11 Tdo 611/2026

Rubrum

11 Tdo 611/2026-2343 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 dovolání obviněného P. Z., podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2025, č. j. 11 To 60/2025-2231, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 9/2023, a rozhodl takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 53 T 9/2023, byl obviněný P. Z. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl krajským soudem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně byl obviněnému krajským soudem podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 100.000 Kč.

2. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil proti výroku o vině i výroku o trestu, jakož i odvoláním státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, která tak učinila v neprospěch obviněného pouze proti výroku o trestu. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 11 To 60/2025, a to tak, že napadené rozhodnutí krajského soudu z podnětu odvolání obviněného a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podle § 258 odst. 1 písm. b) a písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak byl citovaným rozsudkem vrchního soudu obviněný opětovně uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl vrchním soudem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 6 tr. zákoníku (pozn. Nejvyššího soudu: od 1. 1. 2026 se jedná o ustanovení § 58 odst. 8 tr. zákoníku) ve shodě s rozsudkem krajského soudu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně byl obviněný vrchním soudem podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku znovu odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 100.000 Kč.

3. Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Praze se obviněný P. Z. shora uvedené trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: spolu s již pravomocně odsouzenými A. K., M. H. a L. J., kteří nejméně od srpna roku 2021 do června roku 2022 na různých místech v Libereckém kraji každý svým jednáním přispěli k fungování organizované skupiny vytvořené za účelem neoprávněného získávání léčiv s obsahem pseudoefedrinu a následné výroby a distribuce metamfetaminu na území České republiky, když A. K. organizovala a spolufinancovala dovoz léků s obsahem pseudoefedrinu, konkrétně léků Cirrus a Efedrina Arena, které jí obstaral L. J. v 10 případech v množství od 0,5 kg do 2 kg v jedné zásilce, vyjma jednoho případu, kdy jí obstaral 4 kg těchto léků, a tyto léky jí předával buď sám, nebo prostřednictvím dalších osob, a dále jí L. J. částečně zajišťoval chemikálie potřebné k výrobě metamfetaminu, jež A. K. společně s těmito léky obsahujícími pseudoefedrin předávala M. H., který pak na různých místech v okrese Česká Lípa z těchto léků za využití dalších chemikálií – zejména toluenu, červeného fosforu, jódu – a laboratorního a varného skla tzv. „českou cestou“ vyrobil 2.000 g metamfetaminu, a tento pak poté, co si z něj nechal část jako odměnu, předával A. K., která ho zčásti užila sama a zčásti ho předávala dalším osobám, přičemž obviněný P. Z. se do činnosti této organizované skupiny zapojil nejpozději v dubnu 2022 tím, že vědomě v přesně nezjištěného dne, nejpozději do 27. 4. 2022, na přesně nezjištěném místě, ve vozidle taxislužby „Sprint Taxi XY“, zn. Škoda Superb, poskytl A. K. jedenkrát finanční hotovost na nákup 1 kg blíže nespecifikovaného farmaceutického přípravku s obsahem pseudoefedrinu ve výši 70.000 Kč, z něhož by bylo možno vyrobit přesně nezjištěné množství hydrochloridu metamfetaminu, následně P. Z. dne 27. 4. 2022 cca 16:00 hod. v ulici XY, v XY, ve svém vozidle taxislužby „Sprint Taxi XY“, zn. Škoda Superb, v zavazadlovém prostoru, převážel pro A. K., která byla v tomto vozidle rovněž přítomna, celkem 24.000 ks tablet léčiva Efedrina Arena o celkové hmotnosti 4.089,6 g, z nichž by bylo možno vyrobit nejméně 706 g hydrochloridu metamfetaminu, a takto jednal přesto, že k jakémukoliv nakládání a zacházení s omamnými a psychotropními látkami nemá a nikdy neměl žádné oprávnění, přičemž metamfetamin je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a dále je zařazen do Seznamu II. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 11 To 60/2025, napadl obviněný P. Z. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž tak učinil v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž vrchním soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.

5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. popřel svůj podíl na protiprávním jednání, jímž byl uznán vinným, a namítl, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí vadou zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V této souvislosti zdůraznil, že neexistuje přímý důkaz, který by ho z vědomého jednání motivovaného snahou podílet se na drogové trestné činnosti usvědčil, pročež soudy nižších stupňů porušily zásadu in dubio pro reo, jelikož nebylo možno dosáhnout požadované „praktické jistoty“ o spáchání skutku. Závěr odvolacího soudu o jeho vědomém zapojení do organizované skupiny a o jeho vědomosti o charakteru převáženého nákladu dne 27. 4. 2022 či účelu poskytnutých finančních prostředků, je pak projevem libovůle v hodnocení důkazů. V návaznosti na uvedené zpochybnil výpověď svědkyně A. K., jejíž opakované výpovědi označil za nekonzistentní, nepřesvědčivé a vnitřně rozporné. Zejména upozornil na skutečnost, že jmenovaná svědkyně v rámci hlavního líčení konaného dne 18. 3. 2025 výslovně potvrdila, že mu neřekla, pro co jedou, a že obviněný léky v tašce uviděl až při, resp. po policejní kontrole. Tato skutečnost pak odpovídá tomu, že obviněný při kontrole nejevil známky nervozity spojené s vědomým transportem léků a s policií plně spolupracoval, což potvrzují i záznamy z policejní protokoly. Svědci S. P. a M. H. se o jeho osobě ve svých výpovědích nezmiňují a nikterak jej neusvědčují ani odposlechy a SMS zprávy či vyjádření policistů realizujících silniční kontrolu, případně další důkazy.

6. K části jednání spočívající v poskytnutí půjčky svědkyni A. K. obviněný namítl, že šlo o soubor dvou půjček osobě ve finanční tísni, přičemž chybí jakýkoliv důkaz, který by prokázal, že v okamžiku předání peněz věděl, že budou užity k nákupu léčiva Efedrina Arena. Pokud odvolací soud přesto dovozuje jeho povědomí o tomto užití z citace výpovědi jmenované svědkyně, podle níž měl nabýt vědomost o aktivitách osob L. J. a M. H. až v okamžiku, kdy došlo k prodlení s vrácením zapůjčených finančních prostředků, dopouští se odvolací soud zjevného logického pochybení při hodnocení důkazů a nepřípustné extenze skutkových zjištění v neprospěch jeho osoby. Zjištění informací ze strany obviněného ex post, tedy následně jako reakce na vzniklý dluh a neplnění závazků ze strany svědkyně A. K., totiž vylučuje vědomost o účelu půjčky v okamžiku jejího poskytnutí. Konstrukce soudů, že každá půjčka osobě s drogovou minulostí je automaticky „financováním výroby drog“, je pak nepřípustnou presumpcí viny. Odvolací soud tedy zcela rezignoval na povinnost prokázat subjektivní stránku k okamžiku jednání obviněného.

7. Podle dovolatele z provedeného dokazování zcela objektivně vyplynulo že nevěděl, za jakým účelem peníze svědkyni A. K. půjčil, resp. dozvěděl se to až po poslední půjčce, tj. v době poté, kdy bylo dne 27. 4. 2025 jeho vozidlo taxi zastaveno policií a byla zajištěna igelitka s léky, která se nacházela bez vědomí obviněného v kufru jeho vozidla taxi. Přitom i za situace, pokud by měl vědět, že peníze půjčuje A. K. na nákup léků, tak by beztak nevěděl, na nákup jakých léků mají být peníze užity, v jakém množství mají být léky za tyto prostředky zakoupeny a jaké množství zakázané látky by tak vůbec bylo možné z léků vyrobit. Obviněný zároveň nevěděl, kdo vyrábí metamfetamin z nakoupených léků, ani to, kdo a odkud svědkyni A. K. tyto léky obstarával. Nelze tak vyloučit, že z případné jím poskytnuté finanční zápůjčky mohly být zakoupeny i jiné léky než ty, které byly dne 27. 4. 2022 zajištěny v jeho vozidle taxi, přičemž z jím poskytnutých finančních prostředků nebylo možno pořídit více než 1 kg léků. Nadto je závěr soudu o spáchání zločinu ve „velkém rozsahu“ založen na nepřezkoumatelném odborném vyjádření obsahujícím odhad znalce kpt. Ing. Mgr. Václava Martinovského a je v rozporu s výpovědí svědka M. H. Druhý z jmenovaných jako faktický „vařič“ nejlépe věděl, kolik pervitinu by dokázal vyrobit v reálných a neodborných podmínkách, přičemž uvedl, že by získal o cca 40 % méně pervitinu, což by značilo, že z 1 kg léčiva by bylo možno vyrobit toliko 127,5g metamfetaminu. Při zvážení takovéto nižší výtěžnosti by jednání obviněného mohlo naplnit maximálně zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Navzdory opakovaným námitkám obviněného soudy odborné vyjádření výše jmenovaného znalce nepřezkoumaly dodatečným znaleckým posudkem, přestože to mělo přímý vliv na právní kvalifikaci žalovaného skutku.

8. Stran tvrzení o existenci procesních vad, jimiž soudy nižších stupňů zatížily řízení před nimi, obviněný namítl, že silniční kontrola ze dne 27. 4. 2022 nebyla provedena zákonným způsobem, pročež usvědčující důkazy získané na jejím základě nemohly být použity jako podklad pro odsuzující rozsudek. Zásah policie ze dne 27. 4. 2022 totiž podle obviněného nebyl namátkovou silniční kontrolou, nýbrž cíleným a předem plánovaným zásahem směřujícím k zajištění konkrétních věcí na základě předchozích operativních informací o přepravě léků. Vozidlo obviněného tedy bylo sledováno a zastaveno bez příkazu podle § 158d odst. 4 tr. ř. a následně prohledáno bez zákonného důvodu a bez příkazu k prohlídce jiných prostor podle § 83a tr. ř. Extrémní nesoulad v tomto směru dokládají i diametrálně odlišné výpovědi zasahujících policistů ohledně důvodu zastavení vozidla a umístění tašky s léky, což svědčí o snaze ex post legalizovat fakticky nezákonný procesní úkon. Nevypořádání se odvolacího soudu s těmito námitkami obviněného stran obstarání klíčového důkazu je pak porušením jeho práva na spravedlivý proces a zakládá nezákonnost napadeného rozsudku.

9. Současně obviněný namítl, že odvolací soud pochybil, pokud odmítl návrh obhajoby k přehrání CD s výslechem svědkyně A. K., který byl uskutečněn u soudu prvního stupně, přestože na jeho podkladě bylo možné objektivně posoudit míru věrohodnosti jmenované svědkyně v kontextu jejích neverbálních a „paraverbálních“ projevů. Pokud se odvolací soud v otázce věrohodnosti dané svědkyně spokojil s pouhým redukčním textovým přepisem a současně odmítl návrh na přehrání zvukového záznamu zachycujícího její předchozí výpověď, rezignoval tím na naplnění zásady bezprostřednosti a ústnosti. Tato procesní vada vede k nesprávné interpretaci důkazního prostředku, čímž dochází k zásadnímu pochybení při zjišťování skutkového stavu.

10. Obviněný dále namítl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou, že protokol z hlavního líčení ze dne 18. 3. 2025 je vágní, zavádějící a neúplný, a že zaznamenává odpovědi svědkyně A. K. pouze v parafrázované formě, nikoli jako přímou citaci, a v některých případech protokoluje domněnky předsedkyně senátu jako fakt, přičemž taková forma protokolace zkresluje skutečný projev svědkyně a znemožňuje objektivní posouzení její věrohodnosti. Navíc soud prvního stupně o námitkách proti protokolaci rozhodl nezákonně až po vyhlášení rozsudku, čímž porušil dovolatelovo právo na spravedlivý proces, neboť rozsudky soudů nižších stupňů byly postaveny na procesně zpochybněném a věcně neověřeném základu, přičemž absence řádného a věrného záznamu výpovědi klíčové svědkyně A. K. znemožňuje i Nejvyššímu soudu posoudit, zda skutková zjištění krajského soudu mají skutečnou oporu v provedeném dokazování.

11. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný na základě svých výše shrnutých námitek stran absence povědomí o tom, že dne 27. 4. 2022 převážel léky, natož v množství cca 4 kg, a že by před touto jízdou nevěděl, že jeho předchozí půjčka 70.000 Kč měla sloužit k nákupu léků, namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka přípravy zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Rovněž závěr o naplnění zákonného znaku této skutkové podstaty „ve velkém rozsahu“, je s ohledem na výše uvedené námitky založen na nesprávně zjištěném skutkovém stavu.

12. Obviněný taktéž namítl nesprávné právní posouzení skutku v důsledku skutečnosti, že z textu výroku i odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že jej odvolací soud fakticky shledal vinným pouze z účastenství ve formě pomoci a měl tedy toto jednání posoudit jako účastenství na přípravě, nikoliv jako samostatné pachatelství přípravy. Přesto mu přisoudil postavení pachatele zvlášť závažného zločinu spáchaného v rámci organizované skupiny, čímž napadený rozsudek zatížil zásadní logickou a právní vadou.

13. Následně dovolatel namítl absenci materiálních znaků organizované skupiny, jelikož z dokazování vyplynulo, že se nestýkal s dalšími jejími členy, neznal jejich role a jeho jednání spočívalo pouze v izolovaném jednání spočívajícím v pomoci jedné osobě při jednorázovém transportu léků. Samotný fakt, že obviněný mohl mít určité podezření o aktivitách svědkyně A. K., nenaplňuje požadavek na vědomou participaci na organizované dělbě úloh. Obviněný v tomto ohledu rovněž namítá rozpor v argumentaci odvolacího soudu, který se dopustil pochybení, když připustil, že dovolatel „zcela jednoznačně nevěděl, na jaký typ léčiva zapůjčuje peníze“, ale zároveň z tohoto jednání dovozuje jeho členství v organizované skupině. Právní závěr o jeho členství v organizované skupině je tedy v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a zákonnými požadavky na tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu.

14. Obviněný konečně své výhrady směřoval i proti výroku o uložených trestech. Namítl přitom jejich nepřiměřenou výši, přísnost a disproporci, a to zejména ve vztahu k trestům uloženým v minulosti A. K.. Ta, jako organizátorka s nesrovnatelně vyšší mírou společenské škodlivosti, již byla z výkonu trestu propuštěna na svobodu, zatímco obviněný čelí trestu, který je v kombinaci s citelným peněžitým postihem ve svém důsledku mnohem drakoničtější. Peněžitý trest pak označil za likvidační a nezohledňující jeho tíživou ekonomickou situaci, když nemá žádné úspory, a naopak má nesplacený úvěr ve výši cca 3.600.000 Kč, vyživovací povinnost k nezletilému synovi a partnerku na rodičovské dovolené. Obviněný přitom již dne 15. 11. 2025 doložil své majetkové poměry, tedy výdaje, které on a jeho rodina vynakládají na živobytí, přičemž se jedná zejména o nezbytné výdaje, např. na pojistné na životní rizikové pojištění, náklady na energie, telekomunikační služby a internet, pojištění dvou osobních motorových vozidel, pojištění stavby rodinného domu a pojištění domácnosti, pojištění odpovědnosti dovolatele za škodu způsobenou při výkonu pracovní činnosti a náklady na investiční životní pojištění partnerky. Obviněný dále poukázal, že si již dne 25. 3. 2026 musel s ohledem na svou nepříznivou ekonomickou situaci vzít úvěr ve výši 50.000 Kč. Absence jakékoliv úvahy ve vztahu k likvidačnímu charakteru peněžitého trestu v odůvodnění napadeného rozsudku podle obviněného činí tento výrok nepřezkoumatelný. Takový trest navíc postrádá výchovný účel a stává se trestem fakticky nevykonatelným, resp. transformujícím se v náhradní trest odnětí svobody, což obchází smysl zákona.

15. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 11 To 60/2025, a následně věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

16. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 22. 5. 2026, č. j. 1 NZO 394/2026-23, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že totožně formulované námitky uplatňoval dovolatel již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž ty se s těmito námitkami dostatečně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí je vypořádaly. Ke skutkovým námitkám, jež obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce konkrétně uvádí, že představují z podstatné části předkládání vlastního hodnocení provedených důkazů a polemiku s obsahem odůvodnění soudních rozhodnutí, pročež je nelze podřadit pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.

17. S velkou dávkou tolerance lze podle státního zástupce pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze námitku obviněného stran rozporu mezi skutkovými závěry soudu a vyjádřeními svědků S. P. a M. H. Rozhodnutí soudů ovšem nejsou zatížena vadou zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů, pročež tuto námitku označuje za neopodstatněnou. Oba soudy totiž svá skutková zjištění ve vztahu k předmětné problematice mající stěžejní význam pro závěr o vině dovolatele podrobně objasnily a rovněž konkretizovaly, jak k nim dospěly, a to včetně fungování organizované skupiny a zapojení osoby dovolatele do ní. Vyšly přitom primárně z výpovědi svědkyně A. K., která rámcově korespondovala i s výpověďmi dalších spoluobviněných, jakož i se záznamy o silniční kontrole, odposlechy, odbornými vyjádřeními a výsledky domovních prohlídek. Oba soudy nižších stupňů tedy řádně odůvodnily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a dospěly k závěru, že dovolatel byl do celé záležitosti zasvěcen více, než připouštěl. Státní zástupce proto vyjádřil přesvědčení, že soudy v rámci důkazního řízení ustálily taková skutková zjištění, která provedeným důkazům odpovídala, byla s nimi v souladu a byla také objektivním odrazem skutkového děje podstatného pro přisouzení odpovídající právní kvalifikace.

18. K námitkám stran neúplnosti dokazování pak státní zástupce konstatuje, že je lze podřadit pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak i tyto shledává neopodstatněnými. Dokazování totiž není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Jeho povinností je výlučně objasnit skutkový stav v takové míře, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti a umožňoval řádné a odůvodněné rozhodnutí. Odmítne-li nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V aktuálně řešené trestní věci je přitom zjevné, že pokud některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly. Vyhodnotily ho tedy z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž řádně zdůvodnily. To se podle státního zástupce týká právě i návrhu předneseného před odvolacím soudem, jehož prostřednictvím se dovolatel domáhal přehrání zvukového záznamu výslechu A. K. pořízeného před soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud vypořádal a zcela po právu ho odmítl jako zjevně nadbytečný.

19. Opodstatnění podle státního zástupce postrádá i výtka dovolatele směřovaná k údajně nezákonnému použití poznatků zjištěných ohledáním jeho vozidla, kteroužto lze podřadit pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na tuto námitku přitom již nereagoval nejen odvolací soud, ale i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 11 Tdo 184/2022 (pozn. Nejvyššího soudu: zřejmě myšleno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2026, vydané ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 213/2026), jímž odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání jednoho ze spoluobviněných, totiž S. P. Státní zástupce tedy poukazuje na závěry obsažené v citovaném usnesení Nejvyššího soudu, podle nichž tyto námitky nelze považovat za oprávněné, resp. opodstatněné.

20. K námitkám, jež obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce dále konstatuje, že s citovaným dovolacím důvodem se rozchází námitka směřovaná proti naplnění zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jelikož obviněný tuto námitku vystavěl výhradně na odmítnutí skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Podřadit pod něj lze ovšem neopodstatněnou námitku stran toho, že ze skutkové a právní věty vyplývá, že se ze strany obviněného jednalo jen o účastenství ve smyslu pomoci. Dovolatel však přehlíží, že účastenství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku se lze dopustit jen na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu. Nepřekročí-li tedy přímý pachatel stadium přípravy k trestnému činu, posoudí se i jednání účastníka jen jako příprava k trestnému činu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Taková situace nastala právě v nyní posuzované trestní věci, neboť ačkoli se zbylí spoluobvinění na trestné činnosti podíleli ve větším rozsahu než dovolatel a z podstatné části i ve vyšším vývojovém stadiu, v případech kladených za vinu dovolateli nepřekročilo ani jejich jednání stadium přípravy. Proto bylo také jednání obviněného důvodně posouzeno jako příprava uvedeného zločinu, když o účastenství na přípravě se z důvodů uvedených výše jednat nemohlo.

21. Opodstatnění nadto postrádá i námitka, v jejímž rámci dovolatel zpochybnil naplnění znaků organizované skupiny, kteroužto lze podle státního zástupce s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle názoru státního zástupce lze souhlasit s tím, že obviněný se na trestné činnosti podílel jako jeden z členů organizované skupiny, a to navzdory tomu, že doba jeho působení v ní byla v porovnání s ostatními členy kratší. Dovolatel věděl, čím se původně spoluobviněná svědkyně A. K. zabývá. Proto ji také požádal o prodej jím získaného metamfetaminu a poslední půjčku na nákup léků jí v podstatě vnutil. Provedené důkazy dovolují učinit závěr, že obviněný znal velmi dobře L. J. i jeho roli jakožto dodavatele léků sloužících k výrobě metamfetaminu, věděl o propojení A. K., L. J. a M. H. a znal jejich roli v rámci uskupení, jehož účelem byla výroba a distribuce metamfetaminu. Je tudíž možno uzavřít, že i dovolatel se do tohoto uskupení vědomě zapojil a byl tak členem organizované skupiny.

22. Stejně tak podle státního zástupce postrádají opodstatnění i dovolatelovy výtky proti subjektivní stránce založené na tvrzení, že nemusel vědět, že jím zapůjčené peníze budou využity pro nákup léčiv na výrobu drogy a nemohl vědět, že dne 27. 4. 2022 převáží více než 4.000 g léčiva Efedrina Arena. Předně není rozhodné, zda měl obviněný přesnou informaci o tom, za jakou konkrétní částku a jaké léky A. K. nakupuje a jaké konkrétní množství metamfetaminu z nich lze vyrobit. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 283 tr. zákoníku totiž postačí rámcová představa o těchto otázkách a tu dovolatel měl a pokud zadal A. K. úkol, aby jím získaný metamfemtamin prodala za částku nejméně 1.000 Kč za 1 g, se zákonitostmi drogového prostředí nepochybně alespoň rámcově seznámen byl. K jeho námitce v tom smyslu, že neměl tušení, že ve vozidle spolu s A. K. veze i tašku se 4 kg léku Efedrina Arena, státní zástupce připomíná, že podle skutkových zjištění jí nedlouho předtím půjčil 70.000 Kč určených na nákup léčiv na drogy, dále věděl, že za tuto finanční hotovost lze pořídit cca 1 kg léčiv, a navíc věděl nejenom to, že A. K. distribuuje metamfetamin, nýbrž i to, že od L. J. nakupuje léky na jeho výrobu a nechává si ho vyrábět. Aby byla tato činnost zisková, musel obviněný také předpokládat, že A. K. nakupuje léky i za jiné peníze než za ty, které získala od jeho osoby, a to i s ohledem na skutečnost, že obchodovala s drogami již v době, kdy se s obviněným seznámila. Na základě těchto úvah lze podle státního zástupce učinit logický závěr, že dovolatel byl nepochybně srozuměn s tím, že dne 27. 4. 2022 může převážet významně větší množství léčiva než 1 kg, na nějž A. K. zapůjčil finanční prostředky. Pro naplnění zvlášť přitěžující okolnosti podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pak postačovala i Vrchním soudem v Praze dovozená vědomá nedbalost.

23. Podle státního zástupce zároveň pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nelze podřadit výhrady obviněného směřované proti uloženým trestům. V rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Tresty uložené dovolateli přitom podle státního zástupce nelze považovat za extrémně přísné a zjevně nespravedlivé, neboť se jedná spíše o tresty mírné a jejich výše a způsob výkonu, respektive výměra a určení počtu denních sazeb a jejich výše byly soudy odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním. V tomto ohledu státní zástupce odkazuje na úvahy obou soudů vztahující se k výroku o trestech.

24. Pouze na okraj státní zástupce doplnil, že námitku proti údajně chybné protokolaci pod žádný z obviněným vytýkaných dovolacích důvodů podřadit nelze. Navíc na ni bylo ze strany příslušného soudu reagováno. Závěrem svého vyjádření tak s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

25. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájkyni obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.

III. Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř.

27. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným P. Z. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

29. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jím namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat jednak správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

30. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) naopak nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť – jak již bylo konstatováno výše – umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám ve skutkových zjištěních, která jsou z pohledu závěru stran viny obviněného určující (rozhodná).

31. Obviněný ve svém podání odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu přitom nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

32. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který obviněný ve svém podání rovněž výslovně odkázal, je pak existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

33. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

34. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného P. Z. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou jen částečně věcně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. písm. g) tr. ř., a to v rozsahu, jímž obviněný brojí proti procesní použitelnosti důkazu, na němž jsou založena rozhodná skutková zjištění. Pod obviněným detekovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze podřadit pouze námitku, podle níž jeho jednání mělo být posouzeno jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Naopak zbylé námitky obviněného, a to jak námitky rozporující úplnost dokazování a správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, tak námitky směřující proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, představují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů a jsou založeny na snaze obviněného o přijetí jím předkládané verze skutkového stavu. Nad rámec toho pak již dovolatel pouze poukazuje na jím tvrzená procesní pochybení soudu prvního stupně a odmítá jemu pravomocně uložené tresty jako nepřiměřené, přičemž veškeré tyto námitky nelze podřadit pod kterýkoli ze zákonem výslovně vymezených dovolacích důvodů.

35. Jde-li o obviněným namítaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je z obsahu podaného dovolání patrno, že byl uplatněn ve všech třech jeho alternativách. Nejvyšší soud přitom v této souvislosti dospěl k závěru, že z hlediska jejich podřazení pod shora uvedený dovolací důvod jsou relevantní pouze výhrady, v rámci kterých tvrdí, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným, jsou postaveny na nezákonně opatřeném a tedy procesně nepoužitelném důkazu, za který považuje prohlídku motorového vozidla řízeného jeho osobou, jež byla provedena dne 27. 4. 2025 v XY. Podle mínění dovolatele byl tento úkon proveden hlídkou silniční policie nesprávně, jelikož byl realizován bez příkazu ke sledování osob a věci vydaného podle §158d odst. 4 tr. ř. a bez příslušného příkazu k prohlídce jiných prostor vydaného podle § 83a tr. ř.

36. Jak ve svém vyjádření konstatoval již státní zástupce, identickou námitku obviněný předložil již nejen v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci i Vrchním soudem v Praze, nýbrž námitku v prakticky identickém znění předložil taktéž původně spoluobviněný S. P. v dovolacím řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 213/2026. V důsledku toho její obsah řádně přezkoumaly nejen oba soudy nižších stupňů (viz odůvodnění rozsudku krajského soudu v bodech 68. až 71., s nímž se vrchní soud ve svém rozhodnutí zcela ztotožnil), ale rovněž Nejvyšší soud (viz body 26. až 38. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 11 Tdo 213/2026), který se v poukazovaném rozhodnutí – stejně jako v nyní projednávané věci – neztotožnil s dovolacími námitkami obviněného a závěry soudů nižších stupňů neshledal nikterak chybnými.

37. Jak již totiž Nejvyšší soud poukázal ve svém výše citovaném rozhodnutí, prvotním podnětem k zastavení osobního motorového vozidla řízeného obviněným byla skutečnost, že příslušník Policie České republiky – Služby kriminální policie a vyšetřování sdělil policejní hlídce informaci (která byla vytěžena z prováděného odposlechu telekomunikačního provozu), že by se ve vozidle Taxislužby Sprint měly nacházet osoby převážející drogy. V souladu s tvrzením obviněného lze tedy připustit, že policejní hlídka, která kontrolu předmětného vozidla následně provedla, skutečně obdržela podnět k tomu, aby jím řízené motorové vozidlo zkontrolovala, pokud jej v rámci své hlídkové činnosti spatří, a to pro podezření na to, že by se ve vozidle mohly aktuálně nacházet zájmové osoby a omamné či psychotropní látky. Následně policejní hlídka vozidlo řízené obviněným skutečně při výkonu svých pravomocí podle zákona o policii zastavila, přičemž ještě předtím ve vozidle identifikovala ve spolucestující osobě A. K. jako jim známou uživatelku drog. Jmenovanou pak po zastavení vozidla, stejně jako druhou z pasažérek M. H., policisté vylustrovali jako osoby s drogovou trestní minulostí, načež u obou z nich zpozorovali, že začaly být nervózní, ohlížet se, dávat si ruce do kapes, rudnout v obličeji a potit se. V návaznosti na dotaz příslušníků policejní hlídky ohledně možného držení drog či zbraní jim pak byla M. H. předložena krabička s pervitinem, v důsledku čehož byla následně realizována prohlídka dotčeného vozidla, při níž bylo nalezeno šestnáct lahviček obsahujících celkem 24.000 ks tablet léčiva Efedrina Arena.

38. S ohledem na uvedená zjištění je tedy nutné uzavřít, že ačkoli hlídková služba zjevně předem obdržela informaci o možném výskytu omamných či psychotropních látek ve vozidle taxislužby obviněného, tak k samotnému zastavení vozidla přistoupila až poté, co mezi jeho pasažéry rovněž identifikovala zájmovou osobu známou jim pro své napojení na drogové prostředí, čímž bylo zesíleno jejich podezření na přítomnost omamných a psychotropních látek v tomto vozidle a toto podezření bylo následně (vedle nezvyklého chování osob jedoucích ve vozidle) potvrzeno poté, co jedna z osob cestujících v tomto vozidle hlídce předložila krabičku s metamfetaminem. Zasahující policisté tak měli s ohledem na výše uvedené objektivní podklad rovněž pro důvodné podezření o tom, že by se v prostorách vozidla mohly nacházet další omamné či psychotropní látky, což bylo regulérním důvodem pro provedení prohlídky vozidla ve smyslu § 42 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (jinak též „zákon o policii“), podle něhož je policista oprávněn zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku, pátrá- li mimo jiné zejména po omamných a psychotropních látkách, prekursorech drog nebo jiných chemických látkách nebo jiných předmětech určených k výrobě omamných a psychotropních látek.

39. Pokud tedy krajský a posléze i vrchní soud odmítly námitku obviněného, že úkony silniční hlídky policie v podobě zastavení a prohlídky jím řízeného motorového vozidla dne 27. 4. 2022 v XY byly nezákonné, neboť byly provedeny podle zákona o policii, a nikoli jako neodkladné a neopakovatelné úkony v rámci sledování osob a věcí a prohlídky jiných prostor podle trestního řádu, nelze tyto výhrady s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě akceptovat jako oprávněné, resp. opodstatněné. Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s námitkou obviněného, podle níž byla určující skutková zjištění postavena na důkazech opatřených nezákonně, a tedy procesně nepoužitelných.

40. Jestliže pak dovolatel v této souvislosti tvrdí, že byl k otevření zavazadlového prostoru svého vozu donucen pohrůžkou zajištěním vozidla, tak je nutno poukázat na skutečnost, že podle § 42 odst. 7 zákona o policii je policista oprávněn za účelem provedení prohlídky dopravní prostředek otevřít nebo jiným způsobem si do něj zjednat přístup, a to v případě nutnosti i za použití síly. Za situace, kdy bylo s ohledem na výše uvedené potvrzeno podezření na přítomnost omamných a psychotropních látek ve vozidle obviněného, bylo rovněž dáno důvodné podezření, že se ve vozidle mohou nacházet i další omamné a psychotropní látky než ty, které již byly policistům předloženy jeho pasažéry, pročež realizace prohlídky tohoto vozidla nebyla podmíněna svobodným projevem vůle obviněného, kterým by policistům umožnil dobrovolně a z vlastní iniciativy provedení prohlídky vozidla a přístup do jeho zavazadlového prostoru.

41. K námitkám obviněného skutkového charakteru, jež podřadil pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně, a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

42. V této souvislosti Nejvyšší soud dále připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tak není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

43. Ze shora popsaných důvodů je tak z pohledu dovolacího řízení nutno považovat za irelevantní ty ze zbylých dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti v dané věci učiněným skutkovým závěrům s tím, že by odvolacím soudem přijaté závěry měly nasvědčovat jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění vrchního soudu neměla mít vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Skutkové námitky vznesené obviněným v jeho dovolání se totiž opírají pouze o předložení vlastního hodnocení provedených důkazů. Na základě toho pak obviněný předkládá tvrzení, že s ohledem na jeho doznání nebyla prokázána jeho vědomá účast na jednání popsaném v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Takovéto námitky vyjadřující nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a jako takové tedy nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

44. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud toliko v obecné rovině konstatuje, že vyjma nedostatků, k jejichž nápravě přistoupil Vrchní soud v Praze, postupoval Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v dané věci v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak byl po – z pohledu právní kvalifikace – nepodstatných úpravách převzat do výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů zároveň nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě kterýkoli z těchto soudů dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Jejich závěry jsou tedy zcela v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a nikterak neodporují principům formální logiky. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rovněž dostál svým povinnostem v tom ohledu, že dovolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Tedy i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným. Tuto skutečnost ovšem dovolatel ponechal bez povšimnutí a ve svém mimořádném opravném prostředku zopakoval své předchozí odvolací námitky mající ryze skutkový charakter, aniž by se jakkoli věcně pokusil závěry soudů nižších stupňů relevantním způsobem rozporovat.

45. Obviněný totiž zcela pominul, že soudy hodnotily provedené důkazy vyčerpávajícím způsobem, když širokospektrálně posuzovaly všechny jejich aspekty jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemném souhrnu. Na takto získané informace přitom nenahlížely pouze izolovaně či jednotlivě, nýbrž komplexně vyhodnocovaly veškeré zjištěné okolnosti, které posuzovaly i v jejich vzájemné provázanosti. Právě, a především, takový komplexní náhled, jim pak umožnil složit mozaiku do sebe navzájem zapadajících informací, které by jinak při separátním náhledu na ně mohly umožňovat více výkladových variant. Takové oddělené optiky se nesprávně domáhá obviněný, který se zejména upíná na nesrovnalosti vyplynuvší z výpovědí původně spolupracující obviněné a následně svědkyně A. K., která v tomto trestním řízení v procesně použitelné formě vypovídala pětkrát, přičemž jak upozornil již soud prvního stupně, byla osobou pravidelně užívající omamné a psychotropní látky, které mají vliv na psychiku a kognitivní schopnosti, přičemž od předmětných událostí uplynuly tři roky, kdy ani od běžného svědka nelze po takové době očekávat zcela přesnou výpověď kterékoli eventuality. Obviněný přesto z její poslední výpovědi, kterou učinila v hlavním líčení dne 18. 3. 2025, selektivně vybírá vyjádření znějící v jeho prospěch, ignorujíc přitom důvody, pro které se soudy přiklonily k předchozím protichůdným vyjádřením dané svědkyně. Obviněnému tak nelze přitakat v námitce o nedostatečnosti či selektivnosti hodnotících úvah soudů, natož pak v tom, že by označovaly rozpor (tím méně zjevný) mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

46. Z předloženého spisového materiálu totiž Nejvyšší soud ověřil, že v nyní posuzovaném případě se oba soudy nižších stupňů obhajobou dovolatele řádně zabývaly. Zejména Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve vztahu k jednání spočívajícím v poskytnutí finanční hotovosti ve výši 70.000 Kč na nákup 1 kg blíže nespecifikovaného léčiva způsobilého k výrobě pervitinu v tomto ohledu poukázal na skutečnost, že obviněný je usvědčován v prvé řadě výpověďmi již pravomocně odsouzené A. K., která v řízení vypovídala zpočátku jako spolupracující obviněná a následně jako svědkyně. Jmenovaná přitom jakožto organizátorka trestné činnosti zajišťovala financování výroby pervitinu k jejímu vlastnímu užívání a distribuci a za tímto účelem spolupracovala zejména s M. H., který zajišťoval výrobu drogy, a dále L. J., který jí zajišťoval dodávky léčiva nezbytného pro jeho výrobu. Zejména z provedených odposlechů v kontextu výpovědi A. K. vyplynulo, že obviněný byl seznámen s mechanismy obstarávání léčiv k výrobě pervitinu, jeho výroby a následného prodeje, jakož i s tím, že ho jmenovaná svědkyně využívá k přepravě v rámci této činnosti. Z těchto odposlechů totiž bylo zjištěno, že obviněný se jmenovanou hovořil v březnu a dubnu 2022 pravidelně konspirativně, nicméně ze zaměření jejich hovorů je zjevné, že se týkají drog, kdy stran „toho“ probírali např. kvalitu, ochutnávání, na kolik ještě svědkyně má, že se na „tamtěch“ pracuje, na předávání hotovosti a převozu peněz obviněným M. H., přičemž v návaznosti na tyto hovory taktéž domlouvali společné cesty. Přímo v den nálezu léčiva Efedrina Arena ve vozidle obviněného se pak sám s A. K. domlouval, že pojedou pro očekávané „to“, kvůli kterému byli oba nervózní. Obsah odposlechů byl jmenovanou vysvětlen v dalších podrobnostech, tedy zejména v tom ohledu, že v odposleších byly zachyceny též její hovory vztahující se k prodeji jednoho gramu obviněnému, a dále k distribuci metamfetaminu, který jí za tímto účelem obviněný předal, a to s instrukcí, aby jej prodala nejméně za cenu 1.000 Kč za jeden gram.

47. Skutečnosti zjištěné z odposlechů byly dále potvrzeny výpovědí svědkyně A. K. v tom ohledu, že jí dovolatel opakovaně zapůjčil finanční prostředky ve výši 65.000 až 70.000 Kč (což obviněný ani nepopíral) a odměnou za to dostával zpět 90.000 až 100.000 Kč. Obviněný přitom již nejméně před poskytnutím poslední půjčky věděl o tom, že jmenovaná svědkyně plánuje z těchto peněz zakoupit léčivo nezbytné k výrobě pervitinu, jehož prodejem si opatřovala finanční prostředky na svou obživu a na zaplacení půjček, jelikož jej do této činnosti A. K. „zasvětila“ poté, co se dostala do prodlení s vrácením poslední půjčky, která předcházela jednání, pro nějž byl obviněný v nyní projednávané věci trestně stíhán. Obviněný byl rovněž informován o tom, že léky pro výrobu pervitinu zajišťuje L. J. a samotnou výrobu drogy zajišťuje M. H., což rovněž vyplývá z provedených odposlechů. Z výše uvedených důkazů tedy bylo dovozeno, že obviněný sice půjčil svědkyni A. K. finanční prostředky opakovaně, avšak pouze k poslední půjčce, jež byla realizována v dubnu 2022, lze bez jakýchkoli pochybností uzavřít, že tyto peníze obviněný poskytl s vědomím o jejím zapojení do drogové trestné činnosti. Obviněný si tedy byl vědom, že jím poskytnuté finanční prostředky budou určeny na nákup léčiv určených k výrobě pervitinu, přičemž si byl vědom rovněž skutečnosti, že pouze prodejem pervitinu si svědkyně A. K. mohla zajistit výdělek, z něhož mu mohla vrátit jím poskytnuté finanční prostředky, včetně jí přislíbené odměny.

48. Soud prvního stupně se přitom podle zjištění Nejvyššího soudu dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení jak jednotlivých důkazů, tak vzájemných rozporů mezi nimi, zejména detekovaných rozporů mezi výpovědí obviněného a výpověďmi svědkyně A. K. Řádně tedy odůvodnil svůj závěr o tom, že výpovědi jmenované svědkyně jsou pravdivé, podrobné, souvislé a dostatečně konzistentní, celkově tedy věrohodné, přičemž dílčí nesrovnalosti lze odstranit logickou úvahou a jejich zhodnocením v kontextu zbylých ve věci provedených důkazů. Žádný ze soudů přitom v usvědčující výpovědi A. K. důvodně neshledal známky případné msty, pro kterou by dovolatele např. obvinila lživě. Následně, a to zejména s ohledem na výpovědi výše jmenované svědkyně, detekované nelogičnosti ve výpovědích obviněného, obsah odposlechů, jakož i výpovědi spoluobviněných S. P. a M. H., záznamy o silniční kontrole, odborná vyjádření a výsledky domovních prohlídek, krajský soud uzavřel, že z výsledků provedeného dokazování jasně vyplynulo, že byla zcela vyloučena jiná možnost, než že obviněný byl srozuměný s existencí skupiny osob, s nimiž se A. K. podílela na obstarávání léčiv nezbytných k výrobě pervitinu a jeho následné výrobě, přičemž na této činnosti vědomě profitoval spolufinancováním nákupu léčiva a dne 27. 4. 2022 jí vědomě napomáhal převozem těchto léčiv. Jelikož byl obviněný vcelku podrobně informován o činnostech jmenované svědkyně a taktéž byl informován o tom, že si tato půjčuje finanční prostředky i od jiných osob a prodejem drogy si zajišťuje dlouhodobě obživu, dospěly soudy nižších stupňů rovněž opodstatněně k závěru, že obviněný byl srozuměn rovněž s tím, že dne 27. 4. 2022 nemusel převážet ve svém vozidle pouze jeden kilogram léčiva způsobilého k výrobě pervitinu, tedy pouze takové množství, jaké bylo možno pořídit z jím poskytnutých finančních prostředků. Za této situace vzal soud prvního stupně za zcela vyvrácenou, vnitřně rozpornou a celkově nepřesvědčivou obhajobu obviněného, který popíral, že by byl seznámen s činností svědkyně K., když této poskytoval pouze běžnou taxislužbu a peníze jí zapůjčoval pouze v dobrém úmyslu ve snaze pomoci ji ve finanční nouzi. S těmito závěry soudu prvního stupně se následně v podstatné míře ztotožnil též odvolací soud, který pouze dílčím a pro přijatou právní kvalifikaci dotčeného jednání obviněného nepodstatným způsobem nevýznamně upravil skutkový stav ve prospěch obviněného.

49. Co do výtěžnosti obviněným dne 27. 4. 2022 převáženého léčiva se pak soudy správně opřely o odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie zpracované kpt. Ing. Mgr. Václavem Martinovským a jeho výpověď. Odvolací soud přitom vycházel, a to zcela ve prospěch dovolatele, z minimálního množství, které bylo možno vyrobit při 80 % účinnosti extrakce a izolace z reakční směsi, a toto množství tak v porovnání s Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci ponížil. Námitka obviněného v tom smyslu, že při určení množství potenciálně vyrobitelného hydrochloridu metamfetaminu mělo být vycházeno z vyjádření M. H., přitom vyjadřuje pouze jeho požadavek na to, aby bylo vycházeno z jím preferovaných důkazů. S tímto z pohledu dovolacích důvodů irelevantním tvrzením se ovšem Nejvyšší soud neztotožnil, jelikož je logické, že soudy upřednostnily přezkoumatelné objektivní závěry obsažené v odborném vyjádření zpracovaném osobou s odbornými znalostmi před ničím nepodloženým subjektivním vyjádřením osoby zajišťující výrobu pervitinu, která byla motivována snahou umenšovat rozsah jí páchané trestné činnosti.

50. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že odvolací soud posuzoval věrohodnost provedených důkazů, včetně výpovědí A. K., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry Vrchního soudu v Praze neměly oporu v provedených důkazech. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku přitom nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ke svým skutkovým zjištěním následně Vrchní soud v Praze přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci.

51. Na výše uvedeném ničeho nemění ani výtky obviněného směřující proti způsobu protokolace hlavního líčení ze dne 18. 3. 2025, a to konkrétně protokolace výpovědi A. K., kterou rovněž nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Problematiku protokolace v trestním řízení upravuje ustanovení § 55 a násl. tr. ř., přičemž jak o hlavních líčeních u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Olomouc, tak i o veřejném zasedání u Vrchního soudu v Praze, byl pořizován zvukový záznam, na jehož podkladě příslušná (úřední) osoba vyhotovila jednotlivé protokoly o hlavním líčení a o veřejném zasedání. Protokol o hlavním líčení a stejně tak protokol o veřejném zasedání přitom nepředstavuje doslovný přepis toho, co v rámci daného jednání jednotlivé osoby při svém výslechu uvedly, nýbrž ve smyslu § 55 odst. 1 písm. d) a § 55b odst. 3 tr. ř. obsahuje pouze podstatný obsah provedených výpovědí. Rozhodující z hlediska obsahové správnosti a věrnosti toho, co se odehrálo v hlavním líčení, je zvukový záznam, který je v jeho průběhu pořizován. Předepsaný protokol o hlavním líčení je pak pomůckou, z níž soud při svém rozhodování vychází za předpokladu, že se nevyskytne žádná pochybnost o správnosti přepisu takového protokolu. V tomto ohledu lze zejména uvést, že ačkoli obviněný ve svém dovolání opakovaně konstatuje vadnost jím poukazované protokolace, přesto se omezil pouze na obecné a všeobjímající tvrzení o tom, že je tato protokolace vágní, zavádějící a nepřesná. Naopak nikterak neoznačil konkrétní pasáže, v nichž se měl soud prvního stupně při protokolaci výpovědi A. K. z hlavního líčení zásadním způsobem odchýlit od jejího obsahu, a to natolik výrazně, že by došlo k pozměnění jejího smyslu. Deklaruje-li tedy fakticky pouze to, že má odlišnou představu o tom, jak měla být výpověď jmenované ze dne 18. 3. 2025 zaprotokolována – jedná se de facto jen o opětovnou polemiku se způsobem hodnocení důkazu či nahlížení na obsah tohoto důkazu. Jelikož obviněný v podstatě totožnou argumentaci vznesl již v odvolacím řízení, tak i přes jistou strohost odůvodnění Vrchního soudu v Praze je zjevné, že tento soud dospěl k identickému závěru, když konstatoval, že obviněným tvrzené pochybnosti jsou pouze projevem jeho snahy prosadit jiný způsob hodnocení výpovědi jmenované svědkyně.

52. Zejména je ovšem na místě upozornit, že o námitkách obviněného proti protokolaci neopomenul řádně rozhodnout již soud prvního stupně, na což obviněný sám poukázal s tvrzením, že se tento soud dopustil závažného pochybení, pokud o těchto jeho námitkách rozhodl usnesením až poté, co vynesl odsuzující rozsudek. Nejvyšší soud ovšem shledal, že tímto postupem nemohlo být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ačkoli totiž Nejvyšší soud shledává za vhodné, aby o námitkách proti protokolaci bylo rozhodnuto v co nejkratší době po jejich vznesení (ideálně v rámci jednání, pokud byly vzneseny v jeho průběhu), nelze shledat, že by Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci obviněnému svým postupem upřel možnost namítat nesprávnost protokolace, když o této jeho námitce následně rozhodl a přezkoumal její důvodnost, přičemž obviněnému nebylo upřeno ani právo podat vůči jeho usnesení stížnost.

53. Jedná-li se konečně o třetí ze zákonných alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tu obviněný uplatnil ve vztahu ke svým námitkám směřujícím proti úplnosti provedeného dokazování. Ani tyto námitky ovšem Nejvyšší soud neshledal za věcně podřaditelné pod obviněným zvolenou alternativu citovaného důvodu dovolání, ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž obviněný vznesl pouze v kontextu svých výše vypořádaných skutkových námitek a toto jeho tvrzení fakticky představuje toliko prosté zopakování jeho přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci bylo pro správné vyhodnocení věrohodnosti výpovědí A. K. nezbytné, aby byl odvolacím soudem proveden důkaz přehráním záznamu zachycujícího výpověď, kteroužto jmenovaná svědkyně učinila v hlavním líčení dne 18. 3. 2025.

54. K dané námitce obviněného Nejvyšší soud považuje za potřebné opětovně připomenout, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba soudy nižších stupňů přitom svá rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s popěrnou obhajobou obviněného. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se v případě tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě pouhé nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.

55. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je podle zjištění Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci zřejmé, že se o tzv. opomenutý důkaz nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenutý nelze označit takový důkazní návrh, jímž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, načež rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, ježto skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným (popř. jinou stranou řízení) navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb, přičemž výpovědi svědkyně A. K. nezůstaly osamocené, ale v částech, kteréžto byly shledány věrohodnými, byly podpořeny celou řadou dalších důkazů. Následně pak odvolací soud v bodě 28. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vypořádal návrh na provedení důkazu přehráním zvukového záznamu výpovědi svědkyně A. K. ze dne 18. 3. 2025 a vysvětlil, že provedení tohoto důkazu nemůže mít vliv na rozhodnutí o vině a trestu obviněného a vedlo by pouze ke zbytečnému prodloužení trestního řízení.

56. Nelze tedy než zopakovat, že odvolací soud nepochybil, pokud zamítl návrh obhajoby obviněného na doplnění dokazování přehráním zvukového záznamu výpovědi svědkyně A. K. ze dne 18. 3. 2025. Ačkoli lze v souladu s obviněným seznat, že odvolací soud mohl zamítnutí tohoto návrhu ve svém rozsudku po věcné stránce podrobněji odůvodnit, a to přímo ve vztahu k tomuto důkaznímu návrhu (nad rámec poukazu na s ním spojené prodloužení trestního řízení), lze i přesto důvody jeho zamítnutí dostatečně jasně identifikovat v jeho úvahách o správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Jak již přitom bylo uvedeno výše, odvolací soud ve svém rozhodnutí zároveň jasně deklaroval, že se neztotožnil s tvrzením o zkreslenosti protokolu zachycujícího obviněným poukazovanou výpověď A. K. S ohledem na výše uvedené výsledky dokazování rekapitulované v rámci vypořádání skutkových dovolacích námitek obviněného, jakož i přesvědčivé odůvodnění závěrů soudů nižších stupňů stran hodnocení výpovědi svědkyně A. K., pak rovněž Nejvyšší soud shledal, že v dané věci bylo v odvolacím řízení o otázce viny možno bez důvodných pochybností řádně rozhodnout i bez provedení důkazu v podobě přehrání zvukového záznamu výpovědi A. K. ze dne 18. 3. 2025. K danému je nadto na místě opětovně poukázat, že ani obviněný sám ve svém dovolání nepoukázal na jediný konkrétní rozpor odůvodňující pochybnosti o věcné správnosti pořízené protokolace, natožpak rozpor natolik zásadní, že by ve svém důsledku pozměňoval faktický obsah její výpovědi.

57. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí důkazního návrhu obhajoby odvolacím soudem je na místě označit za zcela irelevantní, jelikož obviněný ve svém dovolání ani netvrdí, že by některý z jím učiněných důkazních návrhů zůstal ze strany soudů nižších stupňů zcela opomenut (nepovšimnut). Taktéž podle zjištění Nejvyššího soudu z obsahu spisového materiálu jasně vyplynulo, že soudy nižších stupňů nikterak neopomenuly rozhodnout o každém vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení se obviněný v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně dožadoval, přičemž odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů bylo dostatečně odůvodněno.

58. Ohledně argumentace, jíž obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že pod tento důvod dovolání lze podřadit pouze námitku, podle níž mělo být jednání obviněného posouzeno jako účastenství ve formě pomoci na trestném činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

59. Nejvyšší soud na tomto místě úvodem připomíná, že z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného je rozhodný skutkový stav, který na podkladě provedeného dokazování zjistil soud prvního stupně. Ten přitom, jak Nejvyšší soud uvedl výše, nevykazuje vady ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde-li o argumentaci obviněného stran naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu v postavení člena organizované skupiny ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a naplnění zákonného znaku „velkého rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pak platí, že tyto námitky sice v obecných rysech směřují vůči hmotněprávnímu posouzení skutku, avšak s ohledem na absenci relevantní právní argumentace ze strany obviněného nejsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel totiž tyto námitky vystavěl na argumentaci, v níž primárně – a to opětovně – neguje rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, na jejichž základě byl ustálen skutkový stav podrobně popsaný ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Následně až v návaznosti na jím požadovanou změnu skutkového stavu rozporuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty jemu přisouzeného trestného činu. Nejvyšší soud tedy na tomto místě poukazuje na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněného a znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Namítá-li tedy (opětovně) obviněný ve svém dovolání ve snaze zpochybnit právní kvalifikaci jemu přisouzeného jednání, že nebylo prokázáno, že by znal roli M. H. či L. J. v organizované skupině a nemohl s nimi tedy ani spolupracovat, či že A. K. neposkytnul peněžní prostředky s vědomím, že tyto budou užity k nákupu léčiva určeného k výrobě pervitinu, jakož i to, že ve svém motorovém vozidle dne 27. 4. 2022 převážel léčiva nevědomě, či rozporuje-li množství pervitinu, které z tohoto léčiva bylo možno vyrobit, je namístě konstatovat, že tyto námitky nelze považovat ve vztahu k žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů za jakkoli relevantní.

60. Za formálně podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud shledal pouze námitku směřující proti nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněného jako spolupachatelství, avšak tuto námitku shledal (z níže rozvedených důvodů) zjevně neopodstatněnou.

61. K obviněným poukazované formě trestné součinnosti Nejvyšší soud předně připomíná, že podle § 23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

62. Z § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se pak podává, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).

63. Podmínkou pro spáchání trestného činu ve spolupachatelství je přitom souběžné naplnění dvou znaků, a to společného jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a společného úmyslu (subjektivní podmínka). K objektivní podmínce je třeba uvést, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů vykoná zcela jednání popsané v příslušné skutkové podstatě, nebo každý ze spolupachatelů vykoná zčásti jednání popsané ve skutkové podstatě a teprve v souhrnu jejich dílčích jednání (jako jednotlivých článků řetězu) je naplněna objektivní stránka trestného činu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 294). Současně je třeba doplnit, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Postačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009, uveřejněné pod č. 42/2010 Sb. rozh. tr.). Je-li čin spáchán ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, je z pohledu viny bez významu, jakým konkrétním dílem se příslušný spolupachatel na jednání podílel (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 5 To 21/93, uveřejněné pod č. 41/1993 Sb. rozh. tr.).

64. Nejvyšší soud tak na tomto místě konstatuje, že s ohledem na výše uvedené v nyní posuzované věci neshledal vadu nesprávného právního posouzení jednání obviněného. Vrchní soud totiž ve shodě s krajským soudem na podkladě shora uvedeného skutkového stavu dospěl k závěru, že trestná součinnost obviněného již dosáhla takové intenzity a provázanosti, že ji bylo namístě právně kvalifikovat jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a nikoli pouze jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm.?c) tr. zákoníku k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, který byl nadto ukončen ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo konstatováno shora, účastenství (organizátorství, návod a pomoc) podle § 24 odst. 1 trestního zákoníku je podle zákonné formulace možné jen na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, nikoli na přípravě trestného činu. Podle výše rekapitulovaných skutkových zjištění se přitom obviněný v nyní posuzované věci na trestné činnosti podílel sice po kratší dobu a v menší míře než další osoby zapojené do fungování organizované skupiny, avšak učinil tak vědomě, srozuměn se způsobem jejího fungování, a podstatnou měrou. Jeho role totiž spočívala nejen ve financování nákupu léčiv obsahujících prekursor motivovaném snahou získání odměny vyplacené z prodeje drogy vyrobené z těchto léčiv, ale zajišťoval též přepravu těchto léčiv společně s A. K. jakožto hlavní organizátorkou trestné činnosti. Jeho jednání tak nespočívalo v pouhém poskytování služeb taxi přepravy, nýbrž představovalo základní podmínku realizace navazující výroby pervitinu a jeho následné distribuce za účelem generování zisku, a tudíž šlo o podstatnou složku společného jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Neobstojí proto tvrzení obviněného, že se do trestné činnosti organizované skupiny zapojil ojediněle, okrajově a v podstatě nahodile. Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný se svým jednáním podílel na trestné činnosti naplňující znaky objektivní stránky skutkové podstaty příslušného trestného činu, a to podstatným způsobem. Svým jednáním se totiž podílel na fungování organizované skupiny zaměřené na získání prospěchu výrobou pervitinu a jeho následným prodejem, přičemž toto jednání bylo vedeno společným úmyslem i ve vztahu k zvlášť přitěžujícím okolnostem podle § 283 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

65. Jde-li o námitky dovolatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody a peněžitého trestu, vznesené s tvrzením toho, že jsou tyto tresty disproporční ve vztahu k trestům uloženým v minulosti A. K. a peněžitý trest je pro obviněného likvidační, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

66. Nejvyšší soud totiž ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř.

67. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, je ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno považovat – jde-li o výrok o trestu – toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

68. Je třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

69. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele – obecně ústavním pořádkem předvídaný – je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, stejně jako za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

70. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, je-li rozhodnutí o trestu v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je-li založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním či zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se však v nyní posuzované věci obviněného P. Z. zcela zjevně nejedná.

71. Oba soudy nižších stupňů při svých úvahách o druhu a výměře trestu akceptovaly ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaných trestů ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Přitom přihlédly zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. V této souvislosti zejména soud druhého stupně s odkazem na závěry soudu prvního stupně konstatoval, že ve prospěch obviněného je na místě hodnotit to, že je bezúhonný a řádně zaměstnán, nebyl organizátorem drogové trestné činnosti, která v důsledku zásahu policie zůstala ve stadiu přípravy, a v této hrál spíše podružnější roli. Jako přitěžující ovšem vyhodnotil skutečnost, že obviněný páchal trestnou činnost ze ziskuchtivosti. Odvolací soud pak zejména zdůraznil, že s ohledem na skutečnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný zločin „jen“ ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, byly naplněny zákonné podmínky § 58 odst. 6 tr. zákoníku (pozn. Nejvyššího soudu: od 1. 1. 2026 se jedná o § 58 odst. 8 tr. zákoníku), avšak s přihlédnutím k sofistikovanosti a závažnosti trestné činnosti, které se obviněný jako člen organizované skupiny dopustil, jakož i faktu, že svým jednáním napomáhal tomu, aby z tablet Efedrina Arena bylo vyrobeno 700 g pervitinu a tento byl distribuován jeho uživatelům, je na místě uložení tříletého trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na pětiletou zkušební dobu. Nižší výměru trestu nemohly odůvodnit podle odvolacího soudu běžně se vyskytující skutečnosti, tedy že obviněný před spácháním činu vedl řádný život, řádně pracuje a stará se o rodinu. Vrchní soud se s ohledem na ukládání peněžitého trestu neopomenul v bodě 41. odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabývat rovněž osobními a majetkovými poměry obviněného, načež v bodě 49. odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že výměra tohoto trestu uloženého soudem prvního stupně odpovídá povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a byla správně stanovena se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům obviněného.

72. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku bylo do 31. 12. 2025 možno pachateli uložit trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od osmi do dvanácti let. Pokud Vrchní soud v Praze po zvážení všech zákonných kritérií obviněnému s přihlédnutím ke skutečnosti, že novelou trestního zákoníku (provedenou zákonem č. 270/2025 Sb.), která nabyla účinnosti pouhý měsíc po jeho rozhodnutí, byla citelně snížena dolní hranice nyní aplikované zákonné trestní sazby z osmi na pět let, uložil obviněnému trest odnětí svobody hluboce pod spodní hranicí zákonné trestní sazby stanovené zákonem účinným do 31. 12. 2025, konkrétně ve výměře tří let, a to při jeho podmíněném odkladu se zkušební dobou v trvání pěti let, nelze takový trest za žádných okolností označit za trest nezákonný, nepřiměřeně přísný, exemplární či dokonce za excesivní, neboť odvolací soud tento trest odnětí svobody obviněnému vyměřil po důsledném zvážení všech relevantních skutečností.

73. Na uvedeném nemohla ničeho změnit ani dovolací argumentace obviněného, který nepřiměřenost jemu uloženého trestu odnětí svobody fakticky spatřuje zejména v tom, že již odsouzené A. K. byl uložen trest odnětí svobody, z něhož již byla propuštěna na svobodu, a to ačkoli on sám v jí organizované trestné činnosti plnil „pouze“ pomocnou roli. Předmětem přezkumu na základě dovolání obviněného mohou být totiž pouze výroky vztahující se k jeho osobě, přičemž v samostatném řízení odsouzené A. K. zjevně výrazně prospěla zejména skutečnost, že získala procesní postavení spolupracující obviněné a svou výpovědí významně přispěla k objasnění zločinu spáchaného ostatními členy organizované skupiny. Vzhledem k této skutečnosti rozhodně nelze kriticky srovnávat tresty odnětí svobody uložené obviněnému a svědkyni A. K. jakožto spolupracující obviněné, a to pouze optikou reduktivního požadavku dovolatele na to, aby mu pouze s ohledem na jeho roli v trestné činnosti byl uložen citelně mírnější trest.

74. Za tohoto stavu nebyla při ukládání trestů porušena žádná procesní zásada, zvláště ne obviněným namítaná zásada proporcionality. Znovu je přitom třeba zdůraznit, že námitka směřující proti nepřiměřenosti trestu není v rámci dovolacího řízení podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř., pročež ji byl Nejvyšší soud nucen kategoricky odmítnout.

75. Jestliže dále obviněný označil jemu uložený peněžitý trest za nepřiměřený ve vztahu k jeho majetkovým poměrům a odvolacímu soudu vytýká, že se jeho poměry dostatečně nezabýval, lze konstatovat, že ani v tomto ohledu mu nelze přisvědčit. K danému lze opětovně poukázat, že z bodů 41. a 49. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že osobní a majetkové poměry obviněného byly řádně zjišťovány, včetně jeho příjmů, majetku a závazků, přičemž vrchní soud nepřehlédl ani obviněným v dovolání zdůrazňovaný hypoteční úvěr a jeho vyživovací povinnost. Je přitom třeba odlišovat situaci, kdy soud zákonnou otázku osobních a majetkových poměrů pachatele zcela pomine a opomene taktéž vyhodnotit možnou nedobytnost zvažovaného trestu, od situace, kdy ji posoudí určitým způsobem a obviněný pouze nesouhlasí s tím, jakou váhu soud jednotlivým okolnostem přiznal. Druhá z uvedených situací je zpravidla jen námitkou proti přiměřenosti trestu a jako taková dovolací důvod nezakládá.

76. K výše uvedenému dále Nejvyšší soud uvádí, že ačkoli obviněný ve svém dovolání nepoukázal na § 67 odst. 1 tr. zákoníku, podle nějž platí, že peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, přičemž ani výslovně nedobytnost trestu nenamítá, pak ani pokud by tak učinil, by jeho námitka nebyla opodstatněná. Při výměře trestu totiž odvolací soud zohlednil jednak míru zapojení obviněného do předmětné trestné činnosti, jíž ho uznal vinným, a současně také zjištění o jeho majetkových poměrech. V posuzovaném případě shledal Nejvyšší soud uložení peněžitého trestu obviněnému ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 100.000 Kč, přiměřeným a spíše mírným, rozhodně nikoli nedobytným. Odvolací soud totiž při úvahách o ukládání peněžitého trestu zohlednil všechny polehčující okolnosti, stejně jako výši průměrného měsíčního příjmu obviněného, načež zcela důvodně dospěl k závěru, že peněžitý trest ve stanovené výměře ve spojení s trestem odnětí svobody v trvání tří let, tedy pod hranicí zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, je přiměřený povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, jakož i osobním, rodinným a majetkovým poměrům obviněného. Vrchní soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů stran majetkových poměrů obviněného učinil a z jakých důvodů obviněnému uložil peněžitý trest v celkové výši 100.000 Kč. Nejvyšší soud tak nemá, co by mu mohl v tomto směru vytknout, přičemž z pohledu dovolacího přezkumu je nutno za irelevantní označit změny v majetkových poměrech obviněného, k nimž došlo až po dni rozhodnutí odvolacího soudu.

77. Obviněný se ve své dovolací argumentaci soustředil na tvrzení o údajné „drakoničnosti“ peněžitého trestu a jeho likvidačnímu dopadu na jeho osobu s poukazem na to, že se mu až po jeho uložení (od 22. 4. 2026) snížily čisté příjmy z 50.845 Kč na 44.809 Kč. K danému pak uvádí výčet svých běžných výdajů v celkové výši 37.785 Kč, mezi nimiž vypočítává například i pojistky na svá dvě osobní motorová vozidla ve výši 1.333 Kč měsíčně, náklady na telekomunikační služby a internet ve výši 3.452 Kč měsíčně či náklady na investiční životní pojištění své partnerky ve výši 865 Kč měsíčně s tím, že po uhrazení těchto nákladů mu zbývá pouze 7.037 Kč na výživu rodiny a pokrytí veškerých jejich nákladů. Fakticky se tak, a to s poukazem na nedostatek disponibilních prostředků po uhrazení běžných výdajů, dožaduje, aby bylo upuštěno od uložení peněžitého trestu, aby tak nemusel omezovat své běžné výdaje. Obviněný totiž nikterak nerozvádí, z jakého důvodu jeho jednotlivé pravidelné výdaje představují nezbytné a nutné existenční náklady a nikoli náklady spojené s jím preferovaným životním stylem, byť některé jím uváděné výdaje se již na první pohled jeví svojí výší zjevně nepřiměřené běžným výdajům (např. náklady na telekomunikační služby a internet) a jiné naopak nelze řadit v žádném případě mezi nutné výdaje (např. spořící produkt, jenž obviněný platí své manželce, k jejímž příjmům ve svém dovolání ničeho neuvádí, ačkoli by se i ona měla podílet na úhradě výdajů celé rodiny vypočtených obviněným v jím podaném dovolání, přičemž v odvolacím řízení bylo zjištěno, že disponuje příjmem v podobě rodičovského příspěvku). V této dané souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pro neuložení peněžitého trestu z důvodu jeho nedobytnosti nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit ani neochota obviněného tak učinit, ale tato nedobytnost musí objektivně z provedeného dokazování vyplynout (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.), což ovšem Nejvyšší soud v nyní projednávané věci ve výměře dovolateli uloženého peněžitého trestu, a to při jeho přezkumu optikou okolností zjištěných odvolacím soudem v době jeho ukládání, neshledal.

78. Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že otázka konkrétního způsobu úhrady peněžitého trestu náleží až do fáze vykonávacího řízení. Trestní řád přitom umožňuje, aby odsouzený z důležitých důvodů požádal soud, který výkon peněžitého trestu zajišťuje, o postup podle § 342 tr. ř., tedy o odklad výkonu peněžitého trestu na dobu nejvýše jednoho roku od uplynutí jednoho měsíce od soudní výzvy k zaplacení trestu nebo o povolení splácení peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách (a to bez omezení jejich počtu, výše, i celkové doby jejich trvání). Tento procesní postup slouží k tomu, aby byly ve vykonávacím řízení zohledněny skutečné platební možnosti odsouzeného a aby nebylo bez dalšího nutné přistoupit k vymáhání peněžitého trestu či k dalším zákonným následkům jeho nezaplacení.

79. Obviněný v rámci svého dovolání v neposlední řadě uplatnil též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž z obsahu jím podaného dovolání vyplývá, že tak učinil v jeho druhé alternativě, čímž poukázal na zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jeho názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence dovolatelem vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jak však bylo podrobně rozvedeno shora, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci takovými vadami zatížen není, a proto nemohl být naplněn ani dovolatelem výslovně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

VI. Závěr

80. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný P. Z. podstatnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

81. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. Obecně přitom platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek obviněného správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.

82. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po provedeném přezkumu dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 11 To 60/2025, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného P. Z. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu