11 Tdo 619/2026

Rubrum

11 Tdo 619/2026-860 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 dovolání obviněného V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 7 To 86/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 4 T 79/2023, a rozhodl t a k t o:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného

V. K. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 17. 12. 2024, č. j. 4 T 79/2023-740, byl obviněný V. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za jejich spáchání jej okresní soud podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

2. Současně okresní soud obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozeným S. S. a S. S. na náhradě nemajetkové újmy za duševní útrapy každé částku ve výši 1.000.000 Kč a poškozené S. L. na náhradě nemajetkové újmy za duševní útrapy částku ve výši 1.000.000 Kč. Dále obviněnému podle téhož ustanovení uložil povinnost zaplatit právním nástupkyním M. S., poškozeným osobám S. a S. S. na náhradě nemajetkové újmy za bolestné částku ve výši 547.358 Kč a za ztížení společenského uplatnění částku ve výši 4.000.000 Kč. Vyjma toho okresní soud uložil obviněnému rovněž povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 2.684.010 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % (počítaného ode dne 17. 12. 2024 do zaplacení). Se zbytkem svých nároků na náhradu škody naopak okresní soud podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozené S. S., S. S. a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mostě podal odvolání jak obviněný, tak prostřednictvím svého zmocněnce též poškozené S. a S. S.. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 10. 2025, č. j. 7 To 86/2025-780, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek okresního soudu zrušil ve všech výrocích o náhradě nemajetkové újmy stran poškozených S. L., S. a S. S. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že je obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit na náhradě nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách poškozené S. L., S. a S. S. každé částku ve výši 400.000 Kč. Podle téhož ustanovení rozhodl rovněž o povinnosti obviněného uhradit S. a S. S. (jakožto právním nástupkyním poškozeného M. S., zemřelého 26. 12. 2023) na náhradě nemajetkové újmy spočívající v bolestném každé částku ve výši 273.679 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. krajský soud poškozené S. L., S. a S. S. odkázal se zbytky svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Naopak odvolání poškozených S. a S. S. krajský soud podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

4. Podle skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že: v přesně nezjištěné době v nočních hodinách ze dne 11. 3. 2023 na 12. 3. 2023 v XY, ulice XY, v průběhu narozeninové oslavy konané v objektu společnosti XY, spol. s r.o., v pronajatém prostoru užívaném jako tělocvična, za přítomnosti více než tří osob, během slovní rozepře s poškozeným M. S., tohoto udeřil loktem pravé ruky pravděpodobně do obličeje, poškozený po tomto úderu nekontrolovaně spadl dozadu na zem, udeřil se hlavou o podlahu, a utrpěl těžké až život ohrožující poranění hlavy, vyžadující neurochirurgický zákrok, spočívající v nitrolebním krvácení (pod tvrdou plenu mozkovou a pod omozečnice), pohmoždění mozku s průvodním otokem mozku, kdy úraz hlavy byl komplikován rozvojem mozkových infarktů z ložiskového nedostatečného prokrvení, čímž došlo k poškození důležitého orgánu (mozku), a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 4 T 97/2014, a za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozsudkem Okresního sodu v Mostě ze dne 13.1.2020, sp. zn. 5 T 13/2018.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

5. Obviněný V. K. napadl citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2025, č. j. 7 To 86/2025-780, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 17. 12. 2024, č. j. 4 T 79/2023-740, dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce a zaměřil jej proti výroku o vině a náhradě škody. Odkázal přitom na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první procesní alternativě a na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků jemu přisouzeného trestného činu podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a zároveň má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Ve vztahu k projednávanému jednání dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že z provedených důkazů nebylo možno bez důvodných pochybností uzavřít, že těžká újma na zdraví poškozeného M. S. vznikla v příčinné souvislosti s jeho pádem, ke kterému došlo bezprostředně po úderu vedeného dovolatelem. Obviněný tvrdí, že odvolací soud založil své závěry na úvaze, že poranění poškozeného odpovídá pádu dozadu, a proto odmítl obviněným nabízenou alternativní verzi skutkového děje s tím, že je toliko hypotetická. Podle dovolatele však skutečnost, že určitý mechanismus vzniku zranění odpovídá popsanému následku, ještě neznamená, že je jediný možný. Odkázal přitom na tvrzení znalce MUDr. Jiřího Fialky, které připustil, že poranění poškozeného „mohl teoreticky způsobit i jiný pád“. Podle mínění dovolatele tedy ani znalec takovou alternativu nevyloučil. Jelikož jeho odborný závěr „není uzavřen do jediné možné varianty“, nemůže soud bez dalšího učinit závěr o příčinné souvislosti mezi úderem vedeného obviněným a zraněním poškozeného.

7. V linii svých skutkových námitek obviněný dále tvrdí, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku neodůvodnil, proč by měl být vyloučen jiný nekontrolovaný pád poškozeného – zvláště, když poškozený byl silně intoxikován alkoholem, v důsledku čehož měl výrazně zhoršenou motoriku, po svém bezvědomí (ze kterého se probral) odmítl přivolání lékařské pomoci, a poté pokračoval v konzumaci alkoholu a účastnil se i dalších fyzických aktivit. Souběžně soud nevzal v úvahu, že toalety se nacházely ve venkovní chodbě (tedy mimo přímou kontrolu ostatních účastníků) a že po skončení oslavy nad ránem zůstal v místě konání oslavy sám. Ani absence přímého svědka jiného pádu poškozeného není důkazem, že k němu nedošlo. K celé situaci dovolatel dodal, že poškozeného nalezl druhého dne v odpoledních hodinách pomočeného, ale ani to nevylučuje, že po jeho odchodu dále konzumoval alkoholické nápoje a následně znovu upadl (event. si přivodil zhoršení svého zdravotního stavu jiným způsobem). Jak dovolatel opakovaně namítá, odvolací soud tuto alternativní verzi průběhu skutkového děje vyhodnotil jako nepravděpodobnou a svůj závěr postavil na tvrzení, že popsaný pád po úderu „zcela odpovídá zjištěnému poranění“. Tím však není vyloučeno, že s těžkou újmou na zdraví je slučitelná i jiná varianta, kterou dovolatel prezentuje, následkem čehož tvrdí, že ve věci měla být v jeho prospěch aplikována procesní zásada in dubio pro reo.

8. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítl, že v návaznosti na výše uvedené skutkové námitky nemůže obstát výrok o vině zločinem podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ostatně z provedených důkazů vyplývá pouze správná právní kvalifikace projednávaného jednání jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Stejným nedostatkem jsou zatíženy i výroky o náhradě újmy vůči poškozeným, neboť pokud nebylo bez pochybností vyřešeno, zda obviněný způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, nemohou být bez dalšího činěny ani závěry o rozsahu jeho povinností k náhradám nemajetkové újmy. Navíc krajský soud svým rozhodnutím sám relativizoval výši nároků poškozených a část z nich odkázal na občanskoprávní řízení. Podle dovolatele však měl stejně zdrženlivě přistoupit i k těm částem nároků, které v trestním řízení přiznal, neboť faktická nejistota v otázce příčinné souvislosti dopadá na celý adhezní základ (nikoliv jen na jeho část).

9. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souběžně dovolatel vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

10. K dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 28. 5. 2026, č. j. 1 NZO 327/2026-26, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že obviněný se s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky domáhá prostého přehodnocení provedených důkazů ve snaze dosáhnout přijetí (pro jeho osobu) příznivějšího skutkového stavu. V této souvislosti však nekonkretizoval tzv. zjevný rozpor (tedy zásadní neshodu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými rozhodnými skutkovými zjištěními), pouze dovolacímu soudu předložil vlastní pochybnosti stran průběhu a následku skutkového děje, čímž se však dostal mimo zákonné meze jím uplatněného dovolacího důvodu. Ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl žádnou hmotněprávní námitku, pouze se formálně vymezil proti soudy aplikované právní kvalifikaci dotčeného jednání podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a svůj nesouhlas opětovně založil na odmítnutí konečných skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů a až v návaznosti na to žádá změnu hmotněprávního posouzení věci. Souběžně státní zástupce odmítl námitku, v níž obviněný napadl výroky o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, neboť ani v tomto ohledu neshledal důvod pro zásah do napadeného rozhodnutí. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř, a současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.

11. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

13. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

15. Obviněný ve svém dovolání předně výslovně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, pokud „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Z pohledu zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu tak lze za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného považovat jednak správnost a úplnost skutkových zjištění (na nichž je napadené rozhodnutí založeno), dále procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Předmětný dovolací důvod přitom umožňuje nápravu jen v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním či zjevným) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř., přičemž věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních. Těmi jsou jednak případy tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností ode dne 1. 1. 2022) tedy nikterak nedošlo k obecnému (paušálnímu) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru.

16. Další z obviněným výslovně detekovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat za podmínky, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, konkrétně to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin vůbec nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

17. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

18. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovolací soud zkoumal, zda dovolání obviněného V. K. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jím uplatněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům taxativně uvedeným v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný totiž ve vztahu k zpochybňovanému jednání toliko opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v rámci které v podstatě namítl, že provedené důkazy ve svém souhrnu nevytvořily logickou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, zejména stran faktického nenaplnění příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem, který nastal na straně poškozeného.

19. Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu konstatuje, že dovolatel svými výhradami opětovně zpochybňuje zásadní skutková zjištění, aby stran projednávaného protiprávního jednání prosadil vlastní obhajobu, podle které nemělo být prokázáno, že se dopustil zločinu právně kvalifikovaného podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pročež usiluje o zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a opětovné projednání věci s cílem dosáhnout pro svoji osobu příznivějšího rozhodnutí. Takovouto argumentační negací však všechny své námitky znovu zaměřil výhradně proti soudy učiněným skutkovým závěrům, což je však ve fázi dovolacího řízení (z pohledu vymezených dovolacích důvodů) již nepřípustné (pakliže nedošlo k zásadním, extrémním či zjevným vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, když však v nyní posuzované věci žádný takovýto zásadní nedostatek zjištěn nebyl).

20. V tomto ohledu je třeba znovu připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není a priori určen k opakované a kompletní revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud to odůvodňuje jedna ze tří alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterak bylo popsáno výše. Takové závažné pochybení obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu s odkazem na jeho první procesní alternativu sice namítl, nicméně Nejvyšší soud jej po přezkumu připojeného spisového materiálu odmítl, neboť předmětnou argumentaci dovolatele vyhodnotil jako zavádějící, a tedy i bezpředmětnou. V.

1. Námitky podřazené dovolatelem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

21. V rámci svého dovolání obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě) brojí proti důkazům, které soudy nižších stupňů vyhodnotily jako věrohodné. Své námitky však obviněný ponechal v podobě velmi nekorektní polemiky, aniž by věcně reagoval na pečlivá odůvodnění rozsudků Okresního soudu v Mostě (viz odůvodnění rozsudku v bodech 22 až 29) i Krajského soudu v Ústí nad Labem (viz odůvodnění rozsudku v bodech 7 až 10). Přitom povinností dovolatele, který odkazuje na předmětný dovolací důvod, je pečlivá konkretizace namítaného rozporu rozhodných skutkových zjištění na straně jedné a obsahu provedených důkazů na straně druhé, zvláště pokud se má jednat o rozpor zjevný. Jinými slovy je dovolatel povinen velmi pečlivě precizovat, kterých rozhodných skutkových zjištění se jeho námitka týká, v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a z jakého důvodu jsou tato skutková zjištění z pohledu rozhodnutí o vině podstatná (určující).

22. Dovolací soud ověřil, že ve vztahu k projednávanému delikventnímu jednání okresní soud uskutečnil dokazování v potřebném rozsahu. V jeho rámci dominují (vyjma výslechu samotného obviněného) zejména výpovědi svědků inkriminované události D. G., M. K., P. B., J. P. (jakož i dalších přímých svědků, včetně záznamů o podaných vysvětleních osobami V. Š., T. T. a F. G., které byly se souhlasem procesních stran v rámci hlavního líčení soudem přečteny). Klíčové pro posouzení projednávaného incidentu je provedení důkazu jednak znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zpracovaným MUDr. Andreou Vlčkovou a dále znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zpracovaným MUDr. Jiřím Fialkou (který byl soudem osobně vyslechnut s ohledem na námitky související s obhajobou obviněného). Soud prvního stupně své dokazování doplnil také řadou dalších listinných důkazů, zahrnující zejména lékařské zprávy vztahující se k poranění poškozeného a následnému způsobu jeho léčby, včetně dalších důkazů, které však měly stran projednávané trestné činnosti toliko doplňující povahu (jedná se především o důkazy doplněné krajským soudem o aktuální výkazy obviněného a související spisový materiál Okresního soudu v Mostě sp. zn. 2 T 126/2021).

23. V této souvislosti Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že nekoordinovaný („prkenný“) pád poškozeného směrem dozadu (na znak) po úderu do obličeje loktem vedeným obviněným s následným nárazem zátylku hlavy poškozeného na tvrdý povrch podlahy byl příčinou bezprostředního krátkého bezvědomí v důsledku nitrolebního krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a pod omozečnice, které vedlo k otoku mozku a tedy k jeho nedostatečnému prokrvování, což v konečném důsledku vedlo k jeho nevratnému poškození. Přes tyto závěry dovolatel i nadále tvrdí, že těžká újma na zdraví poškozeného M. S. „nemusela vzniknout“ v příčinné souvislosti s pádem, který mu způsobil. V této souvislosti popírá výsledky odborných závěrů znalce MUDr. Jiřího Fialky a nadále tvrdí, že jiný možný nekontrolovaný pád poškozeného nebyl spolehlivě důkazně vyloučen.

24. Nicméně Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu konstatuje, že znalec MUDr. Jiří Fialka se podrobně zabýval výchozími skutkovými a medicínskými souvislostmi projednávaného úrazu a jasně konstatoval, že zranění poškozeného zcela odpovídá svědky popisovanému pádu, a to i s přihlédnutím ke krátkému bezvědomí, které po jeho kolapsu bezprostředně následovalo. Současně znalec vyloučil, že by úraz poškozeného mohl vzniknout jiným způsobem, než který je popsán ve výroku o vině formulovaném Okresním soudem v Mostě. Jednoznačně tedy vyloučil, že by k tak fatálnímu úrazu poškozeného mohlo dojít ještě před popsaným úderem od obviněného anebo následkem dalších pádů, ke kterým došlo v důsledku jeho vrávoravé chůze, anebo v rámci „boxerských soubojů“, kterých se v průběhu oslavy zúčastnil.

25. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění, tak tyto přátelské souboje se konaly paralelně s probíhající oslavou ve vedlejší místnosti objektu, která byla k tomuto účelu vybavena měkčenými podložkami (tzv. tatami) a kde jejich účastníci byli vybavováni boxerskými rukavicemi a ochrannými přilbami. Ostatně součástí spisového materiálu je i nosič obsahující krátké videozáznamy (zachycené mobilními telefony), které (mimo jiné) zachycují jeden takový pád poškozeného na měkčenou podložku, po kterém k žádnému bezvědomí nedošlo (CD nosič na č. l. 302, přičemž sekvence z tohoto střetnutí jsou i s pádem poškozeného zachyceny ve znaleckém posudku MUDr. Fialky na č. l. 566). Znalec v této souvislosti odmítl, že by úraz mohl vzniknout v důsledku úderu tupým předmětem do hlavy, tedy např. úderem rukou v boxerské rukavici. Stejně tak hypoteticky odmítl, že by příčinou úrazu poškozeného mohl být i samotný úder loktem – pokud by po něm nenásledoval pád poškozeného. V této souvislosti je vhodné odkázat i na stanovisko znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové, která jasně uvedla, že úder vedený obviněným nebyl nikterak silný – neboť poškozený S. zjevně neutrpěl zlomeninu žádné obličejové kosti (dolní či horní čelisti) a dokonce u jeho osoby nenastalo ani poškození měkkých tkání (otok či krevní výron, č. l. 253 verte). Pro úplnost je nutno dodat, že také neomalená opilecká chůze poškozeného, doprovázená kolizemi, byla svědky popisována jako běžné opilecké pády, při kterých poškozený padal dopředu nebo do stran, tedy na ruce (popř. na žebra), avšak po žádném z těchto pádů nenásledovalo další zranění hlavy či bezvědomí.

26. Pokud obviněný v rámci svých úvah domýšlí, že poškozený mohl v průběhu oslavy upadnout i v místě, kde jeho osobu nikdo neviděl, např. cestou na toaletu, jedná se o čistou spekulaci, která není podporována žádným důkazem (nejen svědeckým – nikdo z účastníků oslavy jej na chodbě nenašel, ale ani znaleckým – neboť další nekontrolovaný pád se na mozku poškozeného neprojevil např. druhým úrazovým ložiskem). To samé platí i o tvrzení dovolatele, že poškozený mohl údajně upadnout poté, co byl zanechán sám v prostorách tělocvičny, poté co všichni z místa oslavy odešli. I v tomto ohledu ze svědeckých výpovědí (jakož i výpovědi samotného obviněného) vyplynulo, že poškozený v této době již nebyl schopen pohybu.

27. Tomu odpovídá i tvrzení znalce MUDr. Fialky, že zdravotní stav poškozeného se v průběhu noci dále zhoršoval, jakož i skutečnost, že obviněnému se nad ránem již nepodařilo poškozeného probudit, a to ani silnými a bolestivými údery širokého talíře do břicha (který o poškozeného dokonce rozbil), přičemž mu způsobil hematomy (zachycené v protokolu o prohlídce těla poškozeného, viz fotografie na č. l. 213 spisu). O stále zhoršujícím se stavu poškozeného svědčí též skutečnost, že obviněný jej nalezl druhého dne kolem 16. hodiny odpolední pozvraceného, pomočeného, podchlazeného a navíc na tom samém místě, kde byl po oslavě zanechán (kterak potvrdili také na místě přítomní svědci B. H. a K. S.). Je proto zcela vyloučeno, že by se poškozený – v době, kdy byl po odchodu ostatních účastníků oslavy ponechán o samotě – vzbudil, následně sám popíjel další alkohol a po objektu se pohyboval, přičemž „mohl upadnout“. Ostatně znalec během hlavního líčení naopak výslovně uvedl, že takový průběh není důvodné předpokládat. Naopak vyjádřil přesvědčení, že poškozený po odchodu obviněného dále bezvládně ležel, přičemž skutečnosti, že nebyl schopen žádného pohybu, odpovídá i to, že nebyl schopen řádně uspokojit svou fyziologickou potřebu (a proto se pomočil, č. l. 713).

28. Lze jistě připustit, že z provedených skutkových zjištění objektivně vyplynulo, že na tvrdém a nekorigovaném dopadu poškozeného se významně spolupodílela jeho aktuální podnapilost. To je však skutečnost, kterou soudy vzaly v potaz, stejně jako další „nešťastné“ okolnosti, jako bylo odmítnutí přivolání rychlé lékařské pomoci samotným poškozeným, jeho další (poúrazová) konzumace alkoholu, jakož i jeho zapojení se do paralelně provozovaných fyzických aktivit. Právě tyto skutečnosti u účastníků zábavy (coby zdravotnických laiků) vyvolávaly dojem, že poškozený je v podstatě v pořádku. Sice po krátkém bezvědomí (vyvolaném pádem poškozeného na zem v důsledku jeho napadení úderem loktem vedeným ze strany obviněného) popisovali pohled poškozeného jako „otřesený“ či „zmatený“ (svědek M. B., D. G.) nebo „nepříčetný“ (svědek P. B.), tento stav však vyhodnotili jako důsledek konzumace tvrdého alkoholu.

29. Z hlediska dovolatelem zpochybňované příčinné souvislosti tedy jednoznačně vyplývá, že to byl právě předmětný úraz, který po ráně vedené obviněným způsobil poškozenému nitrolební krvácení, byť k jeho rozvoji docházelo v průběhu dalších několika hodin (během kterých poškozený ještě tzv. „fungoval“). Za této situace námitky obviněného, že ke zranění poškozeného „mohlo dojít“ v důsledku jiného pádu, který on nezapříčinil a který „nelze vyloučit“, jednoznačně nemohly obstát. Stejný závěr je nutné vztáhnout i k doprovodné námitce, že sám znalec MUDr. Fialka připustil, že poranění poškozeného „mohl teoreticky způsobit i jiný pád“. V tomto smyslu nelze pominout, že dovolatel vytrhuje toto tvrzení z celkového kontextu znaleckého úsudku a pokouší se předmětný výrok interpretovat ve svůj prospěch. Především však znalec nebyl přímým očitým svědkem celé události a jeho ryze „teoretická poznámka“ je v kontextu pečlivé analýzy všech zásadních skutkových zjištění (ověřených také další znalkyní) již zcela podružná.

30. Za této situace platí, že pokud dovolatel s důrazem na vlastní skutkovou verzi vylučuje, že by následkem jeho útoku došlo k těžké újmě na zdraví, tak formuje vlastní skutkové závěry, které se zcela míjí se skutkovými zjištěními vyplynuvšími z řádně provedených důkazů. Souběžně přehlíží, že zjevný rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů lze dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, tedy pouze v situacích, kdy odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektují obsah provedeného dokazování. Takovou zásadní vadou však napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů v nyní posuzované věci zatížena nejsou. Jak je konstatováno výše, dovolací soud z přiloženého spisového materiálu naopak ověřil, že všechna podstatná skutková zjištění (na jejichž základě byl ustálen průběh sledovaného skutkového děje) vyplynula z provedených a procesně použitelných důkazů, které okresní i krajský soud hodnotily v souladu s principy elementární logiky.

31. Proto také nelze souhlasit ani s výrokem obviněného o údajném porušení procesní zásady in dubio pro reo. Na existenci zjevného či extrémního rozporu nelze usuzovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi, se kterou dovolatel nesouhlasí, neboť vyznívá v jeho neprospěch. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ještě samočinné porušení zásady in dubio pro reo, příp. porušení dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 892/2014 a sp. zn. 3 Tdo 1558/2019, nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/02).

32. Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně v nyní posuzované věci plně dostál, což potvrdil i odvolací soud, který rozsudek okresního soudu přezkoumal a konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou zcela správná. Dovolací soud v rámci svého přezkumu rovněž konstatuje, že hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně není nikterak tendenční či účelové. Je to naopak obviněný, který ve svém dovolání vědomě manipuluje s obsahy jednotlivých důkazů, přestože mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků projednávaného zločinu, nepanuje žádný, natož zjevný nesoulad. Je to tedy sám dovolatel, nikoli soudy nižších stupňů, kdo se ve svých námitkách ubírá cestou svévolného hodnocení provedených důkazů a otevírání dalších skutkových možností, kterým však neodpovídají žádná skutková zjištění.

33. V souvislosti s tím Nejvyšší soud připomíná, že k tomu, aby alternativní varianta průběhu skutkového děje skutečně vedla k pochybnostem o vině obviněného, musí být možná a uvěřitelná, což však v tomto případě nelze tvrdit, ježto obviněný své námitky založil na pouhém zpochybňování logických skutkových závěrů, bez toho, aby soudu předložil skutečně rozumnou a uvěřitelnou alternaci o možném průběhu skutkového děje. Jinými slovy dovolatelovo „otevírání“ dalších skutkových možností, kterým neodpovídají žádná skutková zjištění a které vylučují i soudem přizvaní znalci, nebylo možné akceptovat, nehledě na to, že předmětná námitka svým obsahem směřuje proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo totiž vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy procesní charakter, pročež jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný) dovolací důvod vyjma podmínky, že nevygraduje do stavu zjevného nesouladu předpokládaného dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k čemuž v předmětné věci zjevně nedošlo].

34. Stran této námitky Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že v trestním řízení je třeba vždy vycházet z nejvyššího možného stupně jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16-1). Důvodné pochybnosti by se tak měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení jednotlivého či jednotlivých důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Řádně provedené důkazy je současně nezbytné hodnotit v souladu s principy vyjádřenými v § 2 odst. 6 tr. ř. ve vzájemných souvislostech, což je postup, kterým lze odstranit případné pochybnosti. Nutným předpokladem použití této zásady je přitom reálná existence důvodných pochybností ve vztahu k projednávanému skutku či osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Souběžně se musí jednat o pochybnosti závažné a neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Naopak svědčí-li důkazy o vině obviněného způsobem, že soud projednávající daný případ o jeho spáchání nemá žádné pochybnosti, není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1509/2016).

35. Jelikož tedy soudy nižších stupňů neměly o skutkových závěrech, jež byly učiněny na základě řádně provedených důkazů, žádné pochybnosti, nedošlo v projednávané věci k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Ostatně o zcela objektivním přístupu okresního soudu, jakož i o aplikaci této zásady svědčí skutečnost, že soud neshledal kauzální nexus mezi výpadem obviněného a následným úmrtím poškozeného M. S. (ke které došlo dne 26. 12. 2023) s odůvodněním, že ke smrti poškozeného vedlo vícero příčin, zejména „raritně negativní výsledek“ neurochirurgické operace konané dne 19. 12. 2023 (po které došlo k prudkému zhoršení zdravotního stavu a následné „mozkové smrti“).

36. Také zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i nové projednání věci odvolacím soudem, které dovolatel v závěru svého dovolání požaduje, by muselo být založeno na zcela nelogickém a iracionálním úsudku. Stávající argumentaci obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě) je proto nutné označit za neakceptovatelnou, neboť obviněný uplatněné námitky podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně. Ve skutečnosti takto postavenou argumentaci nemohl podřadit pod žádný zákonem výslovně vymezený dovolací důvod, neboť svými námitkami pouze pokračuje ve své popěrné obhajobě, aniž by akceptoval zásadní důkazní argumenty obou soudů nižších stupňů.

37. V souvislosti s výše uvedeným považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat také na právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je totiž zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V.

2. Námitky podřazené dovolatelem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

38. Obviněný v návaznosti na výše popsané skutkové námitky dále s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že projednávaná trestná činnost byla soudy nižších stupňů nesprávně právně posouzena podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nicméně – jak bylo zmíněno výše – předmětný dovolací důvod musí být v dovolání obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními hmotněprávními vadami a teprve v návaznosti na tvrzená a řádně odůvodněná právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Dovolatel však postupoval opačně, neboť fakticky předkládá vlastní skutkové závěry o tom, že mezi jeho jednáním a těžkou újmou na zdraví poškozeného nelze konstatovat příčinnou souvislost, a teprve poté využil k „zakrytí“ své skutkové argumentace výše uvedeného dovolacího důvodu. Jinak řečeno, takto koncipované námitky pod předmětný dovolací důvod podřadit nelze, jelikož se ve skutečnosti nezaměřují na pochybení soudu při aplikaci hmotněprávních norem na jím zjištěný skutkový stav (ani na eventuální jiné vadné posouzení okolnosti významné z pohledu hmotného práva), nýbrž vykazují toliko snahu dovolatele o revizi skutkových zjištění v jeho prospěch a až v návaznosti na to i dosažení změny v hmotněprávním posouzení věci.

39. Taktéž námitky, které dovolatel zaměřil proti výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozeným osobám S. L., S. S. a S. S., založil pouze na odmítnutí závěrů o své vině, kterou popírá. Fakticky však dovolacímu soudu nepředložil žádnou relevantní hmotněprávní argumentaci, a proto ani k této námitce nemohl Nejvyšší soud přihlédnout.

40. Lze tedy shrnout, že Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem zcela oprávněně potvrdil skutkové i hmotněprávní závěry Okresního soudu v Mostě, který jednání obviněného právně kvalifikoval jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný poškozenému M. S. způsobil těžkou újmu na zdraví, byť vzniklý těžký následek obviněnému přičetl nikoli jako úmyslný podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku, ale spravedlivě konstatoval spáchání projednávaného skutku – ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby – z nedbalosti [minimálně z nedbalosti nevědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

VI. Závěr

41. Nejvyšší soud po přezkumu připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatel v rámci své argumentace pouze zopakoval námitky skutkového charakteru, které uplatnil již během hlavního líčení nebo v rámci svého odvolání. Jejich podstatou je však pouze nekorektně vedená polemika s výsledky dokazování řádně provedeného soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací (byť napadený rozsudek okresního soudu revidoval ve všech výrocích o náhradě nemajetkové újmy stran poškozených S. L., S. S. a S. S.). Zpochybňovaná interpretace skutkových zjištění ze strany obviněného nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, když mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je v posuzované věci patrná zjevná logická návaznost. Za této situace Nejvyšší soud neshledal důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno.

42. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2025, č. j. 7 To 86/2025-780, ani jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 17. 12. 2024, č. j. 4 T 79/2023-740, nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného V. K. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Za tohoto stavu Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a obviněným podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu