11 Tdo 986/2025

Rubrum

11 Tdo 986/2025-723 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného J. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 4 To 312/2023-555, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 84/2021, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ž. odmítá.

Odůvodnění

I.Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 25 T 84/2021-505, uznal mimo jiné obviněného J. Ž. (dále jen „obviněný“) vinným ze spáchání zločinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 347a odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Soud prvního stupně ve svém rozsudku rozhodl též o vině a trestech dalších obviněných. Uvedeného zločinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil společně s I. K., a zemřelou E. F. (narozenou XY, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno) tím, že: přesně nezjištěného dne kolem 17. 6. 2020 v odpoledních hodinách v XY, okres XY, ačkoliv si byli plně vědomi toho, že I. K., a K. A., jsou trestně stíháni pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pro které na ně byla podaná k Okresnímu soudu v Chomutově obžaloba pod č. j. 1 ZT 220/2020-23, ve snaze zamezit jejich trestnímu stíhání, obviněná I. K. vyzvala ke schůzce svědka V. R., o kterém stejně jako J. Ž. a E. F. věděla, že je hlavním svědkem v uvedené trestní věci, a před jeho domem s č. p. XY na parkovišti v ulici XY v XY jej žádala o vyřešení věci I. K. mimosoudní cestou a přitom ho přiměla, aby s ní šel podél ulice XY v XY až před prodejnu supermarketu v ulici XY v XY, kde se nacházeli J. Ž. spolu s E. F., přičemž J. Ž. se V. R. představil jako otec I. K. a požádal jej o změnu výpovědi a stažení trestního oznámení podaného proti jeho synovi s tím, že mu za to zaplatí cca 5 000 Kč, čemuž byla přítomná také I. K., přičemž nabídku peněz V. R. odmítl a výpověď nezměnil a trestní oznámení nestáhl.

2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání též obviněný, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozhodl usnesením ze dne 13. 3. 2024, č. j. 4 To 312/2023-555, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 3. 2025, č. j. 11 Tdo 109/2025-664, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

4. Nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. III. ÚS 2032/25, bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2025, č. j. 11 Tdo 109/2025-664, neboť Ústavní soud shledal, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 6. 2023, č. j. 25 T 84/2021-505, s výjimkou zprošťujícího výroku, usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 3. 2024, č. j. 4 To 312/2023-555, s výjimkou výroku II, a citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

5. Ústavní soud dospěl k závěru, že v trestním řízení bylo dostatečně prokázáno naplnění znaků základní skutkové podstaty maření spravedlnosti podle § 347a odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti neidentifikoval žádné ústavněprávní pochybení, které by bylo možno obecným soudům vytýkat. Dále shledal, že výklad obecných soudů, podle kterého požadavek „získání značného prospěchu“ použitý v § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku může být naplněn i tehdy, má-li prospěch (zcela, nebo částečně) nemajetkový charakter, z ústavního hlediska obstojí. Nemajetkový prospěch tedy může spočívat i v tom, že se někdo v důsledku maření spravedlnosti má vyhnout trestnímu stíhání, odsouzení a potrestání. Podle Ústavního soudu jsou však obecné soudy povinny přesvědčivě odůvodnit, proč lze konkrétní nemajetkový prospěch považovat za značný. V posuzované věci však dospěl k závěru, že obecné soudy dostatečně neodůvodnily, proč stěžovatelem konkrétně sledovaný nemajetkový prospěch lze označit jako „značný“, čímž porušily stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu. S přihlédnutím k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu na straně jedné a k hospodárnosti a účelu soudního řízení na straně druhé rozhodl pouze o zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Popsané vady argumentace obecných soudů totiž může v novém rozhodnutí dostatečně napravit právě Nejvyšší soud. II.Dovolání a vyjádření k němu 6. Za této procesní situace Nejvyšší soud opětovně rozhodoval o dovolání, které obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Němce, advokáta, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněný po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a zákonného vymezení uplatněných dovolacích důvodů ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že považuje rozhodnutí obou soudů za nesprávná. Odvolací soud podle něj nevypořádal jeho odvolací námitky proti rozsudku soudu prvního stupně, a proto je v dovolání opakuje. Má totiž za to, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, ke kterému dospěl na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů. Některá zjištění obou soudů se podle obviněného navíc nezakládají na provedeném dokazování a věc nebyla správně právně posouzena.

7. Obviněný přibližuje změnu popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně oproti podané obžalobě [že měl žádat poškozeného V. R. (dále také jen „poškozený“) o změnu výpovědi a dále snížení výše nabízené částky z 10 000 Kč na 5 000 Kč]. Připomíná, že namítal, že skutek se nestal tak, jak jej popsal soud prvního stupně. Nebylo podle něj prokázáno, že by po poškozeném žádal změnu jeho výpovědi. Je přesvědčen, že úpravou skutkové věty se soud prvního stupně pokusil napravit skutečnost, že žádost o stažení trestního stíhání není trestná a nenaplňuje znaky trestného činu podle § 347a odst. 2 tr. zákoníku. Pokud by ke změně popisu skutku nedošlo, musel by jmenovaný soud konstatovat, že skutek není trestným činem. Výše uvedená změna je pak zásadní pro správnost skutkových zjištění a právního posouzení jeho jednání. Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud vypořádal tuto námitku tak, že pouze odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, s čímž se však obviněný neztotožňuje. Následně opakuje, že žádost o stažení trestního oznámení nenaplňuje znaky jemu přisouzeného trestného činu, přičemž cituje znění § 347a odst. 2 tr. zákoníku a § 346 odst. 1 tr. zákoníku.

8. Obviněný má rovněž za to, že lze polemizovat o věrohodnosti poškozeného, a to s ohledem na provedený znalecký posudek, jehož závěry připomíná. V situaci, kdy oba soudy vyhodnotily poškozeného jako věrohodného, nelze podle obviněného odhlédnout od toho, že tento opakovaně uvedl, že po něm bylo požadováno stažení trestního oznámení a nikoli křivé svědectví, což uvádí i soud prvního stupně s poukazem na obsah výpovědi poškozeného. Obviněný je však přesvědčen, že odvolací soud výpověď poškozeného nijak blíže neodůvodňuje, námitky obviněného neřeší a pouze odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

9. Obviněný považuje za nelogické, aby po poškozeném požadoval křivé svědectví, když jej žádal o stažení trestního oznámení v přesvědčení, že jej lze vzít zpět. Dále přibližuje, že daného dne jej poškozený viděl poprvé a nezmiňoval se o tom, že by při jejich rozhovoru měl z obviněného strach. Obviněný následně připomíná výpověď svědkyně J. V. (dále jen „svědkyně“), která uvedla, že setkání bylo náhodné, že samotnému rozhovoru přítomna nebyla a že jí byl pouze sdělen jeho obsah. Její výpověď je tak podle obviněného svědectvím z doslechu a má nižší důkazní hodnotu. Dále rekapituluje výpověď svědka M. D., podle níž k setkání došlo náhodně, na poškozeného nebyl vytvářen nátlak a s návrhem na stažení trestního oznámení přišel sám poškozený. Obviněný zároveň konstatuje, že z výpovědí svědků M. K. a M. D. nevyplynulo nic, co by prokazovalo jeho vinu.

10. Obviněný zdůrazňuje, že je právní laik a nevěděl, že trestní řízení se zahajuje z moci úřední, a není tak v moci oznamovatele ovlivnit zahájení trestního řízení. Rovněž podle něj nebylo prokázáno, že by věděl, že v trestní věci jeho syna byl oznamovatelem poškozený, který navíc nemohl učinit žádný úkon, jenž by vedl k zastavení trestního stíhání obviněného K. Je přesvědčen, že nebylo prokázáno ani to, že by poškozenému nabídl finanční prospěch (k čemuž poukazuje na výpověď svědka D.). K jeho tíži nelze podle jeho názoru přičítat ani skupinový nátlak, neboť poškozeného viděl pouze jednou. O dalších setkáních poškozeného s dalšími osobami nevěděl, neinicioval je a neúčastnil se jich.

11. Obviněný má za to, že v jeho případě nebyl prokázán přímý úmysl. To proto, že je právní laik a s ohledem na novotu předmětné skutkové podstaty. S touto skutečností se soudy podle něj nevypořádaly. Obviněný dále přibližuje subjektivní stránku a judikaturu Nejvyššího soudu k jejímu prokazování. Trvá na tom, že všechny okolnosti rozhodné pro závěr, že spáchaný hlavní čin (křivá výpověď ze strany poškozeného) je trestným činem, neznal (což doplňuje o citaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008). Podle obviněného tak nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu.

12. Obviněný vyslovuje rovněž názor, že nenaplnil znak kvalifikované skutkové podstaty, k čemuž poukazuje na trest uložený obviněnému K. v jiné trestní věci (trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let) a současně na okolnosti, které již v době konání hlavního líčení v jeho trestní věci nasvědčovaly tomu, že v trestní věci obviněného K. bude ukládán trest podmíněný. Nelze proto podle obviněného uzavřít, že změnou výpovědi poškozeného by jmenovaný získal značný prospěch. Podle obviněného je třeba zhodnotit, zda je užití kvalifikované skutkové podstaty s ohledem na odůvodnění soudu prvního stupně (bod 40 jeho rozsudku) přiléhavé či nikoli. Nesouhlasí se závěrem jmenovaného soudu, který potvrdil soud odvolací, že v případě zvlášť závažného zločinu loupeže jde automaticky o imateriální újmu přesahující 1 000 000 Kč. Připouští, že vyčíslení náhrady imateriální újmy v penězích je s ohledem na nedostatek výpočtového mechanismu takřka nemožné. Následně přibližuje postup soudů při hodnocení a odčiňování nemajetkové újmy v řízeních o odpovědnosti státu při výkonu veřejné moci. K tomu prezentuje obdobné případy, v nichž došlo k přiznání náhrady nemajetkové újmy vyčíslené v penězích, a dochází k závěru, že soudy přiznávají náhradu nemajetkové újmy ve znatelně nižších částkách, než je minimální hranice značného prospěchu ve smyslu trestního zákoníku. Podle obviněného pak není možné, aby v právním státě docházelo k situaci, kdy je ve vztahu k újmě resp. prospěchu přistupováno tím způsobem, že na jedné straně při hodnocení protiprávnosti jednání je prospěch hodnocen jako mnohonásobně vyšší oproti újmě, která je za stejných okolností způsobena osobě nezákonně stíhané, když jedinou rozdílnou okolností je skutečnost, že se v druhém ze zmiňovaných případů jedná o částku, která má být poškozenému reálně vyplacena.

13. Obviněný v závěru svého dovolání rekapituluje svou argumentaci. V obecné rovině připomíná zásady in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe a konstatuje, že je namístě tyto v projednávané věci aplikovat. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud, coby soud dovolací, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 4 To 312/2023-555, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 6. 2023, č. j. 25 T 84/2021-505, stejně tak zrušil další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a konečně přikázal, aby věc byla Okresním soudem v Chomutově v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.

14. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Pavel Jež (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného uvádí, že obviněný shledává zjevný rozpor [první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] v tom, že není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením oběma soudy, byť mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry existuje logická návaznost. Tuto nespokojenost s podrobně odůvodněnými (a podle státního zástupce správnými) skutkovými závěry nechává obviněný promluvit ve vztahu k některým dílčím zjištěním, jejichž odmítnutím se snaží prosadit svou skutkovou verzi příběhu, kterou však soudy na podkladě provedených důkazů zcela důvodně odmítly.

15. Státní zástupce připomíná, že obviněný argumentuje mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zpochybňuje důvěryhodnost výpovědi poškozeného, jak k ní přistoupily oba soudy (body 28 a 32 až 34 rozsudku soudu prvního stupně a body 10 až 11 usnesení odvolacího soudu), a to poukazem na méně významné či pouze obviněným tvrzené nesrovnalosti ve zjištění znalce. Státní zástupce dále přibližuje závěry znaleckého posudku (bod 28 rozsudku soudu prvního stupně). K této části argumentace konstatuje, že obviněný pouze přehodnocuje jednotlivé důkazy bez konstatování jakéhokoli rozporu mezi jejich obsahem a závěry přejatými soudy. Státní zástupce se přitom s postupem obou soudů stran provedeného dokazování a z něj dovozeného skutkového stavu ztotožňuje a považuje jej za správný.

16. Co se týče dovolací argumentace podřazené obviněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., má státní zástupce za to, že ji lze formálně pod tento důvod podřadit. Dodává nicméně, že obviněný ve své námitce stran nenaplnění subjektivní stránky předmětného zločinu plně neakceptuje soudy učiněná skutková zjištění a zcela pomíjí skutkový závěr, že po poškozeném požadoval změnu výpovědi, jež by vedla k vyvinění obviněného K. Veškerá argumentace obviněného o absenci intelektuální a volní složky tak vychází výlučně z okleštěného skutkového stavu. Státní zástupce přitom opakuje, že skutkový stav považuje za stabilizovaný a mající oporu v provedených důkazech a ani další okolnosti jednání obviněného nesvědčí o tom, že se mohl mylně domnívat, že k ukončení trestního stíhání jeho syna postačuje jen jakési odvolání trestního oznámení, byť ze strany poškozeného. Mělo-li podle obviněného pro ukončení trestního řízení postačovat odvolání trestního oznámení, mohl tak poškozený učinit i písemně poštou. Nadto povinnost orgánů činných v trestním řízení konat z úřední povinnosti je věcí obecně známou a nikdo se nemůže domnívat, že stát ponechá objasnění a postih závažné trestné činnosti výhradně na vůli poškozeného a jeho souhlasu.

17. Státní zástupce připouští, že významný potenciál v otázce správnosti hmotněprávního posouzení vykazuje námitka mířící na naplnění znaku podle § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V tomto směru přibližuje § 347a odst. 2 tr. zákoníku a dodává, že k trestným činům uvedeným v tomto ustanovení nemusí dojít, jak tomu ostatně bylo v projednávané věci. Následně rozebírá § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a staví jej do kontrastu s § 347a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dále prezentuje argumentaci k hodnocení správnosti právního posouzení jednání obviněného a vyjadřuje nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu v bodě 13 jeho usnesení (totiž, že došlo k dokonání tohoto trestného činu a nikoli pouhému pokusu).

18. Státní zástupce rovněž zmiňuje, že obviněný brojí proti závěrům soudů, že v zájmu obviněného K. jednal v úmyslu o dosažení značného imateriálního prospěchu, když usiloval o to, aby se jmenovaný vyhnul trestnímu stíhání a s tím spojené hrozbě vysokého trestu odnětí svobody (2 až 10 let) za zločin loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Připomíná jednak, že prospěchem se rozumí neoprávněná materiální či imateriální výhoda a zpravidla je spojována s materiálním prospěchem vyčíslitelným v penězích, jakož i spodní hranici značného prospěchu podle § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku (1 000 000 Kč). Rekapituluje závěry komentářové literatury, že v případě okolnosti podle § 347a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku může mít prospěch i povahu nemateriální (typicky dosažení příznivějšího výsledku řízení). Státní zástupce je přesvědčen, že není důvod pro to, aby značný prospěch v případě kvalifikované skutkové podstaty podle § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spočíval pouze v prospěchu materiálním (což doplňuje o citaci judikatury Nejvyššího soudu). V případě imateriálního prospěchu by jeho závažnost měla mít srovnatelný význam či rozsah jako značný materiální prospěch. Státní zástupce se přiklání k názoru obou soudů, že pokud § 347a tr. zákoníku rozlišuje různé úrovně prospěchu, je třeba rozlišit i možné úrovně imateriálního prospěchu spočívajícího v dosažení příznivějšího výsledku v řízení pro osobu, v jejíž prospěch pachatel jedná v základních skutkových podstatách podle § 347a odst. 1 a 2 tr. zákoníku.

19. Státní zástupce následně rozebírá možné hodnocení příznivějšího výsledku v různých druzích řízení s ohledem na kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu. Přiklání se k názoru obou soudů, že pokud bylo motivací obviněného dosažení imateriálního prospěchu spočívajícího v neodsouzení obviněného K. a bylo mu známo, že tento je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin a je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, včetně reálné možnosti jeho uložení jako trestu nepodmíněného, je úvaha o jednání obviněného v úmyslu získat takovým činem pro jiného značný prospěch správná. Státní zástupce dodává, že skutečnost, že soudy neuložily obviněnému K. trest odnětí svobody s jeho přímým výkonem, na posouzení věci ničeho nemění. Pro úplnost dokresluje skutečnosti, při nichž lze hovořit o okolnosti ve smyslu § 347a odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. V závěru poznamenává, že pokud by uvedený právní názor nebyl shledán správným, je na jednání obviněného nutno aplikovat § 347a odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ovšem s tím, že jde o dokonaný trestný čin.

20. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce uvádí, že nemohlo dojít k naplnění jeho první alternativy. K druhé alternativě dodává, že tato vyžaduje existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. v předchozím řízení. V tomto směru odkazuje na předchozí části svého vyjádření týkající se dvou dalších obviněným uplatněných dovolacích důvodů. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

21. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel. III.Přípustnost dovolání 22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) již zjistil, že dovolání obviněného je přípustné a vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud již konstatoval, že dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. a splňuje tedy shora uvedené zákonné náležitosti.

23. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

24. Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

25. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

26. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Těmi jsou pak obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).

28. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

29. Druhým dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

30. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV.Důvodnost dovolání 31. Nejvyšší soud se po zrušení svého usnesení ze dne 19. 3. 2025, č. j. 11 Tdo 109/2025-664, nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. III. ÚS 2032/25, opětovně seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které jejich vydání předcházelo, a shledal, že dovolací argumentaci obviněného, jejímž prostřednictvím namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku též podle § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, lze sice podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

32. Dále Nejvyšší soud uvádí, že námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů a tvrdí, že se přisouzeného činu nedopustil, že po poškozeném nepožadoval křivou výpověď a že výpověď poškozeného není věrohodná, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Takovými námitkami totiž obviněný vyjadřuje toliko nespokojenost se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a se skutkovými zjištěními, která na jejich podkladě učinily. Současně nabízí vlastní, odlišné hodnocení provedených důkazů a vychází též ze svých vlastních tvrzení. Teprve na základě takto formulované vlastní skutkové verze považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za nesprávná. Ani námitky obviněného, jimiž brojí proti údajnému neprokázání subjektivní stránky, nezohlednění skutečnosti, že je právním laikem, a porušení zásad in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe, neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) nebo m) tr. ř. ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. K předmětným dovolacím námitkám Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 2 tr. ř. uvádí následující.

33. Předně je vhodné předeslat, že dovolací argumentace obviněného představuje opakování námitek, které vznesl již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 520 až 523 spisu). Zčásti se též jedná o argumentaci, kterou uplatnil v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, soudy nižších stupňů se těmito námitkami [s výjimkou odůvodnění týkající se právního posouzení jednání obviněného podle § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku] řádně zabývaly a vypořádaly se s nimi, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily, proč je neshledaly důvodnými (viz body 31 až 41 rozsudku soudu prvního stupně a body 10 až 12 usnesení odvolacího soudu).

34. Obviněný především brojí proti závěru soudu prvního stupně uvedenému v bodě 40 jeho rozsudku. V tomto směru má za to, že vyčíslení nemajetkové újmy v penězích je vzhledem k absenci výpočtového mechanismu prakticky nemožné. Jako řešení navrhuje vyjít z částek přiznaných osobám, které byly pro obdobnou trestnou činnost nezákonně trestně stíhány a jimž byla přiznána náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Na podporu této argumentace poukazuje na závěry několika rozhodnutí soudů vydaná v těchto řízeních, z nichž podle něj vyplývá, že výše přiznaných částek nedosahuje hranice značného prospěchu ve smyslu § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

35. Nejvyšší soud se však s uvedenou argumentací obviněného neztotožňuje, neboť i nadále považuje za přiléhavé právní posouzení věci provedené soudem prvního stupně. Ten jednání obviněného popsané pod bodem 1 výrokové části svého rozsudku právně kvalifikoval jako pokus zločinu maření spravedlnosti podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 347a odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud se s uvedenou právní kvalifikací jednání obviněného ztotožnil, a to s výhradou týkající se toliko posouzení vývojového stadia přisouzeného trestného činu (srov. body 12 a 13 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud však v rámci své přezkumné činnosti do právní kvalifikace jednání obviněného nezasáhl, neboť takový postup by byl v rozporu se zákazem reformationis in peius vyjádřeným v § 259 odst. 4 tr. ř. (srov. bod 13 napadeného usnesení odvolacího soudu). Z tohoto důvodu nebyla otázka správnosti právního posouzení jednání obviněného jako pokusu tohoto trestného činu předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Obviněný ostatně v tomto směru v dovolání neuplatnil žádné konkrétní námitky.

36. K odůvodnění právní kvalifikace jednání obviněného použité soudem prvního stupně považuje Nejvyšší soud za nutné dodat následující. Pokud jde o naplnění znaků základní skutkové podstaty přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 2 tr. zákoníku, nelze námitky obviněného shledat důvodnými. Rozhodná skutková zjištění – včetně toho, že obviněný nabídl poškozenému přibližně částku 5 000 Kč – dovodil soud prvního stupně především z výpovědi poškozeného, která byla podporována i dalšími důkazy (srov. body 31 až 36 rozsudku soudu prvního stupně; dále též body 10 a 11 usnesení odvolacího soudu). Z tohoto důvodu v této části právní kvalifikace jednání obviněného plně obstojí (srov. body 4 a 59 nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. III. ÚS 2032/25).

37. Ve vztahu k naplnění okolnosti zvlášť přitěžující podle § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku Nejvyšší soud doplňuje, že tato předpokládá, že pachatel získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Prospěchem se v tomto případě rozumí výhoda, která může mít materiální či nemateriální povahu. Může se tedy jednat o jakoukoliv výhodu, na kterou nemá pachatel (nebo jiná zvýhodněná osoba) právo. Nepochybně se tak může jednat též o prospěch v podobě dosažení příznivějšího výsledku řízení (srov. ŘÍHA, J. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4384 až 4385). Obecné kritérium pro určení prospěchu přitom vyplývá z § 138 odst. 2 tr. zákoníku, poněvadž se na jeho určení vztahuje obdobné výkladové pravidlo pro určení výše škody uvedené v § 138 odst. 1 tr. zákoníku (srov. ŘÍHA, J. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4384, 4387).

38. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento soud naplnění zvlášť přitěžující okolnosti podle § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku odůvodnil (mimo jiné) tím, že obviněný a spoluobviněné věděli, že I. K. (syn obviněného) a K. A. jsou vystaveni hrozbě trestu odnětí svobody za zvlášť závažný zločin loupeže, a byť nemuseli znát jeho konkrétní sazbu, tak si byli vědomi toho, že se jedná o závažnou trestnou činnost, při které přichází v úvahu ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. Prospěch, který se snažili svým jednáním I. K. a K. A. opatřit, spočíval podle soudu prvního stupně v tom, že by se v případě ovlivnění svědka V. R. tehdy obvinění I. K. a K. A. vyhnuli trestnímu stíhání a s ním spojené hrozbě vysokého trestu odnětí svobody. Takový prospěch pak byl podle soudu prvního stupně u I. K., stíhaného za zvlášť závažný zločin loupeže, zcela zjevně srovnatelný s majetkovým prospěchem přesahujícím 1 000 000 Kč (bod 40 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené právní závěry soudu prvního stupně aproboval odvolací soud, když zejména uvedl, že s těmito souhlasí a plně odkázal na argumentaci soudu prvního stupně (srov. bod 12 jeho usnesení).

39. Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání obviněného zohlednil skutečnost, že v případě § 347a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku zákonodárce nestanovil žádná bližší hlediska pro určení prospěchu. Přístup, podle něhož se určení nemajetkového prospěchu odvíjí od typové závažnosti trestného činu, pro který byla trestně stíhána osoba, v jejíž prospěch obviněný jednal se záměrem odvrátit hrozbu jejího odsouzení a s tím spojených právních následků, představuje podle Nejvyššího soudu významné interpretační východisko, nikoli však samo o sobě postačující kritérium. Proto musí být tento přístup doplněn hodnocením konkrétních okolností věci, zejména konkrétní závažnosti jednání osoby, v jejíž prospěch bylo jednáno, a reálně hrozících právních následků pro tuto osobu. Takto pojatý přístup podle Nejvyššího soudu umožňuje odstranit pochybnosti, které ve vztahu k němu vyjádřil Ústavní soud.

40. Z trestního spisu Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 29 T 158/2020, který si Nejvyšší soud vyžádal, vyplývá, že usnesením policejního orgánu ze dne 17. 6. 2020 bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání I. K. a K. A., a to pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (č. l. 5). Uvedených trestných činů se měli I. K. a K. A. dopustit tak, že dne 16. 6. 2020 v době od 12 hodin do 12:05 hodin v ulici XY v XY v bytě o rozloze 1+1, číslo 8 ve druhém patře po předchozí dohodě k vymožení dluhu V. R., vnikli do bytové jednotky a to za okolností, že po otevření vstupních dveří V. R. jej bez upozornění I. K. odstrčil, aby mohl společně s K. A. vstoupit do bytu a i po následném nesouhlasu V. R. v bytě zůstali, pohybovali se v kuchyni a ložnici a společně hledali finanční hotovost, kterou po V. R. požadovali a hotovost nenašli, přičemž po zjištění, že se v bytě nenachází hotovost přistoupil I. K. za přítomnosti K. A. k V. R. a začal jej šacovat s tím, že po zjištění, že v kapse kraťasů se nacházejí tři bankovky v hodnotě 200 Kč a toho, že V. R. se brání vydání hotovosti, začal jej I. K. údery rukou tlouci do hlavy, čímž tak získal hotovost ve výši 600 Kč a následně na naléhání K. A., aby v napadení přestal, vzal I. K. při odchodu mobilní telefon značky Motorola E5+ zlaté barvy v hodnotě 3 500 Kč, který se nacházel na stolku v místnosti kuchyně a společně odešli z bytu, čímž způsobili škodu V. R. na odcizené hotovosti ve výši 600 Kč, odcizením mobilního telefonu Motorola E5+, zlaté barvy ve výši 3 500 Kč a roztržením kapsy u kraťasů škodu ve výši 300 Kč, přičemž mobilní telefon bezprostředně po napadení vrátil I. K. tak, že po naléhání V. R. před domem, aby mu telefon vrátili, jej vytáhl ze své kapsy a hodil do blízkého křoví, odkud si jej V. R. nepoškozený vzal a dále svým jednáním vstoupili do práv k ochraně domovní svobody zaručené článkem 12 Listiny základních práv a svobod osobě V. R. a L. S., kteří společně v bytě bydleli.

41. Usnesení o zahájení trestního stíhání převzal I. K. dne 17. 6. 2020 (č. l. 9). Z protokolu o zadržení podezřelého I. K. ze dne 16. 6. 2020 se podává, že jmenovaný byl dne 16. 6. 2020 ve 12:30 hodin v XY podle § 76 odst. 1 tr. ř. zadržen a následně dne 17. 6. 2020 v 19:00 hodin propuštěn na svobodu (č. l. 23 a 24). Za zvlášť významnou považuje Nejvyšší soud okolnost, že obviněný J. Ž. se společně se spoluobviněnými dopustil přisouzeného jednání v přesně nezjištěné době kolem 17. 6. 2020 v odpoledních hodinách v XY, tedy v době, kdy byl I. K., syn obviněného, ještě omezen na osobní svobodě.

42. Na tehdy obviněného I. K. byla následně dne 12. 11. 2020 státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Chomutově podána obžaloba. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 1. 2022, č. j. 29 T 158/2020-254, byl I. K. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy mu tento soud uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Obžalovaného K. A. pak Okresní soud v Chomutově uznal vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a za uvedený přečin mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Ze skutkových zjištění tohoto soudu mimo jiné vyplývá, že I. K. fyzickým napadením způsobil poškozenému škrábance na levé straně krku, levé tváři a levém ušním boltci, bouli o průměru 5 cm na rozhraní temenní a levé spánkové oblasti a oděrku o délce 6 cm na hrudníku pod levou prsní bradavkou.

43. Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že jednání I. K. nepochybně vykazovalo vyšší konkrétní závažnost. I. K. svým násilným jednáním významným způsobem porušil hned několik právem chráněných zájmů. Konkrétně flagrantně porušil zájem na ochraně domovní svobody zaručené čl. 12 Listiny a dále zájem na ochraně svobody rozhodování jednotlivce v majetkové oblasti. Co do způsobu provedení činu je z popisu skutku obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání zřejmé, že I. K. nejdříve neoprávněně vnikl do obydlí poškozeného, tam neoprávněně setrval, současně proti poškozenému opakovaně užil násilí a způsobil mu drobná poranění. Tohoto jednání se dopustil ze zištného motivu a ve spolupachatelství. Nelze též odhlédnout od skutečnosti, že z protokolu o jeho zadržení jako osoby podezřelé též vyplynulo, že důvodem pro jeho zadržení byla podle policejního orgánu existence vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř.

44. Z uvedeného je zřejmé, že motivem pro jednání obviněného (a spoluobviněných I. K. a E. F.) byla zjevná obava z případných právních následků, které I. K. v souvislosti s jeho trestním stíháním za zvlášť závažný zločin loupeže a přečin porušování domovní svobody reálně hrozily. V tomto ohledu Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že obviněný (společně se spoluobviněnými) se přisouzeného jednání dopustil v době zadržení I. K., tedy v raném stadiu trestního řízení. Jednání obviněného přitom bezprostředně směřovalo k tomu, aby poškozený V. R., který byl současně významným svědkem, změnil svou výpověď, popřípadě aby „vzal zpět“ podané trestní oznámení. Tím mělo dojít k ukončení trestního stíhání syna obviněného I. K., a ve svém důsledku k vyloučení všech možných negativních následků s trestním stíháním spojených.

45. Pro určení konkrétního rozsahu nemajetkového prospěchu považuje Nejvyšší soud za podstatné, že v posuzované věci obviněný svým jednáním bezprostředně směřoval k odvrácení trestního stíhání a případného odsouzení svého syna mimo jiné též za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tedy za trestný čin spadající do kategorie nejzávažnějších deliktů. Tento prospěch zahrnoval nejen odstranění hrozby samotného odsouzení, ale také dalších právních následků, které jsou pravidelně spojeny s odsouzením za uvedený zvlášť závažný zločin vykazující vyšší konkrétní závažnost (srov. body 40 až 43 tohoto usnesení). Mezi takové následky lze nepochybně řadit nejméně hrozbu uložení citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody, kterým byl I. K. s ohledem na vyšší konkrétní závažnost činu reálně ohrožen, ztrátu bezúhonnosti a další závažné osobní, profesní a společenské důsledky odsouzení pro závažnou úmyslnou trestnou činnost.

46. Nejvyšší soud nepřehlédl, že rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 1. 2022, č. j. 29 T 158/2020-254, byl posléze I. K. za uvedené trestné činy uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Tato skutečnost však není pro určení konkrétního rozsahu nemajetkového prospěchu v posuzované věci rozhodná. Pro právní kvalifikaci byly totiž nepochybně určující okolnosti případu a procesní situace existující v době jednání obviněného, nikoli okolnosti nastalé až později (srov. zejména bod 41 tohoto usnesení). V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyplývá snaha nejen obviněného, ale i dalších osob, dosáhnout skončení trestního stíhání I. K. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud této námitce obviněného přisvědčit.

47. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud v této části uzavírá, že obviněný svým jednáním bezprostředně směřoval k získání značného nemajetkového prospěchu ve smyslu § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V projednávané věci se totiž pokusil odvrátit trestní stíhání svého syna I. K. mimo jiné též za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který vykazoval vyšší konkrétní závažnost. Takto vymezený nemajetkový prospěch Nejvyšší soud, ve shodě s právními závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, shledává pro svoji intenzitu srovnatelným s materiálním prospěchem ve výši nejméně 1 000 000 Kč. Uvedený právní závěr je přitom podle Nejvyššího soudu v souladu s principem nullum crimen, nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny) a nezasahuje též do ústavně zaručených práv obviněného.

48. Nejvyšší soud se zabýval i tím, zda lze nemajetkový prospěch, k jehož získání jednání obviněného směřovalo, poměřovat podle částek, které jsou v občanskoprávním řízení přiznávány jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud v tomto ohledu ve svém nálezu ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. III. ÚS 2032/25, sice uvedl, že takový přístup nelze zcela odmítnout, neboť jej považuje za jeden z přijatelných přístupů pro řešení dané otázky, současně však nestanovil, že by obecné soudy měly při úvahách o tom, k jak vysokému nemajetkovému prospěchu směřovalo jednání obviněného, postupovat právě tímto (či analogickým) způsobem (bod 51 nálezu).

49. Nejvyšší soud konstatuje, že uvedený přístup není v nyní projednávané věci vhodným hlediskem pro posouzení, zda obviněný směřoval k opatření značného prospěchu pro svého syna či nikoliv. Nejde totiž o posouzení újmy osoby, která byla státem nezákonně trestně stíhána a které má být následně poskytnuto zadostiučinění za zásah do jejích práv, nýbrž o posouzení hodnoty prospěchu osoby, která se měla podle záměru obviněného (a spoluobviněných) vyhnout řádnému trestnímu stíhání, odsouzení a potrestání za závažnou úmyslnou trestnou činnost.

50. Judikatura Nejvyššího soudu k zákonu č. 82/1998 Sb. vychází z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněné pod č. 122/2012 Sb. rozh. obč.). Tato kritéria tedy zjevně sledují odlišný účel. Jejich smyslem je nalézt ex post přiměřenou satisfakci pro osobu, která byla vystavena nezákonnému zásahu veřejné moci, a nikoli ex ante určit intenzitu prospěchu, který by získala osoba, pokud by se v důsledku maření spravedlnosti vyhnula trestní odpovědnosti za čin, pro který byla důvodně vedena trestní věc. V této souvislosti je potřeba zdůraznit, že přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním se vždy odvíjí od skutečně vzniklé a v konkrétním řízení tvrzené nebo prokázané újmy poškozené osoby a samotná jeho výše nesmí být mechanická, matematická ani paušalizovaná a musí vycházet z individuálních okolností konkrétního případu, zejména ze skutečných dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného.

51. Jinak řečeno, částka přiznávaná podle zákona č. 82/1998 Sb. osobě nezákonně trestně stíhané zpravidla nevyjadřuje „cenu“ toho, že se konkrétní osoba vyhne odsouzení za trestný čin. Vyjadřuje pouze soudem určenou míru satisfakce za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci. Taková satisfakce bývá ovlivněna řadou okolností, především dopadem do osobní sféry poškozeného, včetně jeho soukromého a pracovního života a pověsti, nebo skutečnostmi, které v nyní projednávané trestní věci nejsou rozhodné, například délkou nezákonného stíhání, medializací a tím, zda samotné konstatování porušení práva postačuje či nikoliv. Právě proto nemůže být toto kritérium bez dalšího přeneseno do trestněprávního posouzení kvalifikované skutkové podstaty trestného činu maření spravedlnosti, v němž se nezkoumá rozsah utrpěné újmy nevinné osoby, ale význam a intenzita prospěchu, k jehož získání pachatel svým jednáním směřoval.

52. V další části dovolací argumentace obviněný především namítá, že po poškozeném nepožadoval změnu výpovědi, nýbrž pouze stažení trestního oznámení, že výpověď poškozeného není věrohodná a hodnocení výpovědi svědkyně je nesprávné, přičemž rozporuje též skutkové závěry soudu prvního stupně s odkazem na výpověď svědka D. a nelogičnost žádosti o křivé svědectví za situace, kdy byl jako právní laik přesvědčen, že trestní oznámení lze vzít zpět. Takové dovolací námitky obviněného nemohou obstát, neboť jejich prostřednictvím pouze vyjadřuje svou nespokojenost s vyhodnocením provedených důkazů – svědeckých výpovědí – konkrétně s tím, jak soudy hodnotily zejména výpověď poškozeného v souvislosti s dalšími důkazy, resp. s tím, že po předestření výpovědi z přípravného řízení pro odstranění rozporů ve výpovědi poškozeného došly k závěru, že obviněný po poškozeném požadoval podání křivé výpovědi. Na tomto základě považuje obviněný skutkové závěry za nesprávné a má za to, že nebylo prokázáno, že by se trestné činnosti dopustil.

53. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a (vědom si toho, že výpověď poškozeného představuje stěžejní důkaz v projednávané věci) přesvědčivě odůvodnil, jak hodnotil výpověď poškozeného, a to i s ohledem na provedený znalecký posudek (srov. bod 28 rozsudku soudu prvního stupně) a z jakých důvodů ji, na rozdíl od obviněného, posoudil jako věrohodnou. Současně soud prvního stupně dostatečně vyložil, proč neuvěřil obhajobě obviněného, pokud tento uvedl, že po poškozeném požadoval pouze stažení trestního oznámení a považoval ji za vyvrácenou provedenými důkazy (zejména výpovědí poškozeného z přípravného řízení a výpovědí svědkyně) [srov. body 31 až 39 rozsudku soudu prvního stupně]. S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně se v tomto směru plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého usnesení opětovně řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami a rozvedl, proč těmto nepřisvědčil (srov. body 9 až 12 usnesení odvolacího soudu).

54. Ani argumentaci, že obviněný je právním laikem a nezná náležitosti trestního řízení, nemohl Nejvyšší soud dopřát sluchu. Především je třeba uvést, že touto argumentací obviněný navazuje na vlastní skutkové závěry, že poškozeného žádal pouze o stažení trestního oznámení a že poškozený nemohl v trestní věci I. K. učinit právně relevantní úkony, jež by vedly k zastavení trestního stíhání jmenovaného. Takovouto argumentací totiž obviněný, kromě opakovaného prosazování vlastní verze skutkového stavu, nebrojí proti vadám ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

55. Jestliže obviněný též zpochybňuje prokázání subjektivní stránky daného trestného činu, pak Nejvyšší soud konstatuje, že tyto námitky postrádají jakoukoli relevantní argumentaci. Obviněný totiž pouze prezentuje obecné závěry ohledně subjektivní stránky a jejího prokazování s tím, že obviněnému musí být známy všechny okolnosti rozhodné pro závěr, že spáchaný hlavní čin je trestným činem. Touto argumentací tak zřejmě navazuje na výše uvedené námitky, že je právním laikem, které však taktéž dovolacím důvodům neodpovídají.

56. Závěrem lze uvést, že obviněný ve svém dovolání zmiňuje i porušení zásad in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe. Nicméně k těmto nepředkládá žádnou relevantní argumentaci a jejich porušení dovozuje až v návaznosti na jím tvrzené nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné skutkové závěry. Takto koncipovanou dovolací argumentaci tudíž nelze podřadit pod citované dovolací důvody. Nejvyšší soud navíc v tomto směru neshledal žádné pochybení soudů nižších stupňů, když právní kvalifikace odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci a trest byl obviněnému uložen v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 347a odst. 4 tr. zákoníku. V.Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu 57. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. Ž. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu