti významné pro soudní rozhodnutí. I k takovému opakování důkazů v druhostupňovém řízení dojít mohlo, pokud hodnotící úvahy prvostupňového soudu vykazovaly prvky nelogičnosti či neúplnosti, a pokud pro náležité posouzení důkazů ve všech jejich aspektech jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném souhrnu bylo zapotřebí, aby shledané vady v hodnotícím postupu prvostupňového soudu mohl odvolací soud zhojit a vytěsnit založené neúplnosti či nelogičnosti. Právě takto odvolací soud postupoval – jak přesvědčivě vysvětlil v bodech 15 a 16 odůvodnění svého rozsudku – a jeho procesní krok spočívající v zopakování jediného (byť významného) důkazu proto nepředstavoval nahrazování činnosti soudu prvního stupně, nýbrž její legitimní a legální završení v mezích stanovených trestním řádem.

V. Způsob rozhodnutí

34. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněné nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněné zčásti neodpovídala jí uplatněnému (a ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak s oporou v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.). V Brně dne 1. 7. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů soudce