11 Tvo 12/2026

Rubrum

11 Tvo 12/2026-6004 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. 7. 2026 stížnost obžalovaného M. K., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2026, č. j. 15 To 26/2026-5981, a rozhodl t a k t o :

Výrok

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného M. K. zamítá.

Odůvodnění

:

1. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 15. 6. 2026, č. j. 15 To 26/2026-5981, o návrhu obžalovaného M. K. (dále jen „stěžovatel“ nebo „obžalovaný“) na vyloučení členů senátu 15 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, a to tak, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. nejsou členové senátu 15 To JUDr. Jana Lemfeldová, JUDr. Bohumil Kalát a Mgr. Roman Buchal vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného M. K. vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 15 To 26/2026.

2. V odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud nejprve zrekapituloval průběh řízení a podstatný obsah doplnění odvolání podaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2025, sp. zn. 73 T 3/2024, v němž obžalovaný vznesl námitku podjatosti směřující vůči celému senátu 15 To vrchního soudu. Následně provedl výklad k podmínkám § 30 tr. ř., načež v návaznosti na něj konstatoval, že po provedeném přezkumu nezjistil, že by existovaly pochybnosti o tom, že by členové senátu 15 To vrchního soudu nemohli nezávisle přezkoumat označené rozhodnutí městského soudu, jehož klíčová argumentace je převzata z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2025, sp. zn. 15 To 10/2025. Vrchní soud k danému v prvé řadě konstatoval, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2025, sp. zn. 15 To 10/2025, bylo vydáno ve zcela jiné věci, tedy ve věci jiných obžalovaných a v jiném složení senátu, než v jakém jím bude projednávána trestní věc, ohledně níž byla námitka podjatosti ze strany stěžovatele vznesena. Dále vrchní soud zdůraznil, že správnost jeho právní argumentace obsažené v jeho rozhodnutí ze dne 19. 5. 2025, sp. zn. 15 To 10/2025, již byla podrobena přezkumu ze strany Nejvyššího soudu, který proti němu podané dovolání odmítl, přičemž senát 15 To bude v nyní v projednávané věci přezkoumávat výlučně odvoláním stěžovatele napadené rozhodnutí. Stěžovatelovu argumentaci uplatněnou v jím podaném odvolání přitom vrchní soud podle svého vyjádření podrobí přezkumu v rámci odvolacího řízení, a to zcela samostatně, přičemž bude zcela na jeho úvaze, jakým způsobem v rámci odvolacího řízení naloží s novými rozhodnutími a vypořádá se s důkazy a odvolacími námitkami stěžovatele (popř. dalšího odvolatele) poté, co je podrobí řádnému přezkumu.

3. Vrchní soud tak neshledal žádné důvody pro vyloučení předsedkyně senátu 15 To vrchního soudu JUDr. Jany Lemfeldové, ani dalších členů tohoto senátu JUDr. Bohumila Kaláta a Mgr. Romana Buchala, když uzavřel, že odlišný právní názor soudce, který byl navíc vyjádřen v jiné trestní věci, nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. Za ten nelze považovat ani poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr soudce k věci samé, ale pouze o odlišný názor (např. ve vztahu k názoru obhajoby) na právní posouzení skutku.

4. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný prostřednictvím své obhájkyně řádně a včas stížnost ze dne 22. 6. 2026. V jejím rámci nejprve úvodem namítl, že se Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval subjektivní podjatostí a odlišného právního názoru, přestože stěžoval ve svém návrhu netvrdil, že soudci mají osobní vztah k předmětné věci, ale že existují objektivní pochybnosti o jejich nestrannosti. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2025, sp. zn. 73 T 3/2024, který byl napaden odvoláním stěžovatele a o němž mají rozhodovat členové senátu 15 To, totiž v řadě klíčových pasáží výslovně přebírá argumentaci vyjádřenou v rozsudku Vrchního soudu v Praze, který byl sice vynesen v jiné věci vedené pod sp. zn. 15 To 10/2025, nicméně na tento rozsudek opakovaně odkazuje a jeho závěry doslova přejímá při řešení otázky použitelnosti dat získaných z komunikační platformy SKY ECC coby důkazu. Stejný senát 15 To je přitom v trestním řízení stěžovatele aktuálně povolán přezkoumat rozsudek založený na jeho vlastní argumentaci, byť jím byla vyjádřena v jiné trestní věci. Právě tato okolnost je podle stěžovatele v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva způsobilá vyvolat zdání podjatosti a legitimní pochybnosti o objektivní nestrannosti všech členů senátu 15 To. Na této skutečnosti podle stěžovatele ničeho nemění to, že rozsudek vydaný ve věci vedené pod sp. zn. 15 To 10/2025, byl následně přezkoumán Nejvyšším soudem, jenž odmítl proti němu podané dovolání. Skutečnost, že předchozí rozhodnutí obstálo v dovolacím řízení, totiž nikterak neřeší otázku, zda stejný senát může objektivně přezkoumávat rozhodnutí založené právě na jeho vlastní argumentaci, a to za situace, kdy problematika použitelnosti dat získaných z komunikační platformy SKY ECC coby důkazu představuje oblast dynamicky se vyvíjející evropské judikatury a obhajoba v odvolání předložila námitky, jejichž přezkum vyžaduje otevřené, kritické a nezávislé posouzení. Pochybnosti o objektivitě všech členů odvolacího senátu 15 To v důsledku existence okolností způsobilých vyvolat legitimní pochybnosti u rozumného pozorovatele, pak podle stěžovatele neodstraňuje ani skutečnost, že se na vytvoření argumentace stran použitelnosti dat získaných z komunikační platformy SKY ECC ve věci vedené pod sp. zn. 15 To 10/2025 podíleli pouze dva ze tří členů senátu 15 To Vrchního soudu v Praze, kteří nyní mají rozhodovat o odvolání obžalovaného či konstatování tohoto senátu o tom, že bude argumentaci obhajoby posuzovat samostatně. Napadené usnesení tak nevychází z kritérií objektivní nestrannosti formulovaných v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a nevypořádává se s podstatou stěžovatelem vznesené námitky.

5. Závěrem stěžovatel shrnul, že výše uvedená skutečnost je způsobilá vyvolat objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců senátu 15 To Vrchního soudu v Praze, pročež navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2026, č. j. 15 To 26/2026-5981, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že členové označeného odvolacího senátu jsou v nyní posuzované věci vyloučeni z projednávání a rozhodování v trestním řízení.

6. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla stížnost podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že všechny zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Následně Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti obžalovaného napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2026, č. j. 15 To 26/2026-5981, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu obžalovaného na vyloučení členů senátu 15 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.

7. V návaznosti na obsah obžalovaným podané stížnosti je z obecného hlediska třeba v prvé řadě akcentovat, že Evropský soud pro lidská práva, Ústavní soud i Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně deklarují nezávislost a nestrannost soudce jako neodmyslitelný atribut soudní spravedlnosti. Soudcovská nezávislost je definována jako vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců. Soudcovská nestrannost je vymezována jako faktická nezávislost na procesních stranách, tedy absence vztahu soudu k jedné ze stran řízení (pojem „strana řízení“ je možné chápat jak v obecné, tak i v konkrétní rovině).

8. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že právo na nestranného soudce je neodmyslitelnou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůraznil, že nestrannost soudce „je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát“ [nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255), shodně např. nález ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 551/03 (N 101/41 SbNU 297), nebo nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 449/04 (N 193/35 SbNU 541)]. Toto právo je chráněno rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

9. Nestranností je přitom třeba rozumět absenci předsudku či zaujatosti soudce [rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice v. Francie, stížnost č. 29369/10, § 73]. Podle judikatury Ústavního soudu i ESLP se nestrannost soudce posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu nestrannosti.

10. Subjektivním testem se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem soudce v daném případě (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou v. Kypr, stížnost č. 73797/01, § 118). V tomto pojetí je nestrannost „především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.)“ [nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255)]. V rámci subjektivního testu se uplatňuje vyvratitelná domněnka nestrannosti soudce (rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere v. Belgie, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, § 58; rozsudek pléna ESLP ze dne 24. 5. 1989 ve věci Hauschildt v. Dánsko, stížnost č. 10486/83, § 47; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef v. Malta, stížnost č. 17056/56, § 94). Pro účely subjektivního testu je tak soudce považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 22. 10. 2007 ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July v. Francie, stížnosti č. 21279/02 a 36448/02, § 76).

11. Naopak v rámci objektivního testu je třeba zkoumat, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice v. Francie, stížnost č. 29369/10, § 76). Jak totiž Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), „nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti“.

12. V obecné rovině je třeba dále připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

13. Nejvyšší soud též připomíná, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Podle této zásady lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem, tedy nezaujatě a spravedlivě. Namítané důvody podjatosti tedy musí být založeny na skutečně existujících objektivních skutečnostech, které odůvodňují vážné riziko neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).

14. Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů“. (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).

15. S ohledem na zvolenou stížnostní argumentaci obžalovaného je podle Nejvyššího soudu namístě poukázat též na obecné zásady týkající se nestrannosti v kontextu podílení se soudce na předchozích rozhodnutích ve stejné (trestní) věci, které shrnul ESLP ve věci Meng proti Německu, č. 1128/17, rozsudek ze dne 16. 2. 2021, zejména v bodech 46 až 48 V této věci dospěl daný soud mimo jiné k závěru, že „samotná skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannost. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci“. Otázka nestrannosti soudce však podle ESLP vyvstává tehdy, „pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby, jež byla následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména tehdy, pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizaci účasti stěžovatele nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu. V závislosti od okolností konkrétního případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního řízení s později souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností týkajících se této osoby.“. Tyto závěry přitom ESLP nejen potvrdil, ale i dále rozvedl ve své pozdější věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, rozsudek ze dne 25. 11. 2021 (srov. zejména body 49. až 64. citovaného rozsudku).

16. Při aplikaci výše uvedených hledisek na konkrétní okolnosti projednávané věci Nejvyšší soud konstatuje, že pokud Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 15. 6. 2026, č. j. 15 To 26/2026-5981, dospěl k závěru, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. členové senátu 15 To JUDr. Jana Lemfeldová, JUDr. Bohumil Kalát a Mgr. Roman Buchal nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaného, nelze tomuto postupu vytknout žádného zásadního pochybení. Vznesenou námitku podjatosti stěžovatele vrchní soud dostatečně vypořádal a stejně tak ozřejmil důvody, které ho k výše uvedenému závěru vedly.

17. Z obsahu námitek stěžovatele vyplývá, že podjatost všech členů senátu 15 To Vrchního soudu v Praze namítl na základě tvrzení o existenci objektivních okolností, které jsou podle jeho mínění způsobilé vyvolat legitimní pochybnosti o nestrannosti těchto soudců, neboť daní soudci mají v rámci odvolacího řízení přezkoumávat rozsudek Městského soudu v Praze, jehož klíčová argumentace v otázce použitelnosti dat získaných z komunikační platformy SKY ECC coby důkazu, proti níž směřují námitky vznesené stěžovatelem v jím podaném řádném opravném prostředku, byla převzata z předchozího rozhodnutí vrchního soudu vydaného v jiné věci, v níž rozhodoval označený senát složený z větší části osobami stejných soudců.

18. Nejvyšší soud v rámci své činnosti v tomto řízení podrobil přezkumu zejména napadené usnesení vrchního soudu ze dne 15. 6. 2026, č. j. 15 To 26/2026-5981, a to z hledisek možného naplnění zákonných důvodů obsažených v § 30 tr. ř. Po provedeném přezkumu konstatuje, že z obsahu napadeného rozhodnutí a postupu vrchního soudu nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly vážné riziko neobjektivního přístupu soudců vrchního soudu JUDr. Jany Lemfeldové, JUDr. Bohumila Kaláta a Mgr. Romana Buchala.

19. Pokud totiž stěžovatel své tvrzení o existujících pochybnostech o tom, zda jsou členové senátu 15 To vrchního soudu schopni nestranně, kriticky a nezávisle přezkoumat otázku procesní posouzení použitelnosti dat získaných z komunikační platformy SKY ECC k důkazu v rámci odvolacího přezkumu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2025, sp. zn. 73 T 3/2024, odůvodnil pouze prostým poukazem na skutečnost, že o této otázce rozhodovali již v minulosti členové označeného senátu, jmenovitě JUDr. Jana Lemfeldová a Mgr. Roman Buchal, v jiné trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 15 To 10/2025, která se týkala odlišných osob, aniž by kauzálně jakkoli souvisela s nyní projednávanou trestnou činností stěžovatele, přičemž z jejich závěrů učiněných v této jiné trestní věci vycházel Městský soud v Praze v označeném rozsudku ve věci stěžovatele, nelze jeho námitku v žádném ohledu aprobovat jako opodstatněnou. Jak již Nejvyšší soud poukázal v jím výše předestřených teoretických východiscích, ustálená rozhodovací praxe ESLP a Soudního dvora Evropské unie nepresumuje bez dalšího existenci objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu či soudce dokonce ani tehdy, pokud se tento senát či soudce podílí jak na předchozích rozhodnutích o vině skupiny spoluobžalovaných, tak na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobžalovaných ve věcech vyloučených k samostatnému projednání.

20. V kontextu výše uvedeného lze konstatovat, že nelze nikterak dovozovat, že by z rozhodování věci měl být vyloučen jakýkoli soudce, který má fakticky přezkoumávat v rámci vypořádání opravných prostředků obviněných své vlastní závěry učiněné jím v jiné věci týkající se odlišných osob a nesouvisející trestné činnosti, a to v důsledku skutečnosti, že na tyto jeho závěry z jiné trestní věci bylo poukázáno soudem nižšího stupně či byly tímto soudem citovány nebo zcela převzaty. K tomuto závěru přitom dosud nedospěla ani judikatura Ústavního soudu či ESLP, což obžalovaný ve své stížnosti ani netvrdí. Nejvyšší soud v tomto ohledu odkazuje rovněž na závěry recentního nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 1941/25, v němž bylo konstatováno, že rozhodnutí o vině a trestu nikdy nemají právní účinky z hlediska posouzení viny jiných osob než těch, o jejichž vině je rozhodováno, přičemž u profesionálních soudců je dán jasný předpoklad, že by je samotné předchozí řízení nemělo ovlivnit. Je-li tedy u soudců dán předpoklad, že nemusí být ovlivněni ani vlastním rozhodnutím učiněným ve věcech spoluobviněných, které byly vyloučeny k samostatnému projednání, při kterém činí řadu právních závěrů a rovněž i poznatky o jednání osob, o jejichž vině budou rozhodovat teprve později v samostatném řízení, pak podle Nejvyššího soudu tím více takovýto předpoklad platí pro případy, kdy soudci rozhodují ve věcech zcela odlišných, které se týkají vzájemně nesouvisejících jednání jiných osob, byť se v těchto mohou vyskytnout obdobné či zcela identické právní otázky, které soudci musí vždy posuzovat nezávisle a nestranně po pečlivém uvážení všech relevantních skutečností v kontextu obhajoby obviněných, aniž by se nechali čímkoli ovlivnit, a to včetně svých předchozích závěrů učiněných v jiných věcech.

21. K výše uvedenému tedy Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obžalovaný zaměřuje své výhrady na schopnost členů senátu 15 To odvolacího soudu JUDr. Jany Lemfeldové, JUDr. Bohumila Kaláta a Mgr. Romana Buchala vykonávat řádně svoji nezávislou rozhodovací činnost, je nutné jeho námitku kategoricky odmítnout, jelikož jeho námitka vychází z ničím nepodloženého domnění o existenci pochybností o tom, že tito soudci senátu 15 To nebudou mít při přezkumu projednávané věci nutnou míru své profesionality, která se u výkonu soudcovského povolání automaticky předpokládá. Zároveň je nutno zdůraznit, že obžalovaný ve své stížnosti nespecifikuje jediný důvod, pro který by se jeho subjektivní domněnky o podjatosti členů senátu 15 To měly vztahovat též na jeho člena JUDr. Bohumila Kaláta, který se sám nikterak nepodílel na rozhodování ve stěžovatelem poukazované jiné věci, vedené u Vrchní soudu v Praze pod sp. zn. 15 To 10/2025, pročež se nepodílel ani na přijetí právních závěrů v něm obsažených. Obžalovaný přitom ve své stížnosti fakticky poukazuje pouze na v praxi nikterak výjimečnou situaci, kdy soudci rozhodující o opravných prostředcích musí přezkoumávat rozhodnutí soudů nižších stupňů za situace, kdy takovýto soud v přezkoumávaném rozhodnutí převzal jejich vlastní právní názor vyjádřený jimi v minulosti v jiné věci týkající se jiné trestní činnosti zcela odlišných osob. Naopak přitom nepoukazuje na jakoukoli skutečnost vztahující se konkrétně k osobám soudců senátu To 15 Vrchního soudu v Praze, z níž by měl vyplývat, byť i jen sebemenší náznak podezření, že by členové tohoto senátu v rámci svého profesionálního přístupu získali k otázkám, na něž se soustředila obhajoba stěžovatele, zcela nekritický přístup zakládající legitimní zdání jejich podjatosti založené na objektivních okolnostech. Za takovouto skutečnost podle Nejvyššího soudu nelze považovat ani poukaz vrchního soudu na to, že jeho právní závěry stran použitelnosti dat získaných z komunikační platformy SKY ECC coby důkazu, jež byly učiněny v jiné trestní věci, již obstály v rámci přezkumu před Nejvyšším soudem. Ačkoli se lze ztotožnit s obžalovaným v tom, že tento poukaz postrádá jakoukoli relevanci ve vztahu k obsahu jím vznesené námitky podjatosti a je tedy namístě jej označit za nadbytečný, je podstatné, že vrchní soud neopomněl v kontextu tohoto poukazu zdůraznit, že ani závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v jiné trestní věci není vázán a bude pouze na něm, jak v rámci odvolacího řízení naloží s novými skutečnostmi včetně recentní judikatury a jak se vypořádá s důkazy a odvolacími námitkami obžalovaných v projednávané věci poté, co je podrobí vlastnímu přezkumu.

22. Na tomto místě je třeba znovu zdůraznit, že podjatost soudců nelze v žádném případě dovozovat pouze z toho, jakým způsobem soudci daného senátu rozhodli v jiné trestní věci, a to ani tehdy, mají-li způsob svého předchozího rozhodnutí fakticky přezkoumávat v důsledku skutečnosti, že jejich závěry učiněné v jiné trestní věci následně převzal soud prvního stupně ve věci obžalovaného, který s nimi nesouhlasí a v rámci své obhajoby je věcně rozporuje. To samé platí i o hypotetickém nesouhlasu stěžovatele s určitým procesním postupem soudu v průběhu vedeného trestního řízení. Nápravu takového stavu zaručuje – jak bylo zmíněno výše – toliko víceinstanční způsob rozhodování, tedy systém řádných a mimořádných opravných prostředků, nikoli námitka podjatosti. Naopak, pokud by nadřízené soudy uznávaly takové stížnosti za oprávněné, mohlo by to vést k opakovanému zneužívání tohoto zákonného institutu, neboť je poměrně běžné, že soudy ve svých rozhodnutích na judikaturu soudů vyšších stupňů v obdobných případech přímo odkazují. Podle stěžovatele by však byli z následného přezkumu rozhodnutí soudů nižších vyloučeni všichni soudci působící u soudů vyšších stupňů, kteří by se podíleli na vydání rozhodnutí, na něž bylo v přezkoumávaných rozhodnutích ze strany soudů nižších stupňů přímo poukázáno, jimi přijaté právní závěry v nich byly citovány či jejich argumentace byla soudy nižších stupňů zcela převzata.

23. S ohledem na charakter obžalovaným podané stížnosti lze nad rámec výše uvedeného konstatovat, že osoby obviněných coby jedna ze stran trestního řízení mají v praxi velmi často tendenci cestou svých námitek zpochybňovat soudcovskou nezávislost, a to i opakovaně, zvláště pak v situaci, kdy s rozhodnutím příslušného soudu ostře nesouhlasí, neboť výsledek řízení nekonvenuje jejich přáním či představám. V tomto směru je však třeba mít vždy na paměti, že soudce je justiční profesionál, který si je po celou dobu své odborné praxe vědom toho, že jeho nezávislost patří – spolu s odbornou způsobilostí – mezi nejzásadnější předpoklady výkonu tohoto povolání. Soudcovská nezávislost tedy představuje jeden ze základních pilířů, jejichž prostřednictvím je dosahováno individuální spravedlnosti, a to výhradně v souladu s platnými právními normami. Z tohoto důvodu také soudcovskou nezávislost garantují normy nejvyšší právní síly, tedy Ústava České republiky a mezinárodní smlouvy (tj. nadnárodní lidskoprávní pakty).

24. Ze všech shora uvedených hledisek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uváděné okolnosti v nyní posuzované věci nezakládají pochybnosti o nestrannosti soudců senátu 15 To Vrchního soudu v Praze, pro které by bylo nutné prolomit procesní právo na zákonného soudce coby jeden ze základních komponentů práva na spravedlivý proces. Námitka podjatosti všech členů označeného senátu odvolacího soudu, kterou vznesl obžalovaný M. K., je založena pouze na jeho subjektivním přesvědčení o podjatosti dotčených soudců, pročež ji Nejvyšší soud neshledal důvodnou.

25. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud neshledal důvody pro vyloučení shora jmenovaných členů senátu 15 To Vrchního soudu v Praze z projednávání trestní věci obžalovaného, ani jiná závažná pochybení, která by mohla způsobit nesprávnost výroku stížností napadeného usnesení. Proto mu nezbylo, než stížnost obžalovaného podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2026, č. j. 15 To 26/2026-5981, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout jako nedůvodnou. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. 7. 2026 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu