11 Tdo 902/2003

Rubrum

Totožnost subjektu uváděného v omyl a subjektu plnícího v omylu Skutečnost, že nebyla dána totožnost subjektu uváděného v omyl a subjektu plnícího v omylu, tedy subjektu, vůči němuž přímo směřovalo podvodné jednání obviněného, a subjektu provádějícího majetkovou dispozici v omylu, v jejímž důsledku došlo k vzniku škody, nikterak nebrání dovození trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin podvodu. Naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu ve smyslu § 250 trestního zákona totiž nevyžaduje totožnost těchto subjektů, vyžaduje však příčinnou souvislost mezi jejich jednáním a jednáním obviněného.

Výrok

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. ledna 2004 o dovolání obviněného JUDr. B. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 177/2002-1266, ze dne 26. 3. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 13/2001, takto:

Odůvodnění

Podle § 265k odst. l trestního řádu se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 177/2002-1266, ze dne 26. 3. 2003. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. l trestního řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Poučení

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 17 T 13/2001-1133, ze dne 30. 8. 2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 177/2002-1266, ze dne 26. 3. 2003 byl obviněný JUDr. B. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, a za to odsouzen podle § 250 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody na dobu osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Vedle toho mu byl podle § 49 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat činnost advokáta podle zákona č. 85/96 Sb. o advokacii na dobu pěti let. Současně byl postupem podle § 228 odst. 1 trestního řádu zavázán k povinnosti nahradit poškozenému městu T. škodu ve výši 113.198.197,- Kč s 8,5 % úrokem od 14. 11. 2001. Co do zbytku uplatněného nároku na náhradu škody bylo město T. odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že jako právní zástupce podniku Státní léčebné lázně T. ve věci žaloby podané žalobcem Ing. J. P. proti žalovanému státnímu podniku Státní léčebné lázně T. o zaplacení částky 198.147.907,- Kč s příslušenstvím, předložil dne 22. 12. 1997 rozbor sporu, v němž uvedl nepravdivé údaje, a navrhl zastupující ředitelce MUDr. O. V. částečné uznání požadavku žalobce, dosáhl jejího souhlasu s tímto postupem tím, že ji uvedl v omyl, a dne 29. 12. 1997 při jednání u Krajského soudu v Českých Budějovicích částečně uznal nároky žalobce, což vedlo k vydání rozsudku pro uznání č. j. 13 Cm 154/97-88, jímž bylo žalovaným Státním léčebným lázním T. uloženo zaplatit žalobci Ing. J. P. částku 111.164.577,- Kč s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 30. 12. 1997 a jeho právnímu zástupci, advokátovi JUDr. J. D., částku 2.032.620,- Kč, čímž způsobil Státním léčebným lázním T. škodu ve výši nejméně 113.198.197,- Kč. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný JUDr. B. T. odvoláním, které Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením č. j. 9 To 177/2002-1266, ze dne 30. 8. 2002 podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 12. 5. 2003, jeho obhájci dne 30. 4. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 29. 4. 2003. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný JUDr. B. T. prostřednictvím svého obhájce Mgr. V. C. u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 27. 5. 2003 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že rozhodnutí vydaná soudy prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku, když jej shledaly vinným a odsoudily jej, aniž pro to jejich skutková zjištění vytvářela dostatečný podklad. V tomto kontextu poukazuje na to, že trestný čin podvodu ve smyslu § 250 trestního zákona patří mezi trestné činy porušující ochranu soukromého vlastnictví a s jeho spácháním je spojen dvojí účinek: na jedné straně obohacení pachatele nebo jiné osoby a na druhé straně škoda na cizím majetku, tedy zmenšení cizího majetku ve prospěch třetí osoby, ať již pachatele nebo někoho jiného. Chybí-li tedy jedna ze složek tohoto účinku, chybí i následek trestného činu a nemůže jít o dokonaný trestný čin. S ohledem na to obviněný namítá, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není a nemůže být dokonaným trestným činem podvodu, neboť samo vydání rozsudku pro uznání škody ve výši 111.164.577,- Kč spolu s povinností nahradit náklady právního zastoupení ve výši 2.032.620,- Kč ještě není způsobením majetkové újmy poškozenému. Za podstatu dokonaného podvodu označuje obviněný dobrovolné plnění ze strany poškozeného, který jedná v omylu, že je takto plnit povinen, popřípadě že se mu za jeho plnění dostává odpovídající protihodnoty. V této souvislosti obviněný zdůrazňuje, že ze strany poškozených Státních léčebných lázní T. k plnění na základě uvedeného rozsudku nedošlo ani bezprostředně po jeho vydání, ani nikdy později, takže jim ani nemohla vzniknout žádná škoda. Ve skutečnosti částka přiznaná rozsudkem pro uznání Ing. P. byla zaplacena na základě usnesení vlády č. 300/1998 Sb. ze dne 29. 4. 1998 Fondem národního majetku, tedy zcela jiným subjektem, než vůči kterému směřoval rozsudek. Na základě téhož usnesení vlády pak byly Státní léčebné lázně T. bezúplatně převedeny do majetku města T., ovšem s podmínkou, že město bude uvedenou částku splácet po dobu deseti let. Za důležité v tomto kontextu obviněný označuje to, že rozhodnutí vlády je rozhodnutím kolektivního orgánu státu, které nelze předem s naprostou jistotou předvídat, a předvídat ho tedy nemohl ani on. Byť tedy okolnost, že se vláda rozhodla řešit zadlužení Státních léčebných lázní Třeboň uvedeným způsobem objektivně vyplývá z jeho předchozího jednání, na jehož základě vznikl uvedený splatný závazek, neexistuje podle jeho názoru bezprostřední příčinná souvislost mezi jeho jednáním a majetkovou újmou na straně státu krytá aspoň v hrubých rysech jeho zaviněním. Současně vyslovuje přesvědčení, že potenciálně hrozící následek jeho jednání v podobě škody na majetku Státních léčebných lázní T. ve skutečnosti odvrátila vláda, která závazek vůči ing. J. P. vyrovnala ze státního rozpočtu. Proto podle jeho názoru nedošlo jeho jednáním k žádnému účinku z hlediska trestního práva. On sám se přičinil pouze o vydání soudního rozsudku pro uznání, na jehož základě byla Státním léčebným lázním T. uložena povinnost platit, avšak ty tuto povinnost nesplnily. Z toho pak obviněný dovozuje, že dosud nevznikla žádná škoda, takže nemůže jít o dokonaný trestný čin podvodu. Jestliže mu je soudy obou stupňů kladeno za vinu, že vytvořil podmínky pro vydání tohoto rozsudku, je podle jeho názoru na místě toto jeho jednání posoudit z hlediska vývojových stadií trestného činu pouze jako přípravu ve smyslu § 7 odst. 1 trestního zákona a důkladně vážit k jakému trestnému činu směřovala. Sám pak v odůvodnění svého dovolání činí závěr, že mohlo jít nanejvýš o přípravu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 7 odst. 1 trestního zákona k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona a argumentuje tím, že jako právní zástupce Státních léčebných lázní T. byl na základě uzavřené mandátní smlouvy povinen opatrovat zájmy klienta tak, aby neutrpěl škodu, a byť pohledávka přiznaná jeho přičiněním rozsudkem pro uznání Ing. P. nemůže být jeho neoprávněným obohacením, neboť byla přiznána rozhodnutím státního orgánu, které nelze zvrátit, uhrazení takovéto pohledávky na základě nesprávného postupu v řízení před soudem by bylo možné považovat za škodu a vydání samotného rozsudku pro uznání bylo přípravou k jejímu zaplacení, tedy přípravou ke způsobení škody. Takovéto jeho jednání je však podle jeho názoru trestněprávně nepostižitelné, neboť trestná je pouze příprava k zvlášť závažným trestným činům, mezi něž trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona v době spáchání posuzovaného činu nepatřil. V tomto kontextu obviněný vylučuje, že by měl úmysl někoho obohatit, a opačný závěr soudů obou stupňů označuje za nesprávný a neodpovídající provedenému dokazování. Stejně tak za jejich pochybení označuje to, že a priori odmítly jeho obhajobu spočívající na tvrzení, že jako právník vychovaný v zásadách materiální pravdy postupoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a předpokládal, že nemůže dojít k vydání rozsudku, který by zcela opomíjel skutečný stav věci. V návaznosti na to dovozuje, že jednal v právním omylu, který se však týkal mimotrestních norem, a proto jej je nutno posuzovat podle zásad o omylu skutkovém. Současně odmítá závěr odvolacího soudu, podle kterého jako advokát byl velmi dobře znalý institutu rozsudku pro uznání. Za nesprávný označuje rovněž výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně, neboť město T. není tím subjektem, k jehož majetkové újmě jeho jednání objektivně směřovalo, a přiznaný nárok na náhradu škody tomuto městu tak nemá podle jeho názoru opodstatnění. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a postupoval podle § 265l trestního řádu. K podanému dovolání obviněného JUDr. B. T. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. V odůvodnění svého vyjádření státní zástupce připouští, že námitky obviněného týkající se použité právní kvalifikace a specificky naplnění zákonných znaků trestných činů podvodu podle § 250 trestního zákona a porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona mají hmotně právní povahu a v principu odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního zákona, současně však připomíná, že při posuzování těchto námitek je třeba vycházet ze skutkového stavu popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeného v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, takže nelze přihlížet k té části dovolacích námitek, kterými jsou tato skutková zjištění zpochybňována. S obviněným se přitom státní zástupce shoduje v tom, že skutek v podobě popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny zákonné znaky dokonaného trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona, když vedle znaku škody není náležitě vyjádřena ani subjektivní stránka trestného činu podvodu a velmi obecně je popsáno podvodné jednání obviněného. Současně však zdůrazňuje, že plně postačující je, když skutečnosti rozhodné z hlediska existence zákonných znaků daného trestného činu jsou rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V tomto kontextu státní zástupce označuje za podstatné to, že součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených v odůvodnění jeho rozsudku je i to, že nároky Ing. P. uznané v civilním řízení obviněným byly nepodložené, že tato skutečnost byla známa i obviněnému a že tento jednal záměrně po předchozí dohodě s Ing. P. s cílem umožnit mu získat značné finanční prostředky. Co se týče otázky vzniku škody a s tím související otázky, zda šlo o trestný čin dokonaný nebo toliko o některé vzdálenější vývojové stadium trestné činnosti, vyslovuje nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého ke vzniku škody a tím k dokonání trestného činu podvodu došlo již právní mocí rozsudku pro uznání neexistujícího závazku. V tomto směru tedy přisvědčuje argumentaci obviněného uplatněné v jeho dovolání, podle které škoda pojmově mohla vzniknout až skutečným zmenšením majetku poškozeného. Na druhé straně však má za to, že odvolací soud správně učinil jednoznačný závěr, že obviněný počítal s úhradou přisouzené částky Fondem národního majetku. Pokud tedy škoda vzniklá v příčinné souvislosti s jednáním obviněného byla "přesunuta“ na jiný subjekt než na Státní léčebné lázně T., byla tato skutečnost podle názoru státního zástupce kryta zaviněním obviněného a dovolací námitky se mu nejeví v tomto směru důvodnými. Argumentaci obviněného týkající se povinnosti spravovat nebo opatrovat majetek Státních léčebných lázní T. pak považuje za zcela irelevantní. Za částečně důvodné naopak označuje námitky směřující proti výroku o náhradě škody. Jednání obviněného směřovalo podle jeho názoru alternativně jak vůči Státním léčebným lázním T., tak i vůči Fondu národního majetku. Městu T. jako právnímu nástupci Státních léčebných lázní T. pak vznikla skutečná škoda pouze v takovém rozsahu, v jakém již provedlo úhradu vůči Fondu národního majetku, který částku celkem ve výši 113.198.197,- Kč Ing. P. a jeho právnímu zástupci JUDr. D. vyplatil. Vzhledem k tomu, že podle skutkového zjištění odvolacího soudu byla doposud městem T. uhrazena pouze část této sumy, má za to, že výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně, jenž městu T. přiznává nárok na náhradu celé způsobené škody ve výši 113.198.197,- Kč je v rozporu s hmotně právním ustanovením § 442 občanského zákoníku o rozsahu náhrady škody. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze v části, ve které byl ponechán beze změny výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně, a dále aby zrušil tento výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně a podle § 265m odst. 1 trestního řádu sám svým rozhodnutím zavázal obviněného k náhradě škody toliko ve výši 59.132.869,- Kč a se zbytkem uplatněného nároku odkázal poškozené město T. na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům: Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, kterým byla potvrzena vina obviněného JUDr. B. T. i trest uložený mu soudem prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. V. C., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 26. 6. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu. V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o kterése dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). Obviněný JUDr. B. T. ve svém dovolání poukazuje na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Po formální stránce tedy jeho dovolání odpovídá zákonným požadavkům. Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti uplatněného dovolacího důvodu. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž zpochybňuje správnost právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, může být taková vada úspěšně namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože v této části dovolání obviněného, která vychází z citovaných výhrad, Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 trestního řádu, přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 a 5 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl k závěru, že podané dovolání je zčásti důvodné. V rámci konkrétních námitek obsažených v dovolání obviněný zpochybňuje závěr soudů prvního a druhého stupně, podle něhož jednal v úmyslu obohatit Ing. P. na úkor Státních léčebných lázní T. a za tím účelem zneužil institutu rozsudku pro uznání. V návaznosti na to označuje za jejich pochybení odmítnutí jeho tvrzení, že vzhledem ke své právnické výchově založené na zásadách materiální pravdy si nebyl vědom možnosti vydání rozsudku zcela opomíjejícího skutečný stav věci. Současně vylučuje, že by měl informace o přípravách privatizace Státních léčebných lázní T. a o možnosti řešení jejich zadlužení úhradou splatných závazků z prostředků Fondu národního majetku. Z naznačených okolností pak dovozuje, že není dána bezprostřední příčinná souvislost mezi jeho jednáním a majetkovou újmou na straně státu v souvislosti s privatizací Státních léčebných lázní T. – naopak, má za to, že vláda, která prostřednictvím Fondu národního majetku uhradila závazek těchto lázní vůči Ing. P. a jeho právnímu zástupci, ve skutečnosti odvrátila vznik škody potenciálně hrozící z jeho jednání. Za této situace podle jeho názoru u něj neexistuje zavinění v potřebné formě a jeho jednání nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, zvláště pak není dán znak škody na cizím majetku a úmysl obviněného někoho neoprávněně obohatit. V tomto kontextu vytýká soudům obou stupňů, že v rozporu s platnou hmotně právní úpravou spojily vznik škody na majetku Státních léčebných lázní T. a obohacení na straně Ing. P. již s právní mocí rozsudku pro uznání, jímž byly tyto lázně zavázány k povinnosti uhradit Ing. P. neexistující závazek a náklady právního zastoupení. Jestliže mu je přitom kladeno za vinu vytvoření předpokladů pro vydání tohoto rozsudku, je toto jeho jednání podle jeho přesvědčení možné kvalifikovat pouze jako přípravu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 7 odst. 1 trestního zákona k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona, která není trestněprávně postižitelná. Konečně za zcela nesprávný považuje vynesený výrok o náhradě škody, neboť jej zavazuje k plnění vůči městu T., které není v daném případě poškozeným subjektem. Ke zmíněným argumentům obviněného Nejvyšší soud především konstatuje, že uplatněný dovolací důvod obviněný zčásti spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení skutku vyvozuje z jiných skutkových okolností, než jaké byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Reálné naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu přitom předpokládá nesprávnou aplikaci hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z nich, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. trestního řádu. V tom rozsahu, v němž tedy obviněný JUDr. B. T. namítá nesprávnost právního posouzení skutku s poukazem na neexistenci škody v právním slova smyslu, na nedostatek úmyslného zavinění ve vztahu k neoprávněnému obohacení Ing. P. a na neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a majetkovou újmou na straně státu, ale tento svůj názor dovozuje jen z jiného průběhu skutkového děje, než jaký vzaly za prokázaný soudy obou stupňů, nevytýká soudům vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, ovšem jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil. Jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, ve které by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z ustanovení § 265r odst. 7 trestního řádu. Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V posuzované trestní věci obviněného JUDr. B. T. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění obsažené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obviněný jako právní zástupce podniku Státní léčebné lázně T. uvedl zastupující ředitelce těchto lázní MUDr. O. V. nepravdivé údaje o sporu mezi těmito lázněmi a Ing. J. P. o zaplacení částky 198.147.907,- Kč s příslušenstvím, dosáhl jejího souhlasu s částečným uznáním požadavku Ing. J. P. a v řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 154/97 vzápětí částečně uznal nároky Ing. J. P., což vedlo k vydání rozsudku pro uznání, jímž bylo žalovaným Státním léčebným lázním T. uloženo zaplatit Ing. P. částku 111.164.577,- Kč s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 30. 12. 1997 a jeho právnímu zástupci, advokátovi JUDr. J. D., částku 2.032.620,- Kč, tedy celkem 113.198.197,- Kč. Ty dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti těchto skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet, byť shledal, že citovaná zjištění nejsou ve všech směrech dostatečně jednoznačná a konkrétní. To se týká zejména vyjádření subjektivní stránky jednání obviněného (formy jeho zavinění) a specifikace znaku škody (v čem je spatřována). Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není totiž zřejmé, co konkrétně podle jeho závěru v daném případě představovalo škodu a kdy tato vznikla, stejně jako z ní není jednoznačně patrné, zda učinil závěr, že obviněný přímo chtěl někoho poškodit a jiného obohatit, anebo byl s takovým následkem jako jedním z možných pouze srozuměn. Velmi obecně je popsáno též podvodné jednání obviněného. Všechny tyto skutečnosti jsou však náležitě rozvedeny v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. Z nich především vyplývá, že oba soudy dospěly k závěru, že nároky Ing. J. P. uznané v civilním řízení obviněným byly zjevně nepodložené a že to bylo známo i obviněnému (č. l. 1170 a násl. a č. l. 1272 a násl. trestního spisu). Podle jejich skutkových zjištění navíc postupoval obviněný záměrně po předchozí domluvě s Ing. P. a s JUDr. D. s cílem umožnit jim získat bez jakéhokoliv právního titulu značné finanční prostředky na úkor Státních léčebných lázní T. poté, co selhaly jejich pokusy zprivatizovat je - jednal tedy v zájmu Ing. P. a JUDr. D., ačkoliv působil jako právní zástupce Státních léčebných lázní T. (č. l. 1173, 1179 a 1278 trestního spisu). Jeho podvodné jednání spočívalo podle závěru soudu prvního stupně v uvádění v omyl zastupující ředitelky Státních léčebných lázní T. MUDr. O. V., a to jak ústně podávanými zkreslenými informacemi, tak i nepravdivými údaji v písemně zpracovaném právním rozboru nároků uplatněných Ing. P. Soud prvního stupně učinil jednoznačné zjištění, že obviněný JUDr. B. T. MUDr. O. V. v naprostém rozporu se skutečností a s předloženými důkazy vědomě nepravdivě tvrdil, že správnost výpočtu částky požadované Ing. P. byla zkontrolována auditorkou lázní, že uplatněné nároky jsou prokazatelné a že je pro lázně výhodné uznat je v rámci probíhajícího civilního řízení, ačkoliv opak byl pravdou a veškeré nároky Ing. P. byly vykonstruovány (č. l. 1143, 1176 a 1177 trestního spisu). Stejně tak ji mylně informoval o tom, že civilní soud i v případě uznání uplatněných nároků věcně přezkoumá jejich podloženost předloženými důkazy, a tím docílil jejího souhlasu s uznávacím prohlášením, které následně vedlo k vynesení rozsudku pro uznání podle § 153a občanského soudního řádu (č. l. 1177 a 1274 trestního spisu). Odvolací soud v návaznosti na to ve svém rozhodnutí jednoznačně vyloučil možnost, že by obviněný jako advokát ještě několik let po zavedení tohoto institutu do systému občanského soudního řízení neznal jeho podstatu (č. l. 1277 trestního spisu). Současně učinil skutkový závěr, že obviněný a Ing. P. od počátku počítali s privatizací Státních léčebných lázní T. a s úhradou jejich splatných závazků Fondem národního majetku postupem podle § 18 odst. 2 písm. b) zákona č. 171/1991 Sb. (č. l. 1280 trestního spisu). Nadto z obsahu trestního spisu a z rekapitulace provedených důkazů v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se dne 29. 12. 1997 ihned po vyhlášení předmětného rozsudku pro uznání vzdal za Statní léčebné lázně T. práva odvolání proti němu, v návaznosti na to dne 31. 1. 1998 došlo k nařízení výkonu tohoto rozsudku, dne 8. 4. 1998 vláda svým usnesením č. 251/98 uložila ministru financí uhradit pohledávku Ing. P. vyplývající z tohoto rozsudku, dne 29. 4. 1998 pak dalším usnesením č. 300/98 rozhodla o bezúplatném převedení Státních léčebných lázní T. na město T., dne 14. 5. 1998 Fond národního majetku uhradil částku 2.245.220,- Kč JUDr. J. D., dne 15. 5. 1998 uhradil částku 118.675.139,- Kč Ing. J. P. a dne 10. 7. 1998 byla podepsána smlouva mezi Fondem národního majetku a městem T. o bezúplatném převodu majetku Státních léčebných lázní T. na město T., v níž se město T. zavázalo k postupné úhradě celé částky proplacené Ing. P. a JUDr. D. Fondu národního majetku, přičemž do konce roku 2002 tento svůj závazek splnilo do výše 53.406.457,- Kč (příloha č. 3 trestního spisu, č. l. 1165, 1166, 1280 a 1282 trestního spisu). Tyto okolnosti ovšem soudy prvního a druhého stupně nepovažovaly za podstatné pro právní posouzení stíhaného skutku, proto je nezahrnuly mezi svá skutková zjištění a nepromítly je do tzv. skutkové věty výroku o vině obviněného. Proti citovaným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů stojí tvrzení obviněného, že svým jednáním nikoho nepoškodil ani neobohatil a ani to neměl v úmyslu. Stejně tak obviněný vylučuje jakékoliv vědomé zneužití institutu rozsudku pro uznání a zdůrazňuje, že s ohledem na své právnické vzdělání z minulé doby nevěděl o tom, že takovýto rozsudek lze vydat bez ohledu na skutečný stav věci. Současně popírá, že by měl informace o přípravách privatizace Státních léčebných lázní T. a o možnosti řešení jejich zadlužení úhradou splatných závazků z prostředků Fondu národního majetku. Je však zřejmé, že v těchto směrech se skutková tvrzení obviněného v jeho dovolání zcela rozchází se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Pokud jimi obviněný v dovolání argumentuje a dožaduje se jejich zohlednění, nejde o nic jiného, než o snahu docílit v těchto skutkových otázkách přezkumu napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího Nejvyšším soudem, které je z důvodů výše podrobně rozvedených nepřípustné. S ohledem na to nebylo možné k těmto jeho námitkám nenaplňujícím žádný zákonný dovolací důvod přihlédnout. Východiskem pro právní úvahy Nejvyššího soudu se stala skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně. Co se týče právního posouzení stíhaného skutku, soudy obou stupňů v něm spatřovaly všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že zmíněného trestného činu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti. Vzhledem k ustanovení § 3 odst. 3 trestního zákona se jedná o trestný čin úmyslný, což značí, že všechny citované znaky skutkové podstaty musí být zahrnuty úmyslným zaviněním pachatele (§ 4 trestního zákona). V řízení přitom musí být bezpečně zjištěno v čem spočívalo uvádění někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, stejně jako to jakou dispozicí s určitou majetkovou hodnotou došlo k způsobení škody na cizím majetku, jaká je výše této škody a kdo a v jakém rozsahu byl obohacen. Předpokladem toho, aby takové jednání bylo možné označit za podvodné ve smyslu § 250 trestního zákona je tedy nejen prokázání toho, že jím pachatel způsobil škodu a sebe nebo někoho jiného obohatil, ale i toho, že k tomuto následku došlo v důsledku toho, že někoho uvedl v omyl, využil něčího omylu nebo někomu zamlčel podstatné skutečnosti a že za těchto okolností došlo k obohacení nějakého subjektu a někdo provedl dispozici s určitou majetkovou hodnotou, která vedla k poškození jiného subjektu. Podvod ve smyslu § 250 trestního zákona je tedy charakterizován tím, že - pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, - osoba jednající v omylu nebo s nedostatečnou znalostí podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, - pachatel nebo někdo jiný se obohatí a - provedenou majetkovou dispozicí vznikne na cizím majetku škoda. Z hlediska trestněprávní kvalifikace musí k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu podle § 250 trestního zákona existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp.její neznalostí všech podstatných skutečností), obohacením pachatele nebo jiné osoby, škodou na cizím majetku a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí a škodou na cizím majetku. Z uvedených znaků je patrné, že na podvodu může být zainteresováno celkem až pět různých skupin osob: - pachatelé, - osoby uváděné pachatelem v omyl (resp. osoby, jejichž omylu pachatel využívá nebo jimž zamlčuje určité podstatné skutečnosti) a které jednají v omylu (resp. s neznalostí určitých rozhodných skutečností), - osoby provádějící majetkovou dispozici v omylu (resp. s neznalostí všech rozhodných skutečností), - osoby poškozené a - osoby obohacené. Nepochybné je, že osoby pachatele a poškozeného subjektu musí být odlišné. Pachatel přitom může, ale nemusí být obohacenou osobou. Stejně tak osoba jím uváděná v omyl, nebo jejíhož omylu nebo neznalosti určitých rozhodných skutečností využívá, může provést v souvislosti s tímto jeho jednáním majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde k poškození určitého subjektu a k obohacení jiného (a zpravidla tomu tak také skutečně je), není však vyloučeno, aby ve stavu vyvolaném pachatelem, tedy v omylu (resp. s neznalostí rozhodných skutečností) jednala i nějaká další osoba a aby právě ona provedla majetkovou dispozici vedoucí k poškození určité osoby. Majetkovou dispozici v takovém případě provádí osoba odlišná od té, která byla pachatelem uvedena v omyl, jejíhož omylu využil nebo jíž zamlčel určité podstatné skutečnosti, podstatné však je, že osoba za těchto okolností provádějící majetkovou dispozici vychází ze stejných skutečností jako osoba uvedená pachatelem v omyl, jejíhož omylu využil nebo jíž zamlčel určité podstatné skutečnosti. Současně o ní platí – a v tom není rozdíl mezi ní a osobou uvedenou pachatelem v omyl, jejíhož omylu využil nebo jíž zamlčel určité podstatné skutečnosti - že by se nezachovala tak jak se zachovala, tedy že by neučinila majetkovou dispozici na úkor poškozeného subjektu, nebýt prvotního omylu vyvolaného nebo využitého pachatelem anebo nebýt zamlčení podstatných skutečností z jeho strany. I když tedy na osobu, která posléze učinila onu majetkovou dispozici, pachatel přímo nepůsobil, byla prostřednictvím dalších osob jako mezičlánků nezbytných k učinění majetkové dispozice v omylu nebo v neznalosti podstatných skutečností ovlivněna. Nejvyšší soud přitom má za to, že právě taková situace nastala v posuzovaném případě. Ze skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně totiž jednoznačně vyplývá, že poskytnutím zkreslených i vyloženě nepravdivých informací obviněným byly uvedeny v omyl Státní léčebné lázně T., resp. za ně jednající zastupující ředitelka MUDr. O. V. jakožto jejich statutární orgán. Stejně tak nepochybné je, že v takto vyvolaném omylu také jednala, když dala obviněnému souhlas s uznáním podstatné části vykonstruovaného nároku Ing. J. P. Tento její souhlas však sám o sobě zcela jistě ještě nebyl dispozicí s majetkem uvedených lázní. Touto dispozicí pak nebylo ani vynesení rozsudku pro uznání, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích reagoval na uznávací prohlášení obviněného zastupujícího tyto lázně. Samotný soud během jednání, v němž tento rozsudek vynesl, neučinil žádný úkon v omylu, obviněný však před ním nepochybně zamlčel to, že uvedl v omyl zastupující ředitelku žalovaných Státních léčebných lázní T. a že jedná v zájmu žalobce Ing. P., jehož nárok je vykonstruovaný. Naopak se znalostí všech rozhodných okolností pochopitelně jednali obviněný JUDr. T. i Ing. P. a JUDr. D. V tomto bodu skutkového děje končí skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně, to však neznamená, že se v posuzovaném případě žádná majetková dispozice v omylu vyvolaném obviněným neuskutečnila. Z obsahu spisu i z dovolání samotného obviněného je totiž možné usoudit na to, že následně došlo na základě rozhodnutí vlády k úhradě vykonstruovaného nároku Ing. P. z prostředků Fondu národního majetku, a pokud oba tyto subjekty (vláda i Fond národního majetku) jednaly na základě nepravdivých informací pocházejících od obviněného promítnutých do rozsudku pro uznání pohledávky Ing. P. a do podkladů předložených Státními léčebnými lázněmi T., lze mít za to, že právě uvedené plnění bylo onou majetkovou dispozicí učiněnou v omylu. V tomto kontextu je na místě uvést, že dispozicí majetkové povahy provedenou v omylu nebo s nedostatkem znalosti podstatných skutečností ve smyslu § 250 trestního zákona, je třeba rozumět určité majetkové plnění, jímž dochází ke škodě na straně poškozené osoby. Toto majetkové plnění přitom nemusí spočívat jen v převodu určité věci do dispozice pachatele nebo jiné osoby, ale může jít i o dispozici s jinými majetkovými hodnotami (zejména s pohledávkami). V tom spočívá rozdíl mezi krádeží (§ 247 trestního zákona) a podvodem (§ 250 trestního zákona). Při krádeži si pachatel vezme věc sám (přisvojí si ji tím, že se jí zmocní), zatímco při podvodu ji oklamaná osoba jemu nebo někomu jinému vydá sama. Při zpronevěře (§ 248 trestního zákona) sice dá pachateli věc jiná osoba rovněž sama, ovšem na rozdíl od podvodu nejedná tato osoba v omylu (či s neznalostí podstatných skutečností), ale věc pachateli svěřuje za určitým účelem. Dispozice v uvedeném smyslu je nezbytným článkem příčinného řetězce, který spojuje omyl (neznalost) jednající osoby a způsobení škody na majetku. Majetkové hodnoty, s nimiž je v této souvislosti disponováno, nemusí být přitom tímto způsobem vždy převáděny na pachatele. Naopak, jejich nabyvatelem může být i osoba od něj odlišná. Ta je tímto způsobem zpravidla v trestněprávním smyslu obohacena, ale ani tak tomu vždy nemusí být, pokud již v mezidobí v dobré víře – v důsledku omylu nebo neznalosti všech rozhodných skutečností využité pachatelem – sama plnila jemu nebo jiné obohacené osobě. Pak sama dostává pouze protihodnotu svého plnění a obohacenou je ta osoba, která obdržela plnění od ní. Z hlediska aplikace § 250 trestního zákona je důležité, že právě uvedená dispozice s danými majetkovými hodnotami naplňuje pachatelovu představu neoprávněného nakládání s nimi a k ní – a k obohacení někoho - směřuje jeho úmysl. Postačí přitom, že omyl (neznalost) byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí jít o důvod jediný. Tuto dispozici může provést i ten, kdo nebyl pachatelem přímo uveden v omyl, není způsobilý k právním úkonům nebo nemá trestněprávní způsobilost. Stejně tak osoba jednající v omylu (s neznalostí podstatných skutečností) a osoba trestným činem poškozená nemusí být totožné. Jestliže však zde není omylu žádné osoby, která by činila majetkovou dispozici, protože osoba, která disponovala s cizím majetkem, jednala se znalostí všech rozhodných okolností, a byla-li přesto úmyslným jednáním způsobena škoda na cizím majetku, nemůže jít o trestný čin podvodu podle § 250 trestního zákona, nýbrž o některý jiný trestný čin, například o trestný čin zpronevěry podle § 248 trestního zákona nebo o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona. Obdobně, není-li zde majetkové dispozice uvedeného charakteru provedené v omylu nebo s neznalostí určitých rozhodných okolností, nelze uvažovat ani o příčinné souvislosti mezi omylem (neznalostí) určité osoby a majetkovou dispozicí ani mezi touto dispozicí a škodou na majetku nějaké osoby a obohacením jiné osoby. Tím tedy chybí základní předpoklady k tomu, aby dané jednání mohlo být podvodem podle § 250 trestního zákona. Lze tedy říci, že právě dobrovolné provedení dispozice s majetkovou hodnotou v omylu nebo s neznalostí určitých rozhodných skutečností je základní charakteristikou trestného činu podvodu. Právě povahou této majetkové dispozice, nikoliv vznikem škody na majetku určité osoby na jedné straně a obohacením jiné osoby na straně druhé, se tento trestný čin liší od dalších majetkových trestných činů. Omylem a stejně tak zamlčením určité skutečnosti se zde rozumí - v souladu s obecným významem těchto pojmů – neshoda vědění (představ) osoby provádějící majetkovou dispozici se skutečností. Mýlící se nebo nedostatečně informovaná osoba o rozhodné skutečnosti buď neví vůbec, nebo má o ní nesprávnou či nedostatečnou představu a v tomto stavu provede určitou majetkovou dispozici, kterou vznikne na cizím majetku škoda. Druhým znakem, který vyjadřuje podstatu trestného činu podvodu a odlišuje jej od ostatních majetkových trestných činů, je úmysl pachatele. Pachatel musí mít podvodný úmysl – úmysl uvést někoho v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet mu podstatné skutečnosti a způsobit tak na cizím majetku škodu a sebe nebo někoho jiného obohatit - již v době, kdy uvádí jinou osobu v omyl, využívá jejího omylu nebo jí zamlčuje podstatné skutečnosti a kdy dochází k jeho obohacení či k obohacení jiné osoby. Uvědomí-li si pachatel omyl (neznalost) jiného až dodatečně, může jít jenom o trestný čin zatajení věci podle § 254 trestního zákona. Podvodné jednání pachatele může vést k vyvolání nebo využití omylu jedné ale i několika osob, ať už současně nebo v určitém časovém sledu po sobě. Stejně tak může několik osob jednat v neznalosti určitých podstatných skutečností zamlčených úmyslně pachatelem s cílem obohatit někoho na úkor poškozené osoby. Přitom ani není nezbytné, aby pachatel jednal s každou takovouto osobou osobně. Nemusí je totiž všechny uvádět v omyl nebo jim zamlčovat podstatné skutečnosti a přesto mohou právně relevantním způsobem v příčinné souvislosti s jeho podvodným jednáním činit úkony v omylu nebo v neznalosti takových podstatných skutečností. V posuzovaném případě je nepochybné, že v tomto směru mohly v omylu nebo v neznalosti podstatných okolností jednat jak Státní léčebné lázně T., resp. jejich zastupující ředitelka jednající jejich jménem, tak následně další subjekty nakládající s majetkem těchto lázní, tedy vláda ČR, Fond národního majetku ČR a město T., do jehož majetku tyto lázně přešly privatizací. Všechny tyto osoby byly v určitém stadiu skutkového děje oprávněny učinit úkony směřující k vyplacení daného fiktivního závazku, k jehož vydání vedly kroky podniknuté obviněným JUDr. T. Ani jedna z nich přitom nebyla nijak zasvěcena do operace prováděné obviněným JUDr. T. po dohodě s Ing. P. a postupovaly na základě skutečností vyplývajících z uvedeného rozsudku pro uznání, do něhož byl tento fiktivní závazek promítnut, resp. z nepravdivých údajů sdělených obviněným. Pokud úmysl pachatele a majetkové dispozice prováděné v omylu nebo v neznalosti určitých podstatných skutečností specifickým způsobem charakterizují jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona, samotné způsobení škody na majetku určité osoby a obohacení jiné osoby není –jak již bylo řečeno - ničím co by bylo možné označit za specifikum tohoto trestného činu, neboť tyto následky jsou spojeny s řadou dalších majetkových a hospodářských trestných činů. To pochopitelně nesnižuje význam těchto znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, podtrhuje to však význam okolností, za nichž byly naplněny. Majetkem se ve smyslu § 250 trestního zákona rozumí souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot (srov. § 118 občanského zákoníku, § 6 odst. 1 obchodního zákoníku). Zpravidla je majetek tvořen souhrnem všech aktiv určitého právního subjektu. Škodou na cizím majetku je pak jakákoli újma, která představuje jak zmenšení tohoto majetku, tak i ušlý zisk. Při stanovení výše škody způsobené podvodem se vychází ze skutečné škody, která představuje majetkovou hodnotu, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nebo o kterou nebyl navýšen, ačkoliv k jeho navýšení při obvyklém běhu událostí mělo dojít, a nikoli z výše obohacení pachatele nebo jiné osoby, tedy z přírůstku na majetku takové osoby získaného trestným činem. Samotné obohacení přitom znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného v důsledku podvodného jednání. Obohacení může spočívat v rozšíření majetkových práv (přírůstku majetkových hodnot) nebo v ušetření nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo jiné osoby vynaloženy. Výše obohacení se nemusí rovnat škodě způsobené na cizím majetku. Zákonný znak spočívající v obohacení je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob. Obecně tedy není vyloučeno, aby k obohacení určité osoby došlo navýšením jejích pohledávek. Pohledávky jsou totiž součástí majetku (jde o jiné majetkové hodnoty) a zvyšováním jejich objemu se zvyšuje majetek oprávněné osoby (věřitele). Pohledávky jsou také obchodovatelné, jak správně poznamenává soud druhého stupně, jejich tržní hodnota však nemusí odpovídat jejich nominální výši. Vznikem nové pohledávky tedy dochází k navýšení majetku jejího majitele pouze o hodnotu odpovídající její tržní hodnotě, nikoliv její nominální výši. Oproti tomu vznikem určitého závazku nedochází k úbytku majetku subjektu, který jej na sebe převzal, jemuž vznikl ze zákona nebo jenž pro něj plyne z rozhodnutí soudu. Závazky totiž nejsou (na rozdíl od pohledávek) součástí majetku. Jejich přibýváním tudíž neubývá majetku, byť v případě právnických osob může mít zvyšování jejich objemu nepochybně vliv na tržní hodnotu určitých majetkových souborů, jim náležejících (například na hodnotu jimi provozovaných podniků). Z hlediska trestněprávního je přitom podstatné to, že v "zatížení majetku“ závazky není možné spatřovat škodu. K úbytku majetku – a tím případně i k vzniku škody na majetku - dochází až poskytnutím plnění na jejich vyrovnání. Jinými slovy řečeno, majetek se nezmenšuje o hodnotu existujících závazků, ale až odčerpáním určitých majetkových hodnot na jejich úhradu. To je zvláště markantní v případech, kdy závazky určité osoby ve svém celku převyšují hodnotu veškerých majetkových hodnot patřících povinnému subjektu. I v takovém případě nadále do jeho majetku náleží všechny majetkové hodnoty, jejichž majitelem je (není tedy "nemajetný“, byť jeho závazky převyšují hodnotu jeho aktiv). V samotném navýšení závazků tedy není možné spatřovat způsobení škody, a to ani v ekonomickém ani v právním slova smyslu. Na tom nic nemění ani to, že zatížení určité osoby závazky se nepochybně negativně promítá do jejích majetkových poměrů a v tomto ohledu představuje určitou újmu. Jestliže tedy v posuzovaném případě docílil obviněný vynesení rozsudku pro uznání vykonstruovaného nároku Ing. P., došlo v důsledku toho k navýšení majetku Ing. P. a JUDr. D. o dosud neexistující pohledávky vůči Státním léčebným lázním T., avšak majetek těchto lázní se nesnížil o jejich recipročně vzniklý závazek, byť tento nepochybně zhoršil jejich ekonomickou situaci. Za těchto okolností v dané fázi skutkového děje došlo v důsledku podvodného jednání obviněného k obohacení Ing. P. a jeho právního zástupce JUDr. D., ale dosud nevznikla škoda na majetku Státních léčebných lázní T. Tento znak skutkové podstaty trestného činu podvodu tedy vtomto stadiu skutkového děje nebyl dán, proto daný trestný čin ještě nemohl být dokonán, jak dovodily soudy prvního i druhého stupně. K jeho dokonání došlo až poskytnutím finančního plnění z titulu uvedeného závazku na vyrovnání pohledávky Ing. P. a JUDr. D. Poškozeným přitom byl ten, z jehož majetku bylo toto plnění poskytnuto. S ohledem na argumentaci užitou soudy obou stupňů a obviněným je na místě v tomto kontextu připomenout též to, že za situace, kdy pachatel trestným činem podvodu podle § 250 trestního zákona získá určitou majetkovou hodnotu podvodným jednáním (uvedením v omyl jiné osoby, využitím jejího omylu nebo zamlčením určitých rozhodných skutečností) a takovou majetkovou hodnotu dále převede na jinou osobu (např. ji prodá nebo ji postoupí jinému), je třeba toto další jednání považovat za součást původního podvodného jednání, jímž došlo k obohacení pachatele. Nejde tedy při této následné dispozici s danou majetkovou hodnotou o další skutek, který by bylo možné opětovně posoudit jako další trestný čin podvodu. To je zřejmé zejména v případech, kdy pachatel podvodně získanou majetkovou hodnotu převede na třetí osobu za přiměřenou cenu nebo dokonce za cenu nižší, než odpovídá její hodnotě. Tímto dalším převodem, přestože třetí osobu uvádí v omyl ohledně vlastnictví převáděné majetkové hodnoty, už pachatel podvodu sám sebe ani jinou osobu dále (opětovně) neobohacuje, protože za převod získává pouze ekvivalent toho, o co se již předtím podvodně neoprávněně obohatil. To platí i o dispozicích s pohledávkami. S těmi je totiž možné obchodovat, takže je lze zpeněžit, jak správně poukazuje v posuzované trestní věci v odůvodnění svého rozhodnutí soud druhého stupně. Obchodem s nimi za uvedených okolností však v zásadě nedochází k dalšímu obohacení toho, kdo je za tržní hodnotu zpeněžuje. Zřejmě pouze obrazně je přitom v tomto kontextu míněna zmínka soudu druhého stupně o povaze pravomocného rozsudku pro uznání jako svého druhu cenného papíru, resp. jeho tvrzení, že tento rozsudek "měl hodnotu cenného papíru v téže nominální a faktické hodnotě jako přisouzená částka“. O tento "cenný papír“ se zcela jistě majetek Ing. P. nenavýšil a jím se tedy nemohl ani obohatit. Tento "cenný papír“ ani nebylo možné právně relevantním způsobem zpeněžit jeho převodem na jinou osobu. Nelze tedy mluvit o žádné jeho tržní hodnotě. Odhlédneme-li od ostatních formálních znaků trestného činu podvodu, pak k tomu, aby v případech neoprávněného nakládání s majetkovými hodnotami šlo o tento trestný čin, nestačí sama o sobě skutečnost, že pachatel jedná (např. vykonstruuje určitou pohledávku a docílí jejího uznání) s využitím omylu (či nedostatku znalosti podstatných skutečností) jiné osoby, ale důležité je to, zda je omylu či nedostatku znalosti podstatných skutečností zneužíváno též k uskutečnění určitého majetkového plnění. Právě v majetkovém plnění totiž spočívá – jak již bylo řečeno - majetková dispozice, kterou dochází ke škodě u toho, kdo plnil, protože plnil bez právního titulu nebo za toto plnění neobdržel adekvátní protihodnotu. Taková majetková dispozice poškozující určitou osobu přitom může být důsledkem jednorázové aktivity pachatele stejně jako může jít o vyústění řady dílčích úkonů, které k ní ve svém celku plánovitě směřují. Pachatel může postupovat sám nebo v součinnosti s dalšími osobami – spolupachateli nebo účastníky - realizujícími jednotlivé dílčí kroky, které toliko ve svém celku vedou k uvedení v omyl další osoby. V posuzovaném případě bylo řetězcem na sebe navazujících dílčích kroků vedoucích k majetkové dispozici poškozující ve svém důsledku stát a zprostředkovaně i město T. jako nového majitele lázní T. podání žaloby Ing. J. P. proti žalovanému státnímu podniku Státní léčebné lázně T. o zaplacení částky 198.147.907,- Kč s příslušenstvím, poskytnutí nesprávných informací zastupující ředitelce těchto lázní obviněným JUDr. B. T., dosažení jejího souhlasu s částečným uznáním uplatněných nároků Ing. P., učinění uznávacího prohlášení obviněného v průběhu jednání před Krajským soudem v Českých Budějovicích a na něj navazující docílení vydání rozsudku pro uznání, jímž bylo žalovaným Státním léčebným lázním T. uloženo zaplatit žalobci Ing. J. P. částku 111.164.577,- Kč s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení a jeho právnímu zástupci JUDr. J. D. částku 2.032.620,- Kč, dále podaní návrhu na výkon tohoto rozhodnutí Ing. P. a vyrovnání obou uvedených závazků na základě rozhodnutí vlády ČR z prostředků Fondu národního majetku v rámci privatizace uvedených lázní. Na něj pak navazuje závazek města T., nového nabyvatele privatizovaných lázní, uhradit státu prostředky vynaložené na vyrovnání uvedených závazků. Podstatou podvodného jednání přitom bylo vykonstruování neexistujících nároků Ing. P. vůči Státním léčebným lázním T. a jejich uznání obviněným JUDr. T. v řízení před soudem jménem žalovaných lázní. Tento státní podnik, resp. jeho jménem jednající ředitelku MUDr. O. V., obviněný uvedl v omyl o podstatě těchto nároků a docílil tak společně s Ing. J. P. vzniku do té doby neexistující pohledávky. V omyl ve smyslu § 250 trestního zákona tedy byly uvedeny Státní léčebné lázně T., nikoliv soud, jenž vynesl citovaný rozsudek pro uznání. Jeho vynesením totiž v procesní rovině pouze reagoval na uznávací prohlášení obviněného, učiněné zcela vážně a jednoznačně. Z hlediska vývojových stadií trestného činu náležely veškeré výše uvedené kroky až po jednání obviněného s MUDr. V. o uznání části nároku Ing. P. do přípravného stadia ve smyslu § 7 odst. 1 trestního zákona. Navazující jednání obviněného prováděné v součinnosti s Ing. P. již naplňovalo znaky trestného činu podvodu, a proto patřilo do stadia pokusu o něj ve smyslu § 8 odst. 1 trestního zákona. Konkrétně šlo především o uvádění MUDr. V. v omyl tím, že ji obviněný nepravdivě informoval o oprávněnosti části nároků uplatňovaných z titulu náhrady škody Ing. P. ve sporu vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 154/97 a o úloze soudu při rozhodování tohoto sporu. V návaznosti na to - poté co dosáhl jejího souhlasu s uznáním části těchto nároků, o nichž věděl, že jsou neoprávněné a nepodložené, a počítal s tím, že se soud touto otázkou nebude v rozsahu jejich uznání zabývat - docílil obviněný svým uznávacím prohlášením vynesení rozsudku pro uznání, jímž bylo Státním léčebným lázním T. uloženo zaplatit Ing. P. částku 111.164.577,- Kč s příslušenstvím a jeho právnímu zástupci JUDr. D. částku 2.032.620,- Kč, ačkoliv nárok na toto plnění věcně neměli. Součástí pokusu trestného činu podvodu bylo i uplatnění nároku na úhradu takto vzniklé pohledávky Ing. P. podáním návrhu na výkon uvedeného rozhodnutí. K dokonání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona v posuzované trestní věci pak došlo samotným splněním závazku založeného uvedeným rozsudkem pro uznání. Právě s tímto úkonem totiž bylo spojeno naplnění posledního znaku trestného činu podvodu - způsobení škody majetkovou dispozicí provedenou v omylu. Zamýšleného výsledku - podvodného vylákání plnění vykonstruovaného závazku - se obviněnému společně s Ing. P. a JUDr. D. podařilo dosáhnout. Soudy obou stupňů učinily jednoznačný skutkový závěr, že právě k dosažení tohoto cíle směřovaly jednotlivé kroky, které obviněný podnikal v součinnosti s Ing. P. a JUDr. D. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je současně zřejmé, že právě z toho dovodily, že jednal v přímém úmyslu. V rozporu s výše uvedeným však učinily závěr, že k způsobení škody na majetku Státních léčebných lázní T. a k dokonání trestného činu podvodu došlo již právní mocí předmětného rozsudku pro uznání, s níž byl spojen vznik závazku těchto lázní vůči Ing. P. ve výši 111.164.577,- Kč s příslušenstvím a vůči JUDr. D. ve výši 2.032.620,- Kč. S ohledem na to pak další průběh skutkového děje považovaly za právně irelevantní a soud prvního stupně jej nepromítl do tzv. skutkové věty výroku o vině svého odsuzujícího rozsudku. V návaznosti na dosud shrnutá východiska právního posouzení skutku kladeného za vinu obviněnému JUDr. B. T. považuje Nejvyšší soud za důležité uvést k jednotlivým dovolacím námitkám obviněného a k argumentaci použité soudy obou stupňů a státním zástupcem následující: Předně, co se týče trestné činnosti, kterou je na jedné straně poškozován cizí majetek a na druhé straně popřípadě získáván majetkový prospěch nebo určitá nemajetková výhoda, platí několik zásad: Prokáže-li se jen to, že byla na cizím majetku způsobena škoda určitou operací, při níž byla určitou osobou porušena její povinnost spravovat nebo opatrovat tento majetek, přichází v úvahu toliko postih za trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona nebo podle § 255a trestního zákona. Jeho spáchání může spočívat i v neprovedení úkonů nezbytných k tomu, aby se do spravovaného nebo opatrovaného majetku vrátily hodnoty, které z něj byly neoprávněně odčerpány, v porušení povinnosti spravovat nebo opatrovat cizí majetek na základě mandátní nebo příkazní smlouvy, v ekonomicky nevýhodném převodu majetkových hodnot z tohoto majetku na jinou osobu, v odčerpání majetkových hodnot z tohoto majetku formou splnění neexistujícího nebo fiktivního závazku apod. Takového jednání se pochopitelně může dopustit i advokát. Až potud lze také přisvědčit argumentaci obviněného. To vše však platí – a to obviněný pomíjí - pouze za předpokladu, že nejde o trestní postih toho, že vedle způsobení uvedené škody na majetku určité osoby došlo k obohacení jiné osoby, anebo o trestní odpovědnost za to, že byla způsobena škoda na cizím majetku jiným jednáním než porušením povinnosti při správě nebo opatrování cizího majetku - pokud tedy nejde o uvedení v omyl někoho nebo využití omylu určité osoby (tedy o podvod ve smyslu § 250 trestního zákona), o zpronevěru (§ 248 trestního zákona), o zneužití dosud nikoliv veřejně přístupných informací (§ 128 odst. 1 trestního zákona), o porušení zákazu konkurence (§ 128 odst. 2 trestního zákona), o zvýhodnění věřitele (§ 256a trestního zákona), o poškození věřitele (§ 256 trestního zákona), o zaviněné způsobení předlužení podnikatelského subjektu nebo poškození někoho prováděním operací v takovém stavu předlužení (§ 256c trestního zákona), o nepodání návrhu na prohlášení konkursu (§ 126 odst. 2 trestního zákona) a ani o takové porušení určitých povinností, které by mělo povahu závažného porušení závazných pravidel hospodářského styku (§ 127 trestního zákona). Přitom ne všechny uvedené trestné činy předpokládají způsobení škody – ta je znakem toliko skutkových podstat trestných činů podvodu podle § 250 trestního zákona, zpronevěry podle § 248 trestního zákona, krádeže podle § 247 trestního zákona, poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákona a zneužití informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 trestního zákona. Tím není ovšem řečeno, že v souvislosti se spácháním ostatních uvedených trestných činů nemůže dojít ke způsobení škody (zpravidla se tak naopak stane). Některé z nich přitom předpokládají obohacení některé osoby nebo získání určité neoprávněné výhody. Zásadně se však mezi sebou liší samotnou povahou trestně postižitelného jednání a způsoby dispozice s majetkovými hodnotami. Přitom jen když nejde o žádný z uvedených trestných činů a přesto dojde ke způsobení škody na cizím majetku, může přicházet v úvahu postih za trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona nebo § 255a trestního zákona. Ustanovení § 255 trestního zákona a § 255a trestního zákona jsou tedy, jak správně dovozují soudy obou stupňů, subsidiární ve vztahu k ostatním shora uvedeným ustanovením postihujícím majetkové a hospodářské trestné činy, včetně ustanovení § 250 trestního zákona postihujícího podvodná jednání. Jinými slovy řečeno, dojde-li k obohacení někoho ke škodě majetku jiné osoby v důsledku podvodného jednání vůči ní (obohatí-li se tedy někdo - ať už fyzická nebo právnická osoba - ke škodě takového majetku tím, že tuto osobu uvede v omyl, využije jejího omylu nebo zatají podstatné skutečnosti), půjde o trestný čin podvodu podle § 250 trestního zákona. Poškozeným je v takových případech osoba, na jejíž úkor se tím obohacuje pachatel nebo jiná osoba. V posuzované trestní věci obviněného JUDr. B. T. byl poškozeným stát, který uhradil vykonstruované pohledávky Ing. J. P. a JUDr. J. D. na základě nepravdivých informací od obviněného promítnutých do rozsudku pro uznání Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 154/97-88, ze dne 29. 12. 1997, a do podkladů předložených Státními léčebnými lázněmi T. V omylu přitom jednala jak vláda ČR, která uložila uhradit předmětné pohledávky, tak i Fond národního majetku, který tuto úhradu provedl. Samotným obviněným přitom byly přímo uvedeny v omyl Státní léčebné lázně T., resp. za ně jednající zastupující ředitelka MUDr. O. V. Ty sice samy neprovedly obviněným JUDr. T., Ing. P. a JUDr. D. sledovanou majetkovou dispozici (plnění z titulu předmětných pohledávek), všichni jmenovaní však podle skutkových zjištění soudů obou stupňů počítali s tím, že probíhá privatizační proces, do něhož jsou zapojeny i uvedené lázně, a kalkulovaly s možností úhrady z prostředků, s nimiž pro potřeby oddlužení privatizovaných subjektů disponoval Fond národního majetku. Příčinná souvislost mezi uvedeným následkem (odčerpáním státních finančních prostředků na vyrovnání předmětných závazků Státních léčebných lázní T. vůči Ing. P. a JUDr. D.) a jednáním obviněného (uvedením v omyl Státní léčebné lázně T. a uznáním fiktivních nároků Ing. P.) je kryta zaviněním obviněného, a to ve formě přímého úmyslu, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů. V tomto kontextu Nejvyšší soud pro úplnost znovu připomíná, že samotná otázka toho, zda obviněný chtěl či nikoliv dosáhnout uvedeného následku a zda tak činil záměrně výše popsaným způsobem, je otázkou skutkovou a jako taková nepodléhala jeho přezkumu. Z uvedeného je současně zřejmé, že argumentace obviněného v podaném dovolání tím, že případný následek jeho jednání v podobě škody na majetku Státních léčebných lázní T. ve skutečnosti odvrátila Vláda ČR tím, že sama uhradila pohledávky Ing. P. a JUDr. D. vůči těmto lázním, je zcela irelevantní. V daném případě škoda nevznikla na majetku těchto lázní, ale na majetku státu. Přitom - jak již bylo řečeno - skutečnost, že nebyla dána totožnost subjektu uváděného v omyl a subjektu plnícího v omylu, tedy subjektu vůči němuž přímo směřovalo podvodné jednání obviněného a subjektu provádějícího majetkovou dispozici v omylu, v jejímž důsledku došlo k vzniku škody, nikterak nebránila dovození trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin podvodu. Naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu ve smyslu § 250 trestního zákona totiž nevyžaduje totožnost těchto subjektů, vyžaduje však příčinnou souvislost mezi jejich jednáním a jednáním obviněného. Co se týče znaku obohacení ve smyslu § 250 trestního zákona, nemůže obstát argumentace obviněného založená na tvrzení, že pohledávky přiznané soudním rozsudkem Ing. P. a JUDr. D. nemohou představovat jejich neoprávněné obohacení právě s ohledem na to, že byly přiznány rozhodnutím státního orgánu, které již není možné zvrátit. Podstatné z tohoto hlediska totiž je, jakým způsobem takové pohledávky vznikly a stalo-li se tak podvodným jednáním. Učinila-li tedy osoba, na jejímž projevu vůle záviselo to, zda vzniknou či nikoliv, úkon, který vedl k jejich vzniku, v omylu nebo v neznalosti podstatných skutečností vyvolané obviněným, a to za takových okolností, že kdyby jí byly známy všechny skutečnosti podstatné pro její rozhodnutí o dalších krocích, takový úkon by neučinila, šlo o podvod ve smyslu § 250 trestního zákona, a to bez ohledu na to, zda se takové jednání v omylu nebo v neznalosti podstatných skutečností promítlo do rozhodnutí soudu či nikoliv. To samo o sobě není nijak směrodatné. Jinými slovy řečeno, následek podvodného jednání se nestává právně bezvýznamným proto, že je promítnut do rozhodnutí soudu. Z tohoto hlediska bylo v posuzované trestní věci právně zcela irelevantní, zda kroky, jimiž obviněný uvedl v omyl ředitelku Státních léčebných lázní T., vedly k uznání neexistujícího nároku Ing. P. právě v rámci občanského soudního řízení. Podstatné bylo, že souhlas s tímto krokem byl dán oprávněnou osobou v omylu, do nějž ji uvedl obviněný. Na trestněprávním posouzení takového jednání by přitom nic nezměnilo, kdyby za daných okolností dala souhlas například k mimosoudnímu uznání takového nároku formou uznání dluhu podle § 558 občanského zákoníku, kdyby souhlasila s ujednáním o něm v rámci dohody o narovnání podle § 585 občanského zákoníku anebo kdyby vyslovila souhlas s tím, aby byl promítnut do notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného podle § 71a až § 71c notářského řádu, jenž je (stejně jako soudní rozsudek) exekučním titulem [§ 274 písm. e) občanského soudního řádu]. Na druhé straně lze dát obviněnému za pravdu v tom, že vydáním samotného rozsudku pro uznání nedošlo ke vzniku škody na majetku Státních léčebných lázní T. a výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně tedy popisuje jednání, které skončilo ve stadiu pokusu, ačkoliv je zřejmé, že v něm popsaná skutková zjištění nejsou úplná. Jak již bylo řečeno, škodu je třeba v posuzovaném případě spatřovat ve zmenšení majetku dispozicí s ním v omylu nebo v neznalosti podstatných skutečností. V daném případě škoda, která je znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, byla způsobena uhrazením závazku Státních léčebných lázní T. vůči Ing. P. z prostředků soustředěných státem ve Fondu národního majetku, tedy zmenšením majetku poškozeného státu. Státní léčebné lázně T. neměly podle skutkových zjištění soudů obou stupňů vůči Ing. P. žádný závazek – jeho nárok byl vykonstruován. Obviněný však uvedl zastupující ředitelce těchto lázní vědomě nepravdivé informace o povaze uplatněného nároku Ing. P. a tak ji přesvědčil, aby svolila s jejich částečným uznáním. V důsledku protiprávních úkonů Ing. P. a obviněného JUDr. T., naplňujících znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, tedy v majetkové sféře poškozeného státu nastala újma spočívající v nedůvodném odčerpání části jeho majetku na úhradu vykonstruovaného závazku. Obviněný přitom předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci a zatajil některé důležité skutečnosti (zejména skutečnosti týkající se povahy a podloženosti předmětného závazku), které by zastupující ředitelce Státních léčebných lázní T. umožnily utvořit si ucelenou a skutečnému stavu odpovídající představu o záležitostech vztahujících se k předmětu jejich jednání, takže reagovala způsobem, kterým by nereagovala, pokud by věděla o všech rozhodných skutečnostech. Z podaného dovolání vyplývá, že podstatou námitek obviněného JUDr. B. T. je tvrzení, podle něhož jeho jednáním nebyl nikdo uveden v omyl a nikomu nevznikla žádná škoda. Obviněný se tedy domnívá, že dva ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu nejsou naplněny a tudíž ani pokryty jeho zaviněním, resp. zaviněním v potřebné formě alespoň úmyslu nepřímého [§ 4 písm. b) trestního zákona]. Přestože toto přesvědčení obviněný opírá do určité míry o námitky proti správnosti skutkových zjištění, což jsou otázky, které v dovolacím řízení nemůže Nejvyšší soud přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno, je jeho dovolání částečně opodstatněné, protože popis skutku v napadeném rozsudku skutečně neobsahuje všechny skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění znaku škody na cizím majetku a tudíž i pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona. Podle skutkových zjištění, z nichž vycházel soud prvního stupně a která jsou popsána především ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, obviněný JUDr. B. T. jako právní zástupce Státních léčebných lázní T. v jejich soudním sporu s Ing. P. docílil po dohodě s Ing. P. a v jeho zájmu vydání rozsudku pro uznání přiznávajícího mu vykonstruovaný nárok na nijak nepodložené plnění ve výši 111.164.577,- Kč. Právě vydáním tohoto rozsudku končí skutková zjištění soudu prvního stupně. Z odůvodnění jeho rozhodnutí a z rozhodnutí soudu druhého stupně sice vyplývají další skutkové okolnosti překračující tento časový horizont, nejde ovšem o součást skutkového děje, který soudy obou stupňů považovaly za právně relevantní, neboť svázaly dokonání stíhaného činu s vynesením uvedeného rozsudku pro uznání, resp. s jeho právní mocí. V rozporu s výše uvedenými skutečnostmi totiž učinily právní závěr, že právní mocí tohoto rozsudku došlo ke vzniku škody na straně Státních léčebných lázní T. (tu spatřují v úbytku jejich majetku jeho zatížením závazkem k úhradě částky 113.198.197,- Kč) a obohacení na straně Ing. P. a JUDr. B. (to shledávají v navýšení jejich majetku o nově vzniklé pohledávky vůči Státním léčebným lázním T.). Tento závěr však nemůže obstát: jestliže se totiž o uvedené pohledávky skutečně zvýšil majetek jmenovaných, neboť jde o majetková práva tvořící součást jejich majetku, a protipólem těchto pohledávek se stal závazek Státních léčebných lázní T. uhradit je, neznamenal samotný vznik tohoto závazku, jak již bylo řečeno, úbytek majetku těchto lázní a tudíž ani škodu na jejich majetku. Neobsahuje-li přitom daný výrok o vině odsuzujícího rozsudku vyneseného v posuzované trestní věci žádné skutkové okolnosti odůvodňující závěr, že jednáním obviněného byla způsobena škoda, současně v něm absentuje skutkový podklad nezbytný k tomu, aby bylo možné dovodit u obviněného úmyslné zavinění ve vztahu k této skutečnosti, která podmiňuje spáchání trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona. Proto zatím nelze dovodit ani zavinění obviněného v potřebné formě, přestože nelze ani vyloučit, že jeho jednání skutečně nesměřovalo k uvedenému následku. Celkově vzato je tedy dovolání obviněného třeba dát za pravdu v tom, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, potvrzený soudem druhého stupně, není popisem dokonaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, jak jej kvalifikovaly oba tyto soudy. Nejde však ani o přípravu k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1 trestního zákona k § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona – a už vůbec ne k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 7 odst. 1 trestního zákona k § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona – jak tvrdí obviněný. Popsané části skutkového děje odpovídá z důvodů výše rozvedených právní kvalifikace pokusu podvodu podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Je tedy zřejmé, že není dán soulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zachycenými ve výroku jeho rozsudku a potvrzenými soudem druhého stupně na jedné straně a právní kvalifikací, pod níž byla tato skutková zjištění soudy obou stupňů podřazena na straně druhé. To však neznamená, že skutečně nedošlo k dokonání uvedeného trestného činu, resp. že obviněným spáchaný čin skutečně není trestným činem podvodu, ale pouze jeho pokusem. Soud prvního stupně sice nezahrnul mezi svá skutková zjištění okolnosti rozhodné z hlediska posouzení stíhaného skutku jako dokonaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona – totiž úhradu závazku Státních léčebných lázní T. poškozeným subjektem (Českou republikou jednající prostřednictvím vlády ČR a Fondu národního majetku) obohaceným osobám Ing. J. P. a JUDr. J. D. – z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nicméně vyplývá, že tyto okolnosti je možné z provedených důkazů dovodit a tudíž že k dokonání uvedeného trestného činu došlo. Nejvyšší soud však v tomto směru nemohl doplnit rozhodná skutková zjištění, neboť není oprávněn provádět dokazování ke skutkovým okolnostem a z nich vyvozovat náležitá skutková zjištění. To je totiž výlučně v pravomoci soudů prvního a druhého stupně. Učinil-li by tak Nejvyšší soud, překročil by meze své přezkumné činnosti v dovolacím řízení. Nejvyšší soud mohl při přezkoumání věci z hlediska použité právní kvalifikace přihlédnout i ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí, ale pouze pokud rozvíjely skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu zachycené alespoň rámcově ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Totéž obdobně platí ve vztahu k výroku o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže jednání obviněného JUDr. B. T. směřovalo "alternativně“ - jak lze dovodit z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů – ke způsobení škody Státním léčebným lázním T. i státu, pak škoda vzniklá kterémukoliv z těchto subjektů mohla být škodou vzniklou v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Městu T. jako právnímu nástupci Státních léčebných lázní T. pak mohla vzniknout skutečná škoda pouze v takovém rozsahu, v jakém již provedlo úhradu svého závazku vůči Fondu národního majetku, který částku celkem 113.198.197,- Kč vyplatil ze státních finančních prostředků Ing. P. a JUDr. D. Přitom z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že k březnu roku 2003 bylo městem T. uhrazeno celkem 59.132.869,- Kč. Bylo sice možné předpokládat, že město T. bude v úhradách pokračovat, avšak ustanovení § 442 občanského zákoníku neumožňovalo přiznat náhradu škody, která měla podle očekávání danému subjektu vzniknout v budoucnu. Za této situace pak byl výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně vynesen v rozporu s tímto hmotně právním ustanovením, vymezujícím rozsah náhrady škody, neboť městu T. mohla být přiznána toliko částka 59.132.869,- Kč (na skutečnosti, že se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojil Fond národního majetku, resp. Česká republika, nebylo již možné v daném stadiu řízení nic změnit). Zjištění, že dovolání obviněného JUDr. B. T. je v uvedených směrech opodstatněné, vedlo Nejvyšší soud k tomu, že postupem podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněného JUDr. B. T. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především důkladně posoudí okolnosti vzniku škody. Dále odvolací soud zjistí a náležitě vyloží, jaký byl vnitřní psychický vztah obviněného k tomuto následku, zejména z kterých skutečností lze na jeho zavinění usuzovat. V návaznosti na to opětovně posoudí, jestli jsou posuzovaným skutkem naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, či zda se obviněný dopustil jiného trestného činu anebo žádného a vysloví tomu odpovídající výrok. Podstatná skutková zjištění následně vyjádří ve skutkové větě výroku svého rozhodnutí, případně je rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby z něj byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením § 125 odst. 1 trestního řádu. Podle § 265s odst. 1 trestního řádu je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 trestního řádu). Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného JUDr. B. T. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo o tomto dovolání rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

Rubrum