11 Tdo 614/2026

Rubrum

11 Tdo 614/2026-301 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2026, č. j. 7 To 24/2026-250, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 202/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného

V. K. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 1. 2026, č. j. 1 T 202/2025-234, byl obviněný V. K. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2025, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 32 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 52 měsíců za současného vyslovení dohledu. Současně mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 150 000 Kč. Dále mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný daného zločinu dopustil zkráceně řečeno tím, že v období nejméně od počátku června 2024 nejdéle však do 14:00 hod. dne 26. února 2025 si dosud nezjištěným způsobem obstarával drogy obecně známé jako pervitin a marihuana, které pak následně ve svém vozidle, nejčastěji v XY, u domu na adrese XY, či XY, opakovaně za účelem majetkového prospěchu prodal M. K., když v období od počátku měsíce června 2024 do 26. února 2025 prodal jmenovanému marihuanu v celkovém množství nejméně 1 500 gramů za částku v celkové výši nejméně 180 000 Kč, a dále v období od července 2024 do 26. února 2025 mu opakovaně prodal pervitin v celkovém množství nejméně 250 gramů za částku v celkové výši nejméně 375 000 Kč, když od blíže nezjištěné doby, nejdéle však do 14:00 hod. dne 26. února 2025 ve vozidle zn. KIA RIO, RZ: XY, které v tu dobu řídil v ulici XY v XY, až před dům č.p. XY, kde byl zastaven policejním orgánem OOK Klatovy a následně zadržen podle § 76 tr. ř., neoprávněně za účelem předání M. K. převážel v 17 ks igelitových uzavíratelných přepravkách celkem 8,76 gramu krystalické látky, po vysušení o hmotnosti 7,74 gramu, ve které byla odborným zkoumáním zjištěna přítomnost metamfetaminu 63,7% čistoty, vztaženo na bázi metamfetaminu, což představuje 4.33 gramu čisté metamfetaminové báze a 1 ks plastového obalu s obsahem aromatické rostlinné sušiny o celkové hmotnosti 49,33 gramu, po vysušení o hmotnosti 44,83 gramu, ve které byla odborným zkoumáním zjištěna přítomnost D-9-tetrahydrokanabinolu v množství 20,2%, což představuje 9,06 gramu čistého tetrahydrokanabinolu.

3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 3. 2026, č. j. 7 To 24/2026-250, k odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu odnětí svobody a při nezměněném výroku o vině, peněžitém trestu a trestu propadnutí věci obviněného odsoudil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, účinného do 31. 12. 2025, k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků za současného vyslovení dohledu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které směřoval proti výroku o vině i o trestu. Uplatnil dovolací důvody zakotvené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. V podrobnostech dovolatel nejprve namítal nesprávné vyhodnocení procesního postavení svědka M. K. a vadné hodnocení jeho výpovědí. Proti jmenovanému svědkovi bylo vedeno samostatné trestní stíhání pro trestnou činnost související s distribucí totožných omamných a psychotropních látek, přičemž toto řízení nebylo v době hlavního líčení pravomocně skončeno, svědek tedy nevystupoval nestranně, ale zainteresovaně na výsledku řízení. Tato okolnost měla zásadní význam pro posouzení jeho věrohodnosti. V přípravném řízení byl vyslýchán v postavení obviněného v jiné trestní věci, tedy za procesních podmínek zásadně odlišných, včetně práva odepřít výpověď. Naproti tomu v řízení před soudem již vystupoval jako svědek poučený o povinnosti vypovídat pravdu pod hrozbou trestní odpovědnosti za křivou výpověď. Soudy se však těmito rozdílnými procesními podmínkami výpovědí dostatečně nezabývaly a nevypořádaly jejich dopad na hodnocení důkazní síly jednotlivých verzí výpovědi. Soudy bez adekvátního odůvodnění přisoudily rozhodující význam výpovědi z přípravného řízení. Tím došlo k porušení povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 tr. ř., jakož i zásad hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Soudy rovněž nevzaly v úvahu motivaci svědka k účelové výpovědi.

6. Dovolatel také namítal nesprávná skutková zjištění a extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými závěry. Rozsudek soudu prvního stupně klade dovolateli za vinu, že v období přibližně od června 2024 do února 2025 prodal svědkovi M. K. nejméně 1 500 g marihuany a 250 g pervitinu. Toto kvantitativní skutkové zjištění však není podloženo žádným samostatně spolehlivým důkazem a stojí prakticky výlučně na výpovědi svědka z přípravného řízení, kterou však tento svědek v hlavním líčení popřel a nahradil výrazně nižším odhadem (cca 400 g marihuany a 20 g pervitinu). Zároveň tato „nižší“ verze alespoň rámcově koresponduje s reálně zajištěnými množstvími (u svědka kolem 140 g marihuany a u obviněného cca 49 g marihuany a necelých 9 g pervitinu). Soud přesto bez přesvědčivého vysvětlení převzal mnohonásobně vyšší variantu, aniž ji podpořil dalšími důkazy. U komunikace mezi obviněným a svědkem soud dovodil, že z náznaků, například zmínky o „barvě“, jasně plyne domluva o drogách. Opomněl však, že taková komunikace může mít i jiný, nekriminální význam. Svědek připustil i jiné zdroje návykových látek, tuto skutečnost však soud ignoroval. Za neobjasněný rozpor je nutno považovat i skutkový závěr týkající se události ze dne 26. 2. 2025, kdy soud dovodil existenci převozu drogy pouze na základě úvahy o podobnosti množství s předchozími případy, ačkoli svědek uvedl, že k žádné předávce dojít nemělo. Tím došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

7. Obviněný uplatnil výhradu nesprávného právního posouzení skutku a nesprávné aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů vycházely z premisy, že jednání obviněného naplňuje znak „značného rozsahu“, a to na základě součtového množství omamných a psychotropních látek za celé sledované období. Ovšem rozsah musí být posuzován nejen kvantitativně, ale též kvalitativně, zejména s ohledem na povahu jednání, jeho intenzitu, organizovanost a skutečný společenský dopad. Soudy nevzaly v úvahu rozdílnou povahu jednotlivých látek, zejména odlišné právní i společenské hodnocení konopí a metamfetaminu.

8. Dovolatel se zabýval rovněž nepřiměřeností uloženého trestu a nedostatečného zohlednění polehčujících okolností. Zdůraznil, že dosud nebyl soudně trestán, vede stabilizovaný život, je výdělečně činný a plní své rodinné i vyživovací povinnosti. Tyto skutečnosti byly soudům známy, přesto jim nebyla přiznána odpovídající váha. Soudy současně přecenily význam domnělé ziskuchtivosti a organizovanosti jednání, přestože tyto okolnosti nebyly spolehlivě prokázány.

9. Obviněný následně vyzdvihl opomenutí námitky aplikace nové, mírnější právní úpravy drogových deliktů. Soudy se nevypořádaly zejména s otázkou, zda jednání kladené mu za vinu, vůbec nadále dosahuje intenzity trestného činu ve smyslu aktuální právní úpravy, či zda již není nutné posuzovat je jako jednání stojící mimo trestní právo, případně jako přestupek. Zcela zásadní pochybení soudů spočívá v tom, že se omezily na aplikaci právní úpravy účinné v době spáchání skutku, aniž by dostatečně zohlednily zásadu časové působnosti trestních zákonů ve prospěch pachatele zakotvenou v § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Zvlášť závažným pochybením je skutečnost, že soudy nepřihlédly k tomu, že nová právní úprava výslovně akcentuje odlišné hodnocení konopí oproti takzvaným „tvrdým drogám“. Takový postup je v rozporu nejen se zásadou zákonnosti, ale i se zásadou přiměřenosti trestní represe.

10. Konečně také dovolatel uplatnil námitku týkající se opomenutí jeho obhajoby a nedostatečné odůvodnění jejího odmítnutí. Soudy obou stupňů se nedostatečně a pouze formálně vypořádaly s podstatnou obhajobou obviněného, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a současně porušením práva na spravedlivý proces. Dovolatel konzistentně uváděl, že omamné a psychotropní látky nepřechovával a nedistribuoval výlučně za účelem dalšího šíření či obohacení, nýbrž že se na jeho straně jednalo minimálně zčásti o užívání těchto látek pro vlastní potřebu, přičemž jeho jednání mělo mít spíše charakter nahodilých kontaktů v rámci úzkého okruhu známých osob, nikoli systematické a organizované distribuce. Pokud by bylo prokázáno, že část omamných a psychotropních látek byla určena pro jeho vlastní spotřebu, bylo by nutné tuto skutečnost zohlednit při posouzení, zda vůbec došlo k naplnění znaku „přechovávání pro jiného“, a zejména zda lze dovodit existenci kvalifikovaného rozsahu jednání.

11. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2026, č. j. 7 To 24/2026-250, jakož i rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 1. 2026, č. j. 1 T 202/2025-234, a současně aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. aby Okresnímu soudu v Klatovech přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolací argumentace obviněného, když zpochybňoval především věrohodnost svědka M. K., nepřekračuje meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Pokud soud prvního stupně v reakci na zjištěné rozpory přistoupil k provedení důkazu přečtením výpovědi svědka z přípravného řízení, učinil tak za splnění podmínek § 211 odst. 3 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soud tyto rozpory racionálně vyhodnotil a dospěl k závěru, že pozdější modifikace výpovědi svědka směřovala ke zmírnění trestní odpovědnosti obviněného. Pokud obviněný dále polemizuje s usvědčujícími důkazy, je namístě poukázat i na existenci dalších, byť nepřímých důkazů. Především je třeba zmínit samotné zadržení obviněného v pozici řidiče osobního motorového vozidla, v němž byly zajištěny omamné a psychotropní látky. Tyto byly následně podrobeny odbornému zkoumání v odvětví kriminalistické chemie a fyzikální chemie se specializací na analýzu omamných a psychotropních látek, čímž byla objektivizována jejich povaha a množství. Dalším významným nepřímým důkazem je vyhodnocení mobilní komunikace mezi obviněným a svědkem M. K. Z protokolů o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dále vyplývá zvýšená frekvence kontaktů mezi obviněným a uvedeným svědkem, a to zpravidla ve formě velmi krátkých hovorů směřujících k operativní domluvě schůzek, případně toliko prozvonění bez následného hovoru.

13. S určitou mírou benevolence lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle státního zástupce podřadit námitky obviněného směřující proti naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy proti závěru, že čin byl spáchán ve značném rozsahu. Při posuzování znaku „značného rozsahu“ soudy vycházely z ustálené rozhodovací praxe, zejména ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013. Uvedený kvalifikační znak přitom může být naplněn i tehdy, nakládá-li pachatel s více druhy omamných a psychotropních látek, jejichž celkový souhrn dosahuje rozhodného rozsahu, byť jednotlivě by stanovené hranice nedosahovaly. V posuzované věci však bylo zjištěné množství omamných a psychotropních látek výrazně nad těmito limity, neboť jednání obviněného se vztahovalo nejméně k 1 500 g marihuany a 250 g pervitinu. Za této situace je naplnění kvalifikačního znaku „značného rozsahu“ zcela zřejmé. Lze přisvědčit, že posouzení rozsahu trestné činnosti nelze redukovat výlučně na kvantitativní hledisko a že je třeba zohlednit i další okolnosti případu. Tyto úvahy však nabývají významu především v hraničních situacích. O takový případ se však v nyní posuzované věci zjevně nejedná.

14. Obviněný dále akcentoval požadavek aplikace nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2026 v oblasti drogové kriminality. Z obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů však vyplývá, že touto problematikou se zabývaly. Oba soudy shodně uzavřely, že nová právní úprava není pro obviněného příznivější ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Ačkoli novelizace přinesla určitou diferenciaci dosavadní konstrukce § 283 tr. zákoníku, nově rozdělené mezi ustanovení § 283 a § 283a tr. zákoníku, což má relevanci s ohledem na skutečnost, že obviněný neoprávněně nakládal jak s metamfetaminem (pervitinem), tak s konopím, nelze přehlédnout podstatnou okolnost vyplývající z porovnání obou režimů. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2025 bylo jednání obviněného posuzováno jako jediný trestný čin podle § 283 tr. zákoníku. Naproti tomu podle nové právní úpravy by se jednalo o dva samostatné trestné činy, což by vedlo k ukládání úhrnného trestu. Takový postup by se nevyhnutelně promítl do celkové přísnosti trestního postihu.

15. Část dovolací argumentace obviněného směřovala proti uloženému podmíněnému trestu odnětí svobody, který považoval za nepřiměřeně přísný. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno k přezkumu přiměřenosti uloženého trestu, nýbrž k nápravě zásadních právních pochybení v rozhodnutí. Určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takovou situaci se v posuzované věci nejedná. Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, a to trest odnětí svobody, jehož výměra se pohybuje zcela v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 283 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, jejíž horní hranice činila až deset let. I podle aktuální právní úpravy zůstává trestní sazba u trestného činu podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku (s výjimkou specifik týkajících se nakládání s konopím v podobě vydělení do § 283a tr. zákoníku) nastavena v rozpětí od dvou do deseti let odnětí svobody v případě spáchání činu ve značném rozsahu.

16. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

17. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

18. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady obviněného jsou opakováním námitek vznášených již v odvolacím řízení, stejně jako v řízení před soudem prvního stupně. Oba soudy na ně dostatečně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč mu nedaly za pravdu. Na jejich argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

19. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

20. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když - rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a - rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. IV. 1 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

21. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

22. K první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

23. Námitky dovolatele nelze podřadit pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu. V obecné rovině platí, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění i) postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

24. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě obecně polemizuje s hodnotícími úvahami soudy nižších stupňů. Jeho výhrady fakticky představují pouhé subjektivní stesky nad tím, že soudy důkazy vyhodnotily jinak, než by si on představoval či přál. Dovolatel tuto polemiku buduje metodou separace jednotlivostí, nezřídka i zcela marginálních, které vyzdvihuje a ze sebemenší (ačkoli pochopitelné a logicky vysvětlitelné) odchylky v detailu dovozuje dalekosáhlé závěry, jimiž se pokouší zpochybnit nosné informace pramenící z provedeného dokazování. Soudy vyčerpávajícím způsobem hodnotily provedené důkazy, kdy širokospektrálně posuzovaly všechny jejich aspekty jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemném souhrnu. Na tyto informace přitom nenahlížely pouze izolovaně či jednotlivě, ale komplexně vyhodnocovaly veškeré zjištěné okolnosti, které posuzovaly i v jejich vzájemné provázanosti. Právě a především takový komplexní náhled jim pak umožnil složit mozaiku do sebe navzájem zapadajících informací, které by jinak při separátním náhledu na ně mohly umožňovat více výkladových variant. Takové oddělené optiky se nesprávně domáhá obviněný, který se upínáním na teoreticky možné eventuality určité jednotlivosti snaží vyvolat dojem masivních nesrovnalostí v celku, jehož vyznění mu právě pro snahu koncentrovat se na jednotlivosti uniká. Obviněnému tak nelze přitakat v námitce o nedostačivosti či selektivnosti hodnotících úvah soudů, natož pak v tom, že by označoval rozpor (tím méně zjevný) mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Hodnotící úvahy soudů nižších stupňů jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a vyváženě se zaobírají provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Neponechávají stranou pozornosti žádný prvek provedeného dokazování a nevykazují žádnou logickou trhlinu. Úvahy zmíněných kvalit nelze označit za nedostačující jen proto, že obviněný s nimi není spokojen a prosazuje svou teoretickou či spíše hypotetickou verzi průběhu skutkového děje.

25. Pro úplnost stojí za zmínku, že ani v oněch jednotlivostech mu nelze dát za pravdu. Velmi ilustrativní je to například na jeho tvrzení, že v přípravném řízení byl M. K. vyslýchán v pozici obviněného. To realitě neodpovídá. M. K. byl v nyní posuzované věci v přípravném řízení vyslýchán dne 27. 2. 2025 na protokol o výslechu svědka (č. l. 34–36 spisu), tudíž byl rovněž jako svědek poučen. Jeho výslechu byl přítomen také obhájce obviněného, tj. JUDr. Václav Polomis, kterému svědek negativně odpověděl na jeho dotaz, zda mu byla nabídnuta nějaká výhoda, pokud bude ve věci vypovídat. Obviněný tedy sestavuje svou variantu skutkového děje na základě výběru pro něho zájmového izolovaného údaje, který navíc vytváří zkreslením důkazů. Toho se naopak soudy nižších stupňů důsledně vyvarovaly, takže v nyní posuzované věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Pouhá odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku (tím méně, je-li založena na modifikovaných informacích) nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost.

26. S ohledem na odlišnosti ve výpovědi svědka K. v hlavním líčení konaném dne 7. 1. 2026 byl podle § 211 odst. 3 tr. ř. čten protokol o jeho výslechu z přípravného řízení (viz č. l. 228 verte spisu). Soud provedl také listinné důkazy, a to usnesení o zahájení trestního stíhání svědka K., datované taktéž 27. 2. 2025 (č. l. 223–224 spisu), a návrh na podání obžaloby v K. věci (č. l. 225–226 spisu). Soud prvního stupně, jehož závěry podpořil rovněž soud odvolací, přiléhavě odůvodnil, proč považoval za klíčovou K. výpověď učiněnou v přípravném řízení, která byla konzistentní, pořízená v době bližší událostem, o nichž referovala, a tvořila logický celek s dalšími ve věci provedenými důkazy, zatímco její změnu v hlavním líčení M. K. „vysvětlil“ více než nelogicky, nepřesvědčivě a dokonce objektivně nesouladně s realitou (výslech provedený údajně málo přes hodinu po zadržení, ačkoli fakticky byl slyšen až následující den). Kritika soudů nižších stupňů, že se nevypořádaly s tím, proč věří prvé K. výpovědi, je tedy pouhou proklamací nespokojenosti dovolatele, který by si přál, aby bylo uvěřeno výpovědi druhé, aniž by ovšem nabízel nějaký (natož pádný) argument, pro který by úvahy soudů postrádaly logiku.

27. Obviněný rovněž sporoval kvantitativní skutkové zjištění stran množství pervitinu a marihuany, které podle něho není podloženo žádným samostatně spolehlivým důkazem a stojí prakticky výlučně na výpovědi výše jmenovaného svědka z přípravného řízení, kterou však tento svědek v hlavním líčení popřel a nahradil výrazně nižším odhadem (cca 400 g marihuany a 20 g pervitinu). Nejvyšší soud v tomto ohledu odkazuje na shora učiněné závěry týkající se vyhodnocení svědecké výpovědi M. K. V návaznosti na to nelze soudům ničeho vytknout ke stanovení množství pervitinu a marihuany, které obviněný svědkovi dodával. Svědek u hlavního líčení nepopíral, že od obviněného obdržel drogy, pouze uváděl jiné množství. Není chybou, pokud soud vycházel z výpovědi z přípravného řízení a ustálil v ní uváděné množství drog, neboť je zde návaznost i na ostatní důkazy, tj. komunikaci mezi obviněným a svědkem, a množství drog, které měl dovolatel u sebe v den zadržení. Poptávka obviněného po jiných kvantifikačních důkazech je iluzorní a rovněž se nese pouze v rovině deklarace jeho nespokojenosti s hodnocením důkazů soudy. Drogové obchody zpravidla neoplývají průkazným účetnictvím, které by umožňovalo v každém okamžiku stanovit stavy skladových zásob, finanční kapacity a likviditu kontrahentů dodavatelsko-odběratelského řetězce, spárovat každou jednotlivou platbu na straně jedné s konkrétním „dodacím listem“ individualizované dodávky komercionalizovaného zboží na straně druhé, identifikovat momenty prodlení některé strany obchodu apod. Drogové transakce se odehrávají většinou skrytě, takže spíše výjimečně jsou k dispozici spolehlivé a exaktní dokumenty osvědčující jejich kvantitu či takové jejich parametry, které lze u legálních komoditních operací vysledovat snadno. To však nikterak nedevalvuje jiné způsoby (zpravidla výpovědi odběratelů) objasňování jejich rozsahu.

28. K dovolatelem namítanému nesprávnému výkladu konspirativních výrazů soudy nižších stupňů Nejvyšší soud plně odkazuje na bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je uvedeno, že co se týká výrazu "barva," k tomuto svědek uvedl, že znamenalo marihuanu. De facto ze všech komunikací vyplývá skutečnost, že se jedná o předávání věci, kterou komunikující přímo nenazývají, kterou chtějí zastřít, o které se nechtějí bavit telefonicky podrobně a odkazují pouze heslovitě, kde jsou, jestli někdo někam pojede, a že na něj druhý počká. Ani komunikace vedená v náznacích nevyvolává (po jejím zasazení do kontextu dalších důkazů a po ukotvení do časového rámce, vč. její četnosti) pochybnosti o jejím pravém obsahu. Obviněný buduje své výhrady o neprůkaznosti komunikace z toho, že v ní explicitně nezaznívají jasné údaje o plánovaných či proběhlých dějích. Takto ovšem obvyklá mezilidská komunikace neprobíhá ani v běžném životě, tím méně pak v situacích, kdy hovořící záměrně nechtějí pojmenovávat věci pravými jmény. Nelze ji připodobňovat k statickým až sterilním hovorům vedeným např. na bankovní či pojišťovací infolinky, kde se volající představí, uvede své generálie, sdělí, k jaké smlouvě chce hovořit, co chce sdělit atd. Živá konverzace je dynamicky se rozvíjejícím útvarem, v němž její aktéři reagují na vzájemné podněty, v provázanosti na dřívější sdělení se oboustranně doplňují a informační toky jsou obsahově zcela srozumitelné, aniž by bylo zapotřebí vše výslovně uvádět. To platí nejen pro osoby spolu hovořící, ale i pro nezainteresovaného posluchače, který dobře porozumí obsahu díky kontextuálnímu usazení celé komunikace, znalosti reálií a kompletace časosnímku událostí. Tento aspekt dovolatel zcela pomíjí a upíná se izolovaně vždy jen na určitý výraz (např. náznakový popis nějakého jevu, nepoužití slova drogy apod.), který odmítá chápat v provázanosti s dalšími zmínkami o něm i s navazujícími událostmi, ačkoli ty jej činí zcela jednoznačným. Navíc svědek K. uváděl, že předání drog si domlouvali telefonicky, případně přes SMS zprávy (protokol o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu č. l. 152–157 spisu, úřední záznam Policie ČR č. l. 158 spisu). Úvaha dovolatele o nekriminálním významu užívaných označení pro drogy je tedy zcela umělá a neživotná.

29. Pro úplnost stojí za zmínku, že pod prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají ani výhrady obviněného o porušení zásady in dubio pro reo. Ta znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Obviněný ale přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti (spočívající ovšem v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů), ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování a logického vyhodnocení důkazů vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného výše, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod. IV. 2 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

31. Pod uvedený dovolací důvod formálně spadají výhrady obviněného spočívající v tom, že rozsah drogy, s níž pachatel nakládá, musí být posuzován nejen kvantitativně, ale též kvalitativně, zejména s ohledem na povahu jednání, jeho intenzitu, organizovanost a skutečný společenský dopad. Jde však o námitky zjevně neopodstatněné.

32. Z obecného hlediska je primárním kritériem pro určení dovolatelem zpochybňovaného rozsahu jím spáchané trestné činnosti množství účinné látky v předmětné omamné látce a pouze v případě, že tento údaj není možné spolehlivě zjistit, přistupuje se k určení rozsahu spáchaného skutku pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, které jsou hraniční, co se týče určení rozsahu, lze potom pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších (terciálních) kritérií, jako jsou především výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu a další (viz již citované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 407/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. l. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1419/2016).

33. Při posuzování znaku „ve značném rozsahu“ soudy vycházely ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska značný rozsah odpovídá množství 150 g metamfetaminu (pervitinu) a 1 000 g marihuany. Uvedený kvalifikační znak může být naplněn i tehdy, nakládá-li pachatel s více druhy omamných a psychotropních látek, jejichž celkový souhrn dosahuje požadovaného rozsahu, byť jednotlivě by stanovené hranice nedosahovaly (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 5 To 11/2023, uveřejněné pod č. 19/2025 Sb. rozh. tr.). V případě dovolatele se jednalo o 1 500 g marihuany a 250 g pervitinu. O naplnění kvalifikačního znaku „značného rozsahu“ nevznikají žádné pochybnosti, neboť obviněný překročil tzv. referenční hladinu značného rozsahu u prvé z drog o 50 % a u druhé dokonce o 66 %. V nyní projednávané věci se nejedná o žádný hraniční případ, neboť uvedené limity byly významně překročeny.

34. Navíc i kdyby hypoteticky měla být brána v potaz terciální kritéria, ani pak by jednání obviněného nešlo označovat jinak než jako řemeslnou a organizovanou distribuci. Opakované drogové dodávky trvající třičtvrtě roku a zahrnující po prvém měsíci dodavatelsko-odběratelského vztahu dokonce hned dvojí komoditní sortiment, jehož zobchodovaný objem dosáhl jeden a půl kilogramu marihuany a čtvrt kilogramu pervitinu, lze za nahodilou a přátelskou výpomoc pokládat jen při zcela nereálném a více než inovativním přístupu.

35. Naopak pod tento dovolací důvod nelze podřazovat výtku obviněného, že soudy nevzaly v úvahu rozdílnou povahu jednotlivých látek, zejména odlišné právní i společenské hodnocení konopí a metamfetaminu v souvislosti s novou trestní politikou státu, kombinovanou s poukazem na to, že dosud nebyl soudně trestán, vede stabilizovaný život, je výdělečně činný a plní své rodinné i vyživovací povinnosti. Obviněný touto argumentací vznáší námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, které lze (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu (spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu) nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva (než jsou otázky druhu a výměry trestu), jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, kterak bylo již zmíněno shora (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

36. Pokud se týká namítané nepřiměřenosti trestu, k tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu“.

37. Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu. Odvolací soud v bodě 8 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že dovolatel nemá v opisu rejstříku trestů žádný záznam za odsouzení v České republice, svědčí mu tedy vedení řádného života. Oproti tomu obviněnému přitěžuje, že spáchal trestný čin ze ziskuchtivosti, což nijak neodporuje skutkovým zjištěním učiněným v této trestní věci. Odvolací soud snížil výměru původně uloženého trestu na 26 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu 3 let, ovšem za současného vyslovení dohledu. Odvolací soud se tedy zabýval otázkou individualizace trestu a zohlednil konkrétní okolnosti případu i osobní poměry obviněného. Nejvyšší soud neshledal pochybení ani u ostatních ukládaných trestů.

38. Ačkoli otázky časové působnosti trestních hmotněprávních předpisů by obecně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spadaly, v řešené věci tomu tak není, neboť opomenutí aplikace nové, mírnější právní úpravy drogových deliktů dovolatel řadí pod své výhrady vůči druhu a výměře trestu. Nejde tedy o námitku, kterou by brojil proti tomu, že trestnost jeho jednání měla být posouzena podle jiné hmotněprávní úpravy, ale soudům nižších stupňů vyčítá, že nepřihlédly k tomu, že nová právní úprava výslovně akcentuje odlišné hodnocení konopí oproti takzvaným „tvrdým drogám“. Jeho výtka je navíc veskrze obecná bez jakékoli argumentace konkrétními ustanoveními později účinné normy, která by ji měla činit pro něho příznivější. Byť tedy obviněný soudům vyčítá, že neprovedly „srovnávací analýzu staré a nové právní úpravy“, sám je v jakémkoli rozboru ještě úspornější, než měly být dle jeho kritiky soudy nižších stupňů.

39. Ty totiž náležitě zohlednily intertemporální pravidla zakotvená zejména v § 2 tr. zákoníku. Zde je uvedeno, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat. Na ústavní úrovni je pak toto pravidlo zakotveno v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod [vycházející z čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. III. PS 1103/07)], který uvádí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Jak již v minulosti konstatoval Ústavní soud, rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Jinak řečeno, použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější (nikoli shodný) než právo dřívější. Současně konstatoval, že § 16 odst. 2 tr. zákona (v současnosti § 3 odst. 1 tr. zákoníku) je pravidlem pro ukládání trestu, které nelze zaměňovat s kritérii časové působnosti zákona uvedenými v § 16 odst. 1 tr. zákona (v současnosti § 2 odst. 1 tr. zákoníku) (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 1103/07, či nález ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, podrobněji pak viz ŘÍHA, J. Časová působnost trestních zákonů a intertemporální účinky novelizací trestních předpisů. Trestněprávní revue, 2021. č. 4. str. 189 a násl.).

40. Nejvyšší soud poznamenává, že postup soudu prvního stupně, potvrzený soudem odvolacím, korespondoval se zásadami, jimiž je ovládána časová působnost trestního zákona ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak v podrobnostech odkazuje na bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na bod 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Oba soudy shodně uzavřely, že nová právní úprava není pro obviněného příznivější ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Ačkoliv novelizace trestního zákoníku účinná od 1. 1. 2026, přinesla rozdělení mezi ustanovení § 283 tr. zákoníku a § 283a tr. zákoníku (pozn. dovolatel nakládal s pervitinem i s konopím), podstatné je, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2025 bylo jednání obviněného posuzováno jako jediný zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2, písm. c) tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody od 2 do 10 let. Oproti tomu by se podle nové právní úpravy jednalo o dva samostatné trestné činy – jeden zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2, písm. c) tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody od 2 do 10 let a jeden přečin podle § 283a odst. 1, odst. 3, písm. c) tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody do 3 let. Takové dva trestné činy by byly trestány ukládáním úhrnného trestu, tedy dovolatel by byl vystaven přísnějšímu postihu. Z tohoto důvodu pro něho právní úprava účinná od 1. 1. 2026 příznivější není. IV. 3 Další námitky obviněného 41. Pod žádný dovolací důvod nespadají námitky týkající se opomenutí dovolatelovy obhajoby, pouhého formálního vypořádání se s ní a nedostatečného odůvodnění jejího odmítnutí. Ačkoli obviněný dedukuje, že soudy obou stupňů tím zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a současně porušily jeho právo na spravedlivý proces, jde opět pouze o výraz jeho nespokojenosti s tím, jak hodnotily provedené důkazy. Dovolatel se tak touto námitkou vrací zpět na půdu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ke které se Nejvyšší soud vyjádřil výše.

42. Přisvědčit nelze ani výhradám, že odvolací soud nesplnil svou přezkumnou úlohu, odvolacími námitkami se zabýval jen formálně a převzal závěry soudu prvního stupně. Krajský soud jasně vyložil, že hodnotící úvahy okresního soudu má za správné, ztotožňuje se s nimi a vysvětlil též, proč nepřisvědčil odvolacím námitkám. Druhostupňový soud tedy neustrnul před branami určité domény, ale ponořil se do její struktury, přezkoumal vazby zbudované prvostupňovým soudem mezi jejími jednotlivými prvky a vlastními úvahami vyhodnotil, zda tyto vazby jsou dostatečně pevné a spolehlivé. Shledá-li odvolací soud nedostatek v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu, pak buď musí tuto mezeru vyplnit vlastními autonomními úvahami (opřenými v případě potřeby o vlastní doplnění dokazování, jak se stalo stran výše zmíněných korekcí) anebo dovodit, že ona proluka je v odvolacím řízení nezhojitelná a že s okolnostmi, které ji zakládají, se musí náležitě vypořádat prvostupňový soud. To, že v hodnotících úvahách prvostupňového soudu odvolací soud žádnou logickou vadu neshledá, však neznamená, že by se hodnotícími úvahami vůbec nezabýval a nepřezkoumával je zejména z hlediska vytýkaných vad.

43. Jinak řečeno, pokud se soud druhého stupně ztotožní se způsobem, jakým soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného, a tento považuje za dostatečný, nemusí odpovídat na každou námitku v rámci svého rozhodnutí. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou nutnosti reakce na stále se opakující argumentaci obviněného se zabývaly Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně‘ (např. rozsudek velkého senátu ve věci Garcia Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, stížnost č. 30544/96)“.

44. Nejvyšší soud tak neshledal v postupu odvolacího soudu nějaké závažné deficity z pohledu nutnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit, a to zejména za situace, kdy již soud prvního stupně své rozhodnutí standardním způsobem odůvodnil. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru skutečně nelze pominout, že soud prvního stupně dostatečně podrobně rozvedl jednotlivé provedené důkazy, věnoval náležitou pozornost rozporům, včetně toho, že se věnoval i otázce věrohodnosti výpovědi slyšeného svědka M. K. Postupem soudů nižších stupňů tak nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

V. Způsob rozhodnutí

45. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten v něm vznesl dílem námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody věcně rozešly, a dílem výhrady, které se s dovolacími důvody sice nemíjejí, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů soudce