11 Tvo 11/2026

Rubrum

11 Tvo 11/2026-5996 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. 7. 2026 stížnost obžalovaného E. P., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2026, č. j. 15 To 26/2026-5948, a rozhodl t a k t o :

Výrok

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného E. P. zamítá.

Odůvodnění

1. Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“ nebo „odvolací soud“) poté, co mu byla dne 16. 4. 2026 Městským soudem v Praze jako soudem prvního stupně předložena k rozhodnutí odvolání obžalovaného E. P. a spoluobžalovaného M. K., rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 usnesením, č. j. 15 To 26/2026-5948, že se obžalovaný E. P. podle § 72 odst. 1, 3 a 4 tr. ř. i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. ř.

2. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obžalovaný E. P. (dále též jen „obžalovaný“ nebo „stěžovatel“) vlastnoručně psanou blanketní stížnost, která byla následně dne 8. 6. 2026 podáním učiněným prostřednictvím jeho obhájce v rámci zákonné lhůty doplněna o odůvodnění. V rámci podané stížnosti obžalovaný po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení označil závěry napadeného usnesení vrchního soudu za nesprávné a nepřezkoumatelné, jelikož se tento soud vypořádal s vazebními důvody pouze povrchně a v rozporu s obsahem spisu. Konkrétně pak k danému stěžovatel uvedl, že je silně fixován k České republice a je zde plně etablován, neboť zde má celou blízkou rodinu, přátele i jediného syna. Stěžovatel naopak nemá vytvořenu takto silnou vazbu k žádnému jinému státu. Současně považuje za diskriminační, pokud by mu bylo kladeno k tíži, že má otce původem z Bolívie a je nadstandardně jazykově vybaven.

3. Závěrem svého podání obžalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho stížnosti proti usnesení o ponechání jeho osoby ve vazbě vyhověl, napadené usnesení zrušil a sám vazbu nahradil některým z opatření nahrazujících vazbu, a to například kombinací dohledu probačního úředníka, monitorování jeho pohybu výkonem elektronické kontroly a zákazu vycestování z území České republiky.

4. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu stížnosti podané obžalovaným E. P. přezkoumal správnost napadeného výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2026, č. j. 15 To 26/2026-5948, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obžalovaným podaná stížnost není důvodná.

5. Úvodem je namístě předeslat, že obžalovaný E. P. je v dané trestní věci stíhán pro podezření ze spáchání dvou závažných zločinů, a to pod bodem I. zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, a pod bodem II. zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025. Těchto zvlášť závažných zločinů se měl podle závěrů Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně obsažených v dosud nepravomocném odsuzujícím rozsudku ze dne 19. 12. 2025, sp. zn. 73 T 3/2024, dopustit v podstatě tím, že: I. nejméně od dubna 24. 12. 2019 do 24. 2. 2021 jako člen organizované skupiny operující ve více státech, společně se spoluobžalovaným M. K., osobou R. R. a dalšími ztotožněnými i neztotožněnými osobami, vědom si původu omamných a psychotropních látek od zahraničních dodavatelů, podle instrukcí M. K. na území České republiky zajišťoval vyzvednutí, převoz, uskladnění, následné předání a prodej nejméně 69 kilogramů kokainu a 3 kilogramů metamfetaminu, a dále od osob podílejících se na distribuci omamných a psychotropních látek inkasoval či jim předával z pokynu M. K. finanční hotovost v závislosti na tom, zda látku přebíral od dodavatele či ji předával odběrateli, II. sám v období od srpna do října roku 2021 předal v Praze celkem nejméně 5 kilogramů kokainu osobě J. M. a dne 22. 4. 2022 prodal v Praze L. K. a J. L. 4 kilogramy kokainu za blíže nezjištěnou částku, když v době tohoto prodeje měl při sobě či na jiném blíže neustanoveném místě nejméně další 1 kilogram látky kokain.

6. Za výše uvedené jednání byl obžalovaný E. P. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2025, č. j. 73 T 3/2024-5765, podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl soudem prvního stupně podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu a výnosu ve výši 233.000 Kč získaného prodejem zajištěného osobního motorového vozidla. Dále pak byl obžalovanému podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 1.000 EUR. Týmž rozsudkem Městského soudu v Praze byl uznán vinným žalovaným skutkem rovněž spoluobžalovaný M. K.

7. Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2025, č. j. 73 T 3/2024-5765, však přímo v řízení před soudem prvního stupně právní moci nenabyl, neboť v dané věci byly obžalovaným E. P. a spoluobžalovaným M. K. podány řádné opravné prostředky (odvolání), o kterých do současné doby (tj. do okamžiku vydání tohoto usnesení Nejvyššího soudu) nebylo odvolacím soudem věcně rozhodnuto.

8. Z obsahu předloženého spisového materiálu je současně zřejmé, že před vydáním napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2026, č. j. 15 To 26/2026-5948, bylo o dalším trvání vazby ve vztahu k osobě obžalovaného naposledy rozhodováno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2026, č. j. 73 T 3/2024­-5736, jež nabylo právní moci dne 10. 3. 2026, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2026, č. j. 11 To 18/2026-5760. Následně tak bylo vrchním soudem rozhodováno o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. v rámci zákonné tříměsíční lhůty ve smyslu § 72 odst. 1 a 3 tr. ř.

9. K vlastnímu procesu vydání napadeného usnesení považuje Nejvyšší soud za vhodné úvodem upozornit na skutečnost, že odvolací soud se v rámci svého rozhodování zabýval mimo jiné otázkou, zda je třeba za účelem rozhodování o vazbě nařídit vazební zasedání. Z tohoto důvodu také písemně vyzval obžalovaného, aby sdělil, zda žádá o konání vazebního zasedání, načež ten obratem uvedl, že ano, avšak posléze – ještě téhož dne – prostřednictvím svého obhájce vzal svoji žádost o konání vazebního zasedání za jeho přítomnosti zpět a sdělil, že na své účasti v řízení o vazbě před vrchním soudem netrvá. Za této situace tak odvolací soud k rozhodnutí o vazbě v souladu s § 73d odst. 3 tr. ř. nařídil toliko neveřejné zasedání. V souvislosti se svojí přezkumnou činností Nejvyšší soud k danému konstatuje, že je-li v rozporu s výše uvedeným v záhlaví napadeného usnesení uvedeno, že toto rozhodnutí bylo vydáno po projednání věci ve vazebním zasedání, jedná se o zjevné administrativní pochybení, které nemá na jeho zákonnost žádný faktický vliv.

10. Ve spojitosti s důvody vazby útěkové vrchní soud označil za stěžejní skutečnost, že obžalovanému byl Městským soudem v Praze, byť dosud nepravomocně, uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let. Trest v takové výši přitom jednoznačně zakládá důvodnou obavu, že by se obžalovaný při svém pobytu na svobodě mohl vyhýbat dalším fázím trestního stíhání, respektive že by se skrýval či uprchl, aby se vyhnul výkonu reálně hrozícího trestu. Toto riziko v daném případě podle vrchního soudu posilují jeho osobní, rodinné, sociální a majetkové poměry, a to zejména skutečnost, že obžalovaný má rodinné příslušníky též v cizině a disponuje přeshraničními kontakty získanými během páchání trestné činnosti, při níž se podílel na obstarávání drog ze zahraničí. Nadto byl obžalovaný zadržen právě při cestě do zahraničí, je jazykově vybaven, není pevně a stabilně fixován k území České republiky a nemá zde natolik pevné vazby, aby byla rozptýlena důvodná obava, že by se mohl případným vycestováním do jiného státu či skrýváním se na území České republiky reálně vyhýbat probíhajícímu trestnímu stíhání.

11. Naopak existenci důvodu vazby předstižné vrchní soud spatřuje zejména v tom, že obžalovaný byl v projednávané věci Městským soudem v Praze nepravomocně odsouzen za velmi závažnou trestnou činnost drogového charakteru, jíž se dopouštěl profesionálně na mezinárodní úrovni, skrytě a dlouhodobě po časový úsek přesahující dva roky. Tato trestná činnost, v níž si stěžovatel vybudoval významné kontakty, je z hlediska finančního profitu pro osoby, které se jí dopouštějí, velmi výnosná. U stěžovatele bylo přitom zjištěno, že svůj nákladný životní styl financoval právě z příjmů plynoucích z obchodu s omamnými a psychotropními látkami. Tato skutečnost tak podle vrchního soudu může pro obžalovaného logicky představovat velmi silnou motivaci k opětovnému zapojení se do takovýchto nelegálních aktivit. Navíc podle vrchního soudu nelze pominout, že stěžovatel není nikterak významně fixován na Českou republiku a ve své trestné činnosti může pokračovat díky svým kontaktům i v zahraničí.

12. S přihlédnutím k intenzitě, jíž byly výše uvedené vazební důvody na straně obžalovaného naplněny, dospěl vrchní soud k závěru, že důvody vazby útěkové i předstižné podle § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. i nadále trvají, přičemž je nelze nahradit žádným z v úvahu přicházejících alternativních institutů předvídaných trestním řádem, a to ani při jejich vzájemné kombinaci.

13. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu plně ztotožnil, neboť důvody ponechání obžalovaného ve vazbě tento soud přesvědčivě vymezil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej k jeho závěrům vedly. Rovněž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř., pročež nelze závěrům Vrchního soudu v Praze ničeho relevantně vytknout.

14. Stran důvodů vazby útěkové v obecné rovině platí, že podle § 67 písm. a) tr. ř. smí být obviněný (a tedy i obžalovaný) vzat do vazby jen tehdy, pokud z jeho strany nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště nebo hrozí- li mu vysoký trest.

15. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu ve vztahu k existenci důvodů vazby útěkové jako stěžejní akcentuje skutečnost, že obžalovaný E. P. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2025, č. j. 73 T 3/2024-5765, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně přitom obžalovaný podal odvolání, o kterém však dosud nebylo ze strany odvolacího soudu věcně rozhodnuto, tzn. že se v současné době jedná toliko o nepravomocné odsouzení. Za této situace je nicméně Nejvyšší soud nucen ve shodě s Vrchním soudem v Praze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí již dříve vyslovil právní názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může ve smyslu důvodů vazby útěkové znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku osoby obžalovaného. V této situaci je totiž hrozba útěku značně zesílena (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku obžalovaného přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srovnej např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03), přičemž v nyní posuzované věci byl obžalovanému uložen – byť dosud nepravomocně – nepodmíněný trest odnětí svobody dokonce ve výměře deseti let.

16. Mimo to v situaci, kdy je obviněný soudem prvního stupně nepravomocně odsouzen k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, se povaha omezení osobní svobody mění. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, ale o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, kterak plyne mimo jiné i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srovnej např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Již jen na základě těchto judikatorních závěrů tak nebylo možné stížnosti obžalovaného E. P. v nyní posuzované věci vyhovět.

17. V rámci námitek uplatněných proti existenci vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. obžalovaný předně poukázal na své trvající a pevné rodinné vazby v České republice, kde žijí jeho přátelé, jakož i část jeho rodiny včetně jeho syna. Tyto skutečnosti však Vrchní soud v Praze oprávněně posoudil jako nedostatečné pro oslabení nebezpečí toho, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak stále probíhajícímu trestnímu stíhání nebo nepravomocně uloženému trestu vyhnul.

18. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že obžalovaný má s ohledem na svoji nespornou jazykovou vybavenost, zkušenosti a kontakty ze svého dlouhodobého působení v mezinárodním obchodu s omamnými a psychotropními látkami, jakožto i své rodinné vazby v zahraničí, kde rovněž podnikal, velmi reálnou alternativu života a dosažení vysokého nelegálního výdělku mimo území České republiky, což podstatně zvyšuje obavu, že právě svým vycestováním z území České republiky by se mohl vyhýbat dalším fázím probíhajícího trestního stíhání. V tomto kontextu přitom nelze zcela pominout ani skutečnost, že obžalovaný byl v dané věci zadržen právě při své cestě do zahraničí. Skutečnost, že obžalovanému i nadále reálně hrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti let, tj. trestu odnětí svobody jež mu byl uložen Městským soudem v Praze za trestné činy, jimiž byl nepravomocně uznán vinným, je natolik významná, že ji nemohou nikterak eliminovat ani jeho stávající rodinné vztahy, kterými na území České republiky disponuje, stejně jako jeho tvrzení, že tyto vazby jsou silnější než jakékoliv jiné vazby, které má k jiným státům. Ze všech výše rozvedených důvodů tak Nejvyšší soud námitky obžalovaného striktně odmítl, neboť je zjevné, že na učiněný závěr o dalším trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. žádným zásadním způsobem nedopadají.

19. Identické závěry Vrchní soudu v Praze, s nimiž se Nejvyšší soud v plné míře ztotožnil, přitom nelze považovat za projev diskriminace porušující základní práva obžalovaného, a to pouze v důsledku skutečnosti, že bylo poukázáno na původ obžalovaného v kontextu jeho rodinných vazeb a jeho jazykovou vybavenost. Zákaz diskriminace totiž pochopitelně nebrání tomu, aby soudy posoudily všechny relevantní, konkrétní a specifické okolnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vazbě a charakterizují osobu obžalovaného, jakož i závažnost předmětné trestné činnosti, přičemž může jít jak o okolnosti nasvědčující odůvodněné obavě z následků uvedených v § 67 písm. a) až c) tr. ř., tak i o okolnosti svědčící proti takovému závěru. Opačný závěr, tedy že soud nesmí při rozhodování o naplnění důvodů vazby útěkové přihlédnout k zahraničním rodinným vazbám obžalovaného či jiným okolnostem spojeným s jeho původem, které reálně zvyšují riziko jeho uprchnutí z území České republiky za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání či trestu, by byl zcela absurdní. S obžalovaným se lze ztotožnit pouze v tom, že původ a rodinné zázemí v cizině v každém případě samy o sobě automaticky neznamenají naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. Vrchní soud v Praze ovšem své rozhodnutí nevystavěl pouze na poukazu na jeho původ, nýbrž tento svůj opodstatněný poukaz na faktický stav řádně vyhodnotil zejména v kontextu nepravomocného odsouzení obžalovaného k vysokému trestu odnětí svobody za spáchání rozsáhlé, zvlášť závažné trestné činnosti páchané ve spojení s organizovanou zločineckou skupinou, jeho zahraničních kontaktů na osoby páchající drogovou trestnou činnost, jakožto i okolností, za kterých se měl obžalovaný této trestné činnosti dlouhodobě dopouštět.

20. K důvodům vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř. pak obžalovaný v jím podané stížnosti ničeho nad rámec obecného poukazu na své vazby na území České republiky neuvedl, čímž fakticky nerozporuje existenci vlastního rizika, že by pokračoval v páchání trestné činnosti, nýbrž sporuje pouze alternativu, že by v páchání trestné činnosti mohl pokračovat v zahraničí. V souvislosti s detekcí tohoto vazebního důvodu, resp. závěrem o jeho dalším trvání, tedy považuje Nejvyšší soud za dostatečné poukázat na výše uvedené a znovu akcentovat ve shodě s Vrchním soudem v Praze skutečnost, že obžalovaný E. P. byl v nyní posuzované věci, byť dosud nepravomocně, uznán vinným ze spáchání velmi závažné drogové trestné činnosti, páchané navíc skrytě ve spojení s organizovanou skupinou, ve velkém rozsahu a za účelem opakovaného získávání finanční hotovosti, která mu umožňovala udržovat jeho vysokou životní úroveň. Otázka peněžního zisku přitom zcela zjevně motivovala všechny zapojené osoby, tedy i stěžovatele, k opakovanému podstupování rizika spojeného s participací na četných nelegálních obchodech s mimořádně vysokým množstvím kokainu a také s metamfetaminem, po kterých je na „černém trhu“ velká poptávka, v důsledku čehož lze obchodování s nimi prokazatelně považovat za velmi výnosné. Obžalovaný se přitom podle dosavadních skutkových zjištění díky svému dlouhodobému a profesionálnímu působení etabloval ve strukturách zabývajících se tímto obchodem a vytvořil si kontakty, které mu mohou umožnit se k této činnosti vrátit, a to i po jeho možném opuštění území České republiky.

21. Ze všech výše uvedených okolností je tak zcela zřejmé, že je i nadále založena důvodná (a navíc silná) obava, že by se obžalovaný E. P. v případě svého propuštění na svobodu mohl opětovně zapojit do aktivit spojených s nelegálním prodejem omamných a psychotropních látek. Za tohoto stavu by propuštěním obžalovaného z vazby mohla být jednoznačně zmařena či podstatně ztížena možnost dosažení účelu trestního stíhání (resp. trestního řízení), jímž je podle § 71 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 tr. ř. náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. V tomto směru nelze současně přehlédnout, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve věci obžalovaného (stejně jako spoluobžalovaného M. K.) již nařídil veřejné zasedání o podaných odvoláních, a to na termín 22. 7. a 23. 7. 2026. Všechny výše uvedené okolnosti tak podle Nejvyššího soudu na straně stěžovatele jednoznačně zakládají existenci důvodů vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř.

22. Nejvyšší soud dále v rámci svého přezkumu zvažoval, zda je důvodná obava pramenící z deklarované existence obou vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a) a c) tr. ř. stále natolik závažná a silná, aby bylo nutné i nadále trvat na omezení svobody obžalovaného jeho setrváním ve vazební věznici, anebo zda je s ohledem na okolnosti případu a dobu, kterou již obžalovaný v této věci strávil ve vazbě, tato obava oslabena natolik, že by bylo možné akceptovat nahrazení vazby některým z alternativních institutů uvedených v § 73 a § 73a tr. ř.

23. V souvislosti s možností náhrady vazby některým z alternativních prostředků ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř. považuje Nejvyšší soud za zásadní, že obžalovaný E. P. byl již pro předmětnou trestnou činnost nepravomocně uznán vinným. Důvodnou obavu z útěku, stejně jako z pokračování v páchání trestné činnosti přitom v nyní projednávaném případě nelze rozptýlit žádnými alternativními instituty nahrazujícími vazbu (§ 73 a § 73a tr. ř.), neboť ty nemají procesní sílu přesvědčit orgány činné v trestním řízení o ukončení nutnosti držení jeho osoby ve vazbě, a to i s ohledem na okolnosti jeho zadržení při pokusu opustit území České republiky a výše konstatované dlouhodobé a konspirativní páchání trestné činnosti obžalovaným s napojením na mezinárodní struktury působící v oblasti obchodu s drogami. Ostatně Vrchní soud v Praze v souladu s výše popsanými okolnostmi projednávaného případu zcela oprávněně vyhodnotil důvody vazby útěkové i vazby předstižné jako stále aktuální. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že za dané situace nemůže být účelu vazby obžalovaného dosaženo nejen jím navrhovaným dohledem probačního úředníka nebo zákazem vycestování do zahraničí, ale ani kterýmkoli jiným z alternativních prostředků nahrazujících vazbu, včetně jejich vzájemné kombinace, a to ani při jejich faktické realizaci formou monitorování jeho pohybu výkonem elektronické kontroly. V opačném případě by totiž orgány činné v trestním řízení podstoupily příliš velké riziko možného zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu probíhajícího trestního stíhání, což nelze za žádných okolností připustit.

24. Závěrem tak lze shrnout, že s přihlédnutím k výše uvedeným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva je intenzita vazebních důvodů, které byly Vrchním soudem v Praze na straně obžalovaného E. P. aktuálně detekovány, stále mimořádně vysoká, pročež není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout náhradou jedním či kombinací vícero zákonných prostředků nahrazujících vazbu.

25. Nejvyšší soud se se závěry vrchního soudu stran přetrvávající existence vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř., stejně jako nemožnosti náhrady vazby jinými zákonnými instituty plně ztotožnil, neboť dané závěry jsou zjevně přesvědčivé, správné, logicky odůvodněné a odpovídající všem v dané věci zjištěným okolnostem.

26. Za tohoto stavu tak byla stížnost obžalovaného E. P. podaná proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2026, č. j. 15 To 26/2026-5948, v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. 7. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu